Příběh ruského spisovatele Alexeje Pechova je stejně čtivý a podmanivý, jako je tomu u prvního dílu, ačkoliv je nutno přiznat, že se jedná o přímý děj jen málo zpestřený vedlejšími zápletkami. Pokud je vám známo dračí doupě, dá se příběh přirovnat právě k němu. Harold dostal hlavní úkol, k jeho splnění potřebuje nějaké věci a tak plní úkol za úkolem, misi za misí, aby se přiblížil k legendami opěvovanému Duhovému rohu. V cestě čeká spousta nepřátel a překážek, se kterými se musí vypořádat. Nicméně, vše řeší postupně a dvě zápletky se najednou nikdy nerozjedou, což je sice škoda, ale příběhu to příliš neublíží.

Oproti prvnímu dílu se však dočkáme zvratů a překvapení, což čtenáře povzbudí číst dál. Příběh plyne a stránky utíkají velmi rychle a najednou zjistíte, že jste na konci, některé věci zůstávají nedořešeny a vy se už těšíte na poslední díl trilogie. Rovněž se jako u prvního dílu dočkáme kapitoly, která nás zavede hluboko do minulosti a vysvětlí tak pár otázek ohledně současnosti. Bohužel, nebo bohudík, to záleží na tom, jak se podobným kapitolám stavíte, je taková kapitola jen jedna.

Většina postav je v příběhu řešená jen hrubým nastíněním, převážně jsou to postavy, které se objeví jen na okamžik, ale přesto bych jako čtenář uvítal trochu rozvedení jejich charakteru. Hlavní postavy účastnící se výpravy byly představeny již v prvním díle, a tak je každému jasné, co je k čemu vede.
Jako plus bych rozhodně uvedl postupný vývoj postav, ba co víc, u některých se dozvídáme i jejich minulost. Příjemným faktem je vtipnost tohoto fantasy. Je prostě příjemné, když šašek Kli-Kli provede nějakou lumpárnu či si z někoho udělá terč svého žertu.

Prostředí je opět krásně a jednoduše popsané. Popisy nejsou nikterak dlouhé, a přesto si dokáže čtenář lehce představit, kudy družina prochází, různé detaily míst a hlavně je tu dost místa i pro představivost.

Co říct závěrem kromě otřepaného doporučení snad každému? Že i druhý díl je skvělým oddechem od starostí reálného světa. Nečekejte zde nějaké morální ponaučení ani řešení otázek smyslu života a vůbec (i když na to už známe odpověď, je to přeci 42). Každopádně je kniha zpříjemněním při jízdě nebo čekání na autobus či při sychravém počasí.

Ukázka z knihy.

Martin Caha

Zástupce šéfredaktora

Zdravím,
fandou fantastiky jsem už více jak sedm let. Mezi mé nejoblíbenější autory patří pan Tolkien a pan Martin. Z českých to je potom Karolína Francová a pan Šlechta.
Občas se taky snažím něco napsat, ale tam se vlastně není čím chlubit.

Related posts:

1. Tulák ve stínech (Kroniky Sialy 1) – recenze#2 „… Nebezpečný nepřítel, kterého nazývají Bezejmenný, se rozhodl povstat, znásobit...
2. Tulák ve stínech – recenze Harold je mistr zloděj, nejlepší ve svém oboru. Není divu,...
3. Výsledky soutěže o Upíří polibky. Jací jsou vaši oblíbení likvidátoři upírů? Týden se s týdnem sešel a my tu máme před sebou...

 Starogermánský epos „Píseň o Nibelunzích“ patří mezi jedny z mých nejoblíbenějších příběhů vůbec. Četla/viděla jsem ho v několika různých variantách; od dětského vyprávění s ilustracemi až po veršovaný epos. Každé pojetí této legendy se liší ve větších či menších detailech a v každém jsem si našla motivy, které mi byly blízké, byť mohly být trochu klišé nebo zavánět zbytečnou romantikou. Proto, když jsem se doslechla o románovém zpracování tohoto příběhu, byla jsem nadšená. Toto nadšení mě ale brzy přešlo. Nevěřila jsem, že to někdy o Nibelunzích řeknu, ale z téhle knihy jsem byla opravdu zklamaná…

 Značný odklon od původní legendy mi nevadí. Legenda sama o sobě je vcelku strohým vyprávěním a je poměrně špatně stravitelná. Hrdinům nedává žádný prostor pro vývoj charakteru, postojů a názorů. Ovšem nejinak se vede hrdinům v románovém zpracování. Od začátku do konce se jejich způsob jednání nemění, jejich uvažování zůstává stále stejné – nikde žádný vývoj. To si mohli dovolit autoři v 8. století, ale ne autoři soudobí.

 Dalším problémem jsou rozvleklé pasáže. Myslím, že je v knize značné množství momentů, které jsou nadbytečné, a kdyby tam nebyly, knize by to neuškodilo. Navíc by se díky škrtům našlo místo pro vývoj postav a nebyly by tak zoufale ploché. Snaha o výčitky svědomí hlavních hrdinů či jejich sklony k šílenství, to vše vyznívá naprázdno. Skutečně zdařilé pasáže zde bojují s pasážemi zdlouhavými, nebála bych se říci chvílemi nudnými, jež děj nijak dalece neposunují ani vám nedají poznat blíže hrdiny, a části kvalitní viditelně prohrávají. Na dynamičnosti kniha ztrácí také po stránce dialogů – pokud byste je tu hledali, se zlou se potážete – je jich tu poskrovnu.

 Celá kniha je jakoby zbavená emocí. Žádná smrt, a že jich není málo, když se pohybujeme na poli starých eposů, ve vás nevyvolá ani záchvěv lítosti, neboť je podána zcela obyčejně. Až na výjimky v podobě několika málo vět zde nenajdete žádný patos (ani snahu o něj), žádný sentiment, žádná snaha udělat z toho něco víc. Vše je bolestně ploché jako hrdinové, k nimž jsem si nedokázala najít cestu. Jejich nebetyčná arogance, surovost, zbabělost, závistivost spojená s hlubokou nenávistí, zarytá tvrdohlavost a další vlastnosti jsou podané v takové míře, až vás otravují (a že v původní legendě hrdinové rozhodně nebyli žádní svatouškové…). Vše je pouze černobílé, i když se autoři snaží tento dojem odstranit sem tam vloženou poznámkou.

Já osobně považuji za nejlepší první polovinu první kapitoly – má vše, co od knihy očekávám: Emoce, motivaci postav, dynamiku děje… Autoři zde vhodně volí slova, zdá se, že mají cit na zachycení jemných detailů… Bohužel, po několik stránkách se tento náboj knihy ztrácí někde v nedohlednu.

 Velkou medvědí službu tentokráte knize prokázal překlad. Na dílu je znát, že se autoři knihu snažili napsat tak, aby i jazyk a způsob vyprávění odpovídaly způsobům vyprávění legend – vzletné obraty, barvitá přirovnání, poněkud pozměněný slovosled, sem tam nějaký ten archaismus… Ovšem v češtině jsou pak některé věty tak krkolomné, že si je člověk musí přečíst dvakrát, aby měl vůbec šanci je pochopit. Nemluvě o slovech, která jsou v textu jak pěst na oko – nevhodné užívání moderních výrazů, které se do kontextu skutečně nehodí (já osobně jsem po chvíli byla alergická na slovo „rauš“).

Knize neprospívá ani obrovské množství tiskových chyb. A to především v interpunkci – uvozovkách. Uvozovky zde najdete rozházené libovolně v textu, ale málokdy tam, kde mají skutečně být. Někdy chybí celé a vy si tak pouze domýšlíte, zda to, co jste právě přečetli, měla být přímá řeč. Někdy chybí jen ty počáteční; sem tam si tečka na konci věty vzala volno – doufám, že neplacené. A to se kniha na první pohled tváří velice kultivovaně – je v pevné vazbě, s pěkným přebalem a záložkou (!).

 Kniha měla ambice, ale jak je vidět, zkazit se dá všechno, i staletími prověřený epos, z něhož vás jindy může příjemně mrazit. Pokud nepatříte mezi lidi, kteří příběh četli v jiné podobě, myslím, že by se vám mohl líbit. Ale jestli jste ho četli a máte ho rádi, obávám se, že vás toto zpracování nepotěší.

Já jen upřímně doufám, že druhý díl, který by snad s původním mýtem neměl mít nic společného, bude lepší.

Autor: Hohlbein, Wolfgang; Dewi, Torsten

Překladatel: Schönová, Zuzana

Nakladatelství: Plejáda

Rok vydání: 2011

Počet stran: 309

Vazba: Pevná

Related posts:

1. Pomsta Nibelungů vylepšila autorům reputaci po zkaženém Prstenu Nibelungů Od té doby, co drakobijce Siegfried padl za oběť zradě...
2. Temný gryf aneb není všechno černobílé Lidé s Gryfy – Gryfmistři vládnou Cymrii a hlavní hrdina Arren...
3. Čtenářská cena Einsteinův mozek pro nejlepší povídku a román roku 2006 Stejně jako ve světě, existuje u nás, na teritoriu České...

Máme tu výsledky soutěže, na které jsem se já osobně opravdu těšil. Konečně se dozvíme nejen, kdo vyhrál knihu Ztracené letopisy, která čtenáře přenese do doby, kdy uprostřed hlubokých lesů vyrůstaly tajemné hrady a bardové zpívali své písně o chrabrých rytířích… ale také zjistíme jak je to s vaší touhou žít v tomto krásném a krutém období. Zde jsou vaše odpovědi.

Pro fanoušky středověku zajímavá otázka. Ano ve středověku bych chtěl žít, ale ! Těch  ,,ale“ je zde opravdu hodně, život středověkého rytíře – jistěže ano. Rolníka ? Mno to už se asi tolik zájemců nenajde. Ono při čtení hrdinských příběhů se krásně představuje… ovšem představa života ve středověké vesničce, kterou zrovna navštívila morová rána, inkvizice či nájezdníci zase tak lákavá není. Život ve světě fantasy, to už je zajímavější otázka, ovšem také život spodiny by moc lidí nelákal.

Opravdu by mě zajímalo, kolik lidí, kteří chtějí žít ve středověku, a tu možnost dostali – kolik z nich by svého rozhodnutí posléze litovalo.

Nemusela bych běhat po úřadech, neotravoval by mne žádný telefon, žádný stres a spěch jako dnes. Na druhou stranu – mor taky nic moc…:-)

Ve středověku bych chtěl žít tak o víkendu, vypnout a odpočinout si od té techniky… Ale trvale asi ne.

Zrovna dnes, při vaření jsem na to myslela, vyzkoušet nejen prostý život, ale ochutnat jak se vařilo ,kořenilo, jak to vonělo, nebo jestli to vonělo, jak pohodlné bylo oblečení, ale toto by mi stačilo akorát tak možná na 2 dny na zkoušku.

V té době lidé bojovali za svoje ideály a byli ochotni pro ně i zemřít. Dnes se toto již příliš nenosí. Hlavě to ale byla doba formování moderní civilizace. Život byl krutý, ale v mnohých ohledech fér. Práceschopní lidé, kteří se o sebe nedokázali postarat, byli ponecháni svému osudu místo toho, aby se o ně stát staral.

Bude to znieť málo fantasticky, ale zrejme preto, že sa v tom období rodili tie najúžasnejšie literárne pamiatky vôbec. A započúvať sa do neuveriteľného príbehu, ktorý sa vám prednáša podmanivým hlasom pána rozprávača, môže byť tou najočarujúcejšou vecou, akú vám stredovek môže ponúknuť. Teda, okrem princov na čiernych koňoch, Michaela Crichtona a zvrátenej dvornej etikety

Ve středověku bych chtěl žít, i přestože tehdy platily tvrdé zákony, předsudky a pravidla, neboť atmosféra té doby musí být úžasná a uchvacující. Nedotčená, divoká příroda, jakou už se dnes mnoho vidět nepoštěstí, dokáže člověka potěšit a mnohdy i vylekat. Jen na pár dní bych to rád zažil.

Prečo by som chcela žiť v stredoveku? Pretože študujem históriu a stredovek je časť dejín, ktorá ma fascinuje asi najviac. Tá mentalita ľudí bola síce na biednej úrovni, verili poverám a urieknutiam, ale to je na tom práve to zaujímavé. A na druhej strane bola cirkev, ktorá sa snažila všetky tie povery vyvrátiť a vyhnať z myslí ľudí, no nevedomky ich aj tak šírili ďalej, vďaka neustálym popravám a procesom v mašinérii nazvanej „hon na čarodejnice“. A potom to mučenie a neustále popravy, veď vynaliezavosť ľudí v tomto smere naozaj nemala hraníc. Nie nadarmo má stredovek prívlastok „temný“. A práve kvôli tomu by som v stredoveku chcela žiť, aj keď možno trochu zvláštne, ale nie na strane kráľov, prepychových hostín, chránená pevnosťami, ale na strane obyčajných ľudí, ktorí sa len snažili prežiť do druhého dňa, báli sa, že ich uriekne suseda, ktorá chová mačku, alebo že oni sami odvisnú za niečo, čo nespáchali.

Nechtěla bych žít ve středověku. Upálili by mě za čarodějnictví

Tolik z vašich odpovědí. Tím šťastným, který tentokrát získává knihu od nakladatelství Beletris, se stává Vojtěch Bill! Už podruhé, jestli se nepletu. Takže gratulujeme a přejeme ostatním stejné štěstí, jaké má Vojtěch při našich losováních!

Ondřej Páleník

Ondřej Hawk Páleník, šéfredaktor MFantasy.

Related posts:

1. Jedna odpověď a Ztracené letopisy mohou být Vaše! Na pultech knihkupectví se objevila nová kniha nakladatelství Beletris zasazená...
2. Ztracené Letopisy – Recenze Argonantus, velký cestovatel, kronikář a hledač starého Umění nám dá...
3. Výsledky soutěže o Znamení démona Démoni jsou ochotni udělat cokoliv, aby se dostali ze svého...

Existují tajemství, která by měla zůstat skryta. Skutečnosti, které by nikdy neměly být vyjeveny. Ti, kteří je odhalili, zemřeli šílení. Nechť se zajímá, kdo je dost posedlý touhou po poznání a nevadí mu, že riskuje zdravý rozum. Že se mu noc co noc budou zdát noční můry… To by se mělo čtenáři vybavit, když zazní jméno Lovecraft.

Mrazivá atmosféra Lovecraftových povídek, kterou si mohou stejně dobře oblíbit milovníci horrorů jako sci-fi a fantasy, přetrvala již téměř století. Nejnovější česká sbírka přináší šest poměrně známých příběhů z různých let. Pro mě osobně to bylo první setkání s tímto autorem a úplně jsem se zastyděla, že jsem od něj předtím nic nečetla. Navíc jsem záhy pochopila, že napsat recenzi nebude žádná legrace. Na starší díla je potřeba pohlížet v širším kontextu s ohledem na období, ve kterém vznikla, a to je někdy velmi obtížné. Nicméně dá se říci, že Lovecraft mi učaroval. Jeho povídky totiž přímo dýchají inteligencí a nočními můrami, které si pravděpodobně nevymyslel.

Ve sbírce se stále opakuje několik zásadních motivů. Spánek, prozření, kruté bytosti z dávných dob, tajní uctívači, Necronomicon a stupňující se šílenství. V tomto směru lze očekávat spíše lehkou provázanost a určité podobnosti než zásadní rozdíly. Kupříkladu Volání Cthulhu a Stín z hlubin času se shodují ve výskytu některých jevů, avšak podstata těchto jevů je rozdílná. Je tedy velmi subjektivní zda si jako čtenář řeknete, že místy Lovecraft vykrádá sám sebe, či nikoliv. U mne osobně převládl dojem naléhavosti.

Velkou předností je u Lovecrafta především poutavost a precizní zpracování. Pravda, místy jeho „vědecké“ pasáže připomínají Verneových 20 000 mil pod mořem. To mě zpočátku zaráželo, neboť i já jsem si coby příslušník mladé generace již odvykla nacházet krásu v obsáhlých popisech. Nakonec mě ale strhly a myslím, že tato ztracená schopnost je ještě u mnohých čtenářů obnovitelná. Ostatně touha po poznání a po objevu je lidstvu vlastní. Jak by tedy mohl nudit zápal vědců, kteří v Antarktidě našli více, než kdy doufali? A navíc je vše velmi věrohodné až nezpochybnitelné a láká to k pátrání po pramenech, ze kterých autor vycházel.

Pominu teď Dagjona a Slavnost, které nejsou příliš obsáhlé a těžko je rozebírat. O nich snad jen tolik, že to jsou zdařilá dílka, která by si zasloužila obsáhlejší zpracování. Věnovala bych ale pár řádků ostatním povídkám.

Volání Cthulhu vypráví o odhalení tajného kultu, který uctívá cosi, co by pro dobro lidstva nikdy nemělo znovu kráčet po zemi. Záhada, řešení, děsivé odhalení a obavy z budoucnosti. Noční můry. Nic z toho nechybí. Přesto ve světle dalších povídek ztrácí tato na lesku. Dost možná proto, že patří k těm starším a není ještě tak propracovaná.

Hrůza v Dunwichi výrazně vyčnívá ze sbírky a trochu více se drží zaběhlých horrorových schémat. Bylo jednou jedno městečko a to bylo divné. Lidé, kteří tam žili, byli také divní. Ale nejdivnější ze všech… A tak jeden starý kouzelník přivedl skrze svoji dceru na svět zplozence pekel, která si nelze představit, pokud nejste šílení jako autor Necronomiconu. Strašlivá tajemství a ďábelské cíle, jejichž dosažení by mělo být zabráněno za jakoukoli cenu. Povídka se do sbírky velmi hodí právě pro svou odlišnost, neboť je mezi ostatními příjemným osvěžením.

V Horách šílenství odpovídá svým charakterem novele a je to asi nejvíce strhující a nejméně horrorový příběh ve sbírce. Velmi propracovaný pokud jde o fakta a nejlépe pochopitelný ohledně přístupu hlavního hrdiny ke všem objevům. Děj se odehrává v Antarktidě. Či se spíše odehrával, zpětně vyprávěný má odradit další badatele od pokračování ve výzkumu.

Stín z hlubin času je poslední povídkou a neznámá prastará rasa, která v něm vystupuje, se jeví jako ta nejvyspělejší ze všech dosud zmíněných ras. Její poznání dosáhlo takového stupně, že se člověku skoro chce závidět profesoru Peasleemu, že mu právě tyto bytosti na několik let ukradly tělo a jeho mysli uvězněné v těle vetřelce umožnili studovat jejich poznatky. Otázka je, jestli si všechno jenom nevsugeroval.

Podtrženo sečteno, sbírka V Horách šílenství je zárukou kvalitní četby. Ovšem hledáte-li romantiku, či šťastné konce, hledejte jinde. Pokud se však považujete za znalce horroru, Lovecrafta určitě neopomeňte. Jeho příběhy mají hlavu a patu na rozdíl od mnoha knih a filmů téhož žánru.

Kateřina Kuldanová

Related posts:

1. H. P. Lovecraft: V horách šílenství – recenze H. P. Lovecraft: V horách šílenství Hrdé lidstvo, letící šílenou...
2. (PR) Howard Phillips Lovecraft : V horách šílenství V nejbližší době by nakladatelství Laser-books mělo uvést na trh...
3. Šílenství S hrůzou jsem si uvědomil, že už jsem dlouho nic...

Říká se, že mistr Kápě, pán smrti, do sebe nabral houf bohů, do místa mimo dosah obyčejných smrtelníků. Říká se, že mistr Kápě čeká na konci všech intrik, všech plánů, všech velkolepých snů. Jenomže tentokrát stojí na začátku… V Darúdžhistánu, zmořeném letním vedrem, kvasí zlé předzvěsti, znepokojivé klepy a úskočné našeptávání. Dorazili cizinci, působí tu vrah a mohly by se probudit poražené tyranie. Na Paliče mostů na odpočinku v K’rulově baru se zaměřili zdejší asasínové, což má osudné následky. Malého tlouštíka v červené vestě znepokojuje rostoucí břicho, nicméně ví, že to je nejmenší z jeho starostí, protože někde v dálce je slyšet štěkot ohařů. A dalekému Černému Korálu zdánlivě netečně vládnou Tiste Andii. K obrovské mohyle za městem přicházejí tisíce lidí – přívrženci kultu Vykupitele, kdysi obyčejného smrtelníka, jehož čest a ctnosti jsou zdánlivě bezmocné vůči pokřiveným ambicím vyznavačů. A mistr Kápě tedy stojí na počátku spiknutí, které otřese vesmírem, a na jeho konci čeká někdo jiný. Pro Anomandera Dlouhý vlas přišla chvíle, kdy musí napravit dávnou, strašlivou křivdu…

Druhá část cyklu o protitureckých válkách v Uhersku, Sedmihradsku, Chorvatsku a Středomoří v letech 1660–1664. * Píše se rok 1662. Po dvou letech na tureckých galejích je z Kornela Báthoryho sotva stín muže, jímž kdysi byl. Zdá se, že bezejmenného otroka čeká už jen smrt. Během obléhání Kréty osmanskou flotilou se však Báthory znovu setkává s tureckým vzdělancem a cestovatelem Evliyou Čelebim. * Ten křesťanského rytíře a básníka vykoupí z otroctví a udělá z něj svého pobočníka na cestách. Na rozkaz samotného sultána má Čelebi doprovázet záhadného vezíra Kirmiziho Mustafu do odlehlých končin Sýrie a možná ještě dál, až k ruinám dávnověkých měst hluboko v poušti. Ať už je cílem vezírova tajného poslání cokoli, bude to nebezpečná pouť. Na Čelebiho, Báthoryho a ostatní číhají piráti, vzbouřenci, záhadní zabijáci, a možná i nepřátelé, jimž obyčejná zbraň neublíží.

Ukážka

Druhá polovina 23. století, dvě stě let po Apokalypse. Evropa je stále ještě zničená totální válkou, z větší části vylidněná. Věda se stala magií, určenou zasvěceným. Po dlouhém období chaosu, kanibalismu a lokálních válek se zde stabilizovala civilizace, hodná toho jména. V pustinách, ale i na stránkách zakázaných knih, přetrvávají technologické anomálie, pozůstatky zaniklé civilizace 21. století.

Žoldnéři jsou skvělí: bojují, když jim řeknete a proti komu jim řeknete, a nechtějí za to nic víc, než peníze. A Monzcarro Murcatto a její bratr Benna jsou dva nejúspěšnější, nejpopulárnější a nejbohatší žoldnéři v Styrii… jenomže bohatí a populární žoldnéři už tak skvělá věc nejsou. Vlastně mohou být zatraceně nebezpeční a to je také důvod, proč jejich chlebodárce, styrský velkovévoda Orso, zařídí, aby o ně bylo postaráno. Jednou pro vždy. Brzy se ale nejspíš na vlastní kůži přesvědčí, že to byla osudová chyba. Protože Monzcarro měla to štěstí – jen ona; její bratr bohužel nikoliv – že přežila dlouhý a osudový pád, který pro ni Orso připravil, a vyvázla jen s rozdrcenou pravou rukou, závislostí na opiu… a plánem, jak s pomocím ukrytého bohatství, spoustou ostrých zbraní, několika námezdných zabijáků a pevného odhodlání zabít sedm mužů, kteří byli v místnosti, kde byl její bratr zavražděn. Pokud možno tak drasticky, jak jen to bude možné. Vůbec nevadí, že to nebude hned – pomsta přece nejlépe chutná za studena. Kniha byla nominována na British Fantasy Award v kategorii nejlepší román.

Ukážka

Kdysi si slušňák Iggy užíval bezstarostný život. Narodil se jako druhý syn známého hudebníka a mladší bratr hvězdy televizních nočních hudebních pořadů. Měl zázemí, bohatství a pevné místo ve společnosti. Měl všechno a ještě něco navíc – Merrin a lásku založenou na stejných snech, společných prožitcích a svatojánské magii letních nocí. * Merrinina smrt to však všechno změnila; za nevysvětlitelných okolností byla v ruinách staré slévárny znásilněna a zavražděna. Ig byl jediným podezřelým, nikdy však nebyl obviněn. Nebyl však ani očištěn a veřejnost ve městě má jasno: Ig je vinen, protože jeho bohatí rodiče zatahali za nitky a postarali se, aby vyšetřování skončilo. Je jedno, co Ig řekne nebo udělá. Zdá se, že ho všichni opustili, včetně Boha. Všichni kromě ďábla… * V kocovině, do které se probudil po prvním výročí té strašné události, si Ig nejdřív myslel, že rohy objevivší se na jeho hlavě jsou halucinace, produkt mysli poškozené vztekem a žalem. Celý uplynulý rok strávil ve svém soukromém očistci, bylo by celkem přirozené, kdyby se z toho zbláznil. Brzy se však přesvědčí, že na rozích není nic iluzorního a že jsou až moc skutečné. * K novému hrozivému vzhledem Ig ovšem získal i hrozivou moc – nadpřirozené schopnosti, s jejichž pomocí hodlá vypátrat zrůdu, která zabila Merrin a zničila mu život. Být hodný a modlit se mu nijak nepomohlo. Je čas na menší pomstu… * Je čas, aby ďábel obešel své dlužníky… * Joe Hill po úspěšném debutu Černá krabice opět napsal knihu, která se čte jedním dechem. Příběh o lásce, pomstě a temných stránkách lidské duše se vine jako cesta krajinou plnou překvapení a nečekaných zvratů, z nichž největší čeká na konci. Abychom pochopili přítomnost, musíme se někdy vrátit hluboko do minulosti…

Arťom žije se svým pěstounem ve spletitém labyrintu moskevského metra, na jediném místě na světě, kde je lidstvo po jaderné válce schopné alespoň zčásti přežívat. Jednotlivá lidská společenství živoří v šachtách metra, kde co stanice, to zvláštní komunita, jakýsi mikrostát se všemi svými ctnostmi a nešvary, které známe z každodenního života na zemském povrchu. Arťom se nachází na stanici, která je sice pokládána za jedno z bezpečnějších míst v obrovské síti tunelů, avšak tuto jistotu narušuje temná moc, jež hrozí zničit nejen chlapcovo útočiště, ale celé metro. Mladík, jenž kdysi porušil jedno ze základních přikázání života v metru, je nucen – aby odčinil svou vinu – putovat od jedné stanice ke druhé, projít celým moskevským metrem až do poslední stanice, kde žijí v ideálním společenském zřízení kazatelé. Ti údajně vlastní záhadný předmět, který Arťom musí získat, aby zachránil metro před zkázou, jež hrozí nejen zevnitř podzemního mikrosvěta, ale proniká sem i z povrchu v podobě temných sil…

Po Andělech a démonech a Šifře mistra Leonarda je to již třetí příběh se symbologem Robertem Langdonem. Tentokrát neopustí domácí půdu a po svých předchozích zběsilých šetřeních v evropské kolébce (Římě, Vatikánu, Paříži a Londýně) se prvně zaplete do noční dešifrovací honičky na území USA, a to přímo v jeho hlavním městě Washingtonu D.C. K řešení záhady je vyzván hrůzostrašným předmětem ležícím na zemi v Kapitolu, ukazujícím na nástropní fresku s obrazem George Washingtona, který je tam zpodobněn jako pohanský bůh. A není samozřejmě náhodou, že bývalý americký prezident George Washington se zednářským kladívkem a zednářskou lžící položil roku 1793 základní kámen Kapitolu. Ve Washingtonu se odehrává honba za legendárním zednářským pokladem. * Sám autor ke svému novému dílu poznamenal: „S tímhle románem jsem měl zvláštní a úžasný dlouhodobý vztah. Vetknout pět let přípravného studia materiálu k románu do rámce dvanácti hodin mě fascinovalo, byl to úžasný rébus. Život Roberta Langdona rozhodně probíhá daleko rychleji než ten můj.“

Vydejte se hluboko do 21. století… Zatím jsme na začátku tohoto věku – a obrysy budoucnosti zůstávají mnohoznačně mlhavé. Zrychlí se technický pokrok? Přijde éra hojnosti, ekonomika 2.0., jak tvrdí zastánci „teorie singularity“? Anebo jsme už vstoupili na klesající trajektorii do časů temnoty? * Svět Paola Bacigalupiho neskýtá jednoduchou odpověď. Suroviny docházejí a stará civilizace, která žila z dostatku fosilních paliv a minerálů, je už nenávratně minulostí. Jen zázraky genetiky a bioinženýrství umožňují hledat nové cesty a východiska, přizpůsobit se. Je to svět barvitý – ale také krutý, plný nemilosrdné konkurence. Ať už jsme v Číně, Thajsku nebo v Americe, všude platí, že člověk je levný – a cena za přežití vysoká. Tady není místo pro slabé jedince, ani pro unavené národy. * Imaginativní, výstižné povídky a novely Paola Bacigalupiho představují jeden z vrcholů nové science fiction poslední dekády

Marcus

Related posts:

1. Knižní novinky – Vánoční speciál                    ...
2. Soutěž o knihu Kejklíři léta (Ondřej Netík) Léto je v plném proudu, slunce žhne. To je ideální...
3. Soutěž o knihu Gamedek – Prodavači lokomotiv Máme tu další soutěž! Omlouváme se fanouškům fantasy, ale snad...

Autor:Lovecraft H. P.

Howard Phillips Lovecraft je znám především jako autor hororů, v jeho díle se však mísí mnohem víc: snová poetika, přehlídka tvorů na rozhraní mezi lidským, zvířecím a nadpřirozeným světem, cynický náhled na svět, okouzlení krásou i suchý humor. Vybrané povídky, včetně nejznámějšího Lovecraftova textu Volání Cthulhu, dokládají autorovu představu, že svět není takový, jak se na pohled jeví. Za stěnou spánku, ve zdech mansardy, ve městě s podivnou pověstí nebo pod hladinou moře, všude se mohou skrývat věci nečekané – a poměrně znepokojivé. Co se ale přihodí těm, kteří se budou snažit odkrýt dosud skryté?

• Autor:Pratchett Terry
• Nakladatelství:Talpress
• Překlad:Jan Kantůrek
• Obálka:Josh Kirby
• Stran:512
• Cena:399 Kč

Erik (Eric) Erik má koníčka – démonologii. Rád by vyvolal démona a přinutil ho, aby mu splnil tři přání: stát se vládcem světa, získat lásku nejkrásnější ženy Zeměplochy, být nesmrtelným – prostě takové ty obvyklé věci. Místo poslušného démona však vyvolá Mrakoplaše, jednoho z nejneschopnějších mágů Zeměplochy, který se kdysi ztratil v Podzemních rozměrech, a s ním Zavazadlo se stovkou nožiček. * Král démonů, novátor s moderním přístupem, aby oživil nedostatečnou fantasii démonů, začne prostřednictvím Mrakoplaše plnit Erikova přání. Avšak, jak říká pekelný král, vtip spočívá v tom, splnit každému jeho přání doslova a do písmene, a přitom mu nikdy nedat to, co si vlastně přál… Pohyblivé obrázky (Moving Pictures) Všechno začalo v tajemném Holly Woodu – Svatém lese. Tam se zrodila jistá myšlenka, a když pak alchymisté na Zeměploše objevili magii stříbrného plátna, roztočily se kamery, takže skřeti-malíři sebou museli skutečně hodit. Brzo se vynořili první mužské a ženské hvězdy a pustili se do boje se zlem a filmovou reklamou. * Dejte si sáček brambůrků s sledujte natáčení světového trháku Střed proti Okraji – nejpodivnějšího filmu z prostředí občanské války. Vášnivá sága lásky odehrávající se na pozadí válkou šílícího světa! Budete žasnout! Vystupuje tisíc slonů!

• Autor:King Stephen
• Nakladatelství:Beta
• Překlad:Linda Bartošková
• Obálka:Michal Kuba
• Stran:944
• · Cena:549 Kč

Malé městečko odřízne od okolního světa neproniknutelná bariéra neznámého původu a obyvatelé jsou náhle ponecháni sami sobě. Ovzduší je postupně znečišťováno, zásoby se tenčí, energetické zdroje docházejí, pokusy o proražení bariéry jsou marné. Vláda státu, do něhož městečko náleží, je bez ohledu na veškeré své zdroje bezmocná a může pouze zvenčí přihlížet. * Místní radní s diktátorskými sklony si uvědomí příležitost konečně vyniknout a prokázat svému městečku dobro, samozřejmě podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Začne je řídit pevnou rukou – v této mimořádné situaci přece nemůže nic lepšího udělat, lidé silné vedení jistě ocení! * Další reálie příběhu – syn radního s nádorem na mozku, ilegální výrobna drog a jediná slyšitelná radiostanice, která vtlouká lidem do hlavy jen boží lásku – to jsou přísady, které působí jako katalyzátor už beztak výbušné situace, a my můžeme sledovat postupný rozklad lidského společenství, kde přestávají platit pravidla civilizace. * King nutí své postavy vydat ze sebe to nejlepší i nejhorší a výsledkem je mistrná studie lidské bezmoci, arogance a násilí.

• Autor:Lovecraft Howard Phillips
• Nakladatelství:Laser-books
• Překlad:Milan Žáček
• Obálka:Bob Eggleton
• Stran:344
• Cena:229 Kč

Recenze

Americký autor Howard Phillips Lovecraft patří nejen k zakladatelům, ale i nejlepším autorům moderně pojatého hororu. A tak jistě oceníte působivou atmosféru příběhů, v nichž tajemné síly, nepoznané zlo a kosmické hrůzy vyvolávají mrazení v zádech. Držíte v ruce nové vydání sbírky Lovecraftových povídek, které se řadí k těm nejlepším

• Autor:Smith Michael Marshall
• Nakladatelství:Epocha
• Překlad:Petra Diestlerová
• Obálka:Jiří Grus
• Stran:464
• Cena:345 Kč

Stark řeší na zakázku potíže všeho druhu ve Městě, rozlehlém systému samosprávných Čtvrtí, který pokrývá celou zemi od pobřeží k pobřeží. Každá Čtvrť si vytváří vlastní zákony a za pomoci umělé inteligence se snaží naplnit všechny tužby svých obyvatel, ať už jsou jakékoli. * Když se na Starka obrátí Zenda Rennová z Akčního centra, vypadá to jako obyčejné pátrání po pohřešované osobě. Stark ovšem ví, že zdání často klame, a pokud něco vypadá moc jednoduše, většinou se to brzy ošklivě zkomplikuje. Ani on však netuší, že bude zanedlouho muset čelit jak minulosti, tak přítomnosti, přičemž v obou ožívají sny, které mohou snadno zabíjet. Tam, kde se spolu rvou minulost a budoucnost, realita a noční můra, je Stark jediný člověk, který může něco změnit. Zbývá mu málo času a ustoupit není kam, protože v tomto světě…

• Autor:Lukjaněnko Sergej a Perumov Nik
• Nakladatelství:Triton + Argo
• Překlad:Konstantin Šindelář
• Obálka:Ciruelo Cabral
• Stran:472
• Cena:328 Kč

V tomto světě je voda průzračná, tráva smaragdově zelená a slunce žluté jako zornice ohnivého draka. Burácejí tu parní píšťaly lokomotiv, nocí sviští otrávené šípy elfů a za neviditelnou hranicí znějí tlumené kroky těch, kteří ani po smrti nedošli pokoje. Nacházejí se tu panství kouzelnických klanů – někteří mágové se umí měnit ve zvířata, jiní poroučí ničivým silám živlů. V tomto světě už možná nic nebude jako dřív. Zbaven svého ochránce musí čelit vpádu odvěkých nepřátel, kteří ho chtějí naprosto a nezvratně přeměnit. * Kniha je výsledkem spolupráce Sergeje Lukjaněnka a Nika Perumova, dvojice spisovatelů, jejichž tvorba zásadním způsobem ovlivnila ruskou fantastiku uplynulých dvou desetiletí. Dva naprosto rozdílné autorské styly se spojují ve čtivý a dynamický celek, který nabízí poněkud netradiční pohled na fantazijní světy i na žánr fantasy jako takový.

• Autor:Gibson William
• Nakladatelství:Laser-books
• Překlad:Josef Rauvolf
• Obálka:Tomasz Maroński
• Stran:336
• Cena:269 Kč

Case, jeden z nejlepších „kovbojů kyberprostoru“, kteří se pohybují ve virtuálním vesmíru, udělal chybu, za kterou byl surově potrestán. Za neloajalitu vůči zaměstnavatelům platí poškozením nervového systému, což mu znemožňuje další práci a odsuzuje ho k uvěznění ve vlastním těle. Při hledání léčby se dostává do japonské Chiby, kde se snaží vydělat si dost peněz, aby mu na nelegálních klinikách vrátili schopnost připojení mysli k počítači. Brzy se stává pouhým pěšákem ve hře, v níž se dvě mocné umělé inteligence snaží o nelegální spojení do jednoho celku za předem neznámým účelem. Jde o hru, kterou ani tak schopný hacker jako Case nemusí přežít… * Dnes již kultovní kniha příznivců kyberpunku se k nám ve svém čtvrtém vydání vrací v novém překladu, jehož by se měla dočkat celá volně propojená trilogie. Poprvé si tak plně vychutnáte legendu žánru, jednu z nejoriginál nějších žánrových vizí osmdesátých let, a s ní i brilantnost a bohatost Gibsonova jazyka.

• Autor:Lumley Brian
• Nakladatelství:Polaris
• Překlad:Jana Mikulenková
• Obálka:Bob Eggleton
• Stran:424
• Cena:299 Kč

Aby vyzkoušela Boží moc, rozhodne se trojice šílených mimozemšťanů napáchat tolik zla, aby je sám Bůh musel zastavit. Už zničili svou rodnou planetu i s celou její sluneční soustavou a většinou své vlastní rasy. Jejich dalším cílem je – Země! * Nádavkem k technologii tak vyspělé, že se o ní lidstvu může jenom zdát, vládnou tři Mordri jedinečnou schopností měnit jediným dotekem navždy kůži, kosti a svalstvo živých bytostí. Tento mocný dotek, dříve využívaný výhradně k uzdravování, slouží třem Mordri jako zbraň, s jejíž pomocí doslova obracejí lidi naruby a mění je před očima jejich milovaných v obludy nebo základní protoplazmu. Scott St. John truchlí nad bolestnou smrtí své milované ženy, když je zasažen zlatou šipkou fragmentu duše Harryho Keogha, původního nekroskopa, a získá moc, kterou ani nedokáže pochopit. Brzy poté se všude začne setkávat s tajemnou půvabnou ženou, která se mu snaží něco sdělit, pokaždé však zmizí dřív, než může svoje varování dokončit. A Scottovi se začne zdát o velice neobvyklém vlkovi, který jej prosí lidskou řečí, aby jej zachránil, než dorazí lovci. * Duch Harryho Keogha a jeho nositel, telepatický vlk a mimozemská dívka, která ještě není připravena odejít za svou rasou na věčnost, se musí spojit, aby porazili tři neuvěřitelně mocné stvůry pod jejichž dotekem doslova odpadává maso z kostí.

• Autor:Drescher Alex
• Nakladatelství:Leonardo
• Překlad:-
• Obálka:Lubomír Kupčík
• Stran:350
• Cena:249 Kč

Ukážka

Budování světlých zítřků pod hvězdnatým praporem nedopadlo ani náhodou tak, jak všichni čekali. Dokonce ani jak čekal Richard Svátek – demobilizovaný voják, cizinec ve vlastní zemi, nezaměstnaný a flákající se ožrala. Kdybyste ale zažili to co on, asi by to s vámi dopadlo stejně. * Jenomže on dostal druhou šanci. Buď zemře, nebo se stane tovaryšem ve světě, o jehož existenci neměl ani tušení. Prolnutí ho chraň, protože to první by pro něj bylo mnohem snadnější…

• Autor:Neomillnerová Petra
• Nakladatelství:Brokilon
• Překlad:-
• Obálka:Koutmedia
• Stran:216
• Cena:228 Kč

Ukážka

Vraždou Kayovy příležitostné milenky začíná na Šumavě masakr, který má kořeny v časech dávno minulých. Tina je momentálně pryč a vyšetřovat zločiny jen v noci je zatraceně těžké…

• Autor:Long Nathan
• Nakladatelství:Polaris
• Překlad:Leona Malčíková
• Obálka:Geoff Taylor
• Stran:296
• Cena:249 Kč

Ukážka

Trpasličí trolobijce Gotrek a jeho lidský společník Felix Jaeger, nejznámější dvojice hrdinů světa Warhammeru, míří vstříc novému dobrodružství. * Když se Gotrek a Felix vydají na sever, aby tam pátrali po zbylých členech řádu Ohnivých srdcí, narazí na nové společníky a spojence. Samozřejmě se setkají i s tlupami bestií slídícími po Drakwaldu, ale kromě nich je tam toho čeká víc, než si dokážou představit. Brzy se přesvědčí, že zlovolné síly Chaosu nikdy nespí a než se nadějí, musí bojovat nejenom o svou čest, ale i za samu budoucnost Říše

• Autor:Heitz Markus
• Nakladatelství:FANTOM Print
• Překlad:Zdeněk Sladovník
• Obálka:Jan Patrik Krásný
• Stran:288
• Cena:249 Kč

Lodrik se stává novým vládcem říše Tarpol. Jeho reformy však plodí také závistivce, intrikány a falešné přátele. Brzy ztrácí jistotu, neví, komu může důvěřovat, a pokud si chce zachovat moc, je stále více odkázán na pomoc osob spojených s temnými silami. Nade vším se vznáší osudné proroctví, že se opět vrátí doba temnoty a svět se ponoří do žalu, utrpení a zkázy.

• Autor:McAuley Paul J.
• Nakladatelství:Plejáda publishing
• Překlad:Jakub Rak
• Obálka:Martin Zhouf
• Stran:432
• Cena:349 Kč

Je dvacáté třetí století. Země, zpustošená změnou klimatu, se vrací zpět ke svatým ideálům Edenu, nedotčeném průmyslovou revolucí. Politickou moc v rukou třímá hrstka vlivných rodin a jejich zelení světci. Milióny lidí jsou na tom jen o málo lépe, než otroci a pracují na obřích projektech na obnovu zničených ekosystémů. Na měsících Jupiteru a Saturnu Vesmířané, potomci těch, kteří se rozhodli utéct z totalitních režimů na Zemi, vybudovali fantasticky rozmanitá města, některé hluboko pod zemí, některé chráněné před nehostinnou atmosférou obřími kupolemi; každé z nich vědecky zaměřenou utopií, přecpané extravagantními vynálezy z říše genetiky. Křehká rovnováha mezi Vesmírným společenstvím a pozemskými diktátory je ohrožena ambicemi nové generace Vesmířanů, které už nebaví pohodlné, do sebe zahleděné skládací ráje. Teď chtějí kolonizovat zbytek Sluneční soustavy; chtějí lidskou evoluci vyslat stovkami nových směrů. Na Zemi se názory různí; mnozí volají po preventivních opatřeních proti Vesmířanům, než bude příliš pozdě a jiní zase touží využít znalostí jejich genových expertů. Do pohybu se dává Mírová iniciativa, surové předvádění vojenské síly, špionáž vedená mazanými agenty a mezi dvěma větvemi lidského pokolení se schyluje k válce…

Marcus

Related posts:

1. Knižné novinky: Marec Marec bol mesiacom knihy a tak tu pre vás máme...
2. Knižné novinky : August Aj keď sa prázdniny skončili a vyzerá to tak, že...
3. Knižné novinky: Máj Každý mesiac nám vydavateľstvá ponúkaju bohatú ponuky kníh, medzi ktorými...

v níž se Báthory obává, že ho z mizérie vysvobodí až smrt.

Zachrání ho však nečekané setkání.

Turecká výzvědná služba tentokrát selhala na celé čáře. Když se 4. ševvala 1072 asi hodinu po půlnoci z temnoty severně od krétského pobřeží vynořil nepřítel, Osmany to naprosto zaskočilo. V provizorním přístavišti přibližně míli od Kandie vypukl chaos a shon.

Na palubu galéry Aslan avdžisi nejdříve dorazili nižší důstojníci a dozorci.

„Zvedněte se, špíny! Vstávat, vstávat! Nechrápejte, džauři líní!“ hulákali a zběsile práskali biči. Zbytečně – stovku veslařů už před hodnou chvílí vzbudilo hřmění kanónů, ječení trubek a vřava a dupot na molech. Chrastili řetězy, zvedali se z kluzkých prken a sedali si na lavice.

Vzápětí po sklopných schůdkách vedle zádě vyběhli koncoví veslaři. Každé z padesáti vesel ovládali tři muži – dva otroci, trvale přikovaní k lavicím, a jeden napůl svobodný turecký veslař, který službou na lodi splácel daň rodné provincie sultánovi. Předpokládalo se, že tito „dobrovolní galejníci“ jsou rozumnější a spolehlivější než obyčejní otroci – jak by také ne, většinu z těch tchořů v okovech tvořili zaostalí křesťané – a proto měli nejdůležitější pozici: na konci vesla, u středového můstku, kde se udržoval rytmus a korigovala síla záběru.

„K veslům. Svižně, chátro zahnojená!“

Báthory si odhrnul z obličeje špínou slepené vlasy, zaujal místo uprostřed lavice a sevřel kovové držáky vesla. Po jeho pravačce se u stříškou chráněného zábradlí hrbil mladý Chorvat. Čerstvé maso, ještě si nezvykl – po nocích sténal, naříkal a ucpaným nosem dokola huhlal modlitby. Báthory se s ním zatím nedal do řeči. V posledních měsících toho vůbec moc nenamluvil – většinou si vystačil s vlastními myšlenkami, a když měl občas chuť promluvit si, prohodil pár slov sám se sebou.

Vlevo od něj se posadil urostlý anatolský Turek. Báthory ho dobře znal. Chlap neustále pohrdavě ohrnoval nos, jako by ho od špinavých otroků odlišovalo i něco víc než jen možnost přespávat v noci mimo loď a dostávat k pilafu sem tam i kus šlachovitého skopového.

Mezitím se nalodila stovka šavlemi a mušketami ozbrojených azabů. Reis Ibrahim Evren přijel od důstojnické ubytovny na neosedlaném koni. Na břehu z něj napůl sklouzl, napůl spadl, a navzdory korpulentní postavě mrštně vyběhl po schůdkách na palubu.

Minutu na to kadirga odrazila od mola. Na sedátku pod vyvýšenou zádí udeřil holohlavý kolohnát do bubnu.

„Záběr!“ vykřikli dozorci. Karabáče zatančily jako kobry v košících egyptských zaklínačů.

Sto padesát mužů sborově zasténalo a vesla zčeřila černou hladinu.

Z přístavu vyplulo jedenáct galér. Rychle vytvořily klínovou formaci – Lovec lvů na hrotu, pět a pět lodí po stranách. Za nimi se plahočil přibližně tucet menších galeot. Flotila spěšně mířila k severu, do tmy nad mořem.

Báthory neměl tušení, co se děje. Určitě však nešlo o cvičný poplach, jakými jim občas zpestřovali noci. Když v hlubokém předklonu vyhlédl pod boční stříškou k západu, uviděl čilý ruch i v Kandii. Na přístavních hradbách se rojily pochodně a lampy, ze střílen a proluk cimbuří se vysouvaly hlavně děl, daleko na moře doléhal ryk trubek.

Také na lodi probíhaly horečnaté přípravy. Azabové šťouchali nabijáky v hlavních mušket, sypali prach na pánvičky, cvakali kohoutky a ocílkami. Topčiové jako noční můry omámené světlem lampy poletovali kolem velké kolubriny a čtyř falkonetů na přídi. Další střelci přeběhli k švihovkám – menším, kartáči nabíjeným dělům na otočných ocelových držácích na zábradlí.

Schylovalo se k boji.

Jenže s kým?!

„Zvednout, ponořit, záběr! Zvednout, ponořit, záběr!“

Buben zrychloval rytmus. Listy vesel sekaly vodu, rozpáranou čeleny. Lampy se houpaly a palubou poletoval mumraj stínů.

„Tam jsou!“ pokynul reis Evren důstojnickým palcátem se stříbrnou hlavicí. „Nezpomalujte! Ve jménu Alláha a Proroka, do útoku!“

Báthory vrhl bleskurychlý pohled přes rameno. Ve tmě před přídí zahlédl černé tvary. Nepřítel plul bez světel – pod rouškou tmy se snažil proklouznout ke Kandii.

Buben hřměl. Dozorci mašírovali tam a zase zpátky, vztekle štěkali a práskali karabáči. Azabové se rozmisťovali po vyvýšeném středovém můstku.

„Benátčané?“ vydechl Chorvat.

Báthory na něj úkosem pohlédl. „Kdo jiný?“

Zvednout…

Mladíkovi zazářily oči. „Přišli vyrvat Kandii z pohanského obklíčení!“

Předklon…

„Rozdrtí flotilu a osvobodí otroky!“

Ponořit…

„Plýtváš dechem a nadějemi, hochu.“

Záběr…

„Nejspíš jen vezou jídlo a střelivo pro obránce.“

Zvednout…

Na severu se několikrát zablesklo a zahřmělo. Pár sáhů od Lovce lvů vychrstl gejzír vody, v černotě třpytivě bílý. Do boku šplouchla vlna, loď se zachvěla, veslaři mírně ztratili rytmus.

„Palte!“ zavelel Evren.

Falkonety na přídi zaštěkaly. Nepřítel bez váhání palbu opětoval. Jedna koule prosvištěla nad přídí, proděravěla plachtu a minula záď tak těsně, že urazila velitelský tug nad stříškou. Zbylé kadirgy tolik štěstí neměly – Báthory zaslechl rachot tříštěného dřeva a příšerné skučení.

Evren zvedl hlavu, vraženou mezi ramena.

„Útok! Směle, vší silou! Bůh je na naší straně!“

Bum-bum-bum-bum… Zvednout, předklon, ponořit, záběr…

„Levobok zatáhnout!“ Dozorci málem vyplivli plíce. „Rychle, tchoři! Vesla dovnitř! Dělejte, dělejte!“

Koncoví veslaři vyskočili, popadli vesla pod paže a táhli je za sebou ke středové lávce a pod ni, dokud list na opačném konci nezarachotil o kovovou vidlici v mezeře zábradlí. Kornel se hluboce předklonil a pevně se chytil lavice mezi nohama. Mladík na něj udiveně pohlédl.

Vzápětí pochopil.

Náraz jím mrštil na záda, pod nohy veslařů na lavici za ním. Okovy na kotnících zařinčely.

Turecká a benátská galéra se o sebe otíraly boky jako zamilované velryby. Dřevo praskalo, kování děsivě skřípalo, boční stříška se trhala. Vesla se lámala jako špejle od jitrnic, hlavně ta benátská, protože je galejníci nestihli včas zatáhnout ani ponořit. Vzduchem svištěly ostré úlomky.

„Ke střelbě připravit!“

Topčiové u švihovek už foukali do knotů. Azabové se na roztřesené palubě rozkročili, pozvedli muškety, natáhli kohoutky.

Benátští střelci zacílili ve stejném okamžiku.

„Pal!“

Salvy z obou lodí splynuly do jednoho zaburácení. Báthory sklouzl z lavice na palubu a přitiskl hlavu ke kolenům.

Olovo hvízdalo, třísky bzučely, krev tryskala, na kůži pálily drobky střelného pachu. Azabové padali z můstku mezi veslaře. Přikrčený Anatolec se svalil na záda a vykopl nohama – kulka z benátské muškety ho zasáhla do obličeje a vyškubla mu takový kus zátylku, že dírou vychrstl ven všechen mozek.

K zahákování nedošlo – galéry pokračovaly každá původním směrem. Mezi důstojníky na míjejících se zádích došlo ke krátké, avšak krvavé přestřelce. Když se dým z pistolí a otočných kanónů rozplynul, reis Evren klečel u zábradlí a držel se za vypasené břicho. Mezi prsty mu crčela krev. Navzdory tomu přerývaným hlasem vydal rozkaz.

„Vesla vysunout!“ hulákali dozorci na ohlušené, otřesené a zraněné galejníky na levoboku.

O několik vesel přišli, ostatní však rychle lezla ven a šplouchala do vody. Koncový veslař z nejbližšího zničeného postu pohotově zaujal Anatolcovo místo po Báthoryho levici. Kornel pomohl Chorvatovi vyškrábat se zpátky na lavici a společně popadli držáky.

„Ponořit! Záběr!“

Buben znovu zaduněl.

Evrenova loď se prodírala do srdce nepřátelské flotily. Jak se ukázalo, benátské galéry plnily jen funkci rychlejšího, obratnějšího doprovodu. Z temnoty před Lovcem lvů vyplula majestátní loď, o dvě paluby vyšší než veslice hemžící se kolem.

„Alláhu, smiluj se!“

Turci třeštili oči na obrovskou třístěžňovou plachetnici – vpředu galion se sochou archanděla hrozícího plamenným mečem, potom bachratý trup a nakonec vysoká, bohatě zdobená záď. Většina z nich takový kolos v životě neviděla. A Báthory tuplem ne.

„Kriste na nebi,“ hlesl Chorvat. „To je galeona!“

Záběr, zvednout…

„Myslel jsem, že takové stavějí jen Španělé a Holanďani.“

Na vysoké palubě vzplanuly pochodně, zablikaly lucerny. V mihotavém světle se na stožáru zavlnil okřídlený lev se svatozáří a s mečem v tlapě.

Reis Evren chraplavě zavelel. Kolubrina na přídi zaduněla. Dvacetiliberní ocelová střela, kterou Báthory viděl drtit galéry, a dokonce i galeázy jako slaměné hračky, práskla do bočního plátování plachetnice. Koule se odrazila jako od ocelového plátu a šplouchla do vody.

Turkům poklesly čelisti.

Zahlaholily trubky a na boku galeony se otevřely dvě řady dvířek. Z otvorů se vysunuly hlavně děl. Nebyly to žádné lehké falkonety, ale masivní kolubriny.

„A jsme v prdeli.“

Chorvat pohlédl na Kornela. Báthory nevypadal vyděšeně, právě naopak – mezi knírem a rozježenými vousy zářily vyceněné zuby.

Salva z dvaceti kanónů pohltila všechny zvuky světa. Ohnivé gejzíry na okamžik rozzářily vodní hladinu a vytrhly ze tmy propletenec křesťanských i muslimských lodí. Pravobok galeony zmizel v mračnu bílého kouře.

Na Lovci lvů to však už nikdo neviděl. Výhled na plachetnici zahalily nejdříve gejzíry vody, vzápětí smršť třísek a cárů plachet a provazů. Železné koule trhaly galéru i s posádkou na kusy. Jedna střela rozryla záď – reis Evren zmizel i s kusem zábradlí, o něž se opíral. Báthory se jak široký, tak dlouhý natáhl na palubu a zalezl pod lavici. Kolem pršela krev, pleskaly údy a vnitřnosti. Chorvat se zhroutil v křeči – dlouhá dřevěná tříska mu rozsekla krk a otevřela krvavou fontánu. Hlavní stěžeň se s bolestným praskáním zhroutil na pravobok, rozdrtil zábradlí i několik veslařů a šplouchl košem do vody. Plachta okamžitě vzplanula.

Báthoryho ušní bubínky se ještě chvěly ozvěnou salvy, když Chorvat naposledy patami rozmazal krev po prknech a znehybněl. Ve vyvalených očích se zrcadlil požár, který zachvátil palubu.

Lovec lvů se ochromeně pohupoval na vodě, kterou zčeřila galeona. Palubou se přeléval jekot zmrzačených mužů. Trup se zvolna nakláněl za stěžněm a nabíral vodu. Veslaři lomcovali řetězy a křičeli, aby je odemkli. Nikdo je neposlouchal – azabové i členové posádky skákali do vody v naději, že je vyloví ostatní lodě.

Mezitím galeona jako plující nedobytná pevnost směřovala k dokořán otevřené přístavní bráně. Turecké lodě se ji pokusily pronásledovat, ale mohutná dělostřelba z kandijských hradeb je přinutila odbočit a klidit se z dostřelu.

Báthoryho překvapilo bušení v hrudi – už si ani nevzpomínal, kdy mu naposledy něco zrychlilo tep. Osud galejníka ho trýznil každý den víc a víc, takže v poslední době býval otupělý a lhostejný i uprostřed námořních bitev. Žádná se však nevyvinula jako tato. Lovec lvů chcípal. Z podpalubí zněl sílící hukot. Voda soupeřila s ohněm, kdo zničí loď dříve. Báthory vylezl zpod lavice a bleskově se rozhlédl. Potřeboval něco pevného, co by zastrčil do článku řetězu a oddělil tak obruč na kotníku od kování pod lavicí. Možná nůž, hlaveň muškety…

Zrak mu padl na mrtvého azaba, který ležel naznak na Anatolci pod můstkem.

Zpoza šerpy mu vyčnívala pažba pistole.

Báthory se po kluzké palubě vrhl k nebožtíkovi. Řetěz jím škubl jako vzteklým psem – jeho délka byla přesně odměřená tak, aby otroci nemohli ohrozit dozorce na lávce.

V podpalubí jako by zarachotily výstřely. Požár se probojoval do muničního skladu.

Báthory se natáhl, popadl Anatolce za nohu a přitáhl ho k sobě. Tím si přisunul i azabovu mrtvolu. Muži chyběla levá ruka a kus hrudníku, z rány trčely ostré konce žeber. S modlitbou, aby krev nerozmočila prach na pánvičce, Báthory popadl pistoli a posadil se. Natáhl kohoutek, namířil zbraň na řetěz, odvrátil tvář a stiskl spoušť.

Cvak.

„K ďasu!“

Odklopil ocílku. Prach na pánvičce nezvlhl. Vůbec tam nebyl. Báthory se znovu natáhl po azabově opasku a popadl prachovnici z kravského rohu.

Zadunělo to a z díry v palubě vyšlehl plamen.

„Kriste, pomoz!“ Kornel nasypal prach na pánvičku, zacvakl ocílku, natáhl kohoutek, přitiskl ústí hlavně k řetězu.

Oheň v podpalubí zahučel, jako by se tam prokousala nějaká mořská příšera.

Báthory stiskl spoušť. Křemen škrtl o ocílku.

Galéra explodovala.

Palubu to rozervalo na několik kusů, které ohnivý gejzír vymrštil vysoko nad vrak. Křičící Báthory letěl vzduchem a netušil, kde je nahoře a kde dole. Vlasy a vousy mu vzplanuly. Zanechávaje za sebou kouřovou stopu, opsal úctyhodný půloblouk nad přídí veslice a plácl do vody kousek před čelenem.

Mokrá temnota ho spolkla jako peklo hříšníkovu duši.

*

Ráno se zdálo, že moře zahalila mlha, v těchto končinách zřídkavý úkaz. Opar však ve skutečnosti páchl spáleninou, škrábal v krku a místo vlhkého povlaku pokrýval všechno vrstvou popela. I celé hodiny po nočním boji se na hladině převalovaly hořící a vydatně čmoudící vraky. Do ticha znělo jen vzdálené volání muezzina, který v táboře obklopujícím Kandii svolával pravověrné k první modlitbě.

Krátce nato nad vodou zaduněly bubny. Mračno kouře rozřízlo několik trojúhelníkových plachet. Galeoty vyplouvaly ze šedi jako přízraky dávno potopených lodí, vítající v záhrobní flotile nové přírůstky.

Přídě rozhrnovaly trosky a mrtvoly. Tu a tam se z veslic ozvalo volání, hlasy však zanikaly v tichu a z dýmu nepřicházely odpovědi. Nebylo divu. První záchrannou flotilu vyslal kaptan paša Abdülkadir bezprostředně po boji. Lodě a čluny potmě lovily z moře vyčerpané ztroskotance, povětšinou námořníky a azaby – veslaře přikované k palubám stáhla potápějící se plavidla do hlubin.

Krátce po svítání vypluly veslice znovu, aby se porozhlédly po přeživších, které noční pátrači přehlédli.

„Bůh ví, že jen plýtváme časem a silami,“ utrousil reis Bakran, stojící na zádi kalite Fatima.

Čelebi Mehmed ibn Derviš Mehmed Zilli na něj úkosem pohlédl. „Bůh ví, že každý život má cenu a stojí za záchranu.“

„Život věřícího bezpochyby. Jenže kaptan paša přikázal vytahovat z vody i ty otrocké hnidy.“

„Pochopitelně. Duše džaurů jsou zatraceny, avšak jejich tělesná síla slouží záměrům Alláha a sultána, nechť je požehnán. Flotila potřebuje veslaře. Křesťanských otroků je v poslední době nedostatek.“

„Hm. S tím musím souhlasit. Kéž nám Bůh co nejdříve dopřeje další válku.“

„Obléhání Kandie ti nestačí?“

„Tohle není žádná válka, evliyo. I během dětské pouliční rvačky vyteče víc krve. Sloužím tu už tři roky, ale nezažil jsem ani jeden pořádný útok. Jen tu nadarmo vyčkáváme a nikdo neví, na co vlastně. K čemu je nám vláda nad celým ostrovem, když se z hradeb hlavního přístavu pořád šklebí prašivý křesťanský lev?“

„Vskutku,“ přisvědčil Čelebi zamyšleně. „Džaurové vzdorují houževnatě. Ani lstivost jim nechybí. Dnes v noci nás pořádně zaskočili. Ta obrovská černá loď musela dovézt spoustu zásob a střeliva. Díky nim bude Kandie čelit blokádě další týdny, možná dokonce měsíce.“

„Pokud ne roky. Obléhání se bude táhnout, a mě tu mezitím sežerou roupy. Jak říkám, chtělo by to pořádnou válku.“

„Dočkáš se, reisi. Nový velkovezír, dej mu Bůh pevnou ruku v boji s pohany, má velké ambice.“

„Tak proč už nevyslal flotilu proti Benátkám? Prokletí bezvěrci se odváží skoro až k Istanbulu, klidně zablokují Dardanely, a my jim nedokážeme oplatit stejnou mincí? Hanba!“

Čelebi zkřivil ústa a zakašlal. Dým ho dráždil v krku, vháněl mu slzy do očí. „Važ slova, reisi,“ mumlal zpod navoněného hedvábného šátku, přitisknutého k nosu a ústům. „Zaslechnou tě nesprávné uši, a než se naděješ, z Istanbulu ti doručí hedvábnou stuhu. Velkovezír ví, co dělá. Nejdříve obrátí pozornost k severu – situace na tamních hranicích je vážná.“

„Skutečně? Nemám čerstvé zprávy…“

„Sedmihradsko je pořád rozvrácené, za Dunajem ničemný císař bezvěrců posiluje posádky pevností a v Chorvatsku nám zloduch Nikola Zrínský vyhlásil otevřenou válku – na hranicích postavil nový hrad, z něhož podniká zločinné nájezdy na území Kanižského ejáletu. Jsem přesvědčen, že velkovezír zanedlouho odpoví. Ve vzduchu visí další svatá válka. Možná s pomocí Alláha – vždy vítězného! – znovu potáhneme na Vídeň. Potom bude dost křesťanských veslařů, kteří poženou sultánovu flotilu až k Benátkám!“

Z přídě se ozval výkřik. Reisův pobočník, který v pravidelných intervalech volal do šedi a naslouchal, zda se neozvou zapomenutí ztroskotanci, mával na muže na zádi a ukazoval kamsi vedle lodě. Čelebi a Bakran se naklonili přes zábradlí. Na zčeřené hladině se pohupovala několik loktů dlouhá dřevěná troska. Křečovitě se jí držel polonahý muž se spálenými vlasy a vousy.

„Žije!“ zvolal Čelebi, když chlap pohnul hlavou.

„Džaur,“ odfrkl si Bakran. „Ještě má okovy.“

„Rozkazy kaptana paši jsou jasné.“

„Vždyť se na něj podívej, evliyo. Je popálený. Očividně má duši na jazyku. Jen ať si ho vezme moře.“

„Reisi,“ zaskřípal v Čelebiho hlase nevlídný tón, „nevidíš snad, na čem ten ubožák plave?“

„Bok z nějaké kadirgy…“

„Kdyby jen z nějaké. Ten pozlacený ornament ti nic neříká?“

„Hm. Že by Lovec lvů?“

„Pokud vím, z jeho posádky se nikdo nezachránil. Ten muž může být jediným svědkem zkázy Evrenovy lodi. A já mám z velkovezírova pověření podrobně zaznamenat průběh všech bojových akcí. Možná ten člověk viděl, jak benátská obluda rozdrtila Lovce lvů.“

„Otrok může být z kterékoli jiné lodě…“

„Reisi!“

Bakran sebou až škubl. Zaskočilo ho, kolik autority vytrysklo z toho nadutce, který prý uměl šermovat akorát jazykem a rákosovým perem.

„Okamžitě nech toho muže vytáhnout na palubu!“

*

Okovy zaduněly na prknech, řetěz zařinčel. Námořníci, kteří bezvládného muže přetáhli přes lodní bok, rychle ustoupili a se svraštělými tvářemi si otírali ruce do kolujícího mokrého hadru. Přestože se otrok důkladně vykoupal v moři, otřesně páchl a ve vlasech a vousech, sežehlých téměř až na kůži, se pořád hemžily vši.

„Milosrdný Bože,“ zakašlal Čelebi a ucouvl. Mrzelo ho, že si šátek přitisknutý k obličeji nepokapal parfémem vydatněji. Jistě, všichni veslaři na galérách smrděli – veškerá hygiena spočívala v tom, že se paluba pod lavicemi ráno a večer opláchla vodou. Jenže na tomto muži jako by se špína sbírala dvakrát déle než na ostatních.

„Rozumíš latinsky, džaure?“

Ztroskotanec neodpověděl. Ležel schoulený jako v bolestivé křeči, dech měl chrčivý, chvěl se chladem a vyčerpáním.

„Toho už jen dorazit,“ řekl Bakran zhnuseně. „Podříznout kejhák a hodit zpátky, ryby se o něj postarají.“

Čelebi se na reise ani nepodíval. „Dejte mu napít.“

Jeden z dozorců nabral ze sudu sladkou vodu a natáhl naběračku na dlouhé rukojeti k otrokovi. Ten trochu nadzvedl hlavu, s námahou popadl nádobu do obou rukou a hlasitě srkal.

„Mluvíš latinsky?“ zopakoval Čelebi dotaz.

Galejník vystoupal pohledem k učencovým kolenům – výš už nemohl.

„Ano,“ zachraptěl.

„Výborně. Vesloval jsi na Lovci lvů?“

Ohořelá hlava chabě přikývla.

„Nelžeš? Skutečně jsi sloužil pod reisem Evrenem?“

„Ibrahim… Evren, ano.“

Čelebi spokojeně přikývl. „Takže víš přesně, co se stalo. Byl jsi při tom, když benátští Šejtáni zničili loď.“

„Galeona… spustila palbu.“

Čelebi s úsměvem pohlédl na Bakrana. „Mám očitého svědka!“

Pak si dřepl, aby mohl otrokovi pohlédnout do obličeje. „Dobře mě poslouchej, připečená kebule. Až se vrátíme na břeh, všechno mi podrobně vylíčíš. Nejdříve tě ale musí vydrhnout, pořádně odvšivit a převléknout do něčeho, co aspoň zhruba připomíná oděv. I najíst a napít dostaneš, o to se postarám. Rozuměl jsi? Neopovažuj se chcípnout, dokud mi neřekneš všechno o posledních okamžicích Lovce lvů!“

Otrhanec mezitím znovu vzhlédl; tentokrát vystoupal zrakem až k Čelebiho tváři. Když Turek během řeči odhalil obličej, přimhouřil oči.

„Ty?“ hlesl.

„Co já?“ nechápal Čelebi.

„Znám tě.“

„To je možné. Pokud jsi vesloval na lodi, která mě přivezla…“

„Ne. Varadín.“

Čelebi se zamračil. „Varat v Sedmihradsku? Tam jsi mě viděl?“

„Přišel jsi za mnou.“

Vzdělanec se zarazil. Pohlédl na otroka pozorněji, jenže špinavá, zarostlá tvář mu nic neříkala. Pak si všiml ošklivé jizvy mezi chumáči vlasů nad mužovým pravým uchem. Zvedl obočí, zalovil v paměti. Ten detail si dokonce zapsal…

„Báthory?“ vydechl.

„Myslím, že ano.“

„Myslíš?“

„Skoro dva roky jsem neslyšel… zvuk svého jména.“

„Ty to nevěřící prase znáš?“ zeptal se Bakran udiveně.

Čelebi se vztyčil.

„To prase je kapitán Kornelius Báthory. Možná jsi o něm slyšel. Podle některých nejlepší křesťanský šermíř.“

Reis sklonil hlavu zpátky k otrokovi. „Tenhle vyzáblý všivák, který se tu plazí jako vyoraný červ na slunci?“

„Galeje zlomí i nejlepší muže.“

„Slyším dobře, evliyo? Hovoříš obdivně o křesťanovi? Nezapomněl jsi při pouti pohanskými končinami, že jsou to úhlavní nepřátelé vznešeného Boha?“

„Spíše ty jsi zapomněl, že jsem imám, háfiz a muezzin. O sílu mé víry nemusíš mít obavy!“

„Jen ti dobře radím. Dej si pozor, až ho budeš vyslýchat. Ty okovy bych mu nesundával, a nechal bych k nim přidělat nový, silnější řetěz.“

Čelebi sklonil pohled k ubožákovi. Právě teď ani trochu nevypadal jako někdo, koho je nutné se obávat. Navzdory tomu se Čelebi proti Bakranovu sýčkování neohradil.

Kormidelník na reisův rozkaz otočil loď.

*

Uverejnené so súhlasom vydavateľstva BROKILON

Marcus

Related posts:

1. Ukážka z knihy :Juraj Červenák: Kámen a krev V hlubokých lesích u Mže procitla hrůza, která měla navždy...
2. Ukázka z knihy: Juraj Červenák: Ďáblova pevnost Anotace: Třetí část cyklu o protitureckých válkách v Uhersku, Sedmihradsku,...
3. Ukážka z knihy : Juraj Červenák – Dobrodružství kapitána Báthoryho, díl první První část cyklu o protitureckých válkách v Uhersku, Sedmihradsku, Chorvatsku...

„Chci okamžitě vidět svoji nevlastní sestru!“

Daniele se stáhlo hrdlo, neboť do místnosti vtrhla v doprovodu dvou strážců Šarlota. Od svatby uplynuly už čtyři měsíce, při pohledu na starší sestru však málem sklopila hlavu. Málem.

„Můžete jít,“ řekla Daniela strážcům.

Zaváhali, ale pak se uklonili a odešli.

„Určitě, Výsosti?“ zeptala se Talie.

„Pořád je to moje sestra.“ Daniela se přinutila pohlédnout Šarlotě do rozzlobených očí. Nádhernou porcelánovou pleť na tvářích jí hyzdily téměř zahojené strupy. Šarlota byla vyšší než Daniela a měla ladné, štíhlé údy. Oblékla si těžký modrý plášť se zlatým lemem, který zdůrazňoval její hnědé kudrny. Do vlasů si vpletla stříbrné a zlaté stuhy.

Svaly na Šarlotině šíji se napjaly, když si na oplátku změřila Danielu, její smaragdově zelené šaty, stříbrný hřeben ve vlasech a prostý rubínový náhrdelník, který si vzala na naléhání dvorní dámy, podle níž zvýrazňoval její oči. Daniela měla co dělat, aby se nevrtěla. Přepych paláce jí stále nebyl příjemný, ale odmítla to dát před Šarlotou najevo.

Nebylo to poprvé, co Šarlota palác navštívila, využívala totiž příbuzenského vztahu s princeznou k tomu, aby se vetřela do přízně různých šlechticů. Nikdy dřív ale nevstoupila do Danieliných komnat.

Poslední měsíce nebyly k Danielině nevlastní sestře zrovna laskavé. Matka vychovala Šarlotu k životu v přepychu, takže byla žalostně nepřipravena vést domácnost, která dříve patřila Danielině otci. Šarlotina tvář byla bledší, než si Daniela pamatovala, a krví podlité oči měla plné stínů.

Talie obešla postel a postavila se mezi Danielu a Šarlotu. „Dala by si paní něco k jídlu nebo pití?“ zeptala se.

„Nepřišla jsem se najíst,“ vyštěkla Šarlota. „Přišla jsem…“ V tu chvíli spatřila holubici na tapiserii a vyjekla. Dala se na ústup a zastavila se, až když zády narazila na dveře, ani na okamžik přitom nespustila z ptáka oči. „Pošli tu odpornou příšeru pryč!“

Holubice se načepýřila, zamávala křídly a upustila zbytek kůrky na podlahu. Šarlota zaječela a zvedla ruce, aby si ochránila obličej, jako to udělala na Danielině svatbě.

Daniela sebou při té vzpomínce trhla. Dobře si pamatovala nenávistné výrazy nevlastních sester a chladný, vypočítavý pohled macechy, když sledovaly, jak Daniela kráčí s novomanželem zástupem gratulantů. Stiskla Armandovi pevněji paži a řekla si, že nedovolí, aby jí zkazily radost. Byl to její den. Její a Armandův. Konečně byla volná.

Přesto se jí oči zalily slzami. Po boku jí měla stát matka, ne macecha. Otec, ne Šarlota a Stázka.

„Nevydrží to,“ prohlásila macecha dost hlasitě na to, aby ji Daniela slyšela. „Princ nikdy nebude s takovou prosťačkou šťastný.“

Šarlota a Stázka se zasmály a přidalo se k nim i několik lidí v davu. Princova paže se napjala. Ale než mohl promluvit, sneslo se z nebe hejno holubic. Plácaly křídly a drápy a zobáky se vrhly na Danielinu macechu. Šarlota se Stázkou ječely. Stázka se snažila odrážet ptáky rukama, ale jen je tím obrátila proti sobě a své sestře. Teprve až Daniela ptáky poprosila, aby přestali, odlétli a zanechali macechu oslepenou a zakrvácenou.

S ohledem na to, co se tehdy stalo, Daniela Šarlotinu reakci chápala. Otočila se a oslovila holubici: „Leť,“ řekla jí. „Schovám tobě a tvým přátelům nějaké jídlo.“

Holubice poslušně seskočila z tapiserie a vylétla ven. Šarlota se protlačila okolo Daniely a přibouchla okno takovou silou, až jedna tabulka praskla. Ruce se jí třásly, když zasunovala západku na místo.

„Neublížila by ti,“ řekla Daniela.

Šarlota se zprudka otočila. Ukázala na strupy na tváři a řekla: „Tvoji ohavní ptáci mě znetvořili na zbytek života. Zavraždili mi matku. Zabili by i nás, kdybychom je nezahnaly.“

„Nezavraždili…“

„Sklapni.“ Šarlota si přitáhla plášť blíž k tělu, jako když se dítě chrání před chladem. „Oslepili ji. Sedm dní ležela v posteli a choroba se jí šířila krví.“ Zasmála se a její smích zněl pronikavě, téměř šíleně. „Vypuštění holubic na svatbě má symbolizovat blahobyt. Pověz mi, Princezno, co to předpovídá, když se holubice pokusí sežrat hosty?“

„Byly zmatené a vyděšené,“ řekla Daniela.

„Vrhly se na nás.“ Šarlota sebrala pohár s vínem, který Talie přinesla, a na jeden doušek ho vyprázdnila. „Nikdo jiný neutržil ani škrábanec.“

Daniela zavrtěla hlavou. Byla si jistá, že ptákům neporučila, aby macechu a sestry napadli. Za léta, která uplynula od otcovy smrti, se svým trýznitelkám ani jednou nepostavila. Ať už ptáky přimělo k útoku cokoli, byla si jistá, že za to nemohla.

Téměř jistá.

Šarlota mrštila pohárem o zem a zaškaredila se na Talii. „Nemáš nic na práci? Potřebuju si se sestrou promluvit o dědictví, ale neudělám to, dokud se kolem bude plížit služka a sbírat klepy jako pes odřezky z pánova stolu.“

Šarlota mívala ve zvyku hovořit stejně přezíravě i s Danielou. Ale Daniela jí pohrdavé mračení nikdy neoplatila tak ledovým, napjatým úsměvem. Talie se sehnula, zvedla ze země pohár a lemem zástěry utřela rozlité víno. Ani na chvíli neodtrhla oči od Šarloty.

„Ráda vás doprovodím do kancléřovy pracovny,“ řekla Talie. „Otec Izák se v podobných věcech dobře vyzná a je…“

„Chápu,“ řekla Šarlota. „Když ses teď přivdala do královské rodiny, doufáš, že budeš moct využít nových přátel k tomu, abys moji sestru a mě tyranizovala a okradla nás o všechno, co nám zůstalo.“

„To je absurdní,“ řekla Daniela a najednou ji přepadla únava. „Děkuji, Talie. Zazvoním, když budu potřebovat něco dalšího.“

Talie zaváhala, pak se obrátila k odchodu.

Sotva se za ní zavřely dveře, obrátila se Šarlota zprudka k Daniele. „Zavraždila jsi moji matku, Vaše Výsosti.“ Pořádlehce kulhala, což byl následek noci, kdy princ Armand navštívil jejich dům s Danieliným ztraceným střevíčkem.

Daniela se zhluboka nadechla. „Proto jsi tady? Abys mi předhazovala svůj žal a zlost, jako jsi mi na podlahu házela špinavé prádlo? Je mi tvé matky líto, Šarloto. Požádala jsem krále s královnou, aby jí poslali léčitele, ale…“

„Se sestrou od tebe nic nechceme,“ řekla Šarlota a ocitla se tak blízko, že Danielinu tvář poprskala slinami. Podle toho, jak jí páchl dech, už vypila víc než jeden pohár vína. „Pokud ovšem nemáš moc křísit mrtvé.“

Daniela opatrně couvla. „Tak proč jsi tady? Tvá matka odkázala všechno tobě a Stázce. Otcův dům, matčina zahrada, všechno teď patří vám. Co víc ode mě chceš?“

Šarlota se usmála. Volnou rukou si rozepnula bronzovou sponu pod krkem a nechala plášť sklouznout na zem. Pod ním měla na sobě prostý šat: bílou plátěnou košili a hrubou hnědou sukni. Obyčejně jí dlouhou šíji zdobily řetězy ze zlata či perel. Dnes jí na krku visel jen hladký modrý kámen na koženém provázku. Šňůrou si k pasu přivázala dlouhý lovecký nůž. Nohy měla bosé, pravou ovázanou špinavým obvazem. Matka Šarlotě uřízla kus paty v pomateném pokusu vecpat Šarlotinu nohu do Danielina ztraceného střevíčku.

„Jsem tu, abych udělala, co měla matka udělat už dávno,“ zašeptala Šarlota. Vytřeštila oči a tasila z pochvy nůž.

Daniela ucouvla ke stěně. Samotný nůž ji neděsil. Nedokázala by ani spočítat, kolikrát jí Šarlota hrozila, že ji hodí do krbu, zakope v zahradě nebo ji utopí v kanále jako nechtěné kotě. Ale ty šaty… Šarlota by raději zemřela, než aby se nechala nachytat v něčem podobném. Bývala maminčina panenka, oblečená do toho nejlepšího a ověšená šperky, zatímco Daniela se třásla v upopelených hadrech.

„Líbí se ti?“ zeptala se Šarlota a pohladila kámen na kůži. Mávla rukou a železná závora na dveřích sklouzla na místo.

„Jak jsi to udělala?“ zeptala se Daniela.

Šarlota se blížila a čepel odrážela sluneční paprsky. „Myslíš, že jsi jediná, kdo má tajemství? Vím o tobě všechno, Popelko. Tvoje mrtvá matka prince očarovala, aby si vybral tebe místo mě. Zasypala tě zlatem a stříbrem, abys mohla jít na ples. Pomohla ti zjizvit mě a zavraždit moji matku.“

Daniela se dostala k nočnímu stolku. Aniž by se od Šarloty odvrátila, sáhla dolů a nahmatala podnos, který na něm Talie nechala.

„Snažila jsem se vám se Stázkou pomoct,“ řekla Daniela. „Armand vás chtěl nechat uvěznit za podvod. Požádala jsem ho o milost. Dovolila jsem, aby poslední vůle vaší matky vstoupila v platnost, nepokusila jsem se ji napadnout, nebojovala jsem o otcův dům. Dala jsem vám šanci začít znovu.“

„Připravila jsi mě o život, po kterém jsem toužila, který mi slíbili,“ řekla Šarlota. „Měla bys mi poděkovat, Princezno. Brzy se shledáš s milovanou matkou.“

„Aspoň budu v bezpečí před tou vaší,“ vyštěkla Daniela.

Šarlota vytřeštila oči.

Daniela chytila oběma rukama podnos, ohnala se a rozhodila zbytky jídla po celé komnatě. Dřevěný tác byl dost pomalá a nešikovaná zbraň. Šarlota se natočila a vykryla ránu levým ramenem. Chytila druhý konec tácu a sekla nožem Daniele po paži.

Daniela tác pustila. Nůž minul a Šarlota klopýtla. Odhodila podnos a znovu přešla do útoku.

„Pomozte mi, přátelé,“ zašeptala Daniela. Sebrala Svazek vznešených mravů a podržela si ho před tělem. Nebyl to nejlepší štít, ale autor byl neuvěřitelně upovídaný, takže by kniha měla nůž zastavit.

Šarlota zaútočila. Daniela pohnula knihou a zachytila nůž rohem. Ocel těžkým přebalem nepronikla, ale bodnutí bylo tak silné, že Daniela přepadla přes stolek. Ostatní knihy se rozlétly po podlaze. Kalamář se při pádu roztříštil.

Možná se zbláznila, ale když jí nějaká moc vytrhla knihu z ruky, jediné, na co dokázala Daniela myslet, bylo, jak těžké bude dostat inkoust z kachliček.

Dveře ložnice se otřásly, ale neexistoval způsob, jak závoru zvenku odsunout.

Šarlota se natáhla Daniele po krku, když tu se roztříštilo okno. Střepy cinkaly o zem a dovnitř vlétla stará holubice se dvěma holuby v závěsu. Šarlota zaječela a začala kolem sebe divoce sekat.

Daniela sebrala z postele polštář, hodila ho po Šarlotě a nůž se zabořil do něj. Když se k ní Šarlota otočila, praštila ji Daniela rovnou do nosu. Šarlota klopýtla. Daniela popadla stoličku a zvedla ji nad hlavu.

Než ale mohla udeřit, dotkla se Šarlota kamene na krku a vykřikla: „Ne!“

Stolička vybuchla. Okolo Daniely pršely k zemi kusy ožehlého dřeva a třísky. Šarlota zamrkala a tvářila se skoro stejně šokovaně, jako se Daniela cítila.

Jeden z holubů zaryl Šarlotě drápy do vlasů a škubl. Další ji klovl do ucha. Zběsile zamávala nožem, až se skoro sama řízla do tváře, ale podařilo se jí ptáky zahnat.

Daniela se rozběhla k posteli, ale uklouzla na knížce a tvrdě upadla. Odkulila se od Šarloty a do zad ji přitom bodaly střepy a kusy dřeva. Jeden z holubů nalétl Šarlotě na obličej, šťastný zásah nožem ho ale odmrštil na postel. Z křídla mu kapala krev.

„Odhoď nůž.“ Taliin hlas byl chladný a pevný a velitelský tón se ke služebné vůbec nehodil. Stála ve dveřích a v ruce držela velkou kuš, kterou obvykle nosily palácové stráže. Byla z naleštěného černého dřeva a zdobená mosazí, takže působila dost zastrašujícím dojmem. Daniela neměla zdání, jak se Talie dostala dovnitř, ale načasování bylo božské.

„Počkat,“ křikla Šarlota.

„Ne.“ Talie stiskla spoušť. Vzduchem prosvištěl šíp s ocelovým hrotem.

V tutéž chvíli se k Šarlotě rozlétla holubice, jako by do ní udeřila neviditelná ruka. Šíp prolétl ptákovi hrudí. Holubice narazila do Šarloty, zanechala jí na košili krvavou skvrnu a spadla na zem. Drápky jí stále cukaly.

Talie nezaváhala. Hodila po Šarlotě kuší, a ta ji zasáhla do nosu tak silně, až narazila zády do stěny. Potom Talie strčila špičku nohy pod Danielin tác, vykopla a chytila ho za okraj. Otočila se ladně jako tanečnice, hodila a trefila Šarlotu do předloktí. Šarlotin nůž zarachotil o zem.

Talie prošla pokojem. „Zůstaň ležet, Princezno.“

Šarlota ucouvla k rozbitému oknu. Zavřela oči a pohybovala rty, jako by se modlila. Vzápětí rám okna praskl, vypadl a vzal s sebou i zbytky skla.

Talie skočila, ale Šarlota byla rychlejší. Vyhoupla se dírou ven a Talie zavadila prsty jen o její kotník.

„Zatraceně.“ Talie odstoupila od okna. „Ani si nevymkla kotník.“

Daniela se otočila, aby zkontrolovala holubici, která ležela v kaluži krve na podlaze. Stačil jediný pohled, aby poznala, že je mrtvá. Hrot šípu jí trčel ze zad. Prstem pohladila hebká bílá pírka na její hlavě a zamrkala, aby potlačila slzy.

Jeden z holubů byl rovněž zraněný. Vlekl se k ní a křídlo táhl po zemi. Daniela ho vzala něžně do rukou. „Pořád krvácí.“

Talie se v půli cesty ke dveřím zastavila a zírala. „Je to holub.“

„Zachránili mi život.“

Talie zavrtěla hlavou. „Zachránila jsem tě já. Jenom rozptýlili tvoji sestru na tak dlouho, abych se sem dostala.“

Daniela se zadívala na otevřené dveře. „Jak…“

„Není čas. Zůstaň tu se svými ptáky, Princezno. Za chvíli se objeví stráže.“ Při odchodu za sebou práskla dveřmi.

Daniela bojovala s třasem, když vstala a vyhlédla ven. Hluboko dole prchala Šarlota přes nádvoří. Vyskočila z okna ve třetím patře, ale sotva kulhala.

Daniela prohlédla holubovi křídlo. Zranění nevypadalo vážně, přesto musela potlačit nutkání vyhledat pomoc králova léčitele. Místo toho ptáka něžně uložila doprostřed postele. Nevlastní sestry s macechou ji většinu života držely pod zámkem. Odmítla se nechat znovu uvěznit.

„Děkuji, příteli,“ zašeptala. „Vrátím se, jak nejrychleji to půjde.“ Utřela si obličej a pospíšila si za Talií.

překlad: Kateřina Niklová

Marcus

Related posts:

1. Šťastné a veselé Vánoce Za celou redakci vám přeji klidné prožití Štědrého dne, spoustu...
2. Ukážka z knihy : Rob Thurman – V temnotě "Mezi námi žijí stvůry. Vždycky to tak bylo a bude....
3. Ukážka z knihy: Abnett, Dan: Meč chaosu Temný elf Malus Temná čepel posedlý prastarým démonem Tz’arkanem čelí...

Opatrně jsem se přesunul do koupelny. Jediný pohled na vytrhané obkladačky, umyvadlo i UV sprchu mi dal za pravdu. Prohledali všechny běžné skrýše a postupovali přitom jako podle příručky.

Já ale měl dva bratry a několikaleté zkušenosti se soužitím s všetečným Gejzou a jeho stejně nenechavými dětmi. Takže jsem metodou pokus-omyl našel skrýš skrýší. Naprostou špičku mezi úkryty.

Konrád nechápal, když jsem se vrátil zpátky na chodbu a prudkým kopnutím rozrazil dvířka elektroměrů. Tohle bylo jediné místo v celém baráku, které by nikdo ani náhodou neprohledával. Místní tu byli jen jednou – když propojovali dráty tak, aby šla šťáva mimo hodiny. Druhou návštěvu už nepovažovali za nutnou. A policie? Ta by sem nenahlédla v obavách, že by ten černý odběr musela řešit…

Vítězoslavně jsem ze skrýše vytáhl dvě věci. Balíček souseda Schwarze a svou vzpomínku na léta v zelenočerné uniformě. Vzpomínku, kterou jsem zapomněl odevzdat, a s ní i dva rezervní zásobníky.

ČZ 1000 byla ve své době skvělá zbraň. Někteří tvrdili, že dokonce nadčasová. Jen keramika a kompozity. Patnáct ran, beznábojová munice, kompenzátor a zabudovaný tlumič. Když se přestala vyrábět, nejedno oko nezůstalo suché, jenže bruselské direktivy jsou holt bruselské direktivy. O těch se nediskutuje…

Konrád sledoval, jak ji nabíjím a pak strkám za opasek. Mám rád to příjemné stuzení v křížích. Dává mi znát, že ještě žiji.

„Voják?“ zeptal se mě zvědavě.

„Hloubkový průzkum.“

Pokýval hlavou. „Secesní armáda?“

Secesní armáda byl poněkud nadnesený název pro narychlo sesbíranou armádu států Visegrádské skupiny, která měla odrazovat unionisty od zasahování, jak se tehdy říkalo, do vnitřních záležitostí zemí, které se rozhodly Unii opustit. Byly v tom hned dva omyly. Za prvé se to zbytek Unie rozhodl nepovažovat za vnitřní záležitost a jejich jednotky se našimi jednotkami pro změnu nenechaly odradit. Bylo to rychlé a krátké. Ani jsme nestihli požádat o pomoc Spojené státy, tedy vlastně Čínu, která tam všechno vlastní, a to včetně státních orgánů. Rusko se zmohlo jen na protestní nótu, ale tu už stejně nikdo, když mu došla ropa, nebral moc vážně.

„Jo. A pak spojenecké kontingenty v Afghánistánu, Koreji, Číně a Rusku. Museli jsme přece dokazovat svoji loajalitu…“

„Umíte řídit?“

„Cokoli, co má kola a křídla. Ale nemám papíry. Když jsem si minule otevřel hubu, sebrali mi je.“

„To nevadí,“ odtušil. „Mám před sebou jednu cestu a společník, tedy přesněji řidič, by se mi hodil. Když se zařídíte podle mých rad, nikdo po vás nebude papíry chtít.“

„A co čtečky čipů na dálnicích? Během vteřiny zjistí, kdo jsem a že mám zákaz.“

Sáhl do kapsy a podal mi otlučený kousek měděného plíšku na kožené šňůrce. Nevypadal nic moc a klikyhákům na něm jsem vůbec nerozuměl. „Nasaďte si to. Věřte mi, bude to stačit…“

Zatímco mluvil, jeho ruce mechanicky balily tu věc, kterou mi dal Schwarz, do koženého obalu a strkaly ji do vnitřní kapsy pláště.

„Hele, nejde mi o peníze, ale co z toho budu mít?“

Mistr Konrád se krátce zamyslel. „No, za prvé budete mít větší šanci, že přežijete. Možná. Přišel jste do styku s touhle věcí,“ pronesl, poklepávaje přitom na vyboulenou kapsu baloňáku, „a proto po vás půjdou bijci z obou stran. Až zjistí, že nejste takový moula, jak si mysleli – a to zjistí brzy, protože paní Routná zezdola právě teď obvolává všechny, kdo by jí za informaci o vás mohli zaplatit – poženou se po vaší stopě jako honicí psi. Když vás nedostanou oni, udělá to stát, pro který jste terorista a tudíž poněkud v nemilosti. To je třetí špatná karta ve hře a vy jste teprve začátečník. Takže se mnou budete ve větším bezpečí.

Svět přestal být nudným místem, kterým býval. Jste teď součástí Prolnutí. Buď můžete za Světlanou, která z vás udělá normála a pak se můžete skrývat před policií, nebo pojďte se mnou a učte se. Prolnutí je nový svět, tak proč se po něm trochu neporozhlédnout?“

Měl pravdu. Ve všem a úplně. Tady už mě nic nečekalo a venku bylo něco nového a neznámého, co volalo po průzkumu. Hloubkovém průzkumu.

Přikývl jsem.

„Pak tedy poklekněte,“ vyzval mě.

„Tady?“

Přikývl, tak jsem to udělal.

Znovu sáhl do kapsy kabátu a vytáhl krvavě rudou stuhu, o polovinu tenčí, než byla ta jeho. Přetáhl mi ji přes hlavu a usadil na levém rameni, křížem přes hruď. „Richarde Svátku,“ pronesl nečekaně pevným, až slavnostním hlasem. „Přijímám tě za učedníka.“

Než jsem se stačil zeptat, co to je za pitomost, z té na pohled obyčejné stuhy do mě udeřil prudký impulz energie. Zatmělo se mi před očima a já se bezvládně svalil na podlahu. Ať to bylo, co to bylo, zřejmě nešlo zase o takovou formalitu, jak jsem si myslel. Možná jsem si přece jen měl předem zjistit, co takové učednictví vůbec znamená…

*

„Jsou tady!“ pronesl náhle Mistr Konrád mrazivým hlasem a tím v zárodku umlčel všechny mé otázky. „Stařena dohodla cenu rychleji, než jsem čekal.“

Vyhlédl jsem z okna. Bylo to jen takové rychlé vyhlédnutí a pak jsem se znovu skryl v bezpečí za silnou zdí, ale i tak jsem stačil zahlédnout tři auta, zprudka brzdící před domem. Tři dodávky mohly přivézt víc mužů, než je zdrávo.

Dovolil jsem si ještě jedno vyhlédnutí. Dvanáct, patnáct, šestnáct. Fajn, dál jsem počítat nepotřeboval. Všechno to byli hoši v neprůstřelných vestách, se samopaly a noktovizory. Pak jsem uviděl další tři chlápky v dlouhých pláštích a oblecích šitých na míru a bylo to stejně rozpačité jako setkání po letech.

Konrád se zachmuřil. „Agenti Lóže. Hm, to situaci poněkud komplikuje. Nepřestanou, dokud nezískají, co chtějí…“

S hlasitým cvaknutím jsem natáhl první náboj do komory a zkontroloval spokojeně blikající diodu vedle pojistky. Bude sranda, pomyslel jsem si spokojeně. Už jsem začínal obrůstat mechem.

Podíval se na mě, jako by mi dokázal číst myšlenky, a zavrtěl hlavou. „Střílej jen v sebeobraně. Nejsme zabijáci a máme úkol. Musíme odsud zmizet, jak nejrychleji to půjde. Boj mě nezajímá, a pokud se nemýlím, naše úniková cesta se už připravuje. Jediné, co musíme udělat, je seběhnout pár pater dolů a vydržet přibližně tři minuty.“

„Routná,“ vydechl jsem, když mi to došlo.

„Přesně,“ přitakal Konrád a v očích mu na okamžik prokmitl stín, až mě zamrazilo. „Zavolala je a tím si prokazatelně zvolila stranu. Bohužel tu, která právě útočí na můj úřad. Je to ale čarodějnice a ta se přímé konfrontaci vyhýbá. Takže se už určitě chystá k odchodu…“

V přízemí domu se ozvaly první kroky. Pomalé, ostražité a jakoby nejisté. Bylo to ale jen zdání. Postupovali ve standardní formaci připomínající diamant, ježící se zbraněmi, připraveni reagovat na útok z každé strany. Za nimi šel zbytek, včetně agentů, všichni se zbraní v ruce.

Mistr Konrád se na chvíli zastavil, aby si z ramene sundal popruh zavazadla. „Drž se mě a dávej pozor. A když myslím, že se mě máš držet, tak tím myslím zuby nehty. Nezůstávej za žádných okolností pozadu. Jasné?“

Neubránil jsem se jízlivému úšklebku. Děda provokuje, pomyslel jsem si. Sice jsem trochu z formy, ale na takového vetchého šedovláska ještě stačím.

Zdálo se, že si mě přestal všímat. Rysy mu ztvrdly jako někomu, kdo se připravuje na práci. Ne na boj, ale na každodenní rutinní dřinu. Pak z pouzdra vytáhl meč.

Překvapeně jsem zamrkal. Čepel měl širokou skoro tři couly a dlouhou víc než metr. Klasická gotická záštita i hlavice. Co mě ale udivilo nejvíce, bylo, že neměl špičku. Jako by ji někdo jedním rovným řezem odstranil.

Když si pouzdro vrátil zpátky na záda, vyrazili jsme dál. Byli jsme zrovna ve druhém patře, když k nám ti zezdola dorazili.

V prvním okamžiku zůstali zaraženě stát. Pak se úpletem pokrytá tvář velitele protáhla. Zřejmě otevřel ústa ve snaze něco říct. Asi něco jako: „Vzdejte se!“ Nebo: „Ruce vzhůru!“

Faktem ale bylo, že ze sebe nestihl vypravit ani slovo. Zejména proto, že se Mistr Konrád dal do pohybu.

Nevšiml jsem si, jak to dokázal, ale najednou byl u nich. Jeho meč opsal ve vzduchu oblouk a rozpil se do šedostříbrné, blýskavé šmouhy. Pak se ozvalo zaskřípění ocele pronikající přes kevlar, vystříkla krev a chodbou prolétl bolestný jekot. První. Během mrknutí oka se takhle ocelově zablesklo ještě několikrát a vždy se stejně zdařilým vizuálním i zvukovým doprovodem. Diamant, nejtvrdší ze všech nerostů, přestal existovat a já ještě ani nevystřelil.

Chodba na patře byla najednou plná ležících těl a krvavých cákanců. Mistr Konrád, doširoka rozkročený, právě zprudka rozťal posledního člena útočného komanda a potom se pustil do těch, kteří je následovali v závěsu.

Viděl jsem zděšení v jejich očích a nervozitu v pohybech. Děsil je. On i jeho nečekaně účinná zbraň.

Když k nim udělal krok, oni udělali dva zpátky a do stran. Někdy v tu chvíli se mi mezerou mezi těly podařilo zahlédnout jednoho z dlouhokabátníků. Možná to byl ten, který mě navštívil doma – a možná že ne. Bylo mi to jedno.

Stiskl jsem spoušť a čezeta sebou poslušně škubla. Pak sebou škubl i agent. Bohužel to bylo z očekávaných efektů asi tak všechno. Žádné salto vzad, gejzíry krve a svaloviny, a nekonal se ani groteskní hadrový panák letící vzduchem. Ten chlap si nejdřív pronikavým zrakem změřil díru ve značkovém obleku a pak mě. Ani to s ním nehnulo, i když to dostal doprostřed hrudi. Jestli měl pod košilí neprůstřelnou vestu, musela být hodně kvalitní, protože moje kulky mají wolframové jádro a ještě pár dalších vylepšení a běžná ochranná výstroj pro ně není žádná překážka.

Bohužel hned poté, co se vynadíval na můj zásah, se pokusil o svůj. Tak rychlé vytažení pistole z pouzdra jsem ještě neviděl. Ve zlomku vteřiny mi její masivní hlaveň mířila mezi oči.

Stiskl jsem spoušť podruhé.

Tentokrát ho kulka zasáhla do krku. Já viděl jen malou dírku, která se mu objevila uprostřed ohryzku, ale ti za ním měli možnost zhlédnout krvavý chlístanec tkání a kostí, který od něj odstříkl z druhé strany. Agent zavrávoral a s hlavou, která náhle ztratila oporu a připomínala zlomené lízátko, se skácel na zem. Jeho divoce kopající nohy ale jednoznačně dokazovaly, že pořád žije. Co je k čertu zač? Terminátor?

Dav ozbrojenců se znovu semkl a odřízl mě od ostatních agentů. Tak jsem vysypal zbytek zásobníku do nich a ulehčil Konrádovi práci. Když popadali jako kuželky, odměnil mě zavrčením. Považoval to zřejmě za výraz mé neúcty – nebyl ani zadýchaný.

Rozehnal zbývající protivníky a pak mě chytil za lem kabátu a strhl ke dveřím bytu té megery Routné. Jediné kopnutí stačilo, abychom změnili jejich stav ze zavřeno na otevřeno.

Vhodil mě dovnitř a strhl na podlahu. Pak druhým kopnutím dveře přibouchl zbytku úderného komanda před nosem. Okamžitě nás zasypala sprška pilin ze samopaly rozšmelcovaných dveří. Přetočil jsem se na záda a opačným směrem poslal obsah zásobníku své pistole. Ruch na schodišti mi napověděl, že jsem je tím přiměl k něčemu víc než jen k zamyšlení.

Konrád vstal a pohlédl na oči třeštící čarodějnici, která s nožem na hrdle černé slepice zamrzla v pohybu. Hned vedle ní stál měděný kotlík, ze kterého čadily nějaké byliny, a na podlaze byl nakreslený složitý ornament.

„Portál,“ odtušil Konrád spokojeně, jako by vyhrál v loterii. „Ke spuštění stačí jen krev, že?“ zeptal se jí, ale na odpověď už nečekal. „Za zradu a útok na úřad, který zastávám, je jen jediný trest.“

Sousedčin ohryzek zběsile poskočil.

Hned na to ji Mistr Konrád přiměl pokleknout. Neptejte se mě jak. Prostě na ni pohlédl, ona klesla na kolena a sklonila hlavu.

Meč se vznesl ke stropu a pak s neúprosnou definitivností dopadl na ženinu šíji a hladce ji dekapitoval.

Čarodějčina krev prudce skropila kotlík i obrazec, který okamžitě zaplál nezdravě zeleným jasem.

„Cesta pryč,“ okomentoval to Mistr Konrád, otíraje přitom čepel meče o ubrus, který stáhl ze stolu. „Musíš vstoupit do kruhu přes tohle překřížení. To je brána.“

Udělal jsem to a on mě vzápětí následoval. Zelené světlo mě lačně pohltilo a pak se mě zmocnila prudká nevolnost. Byt sousedky Routné zmizel a poslední, co mě v tu chvíli napadlo, bylo, že už vím, proč meč Mistra Konráda nemá špičku.

Redakce

Related posts:

1. Ukážka z knihy : Rob Thurman – V temnotě "Mezi námi žijí stvůry. Vždycky to tak bylo a bude....
2. Ukážka z knihy :Petra Neomillnerová: Vlci Sudet I. Klattau spí. Znám tohle město zatraceně dlouho a pamatuju si...
3. Ukážka z knihy: Rob Thurman: Měsíční svit Můžu upřímně říct, že to byl jediný okamžik v mém...

Klattau spí. Znám tohle město zatraceně dlouho a pamatuju si ho vlastně jen spící. Je líné, zvlášť tahle čtvrť maloměstských vilek, líné a tiché.

Zaparkuju sporťák v postranní ulici a branku si odemknu vlastním klíčem. V domě se svítí. Saskie není stará upírka, je jí možná sto padesát let a má ráda legrační lampy s látkovými stínidly, taky divany a dečky a mahagon… hedvábné spodní prádlo a sukně. Jazykem si přejedu rty. Tina nikdy nenosí sukně a hedvábné prádlo vlastně taky ne. Ve spoustě případů, po pravdě řečeno, nenosí žádné prádlo.

Vilkou zní nějaký sladký muzak a mě napadne, že to má občasná utěšitelka přehání. Ano, někdy si možná rád užiju pocit, že mě někdo obskakuje, někdy jsem rád, že mi v posteli nevyrve zuby ze stehna kus masa a dveře vždycky neotvírá kopnutím, ale o „Lebkuchenhaus“ opravdu nestojím, a tohle je sladké až moc.

„Saski?“

Většinou mi běží naproti, vzorná hospodyňka v županu s labutěnkou, ale dneska je zticha. Nakrčím nos. V domě čpí krev, zamířím do jídelny v naději, že už prostřela večeři (žádná vychlazená nulka z pytlíku jako v Pragu, teplá králičí), ale stůl je pustý. Obrátím se ke schodům do patra, kde má Saskie ložnici. Cítím neklid, podobný, jako jsem cítil v dobách, kdy mi ještě světlo nevadilo. Jestli si myslí, že skočím do postele, aniž bych se najedl, tak… Tina by jen ukázala bradou na lednici, ale Tina… no dobrá, zvykl jsem si na ni, rád se na ni dívám, když loví, dokonce mám rád, když ze mě pije, jenže někdy je toho dost. Timotej se mi smál, že jsem živým důkazem toho, že si chlapi hledají obraz své matky. Ano, Tina a Gothel mají něco společného, ale na kolikátý pokus jsem mrňavou panovačnou žíznivou Salo našel? Ty ostatní byly poddajné a tiché… jako Saskie.

Otevřu dveře, rozhlédnu se po místnosti a najednou je mi jasné, že Saskie tichá zůstane už navždy. Nemá totiž hlavu, ta leží na taburetu, a prsa má Saskie probitá kůlem. Už jsem to párkrát viděl, ale málokdy mě to překvapilo tak jako teď.

Postel je zválená, ale jen lehce, nevypadá to, že by tu o život zápasila upírka. Obrátím tělo na břicho, kůl prošel mezi lopatkami a trčí nad zapínáním podprsenky. Musel to udělat někdo silný a rychlý, to jistě, ale Saskie nebyla lovec, bůh ví, jestli vůbec za život někoho zadávila. Unaveně se posadím na postel, odsunu dlouhé štíhlé nohy, ztuhlé jako u figuríny, a promnu si oči. Byla to poprava? Tina mohla přijít na to, kam zajíždím, když ji přepadne toulavá, Gothel mohlo připadat, že zcela nevýznamná sudeťačka ohrožuje můj partnerský život s Dyreho dcerou, koneckonců i Dyre mohl umést kamínek z cesty své plavé dcerce. To všechno se mohlo stát, ti tři by zardousili Saskii jako ptáčka, bez námahy by jí urvali hlavu a kůlem by ji mohli klidně přibít k podlaze, ale ani jeden z nich by nemlčel. Tina, v případě, že by jí má relaxace vadila, by se mnou vyrazila dveře svého podkrovního bytu, matka by mi udělala kázání a Dyre by možná k Saskii připíchl i mě. Rozhlédnu se, ale vím, že je to zbytečné. Dyre nemá zapotřebí na někoho číhat.

Zvednu Saskiinu hlavu za vlasy, připadá mi to vhodnější než držet ji za ucho, a za rozervané hrdlo ji brát nechci, nutilo by mě to olíznout si prsty a aspoň tolik ohledů si má souložnice zaslouží. Byla to hodná holka, ať se to vezme z jakékoli strany, ale hodným holkám často někdo podřízne krk. I já sám… zatnu zuby. Kát se za hříchy staré stovky let je neproduktivní činnost. Rozpáčím Saskii zuby, jde do špatně, ústa má zalitá krví, a když ji setřu, zjistím, že jí někdo vytloukl špičáky a hluboko na patro nacpal stroužky česneku. Tradicionalista. Prohlížím Saskiinu pusu a je mi divně při představě, že jsem jí tam dnes místo stroužků česneku chtěl zasunout něco úplně jiného. Je mi jí líto, vždycky byla ochotná, nejspíš ovšem svou ochotu trochu přehnala. Byla blbá, přiznám si poctivě, Tina by ji nezabila už z toho důvodu, byla pošetilá, a proto teď nemá hlavu. Neubránila se, neuměla to a ani to umět nechtěla. Pila z chlapů, před lety z rozparáděných oficírů a zchudlých baronků, dneska prostě z německých turistů, kteří byli celý naměkko, že slyší její vrkavou němčinu. Pornoněmčinu, jak říká Tina.

Na chvíli svou dámu opustím, v kuchyni najdu džbán s králičí krví a vypiju ho skoro celý. Pohrávám si s myšlenkou, že bych vyrazil ven a na místní příšerné dupavé diskotéce sbalil na mercedes nějakou koroptev, ale pak nápad zavrhnu. Nahoře leží dvakrát mrtvá Saskie, která si nedávno zřejmě zahrála v závěrečné scéně filmu o lovcích upírů, a zjistit, kdo jí to udělal, je jednak slušné a jednak nutné, protože nemusí zůstat u jednoho případu. Problém je, že teď nemůžu zavolat Tině, která je lepší stopař, protože by zavětřila a… nestojím o to vysvětlovat jí, kde se tu vzal můj župan a proč mám od domu klíče. Tina je seveřanka, ale dokáže projevit temperament středomořského typu. Vytáhnu z kapsy telefon, a ještě než zavolám té druhé, vzpomenu si na někoho, kdo mi dluží, kdo mi hodně dluží, když na to přijde.

II.

„Konráde?“

Probudil jsem ho, slyším jen nesrozumitelné zvuky.

„Kdo volá?“ Je tak rozespalý, že mluví německy, a mě to potěší.

„Kay. Potřebuju od tebe kontakt.“

„Nemohla zavolat Tina, a ráno?“ zavrčí.

„Nemohla. Tohle není Tinin případ a ani nebude, pokud by to bylo jinak, nevolal bych tobě. Chci kontakt na někoho, kdo se vyzná, nejlíp ze Sudet.“

„Vyzná v čem?“ Bérův hlas je teď o poznání chladnější.

„Jedna moje známá měla nehodu.“

Pochopí okamžitě.

„Nebudem to řešit po telefonu, přijeď ke mně a… ustlala si na nějakým frekventovaným místě?“

„Ve vlastní posteli, Konráde, ale nemá hlavu. Ta je na toaletce. Mimochodem, jsem v Klattau.“

„Scheisse. No nic, za hodinu jsi tady. Čistě pro informaci, je to člověk?“

Teď vrčím já. „Ne, našinec.“

„Zamkni, sedni do auta, mou adresu znáš. Kde je Tina?“

To bych taky rád věděl. Odletěla sice nakupovat do Londýna, ale to vůbec neznamená, že tam teď je, upřímně řečeno, může být úplně kdekoli, když vezmu v úvahu její současné rodinné poměry.

„Nevím.“

„Nechceš jí to přece jen říct? Ví toho o téhle zemi hodně.“

„Ne, zatím určitě ne. Podívej…“

Odkašle si.

„Jasně, nevíš, jak by na pytlačení pohlížela.“ Má z toho radost, znásobenou vědomím, že jsem od něj sto padesát kilometrů.

„Nijak, ona sama má spoustu, ech, hraček.“

„Přesto jí to ovšem neřekneš. No, přijeď.“

Ukončí hovor, já se naposledy rozhlédnu po ložnici, vytáhnu z tašky foťák a nafotím pár detailů hlavy a trupu tam, kde prošel kůl. Podívám se za nehty, protože tam se Tina vždycky dívá. Ženská práce, procházejí mnou vlny vzteku, piplavá práce na nic, protože Saskie se nebránila. Nebránila se nikomu, moje zloba se najednou obrátí proti ní, mám lepkavý pocit jako po návštěvě děvky. Dávala mi něco, co nemá žádnou cenu, vztekle uhodím do stolu a deska praskne. Už blbnu, pomyslím si, pohledem prodlím na Saskiiných kalhotkách a pak zhasnu. Co tady? Vzadu za opaskem mě tlačí pistole. Možná to Tině přece jen řeknu a uděláme to jako vždycky. Ona ho najde a já ho zabiju. Ta představa mě utěší. Koneckonců, když lidi mluví o lásce, možná mají na mysli právě tohle.

* * *

Ne, neřeknu jí to, protože už je pozdě. Když jsem si s Tinou začal, prosila mě Saskie, abych o ní pomlčel, protože se bála její návštěvy, a později na to nějak nikdy nepřišla řeč. Ty dvě se k sobě nehodily a navíc, takhle se to přece dělalo vždycky. Nemusel bych to řešit, kdyby… kdyby to nebyla poprava. Ten, kdo Saskii zabil, věděl, kdo je, a dobře se připravil.

D5 je v noci prázdná a já ze sebe aspoň můžu dostat napětí. Když se asi popáté přilepím ve dvoustovce na zadek nějakého auta, uznám, že už jsem si pohrál dost. Noc je ještě mladá, požehnaná zima, kdy se dá vyrazit už v pět a bavit se do pozdního rána. Mám čas, ale ani tak se mi za Bérem nechce. Má nemožně zařízený byt a navíc, jeho loajalitou si opravdu jistý být nemůžu.

* * *

„Jsem před domem,“ štěknu do telefonu, který Bér vzal asi po pětiminutovém vyzvánění.

„Ughm.“

Zatrnou mi dásně, ten idiot si šel evidentně lehnout a zaspal mě. Mám toho dneska večer tak nějak…

„Zofort otevři, Bére,“ dávám si záležet, aby si uvědomil, že dole čeká upír ve špatné náladě, „potřebuju od tebe laskavost, ale to neznamená, že ji z tebe nemůžu vytlouct. Dělej.“

Pochopil, protože za necelých pět minut odmyká dveře.

„Myslel jsem, že potřebuješ pomoc,“ začne nepřátelsky.

„Asistenci,“ odseknu, projdu kolem něj do domu a přitom ho ramenem hodím na zeď. No, je dobře, že jsem na tu diskotéku nejel, lidská ženská by moje něžnosti dneska nejspíš nepřežila a dvě ženské bez hlavy za jednu noc, to už by byla v Klatovech slušná událost.

„Můžeš mi říct, co se stalo?“

Sedím v Bérově příšerné odřené klubovce a uvědomuju si, že to v jeho bytě smrdí. Šelmy jsou divně cítit.

„Podívej se sám,“ podám mu fotoaparát a zatnu ruce v pěst. Samozřejmě mi nic nenabídl a mně žízeň lepí jazyk na patro. Napij se z něj, našeptává mi, ale víc než ohled ke spolupracovníkovi mě odrazuje pach. Jistě, Tina z něj pila, jenže ona je schopná dost bizarních věcí, když na to přijde. Zasteskne se mi po ní, mám rád, když vedle mě leží. K dovršení všeho mám erekci.

„Bére, potřebuju policajta nebo detektiva… doufám, že chápeš proč.“

Vrátí mi aparát.

„Jo, je to ošklivý.“

„Je to poprava, ten, kdo to udělal, věděl, že je upírka.“

Medvědodlak vážně přikývne.

„Takže ten, koho mi dohodíš, nemůže být člověk. Nejsem Tina, a upřímně řečeno,“ zvednu hlavu a zadívám se mu do očí, „nevydržím s člověkem dlouho.“

Ztuhne.

Vím, že si všiml tónu hlasu i zubů, a cítím jisté zadostiučinění. Bér by neměl zapomínat, kdo je tady lovná.

„Takže chceš dlaka?“

„Je na výběr ještě něco jinýho?“

Zavrtí hlavou.

„Nic jinýho, výhoda je, že na Šumavě je jich dost.“

„Zaplatím, ale musí být dobrej.“

„Dobrá.“

„Co?“

„Jedinej, kdo by se toho mohl ujmout, je ženská, vlkodlačice. Podívej, do téhle branže tolik dlaků nedělá a ty by ses s vlkem nesnesl. Darek říká…“

„Nechal jsem ho naživu, tak těžko může něco říkat. Dobře víš, že leze Tině do postele a jen fakt, že z něj pije a je to čokl, brání tomu, abych…“

„Právě proto ti chlapa nedoporučím. Zabil bys ho.“

Olíznu si rty. Řečí o zabíjení je na mě trochu moc.

„Co je to za ženskou?“

„Zlata. Dělá na Šumavě pro horskou službu, leze po skalách a leccos ví. Nikoho lepšího nemám.“

„A máš její fotku?“

„To je další věc… Nech ji na pokoji. Podívej, já vím, že pro tebe není problém ji znásilnit, ale pak si hledej dalšího pomocníka. Nešla by do toho.“

„Nechci její vlčí frndu, chci jen vidět, jak vypadá.“

„Hm,“ zamručí nepřesvědčeně, ale odejde k notebooku a buší do něj silnými prsty, porostlými zrzavými chlupy. Kdo si tohle bere do postele, musí mít, na mou duši, dobrý trávení.

„Tady,“ kývne na mě. Z monitoru se kření opálená ženská v červené bundě. Má ošlehanou tvář a popraskané rty. Mlasknu.

„Nepotřebuju, aby ho uštvala, to udělám sám.“

„Potřebuješ, aby ti ho nadehnala, a to udělá.“

V podstatě má pravdu a vlčice vypadá docela mile. Ostatně, má ještě jednu výhodu, na tuhle Tina žárlit nebude.

III.

Tina doma není. Měl bych se radovat, místo toho mě to otráví. Její byt není pořádně zatemněný a vlastně se v něm moc pohodlně nebydlí, protože Tina světlo miluje. Na chvíli si pohrávám s myšlenkou, že možná o světlo zas tak nestojí a půdní byt se spoustou střešních oken je jejím způsobem, jak našince deprimovat, ale pak ji zavrhnu. To není její styl, když chce Tina dát někomu pocítit svou špatnou náladu, dělá to jinak, střešní okna by si užívala tak moje máti.

Zívnu. Za oknem je ještě tma, ale ráno se blíží. Melancholicky vyhrabu v lednici sáček s krví a upiju spíš jen ze zvyku. Pak vytočím Tinino číslo.

Chvíli se neděje nic, prozváním ji možná dvě minuty, než se ze sluchátka ozve dunění bicích.

„Kde jsi?“

„Co?“ křičí ženský hlas do telefonu.

„Ptám se, kde jsi.“

„Jo tak… tancuju.“

Spíš její odpovědi odhaduju, než slyším.

„S kým?“ S velkou pravděpodobností Tina mou starostlivost neocení, ale nedá mi, abych se nezeptal.

„Lidi,“ rachot reprobeden přehlušuje její hlas.

„A z našich?“

„Brian.“

Představím si vyzáblého chlápka se slabostí pro Indii a neubráním se znechucení.

„Vypráví ti o královně?“

„Coo?“

„O královně…“

Vím, že celý náš hovor je absurdní, že mě Tina nejspíš ani nevnímá, ale mám lepší pocit, když slyším její hlas. Jsem v pokušení ji poprosit, aby přijela domů a vzala i „můj“ případ, ale než stačím tu pitomost udělat, dolehne ke mně přes šum její hlas.

„Hele, končím, Brian načal nějakou babetku, tak si jdu dát.“

„To je upírskej klub?“ Pevně doufám, že je.

„Hmm, asi jo,“ odbroukne Tina a pak už slyším jen dusot basů a nějakou ženskou, jak ječí.

Otráveně zkontroluju zatemnění, svléknu se a padnu do postele, která voní krví. V polospánku si uvědomím, že jsem věci naházel na zem. Dostala mě, pomyslím si ospale, nakonec si taky začnu v chaosu libovat.

* * *

Probudím se v podivném pološeru, a když se rozkoukám, dojde mi, že venku napadl sníh. Sníh, horská služba, zívnu, obléknu si župan a natáhnu se po telefonu. V tu chvíli zazvoní.

„Prosím?“

„Kay Schaffer?“

Hluboký ženský hlas zní hodně rezervovaně.

„Ano.“

„Konrád mi na vás dal číslo. Prý potřebujete pomoc v nějaké… záležitosti.“

„Řekněme. Máš nějaké kontakty v Klattau?“

Odmlčí se.

„Upír z Německa?“ naježila se.

„Ano, a pokud máš nějaké pochybnosti, řekni to rovnou, Konrád tě doporučil, ale já na tom rozhodně netrvám. Pokud jde o peníze…“

„Konrád říkal, že máš nepříjemnosti.“

Syknu. „To není přesné, nepříjemnosti bude mít někdo jiný, až ho najdu. Od tebe chci, abys mi ho nadehnala.“

„Jsi zabiják,“ v hlase má teď stopu nejistoty.

„Jsem upír.“ Tohohle mě Konrád mohl ušetřit, ta čubka je naprosto nemožná.

„Nikdo jiný než ty na Šumavě není? Detektiv, policajt nebo…“

„Ne.“

„Dobrá, kde bydlíš?“

Zarazí se.

„Chceš přijet?“

„Samozřejmě.“

„Je tu hodně sněhu.“

„Dobře, nevezmu si sporťák.“

„Chceš přijet dneska noci?“ Teď v hlase zazněl náznak paniky.

Ta nemůže zjistit nic, pomyslím si, zdá se, že jí ani nedošlo, že jindy než v noci přijet nemůžu.

„Samozřejmě. Tu adresu.“

„Sklářská…“

„V Eisensteinu?“

„Okupace už skončila, všiml sis?“

Další taková, jenže téhle to na rozdíl od Tiny nemusím žrát.

„Opravdu? Vidíš, ani jsem si nevšiml, že už jste ty kopečky dostali zpátky.“

Slyším ve sluchátku její dech, nejspíš se drží, aby se neohradila, možná že počítá, co si může dovolit, instruovaná Bérem. Doufám, že jí o mně řekl dost.

Řekl, protože se k další poznámce neodhodlá a zavěsí. Je mi to dost jedno. Adresu mám, a pokud ta čubička k něčemu bude, k práci ji přimět dokážu.

Naházím do tašky pár věcí, necesér s holením, notebook, kombinézu na lyže (možná je tam opravdu hodně sněhu), několik krabiček nábojů, dalekohled, Berettu 93R, goretexové boty, do příruční ledničky sbalím pár sáčků s krví a ze šuplíku v sekretáři vyhrabu klíč k Dyreho nejnovějšímu daru, BMW S6 v emkovém provedení. Dyre je svým způsobem pošetilý a stejně jako já občas doufá, že se u Tiny projeví ženská záliba v dárcích, ovšem ona měla představu živého Timoteje, ne sériové káry. Na druhé straně, je natolik praktická, že ji nenapadlo auto vrátit. To je pro Tinu taky typický, nevrací nikdy nic, co nemusí. No, teď se to bude hodit.

Klušu do hotelu, kde je bávo zaparkované. Do garáží v domě se nevejde a Tina s ním vůbec nejezdí, i když na hory by si ho možná vzala. Nudící se kára na mě uměřeně štěkne, zabliká, hodím tašku na zadní sedadlo a vyjedu. Sněhu je překvapivě hodně a koleje kloužou. Mířím k Motolu a pak ven z Prahy. Auto se ukázněně pohupuje a ve smyku klouže jen mírně.

Pořád sněží, což mě dost znervózňuje. Minul jsem Klatovy a silnice začíná připomínat běžkařskou trať, ani náhon na všechny čtyři si s tím neporadí tak, abych mohl jet víc než padesát, a do toho mi na displeji telefonu bliká Tina. Klepnu do hands free a kupodivu se tentokrát neozve dunění.

„Co děláš?“ začne bez úvodu, až mám podezření, že jí Konrád volal.

„Jedu do Sudet.“

„Ale…“

„Mám tu nějakou práci.“

„Ale…“

„Někdo odmázl jednu upírku.“

Nechce se mi lhát natolik, abych se případným vysvětlením úplně ztrapnil.

„Našinec?“

„Nevím. Měla vymlácený špičáky a v hrudi kůl.“

„Kdo?“

„Saskie.“

Doufám, že jsem to řekl dostatečně lhostejně.

„Ale?“ podiví se Tina. „Ta ulízaná kočka?“

„Hm,“ vystihla ji dobře.

„Chudák.“

Někdy mě Salo překvapí, se vším jejím cynismem parchanta od trénu projeví občas nečekaný soucit.

„Moc se nebránila, co?“

„To ne.“

„Mám přijet?“

Znejistím. Tina mi připadá o stupeň méně lhostejná, než by měla být. Přesto bych ji nejraději přivolal zpátky, ne proto, že by mě tak trápila prázdná postel, ale chybí mi její přítomnost. Byl to divný dar, který jsme dostali od Twaineho, pomyslím si, a bylo by přinejmenším bizarní, kdybych se po osmi stech letech od své smrti zamiloval, ale…

„Jestli tam něco máš, nejezdi, zvládnu to sám, případně s Bérem.“

„Mám tu něco,“ hlas jí zatáhl chrapot. „Hledám Timoteje a možná je tu někdo, kdo mi může píchnout, takže jestli mě nepotřebuješ nutně…“ Věta vyzní do ztracena a já se pokouším odhalit v jejím hlase vztek. Nejsem si jistý.

„Rád bych tě tu měl,“ teď už si dovolím pravdu, „ale spíš z jinejch důvodů.“

„Ohni nějakou mladou,“ poradí mi zlomyslně, „holky budou rády, ty budeš líp spát…“

Přišlápnu plyn a při výjezdu ze zatáčky dostanu smyk.

„Kurva…“

Auto rotuje po silnici, ale je noc, škarpy zaváté a v protisměru nikdo. Namířím čumák bavoráku k silnici a xenony vyříznou v bílé tmě terč.

„Co je?“

„Smyk. Mimochodem, půjčil jsem si tvý auto.“

Směje se, jedovatě a bezstarostně.

„Jestli to rozšviháš, koupíš nový.“

„Samo. Tino…“

„Hm…“

Představuju si ji v nějakém designovém hotelu, jak leží nahá na velké posteli.

„Nevadí ti ta proměna?“

„Jak to myslíš?“ diví se, jako by tu seděla vedle mě.

„Některý věci už nejsou tak bezpečný jako dřív.“

„Jako někoho přefiknout?“ zahihňá se.

„Jako někoho přefiknout, nebo třeba o někoho přijít. Oslabuje nás to.“

„Ale houby. Nic necítit není vždycky výhoda.“

„Někdy jo,“ vedu si svou.

„Pokud chceš skončit jako Dyre… Nemít pocity je jako bejt vykastrovanej, nemyslíš?“

Teď se musím zasmát já. „Nikdy jsem si nepřipadal jako vykastrovanej.“

„Jo, ale bodals jak do díry po suku,“ rýpne si a mně je o něco líp. Nejspíš se jí o té Saskii časem odvážím říct.

* * *

Někdo má zimu rád, já ne. Tina by řekla, že je to atavismus, protože když jsem byl kluk, nedalo se v zimě nic dělat, moje vysvětlení je jednodušší. Nemám prostě rád komplikace a sníh komplikuje všechno. Zkurvenej sníh, drtím mezi zuby, když kloužu k Rudě. A vlčí holka to se mnou nebude mít lehký.

Sklářská je zapadlá tak, že jsem v pokušení vyměnit X6 za sněžnou frézu, dávám autu zabrat, motor řve a já se připravuju, že vypláznu tři miliony za pomuchlaného miláčka, když konečně předrncám návěje a zastavím před chalupou, která vypadá, že by ji ani třímilionová investice nezachránila. Strhnout a postavit znova, pomyslím si. Ovšem, dlaci na tom nikdy nejsou moc dobře.

Zatroubím. Chvíli se neděje nic, pak se na zápraží objeví hubená ženská v teplákové soupravě.

„Kterej debil…“

Vystoupím z auta a jdu k ní. Couvne. Napadne mě, že ještě upíra nikdy neviděla. Usměju se, když zády narazí na zeď.

„Hodná,“ zapitvořím se, „přece mě nepokoušeš… hodná holčička.“

Snaží se ovládnout, jenže vlci jsou v podstatě plachá zvířata, zvlášť když jsou sami.

„Pojď dovnitř,“ pobídnu ji, „nepřišel jsem ti zlomit vaz. Tos nikdy neviděla našince?“

„Viděla,“ vypraví ze sebe těžce. Bojuje, ale víc dohromady nedá.

„Ale nebyl starý, že?“ Vstoupím do její hlavy a přebírám se změtí myšlenek, animálním zvířecím děsem, strachem bilancujícího člověka. Znásilni ji, zvoní mi v uších, strach živí lovce.

„Vzpamatuj se, Zlato,“ houknu na ni ostře, „jinak se neudržím. Konrád ti snad řekl, co je potřeba. Chci pomoc, loajalitu, chci, abys držela hubu, když budu chtít, abys byla zticha, a taky chci, abys pro mě lovila. Já dokážu vstoupit lidem do myšlenek, ale ty znáš tenhle kraj a můžeš…“

Za mnou se ozve měkké dusnutí, ohlédnu se, to kočka skočila ze židle na zem. Zlatě ten okamžik stačí. Vyběhne ze dveří a utíká k lesu. Je to špatnej nápad, jeden z nejhorších, bohužel ji nemůžu jen tak nechat běžet, sníh mě zdržel a až začne svítat, musím být někde, kam světlo nedosáhne. Nedá se nic dělat, pomyslím si a vyběhnu ze dveří.

Zlata má smůlu, sníh je hluboký a stopa zřetelná. Představuju si, jak někde morfuje, jak se pod nějakým smrčkem svléká z té absurdní teplákovky, a chce se mi smát. Jaké má asi kalhotky? Doběhnu k hranici stromů a rozhlédnu se. Slyším tep, pak dech a nakonec i šepot.

„Je to psychopat, Bére, jaks ho sem mohl poslat?“

Odkašlu si a vykroutím jí telefon z ruky.

„Počkej, promluvím s ním sám.“

Ještě než stačí zdrhnout, vezmu ji levačkou za krk a přitlačím ke kmeni stromu.

„Bére, tady Kay. Řekni jí, ať neblbne, a řekni jí to sakra důrazně. Podívej, honit se se mnou po lese je… hloupost. Může to být i vražedná hloupost, když na to přijde, stejnej efekt, jako když hodíš kočku do psince, chápeš.“

Chápe. „Dej mi ji,“ zachraptí. „Ona už bude hodná.“

Uverejnené so súhlasom vydavateľstva BROKILON

Marcus

Related posts:

1. Ukážka z knihy: Petra Neomillnerová: Smrt u archanděla Kdo spí v kostele Svatého Michaela archanděla? V okolí odsvěceného...
2. Ukázka z knihy: Petra Neomillnerová: Hon na lišku Anotace: Čarodějka Moire byla zvolena představenou Bratrstva, ale stejně pevné...
3. Ukážka z knihy : Petra Neomillnerová : Dítě Skály Petra Neomillnerová tentokrát opustila kalné vody „dirty fantasy“ a vydala...