Zbyněk Kučera Holub

Recenzi na tuto neobvyklou knihu českého autora byste asi na internetu hledali marně, přitom Zbyněk Kučera Holub, jeden z tvůrců světa Asterionu, není v oboru žádný nováček. Několik vydaných fantasy knih už má za sebou a my vám nyní přinášíme pohled na tu nejnovější.

Xibalba [šibalbá] – mayské podsvětí, říše zlých bohů, strachu a tmy. Kdo by se tam nechtěl podívat? Odpověď: Já rozhodně ne, Mayové byli pěkní zvrhlíci.

Trochu jiný názor na to mají hlavní hrdinové, kteří tam jdou beze strachu. Co jim taky zbývá, když druhá možnost je krutá smrt a konec světa? Partička je to věru povedená. Válečník Siouxů, egyptský mnich a manažer z Prahy. Tito tři žijí své příběhy, aniž by tušili, že jednou je dohromady spojí poslání víc než důležité. První se vypravuje zachránit svůj kmen, druhý svého boha a třetí nic netušíc odlétá na dovolenou do Mexika, aby zjistil, že má zachránit celý svět. Svět plný kouzel a starých bohů, o kterých nemá většina ani tušení.

Možná vám děj odehrávající se ve Střední Americe rozdělený do tří etap něco připomíná. Že by film Fontána? Na první pohled ano, ale nebojte, obsah je naprosto odlišný.

Ne že by kvalita postupně klesala, ale mně nejvíce uvízl v hlavě první příběh a poslední mě naopak neuchvátil. S náročností čtení je to ale trochu jinak, první je z hodně vzdálené doby a já jsem nějakou chvíli nevěděl, kde přesně se nacházím. Když jsem si to vyjasnil, mohl jsem se konečně kochat starými mýty a magií. První příběh mě nejvíce zaujal, protože byl nejvíce odlišný.

Interakce mezi severoamerickými a středoamerickými indiány je docela zajímavé téma, které by možná zasloužilo trochu rozvést. Motiv příchodu mořeplavců z Kanaanu tuto pozornost dostal a vyplatilo se.

Hebrejská výprava za zlatem spojená s hledáním egyptského boha přináší obraz objevitelů toužících po bohatství, jak ho známe z pozdějších dob. Ke své smůle se ale příchozí zapletou do velmi nepříjemné potyčky a budou rádi, když vyváznou živí.

Dát výpověď v práci a odletět na vysněnou dovolenou se může zdát méně dobrodružné, ale nebude to mexická chřipka, co dva kamarády z Čech ohrozí. Události, jež jdou mimo jejich chápání, jsou nebezpečné až moc. Plusem je zde bezprostřednost, s níž se setkávají dobře známá realita a svět skrytý za ní..

Je trochu nešťastné, že už k samotnému názvu jsem musel přiložit fonetický přepis. Pokud se ale rozhodnete otevřít Holubovu knihu, budete si na podivná slova muset zvykat. Bohužel středoamerické jazyky nejsou zrovna z těch, ve kterých by se většina Čechů vyznala, a tak nezbývá, než stále dokola nakukovat do rejstříku pojmů, abyste zjistili, jak to které slovo číst, v horším případě, co znamená. Autorova silná zbraň, tedy dokonalá znalost reálií, se zdá být dvojsečnou.

Rejstřík se už od začátku čtení stane vaším nejlepším přítelem, i když ke konci už si osvojíte některá pravidla výslovnosti natolik, abyste si troufli správnou artikulaci prostě hádat, pokud jste stejně líní jako já. Ony ty názvy a jména jsou docela jazykolam vzhledem k tomu, že Mayové a další často tvořili slova spojováním. Osobně bych uvítal kromě rejstříku i poznámky pod čarou při každém novém slovíčku, abychom nemuseli listovat až na konec.

Zpět k autorovým znalostem. Skutečně dává najevo, že vybrané téma nastudoval a ovládá ho, kniha místy připomíná snad až přehlídku encyklopedických znalostí, pomocí nichž se Holub snaží oživit svůj příběh. Něco málo o Mayích a Aztécích vím (slyšel jsem velmi dobré přednášky na Festivalu Fantazie), ale pár informací pro mě bylo nových.

Zbyněk Kučera Holub není z těch autorů, co si vytvoří jednu postavu, jeden styl a podle toho jedou jako parní lokomotiva. S každou knihou se vydává jinam, jednou jsou to pohádky, jindy horror, nyní historická fantasy. Tento způsob psaní bohužel obvykle přináší menší čtenářský úspěch. Lidé se rádi vrací k autorovi, od kterého vědí, co čekat. Když se jim líbila něčí dark fantasy, nebudou asi moc toužit přečíst si jeho novou sbírku pohádek. Většinou. Mně je to ale z osobních důvodů sympatické, proto dávám palec nahoru.

Jak jsem se prokousával knihou, vzrůstalo ve mně napětí a očekávání závěrečného propojení různorodých příběhů se stávalo nesnesitelným. Když jsem ale knihu zavřel, pocítil jsem mírné zklamání. Bombastický závěr nepřišel, nečekané rozuzlení se nekonalo. Moje nespokojenost možná pramenila i z toho, že jsem čekal autorovu verzi událostí po roce 2012, kterou kniha tohoto tématu teoreticky slibovala. Myslím si, že letmé zmínění tohoto data hlavními hrdiny je málo. Zápletka se svazováním času a záchranou světa měla mít nějaké pokračování.

Černobílé ilustrace mě potěšily, příště klidně více! Poutavé jsou i znaky u číslování stránek (mayské číslice, jestli jsem správně pochopil). Co může být trochu překvapivé a matoucí, je obálka stylově stejná s víceméně nesouvisejícími tituly Zoner Pressu.

Plus dávám za odvahu a originalitu, s tím se však táhne českému čtenáři jazyková a kulturní vzdálenost. Někomu to může vadit, na jiného působit pozitivně. Záleží tedy na vás, jestli vás Střední Amerika láká. Pokud nejste milovníkem zaniklých civilizací, zůstane pro vás tato kniha nejspíš jen průměrem.

Základní informace o knize:

Podrobné informace zde.

Ondřej Páleník

Ondřej Hawk Páleník, šéfredaktor MFantasy.

Related posts:

1. Cesty snů – recenze Cesty snů Jan Čenis Galeta, Zbyněk Kučera Holub I když...
2. Kaat – recenze Kaat Zbyněk Gilgalad Holub Velmi podařený příběh z prostředí Asterionu....
3. Město přízraků – recenze Město přízraků Více autorů Targent – donedávna opuštěné město uprostřed...

V lokále hostince někdo zaklepal na dveře. Spíš důrazně zabušil. Jaufrey, který si ve sklepě vykládal karty, se pořádně lekl. Už teď? Už teď si pro něj kráčí sama Smrt? Opět se podíval na deset karet rozložených na malém stolku. Královna Pohárů, královna citu. Bude v tom mít prsty Claire, Jaufreyho snoubenka?

Další bušení, tentokrát ještě důraznější než předtím. Jaufreymu konečně došlo, že by někdo mohl žádat o nocleh. Teď? Vždyť už bylo dávno po půlnoci! Zhasil svíčku nad stolkem a s loučí v ruce stoupal po schodech do lokálu. Otevřel dveře a zkoprněl. Nad Avignonem zuřila bouře a řádila vichřice. Blesk ozářil oblohu a Jaufrey před svým hostincem spatřil tři postavy zahalené v kápích. V důsledku šoku z nepřejících karet si myslel, že před ním stojí anděl, démon a princezna odněkud z jihu. Pak ale anděl promluvil:

„Omlouváme se, že rušíme tak pozdě, ale zuří bouře, nemůžeme zůstat venku. Mohl byste nám dát nocleh, monsieur?“

Jaufrey stále nebyl schopen slova.

„Hej, hostinský, umíš mluvit?“ zeptal se démon.

Napřed pokýval hlavou. Pak se konečně vzpamatoval a pozval je dál. Když za nimi zamkl dveře, prohlédl si své hosty. Anděl byl neskutečně krásnou dívkou, určitě mladší než on sám. Světlé vlasy po ramena, modré oči, jemné rysy v tváři, drobné zuby. Pak jeho se jeho pohled zvedl k démonovi. Vysoká postava, bledá masivní tvář, dlouhé černé vlasy, přísný pohled v jasně zelených očích. Třetí osobou v hostinci byla krásná, asi třicetiletá žena, patrně z jihovýchodu. Hnědé oči, dlouhé mahagonové vlasy a velice příjemná tvář. Všichni tři vypadali velice vznešeně, patrně jsou to šlechtici, pomyslel si mladý hostinský.

„Děkujeme vám, že jste nás pustil dál,“ začala dívka, zatímco si svlékala promočený plášť. „Právě jsme dorazili do města, nějaký muž venku nám doporučil váš hostinec.“ Hosté si prohlíželi lokál. Dominovalo zde světlé dubové dřevo, ať už to byly stoly, židle nebo rámy kolem obrazů na stěnách. Celý hostinec působil velmi příjemným a čistým dojmem.

„To byl asi David, místní pomatenec,“ uchechtl se hostinský. „Neumím si představit někoho jiného, že by v tomhle nečase byl venku, a ještě byl ochoten s někým mluvit.“

„Byl trochu zvláštní,“ prohodil souhlasně muž. „Každopádně nám doporučil zrovna vás, takže doufáme, že tak pomatený nebyl.“

„Nechte si tu jízlivost, Marlicku,“ pokárala ho dívka.

„Na břehu Rhôny nenajdete lepší hospodu než Côtes de Rhône,“ zasmál se mladý hostinský. „Pochybuji, že blázen David zná jinou hospodu než moji,“ ušklíbl se.

„Fajn,“ promluvila starší, stále však velmi krásná žena poněkud nevrlým hlasem. „Mohl byste nás tedy ubytovat?“

Jaufreyho zaskočil na moment tón, kterým ho žena oslovila. „Ah Bon. Zajisté, následujte mě,“ řekl a stoupal po schodech do patra svého hostince.

„Co to mělo znamenat, Anastázie?“ zašeptala dívka tak, aby ji hostinský neslyšel.

„Nelíbí se mi, slečno. Je na něm něco špatného,“ šeptala v odpověď Anastázie.

„To poznáš na první pohled?!“ napomenula ji, co nejtišeji dívka.

„Ne. Na první poslech,“ špitla spíše sama sobě Anastázie.

„Nebuď hloupá,“ pokárala ji dívka a obrátila se s úsměvem na hostinského.

„Něco velmi špatného,“ pomyslela si Anastázie.

Jakmile Jaufrey ubytoval hosty, vrátil se zpátky do sklepa, aby uklidil karty. Když za sebou zavřel dveře, zůstal v šoku stát. Karty byly rozházené po místnosti a dvě lahve nejlepších vín z Provance, Châteauneuf-du-Pape a Côtes-du-Rhône Grande Cuvée, po kterém monsieur Jaufrey svou hospodu pojmenoval, vypadly ze stojanu a roztříštily se o kamennou podlahu. Vypadly ze stojanu, to určitě. Kdo to mohl udělat? Nic neslyšel, žádnou ránu, když nahoře mluvil s hosty. Co se to tu k sakru děje?

V jedné louži z vína a střepů ležela karta lícem dolů. Jaufrey ji zvedl, nejprve chtěl zaklít, že je zničená, ale jeho ‚merde‘ tentokrát patřilo jinému faktu. Karta číslo třináct. Smrt. Ze zničeného obrázku se na něj ještě zubil rudý kostlivec stojící v krvavé krajině se zakrvácenou kosou v hnátech. Růže v rohu, která měla být čistě bílá jako symbol obnovy, byla nyní též rudá. Rudá jako krev, která stékala Jaufreymu na jazyk.

Jaufrey se lekl, když ucítil nepříjemnou chuť na jazyku. Opatrně si prstem přejel přes poraněné místo v ústech, snaže se najít důkaz, že tam krev skutečně je. Na prstu však nebyla žádná. Co se to děje?

Jaufrey by nikdy nebyl věřící. Nikdy by nevěřil v Boha, v osud, v ďábla. Kdysi se vysmíval náboženství, vykladačům snů i potulným cikánským věštcům. Křížovou výpravu také zavrhl. Nikdy by nevěřil, pokud by mu žid neprodal Tarotové karty a nenaučil by ho s nimi zacházet. Teď Jaufrey věřit musel. Tarot mu několikrát dokázal, že jakési skryté nitky pracují pro zájmy těch, kteří o nich vědí. A Jaufrey o nich skrze Tarot věděl. Pět let vyžíral to nejlepší, co mu život nabízel, pět let si žil bezstarostně jako král. A teď se všechno hroutí.

Venku se zablesklo a hrom vzápětí zaburácel tak silně, že hostinský na chviličku ohluchl. Sesbíral karty, Smrt odložil stranou. Za jak dlouho si pro něj přijde? Za kostlivcem vycházelo slunce. Teď bylo rudé jako všechno ostatní. Možná má čas jen do východu slunce.

Vzal si plášť s úmyslem upozornit Claire, že s ní dlouho nezůstane. Věděl, že nebude nadšená, že ji budí uprostřed noci, a že ho bude mít za blázna, ale to mu teď bylo jedno.

Vyšel ven. Déšť byl prudký, blesk střídal blesk, hromy se spojily do jednoho nekonečného. Podíval se na Rhônu. Řeka snad nikdy nebyla víc rozvodněná. Chudák David byl zase bez domova, neboť ten provizorní měl pod Avignonským mostem. David, vzpomněl si náhle Jaufrey. Ti šlechtici s ním mluvili, musí tu někde být.

Rozhlížel se po březích Rhôny, jestli neuvidí známou postavu. Možná že když nestihne sdělit své poselství Claire, udělá to skrze Davida. Snad ještě není takový blázen. Tmavou siluetu zahlédl na druhém břehu řeky.

Rozběhl se přes Avignonský most k temnému stínu. Blesky mu odhalily bláznovu tvář, ve které se však odráželo zděšení.

„Davide, Davide, musíš mi pomoct,“ křičel ze všech sil Jaufrey.

David zíral do tváře hostinského, a pak začal šíleně křičet: „Mon Dieu. Prokletý!“

„Davide, co je to s tebou?“ zařval Jaufrey a chytil nuzáka za ruku.

„Prokletý! Prokletý! Pusťte mě, monsieur Jaufrey!“ nepřestával ječet David.

„Dobře, jsem prokletý, ale potřebuji pomoc, tvoji pomoc,“ prosil Jaufrey, snaže se přeřvat hromy a hukot deště.

„Prokletému nelze pomoci. Smrt ve tváři napsanou má. Krvavá tvář,“ ječel dál nuzák.

„Krvavá tvář?“ zeptal se Jaufrey a přejel si dlaní přes obličej. Byla celá od krve. David se mu vysmekl a utekl pryč. Hostinský stál opět šokovaný, tentokrát však v silném dešti a ničivé bouři. Nastavil obličej padajícím kapkám, doufaje že déšť smyje podivnou krev z jeho obličeje. Sledoval temná mračna ozařovaná mohutnými blesky a obrovské kapky dopadající tvrdě na jeho tvář. Pak uviděl blesk mířící přímo na špičku jeho nosu.

Jaufrey otevřel oči. Stále stál na břehu Rhôny a pozoroval oblohu. Co ten blesk? Iluze? Jako ta krev na tváři a na jazyku? Rozbité láhve a rozházené karty? Tři hosté v jeho hostinci? Krvavý kostlivec? Myšlenky mu probíhaly skrze hlavu a hned zas ven. Co se děje? Co je iluze a co skutečnost? Ne, to si s ním jen Třináctka pohrává před popravou.

Jaufrey se znovu rozhodl, že navštíví svoji milovanou Claire. Zamířil na náměstí, kde stál starostův dům. Zkusil zaklepat na masivní dveře. Buď přijde Claire, nebo starosta. Ať tak či tak, musí sdělit své poselství. Nepřestával bušit na dřevěné dveře.

Konečně se na druhé straně ozvaly kroky.

„Jaufrey? Co ty tady děláš?“ divil se rozespalý starosta, což projevil zívnutím na konci svého projevu. Proti hostinskému stál asi čtyřicetiletý muž vyšší a dobře živené postavy. Hustý knír a krátké černé vlasy kontrastovaly s bílou košilí.

„Musím mluvit s Claire,“ pronesl Jaufrey.

„Oui? Teď v noci? To je přece vyloučené!“

„Prosím, starosto, je to otázka života a smrti, velice důležité. Musíte mi dovolit si s ní promluvit! Prosím!“ žadonil mladý hostinský.

„Jaufrey, ty jsi zešílel! Copak mohu ke své dceři pustit pomatence? Teď? V noci?“

„Co je to tu za hluk, otče?“ ozval se jemný dívčí hlas ze schodů vedle vchodu. Za okamžik sestoupila ke dvojici mladá dívka v noční košili. Rozpuštěné hnědé vlasy jí sahaly k lopatkám a ladily s hnědýma očima a mírně opálenou tváři. „Jaufrey? Co tady pohledáváš?“ zeptala se, když spatřila svého snoubence.

„Musíme si promluvit,“ začal rychle hostinský. „O samotě,“ dodal a pohlédl na starostu, který stál pořád ve vchodu.

„Ah bon,“ řekl nakonec starosta, „ale ne moc dlouho.“ Starosta odstoupil od vchodu a pustil hostinského do svého domu.

„Vypadáš děsně. Co se stalo?“ ptala se Claire, jakmile zavřela dveře do svého pokoje.

„Je to děsné, Claire! Je to asi to nejděsivější, co jsi ode mě slyšela,“ odpověděl mrzutě Jaufrey a sedl si na židli poblíž postele.

„Dost mě děsíš,“ poznamenala starostova dcera a posedila se na svou postel.

„Věděla jsi o mně před pěti lety?“

„Na něco si vzpomínám. Když křižáci táhli do Svaté země, byl s nimi žid. Znala jsem ho. S někým ve městě mluvil a já mám dojem, žes to byl ty!“

„Tys znala Jákoba?“ zeptal se udivený hostinský.

„Ano, žil tady někde v okolí. Jeho rodina s námi obchodovala, ale pak odešla s křižáky.“

„Teď dobře poslouchej, Claire,“ začal Jaufrey důležitým tónem. „Jákob mi dal balíček karet. Ne ledajakých, ale Tarotových karet.“

„Ah bon?! Co jsou to Tarotové karty?“ zeptala se nechápavě starostova dcera.

„Jde o jistou kombinaci egyptské a židovské mystiky. Jsou to karty, které předvídají budoucnost,“ vysvětloval hostinský.

„A tobě Jákob věštil? A vyvěštil něco strašného, že je to tak?“

„No, skoro,“ přitakal Jaufrey. „Jákob mi ty karty prodal. A já je použil, abych získal hospodu, bohatství, postavení a taky tebe. Před pěti lety jsem byl nic, nuzák jako David. To jen díky Tarotu jsem tam, kde jsem.“ Mladý hostinský se sklesle podíval na svou snoubenku.

„A co ti teda ty karty ukázaly tak strašného, že běháš v noci po Avignonu? Ještě k tomu při bouřce a povodních. Vždyť se nachladíš.“

Jaufreymu se opět vybavila nepříjemná vzpomínka.

Sedí u stolku a vykládá si Tarotové karty způsobem známým jako keltský kříž.

Vybírá z paklu Rytíře Pentaklů a pokládá ho do rohu stolu. Ukáže na kartu a pronese: „Toť jsem já.“ Zbytek karet rozprostře po stole a promíchá. Pak míchá v ruce. Nakonec levou rukou rozdělí pakl na tři hromádky, prostřední obrací lícem vzhůru. Na vrchní kartě je vyobrazená žena s nekompromisním výrazem v tváři. V pravé ruce drží meč a v levé váhy. Karta číslo jedenáct.

„Pohleďme, kde je Spravedlnost,“ ušklíbne se, otočí paklík zpět a sejme první kartu.

Je na ní mladá krásná žena, která sedí na trůně z mořských řas. V ruce má velký pohár a na hlavě korunu. „Královna Pohárů mě kryje,“ pronáší a umístí kartu na Rytíře Pentaklů. „To je jasné,“ mumlá si pro sebe, „Claire je mi vždy největší oporou.

Snímá druhou kartu. Je na ní obtloustlá pololidská postava s netopýřími křídly, kozí bradkou, ušima a rohy, která sedí na černém sloupu. Ke sloupu jsou řetězy připoutaní dva démoni v lidských tělech s ocasy. Anael v ženském těle má ocas zakončený hroznem vína, kdežto Ašmodajův, který přebývá v mužském těle, je zakončený plamenem pekelného ohně. Karta číslo patnáct.

„Ďábel mi stojí v cestě,“ říká a pokládá kartu příčně na Královnu Pohárů. „Hmm, co dělám, že se mi samo peklo staví do cesty?“

Na třetí kartě jsou tři muži. Mnich, architekt a zedník. Rozmlouvají o něčem v tmavém sklepení nového kostela. V klenbě jsou zakreslené tři pentakly.

„Dovednost je pode mnou.“ Kartu položí pod trojici předchozích.

Sejme další. Obrázku vévodí velké kolo s podivnými znaky. Některé jsou hebrejská písmena, jiné magické symboly. Na vrcholu kola sedí sfinga s mečem. Kolem kola se obtáčí egyptský šakal. Karta číslo deset.

„Kolo Štěstí je za mnou,“ vysloví a dá kartu vlevo od Rytíře. „Pravda, poslední dobou se mám báječně.“

Další obrázek ukazuje mrtvého vojáka, do kterého je zasunuto deset mečů.

„Zkáza nade mnou. To nevypadá dobře.“

Šestá karta vyjevuje hořící věž, do jejíž koruny právě uhodil blesk. Z věže padají směrem k zemi dvě osoby se zděšením v tváři. Karta číslo šestnáct.

„Věž Babylónu přede mnou. Symbol ješitnosti a nadutosti. Začíná přituhovat.“

Pak snímá další kartu. Žebrák a mrzák kráčejí ve sněhové vánici pod oknem kostela. V okně je vidět pětici pentaklů.

„Docházím klidu,“ pronáší neklidným hlasem a pokládá kartu napravo od zbývajících karet, které nyní tvoří kříž. „Ztráta. Chce to snad říct, že všechno ztratím?“

Sejme osmou kartu, na které je kejklíř s kloboukem. V každé ruce drží pentakl a ty jsou vzájemně spojené řemenem ve tvaru osmičky. Za kejklířem je moře, po kterém plují dvě lodě.

„V domě je Změna,“ říká a umisťuje kartu nad předchozí. „Něco se stane,“ mumlá si pro sebe zvláště nervózním tónem. „Přestává se mi to líbit.“

Navzdory tomu snímá další kartu. Archanděl Gabriel troubí k poslednímu soudu. Muži, ženy a děti vstávají ze svých hrobů a napřahují ruce k modlitbě. Karta číslo dvacet.

„Přeji si nebo se obávám Posledního Soudu. Hmm, tak soud,“ říká a pokládá kartu nad Dvojku Pentaklů.

Oči má zavřené a snímá poslední kartu. Položí ji nad předchozí obrázek a pronáší: „A tak se staň…“ Pomalu otvírá oči. Spatří kostlivce s kosou, kterak projíždí pustinou. Lidé na obrázku jsou mrtví a v dálce vychází slunce a v rohu kvete bílá růže. Nejznámější ze všech Tarotových karet je karta číslo třináct, „…Smrt.“

„Ukázaly mi mou smrt. Zemřu do východu slunce.“

„Mon Dieu, oui?“

„Beh oui. Claire, převezmeš hospodu“, chrlil ze sebe Jaufrey, „momentálně jsou tam tři hosté, nejspíš se ráno vydají opět na cestu. Musíš zničit ty prokleté karty.“

„Ale Jaufrey!“ vykřikla Claire. „Přece bys nevěřil, že zemřeš jenom kvůli tomu, že ti to předpověděly karty! Ty přece neumřeš.“

„Kéž bych tomu věřil, má milovaná Claire, ale za dnešní noc jsem zažil tolik znamení! Rozbité víno, krvavá karta, krev na jazyku a na tváři, zasáhl mě blesk!“

„Že si zase jedl tu houbovou pomazánku? Ty houby způsobují vidiny. Beztak se nic nestane. Já nechci abys umřel Jaufrey. Chci zůstat s tebou, být tvá. Já tě miluji Jaufrey.“

„Oui?“ zeptal se sklesle mladý hostinský, sedě na židli se skloněnou hlavou.

„Beh oui, monsieur Jaufrey, tu est mon sanglier,“ odpověděla po provensálsku Claire a objala smějícího se hostinského. Rozhodl se. Bude žít. Pro Claire.

Jaufrey opustil starostův dům a vydal se zpět do hostince. Možná by mu karty mohly ještě prozradit jak se svému nepříjemnému osudu vyhnout. Proklínal se, že ho to nenapadlo dřív, nebo spíš, že to napadlo Claire. Přidal do kroku, musí ještě přejít Avignonský most.

Na mostě bylo plno vody, ale mladý hostinský teď myslel jen na rozuzlení, které mu mohou přinést jedině karty. Náhle se však zastavil uprostřed mostu, neboť uviděl podivnou siluetu před svým hostincem. Postava byla malá, celá v černém, s bledým obličejem a…

Jaufreymu se podlomily nohy, most se řítil do divoké řeky. Než mohl cokoliv udělat, plaval v rozbouřené řece. Snažil se udržet na hladině. Musí přežít. Pro Claire.

Tělo se zastavilo o mohutný dub. Ještě dýchal, ještě žil. Byl promočený skrznaskrz, ale nějakou obrovskou náhodou se mu podařilo přežít. Jak daleko ho řeka nesla?

Dobelhal se na břeh, který nyní zasahoval víc jak sto sáhů do lesa. Stále pršelo a hřmelo, navíc tu vál nepříjemný mistrál. Kam teď? Mohl vůbec někam utéct? Před smrtkou se neschováš, opakoval si stále dokola. Pak si ale vzpomněl na svůj slib Claire. On bude žít.

Něco zašustilo v nedalekém křoví. Jen maličko, potichu a krátce. Dost na to, aby to pořádně vyděsilo člověka, který je odsouzený k smrti. Mohla to být srna nebo jelen. Mohl to být zajíc nebo liška. Ale taky to mohl být divočák nebo vlk, nedej bože medvěd.

Znovu. Kdesi za ním praskla větvička. Zůstal nehybně stát a naslouchal děsivému šepotu lesa. Neodvážil se prozkoumat, kdo je původcem těch zvuků. Neměl odvahu se již ani hnout. Jen stál a čekal. Jen stál a čekal na smrt.

Stojí uprostřed plácku a zírá do křoví, ze kterého se ozval onen praskot. Přestává pršet a mraky se rozplývají. Hvězdy trochu osvítí mýtinu.

Praskot se ozve za ním. Trhne hlavou a podívá se za sebe. Nic. Praskot. Pomalu vrací hlavu zpět.

Před křovím zčistajasna stojí postava malé holčičky. Má pošramocené vyzáblé tělíčko, hlavu skloněnou dolů a zahalenou dlouhými, černými vlasy, z kterých kape voda.

Kostnatou nohou naznačí krok, ale v mžiku se přesune o dvě stopy. Pohybuje se vlastně skoky a náhle stojí před svou obětí.

Mladík není schopný pohybu a najednou pocítí oslizlou kostnatou hnátu na levém rameni. Ohromná síla ho nutí, aby si klekl. Bytost je teď stejně vysoká jako on a pomalu zvedá svou hlavu, aby člověk, který je nyní již téměř mrtvý strachy, uzřel její tvář. Temnota v očních důlcích je obklopená plísní či červy a na několika místech má lebku zcela odhalenou. Jsou to stopy po jizvách těch statečnějších, kteří v tomto okamžiku ještě dokázali držet zbraň.

Zahřmí a v očních důlcích se objeví dva rudé ohně, které v lebce osvítí obrovskou spoustu červů, kteří teď zasypávají mrtvou oběť.

Jakub Šinko

Related posts:

1. Zrození     „Lauro!“ volal odněkud hluboký mužský hlas, „kde jsi,...
2. Pěšáci na poli Apokalypsy I & II Part I. There’s no place for us Psycho nemotorně pobíhal...
3. Poker Něco pro milovníky Hawkovy poezie, nic pro milovníky fantasy....