Demokracii nečekejte, tyranii střídá tyranie. A nebojte, král nezemřel, nechali jsme našeho hodného Epica odejít do exilu, odkud se už teď připravuje na svůj triumfální návrat a popíjí to, čemu tam u nich říkají pivo .

Určitě Vás zajímá, co nového chystáme. Za každý rok jsme si pro Vás nyní připravili jednu novinku. Dovolte mi tedy, abych Vás provedl naší tajnou revoluční zbrojnicí. Prosím, vypněte své videokamery a fotoaparáty.

1. Nejdříve ze všeho chceme upevnit naši novou redakci a přerozdělit funkce, jak se to po revoluci obvykle dělává. Vznikne efektivnější systém redakce.
2. Právě startujeme novou čtenářskou povídku známou jako Ruka osudu.
3. Více povídek, pravidelněji a od nynějška s ilustracemi. Celkově více článků.
4. Literární soutěž a oživený workshop, kde získáte mimo jiné rady, jak uspět v soutěžích.
5. Nová rubrika, která Vás bude bavit parodiemi, vtipy a drby toho nejhoršího ražení, všechno samozřejmě z prostředí fantasy.
6. Soutěže o knihy. Ve spolupráci s českými nakladateli Vám chceme zprostředkovat tento jedinečný způsob, jak „snadno“ přijít k dobrému čtivu.
7. Nové galerie s tvorbou našich ilustrátorů.

Ostatní tajné zbraně zatím nejsou přístupné veřejnosti, ale tato krátká prohlídka Vám snad stačila. Nebo ne? Máte nápad na další zlepšení? Nebojte se napsat do fóra, komentářů, nebo klidně na email.

Velitel revolučních jednotek,

Ondřej Hawk Páleník

Ondřej Páleník

Ondřej Hawk Páleník, šéfredaktor MFantasy.

Related posts:

1. IstroCON 2010 a COMICS SALON 2010 – Festival plný filmov a muziky “IstroCON 2010 a COMICS SALON 2010 – Festival plný filmov...
2. Anketa: Co čtete na MFantasy nejraději? MFantasy tu je pouze pro Vás, čtenáře. A proto bychom...
3. MFantasy funguje už 7 let 9. 3. 2004, to byl den, kdy vznikl on-line magazín...

Na krajinu kolem Egh-ai-Mettiru zvolna padala tma. Vysoké štíty útesů všude okolo vypadaly jako obrovité masivní pilíře, nesoucí klenbu černajících bezhvězdných nebes, zatímco jejich paty odrážely věčné a nikdy neutuchající přívaly mořské vody. Snad jen oči vysoko letících racků odsud přes tuto kamennou hradbu mohly spatřit vzdálená světla Peltrie na jihozápadě, jediný světlý bod v této zpustlé a zanedbané končině. Možná kdyby ptáky bělostná křídla vynesla ještě výš, uviděli by obraz mnohem příjemnější: tam, za říčkou Bristem, by jim zrak dozajista padl na nejjižnější cíp lesa, Alvadské říše, jak ho nazývají lidé. I z takové dálky byly jistě dobře znatelné koruny mohutných equirn a teghai, takových, které v celém Sedmiříší neměly obdoby. A pod nimi, ne tak patrné, drobné propletené kmínky iggaru tvořící heboučký strop stromových síní, tisíců mýtinek s vonnými latti, uzounkých chodbiček či jeskyněk. Jak moc její srdce toužilo po tom, znovu je spatřit, opět vdechnout tu nádhernou vlhkou vůni a pocítit tu zvláštní, radostnou svobodu, jenž dýchá z každého zákoutí! Jak trpce litovala dne, kdy poprvé spatřila lidské město, které jí vzalo klid a naplnilo ji neukojitelnou chutí vládnout! Oči se jí zalily slzami při vzpomínce na to, co jejím přičiněním z Lesa zbylo. Ve zmučené mysli znovu vyvstal ten hrůzný obraz mrtvolně tiché krajiny spálené ohněm na troud, plameny, co podtínají silné kmeny starověkých Strážců. Pak náraz, jak masa dřeva se zaúpěním klesala k zemi, zatímco dole už lidé brousili sekery jako šelmy své krvelačné tesáky, jen se jimi zarýt do kořisti. A každý úder, každá další rána jako by zra??ovala i její duši. Obrátila se ztěžka na druhý bok, ačkoliv i tak ležela silně nepohodlně. Provazy na rukou nevýslovně pálily, několik tržných ran, jenž utrpěla, se také stále ještě nezahojilo. Mimo to jí pár špinavých hadrů pod hlavou pobyt na zemi spíš znepříjem??ovalo, než usnad??ovalo-ovšem nehledě na fakt, že o nějakém pohodlí zřejmě nemůže být řeč, jste-li považován za vězně. Ta paralela na dívčině tváři už nesčetněkrát vyvolala trpký úsměv: opustila Alvad jako královna, protože chtěla víc, zatím ale přišla i o to bohatství, které měla. Se svým vyhnanstvím právem souhlasila, vždyť v matčiných rukou se Les z prožitého utrpení opravdu snáze vzpamatuje. Jen jisté výhrady proti své smrti přece jenom měla. Lépe řečeno, proti smrti z rukou lidí.
Nenáviděla je, tak jako si ze začátku myslela, že je miluje. Často jednala hrubě, ukvapeně, neurvale či dokonce bezohledně, to vše však v zaslepenosti touhou po moci. Ale lidé se tak chovají běžně, o tom ji přesvědčili na vlastní kůži. Ve chvíli, kdy to konečně pochopila, však bylo pozdě- příliš mnoho věcí již začalo hýbat světem a pohřbilo tak i cestu zpět. Kalich hořkého osudu musela dopít až do konce. Proud vlastních myšlenek ji zaměstnal natolik, že konečně přestala vnímat pravidelné houpání a strkání paluby lodi, na které plula. Za tu dobu, co zde byla v zajetí, sice již trochu přivykla střídání přílivu a odlivu, nárazům vln a větrným proudům, přesto (anebo možná právě proto) se v ní stesk po domově neumenšoval, ba stále rostl a sílil. Bělostné plachty Warané, toho proklatého člověčího plavidla, se nemohly měřit s šveholícími větvemi stromů, dřevo, ze kterého tu bárku stavěli, nežilo, nemluvilo, nedýchalo. Už jen samotný pohled na tuhle bezcitnou, černotou prohnilou hromadu prken v ní vzbuzoval hluboký žal.Dokonce natolik silný, že si kvůli němu ani nevšimla měsíčního koláče, jenž právě škvírou v oblacích maličko prostrčil svou tvář.
Bledé světlo na obloze ovšem úzkostně sledoval kdosi jiný. Nedaleko přídě velké lodi se na hladině zvolna pohupovala stará, polorozpadlá veslice, na první pohled zcela prázdná. „A tak by to mělo ještě nějakou dobu zůstat“ pomyslel si a přikrčil se ještě více ke dnu. Protože kde je světlo, je i stín, což potřeboval opravdu ze všeho nejméně. Ještě jednou se ujistil, že není terčem ničího pohledu, pak se opatrně posadil. S očima upřenýma na palubu plavidla před sebou vsunul svou neviditelnou ruku pomalu do vody. Lehounce zabral, znovu, ještě jednou. Svou rybářskou bárkou tak nenápadně dokormidloval až téměř na dva sáhy od boku Warané, tak, aby se dokázal skrýt v jejím stínu. Než se mu to však povedlo, na malý okamžik se octl vplen bílému světlu měsíce. Nikdo, kdo by ho v tu chvíli pozoroval, nevěřil by svým očím. Paprsek jím neprošel, jak by se snad na správného Pana Neviditelného slušelo, ne, spíš jako by se v něm zastavil a utvořil tak pár vteřin trvající obrys mužské tváře. Kdyby byl bledý kotouč nahoře zrcadlem, nemohla by svázaná dívka nahoře zažít větší překvapení.
Ta však jen nezaujatě hleděla před sebe. Dávno už se vzdala naděje na útěk, jediná cesta odsud vedla po moři. Nepřipadala samozřejmě v úvahu – šípy lučištníků na hlídce by zřejmě zasáhly svůj cíl dřív, než by vůbec dopadla na mořskou hladinu. Vlastně ani nechtěla utéct. Netušila sice, proč se vlastně stala zajatcem tyranského krále CarHaggtera, rozum jí však napovídal, že nebude dlouho trvat a dozví se to docela přesně.
Znovu se otočila, tentokrát na záda. Necítila se tak o nic lépe, mohla však v této poloze alespo?? pozorovat modročerné mraky nebo křičící racky. Poprvé si také všimla měsíce, jenž dolů chladně zíral stále se zvětšující skulinou. Připadal jí dnes obzvlášť nepřátelský a škodolibý. Vlastně ho nikdy neměla ráda, nosil jí smůlu. Všechny zlé skutky prováděla o úpl??ku… V celoluní zemřel také její otec, jak vyprávěla stará Rimu. „Ach, kde je jí konec, lištičce milované.“napadlo jí náhle. Měla svou stařičkou chůvu ráda, ačkoliv se o tom nikdy nezmínila. Kdyby jen byla věděla, jak toho dnes bude litovat… „Je to tvá vina.“ zasyčela směrem k lhostejnému bílému světlu na nebi. „Nebýt tebe, byla bych dnes…“ Větu náhle uťaly blížící se kroky. Nad ležící černovláskou po chvíli stanuli dva muži v královských uniformách. Sluhové, biřici se slunci na klopách. Nepříliš vybíravým způsobem ji postavili na nohy a navzdor kladenému odporu odvlekli kamsi dolů, do podpalubí.
Malá, věkem zčernalá lodička vyhlížela vedle mohutného boku Warané jako oracký stařeček po boku ianduského bojovníka v plné síle. Držela se zdánlivě klidně v bezpečné vzdálenosti od velkého plavidla. Ve skutečnosti se však jediný člen její posádky ze všech sil snažil udržet stabilitu: v jednu chvíli byl odháněn vlnami, jenž královská loď tvořila, když si razila svou cestu, v dalším okamžiku pak hrnut vodním proudem přímo do pevné dřevěné zdi před ním. Jen tak tak se mu dařilo nesklouznout do vody. Nezbývalo než doufat v příze?? osudu, že se mu povede nějak se kluzké stěny zachytit. Vlny ho však nutily blíž a blíž, veslici už chybělo jen pár stop do nárazu, který by mohl být osudový. Zavřel oči a odrazil se. Hladina ho nenápadně polkla – právě včas. Teď už prázdná rybářská bryčka sebou naposledy trhla a v rubáši z bílé pěny se roztříštila o bok své majestátní sestry. Drobounký náraz, jenž tak způsobila, dvojice dozorců ani věze??kyně nahoře na palubě vůbec nezaregistrovali.
Pohřben pod temně zeleným mořským masivem, zoufale ohmatával spodní část ebenového trupu, marně hledaje jakýkoliv sebemenší úchyt či výčnělek, který by mu umožnil vyšplhat se nahoru. Přes veškeré své úsilí klesal níže a níže, naděje se mu ztrácela před očima. Tak blízko cíle! Stačila by nepatrná kapička štěstí- malinko odchlípené prkno, zarytá tříska či jenom nějaká vyboulenina. „Tak málo!“ vydechl prosebně.
Snad zapůsobila vůle mocných božstev, anebo sama náhoda tomu chtěla, že jeho přání bylo vyslyšeno. Průsvitné konečky dlouhých prstů totiž pod sebou náhle ucítily chladnou ocel. Lví silou sevřely pár článků tohoto spásného řetězu, zatímco duše horečně děkovala nebesům za dar milosti, kterého se jí dostalo, provolávala bezhlasé aia tar nimba, vele er himba a znovu začínala věřit. Pomalu se posouval vzhůru, ruku za rukou po klouzajícím kovu. Jenže když konečně pronikl hlavou z vody, strnul. Z výšky se na něj z bezoblačného nebe šklebil bílý, zářivý, protivně známý obličej.
Klečela na zemi v místnosti, která velmi připomínala vítací sál, jaký bývá v palácích. Podlahu a částečně i zdi tu zdobily jemné koberce s mnoha podivnými motivy. Pokoj se zdál čtvercový, ze zadní stěny však vybíhal kupředu jakýsi výklenek, v jehož těsné blízkosti stál trůn, snad zlatý, či z jiného oslnivého kovu. Zářil tak, že nemohla pohlédnout do tváře osobě sedící v jeho výšinách, podle hlasu muži. Stěží rozpoznala mávnutí rukou, kterým zjevně dal strážím pokyn k odchodu. Počkal ještě, až za nimi zaklapnou dveřní panty, pak důstojně sestoupil z blyštivého křesla. Konečně spatřila obličej svého věznitele. Neboť tento vysoký, očividně neurvalý náfuka, zvyklý nejprve jednat a potom teprve mluvit, skutečně byl králem CarHaggterem, vládcem Země a Moře, jak sám sebe s oblibou nazýval. Nepřipadal jí ošklivý- dobře formovaná lebka nesla světlé, rovné vlasy, zčásti skrývající vysoké čelo. Poněkud hranatou, neoholenou bradu následovala rovná, úzká ústa, nad nimi se klenul pěkně tvarovaný nos. Ale jeho oči v sobě nenesly krásu žádnou. Odrážely všechno to bohatství kolem, planuly jako válečné pochodně, jenže uvnitř nic neskrývaly, neznaly cit ani slitování. Patřily opravdovému tyranovi.
„Vsta??“ pronesl ostře. Pomalu se zvedla, po mnoha dnech se zase napřímila. Trhnutím hlavy odhodila uhlovou hřívu, aby ho mohla lépe probodnout pohledem. Obešel ji, klidně, jako by pro něj představovala jen další vzácný poklad, novou živou sochu do sbírky. Rukou jí nadzdvihl hlavu, pootočil s ní na obě strany, pustil ji. Nemohla se zbavit pocitu dobytku prodávaného na trhu.
„Myslíš, že jsi něco víc?“ zeptal se s takovým zvláštním úšklebkem na rtech, čtouc snad právě její myšlenky. „Já jsem král. Mám moc, peníze, sluhy. Co máš ty?“ Skousla ret, polkla pár nadávek. Ale hlavu nesklopila. „Co máš ty?“ křikl a strčil do ní, až zavrávorala. „Víru.“ zavrčela v odvetu nenávistně.
„Cha! Co to je? Hromada bludů, které se omílají stále dokola! K čemu to je? Dokážeš s ní získat peníze? Porazit nepřítele? Víra! Chléb chudých a zhouba bohatých!“ rozesmál se.
Nechtěla ztratit nervy. „Nevíš o čem mluvíš“ řekla zřetelně nakonec. „Cože?“ užasl její protivník a úsměv mu na malý okamžik ztuhl na rtech, než jej vystřídal jiný, ještě podlejší. „Tak mi to dokaž! Máš snad málo příležitostí? Ukaž, k čemu je ta tvá víra užitečná! Čaruj, má milá kouzelnice, vystraš mě! Co uděláš? Poštveš na mě hejno motýlů? Déšť, vítr? Prosím, máš tu možnost!“
Zavrtěla hlavou. „Nebudu kouzlit jen proto, že mi to nějaký ghai-atta nařídí. Nejsem ničí hračka.“
To ho rozesmálo ještě víc. „Tak ne? A co tedy? Mohu tě zabít, mohu si s tebou dělat, co budu chtít!“ sevřel ji kolem ramen a přitáhl k sobě až příliš blízko. „Jsi moje hračka. A já tvůj král, pamatuj si to.“ Sebrala své poslední síly a plivla mu do tváře.
Vzápětí ležela na zemi, s vědomím, že její tvář už napuchla do velikosti dvou mužských pěstí. „Nenávidím tě!“ vykřikla s bolestí. Jakoby ozvěnou se řev ozval i zvenčí.
Ačkoliv mu měsíční světlo cestu nahoru stěžovalo, jak jen mohlo, nezabránilo mu vyhoupnout se po pár perných chvílích na palubu. „V horší den jsem snad už umřít nemohl“ napadlo ho snad už potisící, když obratně kličkoval mezi stíny jednotlivých sudů poblíž. U toho posledního se přikrčil, vyčkávaje na vhodný okamžik. „V jakýkoliv den, jen ne o úplněk“ téměř vzlykl ve chvíli, kdy se musel vměstnat do sotva stopu široké mezery mezi bečkami, aby zabránil objevení. Trvalo hodnou dobu, než se mu konečně podařilo znovu se nepozorovaně dostat až téměř ke kormidlu. Muž vedle něj vypadal unaveně, takže se nabídce výměny řízení ani příliš nebránil. Námořník ovšem těžko mohl argumentovat s neviditelnou devět palců dlouhou dýkou v zádech. Bezprizorního pohybu lodi si všimli dva ze strážců až po chvíli. Nůž v kormidelníkových bedrech sice neviděli, ovšem krví prosáklá košile by se pro ně stala dostatečným důvodem k vyhlášení poplachu. Kdyby ale nepadli oba s přeťatými hrdly.
Jenže vyburcování posádky se útočník stejně ubránit nemohl. Ve chvíli, kdy zneškodnil dalšího muže v uniformě, spatřil světlem naplněný odraz jiný z králových poskoků. Ten vytáhl nůž a volal o pomoc. Zaútočil, jenže průsvitným vraždícím stínem jeho zbra?? proletěla, aniž by se ho jakkoliv dotkla. „Mrtvého nemůžeš zabít podruhé, hlupáku.“ pošeptal neviditelný vrah umírajícímu, když mu dýkou probodl hrudník. Zakrátko se vrchní paluba hemžila mrtvolami, zmatený ryk a nářky umírajících se nesly tmou a mizely v prázdnu. Loď padla do pasti, v jejích útrobách už zůstal naživu jen král a čarodějka. Měsíční muž se o zbytek velmi rychle postaral.
CarHaggter kráčel pomalu, zády přitisknutý ke zdi, ruku s břitvou na jejím hrdle. Očima těkal po palubě rudé krví jeho sluhů, snad hledal alespo?? někoho, kdo by tak hrozná jatka přežil. Neměl ponětí proč, ale cítil takové zvláštní mražení na zátylku, jako by ho někdo provrtával pohledem.
„Dobrý večer.“ ozvalo se najednou zastřeně odněkud ze stínu vstupní kajuty.
„Promi??te mi tento poněkud neobvyklý způsob příchodu, víte…“ při těch slovech se k nim pomalu přibližoval, rozpoznávali jeho siluetu „…potřeboval jsem si promluvit mezi čtyřma očima. Vlastně šesti, odpusťte.“
Udělal ještě krok a nechal stříbro měsíce, aby zcela dokreslilo jeho ostré rysy. Král i jeho rukojmí z něj nemohli spustit zrak. Tvář záhadného muže však pro ně nebyla neznámá. Ani pro jednoho. Ta podoba se samozřejmě nedala utajit. Stejně černé vlasy, špičatý nos, husté obočí. I jejich oči na sebe hleděly stejným udiveným výrazem, jako by jeden před druhého nastavil zrcadlo. Stříbřitá postava však náhle pohlédla i na muže za ní a její výraz nevěstil nic dobrého.
„Ano, i my se známe. Či snad nemám tu čest se samotným CarHaggterem, samozvancem na královském trůně, odporným náfukou, hloupým tyranem a, smím-li se tak vyjádřit, naprostým idiotem?“ postoupil podivný návštěvník ještě o kousek blíž „ Nebyl jsi to snad ty, který jsi před třiadvaceti lety stál na stráži u naší brány, coby malý, nicotný vojáček? Neměl jsi hlídat?“ zvýšil výhružně hlas „ A nepustil jsi snad tajně dovnitř nepřátele, aby polovinu tábora vyvraždili a zabili mě i samotnou královnu, mou ženu? Za odměnu pak, příteli, ti dám tu velkou říši, tam na západě, v deltě mé, kde velká ??eka plyne… Takhle nějak ti to řekla ta jedovatá zmije, co si tě najala, ne? Svůj slib splnila. Teď je na řadě ten můj.“ A jediným pohybem ruky ho donutil odhodit břitvu na zem. „Hatia narga!“ zvolal ještě, když sledoval, jak královo bezvládné tělo klesá podél zdi. Pak se obrátil k ní. „Ig Him.“oslovil ji tak, jak jí naposled říkávali v kolébce. „ Holčičko, pojď. Myslím, že ještě budeme mít dost času, abychom si mohli vyprávět. Teď ale musíme jít. Galaha nessa, kletba je zrušena. Tak pojď už, pojď.“ stiskl své dceři ruku .
Krvavý východ slunce zakalil rudě i vlny hlubokého oceánu, sotva míli od břehu se v zálivu setkal s mrtvou lodí. Marně hledal viníka, vždyť jediný pravý strůjce toho neštěstí tam ležel padlý mezi ostatními. A dva velcí černí havrani právě s radostným pokřikem přelétali strážní věže jasné říše Alvadu.

Hedvika

Related posts:

1. Potomek Ramarův (autor: Istimor) Krátká severská povídka. Pro příznivce tundry a tajgy;)...
2. Zelení psi (I.) (autor: Istimor) Povídka pro příznivce orientu s trochou intrik. Hlavně...
3. (I) Stíny a krev Do ulic Attuialu padala hustá mlha, halila bílými oblaky vysoké...

Wolrig ucítil na tváři lehké zastuzení sněhové vločky, které ho probralo z odpočinku. Už nevěděl jak dlouho tu sedí a zaposlouchává se do šumění lesa. Když otevřel oči, sněhová plá?? před ním ho na moment oslepila,jak se v ní ostře odráželo sluneční světlo. Za ním se naopak rozprostíral hustý starý hvozd,pod jehož stromy sotva pronikl nějaký sníh . Zářící planině kontrastoval potemnělými kmeny, kam až oko dohlédlo a trochu výš bylo možno rozeznat jednolitou střechu z mohutných hustých větví ,které zadusily poslední přítomnost světla. Kmeny se staly náhle sloupy a sněhem obalené větve se staly stropem. Byl v rozsáhlé síni plné lidí a zpěvu. Medovina tekla proudem a vůně pečené zvěřiny vábila vyhládlé a najezené povzbuzovala do dalšího sousta. Tuto sí?? však nebylo možno nalézt v žádném pozemském království. Zjevovala se mu ve snech, lákala ho , zvala, vábila. Jen pouta k pevné zemi ho tu ještě držela. Země s lesy kam oko dohlédlo, země s jezery v hlubokých údolích, země s vysokými horami, kde skučel vítr bez přestání. Země,kde po krátkém vlhkém létě zase vše přikryla Harutë svým ledovým pláštěm. Lesy zbělely pod pokrývkou sněhu, jezera zmrzla, v horách se k větru přidaly sněhové bouře. Divokost a volnost přírody tu dýchala z každého listu, z každé větvičky, každého kamene. Všude cítil duchy lesa, Tapia, Voorborga, a hlavně Ramaru. „Ramara, Pán vlků. Kdyby on chtěl, abych navštívil nekonečné hodovní síně, zařídil by to“, přemítal v hlavě Wolrigg. Vstal a zašel dál do lesa. Krátký temný den měl brzy končit a on si potřeboval najít místo pro utáboření. ? těstí mu ukázalo svou příze?? a narazil na jeskyni. Byla pod malým převisem, kde se osamocená skála vynořila ze země. Skalisko vypadala jako hrb nějakého bájného zvířete z dávných časů, ukrytého pod zemí, kde čekalo na probuzení. V jeho majestátním stínu si poutník rozdělal ohe??, na který přihodil pár posbíraných větví a šel hledat další dřevo do zásoby. Během sběru dřeva se slunce zrovna zahalilo do temných mraků těsně nad horizontem a les potemněl. Víc světla se už nedalo čekat. Navíc mraky slibovaly další sníh. Když se však vrátil k ohništi, stála u něj známá osoba. Husté medvědí kožešiny nemohly zakrýt mohutnou postavu. Vysoké boty, taktéž z medvědí kůže obepínaly široká svalnatá lýtka. Jen paže měl holé a když jimi pohnul svaly na nich jen hrály. Byl to jeho mladší bratr, Woldira. Netypické pro něj bylo, že u sebe neměl zbra??. „Zdravím svého bratra, mocného Wolriga“, řekl posměšně. „Kdybych jen mohl tak říct, že tě rád vidím. Ale lidé jen těžko mohou vítat krysy. A ty jsi krysa. Ohavná krysa šířící pomluvy kolem sebe jako mor“, řekl zlostně Wolrig. Woldira se jen uchechtl: „Já že jsem krysa? Podívej se na sebe, ty jsi krysa, jen ubohý potomek našeho otce, který se může radovat, z toho, že je prvorozený “, postupně se rozkřičel . Wolrig opatrně chytl jedno z polen v náruči, připravujíc se na útok. Jeho bratr byl příliš zaměstnán svým vztekem, než aby si něčeho všiml. „Já, který věrně sloužil svému otci v jeho stáří, ale on viděl jen tebe. Ty, jeho prvorozený, jeho krev. A pak-“ „Jsi ho zabil“ vykřikl Wolrig. Našeho otce! Jak si to mohl udělat? Smaž se za to v podsvětí!“ Wolrig se přestal ovládat a hodil po svém bratrovi těžkým polenem. Trefil se přesně do hlavy a Woldira klesl bezvládně k zemi. Než stačil jeho bratr dopadnout, uslyšel Wolrig svistot šípu. Následovala prudká bolest v břiše. Jeho bílý kožich ze zimního medvěda zrudl a z břicha mu trčel hrot šípu. Cítil jak teplá krev zalévá jeho břicho. Zatmělo se mu před očima. Padl na zem. Kdesi v dálce zaslechl vlčí vytí. Jeho duše se konečně shledá na hostině se svým otcem a jeho tělo posilní Ramarovy děti.

Redakce

Related posts:

1. ILLÓCA (ODPUŠTĚNÍ) Je zde nová povídka, zatím nejdelší ze všech, které jsme...
2. Zelení psi (I.) (autor: Istimor) Povídka pro příznivce orientu s trochou intrik. Hlavně...
3. (I) Stíny a krev Do ulic Attuialu padala hustá mlha, halila bílými oblaky vysoké...

Podzimní vítr napínal plachty rybářských loděk plujících po jezeře.Voda se lehce čeřila pod jeho dotekem a mlha vytvářela podivné obrysy jak si s ní poryv pohrával. Za bílými chuchvalci byla jen těžko rozpoznat vesnička a její malé domky.Vítr tudy jen proletěl a hnal se dál do lesů bambusu. Opíral se do tenkých stonků a tisíců temně zelených a zlatých lístků. Jedině vysoká čedičová skaliska zarazila jeho rychlost. Jeho zlostné hučení se prolínalo se šuměním lesa v uspávajícím tónu podzimu.
Poutníci mohli v tomto čase buď bědovat nad zimou,chladem a vlhkem všude vlezlé mlhy. Nebo se zadívat na to všechno jako na celek. Jako malíř hodnotí scenérii před každým dotykem štětce na plátně, s rozvahou, vychutnávajíc si tu kompozici kterou stvořila příroda sama. An Lien patřila k těm druhým. Když se ubírala po cestičce pod křovinami,zachumlaná v kožichu, další dotek větru roztančil tenké stonky a spustil zlatý déšť lístků. Rozpřáhla ruce a vzhlédla k nebi.Jen tak z radosti se rozeběhla. Zakopla o kořen. Od kohokoli jiného by byl slyšet příval nadávek. An Lien se jen rozesmála a zůstala ležet na zádech,pozorujíc mraky hnané větrem. Když se začal chlad prokousávat skrze kožich,zvedla se.
Předstírala,že si nevšimla,jak vysoko v korunách sedí přikrčený člověk.Prozradilo ho cinknutí zbraně.Lien zavalila nejistota.Proč ji sleduje? Sama sebe překvapila,že na sobě nedala znát zjištění jeho přítomnosti. Sevřela jílec meče pod kožichem. Čekala útok. I přesto,že ho čekala,se lekla výpadu. Napřed uslyšela lámání větviček a zlomek vteřiny nato změť zelených látek a záblesk meče. Připravena na protiútok vykřikla a bodla. Rychlost ji ale překvapila a ona netrefila. O co víc byla zmatená,když se tajemná postava nezvedla ze země. Kopla ho do hlavy.Nic.Nohou ho překulila na záda.
Byl to mladík,starý asi jako ona,tak kolem dvaceti. Co nečekala,bylo,že je v bezvědomí. Svázala ho tedy lanem,které měl s sebou v batohu ,jeho meč odhodila opodál. Čekala až se probere a zatím si ho pořádně prohlížela. Oblek byl jak dělaný pro ukrývání v tomto lese-zelené kimono,vyšívaná žlutými lístky a přepásané pleteným opaskem hnědé barvy.Boty měl vysoké,kožené. Jeho úbor byl,až na chybějící kožešiny, nápadně podobný jejímu. Zmateně si prohlédla i jeho tvář. Hezké rty a trochu vystouplé lícní kosti se jí zamlouvaly,stejně jako černé,krátké vlasy. Mladík vypadal pěkně. Co se jí však nezamlouvalo ,byl vytetovaný zelený pes pod uchem. Dotkla se ho,ale vzápětí ucukla v domnění,že se jí srdce zastaví. Cizinec se pohnul. S netypickou rychlostí vyskočil na nohy.Lien odskočila,z boty vytáhla dýku a chytla ji za špičku,připravena hodit. Svázaný ztuhl. Oba hodnotili situaci.
„Sedni si a nehýbej se nebo ti pošlu tuhle dýku mezi oči “,vyjekla Lien,skoro překvapená,že sama umí mluvit.
„Zbláznila si se?“,mladíkovi málem vypadly oči z důlků. „Zabila bys kolegu?“
Lien vypadala překvapeněji než on. Snažila se nedát to najevo. Pak si vzpomněla na tetování. Padělané nebylo. Jen velice málo lidí umělo dělat tetování v zelené barvě a dokázala rozpoznat detaily,které lišily toto tetování od padělků. Zase nevěděla co má dělat.
„Tak rozvážeš mě nebo počkáš,až oba zmrzneme?“
„Napřed pověz ,proč jsi mě sledoval. Pak se rozmyslím.“
„Nebesa!“,hroutil se mladík,„prostě mě to napadlo. Chtěl jsem zkusit tvou ostražitost.“
„Slyšela sem i lepší výmluvy od banditů v úzkých. Prokaž svou totožnost.“,Lien se pokusila vyvolat představu mistra,který kárá učně. Chvilka ticha než promluvil se zdála jako nekonečná a Lien se bála,že je to tetování opravdu padělek a on podvodník,který váží cestu k úniku. Pak unaveně vzdychl. „Tohle nikam nevede. Když toho chceš o mě tolik vědět,tak prosím“.Pak se napřímil a pronesl: „Ravid,člen cechu Zelení psi,výcvik-váha, zaměření-akrobacie.“
Prázdnost pohledu a mechanické odříkání, ji přesvědčily,že tuto větu pronášel bezpočetkrát,to ji ujistilo více,než cokoli jiného.
„Koukám,že ti to ještě moc nejde.Větve pod tebou praskly jako pod slonem a ten pád…to byl krásný dopad na nohy,to zakončení “,po odeznění napětí si neodpustila kousavou poznámku. Ravida asi moc nepotěšila.
„Ty máš tuším výcvik ve smyslech,že? Tak když si tak vnímavá,tak sis určit všimla,žemám ruce odkrvené a za chvíli upadnou. S provazy to asi moc neumíš,že? No nebudeme se primitivně urážet. Ty mě teď rozvážeš a do Mowengu můžeme pokračovat spolu. A smím vědět vaše ctěné jméno,madam?“dodal posměšně.
„An Lien. Jsem ráda,že jsi se rozhodl pro neprimitivní způsob komunikace. Koneckonců ,jsem to já,kdo má navrch a nemyslím si,že bys tu chtěl trávit svůj čas, díky svému nevydařenému- “,když viděla jeho výraz zmlkla a rozvázala mu ruce.
„Tak.Teď mi pověz proč ten meč? To je nové pravidlo,že se v našem cechu plížíme za druhým s mečem v ruce?“
„To jenom pro jistotu. Omluvám se ti za ten útok,nebo jak tomu chceš říkat,ale nejsem ještě mistrem v oboru,spadnul jsem z větve“,zazubil se,ale pak se rychle rozhlédl. „Vrátila bys mi mou zbra??,prosím? A mohla bys mi tu přestat mávat dýkou před očima? Trochu mě to nervuje“
„Oh,jistě.“ Lien se přistihla s dýkou v ruce,na kterou úplně zapomněla. „Meč je… “, s hrůzou zjistila,že meč není tam,kam ho hodila. Rozhlédla se. Pak zahlédla třpyt kovu. Byl zavátý listím. „…tamhle. Zahrabala jsem ho pod listí“,snažila se to říct přesvědčivě.
„Jistě“. Ravid tomu nevěřil o nic víc než ona sama. Došel na místo,kam ukazovala a chvíli mu trvalo než zbra?? objevil a během toho si koutkem oka si prohlížel Lien. Pod hnědými kožešinami tu a tam prosvitla zelená kimono. Když zandavala dýku zpět do boty a meč ukryla pod hnědou masu kůží,studoval její pohyby. Byl u ní vidět základní výcvik v boji, ale její pohyby nepůsobily tak ladně a plynule,jako u zkušenějších členů. Jak se otáčela vítr jí navál dlouhé vlasy do obličeje. Chvíli s nimi zápasila a snažila se je dostat z obličeje. Pak se se zasmáním vzdala. Napadlo ho,že ještě nepotkal členku vycvičenou ve Smyslech. Taky mu připadalo,že na ni docela dlouho…
„Co tak koukáš?“,přerušila tok jeho myšlenek. „Víš,napadlo mě,že jsem nepotkala nikoho ve výcviku ve Váze.“,pak se pousmála, „já vlastně nepotkala nikoho s jiným výcvikem než ve smyslech. Jenom v síni nebo u oběda nic víc. Nechceš něco předvést?“zeptala se s neskrývanou zvědavostí.
„Jistě“,hrdě odvětil,potěšen,že může předvést své schopnosti. „Napřáhni ruku před sebe a dej mi chvilku.“, pak zavřel oči a nadechl se. Náhle se odrazil a saltem ji vyskočil na napřáhnutou paži. Lien málem spadla překvapením,když na ruce ucítila váhu sotva větší, než poryv podzimního větru. Jakoby se Ravid skládal jen vodní páry. Ten bez problémů stál na jejím předloktí.
„Báječné“,vydechla Lien.
„To ano,ale vyžaduje to velkou koncentraci a když u toho mluvím,tak je to mnohem- “,nedořekl větu. Lien pocítila velice rychle rostoucí váhu,a pak se na ni Ravid svalil. Rychle vyskočil,jako by byla něco odporného na zemi.
„-náročnější. No nebylo to nic moc. Stejně tak jsem sletěl,když jsem tě sledoval. Jak si zakopla,nedalo mi to a já se začal smát a po chvilce jsem už letěl“rozesmál se. Měla si se vidět. Ten rozzářený úsměv a pak buch ho!, sletěla si dolů jak terejové do moře. S rozdílem,že oni ví co dělají.“
Jestli čekal nějakou reakci tak tahle to určitě nebyla. Lien mlčela. Ne uraženě,ale spíš se na něco soustředila. Ravid se trochu bál, co se z toho vyklube. Pak zbledla.
„Někdo sem jde. Prozpěvuje modlitbu Nea-it. Není moc daleko,řekla bych tak na pět honů a děsivě ječí. Určitě jde po cestě. Musíme se schovat a zjistit víc. Případně ho zajmout.“,při tom slovu se Ravidovi rozsvítily oči.
„Tak dobře. Ty se schovej někde tady. Já vylezu na strom a přepadnu ho. Dávej pozor. Jestli je to bojovník,tak víš,že mají výcvik ve všem. A jestli kněz…tak ať se modlí desetkráte rychleji.“
„Nejsem si úplně jistá naším úspěchem. Chci říct,že Rudá smrt má nejlepší bojovníky a my jsme jen nováčci“,Podívala se na něj a v očích se zračila pochybnost.
„Ale uvědom si, jaká bude odměna.“rozplýval se Ravid. Pak uviděl její výraz, který ho srazil zpět na zem. V tom pohledu nebyl strach.Jen něco co ho nahánělo. Realita.
V zemi existovalo mnoho cechů. Nea-it,nebo také Rudá Smrt patřili k těm mocnějším. Neměli honosné paláce ani velké pozemky. Jen malé cechovní domy a cvičiště. Členů bylo pomálu,protože málokdo si mohl dovolit se ucházet o členství. Nároky byly příliš vysoké. Specializace této skupiny byly vraždy a ochrana vyšší šlechty. První zaměření bylo pouze neoficiální službou pro lidi,kteří si to mohli dovolit. Jejich hlavní nepřátelé byli Zelení psi. Obchodnická rozvědka a ochrana kupců. Konflikty vyvstaly z důvodu vražd obchodníků a později i vyšších členů Zelených psů. Druhým nepřítelem Rudé smrti byli spojenci Zelených-Havraní hlídka. Obor sabotáže a intriky. Havrani byli nelegálním nepočetným cechem,zato hojně využívaným. Jak u Psů,tak i u Havranů stoupl v úctě každý,kdo zabil člena Rudé smrti nebo na nich vyzvěděl cennou informaci . Tak se v noci rozhořívaly pouliční boje,kde se příslušníci Psů a Havranů plížili jako stíny za smrtonosnými členy Rudé Smrti. Ve dne se zase naopak Rudí pídili nenápadně pomocí vydírání a špehování po tajných sídlech Psů a Havranů. Jen hořící budova napověděla důvtipnému člověku co se zde stalo a kolik vražd a intrik předešlo objevení sídla cechu.
Člen Rudé Smrti by se pravděpodobně nemusel obávat dvou nováčků,zaslepených touhou po informacích,popřípadě po jeho hlavě. Proto bezstarostně putoval po lesích ve víře,že jeho postavení ho ochrání před “druhotnými cechy“ jak s oblibou nazývali Psy a Havrany. Ravid se zatím usadil na větvi,která se obloukovitě klenula asi tři metry nad cestou.Vyrůstaly z ní menší větévky obalené listím,poskytující dokonalý úkryt.Tiše vytasil meč a schoval jej za záda,aby ho odlesk neprozradil. Lien se přikrčila v houští,sundala si kožich a dokonale splynula s mozaikou lístků. Chladný vítr ji začal rychle profukovat tenkou tógu a osvěžil jí mysl. Prozpěvování bylo čím dál hlasitější. Poznala v něm muže,tak kolem čtyřiceti.Už byl blízko natolik,aby ho viděl Ravid. Ona však ne. Z místa,kde seděla zahlédla pouze úsek cesty pod Ravidovou větví,dál cesta zahýbala a ubíhala hlouběji do lesa,kdežto na druhou stranu přeskočila potůček a vytratila se v zeleni. Pak pokračovala přes pole,kolem jezera a dál do Wolongu.
Když vyčlenila zvuky bublání potoka a šumění lesa s ulehčením zjistila,že cizinec nemá zbroj.Typickou rudě natřenou koženou zbroj,jejíž zvuky při nošení se učili rozeznávat. Zbroj,kterou nosili válečníci Rudé Smrti.Buď je to špeh a nebo kněz. Také zaslechla pravidelné klapání dřeva o kameny. „Hůl “,pomyslela si, „pak je to kněz. Díky bohu.“
Ravid měl možnost se o tom přesvědčit o něco dříve. Cizinec vešel do jeho výhledu,který předtím clonila skála. Muž,kterému mohlo být něco málo přes čtyřicet, se na první pohled nejevil nebezpečný. Oděn jen v černé róbě,bez zbroje,pouze s holí. Dlouhé černé vlasy,již protkané šedinami, byly sčesány do drdolu. Falešné prozpěvování a klapání hole se moc na členy Nea-it nehodilo. Pak se píse?? trochu změnila .Změnil se i hlas a slova byla táhlejší a nepříjemně rozptylovala Ravidovu koncentraci.Cítil,jak jeho rostoucí vahou větev klesá. Nemohl se už víc soustředit,slova se zahryzávala do jeho mysli a rozptýlila poslední zbytky myšlenek upnutých k udržení hmotnosti na přijatelné míře . Cizinec už byl téměř pod ním,chyběly dva metry. Najednou se větev prudce zhoupla.
***

Lien sledovala druha,jak bledne v obličeji a pružná bambusová větev pomalinku klesá dolu. Poutníkova píse?? trýznila její citlivý sluch, jako stokrát znásobený skřípot vrbových haluzí v bouři. Pak najednou Ravid skočil nebo spadl. Každopádně z jejího pohledu nevypadal pád vydařeně. Teprve teď zaměřila pozornost na poutníka.Ten bez změny výrazu s otočkou provedl to,co se jí před chvílí nevydařilo. Zasáhnout Ravida v letu…. do hlavy.
Přimražená strachem jen sledovala,jak se poutník shýbá a prohlíží si Ravidovu tvář.
„Ještě dítě. ? koda“,pronesl hlubším hlasem, pak zatáhl za hlavici hole a ona si uvědomila,že je to dýka a zdobná hlavice teď tvoří její rukojeť. A ta zbra?? se teď blížila k Ravidovi.
Sáhla po dýce v botě. Náhle za sebou zaslechla šustění. Polekaně se ohlédla. S úlevou hned vydechla. Jen led??áček přistál na větvi,nedbaje na vážnost situace. Sotva ucítila chladnou ocel v ruce,něco ji praštilo do zátylku a zatmělo se jí před očima.
***
Ravid se probudil s pocitem,že má hlavu v dračích čelistech. Sedl si a dal si obličej do dlaní. Chvíli tak seděl, než bolest polevila.Rozhlédl se. Byl na cestě a nad ním se klenula „jeho“ větev.Divil se kolik nenávisti v sobě člověk nashromáždit pro bambusovou větev. Divil se také,že jsou jeho ruce od krve. Teprve teď si uvědomil jak ho pálí čelo. Tam asi dostal ránu. Poslední na co i pamatoval. Vzpomněl na cizince a na Lien. Strach mu sevřel hrdlo. Rychle vyskočil na nohy. Další záplava bolesti. Běžel k místu,kde se měla ukrývat Lien. Ta se zrovna zvedala ze země a držela se za hlavu.
„Lien“vykřikl, „jsi v pořádku?“ Překvapilo ho,kolik náklonnosti si stihl vypěstovat k té drobné dívce, se kterou se znal něco málo přes pět minut.
„Já.-já nevím“,zamlženě řekla,motajíc se před Ravidem „ Musím si… “ a omdlela. Ravid se ani nezmohl ji podepřít a svalil se vedle ní. Leželi tak dlouho a když začala být zima nesnesitelná, Lien se zvedla a došla si pro kožich. Rychle se do něj zachumlala.Chvíli,tak seděla a uvažovala,jak to její společník dělá,že mu není zima. Pak se zasmála. „Co je tu k smíchu?“podivil se Ravid a posadil se,probrán jejím zvonivým smíchem.
„Jen sem si tak prošla dnešek.Porušili jsme snad polovinu pravidel. Napřed se jen tak seznámím s cizincem v lese a po dvou otázkách jsem přesvědčená. Pak,zaslepená úspěchem,se.pokusím přepadnout kněze Nea-it nebo co to bylo. A když se proberu,ani nezjišťuji,zda se neschovává někde kolem. Dostatečným trestem mi byla rána do hlavy“,znovu se chytla za zátylek, „byl zatraceně rychlý,sledovala sem ho ,a jen se na vteřinu ohlédnu už je za mnou a uštědří mi ránu do hlavy,“ Ohlédla se za sebe. Na větvi pořád klidně seděl led??áček a upíral na ní zlatavá očka, nedbaje na to co způsobil. Lien se ani nezlobila. Otočila se zpět na Ravida. „ Pokud nebyli dva,což je nepravděpodobné. Můžeme děkovat bohům, za jejich příze??,díky níž jsme teď naživu. Navíc se nad tebou skláněl s dýkou,bála jsem se že tě chce zabít,nebo tě mučit.Je divné,že ti nic neudělal.“ Když mluvila,nesvěřila mu,jak se obávala o jeho život a jakou měla radost,když ho znovu viděla. Po dlouhé době samoty byl tohle konečně člověk,se kterému se dalo důvěřovat. Nepochybovala totiž už o jeho členství u Zelených psů ani o jeho úkladech. „ To je zvláštní. Rudá Smrt nezanechává svědky. Tím radši jsem teď na světě. Musíme to brát jako dar od života.“ Rozhlédl se kolem. „už se připozdívá,musíme si trochu pospíšit,abychom byli do soumraku ve Wolongu. Nechci trávit tuhle noc v lese s maniakem někde kolem. Co měl asi v úmyslu? Cestoval sám a v kraji,kde se to hemží sídly Zelených a Havranů.“
„Nechtěj po mně, abych se vyznala v myšlenkových pochodech šílence.“ pomalu vstala a oprášila se. „Tak pojďme. Mám tuhle přírodu ráda. Radši než Wolong nebo No-sum. Příroda je příroda. “povzdechla si. „ Ale zmrznout tu taky nechci. Domy mají v zimě oproti přírodě jednu výhodu.“
„Nemrzne v nich“ dodal s úsměvem Ravid.
Víc už si nepověděli a mlčky,každý zahloubán ve svých myšlenkách, se ubírali ke svému cíli. Slunce mezitím zapadalo a jeho krvavé rozloučení se světem zbarvilo celou oblohu a mraky. Paprsky pronikající mezerami skrze mračna vytvářely bizardní tvary v krajině a na dřevěných domcích malé rybářské vesničky. Na malém blátivém náměstíčku byl zrovna shon,jak se rybáři vraceli s úlovky domů,ke svým dětem a manželkám. Vítr si pohrával se zvonkohrami a z komínů stoupaly pruhy kouře mísící se s mlhou.
Právě v takovém čase dorazili Ravid a Lien do Wolongu.

P.S:Nejspíš bude pokračování.
Istimor.

Redakce

Related posts:

1. Wolong (II.) (autor: Istimor)Krátká povídka;první díl (ze dvou(?)). Pokračování Zelených psů. Bude...
2. Lov končí v zahradách (V.) (autor: Istimor)Tak je to tu. Tenhle díl je trochu kratší,...
3. Pod širým nebem…(VI.) (autor: Istimor)Tak sem tu a se mnou můj zdlouhavý styl...