Vytěžované téma upírů v podání jedné ze špiček českých autorů fantasy, Miroslava Žambocha, zajišťuje originální, neotřepaný a navíc, pro nás moc neprozkoumaný, Žambochovský pohled na ně. Ale bude to stačit?

Přestože se Žamboch upírům zatím nikdy nevěnoval tolik prostoru, mohli jsme dopředu počítat, že tento román nebude moc podobný té záplavě upírské literatury, ve které se částečně náš fantasy trh ještě stále topí. To sliboval na svém webu i sám autor a potvrzuji, měl pravdu. Přesto se však něžnému pohlaví úplně nevyhnul. Upír Mathias Majer je milovník žen, což dokazuje hned první scéna, kde se kvůli jedné takové prostřílí přes celý bar, na množství krve to tedy nic nemění.

Typ hrdiny se v lecčem podobá Koniášovi. Samotář, který nepatří do žádného klanu, nespadá do žádné hierarchie. Dále už zmiňované ženy a taktéž výborný bojovník, nejen s chladnými zbraněmi, navíc s velmi dobrou odolností a regenerací, ale to tak k upírům už patří. Jenže to poslední mi právě kazí ten pravý zážitek z knihy. Jeho neporazitelnost a nehorázné štěstí, kdy to první tak úplně nedostačovalo, mi potěšení nezvedaly. I Koniáš toho uměl safra hodně a nejednou měl na krajíčku, přesto mi připadal víc přirozený a reálný. Z Mathiase čiší až odcizující ryzost nesmrtelnosti a dokonalosti.

Jasně, že si uvědomuji, že mám co do činění s upírem. Proti němu by v pěstním souboji neobstál ani Bakly. Nějaká kulka, pokud není přímo mezi oči, nebo polámané kosti, vytahaná střeva jsou pro upíra snesitelné. Ale to, že tu kulku mezi oči neschytá, a člověk může s jistotou říci, že pokud ho nějaká ta kulka do hlavy strefí, pak vždy odere kůži na kost, ale nic víc. Ne, nejsem nepřejícník, chci aby hrdina přežil až dokonce. Jenže kolikrát, když už mu síly nestačí, tak to stejně končí spíše náhodou.

Olova a ran dostane zaslouženě, ale podle mě jeho úspěchy nejsou tolik zasloužené. Několikrát v krátké době, až si to čtenář bude pamatovat ještě dlouho po dočtení, při pití blahodárné krve, cítí, že toho vypil víc než kolik by měl zvládnout a hrozí se tím, že ho zahubí zvracení, stejně jako nejednoho před ním, ale nestane se to, což ubírá na reálu i upírovi. Pro orientační představu, Mathias je tu s námi asi od třicetileté války, a v tomto světě platí zákon, že čím starší upír, tím silnější, ale taky se hůře přizpůsobuje moderní technice.

Protagonista však dokáže s vypětím sil porazit i několikrát staršího upíra, to by, jak sama kniha naznačuje, nemělo být možné. Autor to má zdůvodněné i promyšlené, nedovolil bych si prohlásit, že staví proti sobě dvě tvrzení, ale nemění to, že Majer je výjimka mezi upíry nejen stejně starými, ale mezi všemi, z deseti hvězdiček dokonalosti jich má devět a půl; líbil by se mi víc, kdyby měl aspoň o jednu míň.

Samotné finále mi připomíná americký film. Zástupy nepřátel padají, čím jsou silnější, tím je Mathias rychlejší a lepší. Dva, tři prastaří upíři už nečiní větší problémy a hlavní záporák? Setkání s ním se odvíjí jinak než bychom očekávali, ale jeho reakce a chování se k němu, jako k jednomu z nejmocnějších upířích velmistrů, nehodí vůbec.

Opusťme příběh, protože jsou tu i věci, které autor použil poprvé. Samotářství Mathiase totiž postupně ruší tím, že i sám upír si uvědomuje, jak informuje samotná anotace knihy, že bez pomoci se neobejde. A opravdu Derviš novinář, dříve pouhá kořist, se stává, pro upíry dost neznámé slovíčko, přítelem na plný úvazek, který upírovi pomáhá více než dost.

Autor se vypsal, myšleno v pozitivním slova smyslu, a dokazuje to úsměvnými frázemi, dialogy i propracovaným charakterem hlavního hrdiny, zejména pak jeho proměnou, kterou musí chtě nechtě při kontaktu s lidmi podstoupit. I používání moderní techniky nepatří k jeho koníčkům, počítačům moc nerozumí, mobil využívá k základním funkcím a radši se nechá vozit, než aby řídil – ale jako závodník na motorce by se nezadal ani s Valentinem Rossi (právě většina, snad všichni upíři byli buď lepší v tom anebo v tom, ale Mathias prakticky jen slabě pokulhává v tom, v čem nevyniká).

Nemáte ještě dost upírů, nebo jste se jim naopak zatím jen vyhýbali? Seznamte se s nimi, v béčkové akci, ale taky od osvědčeného autora, který dokáže své čtenáře odměnit. Jestli nehledáte moc složitý příběh, ale spíše příběh face to face, ponořte se do Visio in Extremis, i když jeho pravý význam zpomaleného vnímání spíše při čtení nezažijete, odsýpá náramně rychle…

Hodnocení: 60 % (v kontextu tvorby autora, ale pokud jste milovníky soubojů a extra silných protagonistů, užijete si to určitě víc)

Dílo: Visio in Extremis
Autor: Miroslav Žamboch
Nakladatelství:  Triton (2011)
Vydání: první
Redakce: Jiří Popiolek
Obálka: Jan Doležálek
Počet stran: 296
Cena: 299 Kč (pro členy Trifid klubu 209 Kč)

Michal Cukr

Za mým prvním setkáním s fantasy stojí jedno jméno – J. R. R. Tolkien. Spisovatel, který pro mě stále zůstává asi největším velikánem v žánru. Od tohoto setkání uplynul už nějaký ten čas a já mezitím začal poznávat fantastiku ze všech možných úhlů. Zhlédl nespočet filmů, stejně tak si zahrál mnoho RPG jak na počítači, tak i na stole, hlavně DrD, které občas ještě hráváme. Projezdil bitvy a larpy, na které se poslední dobou už moc nedostává času, a taky jsem holt trochu zlenivěl:) Momentálně zůstávám věrný fantasy zejména skrz knihy, sci-fi spíš ojediněle. Času ubývá, autorů přibývá, ale i tak rád poznávám nové tváře žánru.

Related posts:

1. JFK 24: Válka pašeráků – recenze Už se na vás na Fraussu-R řítí Vincent Vega, s...
2. Kejklíří léta – recenze Nakladatelství Zoner Press vydalo letos v červenci další knihu v...
3. V Horách šílenství – recenze Existují tajemství, která by měla zůstat skryta. Skutečnosti, které by...

V čom bude táto séria spočívať? Približne každé 2-3 dni sa budete môcť dočítať niečo zaujímavé o pätici soundtrackov, ktoré si rozhodne zaslúžia svoje miesto v sieni slávy (herne) hudobnej. Okrem toho sa v každom dieli pripojí aj jedna hra, ktorá – na svoju škodu – fantasy prvky neobsahuje, ale milovníci hudby by ju nemali minúť. A to je myslím na úvod všetko, poďme sa teda pustiť do čísel 35-31.

35: ENSLAVED – ODYSSEY TO THE WEST (2010)

Nitin Sawhney

Postapokalyptické hry nemám rád. Hlavne preto, že sú všetky šedivé a na jedno kopyto. Ako (mimoriadne farebný) blesk z jasného neba potom prichádza hra Enslaved: Odyssey to the West od autorov fantasy mlátičky Heavenly Sword. Namiesto klasického šedivého sveta však ponúka fantastickú atmosféru krajiny, ktorá podľahla nie atomovej katastrofe, ale prírodným živlom. Túto výrazne inú atmosféru pomáha dotvárať aj hudba – už v hlavnom menu udrie do uší krásna téma a melodický soundtrack sa drží na veľmi solídnej úrovni až do samotného konca, sleduje vzostupy a pády hrdinov a adekvátne na ne reaguje svojou náladou. Hlavným problémom je jej CD vydanie, ktoré je takmer nepočúvateľné, takže pokiaľ si nezahráte hru samotnú, zrejme sa o hudobných kvalitách nemáte ako presvedčiť. A to je škoda.

34: TOMB RAIDER UNDERWORLD (2008)

Troels Brun Folmann; Colin O’Malley

Tomb Raider je herná séria, ktorú si zrejme naozaj nikto nepamätá pre hudbu, pretože – povedzme si pravdu – hra má úplne iné prednosti. Ak neberieme do úvahy prednosti samotnej protagonistky Lary Croft, potom jednoznačne skvelá hrateľnosť a (vo väčšine prípadov) parádna grafika upútajú vašu pozornosť. A napriek tomu má práve Underworld jednu z najsilnejších hlavných tém, aké sa v dnešnom hernom svete dajú počuť. Tú má na svedomí Tomb Raider veterán Troels Folmann. O zvyšok hudby sa – pod jeho dohľadom – staral Colin O’Malley. A hoci sa to na prvé počutie nezdá, hudba z Underworldu má čo ponúknuť. Jej problémom je fakt, že je to veľmi typický underscore – hra vás za žiadných okolností nechce odpútať od snahy vyriešiť hádanku či vyhrať práve prebiehajúci strelecký súboj – a preto hudba sedí v pozadí a čaká na svoju príležitosť. Tá sa – bohužiaľ – dostaví len zriedka a preto sú krásne hudobné momenty krátke a ďaleko od seba. Napriek tomu je však Tomb Raider Underworld veľmi solídne počúvanie a pokiaľ potrebujete niečo kľudné k učeniu na skúšky, možem tento soundtrack vrelo doporučiť.

33: TRINE (2009)

Ari Pulkkinen

Trine je hra veľmi malá, no na druhú stranu je na nej vidno, s akou veľkou láskou ju autori pripravovali. To sa odráža nielen v detailnej prepracovanosti jednotlivých hádaniek či fantastickej grafike a fyzike, ale aj v hudobnom spracovaní. Pulkkinen nepoužil veľké orchestre na vytvorenie epickej fantasy atmosféry, ale je pravda, že to by sa k Trinu vlastne ani nehodilo. Namiesto toho používa obvykle 3-4 nástroje a spája jednotlivé prvky do veľmi zaujímavých a melodicky príjemných skladieb. Každá skladba má svoju špecifickú atmosféru a pri mnohých z nich si možno spomeniete, ako ste s kamarátmi nadávali na výrobcov herných ovladačov, autorov a ich dizajnérske schopnosti či na vlastnú neschopnosť úspešne preskočiť smrtonosnú jamu v strede levelu. Nech je tak či onak, Trine soundtrack má to, čo dnes u mnohých chýba – „osobnosť“ a hravosť a drží sa zásady, že menej je niekedy viac.

32: The Witcher (2007)

Adam Skorupa, Pawel Blaszczak

Sapkowského romány o zaklínačovi Geraltovi je myslím úplne zbytočné predstavovať tunajším čitateľom. Hry by na tom teoreticky mali byť podobne, keďže prvý Witcher je považovaný za takmer bezchybné „old-school RPG“, zatiaľ čo jeho následovník je jednou z najlepších hier roku 2011. A napriek tomu je soundtrack „až“ na 32. mieste. Prečo? Hudba k hrám The Witcher je totiž klasický príklad veľkých nenaplnených možností. Geraltov svet sa priam ponúka, aby k nemu skladatelia vytvorili silne epický soundtrack plný krásnych hudobných motívov a bojovej hudby, ktorá vám rozprúdi krv v žilách. Namiesto toho je Witcher (a ešte viac Witcher 2) plný underscorovej nudy. To jest – niečo počujete, ale akonáhle vypnete hru, nepamätáte si z toho vôbec nič. Prvý Zaklínač je v rebríčku len vďaka nádhernému úvodnému motívu (na 7 notách!!!), ktorý má potenciál, ale ozýva sa naozaj len veľmi sporadicky, čo je pri jeho možnostiach takmer hriechom. Vážení páni skladatelia, poučte sa z výkonu Jeremy Soule-a v jeho hudbe ku Skyrimu či Oblivionu. Máte čas do vydania tretieho Zaklínača!

31: Dark Messiah of Might and Magic (2006)

Sascha Dikicyan, Cris Velasco

Na Dark Messiah spomínam v dobrom. Sériu klasických RPG Might and Magic som vždy zdiaľky obchádzal, ale DM na mňa zapôsobil svojou akčnosťou a veľmi funkčným využitím fyziky v hernom svete. Nie nadarmo bežal na Source engine. Čo sa mi však do pamäti vrylo nezmazeteľne je úvodná scéna, v ktorej váš hrdina dorazí do mesta Stonehelm – a pokiaľ si odmyslíte graficky veľmi pôsobivé zobrazenie fantasy stredovekého veľkomesta, potom najsilnejším prvkom v danej scéne je hudba. Ten jeden úvodný motív vás v podstate naladí na celú hru a dodnes si ho pamätám. Ale ani zvyšok hudby nie je zlý – vzhľadom k celkovému ladeniu hry pôsobí väčšina soundtracku ako tie temnejšie pasáže z hudby k Lord of the Rings, čo je vlastne veľmi dobré. Navyše, soundtrackové CD pripája jednu skladbu za druhou, takže sa dá počúvať celé bez veľkého preskakovania trackov. DMoMM je navyše zrejme prvým soundtrackom z tohto rebríčka, ktorý používa klasické fantasy hudobné prvky – harfista sa rozhodne namakal a mužské chóry hrajú tiež veľmi dôležitú rolu. Skrátka a dobre, Dark Messiah bol svojím spôsobom prvou veľmi optimistickou lastovičkou ktorá hlásala, že herná hudba konečne naberá na dôležitosti a kvalite.

A nesmieme zabudnúť na:

Fahrenheit (2005)

Angelo Badalamenti

Fahrenheit – známy tiež ako Indigo Prophecy – je hrou mimoriadne zvláštnou. Prvá polovica obsahuje nervy-drásajúce a šokujúce scény, ktoré z nej robia úžasný mysteriózny thriller. Bohužiaľ, autori sa zrejme zamotali do vlastného dejového klbka a ako oslobodzujúce nožnice im poslúžili pseudo-fantasy prvky, ktoré dokonalo drtia perfektný dojem z prvej časti. Čo sa však rozhodne nemení počas celej hry je úžasný hudobný doprovod. Melodické motívy k jednotlivým postavám by mohli slabšie povahy kľudne dohnať k samovražde, ale aj my „silnejší“ budeme mať čo robiť. Sólové violoncella totiž dokážu zázraky a Badalamenti s nimi pracuje naozaj expertne. Ani jediná nota v celom soundtracku nie je navyše, no napriek tomu nepôsobí hra po hudobnej stránke prázdne či nedostatočne. Napriek tomu, že hudba sa podriaďuje dejovej zložke, je ľahko rozoznateľná a veľmi príjemná aj na samostatný posluch. Pokiaľ teda máte pocit, že ste v príliš dobrej nálade, pustite si Fahrenheit a uvidíme, ako dlho vám to vydrží J

A to by bolo pre dnešok všetko. Už v nedeľu nás však čaká vstup do TOP 30 a vovedie nás do nej velikán medzi fantasy hrami pod taktovkou jedného z najaktívnejších moderných skladateľov.

Jan Scigulinsky

Johny „Max“ Scigulinsky, recenzent pre mfantasy.cz, skladateľ na voľnej nohe, aktívny účastník komunít EpicBattleAxe.com a Gametrailers.com.
Samozvaný expert na PC hry a trh interaktívnej zábavy a pseudo-autor fantasy poviedok.

Related posts:

1. TOP 35 Herných Soundtrackov – 30-26 Vitajte, vážení čitatelia pri druhej časti nášho krátkeho seriálu o...
2. TOP 35 Herných Soundtrackov – 20-16 Dnes spolu vstupujeme do prvej 20-ky najzaujímavejších soundtrackov.  Už teraz...
3. TOP 35 Herných Soundtrackov – 15-11 Ocitli sme sa za polovicou nášho rebríčka a dnes si predstavíme...

Proč o tom mluvím? Protože bych se chtěl v několika článcích podívat na zub tzv. cover verzím úvodních čili openingových znělek seriálů a filmů převážně z žánru fantasy, avšak se tu mohou vyskytnout výjimky v podobě sci-fi.

Předhodím vám znělky tak, jak je znáte, anebo třeba taky ne. Ne vždy budou znělky tak úžasné, jak bychom čekali, ale není divu. V rámci toho, že internet je do velké míry anonymní záležitost, ztrácí mnoho uživatelů zábrany z potencionálního studu.

Hra o trůny

To by bylo pár slov úvodem a teď se podívejme na tři velice podařené cover verze úvodní písně k televiznímu seriálu Hra o trůny.

Mladík opravdu válí, o tom není sporu.

A když se přidá cover verze v rockovém znění? No, je to paráda.

A na závěr jsem si nemohl odpustit znělku ve stylu symphonic metalu, který mám tak rád, a i znělka má něco do sebe.

Strážci vesmíru

Určitě vám v dětství čí mládí neunikl americký seriál strážci vesmíru, z kterého vám utkvěla hláška morfujeme! Původ tohoto kultovního díla je sice v Japonském Super Sentai, ale to tu teď neřešme. Jedna mladá a pěkná slečna má na kontě několik cover verzí různých seriálů. K hodně z nich se dostaneme, ale nyní si pustíme cover verzi Strážců vesmíru, a jak můžete vidět ve videu, hraje i v kostýmu.

Hercules 

Byl jeden hrdina, který žil v dávných dobách, a ten se nebál nikoho a ničeho. Říká vám to něco? Ano, řeč je tu o Herculesovi. Počítám, že většina z vás ví, o čem mluvím, a cover verze znělky… no, vybral jsem jednu ultimátní, která by vás měla pobavit.

A poslední opening, který vám ukážu, je právě jedna z výjimek, o kterých jsem mluvil v úvodu. Je z jedné šestidílné ságy, kterou má na svědomí George Lucas.

A které cover verze se vám líbila nejvíc?

Budu se těšit u dalšího článku, neb cover verzí je opravdu mnoho…

Martin Caha

Zástupce šéfredaktora

Zdravím,
fandou fantastiky jsem už více jak sedm let. Mezi mé nejoblíbenější autory patří pan Tolkien a pan Martin. Z českých to je potom Karolína Francová a pan Šlechta.
Občas se taky snažím něco napsat, ale tam se vlastně není čím chlubit.

Related posts:

1. Úvodní znělky, jak je možná neznáte – 2.díl Vítám Vás u druhého dílu Úvodních znělek, jak je neznáte....
2. Úvodní znělky, jak je neznáte – 4.díl Po delší odmlce se vracím, abych vám znovu ukázal, že...
3. Úvodní znělky, jak je neznáte – 3.díl Vítejte u třetího dílu Uvodních znělek. Pro dnešek bych se...

Po úspěchu prvního románu o největším německém hrdinském eposu se Torsten Dewi a Wolfgang Hohlbein pustili do další aktualizace nesmrtelného mýtu.

Nevím, jestli je to tím, že tentokráte neměli autoři pocit, že jim původní legenda „svazuje ruce“, ale druhý díl série „Nibelungové“ je dobrý… opravdu dobrý. Všechny chyby, které jsem vyčítala prvnímu dílu, byly odstraněny. Což si nedovedu vysvětlit jinak, než že držet se prostě nějakého schématu příběhu ani jednomu z autorů nevyhovuje.

Druhý díl totiž nemá s původní „Písní o Nibelunzích“ nic společného a je zcela smyšlený. Na příběh navazuje životem Sigurda – syna Siegfrieda a Krimhildy, který je vychováván jako nástupce islandského trůnu. Elsa ho vede k lásce k četbě a Gernot k tomu, aby byl spravedlivý a uvažoval vždy s jasnou hlavou. Přestože je obklopen přáteli, zatouží po dobrodružství a i přes zákaz svých „rodičů“ Island opustí. Jeho krev se prostě nezapře.

Když hrdina netrpí touhou vám vše vnucovat dvakrát

Příběh je vyprávěn svižně. Rychle plyne kupředu, i když jste svědky třeba jen Sigurdovy bitky v hospodě. Nemáte pocit, že stojíte na místě a jen je vám dokola opakováno něco, co už dávno víte. Když hrdina na něco přijde, netrpí touhou vám to znovu vnucovat, když už jste to jednou odhalili společně s ním. Děj značně oživují i četné (smysluplné!) dialogy, které nejsou jen planým babským tlacháním, ale sunou příběh po jeho linii kupředu. S popisy se často šetří a ustupují akci. Občasné filosofování vás neunaví, protože je do příběhu vkládáno s rozvahou a jen do míst, kde najde uplatnění.

Charakterů je zde mnohem více než v předchozím dílu a na většině z nich si najdete něco, co vás zaujme. Rozhodně to není jen přehlídka černých nebo bílých postav, které mají od začátku do konce dány svou roli. Konečně zde autoři udělali i prostor pro vývoj postav, jehož absenci v předchozím dílu považuji za největší slabinu. Nelze říci, že by tento vývoj byl vždy uspokojující, ale je tam.

Zde mi nezbývá než politovat hlavního hrdinu Sigurda. Je synem svého otce, ale díky výchově, jíž se mu dostalo, není tak prchlivý, dělá (ve většině případů) uvážlivá rozhodnutí a není ani zdaleka tak zpupný. I přesto, že se chová čestně a naslouchá radám starších a moudřejších…, situace ho donutí přihlásit se opět o své dědictví – Xanten. A přestože tam najde vše, po čem jeho srdce toužilo, zdá se tato cena málo. Sigurd se stále zaříká oním magickým slovem „osud“. Otázkou ale zůstává, zda to není jen pokus o omluvu své vlastní umíněnosti. Hrdina se pravdu dozví záhy a zjistí, že jediné chybné rozhodnutí si může vyžádat vše, na čem jste do té dobry dřeli.

Pomsta bohů, surovost a výsměch hrdinovi

Příběh se opět snaží dělat čest starým eposům, kde hrdiny nikdo nešetřil a tresty za jejich provinění bývaly nezřídka nepřiměřené. Bohové jsou zkrátka hadi – a ti se nedráždí bosou nohou… Přesto mě ke konci příběh poněkud překvapil svou „brutalitou“. Ano, četla jsem příběhy s mnohonásobně detailněji popsaným násilím, přesto zde bylo něco, co mi na způsobu vyprávění skutečně připomnělo staré eposy a jejich pohled na násilí a týrání lidského těla i duše. V tom, jak autoři volili jednoduchá slovní spojení, byla jistá surovost a výsměch hrdinovi, který prochází mnohými zkouškami a výsledek jeho snažení je značně nejistý.

Jen mě trochu mrzí, že zde byl Odin vypodobněn pouze jako pomstychtivý bůh. Žádná jeho dobrá vlastnost se příběhem nemihla – jen jeho touha po lidských duších a ničení všeho, když tyto duše uniknou…

Pánové Hohlbein a Dewi si v mých očích napravili reputaci. Stejně tak musím s potěšením konstatovat, že množství tiskových chyb se snížilo na minimum. Snad další díl přinese stejně dobré, ne-li lepší vyprávění.

Autor: Hohlbein, Wolfgang; Dewi, Torsten

Překladatel: Schönová, Zuzana

Nakladatelství: Plejáda

Rok vydání: 2011

Počet stran: 328

Vazba: Pevná

Related posts:

1. Prsten Nibelungů jako román? Zkazit se dá všechno Mladý válečník Siegfried přijde na burgundský dvůr jako kovář, zabije...
2. Pomsta Autor článku: Ardonmay Chtěli jste pokračování, máte ho mít. Pokud...
3. Novicka (Trilogie o černém mágovi: kniha druhá) – recenze Název: Novicka Autor: Trudi Canavan Překlad: Eva Chmurová Nakladatelství: Zoner...

Příběh ruského spisovatele Alexeje Pechova je stejně čtivý a podmanivý, jako je tomu u prvního dílu, ačkoliv je nutno přiznat, že se jedná o přímý děj jen málo zpestřený vedlejšími zápletkami. Pokud je vám známo dračí doupě, dá se příběh přirovnat právě k němu. Harold dostal hlavní úkol, k jeho splnění potřebuje nějaké věci a tak plní úkol za úkolem, misi za misí, aby se přiblížil k legendami opěvovanému Duhovému rohu. V cestě čeká spousta nepřátel a překážek, se kterými se musí vypořádat. Nicméně, vše řeší postupně a dvě zápletky se najednou nikdy nerozjedou, což je sice škoda, ale příběhu to příliš neublíží.

Oproti prvnímu dílu se však dočkáme zvratů a překvapení, což čtenáře povzbudí číst dál. Příběh plyne a stránky utíkají velmi rychle a najednou zjistíte, že jste na konci, některé věci zůstávají nedořešeny a vy se už těšíte na poslední díl trilogie. Rovněž se jako u prvního dílu dočkáme kapitoly, která nás zavede hluboko do minulosti a vysvětlí tak pár otázek ohledně současnosti. Bohužel, nebo bohudík, to záleží na tom, jak se podobným kapitolám stavíte, je taková kapitola jen jedna.

Většina postav je v příběhu řešená jen hrubým nastíněním, převážně jsou to postavy, které se objeví jen na okamžik, ale přesto bych jako čtenář uvítal trochu rozvedení jejich charakteru. Hlavní postavy účastnící se výpravy byly představeny již v prvním díle, a tak je každému jasné, co je k čemu vede.
Jako plus bych rozhodně uvedl postupný vývoj postav, ba co víc, u některých se dozvídáme i jejich minulost. Příjemným faktem je vtipnost tohoto fantasy. Je prostě příjemné, když šašek Kli-Kli provede nějakou lumpárnu či si z někoho udělá terč svého žertu.

Prostředí je opět krásně a jednoduše popsané. Popisy nejsou nikterak dlouhé, a přesto si dokáže čtenář lehce představit, kudy družina prochází, různé detaily míst a hlavně je tu dost místa i pro představivost.

Co říct závěrem kromě otřepaného doporučení snad každému? Že i druhý díl je skvělým oddechem od starostí reálného světa. Nečekejte zde nějaké morální ponaučení ani řešení otázek smyslu života a vůbec (i když na to už známe odpověď, je to přeci 42). Každopádně je kniha zpříjemněním při jízdě nebo čekání na autobus či při sychravém počasí.

Ukázka z knihy.

Martin Caha

Zástupce šéfredaktora

Zdravím,
fandou fantastiky jsem už více jak sedm let. Mezi mé nejoblíbenější autory patří pan Tolkien a pan Martin. Z českých to je potom Karolína Francová a pan Šlechta.
Občas se taky snažím něco napsat, ale tam se vlastně není čím chlubit.

Related posts:

1. Tulák ve stínech (Kroniky Sialy 1) – recenze#2 „… Nebezpečný nepřítel, kterého nazývají Bezejmenný, se rozhodl povstat, znásobit...
2. Tulák ve stínech – recenze Harold je mistr zloděj, nejlepší ve svém oboru. Není divu,...
3. Výsledky soutěže o Upíří polibky. Jací jsou vaši oblíbení likvidátoři upírů? Týden se s týdnem sešel a my tu máme před sebou...

 Starogermánský epos „Píseň o Nibelunzích“ patří mezi jedny z mých nejoblíbenějších příběhů vůbec. Četla/viděla jsem ho v několika různých variantách; od dětského vyprávění s ilustracemi až po veršovaný epos. Každé pojetí této legendy se liší ve větších či menších detailech a v každém jsem si našla motivy, které mi byly blízké, byť mohly být trochu klišé nebo zavánět zbytečnou romantikou. Proto, když jsem se doslechla o románovém zpracování tohoto příběhu, byla jsem nadšená. Toto nadšení mě ale brzy přešlo. Nevěřila jsem, že to někdy o Nibelunzích řeknu, ale z téhle knihy jsem byla opravdu zklamaná…

 Značný odklon od původní legendy mi nevadí. Legenda sama o sobě je vcelku strohým vyprávěním a je poměrně špatně stravitelná. Hrdinům nedává žádný prostor pro vývoj charakteru, postojů a názorů. Ovšem nejinak se vede hrdinům v románovém zpracování. Od začátku do konce se jejich způsob jednání nemění, jejich uvažování zůstává stále stejné – nikde žádný vývoj. To si mohli dovolit autoři v 8. století, ale ne autoři soudobí.

 Dalším problémem jsou rozvleklé pasáže. Myslím, že je v knize značné množství momentů, které jsou nadbytečné, a kdyby tam nebyly, knize by to neuškodilo. Navíc by se díky škrtům našlo místo pro vývoj postav a nebyly by tak zoufale ploché. Snaha o výčitky svědomí hlavních hrdinů či jejich sklony k šílenství, to vše vyznívá naprázdno. Skutečně zdařilé pasáže zde bojují s pasážemi zdlouhavými, nebála bych se říci chvílemi nudnými, jež děj nijak dalece neposunují ani vám nedají poznat blíže hrdiny, a části kvalitní viditelně prohrávají. Na dynamičnosti kniha ztrácí také po stránce dialogů – pokud byste je tu hledali, se zlou se potážete – je jich tu poskrovnu.

 Celá kniha je jakoby zbavená emocí. Žádná smrt, a že jich není málo, když se pohybujeme na poli starých eposů, ve vás nevyvolá ani záchvěv lítosti, neboť je podána zcela obyčejně. Až na výjimky v podobě několika málo vět zde nenajdete žádný patos (ani snahu o něj), žádný sentiment, žádná snaha udělat z toho něco víc. Vše je bolestně ploché jako hrdinové, k nimž jsem si nedokázala najít cestu. Jejich nebetyčná arogance, surovost, zbabělost, závistivost spojená s hlubokou nenávistí, zarytá tvrdohlavost a další vlastnosti jsou podané v takové míře, až vás otravují (a že v původní legendě hrdinové rozhodně nebyli žádní svatouškové…). Vše je pouze černobílé, i když se autoři snaží tento dojem odstranit sem tam vloženou poznámkou.

Já osobně považuji za nejlepší první polovinu první kapitoly – má vše, co od knihy očekávám: Emoce, motivaci postav, dynamiku děje… Autoři zde vhodně volí slova, zdá se, že mají cit na zachycení jemných detailů… Bohužel, po několik stránkách se tento náboj knihy ztrácí někde v nedohlednu.

 Velkou medvědí službu tentokráte knize prokázal překlad. Na dílu je znát, že se autoři knihu snažili napsat tak, aby i jazyk a způsob vyprávění odpovídaly způsobům vyprávění legend – vzletné obraty, barvitá přirovnání, poněkud pozměněný slovosled, sem tam nějaký ten archaismus… Ovšem v češtině jsou pak některé věty tak krkolomné, že si je člověk musí přečíst dvakrát, aby měl vůbec šanci je pochopit. Nemluvě o slovech, která jsou v textu jak pěst na oko – nevhodné užívání moderních výrazů, které se do kontextu skutečně nehodí (já osobně jsem po chvíli byla alergická na slovo „rauš“).

Knize neprospívá ani obrovské množství tiskových chyb. A to především v interpunkci – uvozovkách. Uvozovky zde najdete rozházené libovolně v textu, ale málokdy tam, kde mají skutečně být. Někdy chybí celé a vy si tak pouze domýšlíte, zda to, co jste právě přečetli, měla být přímá řeč. Někdy chybí jen ty počáteční; sem tam si tečka na konci věty vzala volno – doufám, že neplacené. A to se kniha na první pohled tváří velice kultivovaně – je v pevné vazbě, s pěkným přebalem a záložkou (!).

 Kniha měla ambice, ale jak je vidět, zkazit se dá všechno, i staletími prověřený epos, z něhož vás jindy může příjemně mrazit. Pokud nepatříte mezi lidi, kteří příběh četli v jiné podobě, myslím, že by se vám mohl líbit. Ale jestli jste ho četli a máte ho rádi, obávám se, že vás toto zpracování nepotěší.

Já jen upřímně doufám, že druhý díl, který by snad s původním mýtem neměl mít nic společného, bude lepší.

Autor: Hohlbein, Wolfgang; Dewi, Torsten

Překladatel: Schönová, Zuzana

Nakladatelství: Plejáda

Rok vydání: 2011

Počet stran: 309

Vazba: Pevná

Related posts:

1. Pomsta Nibelungů vylepšila autorům reputaci po zkaženém Prstenu Nibelungů Od té doby, co drakobijce Siegfried padl za oběť zradě...
2. Temný gryf aneb není všechno černobílé Lidé s Gryfy – Gryfmistři vládnou Cymrii a hlavní hrdina Arren...
3. Čtenářská cena Einsteinův mozek pro nejlepší povídku a román roku 2006 Stejně jako ve světě, existuje u nás, na teritoriu České...

Toto je můj šestý a poslední článek týkající se severské mytologie, pokud vás však toto téma zaujalo a rádi byste se o něm něco více dozvěděli, zde jsem pro vás připravila článek s doporučenou literaturou o severské mytologii. Jedná se jak o knížky naučné tak i některé fantasy či beletristické kousky. Většinu z nich mám ve své vlastní knihovně, takže mohu jedině doporučit.

Základní historické spisy

Edda a Sága o Ynglinzích – Snorri Sturluson
2003, ARGO, 222 str.
Snorri Sturluson (1178/9-1241) zpracoval severskou mytologii, známou také z tzv. Starší nebo Básnické Eddy, do svého druhu učebnice básnické tvorby. Jeho Edda obsahuje shrnutí eddické látky (pod názvem Gylffiho oblouzení), poučení o práci s ustálenými metaforami, typickými pro středověkou poezii (O jazyce básnickém), a v zásadě technický Výčet meter (do tohoto překladu nezahrnutý, protože je v podstatě nepřevoditelný). Gylfiho oblouzení, těžiště Snorriho Eddy, je však vedle Starší Eddy jediným písemným zpracováním eddické mytologie, a proto Snorriho práce daleko přesahuje jeho původní záměr, jímž bylo znovuoživení skaldské poezie. Ve Snorriho zpracování jsou mytologie, představy o podobě, vzniku a vývoji světa, panteon i báje o bozích a bohyních vyloženy systematicky jako odpovědi na otázky fiktivního krále Gylfiho, který se pro vědění o božstvech a jejich moci vypraví až do jejich sídla, do Ásgardu.
Sága o Ynglizích je Snorriho příspěvkem k historickému žánru pevně spjatému se severskou literaturou. Snorri své zpracování napůl bájeslovných příběhů o staroislandských panovnících spojil do souboru Heimskringla, Sága i Ynglinzích je její úvodní část.

Edda
2004, ARGO, 491 str.
Revidovaný překlad slavného středověkého rukopisu, obsahujícího nejstarší a nejvelkolepější germánské mytické a hrdinské písně. Mytická část vypráví příběhy severských božstev od vzniku světa až po jeho soumrak, např. o moudrém Ódinovi, o zamilovaném Frejovi, o rozlíceném Thórovi, o šlechetném Baldrovi a o proradném Lokim. Hrdinská část pojednává o životech a skutcích lidí, jako byli Sigurd nebo Brynhilda, héroů známých i z německé mytologie a proslavených Wagnerovými operami.

Naučná literatura

Severské mýty – R. I . Page
2007, Levné knihy KMa, 81 str.
Zábavné a občas strašidelné legendy o bozích a bohyních, hrdinech a hrdinkách, příšerách a obrech, přežívají z dob pohanské Skandinávie, a to i přesto, že Seveřané je nebyli schopni zaznamenat písmem. Ódám Thór, Freyja a Loki, Sigurd, Brynhildr a Gudrún jsou ty nejznámější mýtické postavy, které se v těchto příbězích objevují. Odborně i vtipně severské mýty převyprávěl profesor R. I. Page a ukázal při tom, že jsou nositeli komplexních a leckdy si protiřečících tradic. Jen díky těmto starověkým mýtům dnes víme, jak si Seveřané představovali stvoření lidstva či dokonce světa.

Mytologie – bohové, hrdinové, mýty – kolektiv autorů
2007, Slovart, 320 str.
Spolehlivá příručka pro celou rodinu nabízí mýty z celého světa s množstvím informací o náboženství, obřadech a zvycích těch nejzajímavějších kultur. Názorně a podrobně popisuje nejvýznamnější bohy, motivy, charaktery a zpracování mýtů v umění. Přehledně představuje náboženství, věroučné představy, zvyklosti a rituály všech dob a kultur. Bohatě ilustrována s více než 400 fotografiemi a přehlednými mapami.Mýty nejsou jen příběhy z šerého dávnověku, neboť tvoří základy všech kultur v minulosti i v přítomnosti. Jejich vliv je dodnes patrný v našem jazyce, v náboženských představách i zvycích. A věroučné představy i rituály v mnoha částech světa, které jsou těsně spojené s mýty, dodnes určují každodenní život i kulturu.

Encyklopedie mytologie germánských a severských národů – Jitka Vlčková
2006, Libri, 255 str.
Slovník mytologie germánských a severských národů. Knížka se soustřeďuje na rozlehlou geografickou oblast osídlenou v minulosti germánskými kmeny (pevninská Evropa, Skandinávie, Britské ostrovy a Island) a doplňkově se zabývá i Finskem, které do oblasti geograficky náleží. Hesla se zabývají prameny, z nichž se mýty rekonstruují, ale především jednotlivými bohy a mytologickými postavami pro nás podivuhodného a cizího panteonu.

Germánská kniha mrtvých – Kalweit Holger
2003, Eminent, 361 str.
Unikátní dílo o germánských představách a zkušenostech s posmrtným životem je založeno na výkladu starogermánského eposu Edda. Holger Kalweit je prvním badatelem, který podal esoterický výklad tohoto eposu, dříve neprávem považovaného za pouhou knihu legend a bájí.

Runy – David V. Barrett
1998, Ikar, 61 str.
Netradiční kapesní průvodce teorií a praxí věštění z run. Obsahuje detailní rozbory symboliky a významu severských run, různé typy výkladů doplněné příklady a ukázkami nejstarší runové abecedy.

Runy – Bernard King
1996, Votobia, 173 str.
Runy jsou starobylým písmem severu.
Ostré úhly jednotlivých písmen vyrytých do kamene, dřeva či kovu nás uvedou do světa vzdálených předků a pomohou nám odkrýt znalosti a moudrost.

Germánská mytologie – Libuše Spáčilová, Marie Wolfová
1996, Votobia, 133 str.
Mytologie Germánů není tak známá jako mytologie antická, s jejími motivy se však často setkáváme, mnohdy i nevědomky.
Přehledné zpracování se seznamuje s prameny germánské mytologie, popisuje stvoření, uspořádání a zánik světa v představách starých Germánů, pojednává o jejich nevýznamnějších bozích a bohyních, o náboženském kultu i o recepci germánské mytologie v pozdějších dobách.

Severská mytologie pro děti

Kateřina v zemi Ásů - Marcela Košanová
2004, MOTTO, 430 str.
Vydejte se s Kateřinou do země Ásů a prožijte bájné příběhy z Islandu! Čiperná a zvídavá holčička Kateřina se o prázdninách vydává s rodiči na Island do překrásné tajemstvím opředené země, plné ledu a ohně, kolébky obrů, skřítků a moudrých, krásných Ásů,vládců světa a vesmíru.

Beletrie na motivy severské mytologie

Soumrak a prsten – Ivana Vízdalová
2000, Ikar, 224 str.
Zábavně převyprávěné příběhy o bozích i hrdinech severských zemí jsou doplněni tématickými ilustracemi.

Soumrak bohů – Helena Kadlečková
2009, Aurora, 227 str.
České beletristické zpracování dvou islandských rukopisů ze 13. století – sbírky severských a mytologických básní Starší Edda a prozaického převyprávění mytologie od islandského dějepisce Snorriho Sturlusona (Mladší nebo Snorriho Edda). Naše přední nordistka Helena Kadečková přibližuje čtenářům jejich obsah o něco výpravnější, zábavnější a ucelenější formou a zároveň poskytuje představu o prostředí, v němž se tyto mýty a báje rodily. Vyprávění o vzniku a zániku světa, o životě, radostech a strastech bohů, obrů, skřítků i lidí, jež autorka obohacuje barvitými charakteristikami hlavních postav, nabízí čtenářům pohled do svérázného světa staroseverských mýtů.

Fantasy na motivy severské mytologie

Lhář – Jakub Ćwiek

Sérii polského autora Jakuba Ćwieka u nás nedávno začalo vydávat nakladatelství Triton.

Valhala je v troskách. Loki, adoptovaný Odinův syn, patron podvodníků a zrádců, se postaví na stranu triumfujících zástupů Božích. Ve světě, kde se zbloudilá mytologická božstva spolčují s pekelnými démony, jsou jeho služby neocenitelné. Loki se stává andělským klukem pro všechno, alespoň to si archandělé myslí.

Jedná se o trilogii , do češtiny však zatím byly přeloženy jen dva díly.

Valhala – František Novotný

Šestidílný románový cyklus Valhala obsahuje knihy:

1. díl: Dlouhý den Valhaly: Meče a prsten
2. díl: Dlouhý den Valhaly: Vetřelci
3. díl: Další den Valhaly: Dopoledne
4. díl: Další den Valhaly: Odpoledne
5. díl: Konečný den Valhaly: Chlapec s mečem
6. díl: Konečný den Valhaly: Mezi světy

Kateřina Houfková

Related posts:

1. Severská mytologie I – Úvod Co je to mýtus? Pokud se chceme zabývat mytologií jakéhokoli...
2. Severská mytologie III – Yggdrasil Strom života Jasan Yggdrasil představuje v severské mytologii strom života a...
3. Severská mytologie IV – Bohové a bohyně Ve světle večerního ohně jsem vzal klacek a napsal: „Nechť...

„Mohu vám pomoci?“ optal se mě usměvavý muž a sedl si na židli naproti mně. Našel si na mě čas až po dobré půl hodině, protože dnes měli skutečně nával. Přeci jen je tahle firma dost výjimečná.

„To rozhodně ocením,“ usmál jsem se na něj na oplátku. „Za nic na světě si nemohu z vašeho katalogu vybrat, jak to je všechno zajímavé.“

„Tak snad bychom mohli společně zúžit výběr. Mohl byste popsat klientku?“

„Však to znáte, zlaté vlasy, oči jako pomněnky, ňadra dmoucí, útlý pas a jemná nožka.“

„Aha,“ povytáhl obočí a honem začal husím brkem něco škrábat do notýsku, „takže zjevně dáma, která by vyžadovala tu nejlepší péči. Řekněte, má ráda květiny?“

„Květiny miluje, růže obzvláště, ale…“

„Pokud je problémem alergie, stačí říct a objednávku změníme na dejme tomu muškáty nebo afrikány.“

Otřásl jsem se při představě probuzení mezi afrikány. Upřímně, dost mi smrdí.

„S růžemi je vše v pořádku, ale spíše by mě zajímala ta čekací doba sta let. Je opravdu nutná taková délka? Jak to řešíte s lidskou hibernací?“

Muž mávl brkem a trochu se zakabonil.

„Hibernace je to nejmenší. Máme ve svých službách špičkového čaroděje, jenž je schopen vytvořit kolem osoby pole, v němž se rok změní na pouhou minutu. Abych pravdu řekl, sám nemám tuto službu příliš rád, protože nemáme žádný případ starší pěti let. Nevíme, jak budou ta děvčata reagovat, až se probudí. Všichni, koho znaly, snad s výjimkou elfích přátel, mrtví nebo nemrtví a ony v novém světě, v němž se nevyznají. Jenže když jsme si zařizovali licenci, nějaký mág se vytasil se svým výzkumem, podle něhož zámky obklopené rostlinstvem, na něž bylo aplikováno magické urychlení růstu, vydávají mimo prostor zmíněné časové bubliny značné zbytkové magické záření. Ekomágové nám prostě nedovolí takovou oblast otevřít dříve jak za sto let, kdy už případná magiace klesne na bezpečné hodnoty.“

Magiace. O té pořád poslední dobou mluví trpaslíci, co pracují u toho urychlovače magických částic…

„V tom případě jasně vím, že o tuto službu zájem nemám. Původně jsem myslel, že těch sto let je pouze reklamní tah a nabízíte i kratší pronájem,“ pokrčil jsem rameny.

„Bohužel,“ odpověděl a stiskl pevně rty ve zklamaném výrazu. „Tak co byste řekl na položku číslo osm?“

Když někdo neřekne přímo, o čem mluví, ale použije kódové označení, značí to jenom problémy.

„Únos drakem,“ přečetl jsem. Což o to, to není úplně špatný nápad, ale… Zahleděl jsem se na obrázky nabízených draků pozorněji a už jsem měl připomínku: „Poslyšte, tohle je Ohnimír.“

Muž na druhé straně stolku polkl. Nám lidem přijdou všichni trpaslíci naprosto stejní, jako my přijdeme všichni stejní trpaslíkům. Ale draci, to je jiná, u těch poznáte jednotlivce velmi snadno podle rodových znaků jako například tvaru rohů.

„Víte…“

„Je to Ohnimír, pamatuji si ho z křišťálovize. Jenomže tady ho máte jako Dracisiuse a z nějakého důvodu si přebarvil šupiny na zeleno. A přitom to byl takový impozantní rudý drak!“

„Ne tak nahlas!“ sykl na mě chlapík a naklonil se trochu blíže. „Ano, je to Ohnimír, hvězda seriálu ,Život na draka‘. A uvidíte, že kdybyste si ho objednal, příště už by v katalogu byl pod jiným jménem a my bychom museli kupovat modré barvivo na šupiny. Prý by si chtěl tentokrát zahrát severského ledového draka.“

„Vy měníte svým drakům identitu? Proč?“ divil jsem se.

„Víte, součástí této služby je tak trochu i to, že hrdina na konci draka jakoby zabije. A mrtvý drak pochopitelně nemůže unést nikoho dalšího.“

Tady něco nehrálo.

„Hrdina?“ zamračil jsem se. On se rázem o pár coulů zmenšil.

„Ano, hrdina. Každá dáma přeci touží být zachráněna hrdinou!“

„Každá dáma možná ano, ale moje sestra rozhodně ne!“

„Ale…“

„Žádná ale! Požaduji vysvětlení!“

Nervózně se poškrábal ve vlasech.

„Víte, pane, ono je to s naší firmou trochu složitější. Je nová doba a jak je obecně známo, hrdinství je v úpadku.“

„A?“

„A my máme s hrdinskou asociací podepsanou smlouvu. Z nebezpečného dobrodružství musí přeci dámu v nesnázích vždy zachránit rytíř v naleštěné zbroji, jedoucí na bílém koni…“

„Ale… o… tom… se… tam… nic… nepíše!“ drtil jsem mezi zuby jednotlivá slova a praštil katalogem o stůl. Tohle tedy ne. O nějaké záchraně nemůže být řeč!

„Nepíše, ale samy dámy si často objednávají naše služby právě kvůli tomu. Myslel

jsem, že je snad jasné, čím celá záležitost musí skončit.“

Prudce jsem vstal a popadl přes židli přehozený plášť.

„Tímto jsem s vámi skončil,“ řekl jsem mu hrdě. „Vaše firma pro mě není ničím jiným než bandou kuplířů!“

Práskl jsem za sebou dveřmi a kráčel ke svému kočáru. Dát někomu k narozeninám zážitek? Pchá!

Když je to takhle, dám jí raději toho jednorožce, co vždy tak moc chtěla.

(Ilustrace: Věrka Dupynová) 

Karel Doležal

Related posts:

1. Něco z Noční strany – recenze Simon R. Green Polaris 2005 Simon R. Green mi byl...
2. Kočas znamená pro každého něco (recenze Kočasu 2011) Kočas 2011 Jiřina Vorlová (editorka)   Kdybych citoval z anotace:...
3. Ještě jednou David Gemmell Před dvěma týdny zemřel jeden z velikánů fantasy a weby zaplavily...

Poslední knihy jsme se dočkali v roce 2008, posledního filmu pak letos. Byla to mánie, která se vyhnula jen málokomu. A i když nejste skalní fanoušci ani jste Harryho dobrodružství nečetli, nemohli jste o něm neslyšet. Brýlatý chlapec s jizvou ve tvaru blesku na čele…, chlapec, který přežil… Od pohádkového světa plného kouzel to dopracoval až k thrilleru s hororovými prvky.

A jak tedy dlouho očekávaný druhý díl „Relikvií smrti“ dopadl?

Nekažme si to…

Názory na první část se různily, vesměs však první díl Harryho Pottera a Relikvií smrti nesklidil zas tak kladné hodnocení, jak se od něj očekávalo. Všichni čekali víc. Já se v tu chvíli ptala, vzhledem ke knižní předloze, jaké „víc“ čekali? Možná to „víc“, kterého se nám dostalo v druhé části. I na tu se ale názory různí. Pro někoho je to slabé, někdo to bere jako úspěšné zakončení velké, slavné, knižní a filmové série.

Epika, epika a zase epika

Máloco v Harry Potterovi dostalo příležitost býti epickým v opravdu velkém stylu. Poslední díl nám to ale bohatě vynahradil.

Film začíná tak, jako by mezi první a druhou částí nebyly jedny závěrečné titulky. Možná proto některým radím, zhlédnout první část předtím, než půjdete na poslední film. Takřka okamžitě začne nějaká akce, protože na pořadu dne je vloupání ke Gringottovým a následný útěk na hřbetě draka.

Pak se dostaneme do Bradavic a tam už taky zůstaneme. Zasněžené Prasinky působí správně ponurým dojmem, stejně jako hřbitov v Godrikově dole v první části, ale jejich atmosféru si zas tak neužijeme. Následuje totiž přesun do Bradavického hradu pomocí tajné chodby z domu Brumbálova bratra Abefortha.

Fanouškům nemá asi smysl popisovat, co se děje dál. Snapeův útěk, při kterém konečně Minerva McGonagallová ukáže, že umí víc, než se jen proměnit v mouratou britskou whiskas kočku; následné opatřování Bradavické  školy ochrannými zaklínadly bylo doplněno skvělou hudbou a chvilkami z toho člověku naskočila husí kůže.

Boj o Bradavice byl epický. Sice můžeme protestovat proti tomu, že se do tohoto světa příliš nehodí třeba obři, ale jak to bylo napsáno, tak to bylo natočeno… Skvělé efekty, podmanivá hudba. Možná až moc zpomalených záběrů, ale i tak to byla pastva pro oči.

Scéna, které se fanoušci nejvíce obávali (věřím, že se jí obávali i tvůrci) a sice okolnosti objasnění charakteru profesora Snapea (pro ty, kteří nečetli, nechci spoilerovat), dopadla na výbornou.

Herecké výkony byly standardní, takové, na které jsme zvyklí z posledních několika filmů. Alan Rickman nezklamal, jen škoda, že ve filmu pobyl tak krátce. Matthew Lewis jako Neville Longbottom se konečně mohl projevit i jinak, než jako zoufalý nekňuba. Naopak Tom Felton jako Draco Malfoy, jehož výkon se mi velice líbil v šestém dílu (Harry Potter a Princ dvojí krve), měl prostoru méně. Velice škrobený se mi zdál výstup Bonnie Wright (Ginny); obzvláště ve chvíli, kdy Hagrid přinese v náruči Harryho, jí nevěřím ani nos mezi očima.

Jak už jsem řekla, hudba je podmanivá a skvěle dokresluje atmosféru snímku.

Je zde spousta scén, které jsou zdařilé, jako je třeba boj Molly s Belatrix, množení cenností v Belatrixině trezoru u Gringottových, oheň v Komnatě nejvyšší potřeby…, ale jsou tu i scény horší. Třeba Harry na „mezizastávce do nebe“ promlouvající s Brumbálem; nebo závěrečná scéna o 19 let později. Obě scény byly velice slabé už v knize, natožpak ve filmu. Podle mého poslední kapitola, přeslazený happyend, shodila celou knihu, která byla do té doby plná ponuré atmosféry, beznaděje a smrti a takovýhle závěr se k ní nehodil (navíc po stránce řemeslné vypadá, jako by ji Rowlingová napsala během pěti minut takříkajíc na koleni) a i ve filmu to nebyla dobrá volba – celé kino se při pohledu na Ronův pupek začalo smát. Nemám nic proti tomu, zakončit příběh tak, aby divákovi/čtenáři zůstal na tváři spokojený úsměv, ale tohle byl spíš hysterický smích a diváci se tvářili, jako by pozřeli velký citron.

Některé věci nebyly úplně podle knihy, ale nemyslím, že to bylo výrazně na škodu. Přece jen, i když se jedná o film podle knižní předlohy, musí se plátnu trochu přizpůsobit. Smutné je, že tvůrci začali poslední dva díly (tři filmy) dělat ryze pro fanoušky. Některé věci nevysvětlili (například střep z Aberforthova zrcadla – najednou ho Harry měl a nikde ani slovo vysvětlení; nebo Ronův bratr Billy, o kterém do té doby není žádná zmínka a najednou se tam vyloupne už zjizvený a okomentuje to jednou větou…). Těžko říct, co je toho příčinou, ale v šestém dílu jsem z toho byla trochu zklamaná.

Když bych to měla shrnout. Tvůrci, a že jich za tu dobu bylo, se snažili ze všech sil, aby fanouškům a divákům předvedli co nejlepší podívanou držící se knižní předlohy. Někdy se jim to dařilo víc, někdy míň. První díl „Relikvií smrti“ pro mě měl atmosféru, druhý díl byl akčnější a epičtější. Chvílemi zde byly nějaké vtipné hlášky a komentáře. Otázku, zda se do takového filmu v daných situacích hodí, už ponechám na vkusu každého z vás.

Nevím, jak film vypadá ve 3D, protože na 3D filmy v poslední době už nechodím. Byla jsem spokojená s běžnou 2D projekcí. Jasné barvy, naopak tmavší filtry pro nastolení temné atmosféry. Neuslyšíte ode mě, že český dabing tomu ubral, to opět nechám na osobním vkusu.

Samozřejmě, že film má chyby (stejně jako knihy – fanoušci mě nekamenují, ale je to tak) a některé věci by šly udělat jinak, možná lépe. Mohli bychom začít tím, že by si Voldemort vážně nezjistil, jak to bylo na astronomické věži…? Ale proč si to kazit? Film se drží knihy, někde sice trochu ujíždí, ale za tu podívanou to rozhodně stojí.

Nehledejme v tom mouchy za každou cenu a užijme si konec jedné filmové éry se vším všudy!

Related posts:

1. Harry Potter a Ohnivý pohár Souběžně s vydáním nového čísla magazínu zveřejňujeme i hlavní článek...
2. Harry Potter and the Deathly Hallows Part 1 Všetko sa končí. Tento slogan na nás v posledných týždňoch kričal...
3. Harry Potter and the Deathly Hallows – rozhovor o překladu Přinášíme vám exkluzivní rozhovor s „amatérskými“ překladateli 7. dílu Harryho Pottera...

Děj první knihy ze série nás zavede do světa s názvem Siala. Jako každý jiný svět, má i tento svá krásná místa, ale i ta temná. Krajina s rozsetými vesničkami, městečky a velkoměsty. Mezi nimi divoké hvozdy, rozverné říčky, potoky a klikatící se cesty. Je to místo, kde spolu žijí lidé, elfové, zlobři,  goblini, gnómové a trpaslíci. Nečekejte však, že vzhled jednotlivých ras odpovídá světu Tolkiena, zde rozhodně platí jiná pravidla.

Ve vzduchu jde cítit blížící se válka a s ní přicházejcí Temnota. Obávaný mocný kouzelník, kterému ze strachu neřeknou jinak než Bezejmenný, buduje armádu, se kterou chce dobít všechny království, a jediné, co mu v tom zatím brání, je Duhový roh. Nejmocnější artefakt vyrobený za pomoci staré magie nyní však slábne. Aby se mohl roh opět magicky nabít, musí se pro něj vydat Harold Stín s družinou a donést ho Arcimágům.

Už od prvních stránek se doslova utopíme v napětí a akci. Tempo od začátku až do konce nepoklesne a čtenář uchvácený dějem otáčí list za listem a hltá jedno slovo za druhým.

Čím dále jsem byl v ději, tím těžší bylo pro mne knihu odložit byť jen na krátký moment. Text tak čtivý si vás dokonale podmaní a neskončí to dříve než na poslední straně.

Hlavní postava zloděj Harold rozhodně není kladný hrdina, i když nakonec příjme ne zcela dobrovolně úkol, který ovlivní život na celém světě. Jeho družina složená z jednotky elitních bojovníků z nejlepší vojenské pevnosti v království, elfské princezny a prince a samozřejmě nesmíme opomenout ani úžasného dvorního šaška, který se s nimi účastní této velkolepé výpravy. Podivnost této skupiny pak podtrhává její složení.

Kromě lidí a jejich spojenců elfů je tam i trpaslík a gnóm.  I přes to, že jsou z ras, které se vzájemně nesnáší, jsou to víc než dobří přátelé, kteří se sice neustále hádají kvůli prkotinám, ale i tak by jeden pro druhého obětoval život. Poslední rasa v družině je drobný goblin, šašek.

Charaktery jednotlivých postav jsou tak dobře propracované a uvěřitelné, až chvílemi žijete s nimi jejich dobrodružství. Slabším místem je pak bohužel klišé typických záporáků a jejich cílů. Opět jde o pomstu a dobití celého světa se slovy, že ho udělají lepším místem, což jim už od prvních řádků prostě nevěříte.  A když vezmu dílo jako celek, je to jediné slabé místo, které zakryl ten úžasný děj, to napětí.

Tulák ve stínech je první knihou z pera nadějného, mladého ruského spisovatele Alexeje Pechova, která byla přeložena do češtiny a rozhodně není poslední.

Závěrem bych chtěl vyjádřit jen své nadšení z této knihy, která i přes to, že je plná tradičních fantasy prvků, je neotřelá, plná dobrodružství a srdečného humoru. Vždy jsem se velice rád odpoutal z tohoto černobílého reálného světa a vydal se tak vstříc velké výpravě. Doslova jsem se vžil do Harolda, oblíbil si spoustu postav a skoro s nimi žil. Těch několik hodit strávených nad touto knihou mi velice zvedlo náladu a přidalo chuť do dalších knih tohoto žánru. Snad ani nemusím říkat, jak moc se těším na další díl, který snad brzy vyjde.

Martin Caha

Zástupce šéfredaktora

Zdravím,
fandou fantastiky jsem už více jak sedm let. Mezi mé nejoblíbenější autory patří pan Tolkien a pan Martin. Z českých to je potom Karolína Francová a pan Šlechta.
Občas se taky snažím něco napsat, ale tam se vlastně není čím chlubit.

Related posts:

1. Tulák ve stínech (Kroniky Sialy 1) – recenze#2 „… Nebezpečný nepřítel, kterého nazývají Bezejmenný, se rozhodl povstat, znásobit...
2. Ukázka z knihy: Tulák ve stínech (Alexej Pechov) Klikněte pro zvětšení. Ondřej Páleník Ondřej Hawk Páleník, šéfredaktor MFantasy....
3. Tančí ve stínech, ale vaší pozornosti by neměl uniknout Harold Stín je zpět ve druhém pokračování knihy Kroniky Sialy....