(11) „Jamesi, jaké to milé překvapení,“ pronesl starší muž s pěstěným plnovousem směrem k šéfredaktorovi.

„Á, senátor Mois,“ zvolal radostně Inite a se skleničkou skotské se přitočil ke staříkovi. Senátor Everick Mois byl jedním z mála starších lidí, ve které měl imperátor důvěru. Mois si jí získal mnoha způsoby. Stejně jako Michael Parker, pocházel i on ze Spojeného Námořní Království, čili v prvé řadě nemohl být nijak spojován se zločiny Systému. A díky jeho bravurní znalosti českého jazyka by bylo od imperátora pošetilé, kdyby nestál na jeho straně. Dokonce i další jazyk, kterému Thelemité říkali hadí, byl zastoupen v arzenálu charismatického staříka. „Jak se vám daří?“ optal se James, než stihl senátor položit tu samou otázku jemu.

„Ále, bylo už líp, co ti budu povídat, chlapče,“ povzdechl si Mois, „neztrácejme však naději, že? Všechno se jistě co nejdříve srovná.“

„Jo, srovná,“ přitakal James. Se zemí, dodal si v duchu, neboť stále nemohl vypudit z mysli to, o čem hovořil Dremoran. Ten stál o kousek dál a vedl s Veverkou velmi důležitý rozhovor o výrobě elixírů lásky a o astrálních stopách, které se mohou zachytit i ve fotografii. Stejně jako James, i Veverka pokukovala po ceremoniální síni, zdali neuvidí nejen imperátora, ale také Lilly Terrskou. Ale na rozdíl od svého šéfa si jí všimla téměř okamžitě, jak za Jamesovými zády trpělivě čeká, až se otočí.

„Vypadá to, že s tebou chce někdo mluvit,“ usmál se Mois, když spatřil malou tmavovlásku v jednoduchých, ale krásných zelených šatech za svým společníkem. „Nechám vás o samotě… v rámci možností,“ dodal a zmizel v roji dalších nenahraditelných představitelů ETI.

„Ahoj,“ pozdravila po chvilce nesměle Lilly, ale James se stále nemohl rozhodnout, zdali má nahodit úsměv či zůstat zamračený. „Proč nemluvíš?“ zeptala se po chvíli.

„Já nevím,“ odpověděl zamračený šéfredaktor. „Možná na něco čekám,“ nadhodil nakonec.

„Když já…“

„Stačí slovo.“

„Omlouvám se,“ špitla nakonec. „Stačí?“

Místo odpovědi ji James objal a políbil na čelo. „Stačí,“ potvrdil. „Ale už mi to víckrát nedělej, juj? Bylo to od tebe pěkně ošklivý,“ zamračil se znovu šéfredaktor, ale tmavovlasá zelenoočka se dál tiskla k jeho tělu.

„Nikdy už se to nestane,“ řekla Lilly. „Nikdy. Slibuji.“

„Dobře,“ ušklíbl se James. „Co děláš zítra večer?“

„Mám schůzku.“

„Tak jí zruš.“

„To nejde. Někomu ji dlužím.“

„Ale vždyť jsi právě…“ hodlal se rozčílit šéfredaktor, ale Lilly ho nenechala.

„Víš, s kým mám tu schůzku, Jamesi? S jedním úžasným snílkem. Je to novinář, víš? Ale ne tak obyčejný novinář, je to šéfredaktor. Našla jsem básničky, které mi psával, když jsme byli dětmi. A já ho mám ráda,“ pronesla zasněně a pohlédla na usmívajícího se Jamese. Ten sice tenhle pohled znal, a kdyby si na něj vzpomněl kdykoliv jindy, měl by se za hlupáka. Kdykoliv jindy ale znamenalo, že teď se zase nechá svést její hrou. Některým věcem prostě nejde odolat.

„Red Rose?“ zeptal se nakonec.

„Red Rose, to bude fajn.“

„Už se těším,“ řekl a znovu políbil Lilly, tentokrát na ústa. Okamžik ale přerušily fanfáry, to když imperátor Matyas Petrov a bankéřka Lucy Rosel sestoupili do ceremoniální síně. Vypadalo to přesně jako by vstupovali král a královna. Za nimi přicházel Taylor, ale s tváří zachmuřenou jak nikdy předtím. Imperátor se procházel síní a zdravil se s představiteli ETI, když tu se k němu nalepil velvyslanec Spojených Států Amerických Brad Zannigan. Obtloustlý a mírně vlezlý diplomat v kovbojském klobouku začínal Petrova štvát. Neustále otravoval svými návrhy na zlepšení situace na Komparu, aniž by vlastně věděl, o co jde. Matyas pouštěl jeho proslov druhým uchem ven, když si všiml muže s lehce vlnitými dlouhými vlasy.

„Johne? Co vy tady? Na jednu stranu jsem sice rád, že jste tu, cítím se o něco bezpečněji, ale nemáte náhodou něco na práci?“ ptal se zostra imperátor. Dremoran byl spíše zaskočen a než se nadechl, aby odpověděl, Petrov, který v té vteřině obhlédl okolí, aby se ujistil, že mu nikdo nebude rozumět, nedůvěřivě začal zpovídat Veverku.

„And you are?“

„I am Yvett Squee, Europe Times photographer. I am here with…“

„James Inite, I know,“ přitakal zamyšleně imperátor. „I apologize.“

„Squee? Like a Squirell?“ uchechtl se Zannigan, ale všichni kolem ho probodávali nevraživými pohledy.

„Nemusíte se přece omlouvat, imperátore. Ale zaráží mě, kolik lidí dnes mluví tímto jazykem.“

„Víc než bych si přál,“ ušklíbl se kysele Petrov, ale když vypátral, že Veverka pracuje pro Europe Times, vyhodnotil ji jako osobu na jeho straně a vrátil se zpět k Dremoranovi. „A vy, Johne, snad tušíte, že teď máte patnáct tisíc robo-parťáků zabijáků?“

„Zabijáků? Co tím chcete ríct?“ ozvalo se. Ale neřekl to Dremoran, ani Veverka, ani nikdo, u koho imperátor předpokládal znalost češtiny. Ten, který se zeptal, byl Brad Zannigan. Imperátor na něj vrhl naštvaný pohled. „Mám v této zemi předky,“ vysvětlil Zannigan, „můj otec na mne mluvil česky velmi často. Očekávám, že nám vysvětlíte ty robo-zabijáky, imperátore.“

„Zajímalo by mě, proč vybrali zrovna vás,“ pronesl uraženě Petrov namísto odpovědi. Jako další rána osudu udeřila velvyslankyně Shayli, která stála nedaleko a potají celý rozhovor poslouchala. Nakonec se ale přitočila k imperátorovi a americkému velvyslanci a nepříliš plynulou češtinou také přidala svou trošku do mlýna.

„Tomu nerozumím, přece jste nás sám pozval,“ řekla nakonec. Kolem už se srotili všichni ti, kteří rozhovoru rozuměli, a tak v utvořeném kruhu stál mimo Johna Lurka a Veverky, i šéfredaktor James Inite, Lilly Terrská, Lucy Rosel, generál Taylor a senátor Mois.

„Pozval? Na to si opravdu nevzpomínám.“

„Tady,“ řekla diplomatka a podávala imperátorovi dopis. Když Matyas Petrov krátce pohlédl na papír, vypadal, jako by právě odhalil tajemství vesmíru.

„Je to idiot,“ vypadlo z něj nakonec, a ačkoliv to řekl dost potichu, kroužek česky mluvících to zaslechl moc dobře.

„Kdo, pane?“ zeptal se Taylor.

„Montoya. Pablo Montoya pozval naše ctěné hosty mým jménem. Bohužel pro něj napsal tuto pozvánku svým typicky neforemným písmem, které se mi před více jak dvaceti lety jeho vinou nesmazatelně zapsalo do paměti.“

„Kdo je Montoya?“ zeptal se tentokrát James, který věděl, že to jméno neslyší poprvé.

„Pablo Montoya přišel před pětadvaceti lety na skvělý nápad založit technokratickou stranu a dostat se tak k moci po svržení Systému. Bohužel pro něj přijal do strany i tvého otce, Jamesi, který několika bravurními fintami dosadil mě na místo leadera a Montoyu poslal… pryč. Celých dvacet let jsme o něm v podstatě neslyšeli, ale já tuším, že se teď chce dostat na mé místo.“

„Jak vypadá?“ zajímala se Veverka a něco vytahovala ze své kabelky.

„Takovej malej zakrslík s prasečíma očkama,“ zopakoval Matyas definici, kterou ho naučil J.I.

„Nějak takhle?“ řekla Yvett a podávala imperátorovi fotografii, na níž byl zachycen Démon Trismegistos a jeho společník.

„Hmm, začíná to být o dost zajímavější. Ano, to je on.“

„Takže se spolčil s Démonem?“ zeptal se znovu James.

„To můžeme snadno zjistit,“ ušklíbl se Dremoran, vzal snímek do ruky a několik chvil se snažil vypátrat astrální stopu. Věděl, že Démon je za sebou nechává často.

„I can’t keep Parker forever, Gem Signor. They will find him, when my jammer will be off.“
„Don’t worry, Pablo. I know the place, where is all technology useless. Actually our serpent will have a fellow being there.“
„Who? That strange wizard? Do you think it’s a good idea?“
„He is not a wizard, Pablo! He is powerless.“

„Ano,“ dodal Dremoran po chvilce a zopakoval, co viděl a slyšel z astrální stopy.

„Unesli Parkera,“ uvažoval nahlas James. „Už víme, že Démon je zodpovědný za vraždu Jacka, to mohlo být také na popud Montoyi…“

„A také unesli Simpsona,“ přidal se Dremoran, „aby decentralizovali Thelémskou sektu.“

„Vypadá to, že jsou pěkně prohnaní oba dva,“ pronesla Lucy.

Imperátor se pousmál. „Jakkoliv proradní jsou, udělali chybu. Teď o nich víme a můžeme jednat. Najděte Nobua, generále a přijďte za námi do konferenční místnosti,“ řekl nakonec Petrov.

(12) Zatímco před hodinou se zdála konferenční místnost obrovská, teď se tu tlačilo lidí až moc. Mimo představitelů Číny a Ameriky přibyl ještě velvyslanec Japonsko-Korejské Federace Nobuo Uematsu s překladatelem (jak se nakonec ukázalo, jediný cizinec, který česky neuměl ani slovo, byl ten, kterému imperátor důvěřoval nejvíce) a Spojené Námořní Království zastupoval Everick Moise. Vidět představitele všech pěti impérií v jediné místnosti bylo v této době opravdu vzácné. Ale diplomaté teď nebyli ti důležití. Imperátor potřeboval hlavně vyřešit problém s Démonem, pohřešovaným reprezentantem a armádou litinových monster. A proto potřeboval Dremorana, Jamese, Taylora, Lucy, Lilly i Veverku.

„Takže co víme, Johne?“ začal Matyas.

„Podle té fotografie museli Parkera přemístit někam, kde naše senzory nezachytí signál jeho lokátoru.“

„To je nemožné, Parker má lokátor pod kůží, sám Jack Inite mu ho implantoval. A pokud se spoléhám na techniku, tak jedině od Jacka. Jeho lokátory jsme zachytili i v Kiribati. Na tomto světě není místo, odkud bychom ho nedokázali lokalizovat.“

„V tom se bohužel mýlíte, imperátore. Nejenže takové místo existuje…“ Petrov hodil po Dremoranovi nevraživý pohled, ale ten se zastrašit nedal. „Ale máme ho přímo pod nosem. Vysoko v Bavorských Alpách leží zřícenina hradu Überstein. Před téměř tisíci lety se tam odehrála velice silná magická bitva. Od té doby tam zuří neustálá vichřice, kterou jen velmi mocný kouzelník dokáže odčarovat. A žádná technika, jakkoliv vyspělá, tam není použitelná.

„Tím ‚velmi mocný‘ myslíte někoho, kdo si říká Trismegistos?“ ušklíbl se Matyas.

„Ne, to nestačí. Pro Démona a Gem Signora by to byla hračka, ale pro mě ne. Jsem jen člověk a moje magické schopnosti jsou mi užitečné jen v lidské společnosti. Navíc tamní astrální stopa je tak silná, že by mě mohla zabít. Naštěstí mi James umožnil používat tohle, takže teď by to teoreticky měla být hračka i pro mě,“ řekl John a otevřel pozlacený amulet se zářícím ametystem.

„Co je to?“ zeptal se Brad Zannigan a i zbylí diplomaté byli udiveni. Ostatní už věděli dost.

„Jeden z Klenotů. Domnívám se, že to je právě důvod, proč Démon spolupracuje s Montoyou. Jakkoliv je totiž ten váš ‚kolega‘ proradný, Démon Trismegistos pohrdá jakýmkoliv člověkem. Což mě vede k další vážné obavě a to, proč vlastně Parkera a Simpsona jednoduše nezabil jako Jacka Inita.“

„A přišel jste na něco, Johne?“ zeptal se znovu Petrov.

„S největší pravděpodobností… je chce obětovat… čtyřem pekelným vládcům.“

„Cože?! To už trochu přeháníte, nemyslíte?“

„Bohužel nikoliv. Existuje věštba…“ pronesl rozpačitě Dremoran a nutno podotknout, že se mu nedýchalo zrovna snadno. „O Poslední Válce. Válce nejen mezi lidmi, ale také mezi trojicí mágů – zástupcem lidí, nesmrtelným górem a kmotřencem pekla. Domnívám se, že oním kmotřencem pekla je Démon Trismegistos. Jeho úkolem je pomocí obětního rituálu posílit čtyři pekelné vládce, kteří…“

„Dobře, dobře, odbíháme od tématu, tomuhle se budeme snažit vyhnout. Můžeme se tedy dostat na Überstein a osvobodit Parkera?“

„Myslím, že ano. Pokud mě tam někdo hodí helikoptérou, měl bych být schopný bouři odčarovat ze vzduchu. Taky by se hodila záloha, kdyby se Démon rozhodl zkontrolovat své vězně.“

„Postarám se o to,“ prohlásil Taylor. „Vezmu tým kojotů. Budou připraveni během dvou hodin.“

„Výborně,“ usmál se imperátor, „rád bych se této mise také zúčastnil.“

„Pane, měl bys…“ snažil se Taylor odporovat, ale Petrov ho nenechal.

„Zapomínáte, generále, že mám také vojenský výcvik. Dám na sebe pozor, slibuji,“ zašklebil se Matyas. „A teď k dalším bodům. Jamesi, ty budeš muset nějak veřejnost informovat o strojích, než se nám je podaří deaktivovat. Taylor může předat Yvett nějaké fotografie z výzkumu. Napište, že souvisí s oslavou Pádu, třebaže… nás ochrání před Systémem nebo něco takového. Však ty už si něco vymyslíš, máš na to talent.

„Ehm… ano, pane,“ přitakal nejistě James Inite. „Postaráme se o to.“

„To zní jako fabulování verejnosti,“ podotkl americký velvyslanec.

„Zní vám to povědomě, Zannigane?“ ušklíbl se znovu Matyas.

„Měl byste vědět, že až se Spojené Státy dozví, co se tu děje, nebudou z toho nadšení. Mohlo by to dojít až príliš daleko. Pochopte, že armáda robo-zabijáků je pro nás hrozba.“

„Měl byste vědět, Zannigane, co se stalo v Kiribati. Testovali jsme technologii, která pomocí seizmických vln dokáže vybudit sopku k erupci. Teď máme jedno ze zařízení namířené přímo na Calderu pod Yellowstonským Národním Parkem. Jste dost chytrý, abyste si spojil dvě a dvě, velvyslanče? Pochopte, že supervelmoc ovládaná NRA je pro nás hrozbou.“

„Pokud uděláte něco takového,“ přidala se velvyslankyně Shayli, „Čína jistě nebude nečinně přihlížet, imperátore.“

„Toho jsem si vědom. Proto je druhé zařízení nasměrované na Toba Island.“

„To ale zasáhne i Austrálii!“ rozhněval se Moise, a i Nobeo zvolal něco nepěkného ve své mateřštině, jakmile mu překladatel sdělil, o čem se diskutuje.

„I Taiwan, já vím. Vlastně by to mělo zasáhnout celý svět, takže podle kalkulací našich vědců, i Europe City zaplatí svou daň. Proto doufejme, že se Američané o nic nepokusí. Měl to být dárek k jejich narozeninám.“

„Who do you think you are, Petrov? We have the intels, nothing like seismic eruptor does not exist.“

„Hmm. What do you think, miss Shayli? Imperator for example? Your intels are probably wrong, that was a previous work of John Lurke here,“ uchechtl se Matyas a vstával ze svého křesla. „Děvčata by vás mohla na chvíli zabavit, co myslíte? Lucy? Lilly?“

Sestry se na sebe tázavě podívaly, a pak souhlasně pokývali hlavou směrem k Matyasovi.

„Výborně,“ usmál se imperátor. Jeho nálada se teď zlepšovala každou vteřinou, proto očekával, že mu někdo opět vyrazí dech, ale nezdálo se, že by o to někdo z lidí, kteří opouštěli konferenční místnost, jevil zájem. I když přece jen…

„Imperátore? Potřeboval bych s vámi mluvit. O samotě,“ pronesl zamyšleně Dremoran stále sedící v křesle.

„O co jde?“ zeptal se imperátor, když už všichni odešli, a posadil se naproti mágovi.

„Vím, že váš plán nechcete provést. Ale ta věštba to zmiňuje také. Navíc to, že tahle věc září, znamená, že Poslední Válka se blíží příliš rychle. Jestli je vaše armáda v pohybu, znamená to, že Marry-Ann je mrtvá a Démon disponuje dalším Klenotem. Dávejte pozor, co uděláte v Übersteinu, protože jedna věc je mezi námi mágy nezpochybnitelná: Všechno souvisí se vším.“

„Vššechno souvissí sse všším,“ pronesl ve stejnou chvíli azurový mořský drak nad bublajícím kotlem, v němž se zrcadlil obraz Johna Lurka a Matyase Petrova. Mimo Leviatana byl přítomen jen Balial. Kdyby měl kamenný golem oči, nejspíš by nad imperátorovým plánem plakal.

„V případě, žže nevyhrajeme, můžžešš jít s námi, Baliale,“ nabízel se Leviatan a obtáčel se kolem golema.

„Ne,“ zaduněl smutně Balial. „Stvořil jsem tuto zemi. Je jako mé dítě. A já nechci přežít svého potomka. Raději zemřu s ním. Nevím, jestli bys to kdy pochopil, Leviatane.“

„Chápu,“ zasyčel drak. „Také mám děti. Právě tam, kam odcházzíme. Ale… Jak si přeješš.“

(13) John Lurke se zahleděl na zamračenou noční oblohu a na jeho duši zas dopadla tíseň. Bude tato bitva tou slibovanou posední? Rozdíl mezi ním a jinými mágy byl prostý, ale obrovský. On již smrt vyhlížel. Možná právě proto, že věděl, že nezemře rukou zpropadené Bestie, před kterou byl tolikrát varován. Ale hlavně proto, že v momentě jeho smrti nebude už pro co žít. Nicméně byl stále vázán slibem Trismegista.

Před Vesmírným Letištěm Generála Roselové zastavila limuzína a z ní vystoupily dvě postavy. V jedné z nich poznal Dremoran Lucy Roselovou, která patrně přišla popřát štěstí svému vyvolenému. A ta druhá postava… mu byla také povědomá, ale jiným způsobem. Člověk zamířil k němu a první pouliční lampa odhalila bělovlasého starce v šedivém kabátci. Když stařec došel až k Dremoranovi, zamžoural očima a nasál do nosu zvláštní vůni. John věděl, co z něj stařec cítí. To samé cítil on z něho. Očichávali se jako dva zatoulaní čoklové.

„Didn’t we meet each other… before?“ zeptal se stařec.

„I am pretty sure we did,“ ušklíbl se Dremoran.

„Who are you?“ vyzvídal stařec.

„They call me Dremoran. Dremoran Trismegistos. But you maybe remember me as John Lurke.“

„John… Lurke… Žoník? Žoník z akademie v Blatech?“ zvolal překvapeně stařec. „Pro Pána Absolutna, jsi to ty?“

„Jo, Geme, jsem to já. Koukám, že jsi nějak… rychleji nabral zkušenosti,“ pousmál se Dremoran.

„Jo, chtěl jsem se vrátit ve svém původním těle, ale prý je již obsazené,“ rozesmál se Gem Signor, „Ale nedej se zmást vzhledem, Žony, tohle tělo ještě hodně snese. A co ty? Nakonec ses přece jen stal Trismegistem? Z čeho jsi skládal zkoušky?“

„Z astrálních stop, alchymie a… věštění,“ prozradil nejistě mladší mág.

„Věštění? Udivuje mě, že jsi tedy ještě na živu,“ utahoval si z něj Gem Signor, „ale vidím, že ti dobře slouží. Pamatuji si tě jako bojácného ufňukánka. Musel sis ujít dlouhou cestu.“

„Jo,“ povzdechl si Dremoran, „taky si tě pamatuji. Pamatuji si tvou tvář, která byla tváří přítele. Ale dnes mě ta tvář nenechá spát. Pamatuji si na plášť, který jsem tak obdivoval. Ale dnes je ten plášť máčen v krvi nevinných. A na tvé jméno, které dávalo naději, že je něco, pro co bychom mohli žít. Ale dnes je synonymem smrti. Tvůj syn, Gem Signore, způsobil mnoho zla.“

„Není to můj syn,“ bránil se Gem Signor, „vím, že Lilly je mou dcerou. Vím, že Lucy je mojí dcerou. Ale ten… ten Démon není mým synem!“

„Záleží, jak se na to díváš. Z lidského hlediska záleží na krvi. A tu máte společnou.“

„Grrr, Žony, copak neposloucháš, co se ti snažím říct? Vím, jak jsem zplodil Lilly a Lucy, možná to nebylo tak úplně chtěné, ale vím, jak k tomu došlo. Ale opravdu si nevzpomínám, že bych kdy… spal ještě s někým jiným než s Leou a Mici.“

„V tomhle světě to už dávno není jediná cesta, jak tvořit děcka,“ ušklíbl se Dremoran. „Ale jak chceš, mysli si, že to není tvůj syn, mysli si, že neneseš zodpovědnost za jeho činy, uvidíme, jak obstojíš před Pánem Absolutna. Ostatně nebude to dlouho trvat. Klenoty se rozzářily.“

„Jo, já vím, mám dva. Ale hodlám ochránit Lilly i Lucy za každou cenu. Slíbil jsem…“

„Tys slíbil?!“ rozhněval se Dremoran. „Co jsi slíbil? Že odvrátíš apokalypsu? Že se vyhneš nevyhnutelnému? Vždycky jsi byl arogantní, Gem Signore, ale jsou věci, na které ani ty nestačíš! Kdybych nevěděl, jak to všechno skončí, řekl bych, že tě tvá nadutost zabije!“

„A ty víš, jak skončím, věštče?“ zeptal se ostře Gem Signor.

„Víš, proč jsi nikdy v astrální knihovně nenalezl to, co jsi chtěl vědět, Geme?“ odpověděl mladší mág otázkou, kterou však vzápětí zodpověděl. „Protože podle zákonů knihovny se nikdy nemůžeš dozvědět věci, které se týkají bezprostředně tebe samého. Některé věci je prostě lepší nevědět, než je strachy očekávat v každé další hodině. Cokoliv jsi slíbil, nemůžeš splnit.“

„Dokud budou ty dvě dýchat, nenaplním svůj osud,“ odpověděl starý kouzelník, ale nebylo poznat, zdali se jedná o slib či o hrozbu. „Copak ty v tomhle světě nemáš nikoho, za koho by ses obětoval?“ řekl Gem Signor, otočil se a kráčel pryč.

„Démon má Sluneční kámen,“ křikl za ním Dremoran.

„Pak jsou vaše síly vyrovnané,“ zavolal stařec z dálky, „ale pamatuj, že ty máš díky jedné věci navrch. Ty svým protivníkem neopovrhuješ. A nedej se ovládnout Ametystem, je krutý!“

„Jo, škoda, že už ti tolik nevěřím, mon frere,“ zašeptal smutný mág do noci a kráčel skrze halu k přistávací plošině vstříc svému osudu. Proč ho nepožádal o pomoc? Snad kvůli své vlastní pýše. Věděl, že Klenoty by mu rozhodně nepůjčil, mají pro něj mnohem větší hodnotu než pro Démona a Dremorana. Věděl, že by se nerad zapojoval do akce, kde bude moc lidí, protože lidem Gem Signor nevěřil. A také proto, že doba, kdy nad ním starší kouzelník musel držet ochrannou ruku, byla dávno pryč. Ale trápila ho jeho slova. Copak ty v tomhle světě nemáš nikoho, za koho by ses obětoval? Jedna osoba mladšího mága napadla.

(14) Dremoran Trismegistos došel ke dvěma vrtulníkům, před kterými stál generál Taylor a pět členů speciálního komanda imperiální armády. Říkalo se jim kojoti na památku J.I. Errora, který většinu z nich vycvičil. Drsné tváře, svalnatá těla, chladné myšlení. To, že byl jejich cvičitelem bývalý agent Systému, se na nich přece jen podepsalo.

„Where is the imperator?“ zeptal se Dremoran prvního kojota v bílé uniformě. Ten beze slova otočil hlavu k místu, kde se Petrov loučil s Lucy Rosel. Po pár vteřinách se imperátor vydal zpět ke skupince. „With all respect, guys,“ pokračoval Dremoran, „I would to give you few advise. First, forget on bullets. Your best allies will be fire and electrical energy. So second, does anybody have an el-mag pulse rifle?”

“This weapon is not allowed, mr. Lurke” odpověděl zamračený Taylor.

“It’s not a question of allowing, it’s a question of surviving, general. I am pretty sure there will be magical beings. They’re vulnerability only with fire. But if Daemon appears, we will have only one chance to stop him. By el-mag.”

“Milton, Kranich, go to warehouse, bring some flamethrowers and two pulse rifles,” přikázal Taylor. Dva z kojotů něco zabručeli a zmizeli za rohem.

“We’re ready, sir,” řekl Milton, když se vrátili a rozdali nové zbraně ostatním.

“Okay, let’s go,” pronesl vrchní velitel a všichni nastoupili do obrovské transportní dvouvrtulové helikoptéry.

“Serpent tongue, it sounds like that Potter thing,” pronesl zamyšlený Michael Parker v Übersteinské mučírně. Klepal se zimou a hladem a naslouchal vánici nad nimi.

“What?” reagoval Godric Simpson, který opékal ulovenou krysu pomocí zrezivělého meče před planoucíma očima jejich magického strážce.

“Potter, Harry Potter. It was a very popular literature in 90’s. I read it, when I was kid.”

“I’ve never heard about it,” odpověděl s nezájmem Simpson. “In fact, I had a very bad mature in 90’s. You know, running of System soldiers, surviving in wild lands, helping to other desperados. No time left for reading.”

“Really?” divil se Parker. “But it was a phenomenal story. It was about school for wizards and sorceress, about young mages and their fighting with dark lord Voldemort…”

“Bad guy, I suppose,” přerušil ho nezaujatě Godric stále soustředící se na krysu.

“Yeah, very bad guy. It’s still surprise me you’ve never heard about it. It was everywhere around the world. They made movies and figures and…”

“Computer games?” zkusil se Simpson zapojit do reprezentantova monologu.

“Yeah, too, computer games.”

“So, it couldn’t be so good. At least the games. If it was, I would hear about it. What is not so surprising, because mostly when somebody make game along movie or book, it sucks.”

“Why?” zeptal se zamračený Parker.

“Because it always is a money washing.”

“No, this I don’t mean. Why did you catch the computer games?”

“Oh,” pousmál se Godric Simpson. “In ordinary life I’m a game designer.”

“A game designer? So, Crona for example, that’s your fault?”

“My fault?!” odpověděl uraženě Simpson a přestal obracet krysu na meči před kostlivcem. “Crona is my biggest success! Do you know how much money goes to the state budget from Crona players? Only one man on the world knows it, woman, actually, yes, Lucy Rosel. Look, I am sorry I’ve never heard about Harry Potter and his amazing school for wizard. I’ve heard only about Moore Academia, but that’s gone. And that is my fault! My fault is we are captured here, my fault is there somewhere outside is running mad demonical wizard, which can use the Trismegistos title! That’s my fault! So, don’t take me out maybe only one thing, what I did for U and which serves more than hurts!” křičel Godric Simpson, ale když viděl paralyzovaného reprezenta, tak se uklidnil. “I’m sorry,” pronesl tiše. Ale Parker nebyl omámen z Godricova křiku.

“No. Listen,” zašeptal. “What do you hear?”

“Nothing… Nothing! No blizzard, they’re going back!” zvolal mág rovnováhy, posadil se na židli a instinktivně dal ruce za záda právě ve chvíli, kdy oba vězni uslyšeli hukot vrtulníku.

“No. That isn’t Montoya’s helicopter. It’s strongest… It’s the Avatar Transporter! The Imperial Army! They are going to save us! We are saved!”

“How you can recognize it?”

“Oh, It’s some natural… no, don’t say it!”

“So, except you have a serpent tongue…”

“Oh, come on!”

“…the werewolf ears?”

“Thanks, Godric, I am a perfect monster now! Wait! There is something else, another machine. And this one belongs to Montoya.

“Dremoran? How are you feeling?” zařval v transportní helikoptéře Taylor. Mág držel v ruce ametyst, kterým právě odvolal magickou vánici.

“It will be good. Prepare for landing,” odpověděl Dremoran stále zahleděn do Klenotu.

“Sir, we have the problem,” ozval se v interkomu hlas pilota.

“Go ahead.”

“There is another helicopter in the air. It’s… red, I think.”

“It’s Montoya,” odpověděl Petrov. “He always had to have something extra. Can he… threat us?”

“No, sir, I don’t suppose… He is landing.”

“So, do the same,” přikázal Taylor.

“Roger that,” poslechl pilot a transportní helikoptéra klesla k zemi. Nejprve vyskákali ven kojoti, poté Taylor a Petrov a nakonec Dremoran. Ten jako jediný neměl bílou uniformu, ani noktovizi.

“Nice,” ušklíbl se Petrov. “It’s like on Siberia. Dupalski, do you have something?” zeptal se nejmladšího z kojotů, který měl za úkol najít signál reprezentantova lokátoru.

“Yes, sir. Weak signal, that way,” odpověděl Dupalski a vedl formaci blíže k ruinám.

“Okay. That could be a problem,” pronesl po chvíli Dremoran a zastavil se.

“What’s going on, John?” zeptal se imperátor a zdvihnutím dlaně zastavil zbytek skupiny.

“I see the castle.”

“Yeah, we all see that ruins.”

“No, you don’t understand. You see the ruins, I see the castle. And what worst, I feel the castle. In fact, imperator, you are staying in middle of wall just now. I can’t follow you, the astral trace is too strong, it’s… real now… for me. Continue without me, I will try to get to inside… some way. The prisons must be in some proved part, so it can’t be so big problem. If you find Daemon, shoot him with el-mag immediately. Good luck.”

“He’s right, sir,” řekl Dupalski. “They are somewhere beneath us.”

“Okay, Dupalski, go with him,” rozkázal Taylor. “Milton, Kranich forward, Otto, Chihury backward. Go, go, go.” Dva z kojotů se přesunuli ještě více dopředu, zatímco druzí dva se stáhli za generálova a imperátorova záda.

“So, what do you see?” zeptal se Dupalski, který dával pozor na Dremorana.

“Everything except you, guy,” ušklíbl se mág.

“What?! Why you don’t see me?!”

“Because I am walking along the wall. And you are walking inside the wall, it’s little scary, you know? I appreciated if you guard me from other side.”

“Okay. Just to say,” řekl ne už tak klidně Dupalski.

“It is forty meters in front of us,” zvolal po chvilce vlasatý mág.

“Forty meters? How you can see so far? You even haven’t noctovision!”

“That’s simple. Here is a day.”

“Sir, I think I’ve seen something,” ozval se v Taylorově interkomu Miltonův hlas. “Some move ten meters right next to me.”

“Okay, Milton, slow down,” odpověděl general. “Kranich, go to Milton position. Otto, Chihury…

Někde daleko před nimi vyšlehl plamen.

“Milton, please respond… Milton, respond!” Ale z vysílačky se ozýval jen šum. “Crap,” zaklel Taylor. Zamračeně se podíval na Matyase. Ten se stejným výrazem pokýval hlavou a namířil elektromagnetickou pulzní puškou před sebe. V hledáčku se snažil najít jakýkoliv podezřelý pohyb v místě výšlehu, což samozřejmě nebylo v noci nikterak snadné ani s noktovizí. “Kranich, go back to us,” stihl ještě vydat rozkaz generál a napodobil imperátora.

“I’m on the way,” ozvalo se z interkomu.

“Do you see it?” zeptal se Petrov Taylora, když se mu v hledáčku objevila běžící Kranichova figura.

“There is something… behind him.”

“Kranich,” řekl Matyas do vysílačky, “when I say to you, turn right and run. Hold… hold… Now! Run!” zařval Petrov, Kranich zabočil a z dvou pušek vyletěly naráz dva energetické výboje, které patrně zasáhly svůj cíl. “Kranich, please respond.”

“I’m okay. This one isn’t.”

“How does he look?” zeptal se Matyas.

“Blue cloak, blue hair… do you need any other signs?”

“Okay, I’m going to your post, Kranich,” řekl Petrov do vysílačky. “Cover me,” dodal ještě ke generálovi, který stále obhlížel hledáčkem okolí. “Otto, with me.”

“Roger,” přitakal další kojot a kráčel společně s imperátorem k místu, kde ležel skolený Démon. Asi v polovině cesty je ale překvapil další energetický puls. Matyas uskočil stranou a Otto namířil na další tělo plamenometem.

“Thanks, Taylor. Kranich, do you still see the body?”

“Yes, sir, it’s still here,” odpověděl Kranich.

“So, that’s very bad,” povzdechl si Petrov, “Dremoran, please respond… Dremoran?”

“Yes, sir? What do you need?”

“We killed the Daemon… twice. It looks he can ‘making’ the copies of him. Is that possible?”

“In his naturality, no. But if he has the Gem, he maybe found the way how replicated himself. In fact, he can do almost everything now.”

“So, why you don’t use your Gem against the astral trace?” zeptal se Taylor.

“That was very clever, general,” odpověděl s úšklebkem Dremoran do vysílačky. “The astral tracing is one of my Trismegistos powers. I can’t use the Gem against myself. And so Daemon can’t use the Gem against his powers.”

“Which are?” ptal se dál imperátor, zatímco nervózně obhlížel okolí.

“If I remember, he can go trough items, he sees the human phobias and he is commanding some type of black magic.”

“Black magic?”

“Yeah, that could be a way. It’s a shield of darkness, with force feedback. It can be only in front of him.”

“What a lucky, we are five,” ušklíbl se Matyas.

“En effet,” ozvalo se z interkomu.

“Taylor, Chihury, Kranich, continue to our position.”

“Stop,” zastavil Dremorana Dupalski.

“What happened?”

“You don’t see it?” podivil se kojot a ukázal na mýtinu v lese. Bohužel mág tam viděl ještě les.

“No. What?” nechápal Dremoran.

“There is a helicopter. A red one.”

“Bien! Throw this thing there,” řekl Dremoran, vyndal z pod pláště lahvičku se zlatavou tekutinou a podal ji kojotovi.

“What is it?” zajímal se Dupalski.

“Don’t ask, just throw it there. Quickly!”

Dupalski tedy udělal, jak mu mág řekl, a hodil lahvičku k helikoptéře. Znenadání se objevil obrovský výbuch a z helikoptéry nezbylo zhola nic.

“What the hell it was?!” vykřikl kojot.

“Molotov,” odpověděl klidně Dremoran.

“Molotov?! Molotov cocktail? I’ve seen many Molotovs, they’re not exploded so big!”

“It was upgraded Molotov.”

“And you are wearing these under your cloak?!”

“Don’t worry, it’s safety there. Hey, there it is, come on,” křikl Dremoran na mladého kojota a sestupoval do odpadové stoky.

“Hey! How you do that?!” zavolal za ním Dupalski.

“Do what?!”

“There is an iron gulley grating! You came trough it!”

“Hmm, that’s interesting, but I think I need your help just now, so come on!” zvážněl mág, když uviděl, jak se ze země zvedali kostlivci a pomalým krokem postupovali k němu. Dupalski odstavil mříž a proběhl s plamenometem před Dremorana.

“So, how singing Prodigy: I’m firestarter, twisted firestarter!” zařval a nechal konat svou zbraň. Všechny bestie padly popelem. “That was easy,” pronesl nevěřícně mladý kojot.

“Yeah,” přitakal Dremoran, “I’ve the bad thinking too,” dodal a pokračoval po boku kojota dál temnou chodbou.

“I think I’ve heard something from surface,” uslyšeli po chvilce hlas vycházející z katakomb. Mág zvedl dlaň na znamení zastavení a schoval se s kojotem v nejbližším výklenku.

“After. Now I want to do this,” uchechtl se známý temný hlas.

“Petrov, please respond,” zašeptal Dremoran do interkomu.

“Go ahead,” ozvalo se zpětně.

“We are inside the catacombs. The Daemon and Montoya are somewhere deeper here. Also we blew up the Montoya’s helicopter.”

“Good work. Do you think it’s the… original Daemon?”

“I am pretty sure, this one is speaking. I have a plan…”

“Daemon! Daemon Trismegistos! You are coward if you’re still sending these copies. It’s too easy to kill them. I want you!” křičel Matyas Petrov před ruinami starého hradu, zatímco v pětičlenné skupince prozkoumával pomocí své pušky okolí. “Nebo máš snad strach?” dodal ještě. “Come on!”

“He is on your way,” ozval se po chvilce mágův šepot z imperátorova interkomu.

“Good,” odpověděl stejně potichu Matyas, “according the plan.”

Netrvalo dlouho a postava zahalená v tmavomodrém plášti se objevila v hledáčku obou pušek. I tentokrát vystřelily obě najednou. Postava se po zásahu zastavila, ale neskácela se k zemi jako předchozí dvě. Po dvou vteřinách znovu vykročila směrem k nim.

“Sir?” nebyl si jistý Taylor.

“Save ammo,” utrousil Petrov a svou pušku předal Kranichovi. “I’ll say you.”

“Do you… want to see me, imperator?” pronesl posměšně Démon Trismegistos.

“Yes, that’s right. I want to see you. I want Parker back.”

“You are missing him?” zašklebil se čaroděj.

“A little.”

“And what do you… offer?” zajímal se Démon.

“Me.”

“Pff. That’s a very big sacrifice, imperator. Why you would do that?”

“He is important… for the Europe City.”

“Hmm. Now. Maybe. But when the war come?” argumentoval Démon a hleděl imperátorovi přímo do očí. “And it’s coming. You know that. I see directly to your mind. You are afraid of the war. I see… what the…?” zarazil se čaroděj.

“Can you describe that… that hell?” napodobil imperátor Démonův škleb. “Or I must do that myself? The American thermonuclear bombs falling on my city. And you are there. The billions of Chinese soldiers burning my land. And it’s your land too. The armies of machines with only one goal. Your death. The supervolcano eruptions, which turn the world to the darkness for years and kill all living things on the planet. Nothing to eat. No soul to feed. Nobody will survive. Nor you, Daemon! Taylor, Kranich, now!” křikl imperátor a uskočil stranou.

Taylor s Kranichem vystřelili z pulzních pušek na oslabeného Démona a ten se sesunul k zemi.

“So, it’s finally done?” zeptal se Otto, když mířil plamenometem na bezvládné tělo.

“Shoot him again,” přikázal Petrov Kranichovi. “And search the body. Dremoran, please respond… Dremoran, respond. Dupalski, Dremoran, please respond…”

“Oh, crap,” zaklel Dupalski.

“What’s happened?” zeptal se Dremoran kojota.

“Some kind of jamming, I lost the signal of Parker’s locator and the intercom is offline.”

“It’s beginning,” pronesl mág.

“Beginning what?” zajímal se kojot.

“The magic battle in astral trace. Or the blizzard starts again, what is a worse option.”

“We should hear the blizzard here,” uklidňoval mága Dupalski, nebo spíše uklidňoval sám sebe. Za chvíli ale mladý kojot zdvihl dlaň. “There are they!” zašeptal. “Do you see them?”

Dremoran se nejistě zahleděl před sebe. “How many people are there?”

“Three. I recognize Parker.”

“I see six… or five and the Beast. Wow, she’s pretty hot!”

“The beast?” zarazil se Dupalski.

“Of course not the Beast! Miss Mici, I thought,” odpověděl uraženě Dremoran.

“Oh… who?”

“Long story. Keep quite now,” rozkázal Dremoran a potichu se snažil dostat nepozorovaně do mučírny. Montoya stál naštěstí k infiltrátorům zády, což tuhle akci udělalo o hodně jednoduší.

“Freeze,” pronesl Dupalski, když hlaveň plamenometu spočinula na Montoyových zádech. “Or I can melt you now,” ušklíbl se mladý kojot.

“Dremoran?” pronesl nevěřícně Godric Simpson a vstal ze židle, což Montoyu trochu vykolejilo.

“Agent Lurke?” pronesl ještě nevěřícněji Michael Parker, a také vstal, což Montoyu už vykolejilo docela hodně.

“Mr. reprezentant, master Simpson, I’m glad to see you.”

“How you get here, Dremoran?” zajímal se Godric, “Did you dismiss the blizzard?”

“Yeah. At least I think so.”

“But how?”

“By this,” řekl mág a ukázal zářící ametyst Simpsonovi.

“The Gem… is shining. But that’s mean…”

“Exactly. It’s coming.”

“And what about the local astral trace? It’s must be torturing for your mind.”

“We were wrong in this. In fact I see and I feel all this as real, so I would like to go, because here will be very dangerous place… in few minutes… for me. So, let’s go,” řekl Dremoran, zatímco sledoval, jak Bestie obdařila slečnu Mici magickými schopnostmi, a ta zmizela s Marlickem ve spleti chodeb. Skupinka se zajatcem se vydala k východu. Bohužel je Parker a Simpson zapomněli varovat před kostlivcem, kterého Dupalski sice instinktivně zlikvidoval, ale Montoya to vzal jako svou jedinou šanci a vzal nohy na ramena.

“Shit,” zaklel znovu kojot a vytasil automatickou pistoli.

“Useless,” pronesl Dremoran a sklonil jeho zbraň k zemi. “Look!”

Tam, kde mág viděl denní světlo a kojot odsud cítil studený noční vítr, vyšlehla dávka z plamenometu.

“Hello, Pablo,” ozval se imperátorův hlas. “It’s a long time what I saw you. How you doing?”

“Pablo Montoya, you are arrested,” přidal se Taylor a mířil na zakrslíka el-magem.

“Petrov! I would never believe I’ll say this, but… I’m glad to hear your voice,” zvolal reprezentant ke skupině na druhé straně chodby.

“Believe or not, Parker, I have the same feeling,” zasmál se Matyas.

“So I suppose the plan was success,” řekl Dremoran, když došel ke skupince kojotů.

“It wasn’t so hard,” ušklíbl se imperátor.

“Did you take him out the Gem?”

“Sure,” ušklíbl se pro změnu Taylor a předával mágovi zářící sluneční kámen.

“And he is…”

“…laying on the snow, face in ground. Kranich and Chihury guard his body.”

“Perfect, let’s go,” oddechl si Dremoran a pospíchal pryč. Celá skupina ho ráda následovala, snad až na vrtošivého Montoyu.

Poblíž helikoptéry postávaly celkem tři postavy a další se válela ve sněhu.

„Did you drag him here?“ zeptal se udivený imperátor.

„Yes, sir. And Milton is back,“  zvolal Kranich.

„Milton? Where are you?“ divil se Taylor.

„I’m here sir,“ ozval se další kojot, který se opíral o helikoptéru a přidržoval se za zakrvácenou nohu. „That son of bitch suprised me, but on the end, it ends in the flames of hell,“ zašklebil se, částečně smíchy, ale víc bolestí. „But still, my intercom was damaged, so I was trying to sneak back.“

„Good work, Milton,“ pronesl Taylor.

„I’ll look on the leg,“ podotkl Dremoran a hrnul se ke kojotovi.

„Wait. What we will doing with these two?“ zeptal se další s kojotů

„Do you think, we can leave him here?“ zamyslel se  imperátor  a díval se na bezvládné čarodějovo tělo.

Mág se sklonil k tělu modrovlasého čaroděje a pozorně si jej prohlížel. „I think so,“ řekl po chvíli. „He is weak. I don’t know if he is dead, I doubt about it, but he is definitely weak and without the Gem he will be still weak. So, we leave him here. Maybe blizzard will drain rest of life from his godless body.“

„And what about him?“ zeptal se Dupalski a strčil do Montoyových zad hlavní plamenometu.

„This one will came with us,“ reagoval téměř okamžitě Dremoran. „It’s not good when these two are together.“

„Good, I know about good place for him… in Brückerwald,“ uchechtl se imperátor.

„If you mentioned Brückerwald, imperator… Maybe it’s the best time for reopening case of Lena Line,“ pronesl mág.

„Na tom se právě pracuje,“ ušklíbl se imperátor. „Let’s go!“ zvolal a všichni naskákali do transportní helikoptéry. Dremoran se vyhoupl jako poslední. Když vrtulník začal stoupat, smutně se díval směrem k nejvyšší Übersteinské věži, ze které jen on pozoroval záblesky magické bitvy.

„You can’t change it,“ pronesl vedle něj sedící Godric Simpson. „They are your ancestrals. All of them.“

„I know. But the world could be different. Maybe better.“

„Maybe better, maybe worse, maybe both. But we have our own world.“

Nezdálo se, že by Dremoran vnímal slova svého mistra a konečně se sklonil nad Miltonovou zraněnou nohou. Poté, co si pozorně prohlédl ránu, vytáhl zpod svého pláště další lahvičku, tentokrát s červenou tekutinou.

„And what’s this? A healing potion?“ zašklebil se Dupalski.

„Exactly,“ usmál se mág, otevřel lahvičku a trochu si loknul. Pak dal napít Miltonovi a nakonec nalil tekutinu do rány. Miltonův obličej se zkřivil to příšerného šklebu, ale nevydal ani hlásku. Všichni mágovo ošetřování se zájmem sledovali, čehož se snažil opět využít Montoya. Jakmile zahlédl nedaleko od něj vojenský batoh, domyslel si, co v něm je a čekal na vhodnou příležitost. A ta přišla teď. Když Dupalski sledoval bezdechu Dremorana, rychle se vzdálil z dosahu jeho plamenometu a skočil po batohu s padákem.

„Shit, you son of bitch!“ vykřikl naštvaně mladý kojot a opět tasil pistoli. Instinktivně tak zareagovali i ostatní kojoti, ale Montoya už byl s padákem na okraji helikoptéry, když ho jedna z kulek trefila do nohy. I přesto se převalil s padákem přes okraj a zmizel ve vzduchu.

„We must return for him!“ zařval imperátor.

„No!“ křikl Dremoran stále se sklánějící nad Miltonovou nohou. „We can’t return. The magic battle in astral trace is  over. The castle is crashing down just now. If we will go back, some rock can hit the helicopter.“

„But only you are seeing this ‘astral trace’,“ nesouhlasil Dupalski.

„Yes. The rock will kill only me. But I am connection between astral trace and reality. If some rock  smash my body, it will damage the helicopter too. We can’t return.“

„He must be punished!“ argumentoval imperátor.

„I am pretty sure he will be,“ zašklebil se Dremoran. „Do you remember what I told you in conference room, imperator?“ zeptal se Dremoran a pomocí dvou klenotů znovu přivolal vichřici nad Übersteinem.

Pablo Montoya se konečně dobelhal k téměř zasněženému tělu modrovlasého čaroděje. Nejprve ohmatal krk, ale žádný tep neucítil. Ani srdce mu nebilo. Nakonec natáhl ruku, aby mu zavřel víčka. Když je však zavřel, ucítil ostrou bolest v zápěstí. Chtěl ruku stáhnout zpět, ale Démova ústa byla na jeho ruce jakoby přilepená. Zařval bolestí.

(15) Mezitím, co se imperátor s kojoty pokoušel osvobodit Übersteinské vězně, Gem Signor Trismegistos musel vyeliminovat hrozbu, která mu už jednou zhatila plány. Brückerwald. Nejzabezpečenější vězení v Europe City, ve kterém si odpykával trest nejhorší zločinec impéria.

Helikoptéra se snesla na přistávací plošinu před věznicí, kde již byl připraven druhý vrtulník. Oba piloti se mezi sebou pozdravili gestem a z prvního vrtulníku vystoupily tři osoby. Gem Signor, jeho dcera Lucy Rosel a velvyslankyně Lin Shayli. Když se trojice přiblížila k vrátnici, vyšla naproti nim jiná skupinka. Černovlasý muž v oranžové kombinéze a za ním dva strážní mířící na vězně samopaly. Gem Signora zaujal vězňův bledý obličej, který mu připoměl domovinu na Věčnosti.

„A chinese girl and the old man are going volunteer to Brückerwald?“ zeptal se vězeň a neustále se šklebil. „Whatever you screw up,“ otočil se ke strážným, „it must be big,“ dodal a nepřestával se smát.

„Hey man, this isn’t fun. You have the work to do,“ řekl naštvaně jeden ze strážných a vedl dál vězně k druhé helikoptéře.

Číňanka i stařec sice vyvolali u vrátnice patřičné podezření, ale bankéřka vše vysvětlila a vedla je do vnitřku vězeňského komplexu. K této skupince se přidal ještě jeden vědec a dva příslušníci ochranky.

„Mind prison? Zní to zajímavě, to ano, ale jak to funguje?“ zajímala se diplomatka, když jí vědec představil jeden z projektů věznice.

„Simply. Vězeň je napojen na kapačky, jako by byl v kómatu, což ve skutečnosti je. Jeho paměť přesuneme do nepřístupné části mozku. Tak v podstatě tráví nekonečnost v nicotě.“

„Hmm. Takže oni nic neví?“

„Jednu věc vědí vždycky. To, že jsou uvězněni. My je monitorujeme. EKG, EEG, všechno zaznamenáme.“

„Ale to jsou všechno jen grafy. Asi stěží jim můžete nahlédnout do jejich snů. Třeba v nich provádějí ještě horší věci, než za které jsou odsouzeni, nemyslíte?“

„Jak jsem řekl, tráví nekonečnost v nicotě. A můžete mi věřit, sám jsem to zažil.“

„We are here,“ řekl jeden ze strážných. Skupina stála před výslechovou místností, ve kterém seděla na pryčně drobná mladá černovlasá žena. Druhý ze strážných doprovodil dovnitř starého kouzelníka.

„Hmm. Old one. Jdete mě vystřídat?,“ pronesla posměšně černovláska. Gem Signor si ji teď mohl pořádně prohlédnout. Dlouhé kudrnaté vlasy jí zakrývaly většinu tváře. Ale pár hnědých očí vždy probodával posměšně kouzelníka. Přesně jako před pěti lety. Rozdíl byl jen v oblečení, kdy černou uniformu biotechnika nahradila nehezká oranžová kombinéza.

„Ne. Já ne. Slyšel jsem, že jste nikdy neprozradila, kam jste ukryla vražednou zbraň, slečno Line.“

„A myslíte si, že to řeknu vám? Starému muži, který si jen tak napochoduje uprostřed noci do Brückerwaldu a budí mě z nočního klidu? Vyslýchali mě dlouho, skoro mučili, ale nikdy jsem jim to neřekla. Třeba to ani nevím?“

„To si nemyslím. Ale řekněte mi jedno. Proč jste jim to neřekla? Na vašem trestu by to přece nic nezměnilo.“

„Nic by to nezměnilo. Sama jsem se doznala, k čemu tedy důkaz, že? K tomu, aby mě mohli šoupnout do jedné z těch buněk myšlenkového vězení. A to já opravdu nechci. Víte přece, čím jsem byla, že?“

„Napadá mě… co když jste ho nezabila?“

„Nezabila?“ ušklíbla se ironicky Lena Line. „Nevím, proč jsem ho zabila. Sama neznám svůj motiv. Vím jen, že jsem stiskla spoušť. Zabila jsem ho, to je to jediné, čím jsem si jistá.“

„Mohl bych vám odpovědět. Vím o té zbrani skoro všechno mimo jedné věci. Kde se nachází teď…“

„Balistický expert?“ zeptala se posměšně černovláska.

Gem Signor vytáhl z pod pláště velký zlatý medailon se zdobeným velkým T a natočil ho tak, aby Lena dobře viděla. „Poznáváte to, slečno Line? Říká se, že váš bratranec Harold Crestern patřil mezi nás.“

Lena se od kouzelníka odtáhla a chvíli přemýšlela, než odpověděla. „Patřil. Trismegistos Order. Harold byl podivín a popravdě řečeno jsem se s ním příliš nezahazovala. Zajímalo by mě, co dělá teď. Má život, na rozdíl od někoho.“

„Nemá život,“ odpověděl zamračeně Gem Signor. „Je mrtvý. Tak jako kterýkoliv jiný Trismegistos, který byl před třemi lety v blízkosti akademie v Blatech. Z Trismegistů již zbývají jen tři. Já, jelikož jsem jaksi „neměl život“, ten, který dorazil příliš pozdě, a samozřejmě vrah sám. Myslím, že znáte vraha. Předpokládám, že zbraň, kterou jste zabila Jacka Inita, k vám nepřišla sama, že? Někdo vám ji podstrčil…“

„Enough!“ vykřikla Lena. „Proč vás tak zajímá ta zbraň?“

„Protože jsem to byl já, kdo jí byl zabit!“ rozčílil se Gem Signor a odvrátil se od vězně. „Dvakrát. A tentokrát se nehodlám zastavit neopatrností a přehnanou vírou ve své schopnosti. Mohu vás ujistit, že Jackovi jste poskytla velkou úlevu, nebylo to pro něj snadné sdílet se mnou jedno tělo. Teď už ale nemohu riskovat,“ pronesl a otevřel medailon. Modré a červené světlo osvítilo celou výslechovou místnost, stejně jako Lenu Line. „Nemohu si dovolit zklamat. Kdo vám dal tu zbraň? Mladý muž s dlouhými modrými vlasy? Se zarudlou tváří a temnýma očima?“

Lena přikývla. „Říkal, že Jack musí zemřít. Že je posedlý. Že je to pro jeho dobro. Že ho musím zabít právě tou zbraní, právě tím černým revolverem. Proč? Proč jsem to udělala? Skoro jsem ho milovala. Ale zabila jsem ho. Proč?“ ptala se Lena Line starého kouzelníka a zároveň sama sebe.

„Právě proto,“ vysvětlil Gem Signor a otočil se k Leně zády. „Právě proto, že jste ho milovala, jste ho zabila. Jinak to nefunguje. A teď, slečno Line, kde je ta zbraň teď? Kde je Černá perla?“

„Imperátor znovu otevře váš případ, slečno Line,“ řekl Gem Signor ve dveřích a opustil výslechovou místnost. Na chodbě se připojil k Lucy a Lin.

„Tak? Dozvěděl ses, co jsi potřeboval, otče?“ zeptala se Lucy.

„Ano, dozvěděl,“ odpověděl nepříliš nadšeně starý kouzelník. „Řekni mi Lucy… proč musí být všechno v Laboratoři?“

Vysoko v Bavorských Alpách zuřila vichřice. Mimo skučení meluzíny se ozýval ovšem ještě jiný zvuk. Bolestný sten umírajícího Pabla Montoyi, kterému zesláblý modrovlasý čaroděj vyřezával srdce pomocí ostrého kamene. „Vzali mi Sluneční kámen,“ pronesl rozzlobeně pekelným jazykem. „Vzali mi lstivost Leviatana. Vzali mi vychytralost Lucifera. A myslí si, že mi vzali život. Zuřivost Satana mi však vzít nemohou, a ten hlupák Dremoran na vlastní kůži pozná, že je jen jedna cesta jak zabít čaroděje!“ zvolal do skučící vánice a zvedl vyhřeznuté srdce k ústům. Když se dostatečně nasytil, prohledal tělo jeho padlého společníka, mimo peněženky s tučným obsahem, který si hned přivlastnil, objevil ještě malou černou krabičku. Zmáčkl největší tlačítko na přístroji a před ním se zobrazil holografický text s logem Europe Times a s palcovými titulky: SHINING GEM AT PRAGUE LABORATORY. Jeho úzké rty se zkřivily do ironického úšklebku.

Jakub Šinko

Related posts:

1. Die, Trismegistos, die! 2/4 Sur l’oreiller du mal c’est Satan TrismégisteQui berce longuement notre...
2. Die, Trismegistos, die! 1/4 Věnováno: Než začnete číst… Je to asi hodně divné psát...
3. Smyšlenky – čtvrtá kapitola Kapitola 4: Práce „A co se ti tedy zdálo?“ zeptala...

(Charles Baudeilare, Květy Zla, Au Leucter)

To Satan Trismegist svou řečí kouzly jistou
nám na podušce Zla k snům ducha konejší,
a drahocenný kov té naší vůle vší
je měněn v oblak par tím chytrým alchymistou.

(přeložil Svatopluk Kadlec)

(6a) „Jamesi! Jamesi!“ křičel Dremoran přes nástupiště Spojky v Paříži. Tisíce lidí stoupaly po eskalátorech k obrovské platformě, podél níž vedlo několik průhledných azurových tub. A někde v tomhle chumlu zahlédl pobočník Godrica Simpsona známou tvář tiskového magnáta. Ten zatím stál u novinového stánku, kde si chtěl koupit kopii svého deníku. Na nejbližší lavičce seděla Veverka s malým batůžkem na zádech a s připraveným fotoaparátem v ruce.

„Your reader device, please,“ požádal obézní stánkař, když se James dostal na řadu. Šéfredaktor položil před prodavače malinkou krabičku s foto-emitorem. Stánkař ji vzal a nasadil na jeden z konektorů na pultu. „Europe Times, I suppose, mr. Inite?“

„Sure,“ odpověděl James.

„2 euro credits.“

„In reader.“

„Very well,“ usmál se stánkař, zmáčkl jedno z tlačítek a po provedení transakce podával čtečku zpět Initovi. „Sunny day to you.“

„Jamesi,“ vydechl Dremoran, když se konečně prodral davem až k šéfredaktorovi.

„Dremorane?“ znejistěl James, když se otočil a málem vrazil do vlasatého mága.

„Ahoj… Jamesi, míříš do Prahy?“ zeptal se Dremoran a šeptem dodal: „Na banket?“

„Jop. Velvyslanci, imperátor, banket. Velká hra. Jak to víš?“

„Já vím hodně věcí…“

„A některé bys raději nevěděl, já vím,“ dodal za něj James již známé úsloví. „A co ty? Taky Praha?“

„Shodou okolností… taky Praha,“ pronesl s úšklebkem Dremoran.

„Shodou okolností,“ přitakal James. To určitě, dodal si v duchu.

„Potřeboval bych… laskavost,“ zvážněl Dremoran, ale přerušilo ho pištivé hučení jedné z tub. „Více uvnitř,“ zařval a následoval Jamese blíže k hučící tubě, zatímco další hluk se řinul z ampliónů.

„The Connect train to the central region is approaching¹ by platform 2, side right.“

K nástupišti se tubou velmi rychle blížila obrovská vlaková souprava. Bílá lokomotiva připomínající spíše čenich letadla následovaná dlouhou řadou velkých bílých vagónů se zastavila těsně za nástupní plošinou. Mezitím se Veverka snažila dostat k Jamesovi a Dremoranovi skrze dav, který se nyní agresivně pohyboval směrem k přistaveným vagónům. Její malý vzrůst jí to nijak neusnadňoval, ale nakonec se k dvojici přece jen probojovala a upřeně se podívala šéfovi do očí.

„Sakra, málem jsem na tebe zapomněl,“ přiznal James a snažil se dostat fotografku před sebe.

„Všimla jsem si, šéfe,“ poznamenala naštvaně, ale to už stoupala po ocelových schodech do kulaté chodby táhnoucí se podélně středem vagónu. Každých pár metrů byla čtveřice dveří vedoucích do malých kupé. Konečně vystoupala do jedné volné kabinky vpravo nahoře. James ji následoval, a hned za ním Dremoran.

„Dremorane, dovol, abych ti představil svou dvorní fotografku, Yvett Squee,“ pronesl Inite, jakmile se usadili do sedaček. „A tohle je přispěvovatel a básník Drem…“

„John,“ opravil ho mág. „John Lurke.“

„Ráda vás poznávám, pane Lurke,“ zakabonila se Veverka a stydlivě podala ruku do Dremoranovy nastavené pravice.

„Potěšení je na mé straně,“ usmál se mág a drobnou ručku políbil. V tu chvíli se souprava pohnula a Spojka vyrazila ke svému cíli. Brzy nabrala takovou rychlost, že se krajina za oknem a azurovou tubou docela rozmazala.

„Tohle miluju,“ pronesla uchváceně Veverka při pohledu na deformovaný obraz za oknem. James mezitím vytáhl z opěradla sedačky mechanické rameno a umístil do něj novinovou čtečku.

„Tak, ‚Johne‘, co by mělo být tou laskavostí, kterou po mě chceš?“

„Potřeboval bych se podívat do bytu tvého bratra,“ vyhrknul Dremoran a Veverka vytřeštila oči. Tohle jistě přivede Jamese znovu ke skotské, pomyslela si.

„To je… dost troufalé,“ odpověděl příkře šéfredaktor, „mohl bys mi říct, co tě tam tak láká?“

Dremoran nejprve pohlédl na dveře kabinky, jsou-li stále zavřené, a pak se naklonil blíže k Initovi. „Věc, artefakt, který si Jack přivezl z Komparu. Vím, že je to troufalé, ale je to také nutné. A věř mi, že nejsem jediný, kdo po tom pase a v jiných rukou bys to viděl jen velmi nerad.“

„Co je to ‚to‘?“

„Uvidíš,“ ušklíbl se Dremoran. Hrát na zvědavost bylo vždycky sázkou na jistotu.

„Uvidím, jestli tě tam pustím,“ ušklíbl se James a stiskl tlačítko na čtečce. Před ním se zobrazil dvojrozměrný holografický text se záhlavím Europe Times. Trochu zahýbal mechanickým ramenem, aby měl text kolmo před očima a pustil se do čtení.

James vzhlédl od novin a podíval se na hodinky. Za pět minut dvanáct, jen aby to tak nebylo i s naším příchodem na banket, pomyslel si. Jelikož krajina za oknem nabývala realističtějších proporcí, domyslel si, že právě zpomalují a přijíždějí do Prahy.

(7) Zatímco v Praze bylo ten den celkem slunečno, v Moskvě, kde se imperátor rozhodl uvést jednoho z hostů do své země a kde přemýšlel o odkazu svých předků, padal sníh, který se po dopadu na dlážděné náměstí měnil v nehezkou břečku. Matyas Petrov kráčel v kožešině k letištní hale, kde měl vyčkat několik málo minut do příjezdu Lin Shayli, velvyslankyně Čínsko-Indického Konsorcia, které v sobě též zahrnovalo Indonésii, Malajsii a Filipíny. Jak byl zpraven, s druhým diplomatem se setká až v Praze.

Ještě než stačil vstoupit se svými gorilami do haly, viděl nad přistávací plochou helikoptéru, jak se snáší k zemi. Přidal do kroku a za několik minut stál tváří v tvář atraktivní čínské diplomatce. Byla téměř stejně vysoká jako Petrov, rovné černé vlasy jí splývaly až k pasu a v hnědých očích se jí zračila vypočítavost. Hnědé přece značí věrnost, vzpomněl si Matyas na slova svého mentora. Věrnost k vlasti, domyslel si rychle, když jeho pohled sklouzl na rudý kostýmek, který zatím překrýval kabát.

„Welcome in my land, ambassador Shayli, I am Matyas Petrov,“ přivítal ji a uklonil se na pozdrav.

„Hmm, the imperator himself, what a pleasure for me,“ usmála se Číňanka.

„It’s more pleasure for me, ambassador,“ ušklíbl se Petrov a vedl diplomatku ke své limuzíně, nyní následován již čtyřmi bodyguardy.

„Very comfortable,“ podotkla velvyslankyně, když se limuzína rozjela.

„Yeah, but don’t get used to². To the Prague we’ll use the public transport.“

„Public transport?“ zhrozila se slečna Shayli.

„With a VIP section, of course,“ ujistil imperátor diplomatku, která se zatím snažila zachytit nějaký pohyb za okýnkem. Neúspěšně.

„Where is everybody?“ zeptala se nervózně po chvilce. „I don’t see any people.“

„They are preparing for Fall celebration³, which will be tomorrow. Also the Russians aren’t so socially.“ Limuzína vjela do patrového parkoviště a řidič zamířil na vrchol. „And if you want to see people…“ pronesl Petrov, a když auto zastavilo, otevřel dveře a gentlemansky vyprovodil velvyslankyni. Před nimi se naskytl pohled na ruskou stanici Spojky, která se od té pařížské lišila jen v tom, že tu byly pouze dvě azurové tuby. I lidí tu bylo méně, ale pořád dost na to, aby se mohli cpát do právě přistavené soupravy, mířící přes Minsk do centrálního regionu.

„What the hell is this?“ ptala se do větru unešená diplomatka při pohledu na obrovské bílé loko-letadlo.

„We call it the Connect,“ ujistil ji Petrov a zamířil k prvnímu vagónu za špičatým čumákem. Na rozdíl od ostatních byl sice kratší, ale o to více prostoru skýtal, neboť byl rozdělen pouze horizontálně. Podlahy i stěny byly potaženy červeným kobercem, místo sedaček tu byla dvojice kožených křesel a pohovka a přední stěně vévodila plazmová televize.

„That’s comfortable,“ ušklíbl se imperátor a tlumený hluk zvenčí značil, že se souprava rozjela ke svému cíli.

„I don’t feel anything. That’s interesting. You know, ‚the move‘?“

„Oh, don’t worry. Inertial dumpers⁴ of this thing are designed by the best engineer ever.“

(8) Vysoko v Bavorských Alpách zuřila vichřice a ruiny starobylého hradu se ztrácely pod nánosy sněhu. Mimo skučení meluzíny se ovšem ozýval ještě jiný zvuk. Když se na horizontu objevila helikoptéra pomalovaná ohnivými plameny, bouře jako mávnutím kouzelného proutku ustala. Vrtulník se snesl k zemi a proud vzduchu z vrtule odházel sníh z nedalekých kamenů. Z helikoptéry vystoupili celkem tři muži. Nejprve zakrslý človíček s krátkými hnědými vlasy a prasečími očky. Obhlédl krajinu a otřásl se, tady by žít nechtěl. Pak svůj zrak upřel na dalšího muže, kterému se patrně z vrtulníku nechtělo, ale třetí do něj kopl a on sletěl na zmrzlou zem. Ruce měl svázané za zády a světlé vlnité vlasy se rozbíhaly jako paprsky kolem jeho hlavy.

„Get up, Parker,“ křikl zakrslík. „You can cry for a long time in future. Hey, Gem Signor, where are you stuck⁵?“ zařval směrem k helikoptéře.

Modrovlasý čaroděj seskočil a neomaleně zvedl Parkera na nohy. S ďábelským šklebem se zadíval na krev, která stékala reprezentantovi z nosu. „What a pity I can’t kill you immediately and suck your blood, serpent.“

„You will regret⁶, especially you, Montoya!“ vzmohl se Parker na výhružku. Zakrslík ho ale ignoroval a vedl skupinku k ruinám. Několik metrů od kamenů si Parker všiml odpadové stoky. Ani ho nepřekvapilo, že Montoya s Démonem mířili přesně tam. Jakmile čaroděj odstranil mříž, ocitli se v široké chodbě porostlé lišejníkem vedoucí kamsi do hlubin hory. Byla tam tma, ale jen pro Parkera, protože Démon viděl pořád stejně dobře a Montoya kdesi vpředu machroval s baterkou. Asi po pěti minutách zmizelo mihotavé světlo za rohem a ozvalo se bolestné zaúpění.

„Wake up, old man, we bring you a buddy⁷,“ zazubil se zakrslík.

„Do you want to see your prison mate, serpent?“ zeptal se hrubě čaroděj. Než stačil Parker cokoli říct, Démon sevřel dlaň v pěst a pak ji rychle rozevřel. Kolem nich vzplály pochodně a reprezentantovi se naskytl pohled na středověkou mučírnu s dávno rozbitými stroji, na nichž tlely lidské kosti. Ale uprostřed hromady shnilého dřeva a rezavého železa stála židle a na ní seděl černovlasý rozcuchaný muž s rukama svázanýma za zády. Přes všechnu tu špínu vypadal staře.

„Introduce yourself,“ pobídl muže na židli Montoya.

„I am…,“ zasípal vězeň, „George, George Saul.“

„What a humility⁸,“ zašklebil se Démon, „Why don’t you say your public name, George? Or should I say Godric?”

„Godric Simpson? That wizard?“ probral se Parker a udiveně se díval na skleslého muže.

„A wizard?“ rozesmál se modrovlasý čaroděj. „Just a public figure of the Thelemians. This man hasn’t any magical powers. But you will have a lot of time… for talking,“ zašklebil se znovu Démon a přivazoval reprezentanta k jiné židli, zatímco Montoya si prohlížel rozbité vybavení mučírny a přemýšlel, jak by se s mučidly vypořádal se svým úhlavním nepřítelem, Matyasem Petrovem.

„Done,“ pronesl čaroděj a obrátil se na zamyšleného Montoyu. „Time to go, I have some business at Paris University, so move your lazy ass, Pablo!“

„No jo, no jo, to je spěchu najednou,“ zamumlal si pro sebe Montoya, domnívaje se, že ho Démon neslyšel. Ale tentokrát se přepočítal.

„And don’t use that language,“ zařval čaroděj, až se kameny rozduněly. „You know I hate it!“

Pablo Montoya se urychleně přesunul do odpadní stoky a zamířil k mříži. Démon se na rozloučenou ďábelsky zašklebil na oba vězně a mávnutím ruky zhasil louče. Za okamžik se na povrchu znovu ozval zvuk helikoptéry a o chvíli později o sobě dala vědět vichřice.

„Don’t worry, I’ll free you, Michael,“ zašeptal Godric Simpson do tmy.

„How? You haven’t powers,“ zasmál se ironicky Parker.

„Maybe I haven’t magical superpowers, but I still remember a few conjuring trick⁹. They are fools, both of them. They even don’t spot missing excrements,“ zasmál se tentokrát Godric a mezitím rozvázal reprezentantovi ruce.

„So, you can escape from this damned place?“

„No, that I can’t. As you unknowingly¹⁰ said, it’s damned. Try to walk to pond,“ pobídl ho vůdce Thelémské sekty a Michael Parker to po protažení zápěstí zkusil. Když se přiblížil k jezírku, ozvalo se napravo od něj lupnutí kostí. Vedle něj se teď zubil kostlivec s plameny v očích, který byl o hlavu větší než Parker a mířil na reprezentanta dřevěnou palicí.

„Don’t worry, he don’t hurt you, if you don’t want to go away, of course. I use him, when I need light… or fire. Just step back, Michael.“

„He? You have named it?¹¹ And how do you know my first name?”

„There is a lot of question, I know. You had been chosen for your job even before you arrived in Europe. Do you remember on the motivation letter? ‚Come in and help us build a new life‘? You were the only one who got it. The Thelemians, in fact Juditon in that time, chose you for your power.”

„A power? I have no powers,“ bránil se Parker, ale Godric byl neúprosný.

„No? And why the Daemon said you ‚serpent‘, don’t know? You have a not so rare power called serpent tongue¹¹. Don’t worry, the most of top politics have it. Paradoxly, Petrov hasn’t. So we needed you to save this part of politician work. And it was an excellent turn. Until now,“ povzdechl si Simpson.

„A serpent tongue? What is it?“

„Your skill in speech. Don’t you think it’s weird, then everybody believe you, Michael?“

„Everybody not. E. g…“

„Petrov, I know. He is immune, that’s why he is still the imperator, but I am afraid these two powerful fools are trying a very bad things.“

„Powerfools,“ odplivl si reprezentant na vlhkou zem.

(6b) „Jo, dostals mě, jsem prostě zvědavej,“ pronesl James Inite, když odemykal byt svého zesnulého dvojčete. Aspoň nebudu utrácet za hotel, přespim…“ ale to, co uviděl, mu vzalo veškerá slova z úst. Věci, které kdysi pomáhal pečlivě skládat do beden, byly rozházené po podlaze, skříně měly vylámaná dvířka a z některých částí zdí opadala omítka.

„Tady někdo pěkně řádil,“ podotkla Veverka a instinktivně vytáhla fotoaparát. Dremoran poplácal zděšeného šéfredaktora po zádech a jal se prohledávat poházené věci.

„Říkal, jsem ti, že nejsem jediný, kdo po tom pase,“ řekl a zvedl ze země masivní pozlacený svícen. Za to byl rád. Jeho magická past nastražená před téměř pěti lety to přežila. „Byl tu,“ pronesl zamyšleně.

„Kdo? Kdo tu byl? Kdo takhle zneuctil památku mého bratra, Dremorane?!“ křičel rozhořčeně Inite, ale Dremoran ho ignoroval. Jediné, co vnímal, byly vzpomínky zlatého svícnu. Památka na pár žhnoucích dlaní, které ho držely a v záchvatu zuřivosti bušily svícnem do stěn, až se celý dům třásl. V záchvatu zuřivosti, který vyprovokovala bezmocnost druhého nejmocnějšího tvora na planetě. Svícen se rozletěl proti zrcadlu a v něm se odráželo zhmotnění samotného ďábla s očima pokrytýma temnotou jako nejčernější uhel, s tváří rudou jak pekelný oheň a vlasy dlouhými a modrými, připomínajícími děti Leviatana. A svícen to vše pohltil, dokonce s křikem onoho ďábla pronášeném v jazyce samotného pekla: ‚kdybych tě mohl zabít ještě jednou, Inite, neodešel bys tak lehce!‘

„Démon,“ zašeptal mág. „Démon Trismegistos tu byl a hledal to, co teď hledám já. Hledal to, ale nenašel, protože nerozumí lidem, neboť není jedním z nich,“ šeptal dál zahleděn do svícnu, a tak si stěží mohl všimnout, jak z Jamese Inita rychle vyprchávalo vražedné odhodlání pomstít bratra.

„Tak co hledáme?“ zeptala se Veverka, ale Dremoran jí neodpověděl.

„Měl tu tvůj bratr sejf?“ zeptal se Jamese.

„Ano za zrcadlem tady za rohem, pojď, ukážu ti…“ i tentokrát však větu nedořekl a zíral na hromadu stříbrných střepů a ocelový sejf, který na sobě nesl stopy po úderech svícnem.

„Neznal kód. Vlastně vůbec tomu přístroji nerozuměl. A nemohl se dostat dovnitř ani díky svým schopnostem. Ty znáš kód, Jamesi?“

Ale James bezradně zavrtěl hlavou.

„Nepotřebujete kód, když jsem tu s vámi,“ usmála se Veverka a ze svého batůžku vytáhla potřebné náčiní.“

„Občas se divím, kolik věcí se jí tam vejde. A občas se divím, proč nosí u sebe třeba tohle,“ podotkl zamyšleně James. Dremoran se jen smál.

„Hotovo,“ pronesla po několika minutách fotografka a otevřela dveře sejfu. Na první pohled nebylo vidět nic, než jen fialovou záři. Dremoran natáhl ruku, aby vytáhl ze sejfu zářivý ametyst.

„Merde. Už to začalo,“ povzdechl si zdrceně mág a prohlížel si důkladněji artefakt. „Jste v nebezpečí. Vlastně… všichni jsme v obrovském nebezpečí. Ale jestli se Démon smířil s tím, že Ametyst, pozůstatek královny Kontinentu Andrey Krutovládkyně, v sejfu nebyl, půjde po vás, hlavně po tobě Jamesi. Vsadil bych se, že tvé pařížské apartmá se teď velmi podobá tomuhle místu. Drž se dál od svých bližních.“

„Ehm, to jaksi nepůjde. Banket, nezapomněls náhodou? Dal jsem slovo.“

„Dal jsi slovo? Já dal slovo tvému bratru, ještě než zemřel. Slíbil jsem, že ho ochráním, za malou laskavost, kterou mi poskytl. A přesto jsem nebyl dostatečně rychlý, abych své slovo dodržel. V nadcházejících dnech všechny sliby a slova ztrácejí význam. Varován jsi byl. A já teď musím naplnit svůj slib, který jsem dal, když jsem byl jmenován Trismegistem,“ odříkával Dremoran a stále přitom hleděl do zářícího drahokamu.

„Ty jsi znal Jacka osobně? Kdo vlastně jsi, Dremorane? Nebo Johne Lurku?“

„Jsem Thelemita, pobočník Godrica Simpsona. Stejně jako Démon a Gem Signor, jsem i já Trismegistem. Mým úkolem je zajistit rovnováhu mezi těma dvěma, neboť Démon si přeje lidstvo zotročit, kdežto Gem Signor by nejraději nechal mávnutím ruky zničit svět. Ti dva nyní hledají Klenoty, zdroje prastaré górské magie, aby se nakonec střetli v osudové bitvě. Začne Poslední Válka. Poslední a velmi, velmi krátká válka. Časem byste bývali zjistili, že celé dějiny se utvářely podle blížícího se střetnutí,“ zopakoval ironicky John Lurke průpovídku svého mistra, kterou, jak tušil, slyšel v nějaké hře. „Jenže tolik času nezbývá. Klenoty se rozzářily a jsou připraveny sehrát svou roli v Poslední Válce. Možná zbývá měsíc, možná týden. Možná se to stane zítra a možná dnes. Já vsázím na zítřek.“

„Myslela jsem, že Godric Simpson je mág rovnováhy, ne ty,“ podotkla Veverka.

„Godric Simpson je vynikající stratég, úžasný vizionář a skvělej chlap. Ale mágem není. Je člověkem takovým, jak ho Bůh, Pán Absolutna, zamýšlel, nezkažen mocí nebezpečné magie.“ Mág se odpoutal od ametystu, znovu sklopil zrak k svícnu, který stále držel v ruce, a nakonec vzhlédl k šéfredaktorovi: „Mimochodem, co teď dělá Marry-Ann?“

„Učí fyziku na PTU. Proč se ptáš?“

„Protože Démon si odtud přece jen něco odnesl. Deník Jacka Inita. A ten ho dovedete přímo ke Slunečnímu kameni.“

(9) Parkem před Pařížskou Technickou Universitou vál vítr a zdvihal z chodníků různobarevné listy, které zase nechal padat na zem. Nebo z nich tvořil vzdušný vír či některý z lupenů vmetl nějakému nebohému studentovi do obličeje.

Tudy kráčel mladý muž zahalený v tmavomodrém hávu směrem k jednomu malému přistavěnému domku, obrostlém břečťanem a různobarevnými květy v každém okně, což v tuto roční dobu nedávalo příliš smysl.

Démon zmáčkl domovní zvonek. Ve dveřích se objevila velice atraktivní zrzka s dlouhými kudrnatými vlasy svázanými do culíku. Přiléhavé černé oblečení sice zakrývalo celé její tělo, ale dávalo tak vyniknout nadměrně vyvinutému poprsí a dobře tvarovanému pasu.

„What do you want? I don’t remember for any consultation today,“ zeptala se.

„I am not a student, miss Inite,“ odpověděl s úšklebkem čaroděj, „I’m just looking for some artifact called the Sun stone.“

„I have nothing to say to you,“ odpověděla naštvaně zrzka a zabouchla dveře. Démon následně uslyšel cvaknutí zámku, ale něco takového jeho zastavit nemohlo. Položil ruku na dřevěné dveře a zavřel oči. Za okamžik se část dveří kolem dlaně zbarvila do černa a ruka proklouzla skrz. Ruku následovala celá paže a poté celé tělo. Po Démonovi zbyla jen černá silueta na dveřích, která mizela stejně rychle jako pára ze zadýchaného skla.

Stála k němu otočená zády. Nehnutě pozorovala stěnu před sebou a čaroděj si se zájmem prohlížel její zadek. Tak dokonalá nebyla žádná žena, kterou kdy potkal. Kdyby nečetl deník, myslel by si, že tak krásná žena nemůže být lidská bytost. Ale on deník četl, takže si to nemyslel. Byl si tím jistý.

„Just give me the Gem, Marry-Ann, and I let you go,“ nabídl Démon.

„I can’t give you it. Even if I would. It’s essence of my life. It’s a last and only thing what make a human from me.“

„You are not a HUMAN!“ zařval Démon. „You are just a item, crazy invention of your dead master!“

„And although this, I am still better human than you, Daemon Trismegistos, son of Gem Signor. I was warned about you. ‘One day he came, my dear’ used to say Jack. And then Dremoran said the same. ‘Prepare yourself’. Do you remember Dremoran, Daemon? That sweetie who defeat you few years later? That’s why you can’t be human. Your father is a gor and your mother is a demonical being, who already forgot on her humanity. And your godfathers…”

„Enough!“ vykřikl modrovlasý čaroděj. „First, MY name is Gem Signor, many people paid for this fault. Second, I will take the Sun stone for all matter the cost. And third, the sovereign blood can’t stop me, because he is just a small pathetic human!”

„And that’s the reason, why you can’t win. You don’t understand people. You are not one of them.”

„Just like you,“ ušklíbl se Démon a jeho oči se začaly pokrývat temnotou. Vlasy se mu rozvlnily jako spleť modrých hadů a tvář se zkřivila a zrudla pekelným ohněm.

„I had a good teacher. I prepared myself,“ pronesla tiše a otočila se ďábelské zrůdě tváří v tvář. Oči jí svítily oranžovým světlem a v rukou svírala automatickou pistoli, kterou mířila na čaroděje. Zmáčkla spoušť. A znovu. A znovu. Nic. Kulky se od Démona odrážely jako od zdi.

„Nothing better you have?“

„Take this,“ vykřikla a uštědřila čaroději pěstí do obličeje a vzápětí kopanec do břicha. Démon se skácel na zem, ale hned zas vstal. Marry-Ann vyzkoušela stejný postup, ale při kopu do břicha se před čarodějem utvořil heraldický štít z temnoty, který odhodil zrzku na druhý konec místnosti, kde se probořila do skříňky s kuchyňským náčiním. Vytáhla nůž, který se jí zapíchl do paže, a mrštila jím po blížícím se Démonovi. Nůž pro změnu zůstal trčet v temném štítě, odkud ho ale čaroděj bleskově vytáhl. I ta vteřina však stačila na to, aby Marry-Ann zapíchla do nechráněné paže další z nožů, které vrhala s neobyčejnou přesností. Pak vedle sebe nahmatala pánev.

„Arghh,“ zaúpěl Démon a se značným úsilím vytáhl nůž z rány, ze které vytékala černá krev.

„Ale copak, copak? Snad se nám náš malej nezranil,“ zasmála se zrzka, popadla pánev a vstala.

„Don’t use that language!“ zařval rozzlobeně čaroděj a magickým gestem nastavil dlaně proti Marry-Ann.

„Why not? Snad ne proto, že bys nerozuměl?“ zeptala se posměšně zrzka a vší silou udeřila ze strany pánví do štítu. Přesně jak předpokládala, zpětný náraz uvedl pánev do opačného směru. Marry-Ann se otočila s napřaženou pánví kolem osy a praštila Démona do hlavy zezadu. Ten se po nárazu znovu sesunul na zem a štít se rozplynul. „Jestli nerozumíš tomuhle jazyku, seš vyřízenej předem, Démone. Petrov ho používá jako tajný kód, jak sis určitě všiml.“ Doufala, že záchvaty vzteku ho rozruší, ale spíše způsobily opačný efekt. Vyšvihl se zpět na nohy a chňapl po jejím těle. Zrzka se na poslední chvíli rukám vyhnula, ale narazila na kuchyňskou linku. Něco za sebou nahmatala a velmi ji potěšilo, když zjistila, že to co drží v dlani je jednoruční mixér, který před příchodem Démona používala. Namířila vrtuli proti útočníkovi a zapnula přístroj. „Tohle je za Jacka, bastarde!“ pronesla a vrazila rozzuřený přístroj mezi čarodějovy dlaně.

„Damned bitch!“ zařval Démon bolestí a stáhl poraněné ruce k sobě. To neměl dělat, protože Marry-Ann tlačila mixér dál v před a snažila se jím rozpárat Démonovo tělo. Vrtule se o kůži zastavila, ale zrzka hbitě rozlomila přístroj ve dví a pomocí černého a modrého drátu trýznila čaroděje dál, mnohem bolestivějším způsobem.

„What happened to you, young wizard? Out of mana¹²?^“ zašklebila se zrzka při pohledu na svíjející se roztřesené tělo. Kopla do něj a namířila svou elektrickou mučící hračku ‚snadno@rychle‘ tam, kde by normální člověk měl mít srdce. „Sbohem, čaroději, i když ty vlastně bez Boha,“ utrousila Marry-Ann, sklonila se nad čarodějem a přitiskla rozbitý mixér k Démonovu tělu. Namísto strašlivého smrtelného zaúpění se ozvalo jen trapné cvaknutí. Přesně takové cvaknutí, jaké se ozve, když zástrčka přívodové šňůry vyletí ze zásuvky. Ve stále svítících očích Marry-Ann se stěží mohlo zrcadlit zděšení, které skutečně cítila. Taková fatální chyba, pomyslela si.

Démon se chopil příležitosti, vymrštil se a vrazil ruku do zrzčina břicha. Věděl přesně, kde se nachází to, co hledal, cítil to, ale neobvyklá litinová kostra jejího těla mu práci velmi znesnadňovala. Položil zrzku na podlahu a s oblečením z ní strhával i falešnou kůži. Ani když spatřil změť drátků a plošných spojů, nemohl najít cestu k tomu, kvůli čemu sem přišel. Ale rozhodně se nehodlal spokojit s tím, že i druhého Klenotu se bude muset vzdát. Čaroděj udeřil do složitého elektrotechnického zapojení vší silou pěstí, až se destičky s miniaturními součástkami polámaly a skrz některé z nich prosvítalo oranžové světlo. Na Démonově tváři se objevil radostný úšklebek, a tak čaroděj začal odstraňovat jednu zelenou destičku za druhou.

„Pán Absolutna,“ zasípala Marry-Ann z posledních sil, „stvořil góra. Omylem. Pak gór za pomoci Pána Absolutna stvořil člověka. Z rozmaru. A nakonec člověk za asistence góra stvořil bytost mého druhu. Kvůli pocitu osamělosti.“

„Yeah, yeah, whatever you say,“ odpověděl Démon a dál nadšeně trhal plošné spoje.

„Maybe you will conquer human race, Daemon. But you can’t defeat us,“ řekla v momentě, kdy se čaroděj natahoval pro zářivý oranžový drahokam skrytý tam, kde by člověk měl mít srdce. „Thanks God for Soul Vendors¹³,“ pronesla a zavřela své nelidské oči navždy.

Aztécký Sluneční kámen je konečně můj, pomyslel si v duchu modrovlasý čaroděj a hned vyzkoušel jeho moc. Všechny rány na těle se mu po souboji s androidem téměř okamžitě zahojily a zůstala jen ta, která poškodila jeho ego. To, že ho od možné smrti zachránila jen pitomá náhoda, ho rozhodně nenaplňovalo radostí. Máti Bestie by určitě nadšená nebyla.

Démona Trismegista poslední slova androidky Marry-Ann nezajímala. Ale U naslouchalo bytosti, jakou byla Marry-Ann Inite, velmi citlivě. Datový balíček s paritním kódem ‚Thanks God for Soul Vendors‘ byl vyslán do všech směrů bezdrátové sítě a první access point ho převedl i do soustavy síťových kabelů. Europe City, struktura několika velkých samostatných měst vzájemně pospojovaných superrychlým dopravním prostředkem zvaným Spojka, mělo celkem tři jednotky, do kterých potrubí Spojky sice vedlo, ale běžný občan Evropského Technokratického Impéria se k nim dostat nemohl. Musel by patřit k nevelké imperiální armádě nebo mít povolení od vrchního velitele či imperátora samotného. A právě k těmto třem vojenským bázím, k Mons v Belgii, k Fundulee v Rumunsku a k ostrovu Aegna v Estonsku, mířil datový balíček prvního z androidů. V největším skladišti každé základny stály ve čtvercové formaci tisíce strojů z litiny a důmyslné elektroniky, tisíce neživých bytostí ne nepodobných lidem. Zlomek vteřiny uběhl, když datový balíček přečetl první stroj a rozsvítil dva výkonné oranžové minireflektory. Do dvou vteřin zaplnilo oranžové světlo všechny tři sály. Nová rasa litinových monster se probudila k životu.

(10) Do banketu zbývala ještě hodina, ale i přesto byla v ceremoniální síni vládního centra hlava na hlavě. Všichni ministři, senátoři, diplomati a ostatní VIP byli připraveni bavit se na jejich životní úrovni, a tak se skleničkou šampaňského rozmlouvali se svými kolegy téměř ovšem, co se jejich nudného života týkalo. Chyběl jen imperátor Matyas Petrov, vrchní velitel generál Hoot Taylor a hlavní sponzor této akce (a sponzor téměř všech akcí, které technokraté pořádali) šéfka Evropského Finančního Institutu Lucy Rosel.

Ta zatím přecházela ze strany na stranu v konferenční místnosti o patro výše. Dlouhé zlaté vlasy svázané do culíku se odrážely v zrcadlech na stěnách společně s jejím luxusním společenským oděvem, který svými zlatými plátky vzdáleně připomínal kovové brnění. Ale její modré oči na laskavé tváři se naplňovaly bezmocí a strachem z neznámého. Zděšeně se otočila, když za zády uslyšela cvaknutí dveří, ale hned se uklidnila.

„Ahoj, zlato,“ pronesl imperátor a políbil bankéřku na čelo. Proti Petrovovi byla Lucy o dost menšího vzrůstu, vždyť také byla bezmála o dvacet let mladší. „Tak co se děje, holubičko?“

„Já jen…,“ začala rozpačitě, „chtěla jsem tě vidět.“

„Vidět? To je sladké,“ usmál se Matyas, „ale viděli bychom se přece na banketu.“

„Víš, je to teď pro mě těžké.“

„Tak v tom nejsi sama. Ale jsi tu ty pro mě a já pro tebe. Tak povídej, co tě trápí?“ zajímal se imperátor a posadil se do koženého křesla.

„Myslím, že víš, že se můj otec vrátil, že?“

Matyas sevřel rty do rozpačitého úšklebku. „Jop, o tom víme. Doufal jsem, že na rozdíl od nás budeš mít radost, když Gem Signor se teď potřetí vrátil k životu. Přeci jen jsi nikdy otce neměla.“

„Měla bych mít radost, já vím. Jenže já se prostě nemůžu přenést přes fakt, že ten… ‚tvor‘ zapříčinil smrt mé matky…,“ vzlykla Lucy, „…až po té, co mě stihla porodit.“

„Až po té, co tě stihla porodit? To zní… trochu divně, nemyslíš? Jsi nejbohatším člověkem v U, nejspíš na celém světě, vyrůstala si v plně demokratické zemi a v neposlední řadě máš životního partnera, kterého ti musí každá žena závidět,“ usmál se imperátor a objal svou vyvolenou.

„To je pravda, zvláště to o životním partnerovi,“ ušklíbla se, „ale je tu něco, co nevíš a co asi stěží pochopíš. Dala jsem Gem Signorovi drahokam, který mi údajně odkázala matka. On mi o ní teď hodně vyprávěl…“

„Tvou matku jsem bohužel poznal příliš pozdě,“ přerušil ji Matyas, „ale J.I. mi o ní taky hodně vyprávěl. Musela to být skvělá žena,“ povzdechl si.

„Ten safír, který jsem dala otci, zářil podivným magickým světlem. A on mi řekl, co se děje. Mám strach, Matyasi, takový strach, že si nejsem jistá zítřkem… jestli se ho dožijeme. A pak mi vyprávěl o prokletí mého rodu. O souboji s démonickým černokněžníkem, který svedla má předkyně téměř před tisíci lety. O ceně, kterou musela zaplatit lstivému strážci osudu. ‚Dcera nikdy nepozná matku‘. Tak to je. Jsem prokletá,“ rozplakala se.

„Jo, magie. Taky mám strach,“ přiznal se Petrov a hladil bankéřku po zádech, „události poslední doby vypadají, jako by se proti nám někdo spikl. Ale ať se stane cokoliv, nic mi nezabrání, abych zítra oslavil pětadvacáté narozeniny svého milovaného města. Se svou milovanou holubičkou,“ dodal a věnoval Lucy dlouhý polibek.

„Beru to jako slib,“ zašeptala.

„Pak tedy slibuji,“ usmál se imperátor.

„A co diplomati?“ vzpomněla si Lucy.

„Číňanka je v pohodě, ale ten Američan je… škoda slov,“ povzdechl si Matyas. Bankéřka ho vzala za ruku a tentokrát přitiskla své rty na jeho ona. Romantická atmosféra ale nevydržela dlouho. Do konferenční místnosti vstoupil rozrušený Taylor.

„Konečně jsem vás našel, pane,“ spustil a z tónu jeho hlasu byla znát značná nervozita. „Potřeboval bych s vámi mluvit… o samotě.“

„Před slečnou Rosel přece nemáme tajnosti, generále,“ namítl imperátor.

„Jak myslíte, pane, ale… jde o vaši armádu.“

„Arm…? Snad nemyslíte…“ zděsil se Petrov.

„Ano, pane, myslím TU armádu. Oni se… probudili. Mají zafixovaný program, který naši programátoři nemohou přepsat.“

„Kdo se probudil?“ zajímala se bankéřka.

„Do prdele zkurvený, to mi ještě scházelo,“ zařval Petrov a začal rozpačitě přecházet po místnosti. „Kdyby se neděly ty další věci, myslel bych si, že si ze mě střílíš, Taylore!“

„Obávám se, pa…“

„Já vím. Na to tě znám až příliš dobře. Co mají v tom programu?“

„Najít a zabít. Démona Trismegista.“

Petrov se nejprve nevěřícně podíval na vrchního velitele, a pak propadl záchvatu ironické smíchu a usadil se zpět do křesla. „Takže se do toho stejně zapojily naše ‚složky‘, což Taylore?“

unknowingly – nevědomě (děsné slovo s ještě děsnějším synonymem )  zpět
‘He? You have named it?’ – v angličtině se vše, co není muž nebo žena označuje středním rodem ‘it’. Výjimku tvoří pouze domácí mazlíčci   zpět
‘serpent tongue’ – hadí jazyk (s Harry Potterem si to vyřídíme ve 3./4 )
‘Out of mana?’ – došla mana?, (fráze z World of Warcraft )  zpět
‘Soul Vendors’ – obchodníci s dušemi (objeví se v povídce Artificial Love)  zpět

Jakub Šinko

Related posts:

1. Die, Trismegistos, die! 3/4 „Hej, Statsone! Ty, který jsi se mnou sloužil u loďstva...
2. Die, Trismegistos, die! 1/4 Věnováno: Než začnete číst… Je to asi hodně divné psát...
3. Smyšlenky – třetí kapitola Kapitola 3: Pán „Jak tě mohlo napadnout se rvát?!“ křičel...

Než začnete číst…

Je to asi hodně divné psát manuál pro povídku, ale je pár věcí, co bych rád vysvětlil, a které stěží najdete v textu. (Jestli nechcete, nečtěte to a skočte dál… stejně se sem po pár řádcích vrátíte )

1. O Fantasy vs. Sci-fi – Ano, je to tak. Tato povídka se dopouští velice závažného porušení pravidel našich stránek a to tu, že se odehrává v budoucnosti, tudíž ji možná ihned zařadíte mezi science fiction. Mohu vás ale ujistit (mě alespoň ujistili moji ‚beta-readeři‘, jak tyto VIP osoby v životech spisovatelů pojmenovala Nirtyn ), že, i když se tu objevují okaté sci-fi prvky, jakmile se přehoupnete přes polovinu první (nulté) scény, vše se vrátí do starých kolejí. Vlastně… do starých ‚vyjetých‘ kolejí, což souvisí s dalším bodem a to, že:

2. Všechno souvisí se vším – Tahle povídka je poslední. Je poslední z dlouhé série povídek, které jste na Mfantasy.cz možná četli, ale plno příběhů nebylo ještě vydáno, nebo dokonce sepsáno. Proč tedy píši závěr před dokončením celého příběhu? Nejvíc má na tom podíl hlavně to, že se chci (mimo ‚neverending story‘) vyhnout efektu, kterému říkám ‚znásilňování příběhu‘. Mám velmi rád dva příběhy – tím prvním je seriál Stargate a spin-off Stargate Atlantis. Tady došlo k tomu, že tvůrci neustále mění historii the Ancients. Ale dělají to geniálně, protože lidé nikdy nemohou mít jistotu, co se ve skutečnosti s the Ancients stalo.
S druhým příběhem je to již o dost horší. Mám na mysli Warcraft a World of Warcraft. Ve fantasy je mnohem horší říct: ‚Před deseti tisíci lety se odehrála strašlivá bitva s Plamennou legií, kterou jsme sice porazili… ale nějak jsme na ní zapomněli. Stejně jako na ten kontinent na západě.‘ Zatímco většinu wowkařů trápí paladin v Hordě, já kroutím hlavou nad Knaakovou Válkou Prastarých, kde osud Kal’dorei je v rukou humana a orka.
I v mém příběhu se již cestovalo časem, ale kdo četl, ví, že to bylo nutné (a brzy pochopí proč ). Proto tedy poslední dílek skládačky, který mi udělá tečku za větou. Druhý sloup prádelní šňůry, na kterou hodlám navěsit další příběhy (je jich ještě dost a toho prvního sloupu se taky ještě dočkáte). Die, Trismegistos, die! (dále jen DTD) navazuje časově na dvě povídky, ale bez těch se (zatím) obejdete. V poslední scéně 3/4 ale bude hodně velká narážka (doslova) na Übersteinskou Pověst.

3. O angličtině – V DTD hrají prim dva jazyky – čeština a angličtina. Po přečtení druhé a čtvrté scény poznáte, že čeština tu má (jakožto jazyk nesnadno naučitelný) svou specifickou roli. V mnoha dialozích tedy zůstává angličtina jako ‚common language‘. Domnívám se, že v dnešní společnosti (a internetové obzvlášť) není angličtina žádné tabu, navíc používám co nejsnazší formu, na kterou by vám měla stačit základní škola. Pod každým dílem najdete překlad těch méně běžných výrazů. Jinak www.slovnik.cz je vynikající pomocník . Problém nastal, když jsem dialog napsal nejprve v češtině a pak ho překládal do angličtiny. Mám dojem, že je pak doslova cítit ta krkolomnost překladu (druhá a sedmá scéna), případně se ztratí ona vytříbenost českého jazyka. Proto uvítám jakoukoliv pomoc v komentářích. Jeden z hrdinů čas od času pronese něco francouzsky. Jsou to ale jen věci jako bien (výborně) nebo merde (sakra). Takže tady problém asi opravdu nebude . Posledním jazykem je ‚jazyk samotného pekla‘. Protože asi nikdo nevíte, jak se mluví zrovna tam, řekněme, že těmto gentlemanům budeme rozumět česky .

4. O Gem Signorech – Alcil mě kdysi napomenul, že bych neměl své jméno strkat do každé povídky. Well, v DTD jsou Gem Signoři hned dva (a tři Páni Klenotu ). Ano, před pěti lety jsem tak nazval sebe a vytvořil podle sebe postavu Pána Klenotu (a to jsem ještě nic neslyšel o Pánovi Prstenů ). Jenže časem jsem tu postavu prostě přerostl a vytvořil další a další postavy tak, jak už to spisovatelé dělají. Mohu vám s klidem říci, že se necítím být ani Gem Signorem Trismegistem, ani Démonem Trismegistem. Dal jsem jim něco ze sebe, ale nejsem to já. (Většině postav jsem dal něco ze sebe, a když ne já, tak někdo z mých přátel ). Docela hezky o téhle problematice píše Ondřej Neff v aktuální Pevnosti (11/07).

O Jménech, výslovnostech a zkratkách – Na GemSignora jste si asi už zvykli, vyslovuje se [Gem Siňor], (hlavně ne [DžemSignor] . Godric Simpson a Dremoran jsou Francouzi, jejich pravá jména se vyslovují [žorž saul] a [žon lárk]. S Matyasem Petrovem (Rus), Michaelem Parkerem (Brit) a Pablem Montoyou snad problém mít nikdo nebude . Příjmení Inite se vyslovuje [ajnyt]. Vyskytne-li se v textu někde písmeno velké U, znamená Europe City a čte se [jú] (like you).

5. O rozdělení – Povídka je dlouhá, má zatím čtyřicet stran. I když je DTD v novém roztahaném formátu off2007, rozhodl jsem se, že bude lepší ji rozdělit. 3/4 jsou hotové, na poslední čtvrtině usilovně pracuji (Dobře, zas tak usilovně ne, vejška je docela záběr). Nu, to by bylo všechno, tak vzhůru do čtení! (Prej to stojí za to )

6. Poděkování:

a. Daniele „Essmy“ Fáberové – za pomoc s češtinou, neustálé popohánění a opravdu důkladnou korekci nulté scény

b. Evě „Aureole“ Zuskové – za všeobecnou podporu, nápad s francouzštinou a pořádnou dávku inspirace;)

c. Ondrovi „Hawkovi“ Páleníkovi – za pomoc s angličtinou a češtinou

d. Petrovi „Morphovi“ Matysovi – za inspiraci jedné z nejdůležitějších postav.

7

Všichni jednou zemřeme.
Na 0,15% zemřeme všichni najednou…
(odvozeno z výroku profesora Billa McGuira, šéfa Benfield Hazard Research Center at London University)

(0) Hluboko v podzemních prostorách Laboratoře, místa odkud kdysi řídila svůj neblaze proslulý Systém bytost, která na sebe vzala podobu téměř všemocného Boha, se nacházelo též muzeum zpodobňující tu hrůznou dobu temna. A vedle vitrín s plastikovými figurínami agentů v děsivých černých stejnokrojích, vojáků s dlouhými puškami a vědců v dlouhých bílých pláštích a obrovských zamlžených brýlích, ale též bojovníků svobodných vojsk a prvních členů Thelémské církve, se na nepříliš přehledném místě nacházel piedestal a na něm prapodivný kámen. S trochou fantazie by se dalo říci, že jde o diamant, ale tento drahokam byl dokonale průhledný a neměl nádech žádné jiné barvy nežli čistě bílé.

Kámen užasle pozoroval tvor skrytý v průhledných trubicích s vodou, jenž jako vlásečnice prostupovaly celým komplexem pražské Laboratoře. Stvoření se podobalo malinkému azurovému úhoři, snad až s tím rozdílem, že kolem kostnaté hlavy měl slušivou ploutev. Úhoř svým tělem zbrkle škubl, když zaslechl cvaknutí výtahu a žluté oči natočil směrem k narušiteli.

Z prostorné kabiny vystoupila lidská postava celá zahalená v černém plášti. Člověk si to namířil přes prostory muzea k jinému, menšímu výtahu, nad nímž visel nápis ‚personal only‘. Piedestal s drahokamem minul bez povšimnutí, stejně jako úhoře, který ovšem mohl být v azurové trubici stěží spatřen. Člověk přiložil ke čtečce autorizační kartu a nechal se opět spolknout, aby sestoupil ještě o něco níž. Tvor v trubici na moment zahlédl dvě ampulky, které člověk svíral v druhé ruce. Vypadalo to, že obě ampule obsahují krev, avšak jeden vzorek byl nelidsky tmavý a ten druhý zase příliš světlý.

Azurový úhoř obezřetně kopíroval jeho cestu přes vodní potrubí a trpělivě čekal, kde se mechanický stroj zastaví a nebohého člověka opět vyplivne. Stalo se tak o čtyři patra níže, kde postava v černém plášti vzbudila rozruch mezi jinými postavami v bílých pláštích.

„Potvrzení…,“ zaslechl slabě úhoř, jak černá figurka mužským hlasem vysvětluje něco mladému muži s obdélníkovými brýlemi.

„Pro koho pracujete? Tajná služba?“ vyzvídal mladý vědec, když přebíral ampulky.

„To vám raději nebudu říkat,“ odpověděl muž v černém.

„Musel byste mě zabít, že?“ zasmál se mladík.

„Ne, ale příliš by nás to zdrželo.“

„Něco takového jsem neviděl,“ řekl doktor, jakmile si pořádně prohlédl vzorky. „To má být krev?“

„Bohužel ano,“ odvětil muž.

„Ale lidská asi nebude, což?“ ušklíbl se mladý vědec.

„To chci právě zjistit.“

„Pojďte za mnou,“ pobídl ho doktor a společně zmizeli v jedné z kójí.

Úhoř se snažil dostat za nimi, ale i když se nakonec dostal do trubice, která vedla přímo nad kójí, hluk z přístroje, který mladý vědec uvedl do chodu, mu znemožnil cokoliv slyšet, a tak jen sledoval, jak mladík přelévá vzorky do různých otvorů v hučícím stroji. Na monitorech po obvodu kóje se postupně začali objevovat různá čísla, grafy, zvětšené obrazy buněk a vědecké termíny. Na posledních dvou se vykreslil trojrozměrný obraz šroubovic DNA. Stejně jako muž v černém plášti, i azurový úhoř si znepokojivě prohlížel strukturu šroubovic, které určitě člověku nepatřily. Doktor vypnul přístroj a udiveně zkoumal výsledky analýzy.

„Něco takové jsem ještě neviděl,“ pronesl ohromeně, ale muž nereagoval. „Tahle stavba vypadá, že ty bytosti musejí být mocnější než člověk. A každý z nich má buňky, které člověk nemá. Ale žádné nemají identické…“

„Žádné?“ probral se muž v černém ze zamyšlení.

„Ne, myslím, že žádné… i když počkat… tyhle jsou stejné. Tak to je opravdu zajímavé. Ať jsou ty bytosti kýmkoliv, jsou v příbuzenském vztahu. Geny, které nesou informace o vzhledu, jsou stejné. Naprosto.“

„A ty, co jsou tam… navíc? Jsou některé v obou vzorcích?“

„Ne. Ty jsou sice strukturou velmi podobné, ale obsahem naprosto odlišné. Je to jako byste porovnával netopýra a létavku.“

„Věříte na Trismegista, doktore?“ zeptal se zamyšleně muž v plášti.

„Kouzelníci v dnešním světě? Jsem vědec, jak jste si jistě všiml. Kdyby existovali, jistě by to někdo dokázal. Godric Simpson, Gem Signor, Démon? Všechno je to jeden balast, který nám vláda předkládá jako pohádku, když něco podělá,“ pronesl uraženě mladý doktor. „Až bude důkaz, uvěřím.“

„Důkaz máte před sebou, gratuluji,“ odpověděl pobaveně muž a zamířil znovu k výtahu. I azurový úhoř již věděl dost, a tak se také vydal na cestu. Vplul do trubice, která byla postavena vertikálně, a vyrazil tryskem k povrchu. Jakmile míjel patro s muzeem, prudce se zastavil a zděšeně zíral na drahokam. Piedestal byl nyní ozářen mdlým bílým světlem, které vycházelo z kamene. Už tak byly zprávy, které měl předat, dost špatné. Teď byl ale přesvědčen, že horší už to být nemůže.

Úhoř opustil vodovodní potrubí Laboratoře a vplul do obyčejné kanalizace, přičemž trochu povyrostl a byl nyní srovnatelný s dospělým úhořem. Zanedlouho se přes kanalizační síť dostal do Vltavy a opět přibral na velikosti. Teď se podobal sumci. Ohromnou rychlostí se pustil po proudu, a tak během pár minut opustil Prahu. Když vplouval do Labe, povyrostl jen malinko, ale o to více spěchal, k Hamburku to měl ještě daleko. Za Hamburkem se zvětšil mnohem víc, vypadal jako velký mořský had, a pak spíše jako drak, kterým ve skutečnosti byl. Svištěl si Atlantikem a mířil k jeho dnu, ale na dně nespočinul. Skrz jeden z příkopů vplul tam, kam živý člověk nikdy nevstoupí. Voda tu již nebyla modrá, ale červená, jako by zbarvená krví nebo spíše ohněm. Širokým rovným tunelem, uzpůsobeným právě pro jeho tělo, mířil ke středu Země.

Tunel vyústil do prapodivné místnosti s obrovským bublajícím kotlem, vedle kterého netrpělivě čekali tři o dost bizarnější tvorové než mořský drak. Ten se šplouchnutím sestoupil do místnosti, kde se voda nenacházela, ale přesto tu mohl dýchat. A nejen dýchat.

„Jaké zprávy přinášíš, Leviatane?“ zeptal se jeden z těch tvorů jazykem samotného pekla. Siluetou se podobal andělu, ale celé tělo včetně křídel hořelo a měnilo tak neustále barvu od žluté po červenou.

„Šššpatné, Lucifere, móc šššpatné,“ odpověděl Leviatan.

„Tak nezdržuj a mluv!“ nařídila mu jiná bytost hlubokým rozzlobeným hlasem. Tento tvor připomínal postavou červeného obra. Z očí mu sršely blesky a dva zakulacené rohy naznačovaly nejen tvrdohlavost.

„Jisstě, Ssatane,“ odpověděl nevrle mořský drak, „Identita naššeho kmotřence byla prozzrazzena. Ten, jemužž se říká ssvrchovaná krev, na to přiššel.“

„To náš problém jen urychlí, náš kmotřenec se se svrchovanou krví jistě rychle vypořádá,“ pronesl plamenný anděl.

„A rád,“ dodal posměšně rohatý démon. „Až se vypořádá s tou lidskou nickou, gór již pro něj nebude žádný problém. A pak budeme mít dost času na uskutečnění našeho plánu.“

„Obávám sse, žže tě zzklamu, Sssatane,“ přerušil ho Leviatan. „Nemáme vůbecc žžádný čass.“

Narážka na čas probrala z letargie posledního tvora z pekelné čtyřky. Byl jím obrovský kamenný golem, mnohem větší než Satan.

„Země si žádá odplatu, cítím to, povrch se brzy bude podobat tomuto místu,“ pronesl dunivým hlasem golem, ale mořský had ho usměrnil.

„Ne, to nemysslím, Baliale… i kdyžžž… všechno sssouvisssí se vššším,“ uvažoval mořský had.

„Nepokoušej mou trpělivost!“ okřikl Leviatana znovu rohatý démon. „Co nám sebralo všechen čas?“

„Klenoty sse rozzářily,“ pronesl stejně rozzářený Leviatan. „Vššechno sse to sstane v nássledujících dnech. My nemáme žžádný časss… a zz hledisska Posslední Války…“ Mořský had se odmlčel a přemístil se tak, aby byl co nejdál od Satana. „Jsme bezzzmocní, náš ossud je v rukou našššeho kmotřence.“

(1) Nad Avignonem zuřila bouře. Blesky bičovaly oblohu a hromy burácely na míle daleko. V ulicích moderního města nebylo odvážlivců, kteří by se postavili běsnícímu živlu, natožpak v historickém centru. A přesto se úzkými uličkami při břehu Rhôny prodírala postava zahalená v černém plášti i s kápí. Zanedlouho zpomalila a vešla do rozpadající se dřevěné budovy, opuštěného hostince Cotes de Rhône.

„How can you be so sure?“ téměř vykřikla jiná osoba zahalená v plášti, obličej stále přikrytý kápí, ačkoliv zde, v prostorném sklepení opuštěné hospody, se deště nikdo nemusel obávat. Hlas mohl patřit již postaršímu muži, asi tak kolem šedesátky.

„My people have seen them, both!“ odpověděl stejným tónem jiný člověk. Ten do prostředí opravdu nezapadal. Muž ve středních letech s velmi krátkými světlehnědými vlasy se díval upřeně na mluvčího Thelemské sekty a na jeho pět pobočníků pomněnkovýma očima.

„But still, general,“ nenechal se přesvědčit mluvčí, „You know how many people play on them. They are legends, both of them!“

„You surprise me, master Landsorme, just even you don’t believe in returning of your idol,” poznamenal generál a poupravil si svou tmavě zelenou uniformu. „I tell you truth, Landsorme…“

Generál chtěl asi pokračovat, ale starší ho zarazil. „General Taylor, you assert, Gem Signor Trismegistos, almost twenty years missing wizard, is suddenly appeared in Europe City. If you claim to me five years ago, I would maybe believe you, but today? Everybody was convinced he is just a myth. And then…“

Staršího proslov přerušil skřípot otvírajících se dveří. Všichni mimo mistra Landsorma obrátili svůj zrak ke schodům.

„Then Godric Simpson found young wizard,“ pronesl muž na schodech uhlazeným hlasem, zatímco si svlékl černý plášť a vyklepal si ho od dešťové vody, „who looked exactly like another known sorcerer, Gem Signor Trismegistos.“ Muž sešel ze schodů, plášť pověsil na věšák a stoupl si vedle generála. Plamen pochodně uprostřed místnosti odhalil tvář, která byla kombinací jemnosti vévodů z Kildare a drsností pánů z Übersteinu. Černé, lehce vlnité, vlasy mu spadaly na ramena a hnědé oči posměšně probodávaly mistra Landsorma.

„This is Dremoran,“ vysvětloval Landsorme Taylorovi.

„Supreme commander Hoot Taylor,“ představil se velitel ozbrojených sil Europe City a nastavil příchozímu pravici.

„Dremoran Trismegistos, adjutant of Godric Simpson,“ odpověděl mág a potřásl si s generálem.

„Trismegistos? That’s a very favourite last name in these times,“ podotkl Taylor.

„In fact it’s a more of the… title,“ ušklíbl se Dremoran.

„So, what did you find, Dremoran?“ zeptal se starší lehce nervózním tónem.

„It’s correct, both of them are in Europe City,“ pronesl posměvačně Dremoran a mírně škodolibý úsměv se objevil i na Taylorově tváři. „We have the blood samples. We compared them in Prague Lab. They are father and son.“

Po téhle informaci to sálem zašumělo překvapením. Samozřejmě, že tato domněnka se během pěti let několikrát objevila, ale nikdo ji nebral příliš vážně.

„Indeed. Daemon Trismegistos is son of Gem Signor,“ dodal Dremoran a na chvíli se odmlčel. „However, we didn’t find any gorish gens in Daemon’s blood…“

„At least something,“ povzdechl si starší.

„I don’t share your enthusiasm, Landsorme. Although Daemon’s body hasn’t gorish gen, there are other dangerous cells. We are facing enemy, which can’t be defeated by any human mage…“

„To the point, Dremoran!“ vyštěkl Landsorme. Taylorovi bylo od první chvíle jasné, že Landsorme se s Dremoranem příliš rád nemá. Ale nevadilo mu to, byl na tenhle vztah zvyklý z vládního centra, neboť Petrov s Parkerem se taky moc nemuseli. Každopádně tady fandil Dremoranovi, který byl jeho vrstevníkem, a navíc Landsorme byl starý. Téměř nikdo starší padesáti let nebyl důvěryhodný, ne v roce 2031.

„When James Inite named murdering twin of Gem Signor the Daemon four years ago, do you realize he could be really a demon?”

„Do prdele,“ zaklel tiše Taylor ve své rodné řeči.

Dremoran obrátil svůj zrak na velitele a s nepatrným francouzským přízvukem odpověděl: „Plně s vámi souhlasím, generále.“

(2) James Inite se ve svém pařížském apartmánu snažil opít nejméně do němoty. Odhalené skutečnosti poslední doby by vydaly na skvělý článek. Ne, skvělý ne. Senzační? Taky ne. Věděl, jaké jsou to informace, rozhodně ne senzační. Šokující článek. Tak šokující, že sám šéfredaktor největší mediální společnosti je z toho v šoku.

Přemýšlel. Se sklenkou skotské v jedné, brýlemi v druhé ruce přemýšlel, zdali má šokující článek opravdu napsat. Úkolem novináře je informovat veřejnost, napadlo ho a vyprázdnil obsah sklenice. Jenže ne vyvolávat paniku. Natáhl ruku ke konferenčnímu stolku, kde mimo pracovního laptopu byla také láhev oblíbeného nápoje. Láhev však již byla prázdná. Ne, zatajování informací je synonymem propagandy Systému. Zvedl se z křesla a odkráčel do kuchyňky. Z mrazáku vyndal další dvě kostky ledu a hodil je do sklenice, kterou doplnil sladovým destilátem z další lahve do poloviny. Na bílé ploše lednice se odrážela šéfredaktorova silueta. Tento muž, ještě dosti mladý, ale rozhodně schopný, což nebylo v jeho rodu nic neobvyklého, neuznával módu dlouhých vlasů, ani éru kontaktních čoček. A tak se pod neučesanou tmavohnědou kšticí leskly dvě nezdravé zelenohnědé oči. Ten šokující článek vyjde, přesvědčoval se. A napíši ho sám. V momentě, kdy opět dosedl do křesla, ozvala se melodie domovního zvonku.

Samozřejmě že echo, které dostal, ony šokující informace nebyly natolik šokující, jak se James Inite přesvědčoval. Šéfredaktor jen nechtěl myslet na nic jiného, určitě ne na svoje osobní problémy, na což whisky pomalu přestávala platit. Jenže domovní zvonek alespoň jeden nelítostně vylovil z útlumu. Stojí za dveřmi Lilly Terrská?

Než Inite odložil sklenici, stačil si ještě trochu usrknout, teprve pak se odvážil vstát a jít otevřít dveře. Za nimi však nestála jeho nádherná múza, nicméně neméně příjemná návštěva.

„Veverko?“ James musel mírně sklopit svůj zrak, aby se fotografce díval do obličeje, i tak to bylo dost obtížné, protože její tvář překrývaly chomáče mokrých zrzavých vlasů. „Ty jsi zmokla?“

„Jo, šéfe, bohužel Spojka nevede přímo k tvýmu baráku a venku trochu prší,“ odpověděla trochu mrzutě, ale z větší části posměvačně a vešla do bytu. „Potřebuju se usušit,“ oznámila, odhodila ruksak, sundala si koženou bundu a hodila ji na topení. Nakonec se usadila do křesla, mokré vlasy hodila za opěradlo.“

„Ehm,“ odkašlal si Inite a zamkl domovní dveře. „Doufám, že tvoje návštěva má nějaký hlubší smysl, Veverko.“ S těmito slovy kráčel zpět do obývacího pokoje a vyklepal nepoužívané druhé křeslo od prachu. Ačkoliv Veverka byla jeho vrstevnicí, nikdo by jí nehádal víc jak osmnáct. Jak tam ale teď seděla, jen v tílku a těsných džínech, taktéž ne zrovna suchých, připadala mu starší. Starší a zkušenější než on sám.

„Bomba, šéfe, je to bomba,“ zasmála se a zelené oči upřela na odhozený ruksak. „Byla jsem v Praze,“ pokračovala, když před ní James položil sklenici whisky. „Dík. Nebudeš věřit, co se mi poštěstilo.“ Inita napadlo, jestli svou metodou přehánění nenakazil i svou kolegyni. „Jen se podívej, šéfe, všechno je v tom batohu,“ pronesla a usrkla trochu skotské. „Bowmore dvanáctka?“

„Skoro,“ zašklebil se Inite. „Bowmore dvanáctka Enigma,“ upřesnil, sebral ze země Veverčin ruksak, vytáhl z něj obálku s fotkami a konečně se usadil do křesla. Na první fotografii byl zachycen výčep nějaké hospody, patrně v centrálním regionu. Za barem seděli k sobě nakloněni dva muži, mladík s tmavomodrými dlouhými vlasy v plášti stejné barvy a malý krátkovlasý muž ve středních letech. „Snad si nemyslíš, že to je…“

„Démon?“ ušklíbla se Veverka. „Ano, myslím. Koukni se na další.“

Ta samá scéna, pouze modrovlasý muž měl nyní v ruce láhev se světle zelenou tekutinou.

„Pořád nic, absinth může pít každý. A když jsme tenkrát napsali, že je to Démonovo oblíbené pití, jeho popularita rychle vzrostla.“ S nezájmem odložil foto na stůl a napil se svého oblíbeného pití.

„A co teď?“ zeptala se fotografka.

Na dalším snímku mladík již neseděl na barové židli, ale stál blízko svého společníka. Jeho oči nebyly přirozené, neboť nebylo vidět žádné bělmo. Celý povrch očí zahlcovala temnota.

„To už je přesvědčivější. Ale mohou to být elektronické oční čočky, Jack…“ James Inite sklopil oči a opět vyprázdnil obsah sklenky. Veverka by si v té chvíli nejraději dala pár facek. Nikdy nemluvit o mrtvém bratrovi Jamese Inita, nikdy nemluvit o jeho mrtvém otci, matce… Nikdy neudělat nic, co by je jen nepatrně mohlo připomenout, a neuvrhnout tak šéfa do oněch příšerných depresí, kdy se svět zmenšuje do velikosti skleničky skotské. Na druhou stranu nemohla tušit, že si šéf spojí Jacka právě s Démonovým ne-bělmem.

Na poslední fotografii bylo již úplně něco jiného. Starý bělovlasý muž následoval mladou dlouhovlasou dívku menší postavy kamsi do zapadlých uliček centrálního regionu. James tmavovlasou zelenoočku ihned poznal, snad mu její obrázek alespoň pomůže odrazit se ode dna, na kterém se nacházela jeho duše.

„Lilly Terrská,“ zašeptal a vytrhl tak Veverku ze zamyšlení.

„Jo, tohle,“ vzpomněla si zanedlouho, „ten snímek jsem udělala cestou ke stanici Spojky, nechtělo se mi je zastavovat, evidentně měli stejně naspěch. Zajímalo by mě, kdo je ten dědek.“

„To je jedno,“ nezajímal se James a otevřel ústa, aby ještě něco dodal, ale v ten okamžik zazvonil jeho mobilní telefon.

„James Inite, Europe Times chiefredactor,“ představil se a čekal na odpověď. Když přišla, vypadal vyděšeně. „Ano, pane, jistě, budu tam… Mohu s sebou vzít fotografa?… Spolehněte se, pane… Jistě, pane, dobrou noc i vám.“ Zaklapnul mobil a škodolibě se podíval na Veverku. „Dneska spíš u mě, pojď za mnou,“ pronesl a vedl ji do bývalého Jackova pokoje. „Zítra budeme mít velice perný den, mimochodem, máš šaty na banket?“

„B… banket?“ koktala Veverka. Kdo volal, věděla, byl jen jeden člověk, kterému James říkal ‚pane‘ s takovou úctou. Přesto ji představa plesu vyděsila.

„Nevadí, ráno něco koupíme, budeme mít přece jen trochu času,“ usmál se a zanechal Veverku za sebou. Věděla, proč se jeho nálada tak rapidně zvedla. Na takovém místě nesmí chybět určití lidé. Třeba Lucy Roselová. A kde bude Lucy, bude i její starší sestřička. Lilly Terrská.

I James se chystal odebrat ke spánku do svého pokoje. Předtím chtěl ještě vypnout laptop, ale na displeji neúprosně blikala ikonka příchozí zprávy. Prstem na ni najel a zjistil, že zpráva je od přispěvovatele, kterého znal pouze  pod jménem Dremoran, ačkoliv se s ním již několikrát viděl. Další básničky, pomyslel si, a nadšeně otevřel vzkaz. Ale příspěvek tentokrát žádné básně neobsahoval, spíše jakousi věštbu:

‚The seven had been on The Beginning of Ages
and the six lived on Earth
and the five has been on Earth
and the four are still breathing.

The three at war
and the two in duel
and the one will survive
and none of else… on the End of Ages‘

(3) „Dobrý večer, Jamesi, doufám, že vás nebudím, tady Petrov. Víte, že zítra je velký den pro Europe City, že? Omlouvám se, že volám až teď, ale po zmizení Parkera mám dvakrát tolik práce. A tohle zrovna spadá do jeho kompetence. Zítra se bude ve vládním centru konat banket na počest našich hostů z Číny a USA. Chci vás tam jako zástupce tisku, Vás, a nikoho dalšího. Přijdete?… Výborně, je na vás spoleh… fotografa? Dobře, ale jen fotografa, žádné kamery, ano?… Dobrá tedy, uvidíme se zítra a pro dnešek dobrou noc.“

Matyas Petrov položil sluchátko tmavomodrého telefonu zpátky na zbytek aparátu. Pětačtyřicetiletý imperátor nebyl nadšený z událostí posledních let. Vlastně od roku 2025, kdy zemřel J.I. Error, jeho nejlepší přítel a mentor, cítil, že se mu jeho ‚impérium‘ pomalu rozpadá. Pomalu, velmi pomalu, ale jistě. James nesl otcovu smrt těžce, Jack to dokázal přejít. Mise Kompar. Fiasko, ke kterému nemělo nikdy dojít. Za malou bezcennou planetku zaplatil příliš draho. Nevedl jediné impérium na Zemi, ale do té doby se mu dařilo táhnout zadobře s Amerikou i Čínou. Drzé zabrání Komparu technokraty se ale vymstilo, obě velmoci nyní hledali na Europe City jakékoliv špinavé místo. Jack Inite tam přišel o nohy. Ale kdyby tam Jack nepřišel o nohy, patrně by se imperátor v tom období nedočkal aspoň jednoho úspěchu. Armády. Jenže Jack za to zaplatil životem. Vražda Jacka Inita, nejlepšího diplomata a technika Europe City, pořádně rozbouřila poklidné obyvatelstvo města a Jamese srazila na kolena. Poslední z čtyřčlenné rodiny je úspěšný pisálek, vůdce tiskového konzorcia a téměř duševně chorý člověk. Beznadějně zamilovaný do coury z vyšší sféry. Co na tom? Matyas se choval stejně. A teď Parker. Reprezentant Michael Parker byl člověk, který pil imperátorovi krev. Občas si opravdu přál, aby zmizel, ale neměl tušení, že přijde tohle. Delegace z Číny a USA se rozhodla navštívit jeho zemi v předvečer nejdůležitějšího státního svátku. A Parker, který má na starosti právě takové akce, si prostě zmizí. Oslava Pádu. Tento rok to bude 25 let.

Petrov se zvedl z křesla a zamířil k oknu, ze kterého se naskýtal pohled na noční Prahu. Tisíce malých světýlek a čtyři obrovské světelné pruhy, které ozařovaly trasu Spojky, tak by asi vypadala seshora. On sám měl výhled jen na jednu světelnou čáru, právě tu, ze které očekával hlášení o jiném, snad ne tak naléhavém problému. V dlouhých blond vlasech svázaných do copu se tu a tam již objevilo pár stříbrných nitek. Unavené oči a vrásčitý obličej. Co zbývalo ze silného muže, který 3x po sobě vyhrál volby, byla statná vysoká postava, husté obočí a tmavomodrý oblek.

„Sir?“ ozvalo se ode dveří, „Window,“ dodal jeden ze dvou velkých bodyguardů v tmavých brýlích. Imperátorův dočasný apartmán se nacházel v nejvyšším patře Rudé Věže, bývalého sídla agentů Systému. Stejně jako kdysi, byl i nyní byt J.I. Errora vyveden v černé, rudé a bílé. Imperiální modř zde zastupovalo jen pár věcí – telefonní aparát, Matyasův oblek a desky malého spisu – Europe City Constitution.

Imperátor na upozornění ochranky opustil prostor okna. Než však došel zpět ke křeslu, kdosi zaťukal na dveře.

„It’s Taylor, sir,“ oznámila gorila po pohledu do sledovacího zařízení.

„Let entrance.“

„Sir, supreme commander Hoot Taylor in duty,“ pozdravil nesměle generál.

„A dále v češtině prosím,“ odpověděl Petrov. „Tak, co jste zjistil?“

„Pověřili tím někoho ze svých lidí, nějakého Dremorana.“

„Dremorana?“ podivil se imperátor. „Skvělé.“

„Ehm, myslel jsem, že chcete, aby se do toho zapojily i naše ‚složky‘…“

„To jsem chtěl, ano, ale takhle to možná bude lepší. Teď se mohu věnovat jen těm zpropadeným diplomatům a banketu. Děkuji moc za info, Taylore, můžete jít,“ zakončil svou řeč imperátor a na jeho tváři se po dlouhé době objevil úsměv. Dremoran. Pro zasvěcené synonymum úspěchu.

(4 ) „My name is Gem Signor and that ends everyone, who says something else!“ zamumlal si modrovlasý mladý muž už jen pro sebe, neboť jeho posluchač se nyní válel v tratolišti krve. „Daemon. How somebody can be named Daemon? Too common,“ dodal a dupl do zad bezvládného těla, až kosti zapraskaly. „Remember, when somebody on Eternity asks you on name of your murderer, answer is Gem Signor, no Daemon, but Gem Signor Trismegistos!!“ křičel zabiják. Ale nikdo ho neslyšel, a kdyby ho snad někdo slyšel, nic by se nezměnilo. I kdyby byl oním vrahem někdo jiný než Démon Trismegistos. Taková byla situace v zanedbávané Itálii, zvláště v okolí Říma. Spojka sem nevedla jako potrestání za zločiny Systému. Samozřejmě, že to bylo od imperátora nespravedlivé takhle odsoudit celý národ jen za hříchy Jediného. Ale bylo to tak. Řím byl rájem kriminálníků všeho druhu, od drobných zlodějíčků, přes pouliční gangy až po mafii a nájemné vrahy. Vyrůstat tu bylo těžké, těžší bylo vypadnout a nejtěžší neprozrazovat původ v jiných částech Europe City. Na druhou stranu, kdo tohle zvládl, mohl se díky potřebným životním lekcím těšit celkem úspěšnému životu někde jinde.

Démon zanechal dupání do mrtvoly starého muže a znechuceně pohlédl na zakrvácený okraj tmavomodrého pláště. Všiml si ale ještě něčeho jiného. Z nevelké kaluže kousek od něho se zvedala podivná černá mlha a utvářela nad povrchem bizarní divadlo. Okamžitě poznal znamení a zamířil k centru města. Chýlilo se k ránu, ale Řím byl městem, které spalo přes den, a tak Démonova trasa sestávala hlavně z ulic, kde se vyskytovaly prostitutky. Krmil své oči jejich tvářemi a svou vyšinutou mysl představami, co by s nimi mohl provádět.

Konečně dorazil před pozůstatky majestátního cirku a popošel několik metrů po ulici jižně, kde se zastavil pod lampou, která nesvítila. Přejel dlaní po sloupu a celého ho obklopil kužel temnoty, který zmizel po několika vteřinách. I s Démonem.

Ocitl se v prostorné jeskyni, vybavené ovšem jako průměrný byt. Dvě velká černá křesla, malá televize, konferenční stolek, to vše osvětlené sloupem temně rudého ohně, který vyvěral z temného oparu nad podlahou a opět splýval s tím samým povlakem těsně pod stropem.

Démon chvíli civěl na jedno z křesel. Když se nic nedělo, hlasitě si odkašlal.

Černé křeslo se pomalu se skřípotem otočilo, a tak Démon hleděl přímo do tváře, na které už nezbývalo moc kůže, a když ano, tak jen zplesnivělé nebo plné malinkých hemžících se červů. Nějakým zázrakem na lebce visely dlouhé černé zplihlé vlasy a v očních důlcích plápolaly dva rudé plameny. Malá postava byla v křesle schoulená, bradu si podpírala kostnatou hnátou a upřeně hleděla na Démona.

„Hi, mom, do you need something?“ přerušil ticho mladý muž uhlazeným a charismatickým hlasem.

„No time for jokes, son, it’s beginning,“ odpověděla Bestie.

„Beginning what?“

„Your father is back. His hunt continues. And you must stop him, until he find all Gems,“ pištěl přízrak.

„Why it’s so important?“

„Do you love your life, Gem Signor? I know you do. And when your father wins, your life will be lost, you know? We will be destroyed. You must find the Gems before him. Use the Gems against him. Go, Gem Signor, go and do. “

„Okay. If it’s my destiny, I will go. Goodbye, mom,“ odpověděl poslušně Démon a měl se k odchodu.

„Wait,“ přerušila ho Bestie, „the sovereign blood has own hunt. And you are a victim in this hunt. Beware of sovereign blood, son.“

„I as a victim? Impossible,“ dodal posměšně Démon a zmizel v ohnivém sloupu.

(5) „Tak jsme tu,“ pronesla tmavovlasá zelenoočka, když se společně se starcem zastavili kdesi na okraji Prahy. Před nimi stál velký činžovní dům s opraskanou omítkou a rozbitými okny. Vycházející slunce se právě odráželo v několika střepech, které zůstaly v okenních rámech.

„Nezdá se mi, že tohle je zrovna vhodný úkryt,“ odpověděl s despektem bělovlasý muž.

„Ten dům samotný není úkryt. Tam.“ Dívka ukázala na masivní dveře do sklepení a rozběhla se k nim. Stařec ji neochotně následoval. „Sakra, někdo tam dal zámek,“ zaklela, když se je pokusila otevřít.

„Dobrej nápad,“ poznamenal stařec a přistoupil ke dveřím. „Vypadá to, že je tam jen závora,“ řekl po chvilce. „To půjde,“ zašklebil se a přitiskl obě dlaně na dřevo.

„Co to děláš?“

„Nerušit, Lilly, už to bude.“

Po pár vteřinách uslyšeli ve sklepě rachot, dveře se pomalu otevřely a stařec s dívkou sestoupili po schodech do prostorného betonového sklepení.

„Hmm, vypadá to, že tu někdo konečně poklidil,“ řekla Lilly, „naštěstí my pokračujeme dál. Tam.“ Tentokrát ukazovala na schodiště vedoucí dál do hlubin země.

„Ještě níž? Tam musí být jedině kanalizace,“ pronesl znechuceně starý muž.

„Ale no tak, tati, co si to o mě myslíš?“ zasmála se Lilly a sešla po schodech dolů. Tentokrát jí žádná překážka v průchodu nebránila. „Tady dole je plynové potrubí. Ty chodby jsou téměř pod celou Prahou, ale bohužel tohle je jediný přístupový bod, o kterém vím. Nikdy jsem neměla dost odvahy zkoumat další, kdykoliv se můžeš dostat do nějakého soukromého sklepa. Hrála jsem si tu, když mi bylo osm. Bože, to je dávno…“

„Ne tak dávno, jako pro mě,“ povzdechl si bělovlasý muž, když následoval svou dceru spletí podzemních chodeb. „Jak víš, kudy máš jít? Je ti šestadvacet, to si to všechno pamatuješ?“

„Jo. Všechno.“

Hlučné potrubí vyvolalo ve starcově podvědomí dávné vzpomínky. Hlavně na vlak s pořadovým číslem 666, kdysi na jediný pojízdný vlak na území, kde vládl Systém. Vzpomínal na divokou jízdu z České Bašty do Smažkova, kde potkal Mici, kterou U uctívalo jako hrdinu jménem ‚general Rosel‘. Vlak číslo 666, zvaný Bestie, problesklo mu znovu hlavou. Symbol svobody a odboje ve své době.

„Jsme na místě,“ řekla Lilly a vyrušila otce z přemítání o minulosti. Stáli ve výklenku, ve kterém byla malinká skříňka. Lilly si sundala řetízek z krku a pozlaceným klíčkem odemkla skříňku. Uvnitř bylo několik popsaných listů papíru, pár zlatých sponek a rubín, který nyní přímo zářil a stejně jako svíčka kolem sebe utvářel červenou auru.

„Tohle to nikdy předtím nedělalo,“ přerušila ticho Lilly, když viděla, jak se její otec nedokáže pohledem odpoutat od zářícího drahokamu.

„To?“ vykřikl rozzlobeně stařec a vzal rubín do dlaně. „Oni ti snad neřekli, co to je?“ Dívka ovšem zavrtěla hlavou. „Toto je jeden ze sedmi úlomků artefaktu známého jako Klenot,“ pokračoval dál stařec, „zdroj energie, která propůjčuje magické schopnosti těm, kteří znají cestu, jak ji ovládnout. A mimochodem, právě tenhle je jedinou věcí, která zbyla z tvé matky.“

„Cože?!“ vyjekla Lilly překvapením, ale pak se zamyslela. „Hmm. Pak to ale dává smysl.“

„Dává smysl?“ ušklíbl se bělovlasý muž. „Klasická odpověď je ‚to nechápu‘.“

„Občas se mi zdálo, že slyším hlas… když jsem ten rubín měla v dlani… ten hlas byl… uklidňující.“

„Pak to jistě byla Lea,“ usmál se stařec.

„A ona je uvězněná v tom… Klenotu?“

„Ne. Její duše je na Věčnosti, ale Klenot jí umožňuje vidět, slyšet a cítit, co se děje v okolí Rubínu. Vlastně jsem přesvědčen, že se dívá právě teď.“

Lilly se zahleděla do magické červené aury ve starcově dlani. Nepoznané teplo rodičovského objetí právě teď proudilo celým jejím tělem. „Jestliže tenhle Klenot je sedmým úlomkem, kde je zbývajících šest?“

„Tvá sestra má jeden a sama je jedním ze sedmi. Stejně jako ty, Lily.“

„To jsou čtyři. A zbývající tři…“

„…už mě nemusejí zajímat, ačkoliv vím, kde se nacházejí. Proroctví říká, že pokud by se všech sedm Klenotů sešlo v jedné dlani, nastal by Konec Věků. Pokud budu mít většinu, zajistím tak, že většinu nebude mít nikdo jiný,“ zašklebil se bělovlasý muž.

„Ale abys získal Klenot ze mě a z Lucy… musel bys nás… zabít, že?“

„Zabít? Co tě to proboha napadlo? Vaše duše musí odejít na Věčnost, aby se vytvořil Klenot, to ano, ale snad si nemyslíš, že bych byl schopný… jsem přece váš otec!“

„Já jen… měla sen… slib mi to… tati. Slib, že nás ochráníš.“

„Slibuji,“ pronesl stařec a sykot plynovodu mu připomněl, že se jedná o zcela logický slib. Vlak číslo 666 nebyl jediný, kdo se honosil jménem Bestie. Svým prvním příchodem probudil strážce osudu, který s ním již od počátku vede válku. Přemýšlel, zdali jeho nikdy neviděný magický soupeř cítil, jak Lord Awasin vytváří jeho nové górské tělo a potřetí ho tak přivádí k životu. Kompar byl od Země daleko a Ona tam nemá žádnou moc, ale jakmile se jeho chodidla dotkla této planety, vládce nad smrtí a nad osudem musel zpozornět. A teď, teď když konečně drží v rukou jeden z Klenotů, se musí ‚ďábelsky prohnaná‘ dusit vzteky. Ale on teď cítil ještě něco jiného. Už nebyl jediný, který mohl Klenoty vládnout. Byl tu ještě někdo… další dva avatarové této podivné války, oba s ním spojeni krví, ale ani jeden z nich nebyl na jeho straně. A navíc Klenot zářil. ‚Konec se blíží sviňským krokem‘, vzpomněl si na Psychovu památnou větu o útoku na Smažkov. „Slibuji, že ochráním tebe i tvou sestru před těmi, jež se vás budou snažit přeměnit v Klenoty. Slibuji a svůj slib dodržím. Přísahám na své jméno, Gem Signor. Gem Signor Trismegistos.“

TO BE CONTINUED…

NEXT TIME IN DIE, TRISMEGISTOS, DIE!:

Dremoran: „Potřeboval bych se podívat do bytu tvého bratra.“
James: „Co tě tam tak láká?“
Dremoran: „Věc… Artefakt, který si Jack přivezl Komparu.“

Démon: „What a humility, George, or should I say… Godric?
Parker: „Godric Simpson? That wizard?“

Dremoran: Démon si přeje lidstvo zotročit, kdežto Gem Signor by nejraději nechal mávnutím ruky zničit svět. Ti dva nyní hledají Klenoty, zdroje prastaré górské magie, aby se nakonec střetli v osudové bitvě. Začne Poslední Válka. Poslední a velmi, velmi krátká válka.

Marry-Ann: „What happened to you, young wizard? Out of mana?… Maybe you will conquer human race, Daemon. But you can’t defeat us!“

NEXT WEEK AT 20:00 ON MFANTASY.cz

Vocabulary:
assert – tvrdit
convinced – přesvědčený
adjutant – pobočník
victim – oběť
sovereign – svrchovaný

Jakub Šinko

Related posts:

1. Die, Trismegistos, die! 3/4 „Hej, Statsone! Ty, který jsi se mnou sloužil u loďstva...
2. Die, Trismegistos, die! 2/4 Sur l’oreiller du mal c’est Satan TrismégisteQui berce longuement notre...
3. Smyšlenky – čtvrtá kapitola Kapitola 4: Práce „A co se ti tedy zdálo?“ zeptala...