Tak jak začínaly pohádky, jež jsme slýchali v dětství, začíná i tento snímek. Monolog královny, který následoval, byl celkem dobrý, nicméně už v něm začínaly vyplouvat na povrch věci, které vám při spojení se Sněhurkou nedávají smysl.

Co přijde po vyprávění té zlé potvory? No, možná je na čase se začít bát, i když je film popisován coby fantasy-pohádka a ne jako horror. Nejhrůznějším se pak jeví konec, ale vezměme to pěkně od začátku.

Sněhurka je v podstatě remake nesmrtelné Disneyovky, se kterou má společný snad jen název a postavy. Tedy, abych byl fér, tak jen ten český název.

Z originálu si vzali jen to, co jim přišlo vhod, a zbytek si vymysleli.

Tahounem filmu je jednoznačně Julia Roberts a je velká škoda, že dostala tak málo místa. Místo toho koukáme na prkennou Sněhurku v poddání Lily Collins (90210, Kazatel), která trpí komplexem Robina Hooda.

Na scéně se objevuje i princ, kterého ztvárnil Armie Hammer(Sociální síť, Ďáblův sluha), který mi připadal do poloviny filmu jako frajer a v té druhé jako lúzr. Jeho nejlepší scéna je asi ta, ve které vypije lektvar štěněčí lásky. Ostatní herci nestojí snad ani za zmínku. No, čemu se divit, když film má pod taktovkou Tarsem Singh (Válka bohů, Pád, Cela).

O příběhu nemůže být řeč. Vrže a skřípě snad v každé scéně a ani není pořádně zpracovaný. No, vlastně zprznily vše, co se dalo. Ono když z hodných trpaslíků uděláte zloděje na chudách a nebo z křehké princezny skoro Xenu.

Dialogy…

tedy pokus o ně. Jsou většinou patetické a nic neříkající. Tu a tam hláška (hodně vzácně) jinak samé plky.

Zima se blíží a přišla.

Za hodného krále bylo sluníčko, zpívalo se a tančilo. Když pak po zmizení krále usedla na trůn zlá královna, přišla zima a bída.

Díky tomu se dostávám k lokaci, která byla fakt mizerná. Celá výprava stála za starou bačkoru a divák vidí buď dva sály zámku, les, příbytek trpošů a nebo náměstí městečka.

Kladnou stranou se pak stávají pestré kostýmy, které mírně kompenzovaly nevykreslení charakterů postav.

Suma sumárum…

Rodinný film o ničem, kde příběh nešel kupředu a tiše stagnoval. Pokus o vtip byl kýčovitý a bylo ho jako šafránu. Herci se moc nesnažili až na Julii, která to brala snad jako jediná jako profesionálka.

Nedočkáte se pěkných míst ani pěkných charakterů. Budete překvapeni změnami, jako třeba těmi trpaslíky, jež jsem zmiňoval výše. Film se nedá brát ani jako oddychovka, protože je celý křečovitý a finální pěvecké cosi od Sněhurky drásá uši a nervy. Člověk si říká, že si to sakra mohli odpustit. Bollywodské vystoupení hlavní hrdinky si asi Tarsem musel dopřát.

No co, hlavně, že to končí happy endem a dojde i na otrávené jablko od seschlé stařeny. Jak by řekl Havel, láska a pravda zvítězí nad lží a nenávistí a když všichni jásají a volají, že věří v sílu lásky, jste vlastně rádi, že přichází titulky.

Zdá se, že je v módě dělat remaky pohádek, ale když film porovnám s loňskou Karkulkou tak jednoznačně vítězí dívka v červeném plášti. Letos nás ještě čeká další verze Sněhurky, tentokrát s názvem Sněhurka a Lovec. No snad to bude lepší než toto.

Nemůžu dát víc než 25%. Autoři originálu se musí obracet v hrobě.

Originální název: Mirror, Mirror

Český název: Sněhurka

Hrají: Lily Collins, Julia Roberts, Armie Hammer

Režie: Tarsem Singh

Délka: 106 min.

Kennit pohlédl na slunce a pak na ustupující vlny. Cesta zpátky na druhou stranu ostrova jim zabere asi hodinu. Už se tu nemohli déle zdržovat, jinak by riskovali, že odliv zanechá loď na skalách. Kennitovy myšlenky na moment zahalil vzácný mrak nerozhodnosti. Na Pláž pokladů nepřišel jen kvůli pokladu. Chtěl také znát věštbu Jiného, přesvědčený, že Jiný se rozhodne s ním promluvit. A potřeboval věštbu potvrdit, proto si přivedl jako svědka Gankise. Ten jako jeden z mála mužů na palubě jeho lodi nepřikrášloval historky. Kennit věděl, že Gankisově výpovědi budou věřit nejen členové jeho vlastní posádky, ale i každý pirát v Divvytownu. A navíc kdyby předpověď, jíž měl být Gankis svědkem, nevyhovovala Kennitovým záměrům, pak nebude problém toho muže zabít.

Opět se zamyslel nad tím, kolik mu ještě zbývá času. Prozíravý muž by teď zanechal pátrání, konfrontoval by Jiného a pak by pospíchal zpátky k lodi. Prozíraví muži se nikdy nespoléhali na štěstí. Jenže Kennit si už dávno řekl, že člověk na štěstí spoléhat musí, aby mohlo dále růst. Byla to jeho osobní víra, kterou kdysi objevil sám pro sebe, a neviděl důvod, aby se o ni s někým dělil. Všech svých větších vítězství dosáhl vždy tak, že riskoval a spoléhal na štěstí. Možná že v den, kdy se stane prozíravým a opatrným, se jeho štěstí urazí a opustí jej. Kennit se pro sebe ušklíbl: takhle on riskovat nikdy nebude. Nikdy nebude spoléhat na štěstí v tom, že ho štěstí neopustí.

Tahle logická klička se mu líbila. Dál nenuceně pátral podél čáry přílivu. Když se blížil ke špičatým skalám na konci srpkovité pláže, měl všechny smysly napjaté, jak si uvědomoval přítomnost Jiného. Vydával svůdně sladkou vůni, jež se prudce změnila v zatuchlou hnilobu, když se změnil vítr a přinesl jí víc. Byl to tak silný odér, že ho Kennit ucítil až na patře a málem se začal dávit. Ale nebyl to jen zápach zvířete, Kennit vnímal jeho přítomnost i na kůži. Nastražil uši a pocítil jeho dech jako tlak na očních bulvách a na kůži hrdla. Nemyslel si, že se potí, ale zničehonic měl tvář tak zmaštěnou potem, jako by na něj vítr přenesl nějakou látku z kůže Jiného. Kennit bojoval s odporem, jenž hraničil s nevolností. Ale nechtěl na sobě tu slabost nechat znát.

Místo toho se úplně napřímil a nenápadně si uhladil vestu. Vítr mu čechral peří na klobouku i lesklé černé lokny jeho vlasů. Měl celkově krásnou postavu a čerpal značnou sílu z vědomí, že na muže i ženy dělá dojem. Byl vysoký a úměrně tomu svalnatý. Kabát měl střižený tak, aby dával vyniknout šíři jeho ramen, mužné hrudi a plochému břichu. Jeho tvář se mu líbila rovněž. Cítil, že je velmi pohledný muž. Měl vysoké čelo, masivní čelist a rovný nos nad jemně vykreslenými rty. Vousy měl podle módy zastřižené do špičky a konce kníru pečlivě navoskované. To jediné, s čím na sobě nebyl spokojený, byly oči: zdědil je po matce, bledé, vodnaté a modré. Kdykoli spatřil jejich pohled v zrcadle, vyhlížela na něj ona, sklíčená a uslzená kvůli jeho neřestnému životu. Připadaly mu jako bezduché oči idiota, tak nemístné v jeho snědé tváři. U jiného člověka by lidé říkali, že má přívětivé modré oči, zvídavé oči. Kennit se usilovně snažil o ledový modrý pohled, ačkoli věděl, že i na to jsou jeho oči příliš světlé. Nyní ještě mírně zkřivil rty, aby jeho výraz působil co nejdrsněji, a nechal své oči spočinout na čekajícím Jiném.

Zdálo se, že ho příliš neohromil. Opětoval mu pohled z výšky, která se téměř vyrovnala jeho vlastní. Bylo nezvykle uklidňující vidět, že legendy je líčily nadmíru přesně. Všechno bylo takové, jak Kennit čekal: blány mezi prsty na nohou a rukou, očividná pružnost končetin, ploché rybí oči v chrupavčitých jamkách, dokonce i poddajná šupinatá kůže, která tvora pokrývala. Jeho nápadná holá hlava vypadala zdeformovaná, nebyla lidská ani rybí. Pod ušními lalůčky měl pant čelisti, jež utvářela pusu tak velkou, že by pozřela celou lidskou hlavu. Tenké rty nemohly ukrýt řady malých ostrých zoubků. Ramena byla jakoby nachýlená dopředu, nicméně držení těla spíš než o nějaké ochablosti vypovídalo o brutální síle. Jeho oděv trochu připomínal plášť, azurově modrý a tak jemně utkaný, že jeho textura nebyla vidět o nic víc než na korunním plátku květiny. Halil Jiného způsobem, jenž poukazoval na tekutost vody. Ano, všechno bylo takové, jak o tom Kennit čítal. S něčím však nepočítal. Zmocnila se ho mohutná přitažlivá síla. Nějaký trik větru předtím ošálil jeho nos. Tvor voněl jako letní zahrada a jeho dech připomínal jemný buket vzácného vína. V nečitelných očích sídlila veškerá moudrost světa. Kennit náhle zatoužil ukázat se před ním, aby tvor viděl, že si on, Kennit, zaslouží jeho úctu. Chtěl ho ohromit dobrotou a chytrostí. Dychtil po tom, aby o něm smýšlel dobře.

Za sebou uslyšel nepatrné zavrzání Gankisových kroků na písku. Pozornost Jiného na moment zakolísala. Ploché oči sklouzly ze zadumaného Kennita a v tu chvíli se kouzlo přerušilo. Kennit se téměř lekl. Pak si zkřížil ruce na hrudi, aby se mu tvář z čarodějného dřeva vtiskla bezpečně do kůže. Ať už byl živý, nebo ne, zdálo se, že amulet účinkuje, poněvadž držel uhrančivé kouzlo tvora v odstupu. Kennit nyní znal úmysly Jiného a mohl se proti takové manipulaci obrnit pevnou vůlí. I když tvor šlehl očima zpátky a zaklesl se do jeho pohledu, Kennit jej dokázal vidět takového, jaký byl: studená a šupinatá příšera z hlubin. Tvor zřejmě vycítil, že nad ním ztratil moc. Naplnil vzduchem váčky za čelistí a začal na něj říhat slova, v nichž Kennit postřehl nádech jízlivosti.

„Vítej, poutníku. Vidím, že moře tě dobře odměnilo za tvé hledání. Přineseš oběť dobré vůle a vyslechneš si věštbu hovořící o významu tvých nálezů?“

Jeho slova zněla sípavě a zajíkavě, hlas vrzal jako nenaolejované panty. Kennit vskrytu duše obdivoval snahu, kterou musel vyvinout, aby se naučil lidská slova, ale jeho drsnější stránka to odmítala jako projev podlézavosti. Měl před sebou tvora, který se v každém ohledu lišil od jeho lidskosti. Stál před tím, na jeho vlastním území, a ono mu to podlézalo, mluvilo jeho jazykem, žadonilo o almužny výměnou za svá proroctví. Jenže pokud v něm tvor spatřoval nadřazenou bytost, k čemu ta jízlivost v jeho hlase?

Kennit otázku zapudil z mysli. Strčil ruku do měšce a vytáhl dva zlaťáky, obvyklou obětinu za pronesenou věštbu. Prve se před Gankisem přetvařoval. Pravda byla, že si přesně zjistil, co může očekávat. Štěstí nesmí člověk podcenit, pak mu přinese nejvíc. Proto zachoval klid, když k němu Jiný natáhl svůj tuhý, našedlý jazyk, aby mince přijal, a ani se neštítil, když je tam pokládal. Tvor bleskurychle vtáhl jazyk zpátky do tlamy. Jestli zlato spolkl, nebo ne, to Kennit nepoznal. Potom se Jiný jaksi toporně poklonil a uhladil před sebou písek, aby na něj kapitán položil věci, které posbíral na pláži.

Kennit si při vykládání nálezů dával na čas. Nejprve před tvora položil skleněnou kouli s akrobaty uvnitř. Vedle dal růži a potom kolem ní pečlivě uspořádal dvanáct nehtů. Na konec oblouku umístil truhličku s malinkými pohárky. Hrstku křišťálových položil do prohlubně. Ty našel až na posledním úseku pláže. Vedle nich dal svůj poslední objev, měděné pero, které snad nevážilo o nic víc než pero skutečné. Kývl na znamení, že skončil, a mírně ukročil dozadu. Gankis se na kapitána omluvně podíval a nesměle položil na jednu stranu oblouku pomalovanou dřevěnou hračku. Pak ustoupil také. Jiný si chvíli prohlížel vějíř pokladů před sebou. Posléze zvedl podivně ploché oči a střetl se s Kennitovým modrým pohledem. Konečně promluvil: „To je všechno, co jsi našel?“ O jeho důrazu nebylo pochyb.

Kennit nepatrně pohnul rameny a hlavou. Mohlo to znamenat ano i ne, nebo taky vůbec nic. Nepromluvil. Gankis nervózně přešlápl. Jiný hlučně naplnil své vzdušné vaky.

„To, co zde oceán vyplaví, není určeno k tomu, aby si to lidé ponechali. Voda to sem přináší, protože chce, aby to spočinulo tady. Nestav se proti vůli vody, neboť to žádný rozumný tvor nedělá. Žádný člověk si nesmí ponechat, co nalezne na Pláži pokladů.“

„Takže to náleží Jiným?“ zeptal se klidně Kennit.

Sice byli každý z jiného druhu, ale Kennit bleskurychle pochopil, že Jiného vyvedl z míry. Chvíli mu trvalo, než se vzpamatoval, potom vážně odpověděl: „To, co oceán vyplaví na Pláž pokladů, patří navždy oceánu. My jsme zde pouzí opatrovníci.“

Kennit roztáhl rty v úsměvu. „No vida, takže si můžeš ušetřit starosti. Já jsem kapitán Kennit a nejsem jediný, kdo ti řekne, že celý oceán je můj a můžu se po něm toulat, kam se mi zachce. Tedy všechno, co patří oceánu, je i moje. Dostal jsi své zlato, teď mi řekni proroctví a už se nestarej o to, co ti nepatří.“

Gankis za jeho zády slyšitelně vyjekl, ale Jiný nejevil náznaky toho, že by na Kennitova slova jakkoli zareagoval. Místo toho sklopil vážně hlavu a naklonil k němu bezkrvé tělo, skoro jako by byl nucen uznat Kennita za svého pána. Pak hlavu zase zvedl a jeho rybí oči našly Kennitovu duši stejně neomylně, jako kdyby ji ukázal prstem na mapě. Když promluvil, jeho hlas získal hlubší tón, jako by slova vydechoval odněkud z hloubi svého nitra.

„Tohle sdělení je tak jasné, že by ho přečetl i člověk z tvého potěru. Bereš si to, co není tvoje, kapitáne Kennite, a prohlašuješ to za vlastní. Ať ti toho padne do rukou sebevíc, nikdy nejsi spokojený. Tví stoupenci musí vzít zavděk tím, co odhodíš jako bezcenné tretky nebo hračky, a ty sám si zatím uzmeš, co pokládáš za nejcennější, a necháš si to pro sebe.“ Tvorovy oči sklouzly na moment ke Gankisovi a střetly se s jeho vytřeštěným pohledem. „V jeho propočtech jste nejen klamáni, ale také ochuzováni.“

Kennitovi bylo úplně jedno, jakým směrem se věštba ubírá. „Svým zlatem jsem si koupil právo položit ti jednu otázku, nebo ne?“ otázal se směle.

Jiný svěsil čelist a otevřel hubu dokořán – ne v údivu, ale spíše na znamení hrozby. Řady zubů vypadaly vskutku působivě. Pak ji zase zacvakl. Tenké rty se sotva pohnuly, když říhnul v odpověď: „Annno.“

„Budu mít úspěch v tom, oč usiluji?“

Vzdušné vaky Jiného se v zamyšlení zavlnily. „Nechceš svou otázku upřesnit?“

„Vyžadují snad znamení, abych byl přesnější?“ zeptal se shovívavě Kennit.

Jiný znovu pohlédl na vyskládané věci: růži, šálky, nehty, akrobaty v kouli, pero, křišťálové kuličky. „V touze svého srdce uspěješ,“ pravil stroze. Po Kennitově tváři se začal rozlévat úsměv, ale při pokračování věštby zase zmizel. Tvorův hlas nabral zlověstnější tón: „Toho, za čím se ženeš nejvíc, dosáhneš. Onen úkol, onen čin, onen skutek, co tě pronásleduje ve snech, ve tvých rukou rozkvete.“

„Stačí,“ zavrčel Kennit. Najednou měl naspěch. Upustil od všech svých úmyslů požádat o slyšení u jejich bohyně. Přesně sem chtěl věštbu dotlačit. Shýbl se, aby si z písku posbíral své nálezy, ale tvor náhle roztáhl dlouhoprsté ruce s blánami a ochranitelsky je rozprostřel nad poklady. Na konci každého prstu se utvořila kapička zeleného jedu.

„Poklady samozřejmě zůstanou na Pláži pokladů. Postarám se o jejich umístění.“

„No tak ti děkuju,“ pravil Kennit melodickým hlasem, v němž zaznívala upřímnost. Pomalu se narovnal, a jakmile tvor polevil v ostražitosti, prudce vykročil a dupnul na kouli s akrobaty. Rozprskla se, jako když zacinkají zvonečky ve větru. Gankis vykřikl, jako kdyby Kennit zabil své prvorozené dítě, a i Jiný sebou cukl při pohledu na tu ničemnost. „Škoda,“ poznamenal Kennit a odvrátil se. „Ale když to nemůžu mít já, proč by to měl mít někdo jiný?“

• FANTOM Print
• Žánr: fantasy
• Série: Živé lodě 1
• Počet stran: 560
• Provedení: váz. s přebalem
• Rozměry: 145×205
• Překladatel: Jan Kozák
• Autor obálky: Jan Patrik Krásný
• EAN 9788073981730
• Cena: 349 Kč

Za zrodem seriálu stojí Adam Horowitz a Edward Kitsis, kteří mají na svědomí „Lost“. Někteří v tomto okamžiku možná zbystřili. Je třeba bát se, že seriál pohřbí stejně jako zmiňované „Lost“?

Bylo nebylo…

Emma žije sama; ve svých dvaceti osmi letech nemá přítele, rodinu, pořádný domov, žádné kamarády. Živí se jako lovec lidí na kauci… Jaké je pro ni překvapení, když se jí v den jejích narozenin objeví přede dveřmi bytu desetiletý chlapec jménem Henry a tvrdí, že je její syn, kterého před lety dala k adopci.

Svět se tak rázem obrací vzhůru nohama. Když veze chlapce domů, do města jménem Storybrooke, Henry si ještě přisadí. Všichni obyvatelé Storybrooke jsou začarované pohádkové postavy, které sem z pohádkové říše přenesla Zlá královna, aby se tak pomstila Sněhurce. Emma je dcerou Sněhurky a jejího manžela prince Krasoně (ve skutečnosti se jmenuje James, ale nikdo mu jinak než Krasoň neřekne). Je jedinou nadějí na zlomení kletby, neboť byla ještě před jejím spuštěním poslána do našeho světa, aby pak mohla všechny vysvobodit.

Emma Henrymu samozřejmě nevěří. Její dojem ještě umocní setkání s psychologem, k němuž Henry kvůli své obsesi s kletbou chodí na sezení. Když se ale seznámí s jeho adoptivní matkou Reginou rozhodne se nakonec ve městě zůstat. Alespoň nějaký čas…

Uvěří Henrymu? Zlomí kletbu? Dostanou se pohádkové postavy domů? To vás nechám zjistit na vlastní pěst…

Welcome to Storybrooke

Toliko k nástinu děje. Zlomit kletbu, zachránit pohádkovou říši, … není to nijak originální námět, ale tento fakt je velice obstojně vynahrazen zpracováním. V příběhu se prolínají dějové linky ze Storybrooke a z pohádkové říše. Přičemž začínáme v pohádkové říši ve chvíli, kdy královna spouští kletbu. Postupně se díl od dílu seznamujeme s novými pohádkovými postavami a jejich protějšky v našem světě.

Každá pohádková postava má svůj osud. A bez výjimky je každá z nich nějakých způsobem zapletená do Sněhurčina boje proti Zlé královně, nebo naopak do snahy Zlé královny se Sněhurky zbavit.

Zatímco v našem světě, světě bez magie, plynou životy všech postav nějakým způsobem kupředu, v pohádkovém světě se naopak dostáváme stále hlouběji do minulosti, abychom odhalili spor mezi Reginou a Sněhurkou. V každém dílu se nám poodhaluje kousek skládačky, který nám v závěru série dá dohromady celkový obraz Sněhurčina života. Každá narážka a detail, na něž jsme mohli v předchozích dílech narazit, začne dávat smysl, začne nabývat na významu a vy pomalu zjistíte, že bez těchto detailů by seriál nefungoval.

V jednoduchosti je krása

Musím se přiznat, že i když jsou výše zmíněné detaily a retrospektiva v příběhu důležité a bez nich by v závěru nezapadlo všechno tak hladce do sebe, v některých chvílích se to zdálo poněkud překombinované; hlavně v příběhu Sněhurky. Ve Storybrooke pak tyto chvíle působily uměle natahované. Jde mi hlavně o vztah mezi Davidem a Mary Margareth (Krasoň a Sněhurka), kdy několik dílů po sobě opakovali neustále totéž, aniž by se nějakým způsobem hnuli z místa, a tyto díly pro mě z hlediska této dějové linie byly zklamáním, neboť ze všeho nejvíce připomínaly telenovelu.

Naštěstí se vše srovnalo, tvůrci se zaměřili i na jiné postavy, především na vztahy mezi Emmou a jejím synem Henrym, a tohoto uměle natahovaného neduhu byl seriál zbaven.

Dalším drobným zádrhelem byl závěr série, kdy to trochu vypadá, že scénáristé zapomněli na to, co nám řekli v předchozích dílech, neboť některé detaily na poslední chvíli změnili.

Celkově mi ale přišlo, že se tvůrci poučili z předchozích chyb, které nasekali v „Lost“, kde nás lákali na samá tajemství a záhady, máloco objasnili a nakonec to zakončili tak, jak to zakončili, aby si alespoň trochu zachovali tvář.

Ve „Once upon a time“ vás sice také budou lákat, ale nakonec se vysvětlení dočkáte a myslím, že budete spokojeni, až zjistíte, jaké rozličné drobnosti hrály roli, a že nic nebylo samoúčelné, byť se to tak zpočátku mohlo jevit.

Co občas kazí dojem, jsou trikové efekty. Je mi jasné, že se jedná o televizní produkci, a člověk proto nemůže očekávat totéž, co do celovečerního velkofilmu, ale i tak mi chvílemi připadalo, že by se s něčím dalo lépe pohrát (Například vlk z příběhu Červené Karkulky byl oproti tomu velice zdařilý!). Jinak kostýmům a exteriérům nemám co vytknout. Kostýmy byly možná poněkud kýčovité, ale k pohádkovému světu mi to tak nějak sedělo a problém jsem s tím neměla.

Celý seriál je prodchnut příjemným hudebním doprovodem. Sice se v něm opakují stále stejné motivy, jen v drobné obměně, ale i tak je pro ucho příjemný a k atmosféře vyvolávané příběhem sedí.

Za vším hledej… Rampelníka

Rampelník, ztvárněný Robertem Carlylem, je pro mě beze sporu nejlépe zahranou postavou celého seriálu, která na sebe v případě kdy se v ději objevuje, strhává veškerou pozornost. Jeho psychopatické pochechtávání vám tak nějak zaleze pod kůži. Ve chvíli, kdy zjistíte, jak je do všeho porůznu zapletený a jaké dohody s kým a za jakým účelem uzavřel, budete toho malého skřeta (zde tedy normálního vzrůstu) obdivovat ještě víc. V jeho případě, stejně jako v případě Reginy, platí, že zlo se nerodí, nýbrž je tvořeno. Ovšem u Rampelníka ještě musíme přihodit staré známé úsloví, že „cesta do pekel je dlážděna těmi nejlepšími úmysly“.

Ať tomu věříte, nebo ne i Reginy (Lana Parrilla) budete chvílemi litovat.

Ústřední duo Sněhurky a Krasoně si vystřihli Ginnifer Goodwin a Joshua Dallas. K jejich hereckým výkonům výhrady nemám, ale velice mi vadilo, jak tvůrci změnili charakter prince Krasoně v našem světě. V pohádkovém světě byl Krasoň hrdina: statečný, upřímný, nebojácný, ochotný pro Sněhurku udělat první poslední. A přestože v našem světě si všechny postavy uchovaly své charaktery, jimiž oplývaly ve světě pohádkovém, z Krasoně se stal slabošský, zbabělý a ukňouraný David Nolan.

V roli zachránkyně Emmy Swanové můžeme vidět Jeniffer Morrison (Dr. House; Jak jsem poznal vaši matku). K jejímu výkonu nemám také moc co dodat, snad jen, že byla chvílemi až příliš přecitlivělá na to, čím vším si měla již předtím projít.

Co říci závěrem?

Já osobně jsem byla ze seriálu nadšená. Pravda, má své mouchy, které jsem zmiňovala výše, ale mně, jakožto milovníkovi pohádek, se velice líbil a nemohla jsem se dočkat každého nového dílu. Mé nadšení bohužel často zchladily zbytečně dlouhé pauzy, v nichž si Američané během natáčení libují, ale nakonec jsem se závěru dočkala a nebyla jsem zklamána. Uprostřed se zdálo, že scénáristům dochází dech, ale naštěstí tomu tak nebylo a závěr byl zase nadupaný zvraty a proměnami postav.

Upřímně, doufala jsem, že seriál skončí první sérií (A měl tu možnost!), ale tvůrci dostali šanci v podobě zelené pro druhou řadu. Obávám se, aby vidina sledovanosti a zisku nedonutila režiséry a scénáristy ke zbytečnému natahování děje. Náměty na druhou řadu by se ještě nalézt daly, ale doufám, že tím „Once upon a time“ skončí. Byla by škoda, kdyby dobrý seriál, s dobrými náměty skončil rozmělněný jako kdejaká mýdlová opera…, ale všichni víme, že na příběh se dnes už tolik nehraje…

Každopádně mohu seriál doporučit každému, kdo má rád pohádky a nebojí se na ně nahlédnout i trochu jinak, i když ctí předlohu.

Zdroj obrázků: http://www.edna.cz/once-upon-a-time/

Trailer:

Watch this video on YouTube.

Once upon a time (Fantasy/Dobrodužné/Drama)

USA 2011

Stopáž: 1 série: 22 dílů po 45-ti minutách

Režie: Mark Mylod, Greg Beeman, David Solomon, Paul A. Edwards, David Barrett

Děj filmu se motá okolo páně Barnabase Collinse v podaní Johnnyho Deppa a to od začátku až do stinného konce. Ukazuje jeho minulost, rodinné zázemí, povahu, milenky a důvody proč byl proměněm v upíra. Samozřejmě i to, jak byl proměněn. Nemohla jsem si pomoct, ale mám dojem, že nevysvětlili pár věcí či nevytěžili, co vytěžit šlo, tak na mně tahle část působila. No co, léta běží dál i bez lepšího příběhu v pozadí. Milý Barnabas je tedy po rozepři s ex-milenkou zasypán hlínou, čuchá si dvě stě let kytičky zespoda, a pak po dlouhých letech opět vykopán, na světlo boží začne svou jízdu po sedmdesátkách. Poznává rodinu, mění stav rodinného sídla, podniku i konta a jen tak mezi tím se zamilovává do mladinké Victorie Winters, která je čirou náhodou dokonalou dvojnicí jeho zesnulé lásky Josette. Dál už všichni víme, že to bude trochu doják. Nicméně to nezabránilo tomu, že Barnabas je po delší době upír se stylem.

Johnny Depp je Burtonový dvorním hercem a Tim ví proč na něm svoje filmy staví. Depp zahraje cokoliv, včetně sám sebe. Dá se navléct do hadrů a napatlat make-upem až k nutkání použít na něj dláto a stejně ho musíte milovat. I tady ukazuje, že hlavním tahounem je on. Jako obvykle mu zdatně sekunduje Helen Bonham Carter, která je stále sexy a kouzelná svým zvláštním a velmi specifickým způsobem. Křehkou Victori/Josette hraje vcelku neznámá australská herečka Bella Heathcote. Hlavní záporačka Angelique je obdařená vnady Evy Green a myslím si, že se najdou tací, co si půjdou strhnout plakát, kde je vystavuje v červených šatech. Velká hvězda je vedle Johnnyho samozřejmě Michelle Pfeiffer, která hraje i stárne s grácií sobě vlastní. Zkrátka, ikdyž se jí podívate na datum narození, připadá vám, že je pořád neskutečně krásná holka a jako hlava rodiny Elizabeth Collins Stoddard je příjemně koukatelná. Většina diváků patrně nepozná, že Jackie Earle Haley je skryt v roli majordoma. Maskéři se na něm vyřádili tak dobře, že byste mu hodili pětikorunu. Co mně značně potěšilo, bylo cameo škaredé ženské, Alice Cooper. Kdo je pak roztomilým překvapením je Chloë Grace Moretz jako pubertální dcera Elizabeth, Carolyn Stoddard, která nám od dob Kick-Ass trochu zženštěla a nemůžu říct, že se netěším, co z ní jednou vyroste.

Film je celkově vtipný, trochu teatrální a zkrátka Burtonovský. Jen bych řekla, že tu měl být minulý rok, kdy nebyla tak silná konkurence. Hudba je již tradičně Elfmanovská, ale čí také jiná, když film točil Tim.

Stopáž: 113 min

Režie: Tim Burton

Herci: Johnny Depp, Michelle Pfeiffer, Jackie Earle Haley, Helen Bonham Carter, Eva Green

Hudba: Danny Elfman

Český distributor: Warner

Začalo to nahatým Honzou ve sprše. Ne, že bych měla něco proti nahatým chlapům, ale než se přede mnou svléknou, ráda se o nich něco dozvím.  Pokračovalo to obvyklou dávkou hnijícího masa, krve, zbraní, hnijícího masa, hnijícího masa, … Kdy konečně zjistím, proč to maso pořád tak hnije? Přes nekonečné množství akce, se kniha rozjížděla neskutečně pomalu. Nebyl tu žádný důvod k sympatiím s hrdinou. Chyběly informace, chyběly motivy. Možná měl tento nedostatek vyvolat otázky, ale místo toho zůstal čtenář jen vzdáleným pozorovatelem bez možnosti příběh prožívat.

A pak přišlo vysvětlování. Jan Lánský je mluvčí Distribuované banky, vlivné společnosti. Pro svého zaměstnavatele doručuje velmi smrtelné vzkazy. Problém nastane, když mu jeden ještě smrtelnější vzkaz doručí upíři (staří známí z Nočního klubu). A tak si pan Mluvčí sbalí saky paky a opouští Českou republiku. Společnost mu dělá bývalá agentka tajných služeb, která má nezanedbatelný talent zabíjet. Dvojka, která se skvěle doplňuje v roli lovců trofejí.

Jan uvyklí tvrdé práci, se ve svém novém zaměstnaní, brzy začne nudit. Není tedy divu, že po šanci vydat se na výpravu za velmi zvláštní trofejí, skočí bez váhání. Netuší, že cesta do pekla je v porovnání s tím, co bude následovat, jen procházka růžovým sadem. Háček byl nahozen, čtenář zachycen.

Vzhůru na akční jízdu renesančním peklem. Když přišlo citování Danteho Božské komedie, drobátko jsem vyvalila bulvy (oblíbené Mistrovo slovo). Zaprvé jsem to od Kulhánka nečekala a zadruhé každou variaci na tenhle pekelno-božský opus přivítám. Obzvlášť pokud autor celou tu záležitost vyšších sfér nebere moc vážně.

Nechyběla ani Kulhánkova obvyklá zpomalovací romantická část, nad kterou pánové vrčí, a pro kterou čtou Kulhánka i ženské jako já. Konečně jsem se nad knížkou začala taky usmívat. Scény ze spacáku, které sestávaly čistě jen z dialogů, byly zábavné.  Chválím i Mistrův neotřelý způsob jak napsat milostnou scénu. Ne, nečekejte explicitní erotiku a já myslím, že je to dobře, protože vedle explicitního popisu násilí by toho bylo moc.

Finiš. Opět chválím, že tady to vzal Kulhánek trochu víc šmahem, protože výsledek už byl očekávatelný a pokračovat v dalších záplavách krve – čtenář by se nudil. Jen mě možná trošku mrzí, že už znám styl autora natolik, že se pro mě v závěru nekonalo žádné překvapení. Jen se příjemně potvrdila má očekávání. Na druhou stranu, alespoň jsem nebyla zklamána.

Co se týče charakterů. Těžko Jana odlišit od Tobiáše nebo Maxmiliána – je to pořád stejná verbež, jako v předchozích autorových knihách.  Upírka, hrdinova společnice, je jako vždy modelkoidní, ale je sympatická, takže to není na závadu. Co mě ale překvapilo, byl charakter malé Fiony. Tuhle holčičku jsem Kulhánkovi sežrala i s navijákem. A scény, ve kterých hrdina prohlašuje, že probdělá noc vedle nemocného dítěte je horší než pobyt v pekle, který má vpravdě z první ruky, mě přesvědčila, že jsou to scény z vlastní autorovy zkušenosti (nebo hodně dobře zprostředkované).

Naopak zamrzela absence větší dávky humoru, na kterou jsem od Mistra zvyklá. Humor je stále přítomen, jen už nedosahuje Kulhánkových standardů. U Nočního klubu jsem se nahlas smála v průběhu celé knihy, tady došlo na hlasitý smích pouze jednou.

Co dodat závěrem? Škoda pomalého rozjezdu, jinak byla kniha zábavná a v rámci žánru skvěle vyvážená.

Název: Vyhlídka na věčnost
Autor: Jiří Kulhánek
Obálka: Jan Doležálek
Počet stran: 550
Vazba: brožovaná
Vydavatelství: Crew
Doporučené cena: 389 Kč

Ak sa už ani Vy neviete dočkať, skráťte si čakanie posledným animovaným videom s názvom Wrath, v ktorom sa čo to dozviete o boji dobra a zla.

Watch this video on YouTube.

     Snehulienka sa rozhodla napísať knihu. Reč samozrejme nie je o tej rozprávkovej, ale jej predstaviteľke Kristen Stewart. Mladá hollywoodska herečka, známa hlavne zo ságy Twilight, sa tak rozhodla splniť si jeden zo svojich snov.

Bližšie informácie o obsahu knihy zatiaľ nie sú známe, ale už teraz je isté, že sa o ňu vydavatelia pobijú. Veď kto by nechcel vydať knihu od jednej z najžiadanejších tínedžerských herečiek súčasnosti.

Byť super hrdinom je super! Ste slávny, mocný, bohatý a každý o Vás hovorí. Presne takí sú aj Avengers, ktorí si na seba za prvý týždeň zarobili prvú miliardu. Čo viac k tomu dodať, kto ich ešte nevidel, nech rýchlo uteká do kina. O tom, prečo by ste ich mali spoznať, si môžete prečítať v našej recenzii.

Tento týždeň od 17. do 20. 5. sa koná v Prahe tradičný Svet knihy, v rámci ktorého sa budú vyhlasovať Ceny Akademie scifi, fantasy a hororu – od 15.00 do 16.20 vo Veľkej sále Strednej haly. Osemnásty ročník je zameraný na komiks, takže žiadny fanúšik bublín, by si Svet knihy nemal nechať ujsť.

EPIC.

A pod tím.

Mazejte do kina.

Jenže to by nešlo a tak se Avengerům podíváme na zoubky, kladiva, štíty a raketové motory trochu více. Filmově držel Avengery na řetězu Joss Whedon a o to bylo napětí při nekonečném čekání větší. Člověk známý seriálovou tvorbou a největším počtem foxnutých pořadů se dostal za volant Marvelácké mašinérie a to přece jen vzbudilo v některých obavy.  Není jich málo, režisérů, tvůrců, producentů, co tenhle přerod nezvládli a paběrkují teď vedle Uweho Bola. Jenže to by nebyl Joss, aby všem zase neukázal, že nad něj není a film je tak hotovým svátkem pro všechny geeky, komiksáky a podobnou monitory sledující svoloč. Základní, životně důležité otázky života, vesmíru a vůbec se tak rojily jako fanoušci na TARDIS podepsanou samotným Russlem T. Davisem.  Jak moc to nahláškuje? Kolik si zabije postav? A bude to sakra tak totálně epic, jako všechno co kdy vypustil do světa a někdo mu foxnul?

Svět tak před pár dny zadržel dech a pak se mlátil do hlavy, jak mohl vůbec zapochybovat. Film je od prvního taktu do poslední notičky nahláškovaný, akční, soundtrackově velmi povedený a je toho zatraceně málo, co se dá vytknout. Je to zkrátka jeden z filmů tohoto plodného roku, kdy si geeci tečou radostí do tenisek. Je zde spousta popkulturních narážek, ale zároveň i hodně situačního humoru, tak aby film udržel i diváky mimo početný fandom. Příběh je rozvinut tak, aby se chytil i divák, který Marvelácké universum přílš či vůbec nezná a značně tomu napomáhá i to, že studio si důkladně připravovalo půdu pro tento film. Tak jsou nám všichni hlavní protagonisté známí z vlastních filmů, případně z menších rolí či měli někde nějaké to cameo. Jasně, že ten chlápek co minulý rok mířil na Thora lukem byl Hawkeye.

Herecky je nejzářivější hvězdou Robert Downey Jr. aka  Iron Man/Tony Stark, který je génius, milionář, playboy a filantrop. Takže hraje sám sebe a ty léta praxe jsou na něm vážně znát. Kdo je tu opravdu herecká špička je u nás méně známý Tom Hiddleston, divadelní to herec, který v Lokim zúročuje všechno, co se naučil a co mu z talentu nadělili v míře více než štědré. Loki by nemohl být zahrán opravdověji a uvěřitelněji tak, abyste mu baštili, že on za to vlastně nemůže, ono to samo, on Bůh chaosu. Po Downeym jsou hvězdami s vlastním filmem Chris Evans jako Captain America/Steve Rogers a Chris Hemsworth, Thor. Chris Evans je stejně jako Captain America dobrý herecký voják, zahraje co je třeba a dobře u toho vypadá. Podobně tak Chris Hemsworth, ten se stejně jako v Thorovi dobře položil do role staršího bratra a jestli někdo Lokimu může nařezat, tak hlavně on. Může se zdát, že moc nehraje, ale ono vlastně není moc co, když je tu za toho rozumného a dospělého vládce Asgardu. Méně prosazovaná a o to lepší postava je Hawkeye/Clint Barton, kterého si střihnul Jeremy Renner. V Avengers je opravdu špičkový Hulk a to Mark Ruffalo, tahle volba se zatraceně povedla, protože Hulka tu musí nenávidět jen zaryté fanynky Toma Hiddlestona. Krásnější polovičky hereckého týmu jsou Scarlett Johansson jako Natasha Romanoff/Black Widow, již tradičně Gwyneth Paltrow jako Pepper Potts a Cobie Smulders jako Maria Hill. U nás známá především jako Robin Sherbotski ze seriálu HIMYM. Dalšími starými známými jsou Samuel L. Jackson jako ředitel S.H.I.E.L.D.u  Nick Fury, Stellan Skarsgård, vědec Erik Selvig a milovaný Agent Coulson, v podání  Clarka Gregga. Stan Lee samozřejmě nezklamal a cameo má i zde. Ikdyž lepší výstup než dobývat se na svatbu Invisible Woman a Mr.Fantastic mít asi už nebude.

Soundtrack má na triku Alan Silvestri a je to hudba neuvěřitelně povedená a dobře padnoucí do situací. Co je třeba dodat, že i písničky inspirované Avengers stojí za poslech. A to nejen Live to Rise od Soundgarden, kterou můžeme slyšet v závěrečných titulcích.

Po třech zhlédnutích vám povím, že se uvidíme v kině.

Stopáž:  143 min

Režie: Joss Whedon

Herci: Robert Downey Jr., Chris Hemsworth, Chris Evans, Scarlett Johansson, Samuel L. Jackson

Soundtrack: Alan Silvestri

Český distributor: Falcon

Ilustrace: Kateřina Perglová

Možná si někteří z vás pamatují na válečníka Nerghana z povídky „Ti, co nepláčou“… V této povídce se dozvíte, co se stalo před tím, než byl vypovězen ze své domoviny.

Víra tvá tě zabije

Slunce se dostalo do bodu, kdy nakouklo skrz nezasklené okno do místnosti. Jeho paprsky začaly poskakovat na Hinareině rudohnědě zbarvené srsti.

Je nádherná, pomyslel si Nerghan a jemně jí přejel prstem po boku. Její srst byla tak hebká, že měl potřebu neustále se jí dotýkat. Hinarea se probudila a věnovala mu ospalý úsměv. Chvilku hleděl do jejích očí se zlatavými tečkami, jež prozrazovaly, že je šamanka, pak se dotkl svým čumákem jejího a chvíli tak setrvali.

„Brzy se vrátím,“ slíbil šeptem a vstal z jejich společného lůžka. Protáhl se, oblékl si suknici a bez otálení vyrazil za sigurem.

Náčelník spojených klanů – sigur – ho očekával spolu se všemi sedmi vyššími důstojníky.

„Pane,“ sklonil hlavu v podřízeném gestu. Sigur byl sice jeho přítelem, ale Nerghan k němu choval úctu. Přes devět stop vysoký minotaur s černou srstí si ji rozhodně zasluhoval. Jeho Kroužky cti byly o polovinu větší než Nerghanovy a zlatě se leskly na jeho mohutných tmavých rozích.

„Nerghane,“ pokynul mu, „je dobře, že jsi tu. Dorazily k nám zprávy z hranic.“

Nerghan se sklonil nad mapou rozprostřenou na stole. „Vidím, že se barbaři přebrodili přes Plortu.“

„Nejen to, vypálili Plortský přívoz,“ doplnil Ajirghan – válečník s nejvyšší hodností ihned po Nerghanovi, který byl generálem sigurových vojsk.

„Tam žili jen starci a děti!“ Nerghanovi se vztekem rozšířily nozdry. „To jim nestačily poslední dvě porážky, které jsme jim uštědřili?“

Sigur si povzdechl. „Zjevně ne. Zdá se, že stále nemají dost. “

„Víme, kolik jich je?“ ptal se Nerghan, zatímco si na mapě přeměřoval vzdálenost a počítal, jakou dobu jim zabere pochod a kam se do té doby budou moci barbaři dostat.

Odpověděl mu Gurghan, průzkumník od hranic: „Dvě stovky.“

Generál se na okamžik zamyslel. „Dej mi stovku mužů a tři šamanky a do poloviny luny se vrátím s hlavou jejich vůdce nabodnutou na hrotu oštěpu.“

Sigur se usmál. „Máš je mít.“ Věděl, že Nerghan neslibuje nic, co nedokáže dodržet. Kdyby tomu bylo jinak, nebyl by jeho generálem.

Nerghan pokynul vyšším důstojníkům. „Zítra za úsvitu vyrážíme.“

Muži se po sobě podívali a přikývli.

***

Pochod v tak malém počtu trval kratší dobu, než Nerghan čekal. Chtěl se s barbary utkat na území, které sám vybral, proto se rozhodl počkat si na ně. Měl s sebou devět desítek válečníků s oštěpy, tyčemi a palicemi a tři šamanky. Jen vyšší důstojníci směli běžně nosit sekery. Dnes toho práva využil pouze Ajirghan – v boji se dvěma sekerami byl nejobávanějším soupeřem, jakého Nerghan znal.

„Kdy myslíš, že přijdou?“ zeptal se večer Ajirghan u ohně.

Nerghan pokrčil rameny. „Nevím, ale až se začnou brodit, uslyšíme je.“

Utábořili se nedaleko proti proudu od brodu přes menší říčku, jež byla přítokem dravé Plorty, za poměrně hustým porostem vrb. Bylo to jediné místo, odkud na ně barbaři při zajišťování břehu přímo od brodu neuvidí; jinde byly jen lány vysoké trávy. Bylo to trochu riskantní, neboť nevěděli přesně, kdy nepřítel dorazí – museli spoléhat jen na sluch. Nerghan sice rozestavěl hlídky kolem tábora, ale žádného muže nepostavil k brodu – pro dospělého minotaura tam nebylo místo, kde by se mohl skrýt.

„Nějaké změny v hlášení o počtu nepřátel?“ zeptal se Nerghan Gurghana, který si k nim přisedl.

„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Jsou už poměrně hluboko ve vnitrozemí, kdyby jim přišly posily, někteří z našich mužů, od těch několika předsunutých hlídek, by to jistě už hlásili.“

Barbaři byli v takovémhle počtu těžko porazitelní na svém území – v horách. Tohle ale byly Pláně. Na otevřeném prostranství nebyli zvyklí bojovat. Nebyl blázen, aby si myslel, že si nejsou této nevýhody vědomi. Určitě se jim podařilo před průzkumníky utajit pravý počet svých mužů. Minotauři se k průzkumu nehodili. S jejich rozložitostí a vahou bylo plížení a schovávání se takřka nemožné. Počítal s tím, že barbaři nebudou mít jen dvě stovky mužů, ale nejméně tři stovky; možná víc. Barbaři – rudovlasí obyvatelé hor – byli větší a statnější než lidé; se svými šesti a půl stopami byli ale stále menší než minotauří ženy. Dobře vycvičený minotaur se mohl postavit klidně třem barbarům najednou. A všichni muži z Plání byli dobře vycvičeni, nejen muži – s podporou šamanek se Nerghan neobával prohry.

Když teď šamanky viděl, vzpomněl si na Hinareu. Přišla z vesnice v podhůří Tauřích hor. Nešlo si jí nevšimnout, stejně tak, jak Nerghan věřil, si nešlo nevšimnout jeho. Skutečně bylo obtížné neslyšet o sigurovu generálovi a jeho početných vítězstvích, ať už na bitevním poli nebo v soubojích. Stala se jeho družkou dřív, než se odvažoval doufat. Když si vzpomněl na poslední noc, kterou spolu strávili, projela jeho tělem vlna vzrušení. Jako by pod bříšky svých prstů stále cítil její hebkou srst zbrocenou potem. Skoro slyšel její přerývaný dech. Představil si její pevné tělo, napjaté svaly… Doufal, že spolu zplodí syna. Ale Hini teď byla daleko a na něj čekala práce, nemůže se rozptylovat vzpomínkami, ať jsou sebepříjemnější.

 Ráno od říčky stoupal chlad a řídká mlha se valila v cárech po jejich táboře. Nerghan vstal časně a obhlédl blízké okolí. Přijdou. Cítil to. Připravil si oštěp a palici. Počkal, než vstanou jeho muži a pak jim dal rozkazy. Ty byly prosté: Čekat než se barbaři přebrodí, zajistí břeh a ve chvíli, kdy bude třetina mužů již na této straně řeky, zaútočit.

Trpělivost jeho druhu nebyla vlastní, přesto jeho muži tiše vyčkávali, dokud se k nim nedonesly šplouchavé zvuky od řeky a povely barbarů.

Ještě chvíli, říkal si Nerghan. Jako by ho jeho muži slyšeli, setrvali na svých pozicích. Ve chvíli, kdy se klapot kopyt na úzké kamenné cestě zdál být dostatečně blízko, Nerghan vydal povel k útoku. Okolím se rozlehl válečný pokřik minotaurů, kteří vyběhli nepříteli vstříc.

Nerghan hodil svůj oštěp s takovou silou, že jezdce srazil z koně a ten s sebou strhl ještě dalšího muže za sebou. Z prudké otočky udeřil zespodu okovanou palicí opěšalého barbara. Ten ráně sice nastavil štít, ale nijak mu to nepomohlo. Hlasité zapraskání svědčilo o tom, že kromě štítu mu rána rozštípla i kost. Další úder ho poslal do říše mrtvých.

Ozval se zvuk rohu. I když minotauři tlačili nepřítele zpět k brodu, další barbaři se bezhlavě hnali přes řeku. Od boků jejich zvířat odlétaly kapky vody a drobná vodní tříšť.

Nerghan dal povel vrhačům oštěpů. Ti se poměrně snadno dostali dostatečně blízko na to, aby dokázali zabránit postupu dalších barbarských jednotek. Ale za každého mrtvého muže, jehož tělo líně odnášel proud, se objevil další. Minotauři byli postupně vytlačováni dál a dál od brodu. Vrhači oštěpů záhy své pozice opustili, neboť jim nezbývalo již mnoho zbraní a jejich použití odkládali na pozdější dobu – pokud by bylo třeba krýt ústup.

Jeden z barbarů udělal tu chybu, že se proti Nerghanovi rozjel na svém zvířeti. Nerghan se rozkročil a pevně se zapřel. Když už se zdálo, že ho nepřítel svým kopím bodne do ramene, Nerghan ustoupil o krok stranou a udeřil projíždějícího koně palicí silně do plece. Kůň se s ržáním svalil na bok a zůstal ležet, hrabajíce bezmocně kopyty. Nerghan barbara uvězněného pod svým zvířetem jedinou ranou dorazil.

Rozhlédl se. Barbaři se na ně stále valili od řeky. Z teplých koňských těl stoupala v ranním chladu pára. Stejně tak se srážel dech všech přítomných. Odněkud z dálky se k němu donesly slabé zvuky bubínku. Šamanky se daly do práce. I v boji se dal slabý trans navodit, stejně jako mnoho dalších věcí. Minotaurů se často zmocňovalo bojové šílenství a to Nerghan v tuto chvíli rozhodně nepotřeboval. Chtěl jistou bojovou zuřivost, ale ne krvavou slepotu. To mohly šamanky zařídit.

Sám vydával hrdelní řev, čímž nejbližší nepřátele obstojně zastrašoval. I takové, jakými jsou horští barbaři. Do boku ho zasáhl šíp. Nerghan se ohlédl a rozeběhl se na útočníka. Ten založil další šíp, ale minul. V jeho očích se zračila nechápavost. Nerghan se sehnul a nabral vojáka na rohy. Muž neměl takřka žádné brnění, aby se mohl snáze pohybovat, takže jedna z ostrých hran prošla měkkou tkání v prohlubni nad klíční kostí. Když roh z jeho těla vyklouzl, lukostřelec se zhroutil na zem. Po rozích Nerghanovi stékala krev a pomalu pokrývala i zlaté Kroužky cti.

Generálova srst, stejně jako srst jeho mužů, se brzy leskla potem a krví. Předpokládal snadné vítězství, ale bylo tomu jinak. Barbarů vůbec neubývalo. Od řeky přijížděli stále další na svých chlupatých horských koních a pálili na ně jeden šíp za druhým. Nerghan potřeboval pro své muže odpočinek. Mezi mrtvolami, nacházelo se tam mnohem více minotaurů, než by se mu líbilo, se dostal až k jedné z šamanek.

Bojištěm se roznesl hluboký táhlý zvuk rohu. Svolával vojáky. Velel k ústupu.

Ajirghan se prodral zástupem mužů k Nerghanovi. „Ty velíš k ústupu! Chceš utéct z bitvy?“ Tón jeho hlasu byl nevěřícný. Minotauři nikdy neopouštěli bitevní pole!

„Ne, ty blázne. Pět mil proti proudu řeky se chci přeskupit. Je tam nad řekou menší skalní výběžek, kde můžeme umístit několik našich zbylých střelců a pak barbary rozdrtíme.“ Ajirghan se na něj podezřívavě díval, ale neřekl už nic.

Minotauři ustupovali, jak jim Nerghan nařídil. Na svých silných zvířecích nohách s mohutnými kopyty byli výbornými běžci s neuvěřitelnou výdrží. Někteří z mužů kryli jejich ústup za pomoci vrhacích oštěpů, a brzy tak svým nepřátelům unikli. Nikdo je zatím nepronásledoval.

V místě, o němž Nerghan mluvil, se zastavili a na okamžik si vydechli. Muži hltavě pili a nechali si ošetřit svá zranění.

„Je na čase, abyste začaly s transem,“ řekl jedné z šamanek. Ta jen přikývla. Sám se vydal na vrcholek výběžku, kam chtěl rozmístit vlastní muže. Sedl si a začal si masírovat svaly na rukou a nohou. Kdyby se ho během boje zmocnila svalová křeč, nebyl by svým mužům nic platný. Zatímco si neobratně masíroval ztuhlou šíji, přemýšlel.

Nepřítel měl s sebou příliš mnoho mužů. Nepřekvapilo ho, že byla většina na koních. Ale kde se jich jen, u Valrase, vzalo tolik?!

Z úvah ho vytrhl zvuk roku. Vstal, palici v pohotovosti. Pohlédl na cestu po proudu řeky. V trojstupech se po ní sunul nepřítel. Nerghan překvapením vytřeštil oči. Musely jich být čtyři stovky, možná více! Shlédl na svůj tábor. Hrubým odhadem spočítal, že jemu zbylo něco kolem šesti desítek mužů. To bylo na takovouhle převahu ve zdejším terénu málo. Musí se dostat ještě dál proti proudu. Je tam úzká soutěska v místech, kde si řeka prokousala cestu nízkou skálou; voda tam nesahá ani po kolena – tam nepřítele porazí. Musel své muže varovat a zavelet k dalšímu postupu!

Jak se ale podařilo barbarům zatajit dobré čtyři stovky vojáků před jejich průzkumníky? V tu chvíli ho napadla znepokojivá myšlenka. Rozběhl se dolů, zpátky k táboru. U úpatí skalnatého svahu zpomalil, aby si nezlámal nohy na volných kamenech. Kdysi tu stála nějaká budova a zbytky jejích zdí se v menších či větších kusech povalovaly kolem. Když jeden z nich míjel, něco ho prudce udeřilo do hlavy. Upadl na všechny čtyři a ucítil v tlamě krev, jak se kousl. Dostal další ránu; ta ho již srazila na nerovnou zem. Pokusil se vzepřít na rukou, ale poslední, třetí, rána ho připravila o vědomí.

***

Probudil se spoutaný na rukou i na nohou. Nechápal, co se to děje. Zajali nás! napadlo ho. Chvíli ještě předstíral, že je stále v bezvědomí a poslouchal okolní zvuky. Moc se toho kolem něj nedělo.

Otevřel oči. Ležel v trávě v nějakém provizorním táboře. Kousek od něj plápolal oheň. Kolem něj sedělo sedm postav. Po chvíli v nich rozpoznal svých sedm vyšších důstojníků.

„Ajirghane, co to má znamenat?!“ zavolal na jednoho z nich. Minotauři ztuhli.

Po pár úderech srdce, se k němu Ajirghan otočil. „To se ptáš ty mě? Spíš bych se měl ptát já, proč jsi chtěl utéct z bitvy!“ vyštěkl na něj.

„Hlupáku, nechtěl jsem utéct, ale přeskupit nás u Rohaté soutěsky!“

„Ano? A proč jsme tě tedy viděli utíkat pryč z našeho tábora?“

„Já jsem neutíkal z…“ Nerghan se zarazil a podezřívavě přimhouřil oči.

„Kdybychom tě na útěku nezajali, byl bys teď bohové-vědí kde. Pošpinil bys čest celé jednotky.“

O to tady šlo! „Předpokládám, že všichni muži jsou mrtví.“ Gurghan přikývl. „Takže shodou náhod jste vy jediní přežili… a jako jediní jste mě viděli utíkat z boje?“ zeptal se a hlas mu prostupoval sarkasmus. „To je směšné, tomu sigur nikdy neuvěří!“ Když si zběžně prohlédl zranění, jaká důstojníci utržili, bylo jasné, že v boji zdaleka nezůstali až do konce – jinak by si neodnesli povětšinou sice děsivě vyhlížející, ale přesto jen povrchová zranění.

Dragh se samolibě usmál. „Můžeš být sigurův oblíbenec, ale proti výpovědi sedmi vyšších důstojníků, kteří se shodnou na stejné verzi, to není nic platné…“

Nerghan ho klidně přerušil: „Gurghane, ty pošetilý blázne. Záměrně jsi špatně nahlásil počty nepřátel.“ Oslovený důstojník odvrátil pohled. Bylo v tom snad ještě něco víc? „Obětovali jste skoro celou stovku minotaurů jen proto, abyste ze mě udělali arogantního blázna nebo hlupáka, který neví, kolik mužů si má vzít s sebou do boje. To vám nemůže vyjít!“ Obával se toho, s jakým záměrem to mohl Ajirghan dělat. Nepochyboval, že za tím stál on. Nikdo jiný z těchhle hlupců by na to nepřišel. Doufal, že jeho podezření je mylné a Ajirghanovi nejde o to svrhnout generála, aby mohl moc armády rozdělit mezi vyšší důstojníky. Kdyby tak učinil, armáda by byla nejednotná a byla by oslabena, neboť každý ze zde přítomných mužů velel posádce vojáků svého klanu ve svých vesnicích. Ajirghan patřil pod náčelníka Kewghara. Ten se již dvakrát pokoušel nárokovat si titul sigura. Podvakrát neuspěl a Firthag si svou pozici udržel. Jen to zabránilo občanské válce.

„Sigur nebude mít jinou možnost, než tě nechat popravit,“ dokončil Dragh svou řeč.

Nerghan mu oplatil stejným arogantním úšklebkem. „To se ještě uvidí.“

***

Hini byla neuvěřitelně statečná. Stála tam, s hlavou hrdě vztyčenou a nic si nedělala z toho, že si na ni někteří ukazovali a šeptali si, že její druh je zbabělec. Nerghan si uvědomoval, jak moc ji miluje. Byla přítomna, když ho přivedli spoutaného, když v soukromí vyšší důstojníci sdělili svá obvinění sigurovi. Měla na to právo a Firthag jí ho neupřel. A teď tu stála v zástupu dalších minotaurů při veřejném procesu.

Sigur se mračil. Ani jedné výpovědi nevěřil, ale Nerghan se neměl jak obhájit – neměl svědky; Ajirghan ano. Byl ve velice obtížné situaci. „Trváte na svých výpovědích?“ zeptal se a předem věděl, že to byla zbytečně vyřčená otázka. Všech sedm válečníků pokývalo souhlasně hlavou. „Jste si doufám vědomi, že kdyby se ukázalo, že vaše obvinění bylo falešné, čekala by vás poprava?“  Jeden z mužů zaváhal. To ho jen utvrdilo v domněnce, že byl Nerghan očerněn neprávem. Ale nikdo své tvrzení nestáhl. Nemohl nic dělat. Požádal důstojníky, aby znovu vypověděli, co viděli. Jediný, kdo proti Nerghanovi nakonec nepromluvil, byl Gurghan.

Bylo na něm, aby rozhodl o osudu svého bývalého generála. Nerghan během celého soudu neřekl jediné slovo. Firthag ho znal natolik, aby věděl, že si generál byl vědom svého postavení a nemělo cenu plýtvat dechem, neboť by jeho slova proti výpovědím zbylých důstojníků neměla žádnou váhu. Nerghan by z bitvy nikdy neutekl, to by v ní raději zemřel. Jak velel Kodex cti.

Firthag se na něj podíval. Viděl v jeho očích vzdor. Dobrá, příteli… Nerghan úzkostlivě dodržoval Kodex; určitě v něm tedy najdou něco, co mu pomůže. Vyšší důstojníci chtěli jeho smrt.  Ale Gurghan nakonec svou řeč nepronesl, přestože nevzal zpět své obvinění. To na celý proces vrhlo špatné světlo. Zdá se, že to vyřešíme jako za dob starých accadských hrdinů.

„Jako váš sigur jsem rozhodl o osudu provinilého muže Nerghana!“ Dav kolem utichl. „Výpovědi vyšších důstojníků z ostatních klanů jsou velice závažné. Trestem za zbabělost a útěk z bitvy je smrt.“ Viděl, jak se v Ajirghanově tváři mihlo uspokojení. Dav začal hučet. „Ale…,“ pokusil se je překřičet Firthag, „podařilo se mi nalézt v Kodexu zmínku o starším, podobném případu, kdy bylo přihlédnuto k dřívějším statečným činům obviněného. Již dříve byli hrdinové a vojensky vysoce postavení muži souzeni rozdílně a já nevidím důvod, proč bychom se nemohli zachovat stejně. Nerghan nesčetněkrát svou odvahu dokázal a dostál slovu čest, a takovým dává Kodex možnost, aby svou statečnost dokázali!“ Vyšší důstojníci ztuhli a dav začal křičet. Zdálo se, že mají z rozhodnutí radost. Zajímalo ho, kdo z důstojníků se postará o Gurghanovu smrt za to, že mu nakonec strach svázal jazyk a on nemluvil…

 Stál na tenkém ledě. Nerghanova smrt by rozlítila dav a zbylí obyvatelé Plání by proti němu mohli povstat. Generál byl velice známý. Když ho ale nechá uniknout bez trestu, mohli by to zbylí důstojníci brát jako urážku své cti a s tím by mohly přijít další problémy v podobě vypovězení poslušnosti některých klanů. To si nemohl dovolit. Na okamžik zavřel oči a připadal si strašně unavený. Jako by mu bylo víc, než na kolik ukazovalo těch několik šedin v jeho srsti.

Občanská válka byla cítit ve vzduchu. Až přijde, bude potřebovat Nerghana. A o tom, že válka přijde, nepochyboval. Tahle fraška toho byla důkazem. Když ne teď, tak za deset nebo za dvacet let.

Počkal, až se dav zase uklidní.

„Nerghane, poklekni!“

Generál ho poslechl a nešikovně, jak mu okovy na nohou dovolily, poklekl před svým sigurem.

„Byl jsi nařčen a usvědčen ze zbabělosti – pozvedlo se proti tobě sedm hlasů. Vzhledem k tvým četným zásluhám jsem v souladu s Kodexem rozhodl takto: Odebírám ti veškeré zbraně. Zbavuji tě titulu generála. Zbavuji tě cti.“ S těmito slovy mu pomalu odebral Kroužky cti a obřadně je navlékl na silný kožený řemínek. Dav nesouhlasně hučel. „Na deset let tě vypovídám z Plání pod trestem smrti; zítra za úsvitu odejdeš.“ Co je jedno desetiletí pro minotaura? Zdálo se, že dav se na něj vrhne. „Pak se můžeš očistit. Každého, kdo tě dnes nařkl ze zbabělosti a poté proti tobě mluvil v této věci, můžeš vyzvat na Souboj cti, pokud budou živi. Když je porazíš a doneseš zpět jejich rohy jako důkaz, čest ti bude navrácena a ty budeš opět přijat mezi náš lid!“

V Nerghanových očích viděl zadostiučinění. Důstojníci na něj nevěřícně hleděli. Lid jásal.

„Jak praví Kodex, k tomuto souboji bude použito dvouhlavých seker. To je jediná zbraň, kterou u sebe, Nerghane, nyní můžeš mít. Pokud budeš přistižen s jinou zbraní, bude se to brát jako porušení důvěry, kterou jsem ti dal, a porušení Kodexu. Tímto ukončuji dnešní soud!“

Večer si sigur nechal Nerghana předvést do svého domu. Nerghan se posadil a nechal si nalít silnou pálenku. Minotaur, kterému byl uložen trest, se již považoval za potrestaného. Všichni se řídili Kodexem cti, a bylo pro ně nemyslitelné, aby se potrestaný dopustil dalšího zločinu. Díky tomu se mohli volně pohybovat. Samozřejmě s výjimkou odsouzenců na smrt.

„Chtěl bych ti poděkovat za to, co jsi pro mě dnes udělal. Podle Kodexu mohl být trest i horší…“

„Měl jsem mnoho důvodů, proč jsem to udělal a naše přátelství bylo jen jedním z nich.“ Nerghan kývl hlavou na znamení, že chápe. Firthag pokračoval: „Vím, že pocházíš z rodu lovců. Dědí se u vás v mužské linii nějaká sekera k Souboji cti?“

Nerghan si odfrkl. „Samozřejmě, že ne. Celý můj rod žil na okraji malé vesnice v podhůří Tauřích hor. Neměli jsme jak se dostat do sporu o čest.“

Sigur se zamyslel. „Pokud bys potřeboval, mohl bych…“

Nerghan ho gestem ruky zarazil. „Nechám si ji udělat od trpaslíků, ti dokážou s kovem cokoliv a já už vím, co by to mělo být…“

„Trpaslíci?“ vyprskl Firthag smíchy. „Ty už nikdo neviděl více jak tisíc let! Už dávno nežijí!“ Nerghan mu oplácel chladným pohledem. „Ty to myslíš vážně? Kdybych tě tak dobře neznal, Nerghane, řekl bych, že jsi vůl.“

„Věřím, že někde pod Andělskými nebo Tauřími horami ještě jsou. A deset let je dlouhá doba k tomu najít je.“

Sigur se ušklíbl: „Ty věříš… Ta tvá víra tě jednou zabije!“ On sám věděl, že jde jen o to, aby Nerghan dokázal, že jeho zbraň bude lepší než zbraně jeho soupeřů, které jsou velice staré a věhlasné. Šlo jen o mužskou hrdost a ješitnost.

„Chtěl bych si s tebou promluvit o Ajirghanovi a Kewgharovi…“

 „Na to budeme mít ještě dost času. Posílat zprávy jsem ti přeci nezakázal,“ usmál se Firthag šibalsky. „Dnešní večer bys měl strávit s Hinareou a ne se mnou.“

„Ještě jednou ti děkuji, příteli.“ Podali si ruce a Nerghan poté zamířil ke své družce. Ano, dnešní noc by měl strávit s ní.

Hinarea vyprovázela svého druha až ven za město. Bylo těsně před úsvitem. Kdyby ho tu ráno někdo zahlédl, mohli by ho na místě zabít. Chtěla jít s ním, ale Nerghan jí to nedovolil. Ztratila by tím čest a neměla by ji jak získat zpátky. Řekl jí, aby se vrátila do své šamanské osady. Nepustím ho, nepustím…, říkala si v duchu, když ho objímala. Dlouho stáli pod stromy a tiskli se k sobě, s čumáky dotýkajícími se jeden druhého.

„Může mi trvat dlouho, než je najdu, možná se nevrátím už za deset let,“ šeptl a srdce se mu při tom pomyšlení svíralo.

„Já vím,“ hlesla. Po tváři jí stekla slza. Nerghan ji setřel.

„Vyřídím si to a vrátím se k tobě.“

Usmála se na něj. „K nám…“

Nerghan ji k sobě přitiskl tak prudce, až to zabolelo, ale jí to nevadilo. Políbil ji na čelo. „Zabiju je a vrátím se k vám, to ti slibuji!“

Ještě na několik úderů srdce tak setrvali a pak se Nerghan otočil a odebral se k odchodu. Neotáčel se, neloučil se planými slovy. Dal jí svůj slib a ten stačí. Kdyby se otočil, už nikdy by neodešel a to by ho stálo život. Oči mu zvlhly. V duchu se okřikl a rázným krokem vyrazil mezi stromy.

Hini se dívala, jak se Nerghan vzdaluje. Vrátí se. Nikdy přece neslíbí nic, co nedokáže dodržet…

PROGRAM NA STÁNKU L309 NAKLADATELSTVÍ FANTOMPRINT

18.5. autogramiáda americké autorky Patricie Briggs 14.30-15.30 hod.

19.5. autogramiáda americké autorky Patricie Briggs 11.00-12.00 hod.

19.5. autogramiáda autorů antologie Temné časy 14.00-14.50 hod.

19.5. autogramiáda americké autorky Patricie Briggs 16.30-17.30 hod.

U příležitosti návštěvy americké autorky Patricie Briggs mimořádná autogramiáda:

17.5. Knihkupectví Arrakis, Veveří 24, Brno 16.00-17.00
hod.

Anotace:
Možná si myslíte, že vám osud namíchal nejslabší karty, a svou budoucnost vidíte v temných a možná ještě temnějších barvách. Hrdinové následujících příběhů vám však dokáží, že by mohlo být ještě podstatně hůř. Ne nadarmo se tato antologie jmenuje TEMNÉ ČASY. Díky ní totiž zažijete skoro na vlastní kůži dobrodružství tak temná a brutální, že se nakonec ještě rádi vrátíte ke svým všedním životům a problémům. Takže přestaňte váhat a rovnou začněte číst. Vašimi průvodci po světech temné fantastiky bude devět zkušených harcovníků, kteří se hned tak něčeho nezaleknou a nenechají vás na holičkách.
Nejprve spolu s Williamem Kingem navštívíte během úplňku nekropoli, která je dost děsivá už ve dne. Pak vás Petr Schink provede strašidelným zámkem, přičemž vyzkouší, jestli kulky z pistolí dokáží zlomit bizarní kletbu. Při čtení příběhu Lucie Lukačovičové bych doporučoval nepouštět z rukou katanu, při setkání s Martinem D. Antonínem si zase obrnit tělo, a hlavně duši, protože o ni bude mít zájem hned několik bohů. No a v případě Rastislava Webera se potvrdí stará pravda, že les dokáže být pořádně nebezpečný. Obzvláště když je to Černoles.
V druhé polovině narazíte na Mílu Lince, který coby nadaný bard předvede, že trojkombinace zpěv-víno-ženy může být stejně opojná jako nebezpečná. S Honzou Galetou vyrazíte ve vybrané společnosti na hrdinskou výpravu na draka, jen si přitom nezapomeňte krýt záda. Petra Lukačovičová vás zase provede temným podzemím, nočními kluby i podivnými chrámy při pátrání po tajemství bizarní technosekty fascinované bolestí i slastí. A nakonec přijde Franta Kotleta, aby vás dorazil svým řeznickým sekáčkem v té nejdelší, nejujetější a nejbrutálnější swingers party, jakou jste kdy zažili. Přeji příjemnou cestu. A kdybychom se už neviděli, tak si pamatujte, že ČASY JSOU ZLÉ…

Martin D. Antonín: Pěšáci Boží

Ale zpět k blížícímu se kladivu. Vytrhl jsem ruce z povolených pout, zachytil topůrko a strhl zbraň za sebe. Dytr klopýtl vpřed, ale kladivo nepustil a hned se vzpamatoval. Melisia – přeci jen není rychlá jako zmije, je rychlejší! – po mně máchla mečem. Otočil jsem se a zachytil ránu opěradlem. Pak jsem se okamžitě vrhl naznak, přímo na záda. Těsně před očima mi sykl další výpad. Potom jsem dopadl.
Málem jsem si vyrazil dech, ale povedlo se. Židle to vzdala a rozsypala se. Překulil jsem se – Dytrovo kladivo se zabořilo do podlahy těsně vedle mého kotníku – to už jsem klečel a shazoval z nohou zbytky pout. Ještě jeden úhyb, opět jsem pevně stál, v každé ruce zlomenou nohu židle – hrot meče jsem srazil stranou jen těsně předtím, než mi vyrobil třetí nosní dírku a účelný odtok pro mozek – narazil jsem zády na zeď.
Nevypadalo to dobře.
Východ ze skladiště byl přímo na druhé straně budovy a musel jsem se ještě nějak dostat ke svitkům, jinak jsem to celé dělal zbytečně. Melisia mě držela v šachu a očividně nebyla v šermu žádný nováček. Dytr si s rozmyslem došel pro sadu kladívek, na kterých jako bych vyloženě viděl nápis: „vrhací“.
Ne, opravdu to nevypadalo dobře.
„Hele, nastal konec srandy!“ vykřikl jsem v duchu úpěnlivě. „Buď mi dovol říct aspoň něco, nebo mi s nima pomoz!“
„Jen malověrní v pochybách a hrůzách kráčí!“ vysmál se mi Bůh. „Mám dvěma obyčejným bezvěrcům odhalit svou moc, jen aby se můj malý mnich nezbláznil strachy?“
Nesnáším, když mi říká „malý mnich“.
„Pro lásku Tvoji, o co Ti jde?“ Přestal jsem být rozumný. „Jistěže jsem jen a pouze Tvůj majetek a je zcela na Tvé vůli, jak se mnou a se všemi částmi mého těla naložíš – ale to mě necháš odzubit trpasličím magorem a vykastrovat hárající běhnou?“
„Proč ne?“ ušklíbl se Bůh. „Mě zajímají jen tvá duše a tvé modlitby.“
„Jo? Tak si teda představ, jak se k Tobě odteďka začnu modlit pisklavým šišláním!“
Neodpověděl. To znamenalo, že vyhrávám. Nebo že mi chystá nějaký pořádně krutý trest. Zahnal jsem obavy a dál tlačil na pilu.
„Já přece nechci, abys je usmažil bleskem! Jen mi dovol promluvit! Něco tu nesedí. Myslel jsem, že mě zajali, protože zjistili, že nejsem z kultu – ale před chvílí se ptala na velmistra.“ V duchu jsem se plácl do čela: „U Tebe! Oni k nim taky nepatří! Jasně, k Tobě také ne, pořád to jsou neznabozi – ale možná by nám mohl být nepřítel našeho nepřítele alespoň na malý, sotva postižitelný okamžik přítelem?“
V mozku se mi ozvalo tichoučké: Plik.
Najednou to šlo. Mohl jsem říct cokoli. A bylo načase – i když náš vnitřní hovor zabral stěží okamžik, hádat se se svým Pánem a současně uskakovat meči a svištícím kladívkům bylo poněkud příliš.
„Poslouchejte! Jmenuju se Hypor a nemáme důvod spolu bojovat!“ Zvedl jsem prázdné ruce a vydal se jim na milost. „Taky ke Kostlivci nepatřím!“
Podle jejich výrazu to na náhlý obrat k přátelství nevypadalo. Ale mé náhlé podvolení je zaujalo. Spokojili se s hrotem meče nad mým ohryzkem a byli ochotni počkat, co ze mě ještě vypadne.
„Nevím, co jste zač, ale určitě jsme na jedné lodi. Jsem Surahindův mnich.“
Melisia obrátila oči v sloup: „Církevní poskok? A to nás má přesvědčit? Prober se, idiote. V kultu se to surahindovcema jenom hemží a vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby velmistr byl sám harodskej biskup.“
Také jsem Jeho Excelenci Silena z Martru podezíral. Ale to teď muselo stranou.
„Nerozumíš mi! Já jsem skutečný! Změna! Konec prohnilé církve! Obrat k lepšímu!“
Následoval první hlasitý Dytrův projev. Výbuch nezvladatelného smíchu.
Melisiu to naopak urazilo tak, že mi na krku málem vyrobila malebný krvopád.
Jenže já se tvářil vážně. Trochu jsem se zamračil. A vydržel jsem to dlouho.
Dytr pomalu zmlkl a zadumaně se zatahal za vousy. Melisia zavrtěla hlavou.
„Tak dost,“ prohlásila nakonec. „Nehodlám tu ztrácet čas. Dobře vím, že ta krev na posledním svitku je tvoje, takže se na tom podílíš.“
Prohlásila to s naprostou jistotou. Vzpomněl jsem si, jak ke svitkům čichala – copak to mohla poznat? Na mé krátké: „Proč si to myslíš?“ však neodpověděla. Tak jsem to alespoň „vysvětlil“: „Bůh chtěl, abych to dodělal. Nevím proč!“
Netrpělivě přitlačila na meč: „Jo? Zeptám se naposled a buď ochotnej vsadit na svou odpověď život. To nám chceš doopravdy namluvit, že někdo v týhle bezbožnejma červama prolezlý zemi bere Surahnáta vážně?“
„Smrtelně vážně,“ přikývl jsem a doufal, že Bůh tu ošklivou přezdívku přeslechl. „Buď poslouchám, nebo…“ plik! „…ale o tom mluvit nehodlám.“
Bůh hrozně nesnáší, když někdo kritizuje Jeho metody.
„Prostě vám nelžu!“ mluvil jsem rychle dál, než se mě Rytíř rozhodne utnout úplně. „Každopádně vám o Kostlivci rád prozradím všechno, co vím, když vy pak uděláte totéž! Souhlasíte?“
Chviličku to vypadalo, že umřu, ale nakonec se stal malý zázrak. Přikývli.

• FANTOM Print
• Žánr: fantasy
• Počet stran: 384
• Provedení: váz. s přebalem
• Rozměry: 170×240
• Autor obálky: Adam Dragon
• EAN 9788073981723