Anotace

Samota je jako červ, který vás zevnitř pomalu užírá. Dcera hvězd Arinala, kdysi mocná válečnice bohů, zůstala sama mezi obyčejnými smrtelníky. Odolá instinktům vražedkyně?

 

Dcery hvězd se staly po válce bohů štvanou zvěří. Zbídačenému světu vládne krutou rukou zrůdný národ gronů, kvůli kterému všechna království zanikla. Lidé nepředstavují nic jiného než otrockou sílu a potravu pro stvůry.

V lese za osadou hnije tajemství deroucí se ze záhrobí. Arinala se stala součástí plánu čehosi, co mělo zůstat dávno pohřbené. Co když ale sama sebe připravila o jedinou možnost, jak z téhle noční můry uniknout? Může se znovu stát Dcerou hvězd, nebo už je pozdě?

O autorce

Michaela Burdová patří mezi nejúspěšnější české autory fantastiky pro děti a mládež. První knihu publikovala v 19letech a od té doby prodala přes 48 000 výtisků. Napsala 13 knih, získala 3. místo v anketě SUK 2009 za nejoblíbenější dětskou knihu, byla nominovaná mezi 20 nejoblíbenějšími knihami a autory na Zlatou knihu, Syn pekel se umístil v žebříčku nejprodávanějších knih pro mládež na arara.cz a její knihy vycházejí i v zahraničí. Také se stala porotkyní v populární soutěži HLEDÁ SE AUTOR BESTSELLERU. Dále se věnuje olejomalbě a své obrazy vystavuje i v Praze.

Ukázka

Ten menhir ji magicky přitahoval. Obklopený bělostným sametem mýtiny pod ostražitým dohledem mohutných jehličnanů. Přesto se zdálo, že tu stojí jako král. Jako by mu všechno kolem patřilo.

Dnes se k němu slétli dva krkavci. Usadili se na něm a bedlivě Keliah sledovali korálkovýma očkama. Kdysi dávno, podle prastarých legend, se věřilo, že krkavec slouží jako prostředník mezi světem živých a světem mrtvých.

Keliah se při tom uvědomění zachvěla. Odtrhla od nich zrak a zastavila se dva kroky před menhirem. Vzduchem poletovaly zbloudilé vločky. Svět kolem byl pochmurně bílý, pohltil veškeré barvy života. Od úst jí stoupala pára. Srdce se jí v hrudi třepotalo, jako by mělo křídla.

Slyšela šepotání ve vlastní mysli.

Táhlo ji to blíž.

Odolávala. Myslela na Thargose. Na ten den, kdy ho sem přivedla, a on jí prozradil své příšerné tajemství. Zdálo se, jako by ho cosi posedlo. Jako by viděl něco děsivého, co ho přimělo mluvit. Nepochybovala o tom, že je tohle místo magické. Ačkoli to nechtěl připustit, ovlivnilo ho. A bylo to správné, protože ze sebe tu tíhu konečně propustil. Keliah si uměla představit, jak ho ta vina celá léta stravovala. Musel s tím žít, a aniž si to uvědomoval, kousek po kousíčku ho to ničilo.

Jenže groni byli z tvrdého těsta. Vnitřní démoni nebyli něčím, co by je mělo porazit. Radši se nechali užírat, než být za padavky a dostat to ze sebe ven. Thargos by se jí s tím zřejmě nikdy nesvěřil, nebýt… nebýt tohoto místa.

Neodsuzovala ho. Vlastně ho svým způsobem chápala. Byl velmi mladý a udělal chybu. Nedomyslel následky. Ačkoli svého bratra milovala a věděla, že je v něm víc než v kterémkoli jiném gronovi, stále gronem byl. Svědomí a zábrany neměly takovou sílu jako u lidí. Thargos navíc zdědil vychytralost a vypočítavost po svém otci. Vymyslel plán, aby se zbavil hrozby, jenže se to celé zvrtlo. Keliah ale věděla, že by Noraxovi vědomě nikdy neublížil.

Krkavec zakrákal.

Leknutím sebou cukla. Vytrhla se z myšlenek a přistoupila blíž. Ptáci k ní natahovali krky, ale když se na ně podívala, stáhli se. Zvedla ruku a přiložila ji na ledový kámen.

Okamžitě ucítila, jak ji prostoupila vlna energie.

Trhavě se nadechla.

Třásla se po celém těle.

Měla pocit, jako by jí ta síla naplňovala a vysávala současně.

Keliah…

S bušícím srdcem zalapala po dechu. Šepot se změnil v jasné hlasy. V syčivé a sípavé hlasy. Měla je uvnitř hlavy. Roztahovaly se a nadouvaly, jako by ji chtěli roztrhnout. Lekla se, že jí praskne lebka.

Najdi klíč…

Keliah…

„Cože?“ zvolala, stáhla ruku z menhiru a chytila se za hlavu. Zachvátila ji příšerná bolest.

Hlasy syčely: Keliah, Keliah, Keliiiiiiah!

„Co mi chceš říct!“

Jdi dál…

Jsi blízko…

„Ano?“ zvolala v naději. Vzrušení jí rozechvělo srdce. „Jsem blízko?“

Blízko… k Azarelovi.

„Ano,“ zašeptala plná štěstí a jistoty. Bolest se však stupňovala. Mozkem jí projelo ostré říznutí. Svezla se na kolena.

„Už dost…“

Keliiiiiiiah…

„Dost!“

Zvedla se na kolena a plazila se pryč. V hlavě jí řezalo a z očí jí proudily slzy, přes které sotva viděla. Klepaly se jí nohy i ruce. Přesto se sunula sněhem dál. Co nejdál od té síly. Od toho menhiru. Tušila totiž, co je zač. Ti krkavci, ty hlasy…

Je to hrob.

Komentáře

komentářů

About The Author