Každému z nás bylo v mládí v hodinách občanské nauky vštěpováno: čti noviny, pozorně studuj, člověk se má vyznat v politice, jinak je nezodpovědný, voli volí voly a podobně. Alespoň povrchní znalost politiky patří, ať chceme či ne, ke všeobecnému rozhledu, a pokud v hospodě prohlásíte, že upřímně netušíte, zda Losnu nebo Mažňáka, rázem klesáte ve společenském žebříčku.

Přestože se politici rádi fotí se sportovci, umělci či se snaží vyvolat dojem, že právě oni stojí za vyvedením republiky z tenat temného středověku, jednu oblast se jim až donedávna znásilnit nedařilo – deskové hry. Abychom si to ujasnili, nemyslím hry, kde je vyjednávání jedním z prvků (jako třeba Hra o trůny). Jde mi o ty, které se snaží propojit s aktuální politikou. Ale v poslední době jich u nás přibylo jako hub po dešti – jmenujme třeba Chyťte Bureše, Čtveráček, Okamurův domeček, Jak vyhrát volby nebo Mezi kmotry.

Rovnou si to ujasněme – já nejsem žádný misomus nebo buránek (to možná trochu jo, pozn. red.). Jako redaktor se ve svém zaměstnání nějaké té politice pochopitelně nevyhnu už jen proto, abych měl základní rozhled. Možná právě proto jsem tak zaujatý. Mě totiž politické hry, řekněme si to upřímně, otravují, a můj politický názor přitom nehraje žádnou roli. A povím vám proč.

Za prvé, jejich účelovost. Hra jako Okamurův domeček prostě nevznikne jenom tak. V momentu, kdy pracuje s konkrétními osobnostmi, sleduje nějaký záměr – třeba zmíněný domeček na vás apeluje, že pokud nevhodíte do urny SPD, během měsíců se budete klanět mohamedánům a lít pivo z beček rovnou do kanálu. Chyťte Bureše se snaží upozornit na kauzy spojené s nejmenovaným poslancem, Čtveráček paroduje přešlapy našeho prezidenta a jeho mluvčího a podobně. Na to já říkám jedinou věc – strčte si to za klobouk! Svůj názor si udělám z porovnávání informací v různých, různým majitelům patřících médiích, ne z trapných, prvoplánových patetických výplodů jako „Sociálka ti zabavila děti na udání neziskovky“. To někoho kromě zaslepených fanatiků baví? Vážně? A někdo se podle toho jako rozhodne, komu to hodit? Pokud ano, měl by si to nejspíš hodit sám.

S tím souvisí má druhá připomínka, a to samotná úroveň těchto her. Čest výjimkám, některé kusy prý mají jistý potenciál (třeba takového Čtveráčka dělali opravdu deskovkáři, takže na party úrovni docela funguje – ale jen proto, že to je to spíše kolektivní divadelní impro, při němž se náhodou udělují nějaké body). Většina politikou inspirovaných her by ale udělala nejlépe, kdyby se sama sbalila zpátky do krabice a hodila do kamen. Obvyklý koncept takové rychlokvašky spočívá v bohapustém překopání (představte si ty uvozovky mnohem větší) „nestárnoucí klasiky“ Člověče, nezlob se. Však semhle dáme pole s kauzou, tamhle dáme políčko s úplatky, přidáme do toho pár bankovek a to by v tom byl čert, aby se hráči necítili jako poslanci! Ne, necítíme se tak. Spíš jako by nás okradli. Čili to proti běžnému života občana vlastně není zas až taková změna, co si budeme povídat…

Třetí věc, aktuálnost. Za dvacet let po hře, která podporovala jednu stranu v jedněch volbách, neštěkne ani pes. Vaším dětem zůstane jen trapná, infantilní relikvie bez jakéhokoliv kontextu. V tom se politické hry podobají hlavně počítačovým rychlokvašeným hrám podle filmů. A nebo krávám určeným na porážku. Podojte, dokud to jde, ono už to dlouho nepůjde. Chápu, že u hry, kterou si vytisknete z pdf souboru, vám zrovna tohle moc žíly nerve. Na druhou stranu, kdyby ta hra stála za to, proč by si ji designér (v některých případech patrně netalentovaný debutant) nenechal pořádně zaplatit?

Politika, jak říkal můj dědeček, je někdy špinavá věc. A ať už měl pravdu, nebo ne, mně připadá jako po čertech nudná věc. Když se večer posadím s přáteli ke hře, chci se cítit jako v krčmě U Rudého draka nebo na velitelském štábu armády bojující za lidstvo. Ne jako v poslanecké sněmovně.

Do ní je vstup zdarma. Dobře radím, někdy si tam zajděte, ať víte, o čem to je. Protože pokud tomu říkáte zábava a odpočinek, tak evidentně plujeme na jiné vlně.

Komentáře

komentářů

About The Author