V redakci MFantasy jsme opět dostali možnost připravit pro své čtenáře rozhovory se spisovatelkami, které se zapojily s povídkou do druhého dílu antologie Lehké fantazijno s názvem Žena se sovou. Nachystali jsme pro vás celkem 4 rozhovory s 12 autorkami. První už je k přečtení zde, druhý tady a třetí nyní přichází. Na naše otázky nám odpověděly Františka Vrbenská, Kateřina Foltánková, Martina Bellovičová.

1. Rozehřívací otázka – je pro Vás lepší povídka nebo celý román? A proč?

Františka Vrbenská

Františka Vrbenská: Neupřednostňuji ani jedno, ani druhé. Obojí má své výhody a nevýhody. Román vyžaduje, aby na něm autor kontinuálně pracoval po delší dobu, každá přestávka stojí čas a energii navíc. Ale dobrá povídka je docela náročná záležitost. Námět, stavba děje, pointa, styl vyprávění, jazyk – nic nelze v krátké próze ošidit a chyby v textu víc vyniknou. Jestli povídka, nebo román, o tom také do značné míry rozhoduje sám příběh.

Kateřina Foltánková: Jako autorka zatím dávám přednost povídkám. Jako čtenářka mám ráda obojí. Romány jsou skvělé, ale někdy na ně nemám čas. Jsou totiž jako jezinky – chcete jim dát dvacet minut před spaním, ale ony si ukousnou tři hodiny. V takových chvílích ráda sáhnu po povídce. Rychle se dozvím, jak končí, a můžu jít v klidu spát.

Martina Bellovičová: Záleží na konkrétním kuse. Obecně ale přece jen upřednostňuji romány, protože když je povídka zasazená do zajímavého světa a zabydlená sympatickými postavami, člověka mrzí, že se s tím vším musí příliš brzy rozloučit. A ještě lepší než jeden román je celá série.

2. Prozraďte nám, jakou vazbu má Vaše povídka k titulní kartě „TAJEMSTVÍ“, která je určena pro Ženu se sovou?

Kateřina Foltánková

Františka Vrbenská: Tajemství v tomto případě znamená téměř neznatelné souvislosti, které nás obklopují. Skryté předivo spíš tušíme, než vnímáme, ale setkáváme se s ním v životě. Nám autorům se jej občas podaří poodkrýt. Něco si vymyslíme – a ono to skutečně existuje. Náhoda? Možná… A možná tajemství. Uvedu příklad. V roce 2007 mi vydali v antologii Pod kočičími hlavami povídku, v níž jsem si vymyslela duši sibiřského města, která má podobu světlovlasé dívky a prochází desetiletími nezměněna. Loni se v tisku objevilo sousto pro záhadology – na starých fotografických snímcích ze Sibiře je zachyceno stále totéž nestárnoucí světlovlasé děvče, jen pokaždé v jiných dobových šatech, v odlišných letech, na vzdáleném místě… Tak uvidíme, jak si povede hrdinka Místy z povídky Zlaté mlhy na pobřeží a zda se někdy ze vzbouřených vln nevynoří skutečná Arctic Bell…

Kateřina Foltánková: Moje povídka U Gutenberga! je o tiskařských šotcích, kterým začne v tiskárně řádit nebezpečný přízrak. První tajemstvím je samotná existence šotků, o které lidé nevědí. Druhé tajemství je špinavější. Čtenáři nedostávají objektivní informace, protože noviny skrytě podporují starostu.

Martina Bellovičová: Přímou i nepřímou. Hlavní postava mého příběhu O pár kroků blíž je lékař/vědec, který vynalezl přístroj, s jehož pomocí lze proniknout k myšlenkám a vzpomínkám zkoumaného jedince a pozorovat je jako film. Povídka je zasazena do postapokalyptického světa, kde lidé byli z větší části nahrazeni jinou rasou, odmítají se s nevyhnutelným osudem smířit a snaží se přijít na kloub tajemství zdraví, plodnosti a dlouhověkosti svých následníků.

3. Četla už jste všechny povídky v Ženě se sovou? Co jim říkáte? A co říkáte výkladovým kartám, nakresleným podle autorek?

Martina Bellovičová

Františka Vrbenská: Četla jsem je a líbily se mi ještě dříve, než se definitivně ocitly v antologii. I když je kapitánkou projektu Lehkého fantazijna a jeho ústředním hybatelkou Zuzana Hloušková, jsem spolueditorkou (také si tuhle úlohu velmi považuji). Povídky jsme posuzovaly společně a za jejich kvalitu ručíme hlavou J. V Ženě se sovou se stejně jako v předchozí Ženě se lvem (a chystané Ženě s drakem) podařilo shromáždit výborné autorky. Neplatí to jen pro renomované, ceněné spisovatelky s bohatou bibliografií, ale i pro ty, které literární dráhu nastoupily nedávno a svůj talent potvrdily tím, že mezitím publikovaly samostatná knižní díla: antologii povídek, komiks pro děti, historický fantasy román. Karty vycházející z tarotu jsou skvělým nápadem, spojují jádro povídky a osobnost její autorky. Líbí se mi vtip, cit i nadsázka, s nimiž je výtvarník Jaroslav Svoboda nakreslil. A doufám, že spokojené jsou také autorky samy.

Kateřina Foltánková: Ano, všechny povídky jsem četla a líbí se mi, jak jsou různorodé. Na kartách mě baví zkoumat detaily. Až budete Ženu se sovou číst, všimnete si, že ilustrace na kartách jsou dvojího druhu. Někdy kresba odpovídá reáliím povídky, jindy ilustruje zejména hlavní atribut spjatý s povídkou. Například já jsem dostala kartu Vynalézavost a výtvarník se zaměřil na to, aby ztvárnil tuto vlastnost. Takže na obrázku mě uvidíte v podobě vánočního skřítka s kamarádem pavoukem, který dychtivě látá děravé ponožky, i když je povídka o něčem jiném. (Pavouky normálně nemusím, ale zrovna tohoto bych domů brala.)

Martina Bellovičová: Samozřejmě, jelikož jsem do projektu zapojená, brala jsem to jako příjemnou povinnost. Jelikož jsou opravdu rozmanité, některé jsou více můj šálek čaje, jiné méně – to je ale dobře, každý si ve sbírce může najít to svoje. Karty jsou opravdu originální nápad, a i když jsem z nich měla na počátku strach, jak nás výtvarník vypodobní, teď jsem z finálního produktu nadšená. Pro čtenáře může být celá sada dalším důvodem, proč si koupit i ostatní sbírky.

4. Vydala jste povídku v antologii, která představuje současnou tvorbu žánrových autorek. Je to Vaše premiéra nebo jste jen odskočila od svých vlastních fantasy světů?

Františka Vrbenská: Někteří spisovatelé fantastiky mají své vlastní univerzum, které si vytvořili a ke kterému se ve svých knihách vracejí. Před dvaceti lety mi začala vycházet trilogie Labyrint půlnočního draka, ale do středověké střední Asie jsem se už nevypravila. Toulám se zeměmi a staletími, pokaždé jinam. Občas si odskočím i mimo fantastiku třeba k poezii. Přispívám povídkami do různých antologií, naposledy to byla tuším Bájná stvoření a samozřejmě Žena se sovou. Teď na podzim se do knihkupectví dostala historická fantasy Hořící kůň, v níž jsme se spolu s Lucií Lukačovičovou vydaly za Basky do Španělska na počátku 11. století. Objevily jsme svět, který je pro české čtenáře neznámý; hotové dobrodružství jím při psaní cestovat.

Kateřina Foltánková: Co se týče fantasy tvorby, je to moje premiéra (a vlastně dvojitá, protože tatáž povídka vyšla i v zářijové Pevnosti!). Ale píšu i dětskou literaturu – letos na podzim mi vyšla dětská kniha Sedm princezen. Nechybí v kouzelný svět, draci a věštkyně, takže to má k fantasy hodně blízko.

Martina Bellovičová: Povídky už píšu déle, protože jsem angličtinářka, tak převážně pro zahraniční sbírky. U nás jste mohli moje věci zahlédnout například ve sbírkách Kočas nebo Rytiny. Protože ale moc neovládám umění sebepropagace, je dost dobře možné, že vám unikly. Moje urban fantasy novela teď čeká na vydání, takže se to doufejme jednou změní J

5. Závěrečná otázka: Je něco, co byste chtěla vzkázat čtenářům MFantasy?

Františka Vrbenská: Čtěte fantastiku J – a jestli jste žádný svazek z našeho projektu Lehkého fantazijna ještě neotevřeli, zkuste Ženu se lvem, se sovou – a vbrzku i Ženu s drakem a její ohnivé povídky!

Kateřina Foltánková: Nezapomeňte Ježíškovi napsat o všechny knížky, které si už dlouho přejete. A pokud vám, podobně jako mě, někteří příbuzní další svazky antologie kupovat odmítají, zahrajte si jako já na Ježíška sami.

Martina Bellovičová: Čtěte klasické knihy. V dnešní době, kdy si člověk může všechno stáhnout, se knih kupuje čím dál méně – přitom radosti při prvním otevření nové, voňavé knížky se žádná čtečka nevyrovná. Nerada bych se dožila doby, kdy knihy pro nedostatek zájmu přestanou vycházet.

Komentáře

komentářů