Další týden uběhl jako voda a s ním i čtvrté literární cvičení. Protentokrát bylo vaším úkolem napsat pravé drabble. To znamená přesně 100 slov a vaše slova byla zářit, pohodlí a výplata. Místo výplaty jste mohli použít i žold nebo rentu, leč málokdo toho nakonec využil. Příjemným překvapením byl ovšem počet příspěvků, tentokrát jste se opravdu rozepsali.

První drabble nám zaslal Štěpán Ambrus:

Rozhlédl se. Tak tohle opravdu nevypadalo, že by šly věci podle plánu. Napočítal víc jednotek, než kolik bylo pro podobné opevnění běžné. V tom ze stínu přiletěla na jeho oplátované pozadí něčí noha a za ní se objevil i zbytek štíhlé postavy se zářícím úsměvem.

„Nespi. Čas naplnit naše vznešené poslání.“

„Ještě že jsem se stihl vyprázdnit před vším tím plněním. Ale je tu nějak rušno.“

„Pár pěšáků, lukostřelci na věžích, dva těžkooděnci a mág.“

„A výplata?“

„U toho filuty, co dřepí v pohodlí podzemního úkrytu.“

Oba na sebe s úsměvem pohlédli. Dnes poteče krev pro dobrou věc. A večeři.

Druhý příspěvek s názvem Dědictví otců nám zaslala Julie Melicharová:

Pocházel ze starobylého rodu drakobijců, jenže draka už půlstoletí nikdo nespatřil.

A tak spravoval dědův statek, nešťasten, že nenaplní své poslání. Před utrápením sebelítostí ho zachránila zpráva: „Na hranicích království spatřili okřídlenou saň.“

Mladému hrdinovi zářily oči nadšením, když opouštěl pohodlí domova. Aniž si dohodl výši žoldu, vyrazil jen s věrným ořem a výzbrojí předků; damascénským mečem a dlouhým lukem.

Cestou necestou jel den a noc, až dorazil k hraničním horám. Schoval se na kraji lesa a vyhlížel bestii. Nečekal dlouho. Přistála kousek od něho u lesní tůně. Natáhl luk…

…než stačil vystřelit, drak se proměnil ve spanilou pannu.

Julie nakonec zaslala ještě jedno drabble s názvem Evoluce:

„Poslání! Jaké poslání?! Nenech se vysmát!“ rozčilovala se překrásná žena středních let, kterou zaučovala do tajů práce s počítačem neméně krásná, ale výrazně mladší kolegyně.

Na tom by nebylo nic neobvyklého, kdyby onou věkovitější krasavicí nebyla múza Kalliopé a kdyby se nenacházely na Olympu.

A co dělaly v síni múz komputery? Inu i bohové se museli přizpůsobit vývoji lidské společnosti, a tak pohodlí antických lehátek vystřídaly kancelářské židle, zářící hvězdy halogenová svítidla a voskové tabulky moderní technika.

„Od té doby, co počítače umožnily psát každému, kdo umí abecedu,“ soptila múza, „nejde o poslání ale otročinu, bez nároku na sebemenší výplatu.“

Další drabble nám poslal Johanes:

Rozhodně necítil žádné pohodlí. Uzavřený v úzkém přepravním kontejneru na obří lodi uprostřed oceánu. Kombinovaná noční můra všech agorafobiků a klaustrofobiků.
Neměl ale čas na zkoumání svých strachů. Pokračoval v práci. Za vykonané dílo ho nečekala výplata, kdo by ji zaplatil? Odměnou bude boží vděk a následující generace snad někdy docení jeho záměry.
Světlo monitoru notebooku se mu odráželo v očích, prsty rychle pobíhaly po klávesnici. Všechno bylo připravené, stačil poslední stisk klávesy. Naposledy se zamyslel. A zmáčkl.
Vyslaný signál putoval přes satelity do celého světa. Virus – umělá inteligence plnil zadání. Města začala zářit jadernými výbuchy. Nastal úsvit nového věku.

Předposlední příspěvek jsme obdrželi od Tomáše Voroboka:

Jména určují životní poslání, alespoň v mém světě.

Při zrození mi systém přidělil jméno Bruce a to není nejlepší volba.
Za minimální žold, kryt falešnou identitou v kinematografii, jsem byl předurčen chránit zpohodlnělé lidstvo,
jako ostatní Bruce Willisové, Leeové, Campbellové, Waynové, Springsteenové a mnoho dalších.
Byl to můj osud,
nikoliv má volba,
proto jsem se rozhodl, přepsat své systémové jméno v hlavní řídící jednotce.

Nevím jak, avšak po několika měsíční bitvě s daty a operační pamětí, jsem z místnosti vyšel jako někdo jiný.
Nyní jsem Nuovo.
Zanechávám v lidech teplo a zářivý úsměv na tváři.
Jsem totiž automat na kafe.

A na poslední chvíli nám svoje drabble stihla poslat Markéta Miky Vašíčková:

Je posláním lovců zabíjet dravce. Proto všichni ti „vyvolení“ čas od času opustí pohodlí svých příbytků, aby si něčí smrtí zasloužili výplatu.
Stopy mě vedly do míst jež důvěrně znám.
Byli v poslední kryptě. Dívka připoutaná k oltáři měla na krku ránu. Rudé krůpěje v magickém osvětlení začaly zářit jako rubíny.
Dobře nachystaná past. Jen ta její otrávená krev byla cítit až ke mě.
Spoutaná magií ani nemohla křičet. Což rozhodně chtěla, když jsem se o ní otřela bokem, skákajíc na záda lovce.
Drápy se zaryly hluboko. Cvaknutí čelistí rozdrtilo krk. Jazyk pohladila čerstvá krev.
Mým posláním je lovit lovce.

Tak to by bylo z tohoto cvičení všechno. Děkuji za vaše příspěvky a hojnou účast a zítra opět trochu zvolníme.

Komentáře

komentářů

About The Author

Člen redakce od roku 2005 a nově vedoucí povídkové sekce. Čtenář, divák a posluchač fantasy a science fiction, ale hlavně vášnivý hráč počítačových her.