Léto je v plném proudu, vaše povídka už je dávno odevzdaná do Dračího řádu (i když do uzávěrky zbývají ještě 3 týdny) a vy si užíváte zasloužené dovolené. Ale počkat! Přece nechcete jen tak nechat zrezivět vaše dovednosti! Často se říká, že psát se musí denně, přičemž nezáleží úplně na tom, co se píše. Pokud vám třeba došla inspirace nebo se nemůžete dostat přes určitou pasáž ve vaší povídce či novele, třeba vám pomůže si oddechnout sepsání něčeho jiného. Třeba to, co vám někdo zadá. A od toho je tu náš nový seriál Literární cvičení, který bude vycházet přes prázdniny. Nebojte se, nebudete v tom sami, přidají se i někteří redaktoři včetně mě.

Vzhůru tedy na první úkol, kterým je:

Extrémně snadné drabble
Pravé drabble má přesně 100 slov, téma a většinou několik předem zadaných slov, která se musí vyskytnout v textu. Ta slova bývají tak zákeřná, že se vůbec nehodí k tématu. Já budu zatím hodný a poměrně dost vám první cvičení usnadním.
Téma je: Pochod (a budu velmi benevolentní i zde, může se jednat o dálkový pochod, přesun armády, stopování, pochod smrti nebo myšlenkový pochod)
Slova jsou: Bahno, Boty a Píšťala
Počet slov: 200–250 (obyčejně se u drabble musí podstatně škrtat, při takovémto rozsahu budete muset možná ještě natahovat)
Nezapomeňte, že pořád píšeme pro MFantasy, takže je třeba dodržet žánr (fantasy, sci-fi nebo horor).

Jelikož redaktoři dostali zadání o týden dřív, máme pro vás tři ukázky, jak může takové drabble vypadat:

První na řadě je Marek Dvořák

Jonas se na chvilku zastavil, napjal uši a zaposlouchal se. Potom vyrazil na cestu.
George mu sotva stačil. Byl mnohem starší a cítil, že se blíží ke konci. Ale zázrak, který na ně čeká, který už musí být za dalším kamenem nebo keřem, stojí za všechno.
Olízl se. Na chvilku jeho pozornost zaujal chutný, tlusťoučký chrobák, a George napadlo, že by mohl posvačit. Ostatní ale pospíchali a on nechtěl zůstat pozadu. Je potřeba šlapat pěkně v rytmu, nezastavovat se a nezpomalovat.
Už ho začínaly bolet nožičky. Jejich vůdce, vysoký muž v širokém klobouku, který kráčel pevným, rozhodným krokem, měl na nohách pohodlné boty z teletiny. A jak dlouhé ty nohy byly! Pro něj není tenhle šílený pochod nic jiného než nedělní procházka.
Jonas už vypadal také unaveně.
Vteřina za vteřinou, minuta za minutou. Kolik už jich bylo? Šedesát? Sto?
George cítil, že o moc déle nevydrží.
Náhle se muž zastavil. Jednou rukou stále držel píšťalu, druhou ukázal vpřed. To mohlo znamenat jediné. Jsou na místě!
Všichni kolem něj zvýšili tempo a on sám cítil, jak jej stále se zintenzivňující tóny ženou do kroku. Před sebou viděl jen míhající se Jonasovy zabahněné nožky a ocásek. Chtěl tam být rychleji než Jonas, dřív, natáhnout krok, skočit…!
Drobné, chundelaté tělíčko se ocitlo ve vzduchu a začalo padat. Trvalo to snad pět vteřin, než se ozvalo křupnutí a drobné kostičky praskly.
Tisíce drobných kostiček.
Muž setřel pot z čela, schoval flétnu do koženého pouzdra a odplivl si.
„Zatracená práce! Běda, jak mi ji nezaplatí!“

Jako další přichází na řadu vedoucí deskoherní sekce David Navrátil a jeho Myšlenkový pochod

A je to tu zase – nemůžu spát, topím se v bahně svých myšlenek. Armáda všech podnětů, vzpomínek, teorií a představ se právě přesunuje z jedné části mozku do jiné, hotové vojenské manévry. V čele jdou monstra v podobě fóbií, těm se prostě nemůžu ubránit, je tma a já nevím odkud útočí, takže na jejich nájezd nikdy nejsem připraven, ksakru. Bojím se jen pomyslet na to co-by-kdyby. Hned za nimi své šiky přesunují vnitřní démoni vedeni svými generály Nenasytou a Arogancí, jak ty dva zmetky nesnáším! Brr, zahnat je ze své hlavy, rozdupat jejich obrazy těžkou botou pozitivního myšlení, to teď chci. Ale bude to těžké. Chce to podnět, chce to šťastnou myšlenku, ta mě vždycky dokáže nabudit ke změně kurzu, abych zavelel k protiútoku a poslal všechna tahle svinstva do horoucích pekel. Dlouhé minuty plné temnoty duše, už to vypadá na poníženou kapitulaci…
Ale počkat, co je to za slabý zvuk, sotva slyšitelný? Zní to jako píšťala!
Moje záchrana! Spojené síly Optimismu, Pokory a Vděčnosti, jsou tu právě včas na to, aby mě vytáhly z té žumpy, z toho nechutného stavu mysli, který rozežírá srdce a kazí charakter. A já malověrný už ani nedoufal…
Dnes to bylo o fous, ale jedna bitva válku nedělá, už zítra to celé pojede nanovo. Už abych uměl mluvit a o všem mohl říct mámě a tátovi, ti budou vědět jak se tomu každý večer postavit.

A nakonec se přidám i já, GemSignor:

Klára se podívala za sebe, ale kromě lesní cesty toho přes hustý déšť moc neviděla.
„Musíme pokračovat. Dělej!“ zakřičela na mladšího bratra. Čerstvě dvanáctiletý Tomáš nicméně pokračovat nehodlal. Klečel v bahně a naříkal. V jedné ruce svíral nůž a v druhé vrbový kolík.
„Už nemůžu! Už jsme šli takovou dobu. Třeba…“ chtěl něco říct, ale jeho slova zanikla ve zvuku píšťaly. Tklivá melodie prostupovala lesem jako mor.
„Je tady,“ zašeptala Klára, vzala bratra za límec a schovala se s ním za stromy na okraji cesty. Netrvalo dlouho a na cestě se objevila tmavá silueta. Nešla jako člověk, ale trhaně se posunovala, jako by tam chvíli byla a chvíli ne. Nejdřív to vypadalo, že bude pokračovat bez přerušení, ale pak se zastavila nad otiskem, který zanechal Tomáš v blátě. Z bytosti vyšlo několik vysokých tónů. Klára vzala jednu ze svých bot a pokusila se jí hodit na druhou stranu cesty. Hluk odlákal siluetu jen na pár vteřin, pak otočila hlavu směrem ke dvojici skrývající se za stromem. To byla blbost, pomyslela si Klára. Věc se sunula k nim.
Píííííííííísk. Jenže tentokrát byly tóny falešné a vyluzoval je Tomáš pomocí vrbové píšťalky, kterou stihl dokončit. Silueta se zastavila, pak se začala kroutit, a nakonec zmizela.
„Jak jsi to věděl?“ zeptala se Klára a na tváři se jí vykouzlil uvolněný úsměv.
Tomáš jen zakroutil hlavou a podíval se Kláře do očí. Pak tam najednou nebyl, pak byl, nebyl, a pak měl v ruce nůž.

Podělte se s námi o vaše drabble v komentářích pod článkem. Facebookový komentář by neměl mít s rozsahem žádný problém, nicméně komentáře našeho redakčního systému to zvládnou také a lépe se v nich píše (musíte být ovšem přihlášení). Nebo mi můžete poslat vaše drabble na adresu DremoranTrismegistos@gmail.com (tam mi také můžete posílat jakékoliv dotazy k literárnímu cvičení nebo literární sekci). Na konci týdne vybereme ty nejlepší drabble a uveřejníme je v samostatném článku.

Hodně štěstí.

Komentáře

komentářů

About The Author

Člen redakce od roku 2005 a nově vedoucí povídkové sekce. Čtenář, divák a posluchač fantasy a science fiction, ale hlavně vášnivý hráč počítačových her.

5 komentářů

  1. LokiTheLiar

    Prudce vydechl a vrhl se do křoví pro spatřený předmět. Kdyby tak úzkostlivě nepátral po jakékoli známce lidské činnosti, sotva by si toho mohl všimnout. Ale byla tam, hrubá primitivní rákosová píšťala, zapadlá v listí. Možná jí zhotovilo některé z dětí a jakmile ho přestala bavit, zahodilo jí. Jejich děti byly koneckonců o mnoho zručnější než ty naše.
    Buď jak buď, pro něj to byl jasný důkaz, že tudy prošli. Že celý ten pochod nebyl omyl. Přesto, že už byl na konci sil, objev mu vlil novou sílu do svalů.
    Pochodoval dál, rozhrnoval křoví a větve, brodil se bahnem a tu a tam měl pocit, že v něm rozeznává otisk boty. Nejspíš boty z primitivně vydělané kůže.
    Celý jeho výzkum směřoval právě k téhle výpravě. K důkazu, že skutečně existují jakási ztenčená místa mezi naším časem a tím jejich. A pokud je bude následovat po jejich cestě dost dlouho, najde místo, kde se obě reality úplně protnou.
    Nešlo ale jen o výzkum, to co si skutečně přál bylo projít oním místem a už nikdy se nevrátit. Žít svůj život v čase lovců a jejich kořisti, šamanů a táborových ohňů, kostí a krve. V čase, kdy vše bylo syrové a opravdové. Vždycky věděl, že tam skutečně patří.
    Tak následoval jejich stopy, hladový a vyčerpaný. Sotva mohl tušit, že ve výrobě pastí jsou zrovna tak zruční jako ve výrobě píšťal a bot z hrubé kůže. Že jejich smysly jsou ostré a oni nemají nejmenší chuť nechat se sledovat.

    • GemSignor

      Super! Akorát ta věc s CTRL + ENTER patřila jen k těm Facebookovým komentářům (z důvodu, že pouze enter by mohl odeslat necelý příspěvek, ale teď koukám, že to máme ošetřené, moje chyba, hned to vymažu). V redakčním systému je lepší používat jen ENTER. 🙂 Děkujeme moc za příspěvek. 🙂

  2. johanes

    Skrz rozpraskané rty vydal sotva slyšitelný sten. Bahno. Bahno uprostřed Sahary, v plném odpoledním slunci. Žádná fata morgána mihotající se kdesi daleko v horkém vzduchu. Pár centimetrů před ním, stačilo natáhnout ruku.

    Připlazil se ještě blíž a opatrně ponořil prst do mazlavé hmoty. Tak přece ho oči nepodvedly! Nabral plnou hrst a rozetřel si trochu po bolavé tváři. Chlad, který ucítil, aktivoval poslední zbytky energie v těle. Kde je bahno, musí být i voda! S námahou se zvedl na kolena a začal hrabat. Hledal zdroj blahodárné vláhy.

    Pořád nemohl uvěřit tomu, že se obyčejná pátrací mise mohla tak zvrtnout. Jejich cílem byl havarovaný modul vesmírné stanice Píšťala, který dopadl na neznámé místo v africké poušti. Proklínal okamžik, kdy opustil skupinu a vydal se na pochod za slabým signálem.

    Jáma se pod rukama pomalu prohlubovala. Pracoval systematicky v pravidelném tempu, šetřil poslední zbytky sil. Ale něco tu nesedělo. Čím hlouběji se dostával, tím sušší se zdálo prostředí. Vzdal to. Na dně nebylo nic než písek. V zoufalství se zaklonil a v tom mu do oka mu bleskl odraz kovového předmětu opodál. A všechno bylo jasné.

    Kosmické bláto. Nová revoluční látka tvořená inteligentními nanočásticemi se používala jako doplněk k magnetickému ukotvení na povrchu vesmírných plavidel. Astronautova bota pevně držela i na nerovných podkladech, hmota ji obalila a přisála se k jakémukoliv materiálu libovolného tvaru.
    Splnil misi, našel Píšťalu. Ztratil naději.

Leave a Reply