Od zveřejnění prvního literárního cvičení uběhl téměř týden a několik našich čtenářů se do něj i zapojilo. Jen pro kontrolu připomenu, že zadání bylo napsat extrémně jednoduché drabble na téma pochod. Text musel obsahovat jakýkoliv tvar slov bota, bahno a píšťala a rozsah byl stanoven na 200 až 250 slov.

Jako první nám svůj příspěvek zanechal Johanes (228 slov):

Skrz rozpraskané rty vydal sotva slyšitelný sten. Bahno. Bahno uprostřed Sahary, v plném odpoledním slunci. Žádná fata morgána mihotající se kdesi daleko v horkém vzduchu. Pár centimetrů před ním, stačilo natáhnout ruku.

Připlazil se ještě blíž a opatrně ponořil prst do mazlavé hmoty. Tak přece ho oči nepodvedly! Nabral plnou hrst a rozetřel si trochu po bolavé tváři. Chlad, který ucítil, aktivoval poslední zbytky energie v těle. Kde je bahno, musí být i voda! S námahou se zvedl na kolena a začal hrabat. Hledal zdroj blahodárné vláhy.

Pořád nemohl uvěřit tomu, že se obyčejná pátrací mise mohla tak zvrtnout. Jejich cílem byl havarovaný modul vesmírné stanice Píšťala, který dopadl na neznámé místo v africké poušti. Proklínal okamžik, kdy opustil skupinu a vydal se na pochod za slabým signálem.

Jáma se pod rukama pomalu prohlubovala. Pracoval systematicky v pravidelném tempu, šetřil poslední zbytky sil. Ale něco tu nesedělo. Čím hlouběji se dostával, tím sušší se zdálo prostředí. Vzdal to. Na dně nebylo nic než písek. V zoufalství se zaklonil a v tom mu do oka mu bleskl odraz kovového předmětu opodál. A všechno bylo jasné.

Kosmické bláto. Nová revoluční látka tvořená inteligentními nanočásticemi se používala jako doplněk k magnetickému ukotvení na povrchu vesmírných plavidel. Astronautova bota pevně držela i na nerovných podkladech, hmota ji obalila a přisála se k jakémukoliv materiálu libovolného tvaru.
Splnil misi, našel Píšťalu. Ztratil naději.

Musím uznat, že ze všech příspěvků se mi tento nejlépe četl.

Na naše drabble si našel čas i božský severský šprýmař a náš čtenář LokiTheLiar (246 slov):

Prudce vydechl a vrhl se do křoví pro spatřený předmět. Kdyby tak úzkostlivě nepátral po jakékoli známce lidské činnosti, sotva by si toho mohl všimnout. Ale byla tam, hrubá primitivní rákosová píšťala, zapadlá v listí. Možná jí zhotovilo některé z dětí a jakmile ho přestala bavit, zahodilo jí. Jejich děti byly koneckonců o mnoho zručnější než ty naše.

Buď jak buď, pro něj to byl jasný důkaz, že tudy prošli. Že celý ten pochod nebyl omyl. Přesto, že už byl na konci sil, objev mu vlil novou sílu do svalů.

Pochodoval dál, rozhrnoval křoví a větve, brodil se bahnem a tu a tam měl pocit, že v něm rozeznává otisk boty. Nejspíš boty z primitivně vydělané kůže.

Celý jeho výzkum směřoval právě k téhle výpravě. K důkazu, že skutečně existují jakási ztenčená místa mezi naším časem a tím jejich. A pokud je bude následovat po jejich cestě dost dlouho, najde místo, kde se obě reality úplně protnou.

Nešlo ale jen o výzkum, to co si skutečně přál bylo projít oním místem a už nikdy se nevrátit. Žít svůj život v čase lovců a jejich kořisti, šamanů a táborových ohňů, kostí a krve. V čase, kdy vše bylo syrové a opravdové. Vždycky věděl, že tam skutečně patří.

Tak následoval jejich stopy, hladový a vyčerpaný. Sotva mohl tušit, že ve výrobě pastí jsou zrovna tak zruční jako ve výrobě píšťal a bot z hrubé kůže. Že jejich smysly jsou ostré a oni nemají nejmenší chuť nechat se sledovat.

Toto drabble naopak vyniklo dobře vykreslenou atmosférou.

Facebookového komentáře nakonec využil Tomáš Vorobok (217 slov):

Podrážka omšelé kožené boty dopadá na bahnitou cestu.
Bolest z dalšího prasklého puchýře mne nezpomalí ani trochu. 
Vím, že se zahojí,
jen aby na jeho místě vznikl další. 
Pořád to samé dokola.

Mazlavý hnis se rozlévá po celé botě.
Nevadí mi to, naopak, vítám narušení stereotypu a snažím se vnímat každičký kousek rozlévající se tekutiny po chodidle, protože každý nový vjem či myšlenka je požehnáním, které odvrací mou pozornost.
Pozornost od pochodu a nepřestávajícího tónu píšťaly, jenž slyším jen já.
Konečné, či nekonečné znění píšťaly, které dokud bude hrát, bude i určovat délku mé cesty.

Opět se dostávám do stavu podobnému tranzu.
Mysl mám otupělou stovkami let putování po jednom světě.
Viděl jsem rozrůstající i rozpadající se říše. Vyschlá koryta řek, která o několik desítek let byla opět zalita vodou. Kontinenty měnící tvar i vyhynutí nespočtu druhů zvířat žijících na nich.
Vše jsem však přestal vnímat už kdysi dávno.
Jen pískání mne stále doprovází jak dotěrný společník.

Snažím se soustředit na další krok.
Vím, že dalších mnoho nebude. Síly docházejí.
Dělám však vše, co mohu.

Krok vpřed. Jen další krok vpřed.
To je to nejdůležitější.
Je to má kletba a prokletí, jenž na mne Průchozí uvalili.
Za zvuků píšťaly se trmácet zemí, aby náš svět jak ho známe, mohl existovat.
Jen do utichnutí píšťaly.
Krok z krokem.

Na další cvičení se můžete těšit už zítra v 18:00.

Komentáře

komentářů

About The Author

Člen redakce od roku 2005 a nově vedoucí povídkové sekce. Čtenář, divák a posluchač fantasy a science fiction, ale hlavně vášnivý hráč počítačových her.