Quisto položí ruku na knihu a naladí se. Po chvíli řekne: Z textu vyzařuje světle modrá barva. A tak to má být, protože je to hodně o komunikaci, která je v životě moc důležitá.”

Má pravdu. Příběh osmnáctileté Nory je o její komunikaci se sebou samotnou, se svým okolím a astrálním světem. Nora prožívá velké zklamání, protože její rodiče si přestali rozumět a přestávají rozumět i jí. Upne se na bratrance Vika, který rád prohlašuje, že dobré mezilidské vztahy se musí nejdříve naprogramovat. Jenže Nora má pocit, že si všichni programují ji. Vnitřně zápasí o přízeň svého mladšího bratra Otíka, tety Ireny, kamarádů Borka a Richarda i několika spolužáků. Má se jim přizpůsobit nebo vzdorovat? Ona je ale rebelka a nerada se přizpůsobuje a přijímá něco, co si osobně nezažije. Rovnováhu myšlenek hledá u Quista, kterého vnímá jako svého mentora, jež ji zasvěcuje do tajů atrálního světa, kde si Nora nachází další členy své rodiny, které si pojmenuje Neoni. S nimi vědomě komunikuje o tom, co se kolem ní děje, i o tom, jak se noří a má vnory. Nicméně realita všedních dnů je jiná než ta astrální. Postupně jí dochází, že nemůže jen následovat rady, ale svoji cestu, jak a kudy jít životem, si musí vybojovat sama za sebe a pro sebe. Najde pro to dost sil?

Informace o knize:

Autorka: Jarmila Marie Skalná
Vydal: 2013, Reninger
ISBN: 978-0-9635388-5-7
Obálka: Emil Přikryl
Počet stran: 231

Ukázka z knihy:

Kapitola Deset:

Následujícího rána Nora vstala v šest, aby nejpozději ve tři čtvrtě na sedm byla na autobusové zastávce a stihla včas školu. Ale stalo se něco výjimečného. Nejdříve zatelefonovala Madeline a položila jí otázku, jak to její táta myslel s tou neočekávanou situací? Na to jí nedokázala odpovědět a Madeline jí vnukla myšlenku, jestli si otec nezačal s nějakou ženou? Tato úvaha Noru dokonale probrala. Hned potom jí telefonoval Vik, ale o jejich narozeninách nepadlo ani slovo. Hovor byl krátký, jen ji požádal, aby dnes jela do školy tramvají přes Malostranskou, že tam na ni bude čekat. Na její otázku, co že se to dělo, jí nemínil odpovědět.

Vyrazila na opačnou stranu sídliště na zastávku tramvaje. Všehovšudy jela takto do školy jen několikrát, protože zastávka byla mnohem dále od jejího domu. K jejímu překvapení se na stejnou zastávku dostavil Petr Kubka, který ji sice pozdravil, ale pak se tvářil, jako by tam nebyla. Asi ji sledoval od domu, protože proč právě dnes jel také tramvají? Když přijela trojka, hrnul se dovnitř hned za ní, pravděpodobně v domnění, že si k ní přisedne, ale ona se spěšně uvelebila na sedátku pro jednoho. Prošel kolem s naštvaným obličejem a zabořil se o dvě sedadla dále. Několikrát se po něm ohlédla, ale pak se soustředila na hudbu ze svého přehrávače. Vik jí dal za úkol, aby pozorně poslouchala skvělý rytmus bicích v písni Hostage Mikea Oldfielda, že ji pak vyzkouší. Zatímco tramvaj rachotila, ona si plácala rukou o stehna. Musela si vyposlechnout skladbu několikrát a na bicí se hodně soustředit, aby rytmus odchytila. Bum bum bum bum – bummmm bumm bum – bum bum bum bum – bummmm bumm bum. To se bude Vik divit, že ten rytmus dostala.

Trať pokračovala kolem starého kina a jí se vybavily vzpomínky, jak tam s tátou a bratrem chodili na promítání. Někdy se stalo, že otec musel k jejich lístkům přikoupit další tři, aby pro ně film promítli, protože minimum návštěvníků bylo šest. Když se blížili k Orionce, vůně pražených kakaových bobů ve vzduchu ji upozornila, že pojedou kolem čokoládovny. Pak jeli přes Přístaviště a Dvorce, kde po pravé straně byly úžasné skalní útesy, na nichž se čas od času měnily ručně psané citáty. Teď tam svítil nápis: Jano, jedině ty jsi má velká láska!

„A kdo je moje velká láska?“ Paní před ní ji asi slyšela, protože se otočila a usmála se na ni. Cítila, jak rudla v obličeji, a rychle natočila hlavu do okna.

Na Karlově náměstí přestoupila s Petrem na linku číslo osmnáct, směr Petřiny. Chytla poslední volné sedadlo hned u východu, ale Petr byl zatlačen někde dozadu vozu. Na zastávce Malostranská ji čekalo překvapení. Do přeplněné tramvaje přistoupil Vik. Vypadal elegantně, navíc v černé dlouhé šále téměř do pasu, kterou dostal od Nořiny mámy k osmnáctinám. Do té doby nosíval příšerné kárované šály z divného materiálu, co mu byly jen po hrudník. Zamával na ni už ode dveří a hrnul se přes stojící lidi k jejímu sedadlu. Nahnul se k ní a řekl vesele: „Ahoj, to je překvapení, co? Dvacet minut jsem tvrdnul na zastávce, abych tě nezmeškal.“

„Ahoj. Stalo se něco?“

„Stalo a něco strašného. Zapomněl jsem na tvé narozeniny. Nevím, na co jsem myslel. Můžeš mi to odpustit?“ Noře nezbývalo, než se tvářit, že se nic nestalo.

„Stejně bychom nemohli oslavovat. Byla jsem nemocná. Teplota 38,7º C a krvácení z nosu. Fakt mi bylo blbě.“ Když před ní zamával srolovanou rolkou papíru ovázanou červenou stužkou, tušila, o co šlo. Vik trval na tom, aby rolku rozbalila až doma. Poté vytáhl ze školní tašky bonboniéru se slovy: „Ne abys ji snědla na posezení, jak to máš ve zvyku.“

„Nechceš si ji vzít zpátky?“

„Nechci, je tvoje.“

„Moje, tvoje, co kdybychom se dnes vykašlali na školu a někam zalezli, kde bychom mohli bonbonky načít,“ řekla rozpustile. Hned se ale zarazila a dodala: „Promiň, nedomyslela jsem to. Nemohu si teď dovolit žádnou absenci.“

Když tramvaj zastavila s hlomozem na Hradčanské, nechali se oba tlačit davem k výstupním dveřím.

„Vezmu to metrem, abych nepřišel pozdě. Uvidíme se na Dušičky, ano? Máma s tátou budou objíždět hroby.“

„Tak jo. Připrav kolu a něco dobrého k snědku. A jestli bych si s sebou mohla vzít matiku, byla bych v sedmém nebi.“

„Samo, už se těším na počty pro začátečníky.“

„Jo, a mimochodem, ty bicí jsem odchytila.“

„Předvedeš, až přijedeš,“ řekl vesele. Než se vnořil do metra, zamával jí. Zamávala mu zpět jeho rolkou. Nikdy by si nepomyslela, že by ji bratranec takhle překvapil. Určitě měl špatné svědomí. A to, že ji pozval na Dušičky, opravdu nečekala. Poslední dobou měla pocit, že si jeho máma Irena myslela, že ho odváděla od učení. Ale na druhé straně jí napsala v dopise: Kdy tě mohu čekat u nás na víkend? Kdyby ji tam opravdu nechtěla, tak by ji nezvala.

Když na Hradčanské přestoupila na autobus číslo 131, Petr si sedl vedle ní, ale nepromluvil ani slovo. Jeli jednu zastávku a vystoupili. Od Sibiřského náměstí ke škole to už nebylo daleko. Petr se za ní vlekl po chodníku a došel ji až u zábradlí, kde museli s ostatními studenty počkat, až přejela tři auta. Co ho to napadlo, že ji dnes úmyslně sledoval? Neslyšel náhodou, co si s Vikem povídali? Proč se nepřesvědčila, kde stál? V tom rozrušení na něj úplně zapomněla. Po chodníku kolem nich proběhl pán ve sportovním a s bílou ponožkou v zubech a všechny tím rozesmál.

Přešla cestu mezi bílými čarami přechodu pro chodce a pak pokračovala kolem upraveného trávníku, kde rostl obrovský kaštan, který právě v tuto roční dobu shazoval své plody. Ohlédla se, když uslyšela své jméno, ale to už jeden kaštan letěl jejím směrem, a ona stačila jen tak tak uskočit. Byl to jeden z těch obrovských lesklých, které si nosila domů. Bavilo ji sbírat je a vylupovat ze zelených slupek. Nosila je po dvou v kapsách, a když chtěla trénovat svoji zručnost, dala si je do dlaně, jeden blíže malíčku a druhý blíže palce a dlaní kroužila po a proti směru hodinových ručiček, aby se kaštany nedotkly. Pak je přehodila do druhé ruky a zkoušela to samé.

Před školou bylo rušno. Nápis Zbudováno L.P. 1905 a zajímavé štukatérské ozdoby nad okny a na štítech fasády upozorňovaly na slušné stáří budovy, která měla tři patra a dva čelní vchody s mohutnými dveřmi. Vystoupila po sedmi kamenných schodech ke dveřím po pravé straně budovy a vešla dovnitř, kde vedly další schody k proskleným dveřím. Za nimi nalevo byly šatny vybavené nevkusnými zamřížovanými klecemi oddělenými podle tříd. Každý student měl svůj háček. Od prvního ročníku vedli studenti kampaň proti této nedomyšlené tradici a usilovali o to, aby dostali zamykatelné skříňky, kde by si mohli nechávat přes noc učebnice a pomůcky a cvičební úbory, jak to viděli v amerických filmech. Vedení školy tvrdošíjně zamítalo takový návrh a ona neměla pro to jiné vysvětlení, než že když se profesorky tahaly domů s těžkými taškami, proč by ne studenti. Byly tam sice holky, které chodily do školy s kabelkami a do učebnice nakukovaly sousedkám v lavici, ale ona k nim nepatřila. Možná některé spolužačky by na to nic neřekly, ale jí by to připadalo vůči nim nespravedlivé. A další věc, kterou nemohla plně spolknout, že studenti museli chodit ve školní budově přezuti. Nechávala si v šatně přezůvky, které se jí nechtělo pořád nosit tam a zpět, a chápala, že přezouvání bylo nutné, když bylo venku bláto a sníh. Ale proč se museli přezouvat, když bylo hezky? Poznámka v třídní knize, že někdo nařízení porušil, se jí zdála přemrštěná. Stejně jako to, když profesorka měla podezření, že boty, co měl nešťastník, nebyly přezůvky, a student musel s ní jít do šatny a ukázat, že ty druhé boty tam měl. Taková kontrola se jí stala dvakrát. Školní řád byl přísný a museli jej dodržovat. I když vyučování začínalo v osm, museli být ve škole deset minut před osmou. Kdo se dostavil později, tomu profesor v první hodině udělal zápis do třídní knihy. Byla pyšná na to, že za celé čtyři roky neměla zápis pozdního příchodu, přitom bydlela nejdále od školy.

Podívala se na hodinky a spěšně vyšla po schodišti do prvního patra před obraz Jana Ámose Komenského. Zpětně tam vnímala jednoho kluka, jak pod tím obrazem sedával, když byla v prváku a on v posledním ročníku. Moc se jí líbil a nikdo mu neřekl jinak než Ámos. Tomu místu se dále říkalo Ámosovo, i když ten student už byl ze školy pryč. Zadívala se na portrét a měla pocit, že jí výraz tváře Komenského říkal: „Alou do třídy. A uč se.“ Usmála se na něj a hnala se na konec chodby do učebny číslo dvě stě deset, kde už byla většina spolužáků. Také Magda už seděla v lavici. Na začátku školního roku seděly s Magdou Horovou v předposlední lavici, ale po měsíci je profesorka přesadila do třetí lavice, aby je promíchala s kluky, kteří vyrušovali. Nejdříve se jí to nelíbilo, hlavně proto, že Petr seděl hned za ní. Ale pak si zvykla, a nakonec tomu byly obě rády, protože se pořád kolem nich něco dělo. Magda byla tmavovláska s vlasy na mikádo a s výraznýma očima. Pravidelně se do školy líčila a malovala si široké rty. Měla na to ráno čas, když to měla do školy jen deset minut pěšky. Nechápala, proč Nora nepoužívala líčidla, a dlouho jí nedocházelo, že se Nora neměla ráno čas nalíčit, protože cestovala do školy hodinu, se třemi přestupy. A už vůbec nechápala, proč si nenašla školu někde blíže bydliště. Smála se, když jí Nora vyprávěla, že když se rozhodovala pro obchodní akademii, vypsala si všechny školy toho druhu v Praze, zavřela oči a náhodně ukázala prstem na jednu a byla to právě ta, na kterou se dostala. Táta se podíval na mapu a upozornil ji, že to bude dost z ruky, ale ona si věřila, že když vyšla tato škola, tak tam bude chodit ráda a nebude jí vadit, že si bude muset ráno přivstat. To tehdy nějak nedomyslela.

Když se zeptala Magdy, jestli neviděla, kdo jí položil na lavici sadu tužek svázaných červenou mašlí s lístkem Happy Birthday, Magda kývla směrem na Martina Nováka, který seděl před nimi. Právě když mu chtěla poklepat na rameno, Petr ji zezadu zatahal za vlasy. Snažila si toho nevšímat, ale když ji zatahal podruhé a potřetí, zlostně se k němu otočila a zasyčela: „Co chceš?“

Pohladil si tmavě hnědé vlasy po ramena stažené gumičkou a řekl nevinně: „Mám otázku.“

„Jakou?“

„Co to bylo za kluka?“

„Co ti je po tom,“ odsekla.

„Ty mi neřekneš, co to bylo za kluka?“

„Bratranec,“ odbrkla na půl úst a otočila se zpátky.

„To známe, bratranec,“ řekl na celou třídu. „Každý tomu říká jinak.“

„Dej pozor, abys nenarazil,“ zasyčela. Pak uslyšela, jak nějaká holka pustila do éteru: „Třeba jí ten bratranec koupí novou kabelu.“ Nevěřila svým uším. Nikdy by ji nenapadlo, že by měl někdo něco proti její školní kabele? Co s ní bylo špatného, tedy kromě toho, že měla tmavě růžovou barvu? Nechápala. Viděla na ní jen samé výhody. Taška byla sice něco jako aktovka, jakou nosili prvňáci, jenže ne tak v dětinském stylu. Mohla ji pohodlně nosit na zádech, na rozdíl od tašek ostatních holek, které měly jedno ucho a ony je musely nosit přes rameno a křivily si záda. Její kabela se jí zdála i jinak praktická. Měla množství přihrádek pro tužky, pastelky, fixy, pravítka a svačinu. Nora byla vybavena všemi možnými pomůckami nejlépe ze třídy a už mnohokrát se někomu hodilo, že si od ní něco půjčil.

Když ji Petr znovu zatahal za vlasy, rudá v obličeji se k němu otočila a natáhla ruku, aby ho plácla. Pohotově jí ruku chytil v zápěstí tak silně, že ucítila silné pálení, a vyjekla bolestí. Vytrhla ruku a vyjela naštvaně: „Jsi cvok?“ Udělal na ni grimasu a otočil se zády. Alespoň jednou za den zažívala pocit, že nerozuměla Petrovi a většině spolužáků, kteří ji obklopovali. Už od prvního ročníku měla zbožné přání, aby si tuto třídu přiblížila k sobě a měla tam více sobě podobných, aby nakonec ve čtvrtém ročníku došla k závěru, že se to nedalo zvládnout a že jí málokdo rozuměl.

„Nemohl bys jí dát pokoj?“ vmísila se Magda a prudce se zvedla, až si Petr myslel, že mu chtěla něco udělat. Ale Magda vstala, protože viděla, že přišla učitelka na hodinu angličtiny. Nora se také postavila. Poslední dobou se učila angličtinu mnohem intenzivněji než ostatní studenti, protože se chtěla dobře připravit na pohovor v anglickém jazyce před cestou do Ameriky.

Po hodině šla Magda koupit něco na zub. Nora jí dala peníze, aby jí přibrala dvoje oplatky Kolonáda. Prodávaly se jako trojhranky a ona měla nejraději ty s kakaovou náplní. Byly sice stejně velké jako tatranky, ale byly to dva kusy, takže subjektivně toho měla více. Uměla si užívat ten pocit, že snědla jeden kus a druhý jí zůstal v sáčku. Měla už od dětství tendenci lakovat svoji mysl, jak sama říkala.

„Nerozdělila by ses?“ uslyšela za zády.

„Co zase otravuješ,“ vyštěkla Magda.“

„Jen ho nech,“ Nora řekla klidně. „Doma mu nedali peníze na svačinu.“

„Cos to říkala?“ ozval se podrážděně, „zopakuj, cos říkala.“

„Že jsi ještě nesvačil, jsem řekla.“ Rozevřela Kolonádu a zbylý trojhranek podala za sebe, aniž se na Petra podívala. Ten po něm hrábl a na tři kousnutí jej snědl. Po chvíli si začal vynucovat další. Když zatřepala prázdným obalem, pár drobků se ocitlo na jeho lavici. Když se rozhlédla kolem sebe, zarazily ji obličeje některých spolužáků. Jako by si mysleli, že se něco mezi ní a Petrem dělo.

„Blbneš? Takhle mu podstrkovat. Co ti dal on?“ zlobila se Magda.

„Nepamatuji si, spíš nic.“

„Tak vidíš, nebuď tak štědrá.“

Petr jí zaklepal na rameno a zeptal se: „Nepůjčila bys mi hodinky?“ Někdy si od ní půjčoval Swatchky a hrál si s nimi během vyučování. Hlavně ho zajímaly ty ve veselých barvách se svítícími ciferníky. Měla doma malou sbírku takových hodinek a byla na ně pyšná. Dnes měla jedny červené se Skotem hrajícím na dudy, které měly i budík. Neochotně si je sundala z pravého zápěstí. Záměrně nosila hodinky na pravém zápěstí, protože ji bavilo bourat předsudky, že hodinky se nenosí na ruce, se kterou se píše. A když si o ní okolí začalo myslet, že je levák, mátla je tím, že zase nějakou dobu nosila hodinky na levé ruce anebo i dvoje na obou zápěstích.

Podala Petrovi hodinky s upozorněním, že to bude jen pro tuto hodinu a bude na ně dávat pozor! Nabídl jí svoje, ale odmítla. Nikdy se v něm pořádně nevyznala. V takových chvílích si myslela, že to byl světový kluk jejího srdce, a to bylo hlavně, když se jejich konverzace o přestávkách rozvíjely velmi slibně. Ale vzápětí, když se objevil v dohledu jiný kluk, Petr znervozněl a dělal, že to byla ona, která ho obtěžovala, a on ji nechtěl urazit, a proto se s ní milostivě bavil. V tu chvíli ho toužila zkrotit, dát mu lekci, aby za ní před ostatními kluky cupital, a všichni viděli, jakou má nad ním sílu. Chtěla ho ovládat, ale nedařilo se jí to. Dokonce ho nepřesvědčila ani o tom, aby jí dal telefonní číslo a datum narození, které nikomu nechtěl dát. Ani nevěděla, proč o to tak stála. K sobě by se stejně nehodili. Ona chtěla létat a on posedávat se svými myšlenkami v hospůdce u piva. I kdyby jí projevil větší náklonnost, nemohla by to opětovat.

Nora trávila většinu přestávek ve třídě. Povinné procházky po chodbách byly přežitky komunismu a její generace se to už netýkalo. Ve třídě se vytvořily hloučky a ty držely pospolu většinu roku, někdy i čtyř let, a často se tyto skupiny plně neintegrovaly. A tak bylo o přestávkách rušno. Každá skupina řešila něco jiného. Co se řešilo? Hudba, televize, filmy, kamarádi a láska.

Dopila zbytek kávy z láhve a utíkala na záchod. Když se vrátila do lavice, seděla tam už Natálie Peková. Magda si přesedla k Františce Musilové. Takto vždycky seděly v hodině ekonomiky. S Natálií si padly do oka už v prvním ročníku. Sto šedesát pět centimetrů vysoká kamarádka s dlouhými vlasy, které si zdobila světlým melírem, se Noře zamlouvala. Její úraz z dětství, kdy se učila jezdit na kole a zlomila si nos, trochu zakrývaly oválné brýle, které si na nose stále upravovala. Co si Nora pamatovala, Natálie vždycky chtěla zapadnout mezi spolužáky, ale oni ji nebrali, protože byla moc chytrá. Zato u Nory byla spolužačkou číslo jedna a mohla jí vděčit za to, že se dostala do čtvrťáku. Měly společný názor na hodně věcí a rády probíraly spolužáky a profesory. Natálie jí jednou řekla, že by chtěla být jako ona. Ale ona by nikomu nepřála, aby byl jako ona. Když jednou vyplňovali ve škole test, vyšlo jí, že patřila do skupiny expresivních snílků s velkou fantazií, kterých bylo údajně v lidské populaci menší procento. Když ale o tom přemýšlela z druhé strany, nikdo nemohl říct, že by tato skupina byla pro společnost nepotřebná. Ba naopak, bez těchto lidí by to nebylo ono. Pro ni nikdy nebylo jednoduché protloukat se mezi realitou a snem a bojovat se dvěma dilematy – poslouchat své rodiče a učit se, nebo si jen tak snít a dělat věci impulsivně po svém. Nejraději dělala to, co radil Quisto na přednáškách. Začínala den myšlenkou a nebylo třeba, aby ji vždy prožila na fyzické úrovni, protože když se jí myšlenka proložila v hlavě ve všech možných provedeních a neuspokojila ji, nebyl důvod ji protlačovat do fyzického světa. Jednoduše myšlenku odstřelila a našla si novou. Dala se tím ušetřit spousta energie a času.

Zrovna když si s Natálií začaly vyprávět, co se nového událo v seriálu Days, Petr ji znovu zatahal za vlasy. Když se otočila a zlobně se na něj podívala, podával jí hodinky a ležérně řekl: „Ta anglina ti už jde jako profíkovi.“ Cítila, jak se začervenala.

„Slyšel jsem, že umíš číst z ruky.“

„To ti řekl kdo?“

„Lidi.“

„A co tě tak zajímá na tvém osudu?“ Pokrčil rameny a řekl nejistě: „Všechno.“ Chvíli se dívala do jeho rozpačité tváře, a pak poručila: „Podej mi ruku.“ Natáhl k ní pravou.

„Ještě levou,“ rozkázala. Podal jí i levačku. Prudce je převrátila dlaní nahoru a dlouho si je prohlížela.

„Čára života se ti nikde nespojuje s osudem, ale obě jsou dost dlouhé,“ řekla s vážnou tváří. „Oženíš se pouze jednou a dobře. Máš nad sebou anděla strážného, a až ti přestane sloužit, třeba bych mohla pomoci já.“

„To byl vtip?“

„Jak myslíš,“ řekla uraženě a pustila mu ruce. Oči jí sklouzly na jeho stříbrnou náušnici propíchnutou skrz obočí a schválně řekla: „Nezlob se, ale ta náušnice na tvém andělském obličeji je jako pěst na oko.“ Vyslovila to právě, když se jí Martin zeptal, jestli by mu mohla půjčit ořezanou tužku.

„Jakou?“ zeptala se věcně. Věděla, že Martin záměrně narušoval její konverzace s Petrem, ale dnes se na něj nezlobila.

„Měkkou, dvojku,“ řekl nevýrazně. Sledovala, jak se spokojeně usmíval, když vytahovala tužku ze svázaného svazku. Když mu ji podávala, řekla významně: „Děkuji ti za dárek.“ Nemohla minout jeho úsměv. Měla před Martinem respekt, který jí nedovoloval, aby na něj myslela jinak než jako na příjemného spolužáka. Ani on jí doposud neuměl dát najevo něco více. Ale co vlastně? Nevěděla, zda jí měl co říct. Nemohla svoji teorii vztahů založit na jeho sympatickém vzezření a slušném chování vůči ní a ostatním spolužákům. Nebyl to sice žádný kluk z reklamy, ale měl svoji výšku, odhadovala o osm až deset centimetrů více než jejích sto sedmdesát dva. Jeho blonďaté vlasy byly střižené na odrostlého ježka. Pozoruhodné byly jeho velké modré oči a dlouhé světlé řasy. Nikdy se mu neodvážila říct, že krycí tyčinka přes červené pupínky na jeho tváři nebyla dokonale rozetřena. Věděla, že Martin měl příští týden narozeniny a hodně spolužáků už dostalo ručně vyrobenou pozvánku. I Natálie s Magdou ji dostaly a ona stále nic. Že by ji nezařadil mezi své přátele? Anebo se zlobil, že ho ignorovala a nepozvala na své narozeniny? Ale ona nezvala nikoho. Máma by jí oslavu v bytě nedovolila, přestože do svých patnácti mohla slavit s dětmi doma vždycky a nebyl to problém. Na druhé straně, když se jí onehdy spustila zase krev z nosu při hodině matematiky, Martin byl jediný, který na to upozornil profesorku. Natálie jí pak řekla, že se jí Martin zeptal, jestli jí tekla krev z nosu proto, že dostala menstruaci. Strašně se tomu smály. Na druhé straně jí to tak zas nepřekvapilo, protože vyslechla od kluků spousty narážek. Ale nikdo to neuměl podat poetičtěji než její táta, který říkával: „Holka, zase sis sedla do jahod.“

Přišlo jí na mysl, že vlastně když dostala první menstruaci, neměla tušení, co se jí stalo. Byl to šok, protože máma jí dopředu nic neřekla. Asi usuzovala podle sebe, že měla spoustu času něco vysvětlovat. Tehdy šla za ní vystrašená, téměř s brekem, a máma jí řekla, že to z ní udělalo ženu a že se to bude opakovat každý měsíc po skončení menstruace a takové ty řeči. Na její otázku, kolik dní to bude trvat, jí máma odpověděla, že den dva, že byla ještě mladá. Říkala si, tak dobře a začala si vést kalendář a ono to opravdu tak přicházelo. Po několika letech se náhodou o tom bavila s jednou starší holkou a ta jí řekla, že to mívala každých dvacet osm dní přesně od začátku předchozí menstruace a trvalo jí to pět dnů. Tak Noře došlo, že to měla špatně. Vyhledala vzorec ve svém těle, ten přepsala a od té doby to měla správně. To byl pro ni důkaz, že děti by neměly přijímat od autorit vše za svaté.

Natálie přerušila její myšlenky, když řekla: „Dnes ti to šlo, když tě profesorka vyvolala. Umíš si všechno tak skvěle vysvětlit. Ani nepotřebuješ učebnici. Když já si něco převysvětlím, často tomu vnitřně nevěřím a dostanu se zpátky, odkud jsem začala.“

„Tím chceš říct k učebnici.“ Obě se zasmály.

„Jestli chceš, Naty, vezmu tě na Quistovy přednášky. Uvidíš, jak brzy se změní tvůj náhled na věci.“ Natálie chvíli přemýšlela, ale pak se z toho vytočila: „Víš, já na to nejsem. Jsem líná pořád nad něčím přemýšlet a s něčím vnitřně bojovat.“

„To si jen namlouváš. Poznala bys, že takové přemýšlení nebolí, ale inspiruje.“

„Budu o tom přemýšlet, ale teď před maturitou to nepůjde.“

„No, přemlouvat tě nebudu. Člověk musí nejprve projevit zájem o věc, a pak se zajímat dál.“

„Je to jako s mojí angličtinou. Teď ji teprve začínám zažívat do hloubky. Ale víš, co mě štve?“

„Tebe něco štve?“

„No jo. Všimla sis, jak mě Hanáková každou hodinu vyvolá, abych četla anglicky, a pak mě zastaví a čte ona, aby mi dokázala, že je lepší?“

„Také jsem si toho všimla. Ale určitě si uvědomuje, že čteš slušně.“

„Jestli to udělá příště, hodlám jí říct, že v kině už nečtu titulky s českým překladem, ale poslouchám jen dialogy v originále.“

„To já bych z filmu nic neměla.“

„Naty, je to cvik a silná vůle u toho vydržet. Některé filmy jsem viděla i pětkrát, než jsem jim porozumněla. Dala jsem si předsevzetí, že se na titulky nepodívám, a to jsem dodržela.“

„Mně oči k titulkům automaticky sklouznou,“ řekla Natálie.

„Jenže pak ti unikne hodně z obrazu. Říkám ti, Naty, chce to pevnou vůli.“ Natálie si povzdychla a vytáhla z kabely dvě jablka. Jedno jí podala. „Vezmi si, musíš mít hlad, když rozdáváš svačiny.“

„Díky, jablko si dám.“ S chutí se do něj zakousla.

Napadlo ji, jestli by neměla před spolužačkou rozbalit dárek od Vika, aby Natálie viděla, jak skvělého bratrance má. Ale přemohla svoji zvědavost, i když většinou poštu a dárky okamžitě otevírala. I na zastávce autobusu překonala své nutkání. Do autobusu s ní nastupovalo šest hlučných mladíků, kteří patřili k sobě. Jeden z nich z ní nespustil oči. Docela se jí líbil. Měl delší hnědé vlasy, pěkně upravené vousy, žluto-červenou košili, černé džíny HIS a hnědé vysoké boty. Když vystoupila, usmál se na ni přes okno a ona mu úsměv opětovala. Zajímavé, že i někdo cizí na ní viděl něco zajímavého.

Vydala se k sídlišti už veseleji. Když procházela kolem Petrových oken, byly zavřené se zataženými záclonami. Měla dojem, jako by se záclony pohnuly, ale jista si stoprocentně nebyla.

V jejich domě bylo ticho. Vešla do prázdného bytu a vběhla přímo do svého pokoje, aby odhalila tajemství rolky. I když nerada, musela porušit pečetící hmotu, na které byl otisk jejich znaku. Vik byl detailista, ne absolutní, ale v pečetích měl zálibu jako její máma, která ráda pečetila uzly na balících, které posílala babičkám. Když rozbalila rolku, čekalo ji další překvapení. Byl tam srolován dopis pro ni. Obrázek namalovaný temperami a vodovými barvami byl krásný. Byl na něm ostrov, přesně takový, o jakém bratranci vyprávěla. Zrodil se v její hlavě ve třetím ročníku a často na ten ostrov utíkala. Ale nebyl to ostrov, který mohl být nalezen na planetě Zemi. Vznášel se ve vzduchoprázdnu, někde uprostřed vesmíru. Rozprostíral se na podkladu, který připomínal starobylé kořeny stromu, a to celé seskupení vydávalo kolem sebe nesmírnou energii. V prostoru byly hvězdy a komety, Slunce, planety a měsíce. Ostrov byl tak velký jako Česká republika. Byla tam jezera, řeky, hory, kaňony. Bylo to dokonalé místo, kde bylo vše a nic lidské. Žádné lidské myšlenky, žádná potřeba jídla a pití. Vik napsal pod obrázek: Noro, kdybych byl bohatý, koupil bych ti takový ostrov a k tomu raketku. Ale není praktické žít tak daleko, když je třeba reagovat na to, co se děje kolem nás tady na zemi. Vik.

Přilepila obrázek páskami na stěnu nad svou postelí. Rozbalila bonboniéru a strčila si do pusy první bonbon. Lehla si na postel, otevřela bratrancův dopis a dychtivě četla:

Nazdar Nořinko,

to je překvapení, co? Že nevíš jaké? Nedělej, že nevíš. No přece…uhádla jsi.

Šťastné narozeniny. Šťastné plnoleté narozky.

Tak trochu se stydím, že jsem na tebe zapomněl, tak to činím teď a gratuluji ti k významnému dni. To ty předěly narychlo nahromaděných informací, které se kumulují v mé hlavě, převálcovávají mé kvalitní myšlenky. Dnes poprvé píši tím zvláštním inkoustem, o kterém jsem ti říkal. Zředil jsem si jej, protože světlejší se mi líbil víc. To byla chyba, protože jak vidíš, písmo je teď místy světlejší a místy tmavší.

Sedím v obýváku u našich. Všichni už spí. Přede mnou v televizi běží M.A.S.H. Dávají na sál pacienta, který umírá. Pozor! Neusmívá se.

Tikají tu hodiny – nikoli v televizi, ale ve věži. Za zády mi bublá škeble. Ta v akváriu. Máma ti určitě popsala tu patálii s řasou. Ta řasa je potvora.

Usmála se. Hned se jí vybavilo, jak jí Irena psala, že se jim v akváriu extrémně množila řasa. Když akvárko vyčistili, brzy se ta řasa zase nahromadila a ryby z toho blbly a zoufale vyskakovaly na koberec. Několikrát přišli členové rodiny domů a zjistili, že mají v obýváku ryby na koberci, tak vyčistili akvárko a ryby tam zpátky naházeli. Jednou to ryby neodhadly a vyskákaly už ráno a do odpoledne, než někdo přišel domů, to na koberci nevydržely. Teta zakončila historku slovy: „Ryba bez vody je neslučitelná se životem.“

Nora se vrátila k dopisu:

Před sebou mám tvůj minulý dopis, kde píšeš, že už mě nebudeš oslovovat Vikinku, a bum, hned druhá věta: Vikinku. Tak nevím. Jsi zřejmě stejného založení jako já. Nic nemyslíš vážně. Očekávám od tebe, že dáš v budoucnu přednost jedinému – Viki.

Píšeš, že tě posílají k psychiatrovi. Toho se neboj. Víš, jak podle mě vzniklo to slovo? Sleduj pozorně můj výklad a hned se ti k psychiatrovi půjde veseleji.

PSY – staročeské slovo, dnes gramatika povoluje jen PSI (vzor páni)

CHI – zdrobnělina od CHA. Odvozujeme od nich chichi a chacha

ATRS – řecké slovo, význam je nám bližší spíše z angličtiny, to jest nějaký strom – TRE = A TREE

A když to vše shrneme, dostaneme hlubší význam slova psychiatr – pes se chichotá pod nějakým stromem.

Jak je ta ´češtyna´ krásná! To mě vždy bavilo – nacházet si historický původ slov. Rozložili jsme s jedním kamarádem na stovky slov, ale byl jsem líný si to zapisovat.

Můj dopisek se blíží ke konci a já vím, na co čekáš. Samozřejmě na můj názor. Situace, do které se dostali rodiče, je naprosto šílená a absurdní. Rozhodnutí ti nepřísluší dnes, ať soudí spíš Herodes, říká moje máma. Také ráda říká, že čas vše vyřeší. A má pravdu. Na základce jsem měl obrovské problémy s kolektivem. Bylo to utrpení. A dnes? Nepohoda je pryč. Bývalí spolužáci dospěli a vše najednou chápou jinak. Dnes žiji pln elánu kolem mnoha přátel. Mysli na to, že si nevolíš mezi otcem a matkou. Ty si volíš svoji budoucnost. Za dvacet let budeš na to jen vzpomínat, obklopena vlastními dětmi.

Poslední dny byly kritické, co se týče mé literární činnosti, a tak bych nejraději zrušil to, co jsem napsal, ale nechce se mi psát něco znovu, tak to dostaneš tak, jak to je.

BRATec   Vik

Usmívala se, když dočítala poslední řádky. Minulou sobotu mluvila s Vikem z telefonní budky dvacet devět jednotek telefonní karty. Stálo to hodně peněz, ale stálo to za to. Hodně jí chyběl. Potřebovala by s ním mluvit každý den. Vyhrát tak cestu kolem světa pro dva, pozvala by jedině jeho. Začala číst celý dopis znovu, a pak dostala chuť na něj hned reagovat. Sáhla po svém jedinečném peru, kterým psala všechny zápisky do svého deníku. Vybrala dopisní papír s předtištěnými anglickými slovy nahoře: HI, HELLO, LOVE, WISDOM, GOOD DINNER TONIGHT a začala psát:

Ahoj Viku!

Asi se divíš, proč ti píši na takovém neobvyklém papíře. Dostala jsem ho od jedné kamarádky. Setkala se s nějakým Američanem, který jí jich dal několik kusů. Říkala, že dopisy nepíše, tak mi je všechny přenechala. Přikládám ti dva listy originální, abys jimi oslnil někoho dalšího. Hned na začátku ti musím poděkovat za tvůj obraz a také dopis a samozřejmě čokoládku. Všechno bylo super a udělalo mi velkou radost, protože teď mě hned tak něco nepotěší. Proč? Odpověď je velmi snadná. Doma je dost problémů. Je mi líto, že tě s tím pořád otravuji. Víš, táta se o mě zajímá tak na trojku. Jak ráda jsem s ním chodila meditovat, a teď se musím spoléhat na Madeline, když chci jít na Quistovy přednášky. Máma by nikdy nedovolila, abych tam šla sama. A stejně ji musí Madeline nekonečně dlouho přemlouvat, protože je to většinou večer.

Vždycky jsem se bála, že se jako rodina rozpadneme, a hle, všechno jde tak rychle a moje úsilí zachránit, co se dá, jde mimo. Táta ti asi říkal, že jsem byla už několikrát v nejpravděpodobnější budoucnosti a v ní jsem viděla, že budu bydlet s tátou. Ale teď vím, že kdybych do progrese šla teď, viděla bych úplně něco jiného. Co z toho vyplývá? Že nic není dané. Dávám ti radu a docela zdarma – pokud se dozvíš něco z pravděpodobné budoucnosti, tak to nesmíš brát na sto procent. Můžeš namítat, že nic není na sto procent, ale ty určitě víš, jak to myslím. Jestli se to jeví špatně, musí se s tím pracovat. Jestli je to dobré, musí se tomu nechat volný průběh.

Ale obraťme stránku. Mám shánět další CD od Mikea Oldfielda? Nějak jsem se ztratila v tom, co sháníš ty a co já.

Na závěr mám k tobě prosbu. Táta mi předhodil nový pojem – axiom. Protože u toho byla znavená Madeline, nechtěla jsem, aby táta dlouho teoretizoval. Můžeš mi ten termín objasnit?

Nemám už moc místa. No, co se dá dělat, budu končit. Měj se a brzy se ozvi.

S pozdravem tvá, v tomto směru jediná, sestřenka NORinka NORda

 

Zaslechla rachocení klíče v zámku a pak mámin hlas s otázkou, jestli je někdo doma. Přinesla s sebou obraz, protože se nechala portrétovat od nějakého známého malíře. Máma vždycky vypadala mladší než byla, ale na tom obraze vypadala jako Nořina mladší sestra. Měla s Norou chvíli debatu, ale bylo to o ničem. Na všechno měla hold svůj názor. Pak přišel bratr. Poslední dobou byl jako vyměněný. Zapomínal se kontrolovat a pořád vrčel, vztekal se a vybuchoval na všechny. Máma na něj často křičela a Otík se hlasitě bránil. A když se oba pustili i do ní pro nic za nic, nechápala už vůbec nic.

Komentáře

komentářů

About The Author