„Nosila jsem v životě spoustu tváří
a pořádně žádnou vlastní.“

Ankara, mladá kaltská čarodějka, schovanka arcimága Simona, má zvláštní dar. Kdo jí pohlédne do očí, spatří znovu své milované. Ankara se se svým nadáním naučila žít a už ani nevnímá, zda to není spíš prokletí. Náhle je ovšem vtažena do mocenské hry a politických intrik. A k tomu všemu se odevšad začínají vynořovat hladové bezejmenné bytosti.

Mladá autorka fantasy Tereza „Temnářka“ Matoušková opustila svět Podmoří a vytvořila svět jiný, zcela nový a neméně zajímavý. Válka zrcadel je moje první zkušenost s touto spisovatelkou a musím říct, že je velmi příjemná. Příběh psaný ich formou začíná prologem z Ankařina dopisu, ve kterém popisuje pozvolna mizící svět a přirovnává ho k vajíčku. To stačilo na to, aby mě autorka navnadila na samotný příběh, kde vyprávění plyne samo od sebe, protože jazykovou stránku má Matoušková dobře zvládnutou.

Ankařin život sledujeme od jejího dětství, kdy je přivedena k vypočítavému mágovi Simonovi. Ten ji nejenom vyučuje v magických dovednostech, ale neváhá jejího daru kdykoliv zneužít ve svůj prospěch. Protikladem k němu je Zafar, Simonův druh z dětství. Zafara a Ankaru pojí přátelské pouto přetrvávající až do dospělosti, kdy se Zafar stane váženým vezírem a terčem mocenských intrik. Když dojde k válce s bezejmennými bytostmi ze stínů, které lační po krvi, Ankařin osud převezme Yelizaveta, stará čarodějka v mužské zbroji, pro kterou je Ankara téměř jako dcera. Yelizaveta však při dalším střetu umírá a hlavní hrdinka se tak sama musí postavit Pánu jmen, zlu ze Soumraku.

Na Válce zrcadel bych chtěla nejvíce vyzdvihnout ponurou atmosféru, která je hmatatelná na každé stránce knihy. Z Ankařina popisu je patrná určitá tichá rezignovanost s tím, jak pro ostatní lidi znamená jen pouhé zrcadlo zobrazující dávno mrtvé nejbližší a málokdo spatří její pravou tvář. I ostatní charaktery má autorka skvěle vykreslené a nejvíce to je viditelné v dobře napsaných dialozích.

S popisy svého světa Matoušková šetří, což není na škodu a děj díky tomu graduje. Avšak závěr příběhu mě překvapil. Je o trochu jiný, než na jaký budou čtenáři pravděpodobně zvyklí. To mu ovšem neubírá na osobitosti a donutí vás přemýšlet o Válce zrcadel ještě i po jejím dočtení.

S čím jsem měla trochu problém, je samotný název knihy. Zdálo se mi, že příběhu příliš neodpovídal – jako protiklad k Ankaře je zmíněno jiné zrcadlo, čarodějka Ksenya, jež se v příběhu mihne jen párkrát, a která se pouze snaží vyvolat Pána jmen, jehož podstata není úplně vysvětlená. Rozšíření by podle mě příběhu vůbec neuškodilo.

Válka zrcadel je pěkný příklad originálně vystavěné české fantasy a rozhodně to není moje poslední setkání s autorkou. Tereza Matoušková totiž umí čtenáře navnadit, polapit a pak propustit, zatímco mu příběh s ponurou atmosférou tak nějak pořád doznívá v hlavě.

Vydal: Fantastická Epocha

Autor: Tereza Matoušková

Počet stran: 224

Komentáře

komentářů

About The Author

One Response