Albatros Media a.s., nakladatelství CPress uvádí na trh naprosto autentický (a soukromý) deník drsného těžaře Marcela Šebesty, který se nechal v roce 2081 naverbovat na Měsíc, aby konečně vydělal pořádný keš, načež tam nedobrovolně prožil vskutku nečekané dobrodružství. A ohavné mimozemské kreatury nebyly to jediné, co Marcela překvapilo.

pr3

Tam, kde H. G. Wells uvíznul v suchopárné vědeckofantastické urputnosti, zapíná Michal Březina 4×4 a s žertovnou lehkostí vmetá měsíční prach z hrabajících zadních pneumatik do užaslých obličejů všech Vernefilů. Pokud by se onen britský literát Wells někdy vrátil do světa živých, patrně by jej za to umlátil svou ztrouchnivělou stehenní kostí, avšak moderní čtenář s nadhledem ho zajisté jen spokojeně poplácá po rameni endoprotézou.

Info o knize:

Ilustroval Adam „Butch“ Kubík

Rok vzniku 2010, dokončeno 2016

Uvedeno do prodeje 12. 9. 2016

Formát: 125×176 – brožovaná lepená

168 stran

ISBN: 9788026411918

Barevné ilustrace

O autorovi:

Expert na časoprostorové skoky a vesmírnou turistiku, bývalý metalový rebel a vůdčí chraplák death metalové skupiny Štáb ZS-CO, Michal Březina, už sice kariéru intergalaktického dobrodruha pověsil na hřebík, usadil se, založil rodinu a zpapučovatěl, naštěstí se však rozhodl dát ve volných chvílích průchod své kompulsivní grafomanii, podělit se svými někdejšími trampotami nesmlouvavého vesmírného vojáka a zvěčnit je na papír pro potěchu široké čtenářské obce.

Jeho prvotina „Čas vesmírných štváčů“ vyšla už v roce 2010, ale tu později ještě vytunil, přidal více všeho schopných prsatic, krutohustých drsoňů, bezuzdného sexu a brutální akce, načež ji reexpedoval s novým nakladatelem v zádech.

V témže roce 2010 nalezl pod tunami rozličného harampádí na půdě svého 43+4 své někdejší deníky, které zaznamenával za svého působení nejprve v Cizinecké legii a posléze jako nájemná holka pro všechno ve službách Generálního štábu sekce pro boj s interdimenzionálním a kosmickým svinstvem. Čtyři roky na nich v pozdních nočních hodinách makal, kuse zveřejňoval na internetu, až je konečně upravil do formy, která by svým obsahem nezpůsobovala čtenářům záchvaty paniky a úzkosti, načež je po nátlaku široké veřejnosti svěřil do rukou zkušeného nakladatele. A tak nyní přináší veselé i děsivé historky drsného žoldáka Marcela Šebesty, který se vydal na Měsíc a udělal tam pěkný mrdník.

Michal Březina v současné době zarputile pracuje jednak na přepisu Vesmírných štváčů, ale stíhá také za pochodu flikovat cestopis ze svých dávných výprav do Španělska. Samozřejmě také přepisuje další Marcelovy záznamy z jeho (nejen) Měsíčního dobrodružství.

Novinky a další informace najdete na: https://www.facebook.com/mesicnidenik/

Knihu lze zakoupit například zde: http://www.albatrosmedia.cz/mesicni-denik.html

Ukázka:

  1. dubna 2081, 6:02

Ráno nás všechny vysypali z ubytovny. Studená sprcha byla jako souboj s tučňákem. Štípalo to. Snídaně stála za starou bačkoru. Divím se, že jako příloha nebyl hnůj nebo vývar ze slepičince. Sotva jsme opustili svá koryta, hnali nás do letovýho střediska na poslední lékařskou prohlídku. Teploměr v prdeli mi připomněl, kam že to vlastně poletím.

Na doktora jsem udělal svoje poslední „Áááá“ a už nás šikovali v posluchárně. Sedl jsem si vedle Alberta, mýho kamaráda z ubytovny. Jeden důstojník nám povídal o tom, jak budeme budovat společnou budoucnost, což je zajímavý, protože včera nám říkal, že budeme tvořit společnou historii. Tukan aby se v tom vyznal. Nikdo neví, co přesně budeme dělat. Jedno vím ale jistě, tvrdá dřina mě nemine, ale je to jediná šance, jak vypadnout z tohohle zdevastovanýho šutru, hrdě zvanýho Země.

  1. dubna 2081, 11:13

V jedenáct byl odjezd autobusem na letiště. Nevím, proč zrovna autobusem, když je to hned za ubytovnou a kasárny, ale prý se báli, aby někdo nevzal roha. To mi přišlo divný, když například naši partu tvořili samí dobrovolníci.

  1. dubna 2081, 12:04

Jakmile jsem uviděl raketoplán, bylo mi jasný, proč se velitelé transportu obávali dezerce. Zkusil jsem lomcovat dveřmi autobusu, abych se nějak dostal ven a mohl zdrhnout, ale nepovolily. Venku jsem pak zjistil, že byly zajištěný řetězy. Naběhli na nás vojáci s puškama a koordinovaně nás strkali do tý létající rakve. Tahle kraksna byla vyrobená snad ještě ve dvacátým století. Na křídlech měla patrnou kresbu starý čínský vlajky. Albert se chechtal a říkal, že jestli přežijeme tenhle let, přežijeme už všechno.

Albert je vůl.

  1. dubna 2081, 14:06

Dvě hodiny jsme seděli uvnitř raketoplánu namačkaní jako Vietnamky v ilegálním skladu. Jeden dělník dokonce omdlel a byl kolem toho docela cirkus. Vojáci s náma jednali jako s dobytkem. Asi nechápali, že jdeme budovat budoucnost a historii dohromady. Čekání bylo otravný. Všichni byli nervózní a nikdo ani nepomyslel na to, že jsme od snídaně neměli nic v hubě.

  1. dubna 2081, 16:25

Právě jsme překonali zemskou orbitu. Loď se celá třese, takže nemůžu moc psát. Mohl bych si sice deník přepnout na diktafon, ale nechci, aby někdo poslouchal mý soukromý poznámky.

Ten třes je hrozne e e j. Asi taky brzo zo zo omdlím.

  1. dubna 2081, 09:56

Probudil jsem se na ošetřovně. Na tlamě nasazený respirátor. Podobnou stupiditu měli na ksichtech i ošetřovatelé, kterýma se to tady jen hemžilo. Sotva jsem procitl, přiskočil ke mně jeden bílý plášť a začal hulákat na ostatní. Tři lapiduchové mě museli pevně držet a ten čtvrtý mi bodnul něco pod žebra.

  1. dubna 2081, 18:31

Když jsem se probral znovu, přišel ke mně důstojník, kterýho jsem znal ze základny, a vysvětlil mi, že mě skolil posttraumatický šok, můj stav je už ale prý stabilizovaný, a jakmile absolvuju školení, můžu jít klidně do práce. Taky mi dal čerstvě vytištěný papíry, kde bylo uvedeno moje pracovní zařazení. Takže od 23. dubna jsem známý jako manipulátor vrtný soupravy L2R. To zní skvěle, ačkoliv nevím, co to vůbec znamená. V lejstrech jsem našel ještě nějaký dotazník, kde se mě ptali na pár psychologických záležitostí. Vyplnil jsem všude jako odpověď ANO. Přišlo mi to po tý injekci jako docela žertovný nápad. Lejstra jsem položil na stolek a víc se o ně nestaral.

Přemýšlím nad svojí příští prací. Napadá mě v tomto kontextu pouze jediný slogan: Arbeit macht frei.

  1. dubna 2081, 03:42

Vzbudil jsem se kvůli strašný žízni. Tak jsem se napil a zapsal si to do deníčku.

  1. dubna 2081, 04:57

Nemůžu spát, cosi mi několikrát zaklepalo na okno ošetřovny. Něco jako větev stromu, se kterou si pohrává vítr. Děsí mě to. Na Měsíci by vítr foukat neměl. Zatím ještě ne. Dopíšu to a zkusím ještě na půl hodiny zavřít oči. Pak stejně přiletí ten místní felčar a bude nás všechny buzerovat.

  1. dubna 2081, 11:15

Mám teď chvilku, než přinesou oběd a nechaj mi ho nakapat do žíly. Dneska intravenózně servírují celý kuře na smetaně a pět bramborových knedlíků. Lapiduši si tady ze mě dělaj akorát tak prdel. Na rameni mám přitom kérku, která jasně značí, že jsem byl v cizinecký legii, tak nechápu jejich poťouchlost. Tahle kérka obvykle vyvolává v lidech respekt. No nic. Ptal jsem se ráno doktora, co jsem to mohl slyšet za rambajs, ale nějak podezřele přehnaně mě uklidňoval. Mluvil se mnou jako s retardem, když mi vysvětloval, že přece venku vítr nefouká, jelikož jsme na Měsíci. Ještě ani prý dlouho nebude. Chytrák na druhou. To mi rovnou mohl vysvětlit, že za okny ošetřovny stromy vlastně vůbec nerostou.

Dostal jsem se do dobrý společnosti. Každý tu je chytrý jako rádio na akademii věd, ale hlavně že uměj rozmixovat kuře na paprice a do toho ještě bramborový knedlíky, jako kdyby nevěděli, že to k sobě ani nejde. Fuj.

  1. dubna 2081, 14:40

Ne že bych si stěžoval, ale už bych radši byl s chlapama a něco dělal. Jestli si chci slušně vydělat, měl bych už zkoušet montérky, a ne tu šaškovat v tomhle připitomělým nemocničním hábitu s mašličkou na zádech. Připadám si strašně. Sedám si jak ženská, nohu přes nohu, aby mi lidi neočumovali příslušenství.

Když jsem si po tekutým obědě trochu zdříml, zase se ozvalo to divný ťukání. Asi podám formální stížnost na neznámýho pachatele, který se mě rozhodl srát, vždycky když si chci dát dvacet.

  1. dubna 2081, 16:28

Zase ten ťuking! Už mě to tu vážně vytáčí do běla.

  1. dubna 2081, 18:04

Tak jsem si teda formálně stěžoval svýmu doktorovi. Povídám mu: „Pane doktor, kurvafix, to se nedá vydržet. Ten strom mi furt klepe na okno. Kdy ta vichřice skončí?“ Doktor mi akorát přidal další prášky.

  1. dubna 2081, 08:14

To bylo fajn, spal jsem až doteď. Všichni tu lítaj jak splašený. Někde se musel stát smrťák, ale to mě netankuje, mně je blaženě. Takhle jsem si nedáchnul už dlouho. Žádný klepaní, žádný vítr. Vedle mě leží nový pacoš. Má celou hlavu ovázanou, všude samý šrám, jako kdyby ji strčil do zapnutý míchačky. Možná strčil, co já vím, třeba tu ani míchačky betonu nejsou a semlelo ho něco jinýho. Je mi to jedno a spíš se tomu směju. Nevím, co mi to ten lapiduch dal, ale je to báječný. Naprostá euforie.

Tak mě napadá, co se asi stalo s mým kámošem Albertem? Úplně se po něm slehl Měsíc, sotva byl přidělený na svůj vrt.

Komentáře

komentářů