Antologie povídek českých a slovenských autorek fantastiky Žena se lvem vyjde počátkem prosince v nakladatelství Fortna. Je úvodním dílem velkolepého projektu Lehké fantazijno, který ani v kontextu zahraniční fantastické literatury nemá obdoby. Ve čtyřech svazcích:  Žena se lvem, Žena se sovou, Žena s drakem a Žena s labutí se představí padesát dva spisovatelek ze středu Evropy. Nabídne tak čtenáři i literárnímu vědci jedinečný, komplexní pohled na současnou paletu žánrové tvorby a unikátní přehled rukopisů českých a slovenských autorek.

UKÁZKA Z KNIHY:

Etuda pro výjimečnou mysl

Julie Nováková

Lístky trávy se rytmicky pohybovaly ve větru. Amanda Burnhamová seděla na trávníku a soustředěně je pozorovala. Jejich pohyb byl nepravidelný, závisel na rozmarech větru, ale dovedla v něm rozeznat opakující se vzory. Byly vlastně docela jednoduché; nebylo by těžké je zredukovat na několik základních křivek. Ale způsob, jakým se prolínaly a měnily, byl pokaždé jedinečný. Každý záchvěv větru byl sám o sobě neopakovatelný, ačkoli ani větších vzorů nebylo mnoho.

Jako v hudbě, pomyslela si. Jen pár základních tónů, dejte je však dohromady a získáte unikátní melodii. Ale v ještě větším měřítku se vzory opět podobají a opakují. K vítězství nad nimi byste potřebovali dílo mnohem složitější, než jaké kdy bylo zkomponováno.

Neuvědomovala si, že na ni někdo hovořil, dokud matka nevešla do jejího zorného pole a nepoklekla vedle ní.

„Je čas vyrazit do nemocnice, Mandy,“ zopakovala. Teď už si jí Amanda všímala, ale stále tak docela nechápala. Do jaké nemocnice? Proč? Opět se zahleděla na kývající se lístky. Téměř si znovu získaly její plnou pozornost, ale matka ji vyrušila: „Pojď už, prosím.“

Matčina tvář působila nějak jinak než obvykle. Její výraz byl zvláštní. Ale Mandy si nedokázala představit, co to znamenalo, ať už se snažila sebevíc.

Do jaké nemocnice, chtěla říci, ale zůstala zticha. Slova se jí jaksi zadrhla v krku jako tak často, když zvažovala promluvit. Jen tedy vstala a následovala matku do auta.

*

Paní Burnhamová pevně svírala manželovu ruku, zatímco čekali na chodbě vedle operačního sálu.

„Jen doufám, že jsme neudělali chybu,“ pravila ochraptěle.

Muž jí konejšivě stiskl dlaň. „Uvidíš, že to bude dobré.“

Přerývaně se nadechla. „Máš pravdu.“

Mezitím chirurgové jen pár metrů od nich pečlivě naváděli robota operujícího mozek jejich dcery.

Museli čekat tak dlouho! Podle zákona nesměl být zákrok proveden, dokud pacient nedosáhl věku nejméně patnácti let. Od Amandiných deseti let, kdy se Burnhamovi dozvěděli o metodě implantátů pomáhajícím lidem s poruchami autistického spektra lépe komunikovat, rozeznávat emoce ostatních a vyjadřovat pocity a myšlenky, se tento typ zákroků ukázal ještě efektivnější, než si původně dovolovali doufat.

Ale stále jim bylo na omdlení, když hlavní chirurg konečně vyšel ze dveří. A pak se usmál.

„Všechno šlo podle plánu, nenastaly žádné potíže. Podle předběžných testů pracuje implantát tak, jak má. Víc se nicméně dozvíme až během několika příštích dní.“

Burnhamovi stěží vnímali jeho poslední větu. Už v tu chvíli se drželi v pevném objetí, téměř v slzách, myslíce na svou malou holčičku. Věkem byla již teenager, ale pořád to byla jejich malá holčička, a to nejen v jejich očích; nikdy se totiž moc nechovala jako dospívající. Nikam nezapadala, trávila všechen čas sama, málokomu rozuměla.

To by se teď mělo změnit.

Ještě dlouhou chvíli stáli na slabě osvětlené nemocniční chodbě jako sousoší, tiší, šťastní, zbaveni pochybností.

*

„Bohužel nemůže být zapnutý nepřetržitě. Nejlepší je naučit se ho zapínat ráno a vypínat před ulehnutím ke spánku. A také…“

Paní Burnhamová nepřítomně naslouchala pokynům. Slyšela je už možná stokrát. Nemohla se dočkat, až skutečně uvidí účinky implantátu v praxi. Svírala deku tak pevně, až jí zbělely klouby.

I Mandy poslouchala. Její matka nedovedla poznat, zda je dcera šťastná, nervózní nebo cítí něco docela jiného, a nemohla se dočkat, až to zjistí. Mohla by už každou chvíli!

„Tak co, Amando, zkusila bys to, jak jsem tě učil?“ usmál se lékař.

Dívka se nerozhodně podívala na rodiče.

„Zapni to, prosím,“ řekla paní Burnhamová téměř šeptem.

Její dcera poslechla. A otevřel se před ní celý zbrusu nový svět.

*

Trvalo ještě týdny, než si Mandy na svůj implantát zvykla. Zpočátku se bála ho vůbec zapínat; vše se zdálo tak jiné a přitom stejné jako dřív! Působilo to strašidelně a mátlo ji to. Jakmile si přivykla, začala zkoušet svou vylepšenou osobnost v situacích, které ji dříve odpuzovaly či děsily. Teď už na ni takový dojem nedělaly. Najednou byla tak sebevědomá! Oproti dřívějšku se stala bezmála upovídanou. Její rodiče byli nadšeni – a ona sama, k vlastnímu překvapení, se přistihla, že také cítí zvláštní pýchu na svou proměnu.

Pokud ji mohlo stimulování některých částí mozku, podněcující k utváření nových synapsí a jejich posilování, přimět cítit se tak sebevědomě a už ne osaměle, co jiného by to pro ni ještě mohlo udělat?

Jednoho odpoledne, necelé čtyři měsíce po operaci, cvičila na housle a náhle dostala nápad. Ještě ten večer ho přednesla rodičům.

„To rozhodně nepřipadá v úvahu! Je to příliš riskantní, měj rozum,“ říkali – a tak dále. Mandy to očekávala a trvala na svém. Stále si pamatovala okamžiky ze dne před operací, jemné lístky ve větru a melodii skrytou za nimi, tu, na niž se pokoušela dosáhnout, ale selhala. Potřebovala otevřít dvířka do tohoto světa – a byla rozhodnutá se nevzdat, dokud neuspěje.

Nakonec, po zdánlivě nekonečných týdnech přesvědčování, slz, hádek a rozhovorů s doktory, se její rodiče podvolili.

Když Mandy toho večera vypnula implantát, padl na ni náhle hrozný strach.

Tohle vážně dokázala ona? Pamatovala si rozmluvy s rodiči, vypočítávání argumentů pro, dokonce to, jak křičela na matku i otce! Tohle přece nemohla být ona. Z těch vzpomínek ji mrazilo.

Ale dosáhla toho, co chtěla, nebo ne? Nebylo to dobře?

Té noci nedokázala vůbec usnout. Ráno se cítila velmi unavená a zároveň neklidná. Vzpomínky na vlastní chování ji pronásledovaly po většinu noci, ač věděla, že neudělala nic špatného, a nejspíš na tom všem příliš nezáleželo.

Jakmile opět zapnula sociální implantát, tyto pocity promptně vystřídalo zděšení nad tím, že strávila skoro celou noc jen přemýšlením pořád dokola nad takovou bláhovostí! Pod vlivem implantátu skutečně byla jiná – lepší, jak jinak! Bez něj ji dokázaly pohltit nepodstatné detaily, kvůli nimž si pak dělala dalekosáhlé starosti. Veškeré její pochybnosti a obavy z předešlé noci se teď zdály bezvýznamné.

Na jednom z pravidelných sezení s psychologem z nemocnice Amanda uvažovala o tom, že se mu o svém zážitku zmíní, ale pak ten nápad zavrhla. Ještě by si myslel, že jí přeskočilo! Během návštěv sice musela implantát chvílemi vypínat, ale stejně mu o tom neřekla – tentokrát souhlasila s názorem svého „druhého já“. Ale často se jí stávalo, že sama sobě zkrátka nedovedla porozumět – její vlastní rozhodnutí, pocity či rozhovory jí nedávaly bez implantátu smysl, jako by zapínal nějakou úplně novou součást její osobnosti.

Je to vlastně docela legrační, pomyslela si, když ho opět zapnula. Když si představím sama sebe jako nového člověka! Měla bych mít vlastní jméno…

Udělala to jen pro legraci, ale tajně se přejmenovala na Beccu. To jméno se jí líbilo, na rozdíl od Mandy nebo Amandy – to bylo tak fádní!

Já jsem Becca, zopakovala neslyšně a usmála se.

Komentáře

komentářů