Antologie povídek českých a slovenských autorek fantastiky Žena se lvem vyjde počátkem prosince v nakladatelství Fortna. Je úvodním dílem velkolepého projektu Lehké fantazijno, který ani v kontextu zahraniční fantastické literatury nemá obdoby. Ve čtyřech svazcích:  Žena se lvem, Žena se sovou, Žena s drakem a Žena s labutí se představí padesát dva spisovatelek ze středu Evropy. Nabídne tak čtenáři i literárnímu vědci jedinečný, komplexní pohled na současnou paletu žánrové tvorby a unikátní přehled rukopisů českých a slovenských autorek.

UKÁZKA Z KNIHY:

Dům ocelových jehel

Lucie Lukačovičová

Ležel v široké, pohodlné posteli s napůl zataženými závěsy. Na okrajích saténových polštářů se opakovaly výšivky mechanických rajek, vážek a motýlů, jejichž křídla připomínala vitráže.

Samuel West byl zvyklý hlavně na polní lůžka, úzké postele v hostincích a noclehárnách pro poutníky a lovce, v horším případě na studenou zem. Navzdory únavě se neustále probouzel, v různých intervalech se propadal do neklidných snů a zase procital.

Snažil se srovnat si myšlenky a neuvažovat příliš nad tím, jak mu Resa Viandante pustila žilou. Nad tím, jak mu bodla do paže jehlu – a nad tím, kolik krve vyteklo do tenkostěnných skleněných nádob. S jakoukoli nadpřirozenou bytostí, s kterýmkoli monstrem, které by se rozhodlo napít jeho krve, by se urputně rval. Ale Resa prostě přišla a vzala si, co chtěla. Její jehly se napily hezky zhluboka. Ne, že by se jí nemohl bránit fyzicky. Jen se nedokázal ubránit před její nelítostnou a nesentimentální logikou. Před faktem, že jeho krev je zapotřebí, pokud oba chtějí přežít, než soudce Lichtenfeld přivede pomoc.

Samuel měl po těle tmavnoucí podlitiny, otisky Fredrickových rukou. Důkazy své porážky, za které se styděl.

Frederick von Lichtenfeld je tak o deset let starší a tudíž v boji zkušenější než já. Je určitě posedlý už zatraceně dlouho, takže jeho celestiál umí s tělem svého hostitele zacházet, utěšoval se v duchu. Jeho střízlivější já mu napovídalo, že to vůbec nemusí být pravda. Ostatně, usoudil hořce, málokdo je posedlý tak dlouho jako já.

Okolí se mu zdálo nepřirozeně tiché. Teď, když neslyšel Samaelův hlas.

Ve vedlejším pokoji, jehož dveře zůstaly otevřené, zahlédl světlo lampy. Zaslechl šelest látky, kroky, cinknutí sklenice. Pak zvonivou melodii, jejíž zdroj si neuměl představit. Znělo to trochu jako hrací skříňka, ale ne tak docela. Hudba budila představu kovového slavíka. Nebyla zcela stejná, jako kdyby byl slavík živý, ale rozhodně byla vytvořena tak, aby byla harmonická a půvabná svým vlastním způsobem.

Podle šelestu těžkých závěsů odhadoval, že se paní domu buď dívá z okna, nebo vyšla na balkon.

„Paní Viandante?“ zavolal, ani nevěděl proč.

Vlastně ho překvapilo, když přišla, položila lampu na noční stolek a usedla na okraj postele.

„Nevzbudil jsem vás?“

„Ne. Měla jsem dnes poněkud špatné spaní,“ odtušila. „Ale nic zásadního.“

„Někdy si říkám, jak vůbec může někdo jako vy v klidu spát…“ ucedil.

„Prosím?“ pozvedla tázavě obočí.

„Vyvíjíte samé zbraně. Objevujete nové způsoby, jak účinně zabíjet lidi.“

„Víte, dřív jsem vynalézala léky a lékařské postupy. Snažila jsem se zachránit život lidem, kteří by jinak neodvratně zemřeli. U některých se mi to nepovedlo. U některých ano.“

„Co se stalo? Proč… jste změnila obor?“

„Zabíjení přišlo za mnou.“

„Co prosím?“

„Už jednou mi dav negramotných bláznů rozbil dílnu. Kdybych neutekla, zlynčovali by mě. Dodnes nevím proč. Asi jsem podle nich málo chodila do kostela.“

„Za promyšlené ukládání o život urozené osobě je provaz!“ zhrozil se Samuel.

„Spravedlnosti jsem se nedovolala, nikomu se nechtělo nechat pověsit obyvatele dvou vesnic. Humanismus se tomu říká.“ Resa mu upravila polštář pod hlavou. „A tak jsem začala jinde a znovu. Tentokrát jsem se rozhodla nejdřív zkonstruovat obranné prvky. Mluvila jsem s mnoha odborníky na vojenství, taktiku i strategii. A víte, na čem se všichni shodli? Že nejlépe zastavený útočník je mrtvý útočník.“

Chvíli na ni zíral.

„Nedivila bych se, kdyby mezi těmi, kdo se mě pokoušeli tenkrát připravit o život,“ dodala tiše, „byli i nějací lovci. Proto nikdy nebyli odsouzeni. Pokus o vraždu s puncem legálnosti.“ Upřela na něj pronikavý pohled.

„Já… nejsem takový druh lovce. Nechtěl jsem vás zabít, i když jsem byl přesvědčený o vaší vině…“

„A co jste se mnou tedy chtěl dělat? Kdybyste mě zavřel do Bethlem Royal Hospital, zabila bych se sama. Dřív, než by někoho napadlo provést mi lobotomii.“ Pronesla to tak věcně a chladně, až se mu z té představy udělalo špatně.

„Spousta aetherotechniků se zblázní,“ zamumlal. „Divím se, že aetherová věda ještě není postavena mimo zákon.“

„Z definice vaší práce potkáváte téměř výhradně ty, kteří ztratili rozum. Žádný příčetný aetherotechnik vám nezkříží cestu. Lovci mají mezi vědci pověst katů a tmářů.“ Krátce se odmlčela. „Krom toho, když člověk pronikne do hlubších tajemství aetheru, zjistí, odkud se ono zatmění mysli bere. Všichni odvážlivci a snílci, kteří chtějí změnit svět, totiž po čase přijdou na to, že mohou experimentovat s vlastním aetherem. Experimentovat na sobě samém. Je to fascinující. Dostupné. Legální. Bezpečné, když víte, co děláte. U mne tomu bylo nejinak.“

„Jak to, že jste nezešílela?“

„Dávám si v současnosti pozor, aby nic neovlivňovalo aetherovou rovnováhu v mém těle. Je křehčí než u jiných lidí. V době, kdy jsem pracovala na lécích, jsem hodně riskovala. Měla jsem pocit, že to má smysl. Poničila jsem si tím přirozené mechanismy, které u zdravého člověka vyrovnávají výkyvy. Od té doby potřebuji občas údržbu, jako každý systém zbavený možnosti seberegulace. Nosím neustále na těle stabilizátor a hlídám si svůj zdravotní stav. Stále samozřejmě využívám při práci vlastní aether – ale teď už pouze mimo mé tělo, izolovaný. Není to totéž, není to ideální. Ale musí to stačit.“

V náhlém hnutí mysli ji levou rukou zachytil za zápěstí. Nahmátl kožený nátepník. Jak se pokoušela odtáhnout, zvedla paži a široký rukáv županu jí sklouzl k lokti.

Samuel spatřil drobné měřáky vsazené v nátepníku, systém, kterému nerozuměl, ale nedalo velkou práci odhadnout, že jde o stabilizátor. Jenže dál, na předloktí, se na Resině kůži vyjímal bezpočet vpichů. Některé už téměř zahojené, některé obklopené modřinami.

„Proč? Proč se takhle mrzačíte?“ vyrazil ze sebe prudčeji, než měl v úmyslu.

„Některé obranné systémy domu fungují na solární aether. Jiné na fulgurální neboli bouřkový. A některé, některé prostě fungují výhradně na sangvinální,“ sykla jízlivě. „Čím myslíte, že jsem živila svoje výtvory, než jste přišel? Krví nevinných panen?“

Komentáře

komentářů