Když mají dva náctiletí sourozenci hádek svých rodičů dost, nepřejí si nic jiného, než někam zmizet. Nikdy by je však nenapadlo, že se jejich přání může stát skutečností. Ellie a její mladší bratr Oliver se přemisťují v čase zpátky do minulosti. Z povzdálí přihlížejí mnoha historickým milníkům a setkávají se se zajímavými lidmi. Přesto, že se s každým skokem vzdalují svému původnímu životu, snaží se za každou cenu dostat zpátky domů. Mohou vůbec přežít dva mladiství v úplně jiné době? Jak ovlivní jejich touhu po domově půvabná vesničanka Leonie? A jak silné je sourozenecké pouto?

_vyr_1000barvikova_obalka01

Informace o knize:

Autor: Tereza Barvíková
Vydal: Nová forma; 2016
ISBN: 978-80-7453-707-3
Počet stran: 160

Ukázka z knihy:

Když jsme zastavili a jeden z mužů ohlásil, že jsme na místě, sundali mi z očí pásku. Přede mnou byla postavená hranice a k jednomu ze dvou kůlů byl přivázán Oliver. Byl sice zatím v „pořádku“, byl při vědomí a reagoval, stál tam, jako by se nic nedělo, ale když jsem ho tam viděla, vytryskly mi slzy tak silně, že jsem to nemohla zastavit. Byl to pro mě ten nejhorší pohled na světě, nikdy už jsem necítila takovou zlost, jako v té chvíli. Lidi po něm házeli všechno možné, plivali na zem, protože až k němu nemohli, a pořvávali ty nejhnusnější výrazy.

„Já ale nejsem čarodějnice a bratr nic neudělal, pusťte aspoň jeho,“ řekla jsem muži, který mě vedl ke druhému kůlu.

„Pomáhání čarodějnicím je stejný zločin jako samotné čarodějnictví,“ odvětil a uštědřil mi jeden opovržlivý pohled.

„Ale proč si myslíte, že jsem čarodějnice?“

„Udali vás lidi z vašeho okolí. Viděli vás uzdravovat pomocí magie a také vás slyšeli mluvit o nadpřirozených věcech,“ pronesl hořce.

***

Co jiného jsem taky mohla čekat, než to, že dotyčný muž vejde zrovna do pokoje, ve kterém jsem se schovávala. Co tady tak mohl chtít? Na patře bylo dalších x pokojů, řekla bych tak 10, podle toho, čeho jsem si stihla všimnout. Nicméně škvírou ve skříni jsem viděla muže, který stál zády ke mně. Z protější skříně si vytahoval plášť, nebo lépe řečeno tuniku, a převlékal se. Brzy jsem pochopila, co tady dělá. Vždycky jsem říkala, že muži a víno nejdou k sobě. Skvrna od červeného vína je sice nepříjemná záležitost, ale nemohl se převléct až po večírku?

V té chvíli, kdy si sundal všechno a stál přede mnou nahý, přestala znít na pár vteřin hudba a já jsem vzdychla asi až moc nahlas. Okamžitě se otočil a pomalu se ke mně přibližoval.

„Je tady někdo?“ zeptal se nedůvěřivým tónem. Dokonce i trochu pobaveným, jako by si s někým hrál na schovávanou.

Snažila jsem se mezi haldou oblečení najít tajný vchod do Narnie, ale marně. Zvažovala jsem všechny své možnosti a udělala jsem tu nejpitomější ze všech.

Když stál přímo přede mnou, chtěla jsem rozrazil dveře a omráčit ho tím, jenže jsem, ani nevím o co, zakopla, proletěla jsem dveřmi a svalila se na ležícího muže. Ten si mezitím držel svůj zakrvácený nos a já jsem byla úplně paf z jeho svalů. Nemohla jsem se z něj dostat a stále jsem byla nohou do něčeho zamotaná. Nastala velmi chaotická situace. Než se mi podařilo vstát, muž už byl na nohou a podával mi ruku.

„Tak tady si schovává Marcus své poklady.“

Komentáře

komentářů

About The Author