Na vydání novinky od Františka Kotlety se můžete těšit již příští týden. Navnaďte se již teď s námi a přečtěte si exkluzivní ukázku z knihy Velké problémy v malém Vietnamu!

vietnam

Tomáš Kosek má problém. Velký problém. Někdo unesl dceru českého premiéra a stopy vedou k prastaré sektě, která to s magií myslí nejen smrtelně vážně, ale hlavně s ní opravdu umí zacházet. Navíc se pohádal se svou holkou a ta se vrátila zpět k prostituci. Prahou se k tomu všemu toulají démoni z vietnamských legend, čínští zabijáci a bisexuální agentky Litevské tajné služby. Tedy ta je jenom jedna, ale stejně je s ní potíž. Mohlo by to být ještě horší?

Jistě, ještě je tu to proroctví o konci světa. Jak jinak? Vždycky je tu nějaké proroctví. Jenže tohle, zdá se, není úplně vycucané z prstu.

A Kotleta? Nejnovější zprávy o něm pochází z kurdských oblastí v Iráku zmítaném občanskou válkou. Kotleta se zde údajně potřetí v životě žení s kurdskou odstřelovačkou Aišou, což nelibě nese hlavně jeho první manželka Nataša, která na Antarktidě pracuje na výzkumu kmenů ptačí chřipky.

Exkluzivní ukázka z knihy:

Horní patro restaurace zařizoval někdo, kdo nehodlal kohokoliv nechat na pochybách, že tohle JE vietnamská restaurace: zdi kompletně pomalované tradičním vietnamským naivním uměním s venkovskými motivy, jako třeba zvířata chodící a hrající na různé lidové nástroje a co dva metry nejmíň jeden Buddha s párkem létajících draků nad hlavou. Bar pak hlídaly dvě dřevěné sochy tygrů s nějakými vietnamskými znaky vyrytými na podstavcích. Prošel jsem mezi stoly, ale všude jen tma a ticho. Zkontroloval jsem i bar a malou místnůstku za ním: spousta láhví alkoholu, pálivé omáčky a nějaké noviny popsané vietnamštinou.

„Všum,“ uslyšel jsem zvláštní zvuk. Jako by se něco otřelo o zeď nebo snad stůl.

Zatajil jsem dech. Ticho.

Jenže, je ticho a ticho.

Tohle ticho jako by obsahovalo nějakou věc navíc. Věc, která tady ještě před chvílí nebyla.

* * *

Namířil jsem před sebe pistoli a pomalu se šoural ze spíže zpět k baru. Zde se mi to ticho zdálo ještě zvláštnější. Například jsem vůbec neslyšel kapky bubnující o okno. Riskoval jsem rychlý pohled ven a uviděl malé cákance pravidelně se rozrážející o sklo. Pršelo, ale já to neslyšel.

„Magie,“ napadlo mě. A ne ledajaká.

Stoupl jsem si mezi tygry a hledal cokoliv podezřelého. Urputně jsem cukal hlavou ze strany na stranu jako vystrašená surikata na kokainu, ale nikde jsem nic podezřelého nespatřil.

Až pak jsem si uvědomil, že jeden roh restaurace se mi zdá o něco temnější než dřív. Temnota v něm byla prostě příliš temná.

„Hej! Vidím tě,“ prohlásil jsem sebevědomě. Můj hlas jako by něco tišilo. Sám sebe jsem slyšel, jako bych šeptal.

* * *

Temnota se pohnula a vyrazila směrem ke mně. Rychle, zatraceně rychle.

„Prásk!“ vystřelil jsem a pak před sebou jen zahlédl rudě zářící oči a tvrdý úder na solar plexus mě odhodil na nejbližšího tygra.

* * *

Při dopadu jsem si vyrazil dech. Mocně jsem lapal po vzduchu a přitom se skutálel z tygra na koberec.

„Švih,“ černá šmouha proletěla kolem mě a rozsekla tygra vejpůl. A když říkám vejpůl, tak ne obrazně, ale doopravdy. Dřevěná socha se rozpadla na dvě čistě oddělené části.

„Dopičikurvamrdatjebattojsemalevhajzlu,“ vypustil jsem z úst, když jsem popadl dech a vystřílel rychle za sebou pět nábojů do toho temného shluku před sebou. S každým výstřelem to nabralo ostřejší obrysy.

„Nindža? To jako fakt? Co jsem, kurva? Nějaká vědma?“ zaskuhral jsem a poslal další náboj doprostřed postavy, jejíž obrysy se přede mnou chvěly a mihotaly ve vzduchu. Jako by to něco buď nebylo vůbec reálné, nebo se to snažilo maskovat, abych nepoznal, kdo se přede mnou skrývá. Odhalil jsem ale dvě podstatné věci: obrysy hubené lidské postavy oblečené celé v černém a pak ty oči. Chvílemi červené, chvílemi se zase zdály žluté.

Kulky, kterými bych kohokoliv jiného už dávno zabil, postava přede mnou jenom pohltila. Ani se nikam neodrazily. Jako by je snad spolkla. A bylo jí to, kurva, úplně jedno!

Další švih mihotavé dlouhé černé věci, kterou přízrak držel v ruce, směřoval přímo na mě. Neměl jsem šanci včas uhnout. „Prásk!“ vystřelil jsem. Právě včas, protože ostří přeseklo hlaveň mé pistole vejpůl. Menší část odpadla na podlahu, druhou jsem šokem pustil za ní. Hned nato jsem se překulil na bok, narazil do stolu a několika židlí. Přitom jsem se překulil na všechny čtyři a začal sprintovat mezi stoly jako čivava, kterou pronásleduje vlčák.

Velký zlý vlčák.

* * *

Desky stolů nade mnou se měnily v třísky. Démon, je jasné, že to nemohlo být nic jiného než plnokrevný démon, se hnal za mnou a nemilosrdně sekal do všeho, co stálo v cestě mezi jeho ostřím a mnou. Fyzické překážky mu naštěstí dělaly stejné problémy jako mně. Díky tomu jsem se dokázal proplést několika řadami stolů a pak zhruba ve středu restaurace vyskočit na nohy. Rozběhl jsem se co nejblíž k oknům, za nimiž se nacházel deštěm zmáčený Amsterodam.

Do zad mi dopadalo světlo z lamp lemujících přístavní molo. V jeho záři jsem démona spatřil v jasnějších obrysech než u baru. Vážně vypadal jako nindža.

„Hele, šmejde, nejsou nindžové náhodou z Japonska? Tohle je vietnamská restaurace, tady yakitori neservírují,“ obořil jsem se na něj třesoucím se hlasem a hledal něco podobného zbrani.

Proč v reálném světě nevisí na zdech nabroušené meče nebo halapartny jako v šestákových románech? Proč, panebože, proč?

„Nadělááááááám yakitorííííííí zzzzzz tebéééééé,“ ozval se démonův hlas.

Zamrazilo mě v zádech. A nejen tam. Cítil jsem, jak se mi sevřely strachem útroby, a měl jsem co dělat, aby naopak nepovolilo svalstvo, které povolovat nemá a rádo to v podobných chvílích dělává.

Chytl jsem první židličku po ruce a praštil s ní o stůl. A znovu a znovu, protože na rozdíl od židlí ve filmech s Budem Spencerem a Terencem Hillem se bytelná vietnamská sesle jen tak nerozpadne na prvočinitele jediným úderem. Nakonec jsem ale v ruce držel dva dlouhé kusy dřeva, kterými se dalo docela dobře bránit.

„Při temné magii posledního z bohů, kteří obývali tento svět, při všech prokletých duších obcujících s temnou magií, při všech, kdo pro mamon zaprodali svou svobodu, při všech…“

Zaříkadlo, které jsem mumlal, patřilo k nejranější tradici černé evropské magie. Ještě nikdy jsem ho v praxi nezkoušel, ale podle mravenčení v rukou jsem cítil, že funguje – dřevo černalo, kalilo se a měnilo strukturu. Během pár sekund se transformovalo v železo. A ne ledajaké.

Ještě že tak, protože démon pochopil, co dělám, a rozběhl se proti mně.

„Cink,“ zazvonily naše zbraně o sebe. Transformace byla dokončena. Prokletou zbraň ani meč démona jen tak nerozsekne.

* * *

Odrazil jsem jeho mihotající se meč původní nohou od židle v levé ruce a tou v pravačce jej praštil do hrudi. Jednal jsem instinktivně, nečekal jsem, že mu vůbec dokážu ublížit, ale nindža k mému překvapení udělal „Uhhhh“ a po úderu se prohnul. Dost rychle se však vzpamatoval a další mé ráně bez problémů uhnul. Dokonce znovu zaútočil. Ostří prosvištělo nebezpečně blízko mě. Tak blízko, že jsem cítil, jak se mi snaží sežrat mou vlastní duši, jako by mě to ostří chtělo do sebe celého nasát a pohltit. Uskočil jsem a rychle zaútočil. Švih levou, švih pravou, úhyb a pak pořádná rána do hlavy. A další a další.

Ve skutečném boji chladnými zbraněmi jsem se ocitl poprvé, ale neměl jsem špatný výcvik z lekcí krav magy a historického šermu, který jsem absolvoval s kamarádem Orzem, když jsme ještě věřili, že to udělá dojem na holky. Neudělalo. Ale teď jsem byl uhrovatému Orzovi vděčný za to, že mě tři roky přemlouval, abych u toho zůstal. Vytrénované parádičky, útoky, obrany a instinkty z šermu a boje na blízko se mi nějak spojily dohromady a kupodivu fungovaly. Alespoň tak, že jsem byl pořád naživu.

„Tady jsi na vietnamským území, ty japonskej šmejde!“ zařval jsem vztekle a dostal se do varu. Největší sílu mi dodával strach. Démonický nindža mě děsil.

Údery jej srazily k zemi. Postava se na ní svíjela a mihotala, ale já měl pocit, že jsem ji porazil.

* * *

Pocity lžou.

VÍCE V KNIZE VELKÉ PROBLÉMY V MALÉM VIETNAMU (František Kotleta), Epocha, červenec 2016

www.epocha.cz

www.facebook.com/frantisekkotleta

www.facebook.com/fantastickaepocha

 

Komentáře

komentářů