Poslední letní den roku 1995 voněl. V Praze bylo teplo a prozatím nic nenaznačovalo, že se studený a sychravý podzim ujme vlády nad nebesy. Dva studenty na Vyšehradě však plky o počasí zajímaly ze všeho nejméně. Snad proto, že v podzemních kasematách jim nemohlo ublížit ani dravé slunce, ani silný déšť, snad proto, že jejich vzrušení se vztahovalo k události, ve které počasí nehrálo pražádnou roli.

„Nic tu není,“ pronesl jeden z nich, sklopil svítilnu a opřel se o zeď.

„Musí být. Je někde tady, cítím to!“ oponoval druhý.

První se zarazil. „Jak to můžeš cítit?“

„Je to pocit jako… chladný vánek nebo… brnění v kostech.“

„Ha, to určitě. Tak si to konečně přiznej, Ondro, žádná skrytá komora se zazděným válečníkem tu není. Jen marníme čas. Kdyby byla, někdo jinej by ji už dávno objevil.“

„Ale ten svitek…“ chtěl argumentovat druhý mladík, ale byl zaražen.

„Je určitě padělek. Někdo ti to podstrčil a udělal si z tebe dobrej den. Přemyslovci vyvraždili Slavníkovce jen kvůli boji o moc, nikoliv kvůli nějakým kouzlům a temným rituálům. Nic takového neexistuje dnes a neexistovalo ani tenkrát! A i kdyby – toho tvýho válečníka by už přece objevili Francouzi, když to tu kopali.“

„Asi…“ začal Ondra, „asi máš pravdu, Tome.“

„Tak pojď, možná ještě stihneme večeři v menze,“ pronesl Tomáš a otočil se k odchodu z kasemat. Jeho kolega ho neochotně následoval.

Za nimi se ozval dunivý zvuk.

„Co to bylo?“ vyděsil se Tomáš. „Pojď pryč, Ondro, tohle místo je děsivý.“

„Myslím, že bychom to měli prozkoumat,“ ušklíbl se Ondra a vydal se zpět ke stěně podzemního labyrintu. Tomáš si povzdechl a neochotně ho následoval.

„Stěna, nic víc.“

„Pšš, myslím, že to šlo odsud,“ zašeptal Ondra, zatímco ohmatával stěnu před sebou. „Podívej se do mapy.“

„Nikdy jsem si nemyslel, že budu hrát Dračí doupě naživo,“ řekl Tomáš, vyndal z kapsy složený čtverečkovaný papír a posvítil na něj baterkou. „Tenhle sektor už jsme prozkoumali celej. Měla by tam být jen skála, nic víc.“

„Tak to je divné, protože mě se zdá, že tu cítím průvan. Tady u týhle štěrbiny.“

„Možná větrací šachta?“

„To nesedí. Dej mi tu baterku,“ šeptal vzrušeně Ondra.

„A kouzelné slovíčko?“

„Dělej, ty blbe.“

„Fajn,“ rezignoval Tomáš a splnil kamarádův rozkaz. Ten začal zadní částí bytelné baterky poklepávat po stěně.

„Je to dutý!“ skoro vykřikl Ondra a pohladil zeď, jako by to byla jeho milenka.

„Úplně se třeseš,“ pronesl nedůvěřivě Tomáš.

„Je to takový zvláštní pocit. Děsivej, ale vzrušující.“

„Teď mě děsíš ty.“

Opět se ozval dunivý zvuk. Tentokrát z druhé strany stěny, na které měl Ondra ruku. Jako by někdo na druhé straně bouchal rukou do kamenů.

„Panebože!“ vyjekl Tomáš. „Já myslel, že ten válečník má bejt mrtvej!“ Tohle byla chvíle, ve které by dozajista vzal Tomáš do zaječích. Problém byl v tom, že jeho nohy zrovna vyhlásily nezávislost na mozku. A nechtěly se hnout ani o píď.

„Jestli je tam někdo živej, musíme ho odtamtaď dostat, Tome!“

Ondra bouchal baterkou ze všech sil do cihly pod spárou. Tomáš se nakonec přinutil taky přidat ruku k dílu, když našel pár vhodných kamenů ležet na zemi. Po chvíli první cihla povolila. Pak druhá, třetí. Když povolili asi šestou cihlu, na druhé straně se něco zvedlo. Vrazilo to vší silou do stěny, která se sesypala. Bytost vydala pronikavý zvuk a zadívala se na Tomáše. Pak ho kousla do krku. V ten moment vzal Ondra nohy na ramena a utíkal. Poslední, co viděl, bylo světlo.

***

Jak začít? Normálně bych začal třeba „padla noc“. Jenže to nemůžu, tady je noc pořád. Všechno tu má takový tmavomodrý nádech. Taky mě napadlo něco jako: „Jdu si takhle parkem na Petříně a dostanu chuť, tak zahnu do jednoho z našich klubů“. To není o moc lepší a asi to nikoho nezaujme, ale co je mi po tom. Jde o to, že po Praze se flákám pořád, a když se náhodou neflákám po Praze, tak se flákám v klubu. Chuť máme taky pořád všichni stejnou.

Ale zatímco tady bádám nad takovou prkotinou, už jsem dávno prošel zadním vchodem do baru klubu 13 na Strahově. Že takový tam není? No dobře, vy ho znáte jako klub 11, z našeho pohledu je příznačnější tenhle název. Je tu asi dvacet normálů, pět posunutých a dva darwinovci. Nemám rád darwinovce. Jsou hluční a pořád vožralí. Většinou jim ani nevadí, když je normální zasednou. To já můžu vždycky puknout vzteky, když to není nějaká hezká roštěnka, jako třeba servírka, co zrovna roznáší pivo. Postavím se jí do cesty.

Říká se, že je nezdvořilé procházet skrze duchy, hologramy a podobnou nehmotnou havěť. Je to proto, že většinou vidíme mozek normálních, což je extrémně nechutný. Ale ten zbytek ujde, tak zavírám oči. Projde skrze mě. Nic netuší a já dostal to, co jsem potřeboval.

Zamířím k baru, kde čepují dvě krásné barmanky. Bohužel jsou obě normální, a tak, jakmile mě zmerčí, už se na mě šklebí Berta. Máme holt těžký život. Život…

„Co to bude, Vergile?“ zeptá se.

„Nic, právě jsem měl,“ ušklíbnu se na Bertu, a pak na servírku. „Přišel jsem jen na kus řeči.“

„Vychrtlice,“ zamračí se posunutá barmanka. „A studená jak psí čumák.“

„No a? Vždycky jsem dal hodně na obaly. A krom toho nechci dopadnout jako támhleti idioti,“ řeknu a otočím hlavu na darwinovce.

„Fakt si nedáš? Máme dovezený zboží,“ usměje se spiklenecky.

„Ale, ale… Itálie, Řecko?“

„To nás dost podceňuješ, Vergile,“ řekne a gestem přemístí na pult věc, která připomíná modrou zářící kouli. Akorát, že není hmotná.

„Čerstvej spirit až z daleké Brazílie,“ představuje mi Berta kouli.

„Čerstvej?“ zašklebím se. V našem světě může být stěží něco čerstvé. Natožpak spirit nějaký děvky z Brazílie.

„Hele, Vergile. Já mám svou práci a ty zase svou. Tak ber nebo nech být.“

„Nojo, nojo. Tak se hned nečepejři, Bertí,“ řeknu a pomalu přesouvám modrou energii z koule do svého přízračného těla pomocí své vůle. Jedné z mála věcí, které nám zůstaly. Cítím se skvěle. Uvolněně. Zatraceně dobrý zboží… A v tom mě něco praští do nosu. „Když mluvíš o práci,“ řeknu a pořád se přiblble usmívám, „někdo se k nám zrovna hodlá přidat. Posunout se. Musím jít.“

„Hej!“ zařve Berta, když stojím u východu. „A platit bude kdo?“

„Připiš mi to na účet,“ zašklebím se na ní a ona na mě zpátky. Finance už nás trápit nemusí.

O chvíli později už stojím pod jakýmsi panelákem na Jižním Městě, který se od ostatních liší takovým malým, skoro až bezvýznamným, detailem. Na jeho střeše je člověk, zhluboka dýchající, s pažema roztaženýma a chystající se skočit. Dolů na ulici. Na tvrdou zem, kde se jeho mozek rozprskne jako přezrálý meloun. Jestli se někdo ptá, skočí-li či nikoliv, tak věřte, že skočí. Jinak bych tu na něj nečekal. On je rozhodnutej, problém je, že ho ještě pořád někdo můžu zachránit. Ale nikdo nepřichází. Je tam sám. Vždycky jsme tam byli sami.

Už skáče. Padá. Dlouho padá. Aspoň jemu se to tak zdá, pro mě je to pouhý okamžik. Dopadl přímo vedle mě.

„Vítej, bratře,“ řeknu a zašklebím se. Vidím zděšení v jeho očích, tu nelogičnost situace. A přesto očekává, že mu podám ruku a pomůžu vstát. Nevím, zdali bych to udělal, i kdybych mohl.

„Kdo jsi?“ vyleze z něj, ještě když leží na zemi. Konečně se odhodlá vstát, ale pořád zírá na mě. Kdyby se koukl na chodník, celá situace by mu okamžitě docvakla.

„Mé jméno je Vergilius Dante. Můžeš mi říkat Vergil. Jako ostatní posunutí. Byl někdo z rodiny zubař?“

„Ehm, jo… děda… ale.“

„Ha, vždycky je v tom zubař,“ usměju se vítězoslavně.

„Jak to myslíš?“

„Takhle,“ řeknu a otevřu hubu dokořán, aby lépe viděl. Cením na něj svůj zažloutlý chrup, který směrem vzad přechází v barvu amalgámové šedi. Jen jednička a dvojka vpravo nahoře vynikají svou bělobou, neboť jsou z porcelánu. Tedy byly.

„Hmm, děda by z tebe měl radost.“

„Jo, škoda, že se nikdy nesetkáme,“ odseknu.

„Jak to?“ řekne. Takhle natvrdlýho nováčka jsem snad ještě neměl.

„Protože jsi mrtvej, ty pako,“ pronesu nevrle a ukážu na zem vedle něho, kde leží jeho pokroucené tělo s hlavou rozpláclou jako přezrálý meloun.

„Aha,“ vyleze z něj po chvíli. „Takže teď jsem duch?“

„Tak něco. Odborně řečeno jsi astrální otisk v paralelní dimenzi.“ Samo že na mě po tomhle moudru koukal jako puk, ale co, aspoň jsem si měl z koho zase dělat srandu. Patrně nevěnoval mé definici pozornost a prohlížel si stříbrné vlákno, kterého ho pojilo s mrtvým tělem. „Toho si nevšímej,“ poznamenám, „to za chvíli zmizí. Jak se vlastně jmenuješ?“

„Pavel.“

„Ok, Pavle, jdem se projít. Teda vlastně provznášet.“

„A kvůli čemu jsi zemřel ty?“ zeptá se mě po chvíli.

„Víš, že já už vlastně ani nevim?“ To byla pravda, neboť vzpomínky na důvod mého úmrtí se mi vytratily z hlavy. „Nevim. Ale asi v tom byla ženská. Vždycky je v tom ženská,“ odpovím nepřítomně. Moje vlastní myšlenkové pochody se neúprosně vrací k okamžiku mého sestupu do této formy existence. Kdokoliv z našeho kolektivu si vždy vzpomněl na tu chvíli, kdy se rozhodl přidat se k nám. Dokonce i darwinovci si vzpomněli na ten moment, kdy dostali nějaký úžasní nápad, většinou opojeni litry alkoholu, který je nakonec zavedl k jejich demisi. Možná už si nevzpomínaly kdy se to stalo, ale jak a proč to věděl každý. Kromě mě teda.

„To máš pravdu,“ podotkne můj nejnovější svěřenec, „u mě to byla taky holka. A taky práce. A peníze, tedy jejich nedostatek. Ale hlavně ona – Milena.“

Milena. To jméno na zlomek vteřiny rozezvonilo jakýsi zvoneček v mé hlavě. Znal jsem taky nějakou Milenu? Bohové z Temnoty, vždyť já si ani nevzpomínám na svoje jméno. „No jo, právě si vyjmenoval top3,“ ušklíbnu se. I tohle byla pravda. Muži si braly život kvůli ženám, ženy kvůli jiným ženám. Když v sebevraždě nefigurovaly vztahy, jednalo se o peníze a práci. Dluhy a hypotéky, korupční aféry, propad na burze. Nebo výpověď pro nadbytečnost či nedostatečné ocenění v práci, kam člověk chodí padesát let.

Zatímco on povídá o své práci a já dumám nad příčinou mého současného stavu, projdeme  z Jižního města indigovou Prahou až k sídlu mrtvých duší – ostrovu Štvanici.

„Tohle je Kája,“ ukazuji jsem na vysokého týpka u dveří Štvanické elektrárny. Ten nám na oplátku pokyne na pozdrav. Na ducha se pyšní zajímavou věcí. Ve svých rukou třímá brokovnici.

„Jak je to možné?“ zeptá se Pavel a střídavě se dívá na mě a na Káju.

„Každý duch může držet věc, kterou se připravil o život. Pro svoje dlažební kostky se můžeš vrátit později,“ řeknu a propluji masivními dveřmi od historické budovy elektrárny. „Teď pojď, máme audienci u krále.“ Pavel mě následuje.

Uvnitř na nás čeká Roman. Stojí ve věži elektrárny a zadumaně kouká na panorama Prahy. Nevypadá to, že nás registruje, když projdeme dovnitř.

„Viděli jste nějaké stíny?“ zeptá se po pár vteřinách.

„Ne, asi na nás zrovna nemaj chuť,“ odpovím.

„Hmm. Řekl jsi mu pravidla?“

„Ne, nějak na to nedošla řeč.“

„K čertu, Vergile. Proč tam tedy jseš?“

„Jako morální opora.“

„Hmm. Dobře tedy,“ rezignuje Roman a otočí se k Pavlovi. „Jak se cítíš?“

„No vlastně, poměrně dobře.“

„To je proto, že máš ještě dost spiritu ze svého těla. Jenže časem se budeš cítit slabší a slabší. Tehdy se budeš muset nakrmit dalším spiritem.“

„Aha, a jak ho získám?“

„Spirit taháme z normálů. To jsou živí lidé. Vždycky si jenom zobnem a pokoušíme se vyhýbat lidem s nízkým tlakem. Mohli by omdlít a my rozhodně nechceme přitahovat pozornost. Nejlepší spirit mají ovšem těla čerstvě zemřelých. Vergil ti jistě rád ukáže místa, kde dostaneš spirit na požádání. Máme v podstatě jediné pravidlo: Nikdy neublížíš nikomu z kolektivu. Nikdy netaháme spirit z Posunutých. To jsou sebevrazi a darwinovci.“

„Z ostatních se tedy nestanou duchové?“

„Ze všech ne. Kdo zemře přirozenou smrtí odchází patrně někam jinam. Ale kdo zemře násilnou smrtí z rukou jiného člověka, z toho se stává stín. Pokud mu tedy nesebereme spirit dřív. Problém se stíny je ten, že s nimi není domluva.“

„A všichni nás chtějí sežrat,“ přidám svou do diskuze.

Roman se na mě jen vyčítavě podívá a pokračuje: „Jsou spíš jako divá zvěř, co se řídí jen instinktem. Když vidí spirit v jakékoliv formě, prostě ho chtějí zkonzumovat. Je jich mnohem víc než nás, ale jsou to samotáři a na rozdíl od nás mezi sebou nekomunikují. Proto existuje tento kolektiv, kde si v případě útoku vzájemně pomůžeme, že, Vergile?“

„Ano, pane králi,“ poslušně hlásím.

„Bohové z Temnoty, Vergile, ty jsi fakt kus vola,“ řekne Roman a konečně se trochu usměje.

„Takže on je králem sebevrahů?“ zeptá se mě, když vyjdeme ven a zamíříme do klubu, abych náš nejnovější přírůstek představil Bertě a ostatním.“

„Jop. Sebevrahů a darwinovců. Posunutých.“

„Proč? On je nejstarší?“

„Ne, služebně nejstarší tu budu nejspíš já. Ale je to vlastně dobrá otázka, na kterou mám i odpověď. Naprostá většina z nás si vzala život z důvodů zbabělých či sobeckých. Před něčím jsme utíkali. Roman je výjimka. Taky ho opustila holka. Jenže on si nevzal život, aby se jí pomstil nebo ze splýnu. Vzal si život, protože už považoval svůj úkol mezi normály za naplněný. Akorát nevěděl, že je se světem něco špatně.“

„Cože?“ vyjekne vyděšeně, na což se já pouze ušklíbnu.

„Žádný z posunutých v kolektivu není starší třinácti let. Jsou tu samozřejmě duchové staré Prahy. Takoví ti, o kterých si jistě četl v pověstech. Jenže ti se s námi taky nebaví. Na rozdíl od stínů nás alespoň nechávají na pokoji. Myslíme si, že v pětadevadesátým se muselo stát něco, co změnilo pravidla smrti. Ale nikdo neví co.“

Najednou se Pavel zastaví. Vznáší se nad chodníkem a něco mumlá. Když k němu připluju, tak se otočí a zamíří na jih k Masarykovu nádraží.

„Hej! Nemůžeš takhle chodit sám. Stane se neštěstí!“ zavolám za ním.

„Se už stalo, ne?“ zařve z dálky v odpověď, ale rozhodně nezastaví. „Tohle sem, kurva, nechtěl!“

„A cos čekal? Že pudeš do nebe?“ Jestli jsou poblíž stíny, jsme oba v loji. Probíhá skrz lokomotivu na kolejích. Já ho následuji a… nemůžu projít. Najednou mě Pavel nezajímá a s bázní hledím na tu pekelnou červenou mašinu, která je pro mě hmotná. Což znamená jednu dost podstatnou věc.

„Nečekal jsem, že to bude zase stejný,“ ozve se z lokomotivy. „Zase to souzení lidí, co o tobě nic neví. Chodíš do práce každej den, děláš to samí. Dvanáctky za pár šupů. Sotva uživíš sebe, tvoje holka dostane padáka a ještě ti řekne, že je v tom. Sám se topíš v dluzích. Jediný, co opravdu chceš, je mít klid. Od všeho utéct. A dostaneš se do pokřivenýho světa, kterej je horší než ten předchozí.“

„Hej, zatím tě nikdo nesoudí,“ řeknu, i když to zrovna v mém případě není pravda. Nechat za sebou těhotnou ženskou není zrovna nejlepší vizitka. „Až poznáš víc posunutých, určitě si mezi nima najdeš spřízněnou duši.“ Doslova.

„Žádná nebude jako Milena Horká.“

Milena Horká. To bylo jméno mé dětské lásky. Díky mému, očividně druhému, střetu s lokomotivou se mi pomalu vrací paměť a moje mysl se zavařuje. Vzpomínky. Tolik vzpomínek. A emocí. Chodil jsem s ní. Když jsem studoval na ÚKáčku historii. Pěkná a chytrá holka.

„Ze Žižkova?“

„Ze Žižkova.“

Ok, tohle pořád může být jen shoda jmen.

„Já ji miloval. Jenže ona mne ne. Občas jsem se napil, pravda. Když jsem pak přišel domů, jediný, co řekla bylo: ‚Tohle by mi Ondra nikdy neudělal‘. Nikdy mi neřekla, kdo to byl.“

„Je mi to líto, Pavle,“ řeknu, když mou mysl zaplaví vztek, který mě nutká udělat tu nejhorší věc, které jsem schopen. Najednou ucítím pohyb za mými zády. Stín. Černá skvrna pomalu krouží kolem mě, těžko říct, jestli Pavla vůbec registruje. Jeden stín pro mě nepředstavuje problém. Stačí gesto, trocha spiritu a síla vůle a z jednoho stínu jsou náhle dva malí. Doufal jsem, že stín samotný už se nakrmil na normálech a tímto způsobem ho okradu o jeho spirit. Jenže tenhle stín nejedl dlouho a jediné, co má, je hnusná, hořká temnota. Takže tohle jsem nedal. K čertu. Stíny kolem mne tančí. Nezbývá mi, než je porcovat na stále menší a menší, dokud nebudou schopni udržet svou formu. Jenže to mě stojí spirit. Spoustu spiritu.

A pak se objeví druhý stín. A třetí. Jak to? Takhle se přece stíny nechovají. Můžu zdrhnout? Budou mě pronásledovat a já teď budu slabej a pomalej. A na Pavlovy si nakonec stejně smlsnou. Můžu zavolat ostatní, ale nebudou tu včas. Navzdory všeobecnému přesvědčení ani duchové se jen tak nepřemisťují, jak chtějí. Jsme o dost rychlejší než normálové, ale pohyb stále potřebuje čas. A jen Bohové z Temnoty vědí, jak daleko ostatní jsou. Taky můžu udělat tu jednu věc, kterou jsem chtěl udělat stejně.

„Je mi to líto, Pavle,“ opakuji a soustředím svou mysl na jeho nehmotnou schránku.

„Dělej, co musíš,“ zazní v odpověď. V té odpovědi slyším, že už mu to taky všechno došlo. Nijak se nebrání. Tmavomodrý mrak energie se přemisťuje z jeho těla do mého. O pár okamžiků později už žádný Pavel není. Alespoň ne v této rovině existence. S jeho spiritem hravě rozpráším zbylé stíny.

***

Z kolektivu jsem byl samozřejmě vyhozen. Všichni okamžitě poznali, že už nejsem sebevrah, ale jen vrah. Až budu příště v průšvihu, ostatní mi nepomůžou, a se spiritem na přání se taky můžu rozloučit. Ale to je ten nejmenší problém. Nejhorší je to, že jsem nikdy sebevrahem nebyl. Pod tou blbou lokomotivou jsem neskončil dobrovolně. Ne, nejsem sebevrah. Jsem darwinovec. Někdo, kdo si sám přivodí tak stupidní smrt, že mu za to normálové ještě dají cenu.

Zrovna procházím Bartolomějskou ulicí, když do ní vběhne kluk v ošoupané kožené bundě. Vypadá to, že má velmi naspěch, ale pak se zarazí. Dívá se skrze mě. Otočím se, ale za mnou rozhodně nic zajímavého není.

„Ondro?“

„Tomáši? Ty mě vidíš?“

Ale to už do ulice vběhli i jeho pronásledovatelé. V ten moment se Tomáš přede mnou rozplynul. Ne, nerozplynul. Přeměnil se na stín.

„Jednou tě dostanu, Koniáši Temnodlaku!“ zařve jeden z nich. Ten očividně naštvanější.

„Pojď pryč, Míro, tohle nemá cenu,“ řekne druhý, když zhodnotí situaci a vidí, že nic nevidí. Normálové stíny nevidí. Nakonec se oba otočí a odejdou.

„Uff, ještě chvíli a dostali by mě,“ řekne opět zhmotněný Tomáš. Nebo Koniáš.

„To byl…“

„Miroslav Žamboch a Jiří Wolker Procházka.“

„A to je kdo?“

„To je dlouhej příběh.“

„Já mám zrovna čas,“ ušklíbnu se.

„Jo? A cos dělal ty těch třináct let?“

Povzdechnu si. „Melancholicky jsem pozoroval svět. Tmavomodrý svět.“

Komentáře

komentářů