Přemysl Krejčík. Básník, prozaik, spoluautor detektivky a v neposlední řadě i spisovatel sci/fi povídek. Ve své sbírce Kybersex představuje průřez svou tvorbou. Tvorbou znepokojující, jelikož žánrové prostředí jsou pro něj jen kulisy, v kterých dává otázky, jež si autoři pokládají po celé generace. Budoucnost lidstva, hodnota lidského života, vztahu a jeho ztráty. Autora, který je, doufejme, na počátku své tvorby, jsme vyzpovídali a pokusili se mu nakouknout pod pokličku. 

11228133_981632541903500_7287916045441964527_o

Máte za sebou jednu básnickou sbírku a spoluautorství detektivky. Co že jste se pustil na pole žánrové literatury? 

Skutečnost je taková, že sci-fi povídky jsem psal o mnoho dříve, než poesii. Nějakou náhodou se věci sešly tak, že poesii se mi podařilo dřív publikovat jak časopisecky, tak knižně. Nicméně brzy po prvním časopiseckém publikování básní mi vyšla tiskem i první próza, kterou byla starší verze povídky Čísla, kterou jsem po mnoha úpravách do Kybersexu zařadil.

 

Jaké byly vaše první literární kroky?

Nevím, jestli to počítat, ale první pokusy o příběhy jsou starší, než moje schopnost psát. Diktoval jsem je otci a on mi je pak musel každou chvíli číst… Později jsem vlastnil starý psací stroj, na který jsem neustále psal začátky nějakých příběhů, zpravidla jsem žádný nedokončil. Myslím, že psaní pak vždy na nějaký čas ustalo a několik let se nedělo nic, později jsem se k tomu vrátil. Od puberty jsem místo prózy a poesie spíš psal texty pro kapely, ve kterých jsem působil, ale sem tam se objevila i snaha o nějaký literární text. Takže se dá říct, že psaní mě provází, kam paměť sahá. Ale nějaké vážnější pokusy přišly až na střední škole, kdy jsem objevil jeden z webů pro amatérskou literární tvorbu, další impulz přišel na vysoké škole, kde jsem poznal další lidi, kteří se věnovali psaní na nějaké vyšší úrovni. Publikovali v časopisech, vycházeli jim knihy a v tom, co dělám, patrně viděli nějaký potenciál, takže mi pomohli publikovat jednom místním periodiku, což mi zvedlo sebevědomí a začal jsem své texty posílat do dalších časopisů a taky myslet na knihu…

 

Z některých povídek je cítit větší „vypsanost“ než z jiných. V jakém časovém rozmezí tyto příběhy vznikaly?

Je pravda, že mezi některými texty je delší časový odstup. Nejstarší z povídek jsem psal až před třemi lety, ale většina textů v knize vznikla za poslední rok, necelá polovina dokonce za minulé léto. Ale ty starší texty prošly mnoha úpravami a poměrně radikálními změnami. Těžko říct, jestli jsou ty rozdíly otázkou „vypsanosti“, nebo je to spíše tím, že povídky jsou záměrně psané různým stylem.

 

Většina povídek ve sbírce je hodně dystopických až temných. Ať už se jedná o mezilidské vztahy, nebo vývoj lidské společnosti. Proč tomu tak je?

Obvykle tvořím dvěma způsoby. První je ten, že mám prostě nápad, který se mi zdá originální, tak ho napíšu. Nebo ho nechám uzrát a napíšu ho až ve chvíli, kdy přijde řada na způsob druhý – tedy psaní jako jakási „auto-terapie“, kdy píši proto, že se necítím z nějakého důvodu dobře a potřebuju to dostat ven. V textu naštěstí pak (často i díky pozdějším úpravám) většinou nic moc osobního nezůstane, ale patrně zde je ten důvod temných příběhů. Ale není tomu tak vždy. Třeba námět povídky Šelma mě napadl jednoho letního dne před dvěma lety a od té doby jsem ho rok nosil v hlavě, než jsem jednoho dne sedl a napsal ho. Ačkoli povídka není úplně pozitivní, pamatuji si, že při psaní jsem byl v naprosté pohodě. Možná, že mám ty temné vize z nějakého důvodu zkrátka zažrané pod kůží.

                                                                                            

Odrážejí se v povídkách nějaké osobní zkušenosti?

Jak už jsem naznačil v předchozí odpovědi, osobní zkušenosti jsou někdy součástí určitých detailů v těch textech. Většinu z nich jsem ale později deformoval a upravil, aby se od reality trochu vzdálily. Místy možná nějaká drobná narážka zůstala, ale nejedná se o nic zásadního. Ono k tomu sci-fi nakonec nesvádí tolik, jako když píšu nějakou úplně jinou prózu, nebo třeba poesii, která je občas velmi osobní až intimní. Patrně právě kvůli té intimitě, které se nebráním u básní (a která podle mě do básní rozhodně paří), nemám už pak potřebu otisknout osobní prožitky do prózy, zvlášť v případě sci-fi, kde se spíš věnuji konstrukci konkrétního světa a příběhu v něm.

 

Hodně nápadů použitých v povídkách je zajímavých a originálních. Nepřemýšlel jste rozvést některé z nich až do podoby románu?

Děkuji, ocenění originality mě těší. Povídku Cesta ven jsem úplně původně plánoval jako román. Ale nějak zrovna nebyla správná konstelace hvězd a příliš se mi to nedařilo jako delší text utáhnout, což mi zpětně přijde škoda. V plánu mám teď román ze stejného světa, ovšem zcela jiný příběh s jinými postavami. Způsob, jakým je ta povídka stylově vystavěná, se také bude lišit. Ale zatím je to ve fázi plánů, neboť aktuálně pracuji na druhé básnické sbírce, společném románu s Lukášem Vavrečkou a také antologii Komunisti v lunaparku, kterou připravujeme také s Lukášem a ještě s Janem Svitákem, takže toho je dost. Ale myslím, že nejpozději v létě si najdu čas se do sci-fi románu pustit.

 

Pracujete teď na próze Univerzální katalog zoufalců.  O čem to bude?

Tahle otázka je záludnější, než se na první pohled jeví. Obecně se mi těžce definuje, o čem je nějaký text, který jsem napsal, nebo který právě tvořím. Jako první bych uvedl, v jaké je kniha fázi: Univerzální katalog zoufalců je čerstvě dokončený, pracoval jsem na něm a několikrát ho redigoval bezmála rok a myslím, že je hotovo. Pokusím se tedy nějak přiblížit, o co se jedná. V první řadě bych měl uvést, že nejde o sci-fi, děj se odehrává v současnosti a jeho fikční svět se pokouší co nejvěrněji přiblížit naší realitě. Sám to považuji za román, ač jde o mozaiku příběhů, které jsou vzájemně propletené a velmi úzce propojené, ačkoli jednotlivé části fungují jako samostatné povídky. Každá část má jinou zápletku, jiné postavy, ale důležité je, že jednotlivé postavy a jejich osudy své vlastní příběhy přesahují, objevují se i v jiných částech, často se až tam čtenář dozví, jak jejich příběh pokračoval a – což je to hlavní – jak (mnohdy nepřímo a zcela nevědomě) ovlivnil příběhy jiných postav, které často „ovlivňující“ postava ani nezná. Hrdiny jsou většinou mladí lidé, nemálo z nich se pohybuje kolem univerzity, prožívají si svou krizi vlastní identity, snaží se fungovat ve vztazích, které se jim hroutí pod rukama, jejich chování má často fatální následky, nemálo postav má psychické potíže… Opravdu špatně se to popisuje. Kdybych se to měl pokusit nějak shrnout jednou větou, označil bych to za postmoderní generačně laděnou prózu s psychologickými prvky. Ale je to pro mě složité nějak popsat, nejsem se svou definicí příliš spokojen.

 

Nějaké další plány v žánrové literatuře?

Částečně jsem na to odpověděl již výše. V plánu je sci-fi román ze světa povídky Cesta ven. Pomalu také shromažďuji náměty na další sci-fi povídky, zatím na nich ale nepracuji. Velmi často tvořím způsobem, kdy shromažďuji nápady, které pak hodně dlouhou dobu nechávám stranou, než z nich ve správný čas něco vytvořím. V hlavě mám také určitý detektivní námět, román z něj asi nebude, ale do povídky ho určitě použiji, protože se mi opravdu líbí.

Komentáře

komentářů