Poručík Walsh si ztěžka sedl na pískovou dunu a zapálil si, ignorujíc přitom hlasité rány, jež přicházely z protiatomového krytu pět metrů od něj. Pomalu vydechl kouř a podíval se na rotmistra Ellise, který ležel a ztěžka vydechoval.

„Vypadá to, že granát nestačil,“ poznamenal Walsh.

„Tak to jsme v prdeli,“ konstatoval smutně Ellis.

Ozvalo se dalších několik ran, už ne tak hlasitých.

„Jak dlouho to vydrží bez jídla a vody?“ zeptal se Walsh.

„Těžko říct,“ odpověděl Ellis. „Víme toho o nich jen málo. Ale bojím se, že jídla tam má dost a dost.“

„Máš pravdu. Kurva,“ Walsh vyplivl neviditelné smítko a potáhl si.

Ještě před dvěma hodinami byl jeho život perfektní. Dva měsíce do konce turnusu, nepřítel nikde, za poslední půl rok nevypálil mimo cvičnou střelbu ani kulku. Už se viděl na dovolené na Marsu se ženou a dětmi. Slibuje jim společné prázdniny hodně dlouho.

Jenže pak jej senzory zachytily. Živočišný druh, oficiálně nazvaný Mantis venus, neoficiálně Pouštní mor. Jeden exemplář, nikterak velký, na výšku metr a půl, rozpětí předních končetin asi dva metry, jeden pár nohou oproti běžné kudlance navíc. Sniper ho rovnou zkusil sestřelit, jenže ten parchant nějak zmizel z dohledu. O pár hodin později vyšel desátník Hicks na hlídku. Neudělal ani krok, když mu klepeto s ostny useklo hlavu. Muž za ním, desátník Hopkins, nestihl ani zjistit, co se děje, a byl mrtvý. A pak to začalo. Pět minut masakru. Střelba, řev, nadávání, povely, které nikdo neposlouchal. To všechno na tři sta čtverečních metrech. Walsh slyšel, že kudlanky, které se po terraformaci Venuše vyvinuly z kudlanky nábožné, jsou rychlé a smrtelně nebezpečné. Jenže si řekl – brouci. Pitomí brouci. Když jsou moc velcí na zašlápnutí, tak je zastřelíte.

Ale potom, co kudlanka v době odpovídající televizním reklamám povraždila oddíl jeho mužů, už ty svině nikdy podceňovat nebude.

Jestli se odsud vrátí, samozřejmě.

Stříleli jeden přes druhého a kdoví, kolik mrtvých mají na svědomí zbloudilé kulky. Jenže tu bestii buď netrefili, nebo byla schopná rány z útočných pušek přežít. Když už to vypadalo hodně špatně, Walsh se rozhodl. Zaječel: „Ústup!“, prokličkoval ke dveřím bunkru, kudy ještě před ním stihl vyběhnout zakrvácený Ellis, a hodil dovnitř pulsní granát. Pak zabouchl vstup.

Uvnitř sice možná ještě někdo žil, ale Walsh neměl čas to zjišťovat. Navíc, což si přiznal, když se před ní rozpoutal ten masakr – a že už něco zažil – podlomila se mu kolena. Uvažoval ale reálně. Neměl by proti ní šanci. Ne po tom, co ji viděl v akci.

Takže brouk je hezky zavřený vevnitř. Nemá kudy utéct, pokud nedokáže nacvakat kód na dveřích. Který by, mimochodem, nejdřív musel znát.

Ellis si mezitím poléval ránu desinfekcí z polní lékárničky. I když byl celý od krve, škrábnutí nebylo tak zlé. Ostny mu v podstatě jen rozpáraly kůži na boku. Zatím si to zaváže, na nejbližší dobu provizorní ošetření postačí.

„Co budeme dělat, pane?“ zeptal se.

Walsh nevěděl.

Tedy, možné scénáře mu běhaly před očima jako titulky v kině, ale žádná odpověď nebyla uspokojivá. Při představě, že otevírá dveře do krytu, mu přejel mráz po zádech. Pokud ta svině uvnitř přežila pulsní granát, Walsh si nedovedl představit, jak by ji měli zabít. Atomovkou odpálenou uvnitř protiatomového krytu? Samo o sobě bizarní – a samozřejmě, kde by ji teď sebral. Počkat na zásobovací loď? Přiletěla minulý týden, nejmíň měsíc se tu neukáže. Vyjít do pouště? Sebevražda. Čert vem další kudlanky, ale vždyť nemají jídlo ani vodu. Za tři dny by se na nich krmili supi.

A třetí možnost byla vytáhnout z klobouku pětihvězdičkový hotel a dát si studené pivo a propečený steak. Výborná varianta až na drobný detail – ani Walsh, ani Ellis nemají klobouk.

„Máme tady pár variant,“ začal Walsh a rychle seznámil Ellise s výsledky svého uvažování. Rotmistr se nezdál být spokojen.

„Nejsem sice ňáká hlava pomazaná, ale mám dojem, že jsme tak jako tak mrtví,“ zamručel nespokojeně a Walshovi nezbylo, než přikývnout. Zahodil špačka a rovnou si zapálil další cigaretu. Měl by přestat, ale zatím to nevypadá, že by pro něj měl osud nachystanou smrt na rakovinu plic. A stejně má v krabičce jen posledních pár válců.

Zato vevnitř v krytu, tam jich je habaděj. Tuny konzerv a hektolitry vody. Všechno pro to, aby v těchhle Bohem prokletých krajích vydrželo patnáct chlapů nejmíň čtvrt roku.

Už je to nejmíň pět minut, kdy se zevnitř naposledy ozval zvuk.

Ellis evidentně uvažoval stejně. „Myslíte, že to spí, pane?“ zeptal se.

Walsh toho o hmyzu moc nevěděl a týmový biolog měl plné práce s tím nechat se strávit. „Těžko říct,“ odpověděl. „Spí vůbec kudlanky?“

Ellis nebyl o moc chytřejší. „Asi jo. Každý musí spát, ne?“

Pozorovali vchod do krytu. Nic se na něm nezměnilo. Takže si Walsh zapálil ještě jednu a dál s Ellisem tlachali o tom, jak jsou v prdeli a jak dobré chlapy si to čert vzal do pekla. Po dvou hodinách se začalo stmívat. Kudlanka stále protestně mlčela.

„Dneska už nic nevymyslíme,“ povzdechl si Walsh. „Zítra nejspíš taky ne, ale ráno moudřejší večera. Natáhneme se.“

„Hlídat bysme ale asi měli.“

„To budeme. Nejdřív ty, potom já. Vzbudím tě kolem jedný.“

Ellis přikývl. „Rozdělal bych oheň, pane, ale…“

„Ale nemáme z čeho. A žádná hovna jednohrbců teď hledat nebudem. Trošku nepohodlí přežijeme. A spíš musíme doufat, že tady kámošovi“ – ukázal na kryt – „nepřijde kámoška.“

„Okej, pane.“

Walsh se natáhl. I přes situaci, ve které se nacházel, neměl problém spát. Už viděl v životě hodně nepěkných věcí a hodně mrtvých těl. Chlapů v krytu mu bylo líto, ale vojna není kojná a navíc, umřeli celkem rychle. To se podaří málokomu. A voják by za to měl být vděčný. Potichu se pomodlil za své padlé spolubojovníky a během několika minut už hlasitě oddychoval. Ellis ho chvilku pozoroval, pak ho to přestalo bavit a obrátil se zpátky ke vchodu krytu.

Když se Walsh vzbudil, už bylo ráno. Ellis labužnicky pochrupkával, natažený metr od něj. Nejspíš během hlídky usnul a zapomněl ho vzbudit. Normálně by ho za to měl zbičovat, v případě opakování přestupku byla jeho povinnost postavit jej před popravčí četu.

Ale který blázen by zabil jediného živého muže v okolí možná tisíce mil? Takže Walsh pokrčil rameny. Hlavně že jsou oba živí. Štěstěna je nejsladší milenka každého vojáka.

Podíval se na vstup do krytu. Nic se nezměnilo. Vydal se na rychlou procházku, aby obhlédl okolí, které už beztak znal nazpaměť. Všude mrtvo. Žádné stopy, ať už lidí nebo živočichů. Jen dlouhá, nekonečná poušť. Když se vrátil, Ellis už byl vzhůru, evidentně nervózní.

„Pane…moc se omlouvám!“

„Za co?“

„Nevzbudil jsem vás, čímž jsem porušil svou povinnost!“

„Už jsem byl stejně vzhůru, když jsi usnul. Takže se v podstatě nic nestalo. Zapomeň na to.“

„Já… děkuji, pane!“

„Jako trest můžeš vymyslet, co teď budeme sakra dělat.“

„Měl bych návrh.“

„Sem s ním.“

„Za celou včerejší hlídku jsem neslyšel jediný zvuk. Dneska ráno jsem ještě neslyšel jediný zvuk. Vy ano?“

„Ne.“

„Takže to vidím tak, že ta svině možná chcípla a ten bordel, kterej dělala, byly jen předsmrtelný křeče.“

„Což znamená, že můžeme jít dovnitř.“

„Přesně tak, pane. Ale jestli se mýlíme…“

„Tak jsme mrtví. Máme nad čím přemýšlet.“

Walsh se do problémů důkladně ponořil. Ellis měl logické argumenty, jen… jen by si asi nepřál, aby umřel na urvání hlavy kusadly. Ale na druhou stranu, umřít žízní na poušti není o nic lepší. Spíš naopak.

Pokud to nezkusí, jsou mrtví automaticky, ledažeby na ně shlédl dobrotivý Pán a přičaroval jim kosmickou loď. Šance je směšně nízká. Nad válkou zničenou Venuší doprava zrovna nekvetla. Co sem přiletělo, to bylo armády, lhostejno které. A už nepotkali dlouho ani živáčka, nevypadalo to, že by byl jejich kryt v hledáčku nepřátelských špionů či bombardérů.

Přísně logicky vzato je jakékoliv jiné tvrzení, než že nikdo nepřiletí, pouhé doufání v zázrak.

Venku nepřežijí, tady není ani prostor pro debatu. Venuše má zatraceně zpustlé pouště a všechny ty hlavice, které na ni v posledním století spadly, to vůbec nevylepšily. Nenašli by ani hovnivála pod kamenem. Natož dost jídla a vody. Takže na výlet se nejde.

Zbývá už jen kryt. Pořád žádný zvuk. Je ten hajzl živý, nebo mrtvý? Není náhodou kudlanka chytřejší, než vypadá? A není zticha jen proto, aby je nalákala? Už jednou ukázala, že si pohraje s partou tvrdých chlapů jako kočka s myší na invalidním vozíku. Co když to nebyly ani tak její fyzické atributy, jako inteligence?

Vyslovil tu myšlenku před Ellisem a rotmistr se zachmuřil. To se nedá vyloučit. Tuplem ne v prostředí, které je od jisté doby víceméně pořád kontaminováno radiací. Na ně to sice nepůsobí, každý den jedí protiradiační pilulky, ale kdo říká, že by hmyz nemohl dostat rozum?

„Zkusíme je vyprovokovat,“ napadlo Walshe. „Prostě se nahrneme ke krytu a budeme do něj mlátit. Jestli se cokoliv ozve, máme jasno.“

Ellis neměl námitek. Vyklepl zásobník z útočné pušky, strčil jej do kapsy, chytil ji za hlaveň a několikrát praštil pažbou do kovových dveří. Hlasité rány prořízly ticho a Walsh podvědomě sevřel svou zbraň.

Nic. Ani náznak.

Tak ještě jednou.

Dalších pár úderů pažbou.

Zase nic.

Ellis se na Walshe tázavě zadíval.

„Jdeme dovnitř?“

Poručík chvilku přemýšlel.

„Ještě chvilku počkáme. Půl dne to přežijeme – a pak se buď dostaneme dovnitř, nebo nám to bude jedno. Ale budeme potichu. Možná nás slyší.“

Ellis pokývl.

Posadili se na písek hned vedle krytu, pokuřovali a čekali.

Za dvě hodiny to Walsh nevydržel.

„Už na to sereme. Pokud na nás pořád čeká, tak budeme prostě muset uznat, že nás přečůrala.“ Ellis se zasmál.

Nachystali si zbraně.  Walsh měl ještě jeden pulsní granát; ujistil se, že ho má na opasku při ruce.

„Jseš připravenej?“

„Ano, pane.“

Ellis držel útočnou pušku v ruce a tvářil se odhodlaně.

„Tak poslouchej. Já vyťukám kód, ty budeš krýt vnitřek. Jakmile se dveře začnou otvírat a ty uvidíš něco, co je živější než Addamsova rodina, rovnou spustíš palbu a já tam hodím granát a hned ty dveře zase zavřu, dobře?“

„Ano, pane. Ale budete muset být zatraceně rychlý.“

„To já jsem vždycky, když jde o kejhák, jinak bych tu s tebou nebyl.“

Zpocený Ellis pozvedl zbraň a namířil na dveře. Walsh se potichu pomodlil a naťukal kód.

Dveře se otevřely.

Ellis stále nestřílel.

„Nic nevidím, pane,“ zašeptal. „Aspoň nic živýho.“

Tou dobou už měl Walsh pušku v ruce. „Jdem dovnitř,“ řekl potichu.

Ellis udělal rychlé dva kroky vpřed a Walsh jej kryl. Vešli do první místnosti bunkru, kde byla většina elektroniky – počítače, navádějící přistávací lodě, komunikující se světem a připravené požádat flotilu o atomový koberec. Vypadaly mrtvě. Přestřelka jim nejspíš moc dobře neudělala.

Walshovi se zvedl kufr, když ucítil agresivní zápach mrtvých těl. Po podlaze se jich válela spousta. Nebo spíš kusů z nich. Těch, které kudlanka nestihla spořádat. Potlačil zvracení. Tuhle scénu už viděl v životě přeci mockrát. Jediné, co se dá dělat, je ignorovat to a soustředit se na přítomnost.

Na jejich malého, ale o to vzteklejšího strašlivějšího nepřítele.

„Vidíš ji někde?“

„Ne, pane.“

Kurva. Takže zalezla dál, do skladů nebo ubikací. Což znamená, že vůbec nemusela schytat ani záblesk jeho granátu. Ale už byli uvnitř; stáhnout se ven z krytu by nic nevyřešilo.

„Jdeme do skladu.“

Ellis poslušně vykročil vpřed, oči a puška pročesávaly okolí. Kudlanka je skladná a klidně by se mohla schovat. Najednou se zarazil.

„Podívejte se sem, pane,“ zašeptal neklidně.

Walsh namířil pušku do chodby, která vedla ke skladům, a vzápětí spatřil důvod Ellisova znepokojení. Na zemi se válelo několik urvaných končetin kudlanky a trocha slizu.

„Sem někam jste házel ten granát, ne?“

Walsh nevěděl, všechno se odehrálo v pikosekundách a on mířil dost naslepo. Ale už chápal, jak to Ellis myslí. Výbušnina kudlance nejspíš utrhla končetiny, ale na to, aby ji zabila, zde bylo málo krovek a slizu.

Takže v první moment nejspíš výbuch ustála. Sice má o pár končetin méně, ale to nemusí nic znamenat. Pavouk, kterému ulomíte dvě nožičky, taky ještě zvládne ulovit mouchu.

„Ta slizká stopa vede do sprchy,“ všiml si Walsh. „Nejspíš tam pak zkusila zalézt.“

To je nepříjemné. V maličkých sprchách by proti ní neměli sebemenší šanci.

„Nehodíme tam ten granát rovnou?“

Walsh zavrtěl hlavou, ne. Nejsou si jistí. A tenhle pokus by je mohl stát všechno.

„Musíme se tam podívat.“

Sprcha byla od vstupu do chodby vzdálená pouhých pár kroků.

„Já tam jdu, pane,“ řekl Ellis. Walsh se na něj s respektem podíval. Vždycky měl tohoto malého, jako žula tvrdého rotmistra rád. Byl nebojácný, spolehlivý a vyznal se v řemesle. Je radost velet takovým mužům.

Otevřenými dveřmi do sprch neviděli nic. Takže je zalezlá buď v některém z pěti sprchových koutů, nebo ve ventilaci, kdyby se jí tam nějak podařilo protáhnout. Walsh tu možnost pro jistotu nevylučoval. „Jak skočíme dovnitř, kryj sprchy, já namířím na ventilaci.“

„Rozkaz, pane.“ Ellisovy oči zářily naplaveným adrenalinem.

Vešli dovnitř. Na první pohled nikde nic. Ve ventilaci nic. Ale v poslední sprše…

„Co to tam kurva je,“ řekl Ellis a namířil.

V matném pološeru nouzových světel moc dobře neviděli. Hromada slizu. Zdechlá kudlanka. A…

Pohyb.

„Nestřílej,“ zasyčel Walsh. Nebyl si jistý tím, co právě viděl. Je to zdechlé, ale…

Zase se něco pohnulo.

„Ta mrtvola se hýbe,“ řekl Ellis nahlas a udiveně, jako kdyby byl v muzeu kuriozit a ne uprostřed války.

Hlava nestvůrného hmyzu se narovnala a oba muži spustili palbu. Pět vteřin dávky. Pět dlouhých vteřin. Pak cvakly prázdné zásobníky.

„Už to musí bejt chcíplý,“ zasyčel Walsh a sáhl pro další munici. Tělo mrtvé kudlanky sebou škublo, jako kdyby s ním nesouhlasilo, a vyvalilo se ven ze sprchy.

Za ní stála další kudlanka. O něco menší, asi tři čtvrtě metru vysoká a úplně živá. Připravená ke skoku.

„Ona v sobě měla mládě!“ zaječel Ellis a zarval zásobník do pušky tak silně, jako kdyby s ním chtěl rozbít meloun.

Walsh to nevydržel.

„Zdrháme!“ zaječel a začal couvat.

Ellisovi nemusel říkat dvakrát. Rotmistr vystřelil zpátky do chodby jako kámen z praku.

Od vstupu do krytu je dělilo deset metrů. Prvních pět překonal Walsh skokem, o kterém si nemyslel, že by ho byl schopný, a málem uklouzl na střevech jednoho ze svých podřízených. Naštěstí nebyl čas ohrnovat nos a hrát si na dámičku. Ellis běžel hned za ním.

„Jde po nás!“

Kudlanka byla během vteřiny v chodbě a její klepeto máchlo vzduchem v prostoru, kde byla ještě před vteřinou Walshova hlava.

Ještě pár kroků.

Ellis udělal dva kroky stranou a otočil se, útočnou pušku namířenou.

On mě kryje, pomyslel si Walsh. Obětuje se za mě.

Měl bych něco udělat. Pomoct mu.

Ale nohy běžely dál. Uslyšel palbu. Ellis zrovna teď vyslal směrem k nestvůrnému hmyzu další salvu. Walsh nevěděl, co se přesně děje, ale už byl skoro u dveří. Otočil se –

– a uviděl Ellise, jak se vrhá za ním ven. Vzduchem za ním plachtí obrovský proud krve. Kudlanka, která setrvačností naráží do stěny krytu, když se jí Ellis zkusil vyhnout na poslední chvíli, otáčí svou hlavu na něj.

Ellisovo tělo se kutálí ven na pískové duně.

Walsh chytá jednou rukou vchod do bunkru a chystá se jej zabouchnout. Vidí bezbarvé, nezúčastněné oči hmyzu, který jej pozoruje, zatímco se jeho nohy, klouzající po zbytcích jednoho z pěšáků, snaží získat zpátky stabilitu.

Má ještě chviličku času.

Levá ruka vytahuje pulsní granát a dvěma rychlými zmáčknutími po sobě odjišťuje pojistku. Kudlanka právě vstala. Bude u něj během vteřiny…

Vrhá granát naslepo před sebe a bokem těla prudce vráží do vchodu, aby se co nejrychleji zavřel. Přes tlusté zdi bunkru nemůže cítit tlakovou vlnu exploze, ale stejně má dojem, že s ním škubne.

Pak věnuje pohled Ellisovi. Malý rotmistr na tom není tak zle, jak si myslel. Má sice přes záda pořádnou ránu a právě teď s klením rozřezává zbytky zakrvácené uniformy…

Ale žije.

„Honem kurva Ellisi! Musíme to vydezinfikovat!“

Kapku dezinfekce má v polní výbavě každý voják. Walsh zalévá ránu a Ellis skřípe zuby a poulí očima.

„Pálí to jak děvka, zatraceně, pane…“

„Žiješ, Ellisi. Kdybys byl aspoň trochu normální, tak bys teď tančil mazurku a skákal dva metry do vzduchu. A já vedle tebe, protože jsi nám zachránil život nejspíš oběma. Sakra, chlape, doteď se klepu, když si uvědomím, jaký máš koule!“

Pochvala Ellise hřeje a pomáhá mu bojovat s bolestí. Rotmistr se šklebí.

„Nás jen tak něco nesejme!“

„Jeho taky ne,“ odtuší Walsh.

Oba zabloudí pohledem na kryt.

Už jsme venku dva dny. Chtělo by to sníst prášky na radiaci, pomyslí si Walsh a ironie celého vtipu na jeho účet mu dojde v plné parádě.

Našel si cíl? Ten zasraný granát?

„Je to živé, nebo mrtvé, pane?“

„Mám tě rád, Ellisi. Ale teď drž hubu.“

Komentáře

komentářů