Už je tomu skoro pět let, kdy se v Česku rozjel projekt Kladivo na čaroděje. Knižní série, která v sobě kombinuje brutalitu splatterových hororů s nadsázkou, humorem a parodií, se nedávno dočkala jubilejního desátého dílu a zdá se, že oslavenec už je pěkný cvalík a rozhodně nehodlá mizet ze scény. V čem spočívá jeho genialita, proč si čeští fanoušci fantastiky nedočkavě kupují další a další díly?

Začátek odpovědi můžeme určitě hledat u duchovního tvůrce série Jiřího Pavlovského. Tento „kulturní obojživelník“ vždy držel prst na tepu doby a pohyboval se jak ve světě komiksů, tak počítačových her a pochopitelně občas zasáhl i do fantastiky. Právě on stál u zrodu Kladiva na čaroděje, když napsal první dva díly a některé další.

13219911_10206932896949639_25968476_nČeská scéna už podobný styl, s jakým Pavlovský vyrukoval, znala. Kombinaci morbidního násilí naloženou v roztoku jako spálenina prvního stupně černého humoru už praktikovali Jiří Kulhánek a jeho následníci (či ti, kteří se jej snažili kopírovat) více než deset let – a už bylo jasné, že tenhle styl je prostě Česku vlastní. Těžko říct, zda je to dlouhou dobou povinné konzumní zábavy či někdy deklarovaným odporem Čechům k čemukoliv, co je svaté a zaslouží si to úctu, ale urvané končetiny a drsňácké hlášky téměř nesmrtelných polobohů s morálním kreditem lišky v králíkárně nás zkrátka vždycky přitahovaly.

V čem ale Kladivo na čaroděje od začátku excelovalo, bylo téma a prostředí knihy. Autor se nijak netají, že inspirací mu byly příběhy typu Hellblazer či Buffy. Právě z Hellblazera si vzala série asi nejvíc. Stejně jako vymítač John Constatine, i hlavní hrdina Kladiva, Felix Jonáš, je mužem paradoxu – je stejně nebezpečný bojovník ve světě nadpřirozených sil, jako je nula v sociálním žebříčku – nicméně k hrdinům se ještě dostaneme.

Druhým trademarkem série je už zmíněné prostředí. Pavlovský umístil Kladivo do uliček současné Prahy, přičemž umně vsadil na vtipnou kombinaci minulosti a přítomnosti. Minulostí je myšlena především historie Prahy jakožto prastarého města, které už zažilo mnoho podivných událostí a váže se k němu řada pověstí a mýtů – o alchymistech, kteří zde v křivulích a zkumavkách míchali zlato, o místních strašidlech, záhadných zmizených, nevyjasněných vraždách atd. Praha je zkrátka ideálním podhoubím pro tajuplné hororové zápletky.

13249425_10206932896829636_1702460303_nPřítomnost pak v knihách zastupují aktuální události, aférky, fenomény, slavné osobnosti, zkrátka vše, co Prahou a Českou republikou alespoň trochu hýbe. Můžeme se tak „doopravdy“ dozvědět, co stálo za fatálním neúspěchem tunelu Blanka, co se po nocích odehrává ve vile Karla Gotta, hlavní hrdinové se vydají na koncert Kabátů… Ztřeštěnost používání současných reálií k jejich parodování občas připomíná výstupy Tondy Blaníka – a i když to tak v dnešní „überkorektní“ době nevypadá, Češi milují, když se na paškál berou nešvary slavných. Koneckonců, kdyby to tak nebylo, Blesk by patrně neprodal ani deset výtisků.

Vraťme se ještě zpátky k postavám. Zábavně zpracované prostředí by nic neznamenalo, kdyby v centru dění stáli nudní suchaři, kteří mají v životopisu napsanou pečlivost, poslušnost a lásku k pořádku a obecnému blahu. Jak už jsem zmiňoval, hrdinové (úplně všichni, nejen Felix Jonáš, podotýkám) v sobě spojují jakousi ambivalenci. Podívejme se na ně – Felix Jonáš, bývalý agent, precizní stratég, bojovník obdařený jistými nadpřirozenými schopnostmi, je také studnicí znalostí o paranormálních jevech. V životě nezaměstnaný (a nezaměstnatelný kvůli svému hmatatelnému odporu k autoritám), vztahový život v troskách – a co se kamarádů týče, dělal by velkou chybu, kdyby se s nimi stýkal bez nabité pistole ukryté pod baloňákem (či pod županem…). Felixova bývalá láska Klaudie – zdatná telepatka, v extrémních situacích často schopná čelit mnohem mocnějším bytostem, která nicméně trpí až nezdravým altruismem (pravda, tímto rysem ze skupiny spíše vybočuje) a opět, v sociální rovině je na tom lépe pouštní kaktus. Walter, nekromant a specialista na komunikaci s neživými – a zároveň nekrofil, který by udělal nejlíp, kdyby se vyhýbal všem hřbitovům a krematoriím, protože další černý puntík ve styku se zákonem by mu mohl značně zkomplikovat život. A konečně stvoření známé jako Vincenc, (patrně) člověk, který je schopen manipulovat s energií do takové míry, že si léčí amputované končetiny a rukou rozbije tank. A jeho status ve společnosti? Pokud jej zrovna nehoní policie, dělá Vincenc všechno pro to, aby začala…

kladivonademonyLosery máme všichni rádi – zobrazují cosi lidského, chyby, trapasy, nevhodná rozhodnutí, ponížení, to všechno, s čím se člověk v životě zkrátka setká a co nemá rád, dokud se to nestane nikomu jinému. A zároveň milujeme idoly, silné charaktery schopné zachraňovat svět. A Kladivo na čaroděje obsahuje kombinaci obojího. Právě zde vidím část klíče k popularitě série. S jejími hrdiny je velmi snadné se ztotožnit, ale i dělat si z nich legraci či je obdivovat.

Od série očekáváme – a dostáváme – ještě jeden atribut, a tím je nenáročnost. Kladivo na čaroděje připomíná oblíbený komediální seriál nebo kultovní akční film, zkrátka víte, že se u něj můžete vypnout, posadit se na gauč a hodit všechny problémy světa za hlavu. Tím, že má série do jisté míry připomínat seriálový formát, se tvůrci konec konců ani netají. Takže otevřete pivko, nohy na stůl a můžete se pustit do čtení.

Okořeňující variabilitu pak sérii dodalo střídání autorů. Pavlovskému se podařilo sehnat některá opravdu zajímavá jména – například Martin Antonín (který má k pekelným a nesvatým tématům vzhledem ke své tvorbě velmi blízko) či Darek Šmíd, dobře známý svým působením na žurnalistickém poli. I když se všichni vybraní spisovatelé drželi zavedených linií, bylo osvěžující všímat si drobných změn stylu – například Šmíd nabídl svůj impozantní rozhled spojený s originální poetikou, čímž se jeho Žrádlo pro psy stalo v rámci série možná nejvíce vybočujícím dílem.

Kladivo na čaroděje je přes své mládí již zavedenou značkou, a i když Pavlovský mluvil o ukončení série, těžko říct, zda se mu dát věřit. Čtenářů čekajících na jeho příběhy je stále dost a především, ve světě Felixe Jonáše nemůžete brát nic příliš vážně.

Stejně totiž nevyváznete živí.

Komentáře

komentářů