Každá smrt začíná životem. Ta Jemňousova začala docela odvážně, skoro jako píchání draka do zadku dřevěným dětským mečíkem, v plátové zbroji z dobře propečených steaků. Někteří tvrdí, že je tenká hranice mezi odvahou a hloupostí, ba dokonce že jde o totéž. Jiní dodnes věří v drakobijeckou techniku zvanou akupunktura.

Jemňous patřil do té druhé skupiny, a proto se rozhodl, že se stane nejslavnějším paladinem v dějinách. I přesto, že mu do regulérního paladina chyběla kromě půl metru výšky taky jakákoliv známka nadání pro boj nebo magii. Tyto dva nedostatky však doháněl megalomanským smyslem pro pohádkové cíle, odhodláním osla v říji a skálopevnou mantrou „nic není nemožné“.

Abychom tedy začali náš příběh: Jemňous zemřel. Docela očekávaně a nijak zvlášť hrdinsky. Tedy pokud měříte hrdinství činu počtem zachráněných životů a nikoliv poměrem nebezpečí a očekávaného úspěchu. Pokud byste se Jemňouse ještě za života zeptali, proč chce zkoušet smrtelně nebezpečné kouzlo nejvyšší třídy, přestože neumí vytvořit ani bublinový štít, ve kterém by se nezačal okamžitě dusit, pravděpodobně by vám odpověděl, že nic přece není nemožné.

Pro tohle vyprávění je tuto chvíli naprosto vedlejší, jak přesně skoro-paladin Jemňous zesnul. Na paladinské univerzitě se o této události stejně rozšířilo tolik fám a pověr, že pravda vedle nich jednoduše vybledla. Zajímavější bylo, co se stalo potom…

Ačkoliv je každý život jen začátkem věčně trvající smrti, většina příběhů vypráví právě o něm, o tom drobném uzlíku na nekonečné niti času. Obvykle se během něj děje něco zajímavějšího než souboj červů o poslední sousto na ohlodané kostře. A dokonce i nekonečně dlouhé utrpení v plamenech pekelných je receptem na nekonečně nudnou story.

Když Jemňous zemřel, psal se rok 123. Slovy raz dva tři. První rok druhého tuctoletí ve třetí kopě slunečních cyklů, počítáno od Velké pivní revoluce. Dnes byste řekli: „Staré zlaté časy. Všechno bylo jednodušší.“ Jenže už tehdejší kalendář vám dává důvod si za tenhle stupidní názor nafackovat.

Tehdy bylo všechno sakra složité. Tak například kameníci tesali náhrobky s nářadím, kterým byste dneska nanejvýš vyškrábli hnůj z koňského kopyta. A tak se není čemu divit, že tento příběh nabírá obrátky teprve o několik století později, kdy se nad hrobem v nejzapadlejší části Zapadlého hřbitova krčí silueta muže. Neznámý se svítilnou v ruce luští dávnověké litery, které vypadají, jako by je naškrábal opilý pirát svým protetickým hákem. Vskutku neobvyklá podívaná uprostřed zimní noci.

„U všech temných bohů, je to on!“ V krákoravém hlase chatrného muže se objevila takřka dětská radost. „Mám tě, ty můj nezbedníčku,“ zvolal a políbil studený náhrobek. Pak odložil lucernu a začal zběsile hrabat holýma rukama. Pak přešel na provizorní lopatku z květináče. Celou dobu do toho zasněně mumlal o zkáze světa otravných obyčejných lidí.

Mrtvolné noční ticho konečně prořízlo zaskřípění nehtů o kamenný sarkofág.

„Cha!“ rozlehl se mezi hroby vítězný výkřik. Stařec máchal nadšeně rukama a poskakoval kolem hrobu jako třináctka, která uviděla svého zamilovaného zpěváka bez košile. Pak se několikrát zhluboka nadechl, aby se uklidnil. Sáhl do kožené brašny a vytáhl několik pytlíků a lahviček. Uspořádal je do úhledné řady a zahájil jakýsi rituál. Ten sestával z rozlívání a rozsypávání obsahu nádob na kamenný sarkofág a odříkávání formulí v jazyce, který zněl jako poslední chrochtání podříznuté prasnice.

Podivný obřad byl zakončen rozlitím kozlí krve do tvaru septagramu a obyčejným zaklepáním. Takovým tím, kdy příchozí ani nečeká na svolení a vstoupí. Nekromant ale čekal. Napjatě očekával jakoukoliv známku svého úspěchu.

„Ue-uo-aaah-uu-u-a!“ Ozvalo se tlumené volání zevnitř sarkofágu.

Nekromant rozpřáhl ruce a vítězoslavně zvolal: „Povstaň, vystup zpět do světa živých! Povstaň a klaň se před svým stvořitelem!“

Víko sarkofágu se ani nehnulo, jen se zevnitř ozvalo tiché bušení.

„Ó, jaký jsi byl obávaný a mocný! Museli použít kouzla, která drží tvoji schránku uzavřenou.“ Nekromant sepjal dlaně, zakřičel magickou formuli a udeřil do šedého kamene. Zablýsklo se a víko s praštěním puklo. Takřka se celé rozsypalo.

Zpod sutin se vydrala ruka, pak i druhá. Pak hlava, na první pohled nepoznamenaná staletími. Vlasy, svaly, kůže. Všechno bylo na svém místě, jen pokryté prachem z rozdrceného kamene. Oživená mrtvola se soukala ven ze sarkofágu.

V tu samou chvíli se začaly ozývat hlasy z nedaleké vesnice. Nekromant spatřil světla pochodní a povyk pobouřených vesničanů, který už dobře znal.

„Pospěš, můj velký válečníku, jdou si pro nás!“

Odpovědi nebylo rozumět, ale znělo to, jakoby naříkání upíra, kterého někdo vzbudil na čaj o páté. Za hlavou se ze sutin vynořilo tělo a pak až příliš brzy nohy. Nekromant zamrkal překvapením. „Kde je zbytek?“ podivil se rozhořčeně. „Že bych něco zkazil při vyvolávání?“

„Jaký zbytek? Byl jsem tam jen já. Jmenuji se Jemňous,“ odpověděla půlka běžného paladina.

Nekromant se zatvářil, jako by zadržoval prdy. Pak se rozesmál nekontrolovaným smíchem bláznů. Zatímco se chechtal jako pominutý, zpoza kopce se vynořil naštvaný dav s loučemi. Takový ten pravý naštvaný dav, plný sedláků s vidlemi a cepy, hájících svou ves proti silám zla.

„Pane?“ pípnul nesměle čerstvě oživený Jemňous. „Co to je za lidi?“ Nekromant se ohlédl.

„To je, můj drahý paladine Jemňousi, naštvaný dav. Měli bychom utéct.“

Při slově utéct Jemňous ožil. „Utéct?! Paladin nikdy z boje neutíká!“ zvolal. Evidentně to byla jedna z jeho oblíbených frází. „Nebojte se, ochráním vás v magické bublině.“

„Belenova sluneční koule, volám tě! Snes na nás svůj zlatý déšť!“ Padlý skoro-paladin tleskl dlaněmi a kupodivu mu z nich vyšlehla oslnivá záře. Koule světla se roztáhla do všech stran rychlostí šípu a usmažila nic netušícího nekromanta na uhel. Zavládlo ticho, vzhledem k místu i událostem doslova hrobové.

Jemňous se šokem ani nepohnul. Dav ho napodobil. Jemňous se konsternovaně podíval na více-zděšený-než-naštvaný dav. Ten na oplátku zíral na Jemňouse. Pak se členové davu rozhlídli po sobě navzájem, jako by se ujišťovali o správném postupu v této poněkud neočekávaně výbušné situaci.

„ZACHRAŇ SE, KDO MŮŽEŠ! JE TO DÉMON! DÉMON Z PEKEL!“ Dav udělal čelem vzad a s rykem uháněl od toho monstra, které bez mrknutí usmažilo mocného nekromanta.

Jemňousovi poněkud déle trvalo, než vůbec pochopil, co se děje. Snažil se poskládat si vzpomínky a události, z jeho pohledu zatím dost surrealistické. Paladinská zkouška – nepovedené oživovací kouzlo – tma, smradlavá kamenná rakev – hřbitov a zvláštní chlapík v plášti – naštvaný dav ve futuristických hadrech a se supermoderními vidlemi. Vysvětlení bylo jasné. Musel umřít a v daleké budoucnosti jej vyvolal nějaký kouzelník, takže teď je z něj vlastně nemrtvý.

„Výborně. A oni si teď myslí, že jsem zrůda. Já, ctihodný člen paladinského řádu. Skoro.“ Rozhodl se, že to tak nenechá. „Počkejte!“ Zakřičel na mizející dav. „Počkejte, já vám to vysvětlím!“

Jemňous se rozběhl z kopce za prchajícími farmáři. Jakmile si ho všimli, propadli ještě větší panice. To znamenalo, že se začali překotně zbavovat vidlí, loučí a vůbec všeho přebytečného, včetně některých tělesných tekutin. Taktika to nebyla úplně špatná. Jemňous se několikrát málem přerazil o vidle. V pádu pak šlápl na hrábě a vyrazil si několik nemrtvých zubů.

Zvedl tvář z páchnoucí mazlavé hmoty a sledoval, jak první lidi, kteří se ho kdy báli, mizí mezi staveními v blízké vesnici.

„Tak toto je můj nový život? Život mrtvoly?“ zamumlal bezzubý nemrtvý skoro-paladin. Cítil se na dně. Jako by posmrtný život neměl smysl. Vždyť ani ty hovna na jeho obličeji už nesmrděly jako dřív.

„Jak se mám stát skutečným paladinem a konat dobro, když mě chtějí upálit a rozčtvrtit?“ Jemňous se rozvzlykal. Jestli něco nečekal, tak to byl takhle mizerný posmrtný život. Jako paladin měl být v ráji, obklopen zrůdami, které by mohl porážet, a sličnými pannami, které by ve vší počestnosti ochraňoval. Měl pít křišťálově čistou vodu a trávit věčnost rozjímáním. Místo toho všeho teď trpěl v rozkládajícím se těle a jeho jedinými přáteli byli červi, kteří ho navíc jenom využívali, vyžírky jedny.

„Chtěl bych být zase živý,“ povzdechl si. „Posmrtný život stojí za hovno.“

„Chci být živý!“ rozkřikl se na okolní temnotu. Pak se dal do breku, což mu zabralo dobrou hodinku. Pak se mu vír myšlenek začal vracet do obvyklých kolejí. Bylo zajímavé, že jako nemrtvý byl úplně stejný jako živý – zůstaly mu vzpomínky i jeho nesnesitelně neobytný optimismus. Ten se po prvotním šoku hlásil o slovo.

„Nic není nemožné.“ Jemňous se zakřupáním zvedl hlavu a upřel mrtvolný pohled do dálky. „Nic není nemožné. Zemřel jsem a teď si tu sám pro sebe mluvím, takže zvládnu cokoliv,“ uzavřel svou úvahu.

Jemňous se odhodlaně posadil a v tu chvíli byl opět tím nadšeným paladinským učněm jako zaživa.

Bleskurychle ze sebe vysypal proud slov v jednom ze starých čarodějných jazyků, i když trochu šišlavě kvůli chybějícím zubům. Jakmile dokončil formuli, zabodl si ukazováček doprostřed čela. Padl naznak, jako by ho odkopl kůň. Svět kolem hučel a točil se v temných kruzích. Pak se konečně začal ustalovat a z nejasných šmouh se opět staly stříbřitě zářící hvězdy.

Jemňous se zhluboka nadechl a v tu chvíli věděl, že se mu oživovací kouzlo podařilo lépe než minule, když u něho zemřel. Tehdejší cvičné oživení ropuchy vlastně proběhlo také úspěšně, pouze s vedlejším následkem na Jemňousově životě. Tentokrát ale zemřít nemohl.

Znovu oživený paladinský učeň vyskočil na nohy a zajásal. Teď skutečně žil, nebyl pouze chodící mrtvolou. Cítil lehký vánek ve vlasech. I ten zápach výkalů už byl zase jako dřív.

Jemňous cítil, že nyní dokáže všechno. A chtěl dokázat ještě víc. Rozhodl se začít u oživení všech ostatních paladinů a vymazání démonů z povrchu země. Nic přece není nemožné a žádné cíle nejsou příliš velké.

Komentáře

komentářů

About The Author

Redaktor MFantasy od roku 2006. Kromě vlastní povídkové tvorby se věnuje i publicistice a především knižním recenzím. Pokud narazíte na jeho tvorbu, můžete očekávat vše od temné po humornou fantasy. Za největší výzvu považuje historickou fantasy a vystupování před větším než malým množstvím lidí. Až ho budete žádat o autogram, nedivte se, že hrozně škrábe a namalovat umí jen sluníčko. Všechny články autora zobrazíte kliknutím na jméno v záhlaví článku.