Navenek může Tereza „Temnářka“ Matoušková působit jako další autorka píšící variace na hrdinskou fantasy pro mladé dívky. Její svět je plný čarodějů, jeden z hlavních hrdinů si skvěle rozumí s draky a po paloucích tančí víly. Temnářčino pojetí fantasy se ale blíží víc Malazské knize padlých než lyrickým variacím na tolkienovské příběhy…

Magie podezřele připomíná moderní vědu, společnost víl má blíž k velmi nesnášenlivým feministkám než k něžným, éterickým bytostem a s vznešenými plazy to také není jednoduché. Přestože své hrdiny obdařila mocí zásadně utvářet podobu světa, nijak je nešetří. Namísto vzdychání po pravé lásce pro ně připravila pot, krev a slzy. Vše v míře nevhodné pro děti a křehké dušičky.

Autorku pro Vás vyzpovídala naše redaktorka Jana Elinor Poláčková.

Hlavní protagonisté příběhů z Podmoří jsou, až na výjimky, bohové. Jak je pro autora – i pro ně samotné – obtížné skloubit jejich soukromí s „profesním životem?

Bohové z Podmoří nejsou tak vzdálení běžným smrtelníkům, jako to bývá ve fantasy literatuře obvyklé. Jejich místo na vrcholu pyramidy není samozřejmostí, musí se o ně neustále obávat. Existuje zde přirozený cyklus výměny panteonů a noví bohové se rekrutují právě z řad magicky nadaných smrtelníků. Zachovávají si proto svou lidskost. Skloubit soukromí s kariérou veřejně známé osobnost není vždycky jednoduché – to neznají jenom bohové, ale všichni politici, herci, spisovatelé… Vždycky je otevřená možnost, že vás někdo někde uvidí a vynese z vašeho soukromí něco intimního.

detivaniceJe pro tebe jako pro autora náročnější psát někoho z nich nebo máš větší problém s řadovými smrtelníky? A co interakce mezi oběma skupinami?

Každý charakter je specifický, myslím, že je jedno, jestli je to bůh, smrtelník nebo třeba zvíře. Vždycky je nejdůležitější se na svět podívat očima dotyčného. To samé platí i ve vztazích mezi postavami. Hádka mezi dvěma milenci může být stejně vášnivá, ať už se jedná o boha a člověka, nebo dva lidi.

Ve všech tvých podmořských knihách (Hladová přání, Vílí kruhy, Děti vánice) hrály dominantní úlohu vztahy uvnitř rodiny a různé podoby rodičovství. Do jaké míry se přikláníš na stranu „důležitá je hlavně péče“ a do jaké „hlas krve rozhoduje“?

Jsem vystudovaná bioložka, proto vím, že velký vliv má obojí. Podívej se na děti, které vychovaly zvířata v divočině, mnoho lidského na nich není. Neobejdeme se bez společnosti jiných bytostí a ty nás formují. Jak moc může dětskou duši zohavit týraní nebo dokonce jen nezájem ze strany rodičů? Ovšem potom je tu druhá stránka věci. Můžeš stokrát vychovávat z vlka mírumilovnou ovci, ale stejně nakonec převáží vlčí nátura. Každá osobnost je složeninou střípků a střípečků, něco je nátura, něco výchova, občas jdou ruku v ruce, občas spolu vedou válku.

S předmětem tvého studia souvisí i jiné dominantní podmořské téma – odpovědnost inteligentních bytostí za zásahy do ekosystému a za své vlastní výtvory. Samotné Podmoří je magickým habitatem vytvořeným po ničivé globální válce. Co tě na těchto motivech tak fascinuje, že se tvým psaním vinou jako tenká červená nit?

V recenzích mi kdosi vytýkal, že píšu ekologickou agitku, s tím však rozhodně nesouhlasím. Nemám důvod psát agitku. Je pro mě důležité sledovat a popisovat, jak věci fungují. Už od útlého věku mě fascinuje etika ve vědě (v devíti letech jsem hltala Crichtonův Jurský park), nějakou dobu jsem se jí věnovala i na vysoké škole. Fascinuje mě ta tenká neviditelná linie, která dělí důležité objevy od morálně nepřípustných zrůdností. Vlastně je to jenom věcí konkrétní společnosti, kam tu linii položí. Tak třeba – kdybys přišla o ucho, přišlo by ti v pořádku nechat si nové vyrůst na geneticky upravené kryse? Není to týrání zvířat? A co v případě, že nějaký zmetek uřízne nevinné desetileté holčičce nos a uši? Nebylo by fajn, aby měla možnost nechat si vypěstovat nové a nechat si je přišít bez dalších komplikací?

vílí kruhyMnozí čtenáři by byli překvapeni, že jsi tímto způsobem kladení otázek a (ne)nacházení odpovědí našla cestu zrovna k psaní fantasy, od níž si slibují spíš nenáročnou zábavu. Proč právě ona a ne sci-fi? Co tě přitáhlo zrovna k ní?

Každý příběh si žádá své. Já osobně jako autor příliš nerozlišuji mezi žánry. Pokud mi intuice říká, že by se tohle vyprávění mělo odehrávat v současné Praze, zasadím ho do současné Prahy. Fantasy je pro mě výzva právě proto, že ho většina čtenářů považuje za nenáročné čtení a programově nehledá žádné hlubší vrstvy nebo pravdy o životě. Aspoň podle toho, co vidím kolem sebe. Baví mě spojovat zdánlivě nespojitelné. Proto asi nikdy nebudu komerčním autorem, nudí mě zažité vzorce.

Velkou část tvého volného času zabírá už několik let výuka tvůrčího psaní a porotcování literárních soutěží. Sleduješ mezi začínajícími autory nějaké změny trendů? Jsou dnešní nováčci nějak odlišní od těch před třemi lety nebo od dob, kdy jsi s psaním začínala ty?

Ano a ne. Stále tu máme patnáctileté ambiciózní autory, kteří si nevidí na špičku nosu a máme tu stejně staré stydlivky, které píší líp než leckterý čtyřicátník. Holky píšou romantiku, kluci o druhé světové válce. Trendy se ale samozřejmě mění, pamatuji se, že před pár lety letěli upíři a ztracené gothické duše, dnes mládež táhne spíše k dystopiím. Ustupuje klasická fantasy ve stylu Dračího doupěte, nahrazují ho nové žánry, jako je třeba steampunk, spousta mladých lidí je fantastikou znechucena a navrací se k mainstreamu.

Pokud bys měla poradit začátečníkům tři věci, které by to byly?

Žít, číst, psát. Zní to poněkud fádně, ale podle mě jsou za každým dobrým příběhem životní zkušenosti. Nemusí to být třeba na první pohled zjevné, protože literatura (a fantastika obzvlášť) nastavují realitě zamlžené zrcadlo, ale tím je to důležitější. Čtení je zase nejjednodušší způsob, jak odkoukat vyprávěcí postupy a rozšířit si slovní zásobu. No a proč je důležité psát asi říkat nemusím.

Komentáře

komentářů