Čarodějný učedník Akvin musí opustit bezpečí Akademie. Vypravuje se na jih, aby očistil své jméno a odhalil zrádce, kterým může být jeho dávný přítel.

Akvin – Cesta čaroděje otevřela dveře do nového fantasy světa, na kterém Pavel Mareš pracuje už přes deset let. Seznámili jsme se zde s chlapcem Akvinem, který ušel několikaletou cestu z dřevorubeckého srubu až na pozici svobodného občana a čaroděje prvního kruhu.

V pokračování s názvem Akvin – Druhá tvář se opět do hlavní role postavil Akvin, šestnáctiletým student kouzel v říši, kde je magie poměrně běžnou záležitostí. Poslední den školy je však Akvin bezdůvodně napaden učitelem Finlarem a v sebeobraně ho zabíjí. To vyvolává vlnu nevole hlavně u mistra, u kterého sám Finlar studoval, a Akvin je za trest poslán do služby posádky z jižní tvrze zvané Strážní Věž. Tam se stahuje mnoho čarodějů, protože zprávy z Jižního hvozdu mluví o srocování orčích klanů pod korouhví jednoho vůdce. Mezitím Akvin pátrá po příčinách Finlarova útoku a zjišťuje, že pravděpodobně nejednal z vlastní vůle. Potenciální viník také odcestoval do Strážní Věže, a tak si Akvin dává za cíl odhalit pravdu a očistit své jméno.

Jedná se o příběh plný kouzel, lásky, věrnosti, ale i podlosti, zradě a ano i smrti. Druhý díl Akvina se blíží a cesta čaroděje se nám začíná klikatit. Je nebezpečnější, temnější a mnohem náročnější, protože z dítěte se stává dospělý muž ve světě, který příliš dlouho balancoval na ostří nože a brzy nastane doba, kdy se musí na jednu stranu nachýlit. Akvin je často nucen tasit zbraň, ale nečekejte nějakého zázračného řezníka. Je to pořád ještě student. Ovládá kouzla a používá je, umí se ohánět mečem i holí, ale zdaleka není ve stavu, že by mu nešlo o život.

 

Více informací o knize i autorovi na:

Web: http://www.akvindasarakesh.sweb.cz/

Facebook: http://www.facebook.com/akvindasarakesh/

 

Podpořte projekt na Startovač.cz!

 

„Celkově jde o ‚sluníčkové‘ dílo, pro mě osobně vítaný odpočinek po několika dark fantasy. Podle mého názoru ale Akvin trochu trpí jednak na to, že je to onen milovaný a nenáviděný první díl velké série, a také trochu na nezkušenost autora. Zároveň se mu ale daří vyvolat pocit touhy, jak to celé bude pokračovat. Kde se skrývá zlo? Jaké budou magické souboje v plné polní? Co dál skrývá svět románu?“

Marek Dvořák, recenze na Akvin – Cesta čaroděje na MFantasy

 

Ukázka z knihy:

Příchod nebo spíše příval chlapů z nálevny ho okamžitě probudil. Když viděl, jak vypadají a ucítil štiplavý pot, pach moči a zvratků, rozhodl se, že na noční útěk je stejně vhodná doba teď, jako později.

Sbalil si věci, propletl se mezi ožraly (několik z nich bylo popadáno i na dřevěných schodech), přeskočil pár nechutných louží, obešel děvku, která se ani nenamáhala s oblékáním a chrápala na celý lokál se dvěma stříbrňáky v ruce, a vyšel do stájí. Puch hnoje byl oproti tomu, co cítil v krčmě, opravdovým rájem pro jeho nos. Akvin nasadil na rozespalou starou kobylu postroj a ani se nedivil jejímu popudlivému odfrknutí. Pak ji chytil za uzdu a vyvedl ji ze stáje na svěží noční vzduch.

akvin2Hostinec stál sice na rozcestí, ale to rozcestí bylo uprostřed lesa. Tmu pod rozložitými korunami stromů protínalo pouze měsíční světlo odražené od zurčící řeky. Akvin se pokusil vyhnout severní cestě a jít mezi stromy, ale kobyla byla tak nespokojená, že nakonec své snahy vzdal a pokračoval na sever normálně po cestě.

Možná za to mohla ta tma, ale Akvin nabyl přesvědčení, že zeťové a vnuci Kryštofa ze Sigharpu svoje povinnosti o udržování cesty neberou zdaleka tak vážně, jako sám Kryštof a jeho děti. Když kobyla podruhé klopýtla, Akvin z ní slezl a vedl ji přes výmoly raději pěšky. Uklidňující zvuk řeky a ranní vlahý vzduch dělaly mladému čaroději dobře. Těšil se, jak si s prvními paprsky slunce sedne na břeh a nasnídá se. Tyhle myšlenky úplně vytlačily strach z černého ptáka. Akvin si zase začínal myslet, že by se snad mohlo jednat jen o náhodu. Sice prokletě nepravděpodobnou, ale přeci jen o náhodu.

Ještě se ani nerozednělo, ale černá noc už pozvolna přecházela v šedavé svítání, když před sebou zaslechl zpěv a uviděl světlo lucerny. Parta opilců vyrazila k Righistu. Světlo z lucerny létalo vzduchem, jak asi světlonoš mával rukama do rytmu, respektive marně se o to snažil. Obejít je nebylo kde, a tak Akvin vsadil na jejich podnapilý stav a rozhodl se, že kolem nich prostě projede. Nasedl na kobylu, která ostře zafrkala, a vyjel.

Uviděl tři muže, z nichž jeden nesl lucernu.

„Dobrý večer,“ pozdravil je.

„Dooobrý, doooobrý!“ houkl světlonoš.

Akvin projel kolem něj a říkal si, co asi pánům řeknou jejich ženy, až s ranním kuropěním dorazí do svých postelí. Vtom ucítil náraz. Někde ze tmy se vyřítil čtvrtý muž a vlastní vahou ho srazil z koně. Dopadl na něj a vyrazil mu dech. Něco prasklo a chlapec věděl, co to bylo – flétna, kterou dostal o elfího pána Welleta, ještě jako dítě. Chlapec se zuřivě zazmítal, ale dostal pěstí do obličeje. Ucítil pach alkoholu a potu a zvedl se mu žaludek. Obdržel další ránu a slyšel, jak se chlapi smějí.

„Jsem říkal, že dneska bude dobrej večer, chlapi,“ povídal světlonoš, „nalož mu ještě a můžeme se svézt domů pěkně na koni.“

Chlap, co na Akvinovi seděl, se rozmáchl k další ráně a chlapec se pod ním kroutil jako had, ale chlap byl mnohem těžší. Zatracená mudgarská krev, pomyslel si Akvin, když dostal druhou ránu, přímo na oko od tohohle obra.

„Copak máš v těch brašnách?“ ptal se světlonoš a přešel ke kobyle. Ta, místo aby se splašila a připravila ty darmošlapy o kořist, prostě idiotsky stála na místě. Co víc, měla skloněnou hlavu a přežvykovala nějakou trávu, která na cestě rostla.

„Ty, Klinte! On má meč,“ řekl jeden z kořistníků, když taky přišel ke koni a uviděl k sedlu přivázanou pochvu s mečem.

Ten jsem si tam dal, abych ho mohl rychle vytáhnout, nadával si Akvin.

„To bude nějakej sráč čarodějnickej nebo rytířskej nebo vojenskej. To jsme se na to měli asi vykašlat,“ začal lamentovat ten druhý, zatímco Akvinův věznitel mu uštědřil další ránu do obličeje.

„Špatně se na to koukáš, Parrete, starý brachu. To akorát znamená, že si dneska víc namastíme kapsy. Dokonce možná dezertoval, nemůže tomu tak být?“ říkal Světlonoš. „Pak bychom to asi měli někomu nahlásit. Možná nás odmění.“

„Neříkej blbosti, Klinte, zavřou nás a budeme mít po ptákách,“ říkal ten, co objevil meč.

„Ne, pokud je to dezertér. Moc málo se spoléháš na attarmijskou mašinérii, Valille. Přitom je tak jednoduše primitivní. Chytat dezertéry je záslužná činnost.“

Ten, kterému říkali Klint byl mnohem střízlivější, než na kolik se zdál. A vychytralý. Akvin už věděl, že silou tu nic nezmůže, tak třeba se z té situace dostane jinak.

Šanci mu dal sám Klint, když řekl: „Přestaň do něj bušit, Blughoši. Musíme se našeho nočního společníka na něco zeptat.“

Blughoš trochu smutně z Akvina slezl, ale ten, než mohl zareagovat, ucítil špičku svého vlastního meče na svém hrdle. Lucerna stála opodál.

„Chlapče, zeptám se tě a chci slyšet pravdu, rozumíme si? A věř mi, poznám, když mi někdo lže. Takže, jsi dezertér?“

„Ne,“ řekl Akvin a meč ho trochu škrábl, „cestuju do Righistu!“

„Ale, a co bys dělal v naší vsi. Nepamatuji si, že bys k nám někdy přivandroval a já znám všechny z Righistu.“

„A znáš Kryštofa ze Sigharpu? Je to můj přítel a přítel mého strýce,“ lhal od boku Akvin, „zranili mě v boji s orky, dostal jsem…, opušťák, abych se zregeneroval, tak jsem se rozhodl navštívit strýčkova známého. Taky jsem ho znával jako malej.“

„Ty znáš Kryštofa ze Sigharpu? Ten je odtud ale poměrně daleko ne?“

„Kryštof říkal, že tady máte nějaké problémy s cestou, že potřebuje poopravit. Jsem voják, když nepracuji, nudím se.“

akvin3„Nevypadáš, že bys měl nějaká vážná zranění, která by potřebovala regeneraci,“ Klint dal na to slovo takový důraz, aby Akvin pochopil, že běžný voják by asi taková slova ve svém slovníku mít neměl. Kde se je ale naučil Klint, pomyslel si Akvin.

„Bojoval jsem se šamanem, jsou to jiná zranění. Zasáhl mě kouzlem a to mě trochu popletlo. Občas mám pak výpadky paměti nebo záchvaty,“ lhal Akvin a samotného ho překvapovalo, jak zní přesvědčivě. Nebo si alespoň myslel, že tak zní. „Nejsem už teď vhodný kandidát do jednotky, nejsem spolehlivý.“

„Zná Kryštofa, šéfe, to musí bejt našinec,“ říkal Parret.

„To mi nestačí,“ odpověděl ostře Klint, ale sundal hrot Akvinova meče z jeho krku a dovolil mu postavit se. „Kryštofa tu znají široko daleko všichni. Pokud ho ale opravdu znáš, pak budeš určitě vědět, jak se jmenuje jeho dcera, která žije v Righistu. Určitě ti řekl, abys ji navštívil, když tě k nám poslal.“

„Jistě, ta mě jako malého pořád štípala do zadku,“ zavzpomínal si lživě Akvin, aby získal trochu času, a usilovně přemýšlel. Jak se zatraceně jmenovala… „A její jméno…“ bylo od V, určitě bylo od V… „Valerie.“

„Tak co myslíš, Klinte?“ zeptal se Valill. „Je to zběh, nebo ne?“

Akvin hleděl do Klintových klidných očí a ten zas koukal na něj.

Pak pokrčil rameny a řekl: „Nebudeme to riskovat. Blughoši! Seřež ho do bezvědomí, ale nezabíjej ho, přesvědčíme se ve vsi, jestli má jen blbou paměť na jména, nebo jestli je to prolhaná krysa.“ Blughoš vyrazil Akvinovým směrem a ten malátně ustupoval. „Pokud ses opravdu jenom spletl,“ dodal Klint, „tak se ti ráno omluvíme.“

Blughoš už se zase napřahoval, ale Akvin měl náhradní plán. Začal kouzlit.

„Co to je, šéfe?“ ptal se Blughoš, když pozoroval, jak Akvin kroutí rukama a mumlá u toho.

„To by mohl být jeden z těch jeho záchvatů, ne?“ říkal místo Klinta Valill, ale Klint už byl ukrytý za nejbližším stromem, když Akvin zakřičel na celý les: „!Ku-Tha!“

Náraz vzduchu odhodil Blughoše přímo na Valilla a oba se začali válet po zemi.

„Ty kurvo!“ zakřičel Parret, „co to do prdele děláš? Seš snad nějakej zasranej mág, nebo co?“

Akvin už ale připravoval další kouzlo.

Když to Parret uviděl, zastavil, zvedl ruce v obranném gestu a říkal: „Ne, já to tak…“

Ale to už dostal dalším přívalem vzduchu ránu přímo na prsa a spadl na zvedajícího se a hekajícího Blughoše. Toho náraz dopadajícího těla přimáčkl na Valilla, který přidušeně zaklel. Akvin ale věděl, že je to jen otázka času, než se zvednou a on už měl sílu jen na jedno, dvě kouzla.

Alespoň, že už se mi ty poryvy daří sesílat. Snad je kletba zlomena, říkal si chlapec v duchu.

To už se k němu ale plížil Klint a Akvina zachránila jen prasklá větvička od toho, aby byl zavražděn zezadu vlastním mečem. Instinktivně uskočil vpřed a dopadl na Klintovi válející se kumpány. Nezdržel se ani chviličku, překulil se přes ně a vymrštil se na nohy. Několika skoky se řítil ke svému koni, při tom dupl na nataženou ruku jednoho z těch tří. Klint mu ale byl v patách. Akvin doběhl ke kobyle a ta si právě v té chvíli uvědomila, že by bylo naprosto ideální se splašit. Vyskočila, jak kdyby ji někdo bodl, a zmizela v lese.

Komentáře

komentářů

About The Author