Světlo hvězd teď hrdě pluje

Jako posel ke mně sem

To co v noci nádherné je

Skryje nový den

 

Aby zase s příštím šerem

Hvězdy všude zářily

Aby zlu a nenávisti

Plány mařily

 

Aby jejich čistá síla

Dokázala zasáhnout

Kdyby někdo chtěl zakázat

Hvězdám nebem plout

 

A pak moje hvězda krásná

Majákem se může stát

Majákem co říká jasně

Chráněn je ten kdo má rád

 

Střež se každý, kdo jsi zlobou

Vztekem, pýchou zasažen

I když vidět jsem jen v noci

Strážím také den

 

Střež se každý, kdo chceš jenom

Pro svou pýchu druhé mít

Kdo chceš, abys rozhodoval

Jak ti druzí budou žít

 

Dokud krásné moje hvězdy

Nad mou hlavou budou stát

Mé svědomí bude čisté

Plamen dobra bude plát

Pomalu se stmívalo a tráva na Aldaminském kopci voněla teplým večerem, ve kterém jen vlahý vánek ochlazoval rozpálený vzduch.

Seděla v trávě a dívala se z kopce dolů, tam kde v dálce spatřovala světla Balzdeje, jejího rodného města. Hleděla zamyšleně, přesto však opatrně, aby ze samých vzpomínek nepřipravila své smysly o obezřetnost a nemusela čelit hrozbám okolního lesa. Seděla a dívala se. Vzpomínala na dobu, kdy se mohla bez strachu procházet balzdejskými ulicemi, zdravit všechny okolo a užívat si života.

Nyní však musela přežívat v lese, vyhýbat se dravcům i lidem, zlým přízrakům a všemu, co by jí mohlo ublížit. Mezi lidi nemohla. Zavřeli by ji do klece a nechali tam po zbytek jejích dní pro výstrahu ostatním. Nikdo by jí nepomohl. Buď by se bál, nebo by opovrhoval její existencí. Ano, to vše byl trest za to, že se nepodrobila vůli syna všemocného vládce Balzdeje, krále Malivarse. Tak jak moc ji mladý vládce chtěl získat, tak moc by ji chtěl nyní trestat za její opovážlivost. Slovo krále a členů jeho rodiny bylo zákon a ona ten zákon porušila. Mohla však jinak? Mohla být proti své vůli s princem, který ji chtěl získat jen pro její krásu jako trofej? S princem, který poslal ve stínu noci nájemného vraha na jejího milého Alnida…

Dost! Více vzpomínek, tak strašných, neunesla. Byly to sice již dva roky, co se ty strašné události odehrály, ale její srdce stále nemohlo unést tak strašnou nespravedlnost a tolik žalu. Tak tam jen tak seděla v trávě a plakala. Nad nespravedlností, nad lidským zlem a nad mocí těch, kteří takovou moc neváhají zneužít k zločinům. A také pro Alnida, kterého nechal princ Nardek tak zákeřně odstranit z cesty.

A přece to byl zázrak. Zázrak že tak dlouho přežila v lesích, že se nestala obětí šelem, a hlavně že nebyla dopadena. Do lesa však chodila odmala a dobře se v něm vyznala. Možná to ji zachránilo, když hledala jídlo, místa kde se ukrýt před deštěm a kde přečkat noc. Přežila, i když by si mnohdy přála, aby tomu tak nebylo. S lidmi se dlouhé dva roky nestýkala, kromě spřízněné duše v podobě ženy Maraciel, staré léčitelky, žijící na okraji Balzdeje. Ta v nouzi vždy pomohla. Saté k ní však chodila jen zřídka, když jí bylo opravdu úzko. Nechtěla kořenářku vystavit hrůze, která by ji při prozrazení čekala. Ale nebýt této ženy, první měsíce by Saté v lese nevydržela.

Byla již tma, když na dveře Maraciel někdo zaklepal. Stará žena však již tušila a rychle otevřela dveře.

„Saté, moc ráda Tě vidím, pojď dál dítě. Ty jsi plakala? Pojď se posadit, hned Ti dám polévku.“

Mluvila k dívce vlídně, aby jí trochu pomohla od jejího trápení.

„Víš, že se mnou můžeš zůstat, pokud bys chtěla,“ dodala ještě.

„Děkuji Maraciel, jsi moc hodná, ale nechci. Ne snad proto, že by mi s tebou nebylo dobře, ale nedovedeš si představit, co by ti udělali, kdyby mě tu našli,“ odpověděla Saté.

„Ale co by mohli staré ženské? Ale jak myslíš. Jen si pamatuj, že u mě máš vždy dveře otevřené. Jen na sebe buď tam venku opatrná, však víš, halští vlci, stromová zmije…“

„…šedé kočky a jedovatá tráva. Já vím Maraciel,“ přerušila dívka ženu s úsměvem. Ta se na ni vážně podívala.

„Ale hlavně si musíš dát pozor na rudooké. Vím, co chceš říct. Ale to, že ty přízraky nikdo neviděl zblízka, neznamená, že tam v hlubokém lese nečíhají na své oběti,“ nenechala se Maraciel odbýt ve svém kázání.

„Víš Maraciel, co jsou všechny přízraky proti lidem? Vždyť žádný vlk, ani rudooký mi nikdy neublížil tak jako oni,“ odpověděla Saté a léčitelka si jen povzdechla. Pak se obě ženy najedly a Maraciel uložila unavenou dívku do postele v tajné místnosti, kam jí dávala přespat vždy, když se k tomu Saté odvážila, nebo byla na konci se silami. Tentokrát byla ráda. V posteli nespala už skoro měsíc a pokaždé to pro ni byla vzácnost.

Většinou se ráno před rozedněním Saté vytratila do hloubky lesa, vybavená drobnostmi od její přítelkyně. Ne však dnes. Dnes byla v tajné místnosti potichu jako myška, protože ještě před rozedněním někdo zaklepal na dveře. Saté seděla v komnatě a poslouchala jakýsi rozhovor. Dívala se přitom klíčovou dírkou na vysokého muže v koženém plášti, který vypadal jako potlučené brnění po boji. Muž byl přesto upraven a jen několik dní neoholené vousy dojem dokonalosti kazily.

„Mnoho jsme o vás slyšeli Maraciel. Jste prý skvělá léčitelka, a jak bych tak řekl… i spřízněná duše,“ promluvil muž.

„Pokud si přejete léčitele, jsem vám k dispozici kdykoliv po rozednění, jinak nevím, o čem mluvíte, pane,“ odpověděla Maraciel opatrně a jala se dotyčného pakovat ze dveří.

„Musíme si promluvit hned!“ Trval naléhavě na svém neznámý cizinec a přistoupil do těsné ženiny blízkosti. Maraciel nervózně couvala a on se stále blížil. To už nevydržela Saté, vtrhla do místnosti a muže vší silou praštila po hlavě tyčí na roztloukání bylin v kotlíku. Muž se skácel na zem a ztratil vědomí. Toho obě ženy využily k jeho svázání.

„Kdo je to, Maraciel?“

„Nevím, Saté, ale jdi se rychle schovat, než se probere, aby tě neviděl,“ přikázala léčitelka dívce poté, co se muž začal trochu probouzet. Když se mu to povedlo zcela, začal se přes své svázání sebevědomě rozhlížet po světnici.

„Proč nepozveš svojí společnici, ať se s ní seznámím, Maraciel?“ Pronesl.

„Tady teď budu dávat otázky já,“ začala žena zhurta, že ji tak Saté nikdy nezažila. Tedy snad jen když si vzpomněla na prince Nardeka.

„Vida, vida, Maraciel. Jsem moc rád, že si chceš povídat. Asi tě zajímá, kdo jsem,“ pronesl rozvážným hlasem a žena přikývla.

„Jsem posel Rady čtyř a takové přivítání jsem tak trochu čekal,“ pokračoval muž a Maraciel se zarazila.

„Žádná Rada čtyř neexistuje. Po tom krveprolití, kdy gardu rady…“

Nedořekla. Ozval se trhavý zvuk a muž jediným roztažením rukou přerval provazy a vstal ze židle. Maraciel se zarazila. Muž na ní chvíli hleděl, pak sáhl do kapsy a vyndal medailonek s hlavou halského vlka uprostřed, lemovaný kolem znázorněním stromové zmije.

„Maraciel, vím, že jsem trochu neodbytný, ale Rada čtyř tě očekává,“ usmál se a jeho chování již bylo o poznání vlídnější, než předtím.

„Rada čtyř je mrtvá,“ trvala na svém Maraciel.

„Ale není, ty jsi toho ostatně důkazem. Jedině ty, bývalá členka Rady, můžeš pomoci… jo a prosím, ty už se neskrývej za tou stěnou, ať jsi, kdo jsi,“ otočil se muž k tajnému vchodu do Saténina úkrytu. Saté nezbylo nic jiného, než pomalu otevřít dveře a vstoupit do světnice. Oba se na sebe opatrně dívali.

„Maraciel?“ Pronesla Saté tázavě směrem ke své přítelkyni a ta se jen vlídně usmála.

„To je v pořádku, dítě. On nelže. Kromě Rady čtyř nezná nikdo mojí minulost,“ odpověděla stará žena.

„Kdo je on a kdo Rada čtyř?“ Ptala se Saté, která nevěděla, o čem je řeč.

„Rada čtyř? Byli to vládci této země před padesáti lety. Nikde se o nich nedočteš, protože to král zakázal pod přísným trestem. Nesmí se o té době mluvit, protože to byla doba svobodných a šťastných lidí, tedy taková doba, kdy ani král neměl moc, aby mohl páchat zlo. Rada čtyř tu byla vždy, když se o něco takového král pokusil. Špatná rozhodnutí mu zakazovala a v případě nutnosti krále zbavila trůnu,“ pronesla Maraciel zasněně.

„Ale vždyť před padesáti lety vládl král Vals,“ odpověděla Saté nechápavě, protože ji celý její krátký život učili o dobrém králi Valsovi, který přinesl lidem dobro a řád.

„Vals se nechtěl podrobit. Jednoho dne zaútočil na venkovní sídlo Rady v době jejího zasedání, nechal povraždit všechny gardisty a na ty, kterým se podařilo uniknout, poslal své hrdlořezy. Udělal to samé, co jeho pravnuk tobě, dítě. Zlé zločiny spáchal a vše svedl na smyšlenou zradu, které jsme se měli dopustit,“ vysvětlovala Maraciel.

Saté stále hleděla nechápavě a tak ji Maraciel vyprávěla o tom, jak jako členka Rady čtyř musela uprchnout, roky se skrývat, než se jí ujal bylinkář, který ji naučil léčitelství.

Vyprávění však přerušil cizinec, který naléhal, aby se Maraciel připravila na cestu.

„Dobře, ale já jdu také,“ pronesla rozhodně Saté a výmluvně ustaraný pohled Maraciel i cizince dával najevo, že z toho mají trochu obavy. Saté se však odbýt nenechala a ještě před východem slunce opouštěla trojice ve stínu zbytků noci malé stavení tam, kde byl hustý les a v něm jen úzké, málo používané pěšiny.

„Povídej Maraciel, jak ses stala členkou Rady čtyř?“ Vyzvídala Saté, když již byli dvě hodiny od Balzdeje a vzhledem k věku léčitelky zvolnili tempo chůze.

„Počkej chvilku, dítě, jen si sednu tady na ten kámen,“ oddechovala ona a pak začala vyprávět, jak byla spolu s ostatními k členství v Radě vychovávána a jak tam měla usednout na své dvacáté páté narozeniny, pokud by prokázala všechny své dobré vlastnosti.

„Jenže se stalo to, že dva členové Rady zemřeli za podivných okolností. Byli jsme čtyři čekatelé a dva hoši, o něco starší než já, byli vyloučeni, protože neprokázali své kvality. Zůstala jsem jen já a o rok mladší děvče Hileya. Mně bylo tenkrát sedmnáct a zbylí dva členové Rady se rozhodli, že pro zachování rovnováhy udělají výjimku. Mě i Hileyu podrobili několikaměsíčním zkouškám, které se nám kupodivu podařilo splnit. Rada díky tomu byla kompletní, i když v nezvyklém složení. Pak přišel král Vars a všechno bylo jinak,“ zamyslela se Maraciel a zadívala do prázdna.

„Maraciel, musíme jít dál. Pokud budete chtít, ponesu vás,“ promluvil společník obou žen.

„Mladíku, až budu potřebovat nosit, koupím si koně,“ odpověděla léčitelka muži a ten se na ni jen rezignovaně podíval.

„Kromě toho, jaksi jste nám ještě neráčil říci své ctěné jméno,“ rýpla si Saté.

„Gardisté nikdy…“ začal on.

„…své jméno nesdělují, protože už jen jeho známost vystavuje v nebezpečí je i jejich okolí,“ doplnila ho Maraciel

„Tato slova jsem neslyšela už padesát let. Mladíku, chceš mi snad tvrdit, že jsi opravdu gardista Rady?“ podívala se na muže, který se jen pousmál a jakoby nic se vydal první po pěšině, samozřejmě jen tak rychle, aby mu obě ženy stačily. Maraciel se na sebe se Saté podívaly a bez slova pokračovaly v cestě za ním.

Cesta lesními pěšinami šla velmi pomalu. Na léčitelce byla znát únava, ale přes časté odpočinky šla dál. Saté pomalu začínala protestovat proti délce cesty, ale gardista se jen otočil a sdělil oběma ženám, že jsou na místě.

„Co? Kde?“ nechápala Saté a rozhlížela se po okolním porostu neprostupné džungle. Gardista ukázal na křoví u skály a vydal se tím směrem. Dříve, než si Saté stačila zaklepat na čelo, odkryl porost a ženám se ukázal dobře maskovaný vchod. Jeskyně, kterou procházeli, byla úzká a trojice postupovala velmi pomalu. Všude byla tma a jen slabé světlo dávalo tušit konec.

„Stůjte!“ Ozvalo se vedle trojice. Nikdo z nich si ani nevšimnul, že tam nejsou sami.

„To jsem já, Gerlim,“ sykl gardista.

„Rád tě vidím, i když tě nevidím,“ zasmál se hlas ve tmě.

„A je po tajemství, Gerlime,“ prohlásila provokativně Saté a zaslechla ve tmě jen rezignované povzdechnutí.

Všichni došli až na konec jeskyně a před Saté a Maraciel se ukázala zajímavá podívaná. Dívali se na skalní průrvu, ve které stálo několik stavení, rostly ovocné stromy a na malých políčkách se zelenala skromná úroda. Průrva byla malá. Projít z jedné strany na druhou by trvalo jen pár minut, na šířku možná jen dvě. Malý, ale dokonale chráněný svět pro několik desítek lidí. Vysoké strmé skály zajišťovaly, že se žádný z těch několika málo poutníků nepokusí je překonat. Malý pramen v jeskyni dávající vodu. To vše dělalo z tohoto místa dobrý úkryt.

Všichni lidé se na gardistu a jeho dvě společnice dívali. On je s úsměvem zdravil a procházel kolem nich k malému domku, který se pyšnil dobře udržovanou zahrádkou. Na ní stála stará žena, která se ohnutá věnovala bylinkám. Když spatřila gardistu a jeho doprovod, upustila zahradnické náčiní a udělala pár kroků k novým návštěvníkům. Dívala se na Maraciel jako na zjevení a zároveň jako na nejhezčí obrázek.

„Maraciel, jsi to opravdu ty? Netušila jsem, že tě ještě někdy spatřím, ale nikdy jsem nepřestala věřit,“ pronesla rozechvělým, ale vlídným hlasem. Léčitelka se na ženu dívala a bylo vidět, že je trochu v rozpacích. Najednou však ztuhla a pronesla: „Hileyo?“

+ + +

Bylo ráno. Takových, kterých přijde ještě mnoho a kolik jich už bylo. Však jednou zvláštností se vyznačovalo. Pro Saté i pro Maraciel. Obě se po dlouhé době mohly vyspat bez strachu před pronásledovateli, nebo před prozrazením. Přestože se však probouzely odpočaté a svobodné, Saté v noci pronásledoval zvláštní sen. Sen o tmě, rudých očích, přesto však sen zvláštně uklidňující.

„Dobré ráno, dámy. Jaký byl spánek?“ Budila návštěvnice Hileya, která vstávala brzy. Když si byla jistá, že jí obě ženy vnímají, rozhodla se je seznámit s programem.

„Dnes toho máme celkem dost co na probrání. Svolala jsem Radu čtyř, za půlhodinku se s námi sejde,“ pronesla, čímž obě ženy donutila urychleně vstát z postelí.

„A ty jsi v Radě, Hileyo?“ zeptala se Maraciel.

„Ale kdepak, na to už jsem stará. Ale dala jsem ji dohromady. Jsou to dobří hoši a dívky, budou se ti líbit. Ale už pojďte,“ pobídla vlídně dvojici a všichni se za doprovodu Gerlima vydali směrem k největšímu stavení v průrvě, přesto však velmi malému.

Pomalu vstoupili dovnitř a před nimi se objevil malý sál, po jehož stranách sedělo několik desítek lidí. V jeho čele, na čtyřech skromných židlích, seděli dvě mladé ženy a dva muži. Jakmile Maraciel vstoupila do sálu, všichni se postavili za svých židlí, včetně nové Rady čtyř.

„Pojď k nim blíž,“ pobídla Hileya Maraciel a ta došla až ke čtveřici vlídně se tvářících mladých lidí.

„Proboha děvče, vždyť jim není ani dvacet,“ pronesla Maraciel, přičemž tím pobavila všechny přítomné, včetně samotných členů Rady.

„Vzpomeň si na sebe,“ rýpla si v dobrém Hileya, ale to už se nadechoval jeden ze členů Rady, aby všechny pozdravil.

„Zdravím všechny přítomné. Dnes se mi hovoří s velkou radostí, ale i velmi těžce. S radostí proto, že mám tu čest přivítat mezi námi Maraciel, padesát let ztracenou a znovu nalezenou členku původní Rady čtyř. Byla to jen náhoda, jen jedno poznání na Balzdejském tržišti před pěti lety, díky kterému započalo její hledání a nalezení.

Těžce proto, že se mi s trémou hledají slova, když tu se mnou stojí v jedné místnosti dvě členky původní Rady. Patří jim můj obdiv, má úcta a mé poděkování za všechny oběti, které této zemi přinesly.“

Poté si vzala slovo Hileya.

„Děkuji ti, Orste. Tak na nás ale zase nekoukejte jako na svatý obrázek. Prožily jsme toho hodně, to ano, ale nejdůležitější je teď budoucnost a to, co těm po nás připravíme.“

Hileya se odmlčela a od Maraciel si vysloužila dobrosrdečné popíchnutí, že jí to řečnění i po letech jde. Hileya však obrátila svůj zrak na Saté a potichu k ní promluvila.

„Saté, všichni tady vědí, kdo jsi. Mohla bych tě o něco požádat? Mohla bys promluvit k lidem o tom, co se ti stalo?“

Dívka se zprvu zdráhala. Před několika dny byla kořistí v lesích a nyní by měla mluvit před lidmi? Ale znovu se jí vrátily všechny vzpomínky. Dodala si odvahu. Hileya ji odvedla blíž k Radě.

„Je tu ještě někdo, koho vám chci představit. Je to Saté Andry.“

Mezi lidmi to zašumělo. Saté se rozpačitě a nervózně rozhlížela po síni. Pak začala mluvit. Ne jako řečník, ale její slova šla od srdce.

„Je těžké něco říci. Víte, ještě před dvěma dny jsem žila v lese jako psanec. Tedy vlastně stále psanec jsem. Již dva roky se musím skrývat. Začalo to tím, že si mě všiml princ Nardek. Povolal si mě k sobě. Vždy nás učili, že slovo člena královské rodiny je zákon a že jsou to milí vládci, kteří pro nás chtějí jen to nejlepší. A princ si se mnou jen tak povídal. Ptal se na můj život, na mého Alnida. Měla jsem pocit, že je milý a pozorný. Jenže si mě pozval znovu. A druhá schůzka už byla dost konkrétní. Sdělil mi, že si zasloužím jeho a ať zapomenu na Alnida. Byla jsem v šoku. Zdvořile jsem to odmítla. On mi vyhrožoval, že prý se o to postará a… promiňte,“ nemohla už Saté pokračovat. Omluvila se a posadila spět ke dvěma starým ženám, které ji utěšovaly.

Po oficiálním ceremoniálu došlo i na rozmluvy mezi všemi zúčastněnými. I Maraciel a Hileya si měly co říci a dlouho do večera se procházely a rozprávěly o dobách minulých, ale i o novějších zážitcích, včetně rány tyčí, kterou Gerlim od Saté schytal, čímž si dívka vysloužila obdivné pokývání Hileyino.

Noc však již pro Saté tak klidná nebyla. Stále se jí vracel ten sen. Divný sen. V příbytku byla sama. Maraciel stále rozmlouvala kdesi na druhé straně průrvy se svou dávnou přítelkyní a dívka najednou ucítila zvláštní pocit. Vtom to spatřila. Oknem se dovnitř cosi dívalo. Ve tmě noci bylo možné spatřit jen dva červené body. Dvě oči, které se dívaly dovnitř. Dívka ztuhla a nezmohla se na jediný pohyb, nebo výkřik. Ona, která strávila takovou dobu v lese, byla nyní ochromená strachem. Chtěla se pohnout, ale nešlo to.

Najednou to stálo uvnitř světnice. Saté rozeznávala obrysy postavy, která na ní upínala své oči, ty dva jasné body v prostoru, na které se dívka bála jen pomyslet a které znala jen z Maracieliho vyprávění. Přesto se dívala. Vše kolem utichlo a Saté měla pocit, že již není v průrvě, ale kdesi, někde, neznámo kde. Postavu jakoby ozářilo trochu světla a dívka vyděšeně ztuhla.

„Ne, to není možné,“ šeptla pro sebe a dívala se směrem k záhadnému zjevení. Nevěděla, co má dělat. Poznala ho. Před ní nestál zlověstný netvor. Ta bytost před ní nebyl démon, zlověstný přízrak, který ji chce připravit o život i duši. Poznala svého Alnida. Celá její bytost se chvěla úzkostí, žalem, ale i radostí a strachem. Nejistota, to byl ten nejhorší pocit, který prožívala. Nevěděla, co si má počít a tak tam jen se slzami v očích hleděla do zvláštně vypadající tváře toho, na koho již dva roky s bolestí v srdci myslí. Hlava se jí zamotala a pohled do červených očí byl to poslední, co si Saté z té noci pamatovala.

„Dítě, jsi v pořádku? No tak, prober se.“

Saté pomalu otevřela oči a spatřila, jak se nad ní sklání Maraciel s Hileyou. Když spatřily její vyděšený výraz, mysleli si nejprve, že měla nepěknou noční můru.

„Byl tu, viděla jsem Alnida,“ šeptla Saté a Hileya se od té chvíle tvářila velmi vážně. Byť se to snažila nedat na sobě znát, Maraciel si brzy všimla, že s její dávnou přítelkyní není něco v pořádku.

„Hileyo?“ Upnula na ženu tázavě zrak léčitelka. Žena sebou trhla a podle pohledu Maraciel poznala, že musí promluvit.

„Začalo to krátce po našem příchodu sem. Když jsme našli tento úkryt, poznali jsme, že tu nejsme první. Nebyli jsme si jistí, ale podle oltáře jsme se domnívali, že zde před mnoha lety žili lesní mágové, bytosti, o kterých se vždy mluvilo jen jako o legendách. Toto místo je silné, moc silné. Tak silné, že dokáže zhmotnit i duše, které nenašly pokoj. Mnozí z nás potkali ve snech své blízké, ale nikdy ne tak silně, tak živě.“ Hileya se odmlčela a každý pochopil, že už více neřekne.

+ + +

Uplynulo mnoho dní. Saté se již odvážila i do okolních lesů a ostatní nic nenamítali. Ona, která žila tak dlouho v lese, nebyla nebezpečím. Uměla se vyhnout nebezpečí i případným pronásledovatelům.

Tak se stalo, že jednou odešla a už se nevrátila. Mnozí ji ten den hledali, ale dívky nebylo.

„Kde… kde to jsem?“ zamumlala Saté a snažila se zorientovat. Ležela na lesním mechu a všechno ji bolelo. Pohlédla před sebe a vzpomněla si. Ten sráz, to uklouznutí. V šeru odcházejícího dne si uvědomila, že zde musela ležet dlouho. Najednou však sebou trhla. Vedle sebe spatřila dvě rudá světýlka, která patřila jeho očím. Seděla tam v lesním šeru a nehýbala se. Jen se dívala. Jeho silueta klidně stála a sledovala každý dívčin pohyb.

Saté se z prvotního uleknutí pomalu vzpamatovávala. A strach ji přecházel. Jeho rudé oči se jí už nezdály tak zlověstné. Spíše snad smutné. S námahou se postavila. Tiše sledovala jeho a on jí. Udělala pár kroků a stála blízko. Tak blízko, že spatřila nejen povrchní zlověstnost červených očí, ale i jejich vnitřní smutek. A viděla v nich ještě něco. Viděla dobro. Ne, to nemůže být zlý přízrak. Je to on. Je to Alnid. Najednou cítila úlevu. Tělo ji přestávalo bolet a ona mohla zase došlápnout na nohu. Její potlučené rány přestávaly pálit a ona se mohla zase pohnout bez toho, aby ji tu a tady bolestivě píchlo.

Stále nespouštěla oči z těch jeho, které nyní již vnímala jako dva vlídné a krásné, byť smutné body. V šeru pozdního večera se jeho nehmotná ruka pohnula a ukázala směr. To bylo pro Saté znamení. Otevřela ústa, aby něco řekla, ale přízrak jí gestem naznačil, že slova jsou zbytečná. Dívka se ještě dlouho dívala do jeho očí, než se pomalu vydala směrem, který ukazoval a zanechala ho v nočním šeru.

Do úkrytu se vrátila pozdě v noci. Nenašla však chýše klidné, jak bývaly jindy. Všude hořely louče a lidé chodili sem a tam. Když Maraciel spatřila svou chráněnku, s dojetím jí vítala.

„Maraciel, co se děje,“ zeptala se dívka poté, co se přivítala se stařenou.

„Velké věci se dějí Saté. Večer přiběhl Gerlim se zprávou, že se lidé v Balzdeji bouří. Rada čtyř rozhodla, že se ještě dnes vypravíme do Balzdeje. Ti z nás, kteří mohou bojovat, budou bojovat. A ti ostatní… ti alespoň vydají svědectví. Saté, musíš se připravit, za chvíli odcházíme,“ pronesla léčitelka a zpozorovala u dívky zvláštní výraz.

„Já… já nemohu, Maraciel. Alnid je zde. Je zde ztracený a sám. Zůstanu tady,“ řekla pak k překvapení stařeny.

„Saté, potřebujeme tvá slova, tvé svědectví. Nemůžeš zde zůstat sama,“ naléhala Maraciel. Mezitím se vedle žen objevila Hileya, která jejich poslední rozhovor zaslechla.

„Maraciel má pravdu, musíš povědět svůj příběh lidem Balzdeje. Pomoz osvobodit naší zemi. Slibuji ti, že se sem vrátíš hned, jak bude náš boj u konce. A nebudeš sama, budeme s tebou.“

Dlouho váhala. To místo tady, ty skály, staré stromy a mech. Tady opět nalezla svého Alnida, tady zase viděla do jeho očí, které před dvěma lety ztratila. Lidé s loučemi opouštěli skalní průrvu a vydávali se na dlouho cestu. Bude nebezpečná a možná i zlá. V jejich hlasech však nebylo slyšet strachu, nebo smutku. Naděje, to bylo to správné pojmenování jejich tónu. Ševelení lidí, kteří mají po mnoha letech naději na svobodu. Možná již brzy nebudou psanci. Možná se opět budou moci procházet ulicemi Balzdeje, bez strachu, bez smutku a bez bolesti.

Saté následovala se svou společnicí ostatní. Nedívala se však kupředu jako ostatní. Dívala se zpět, do hloubky lesa, který opouštěli. Do lesní tmy, která ji dala naději. Byla silná. Silná, jako nikdy předtím. Věděla, že není sama. On tam někde je. Čeká na ni.

Skupinka lidí odhodlaně kráčela lesní porostem. Saté zůstávala vzadu. Ještě naposledy se otočila do lesních hloubek.

„Já se vrátím,“ šeptla a se slzami v očích se pomalu otočila. Navždy bude mít v paměti dva rudé body, které jí vlídně z povzdálí, tak aby to ostatní nespatřili, sledovaly. On věděl, že mu nelže, že se znovu setkají a že budou spolu. A bude čekat.

Komentáře

komentářů