Byla to nádherná noc. Vlastně, ve Svartálfheimu není nic než věčná noc. Ve Svartálfheimu znamená noc tichý zpěv, poletující úzkými uličkami, mezi obloukovitými mosty a vysokými černými věžemi podzemního města.

Toto byla nádherná, úžasná noc. Podle měřítek zdejších obyvatel. Jsou tu trollové, kteří spřádají nepochopitelné zlotřilosti v nejtemnějších koutech tohoto přízračného města, možná ani nevědí proč. Fenrirovy děti prahnou po křiku šťavnatých panen na chladných kamenných oltářích. Ale požitkářská radost ze smyslů zbavující bolesti a rafinovaného mučení zdobí takto krásně pouze hostiny nás, temných álfů. Toto byla radostná noc.

Slavnost krvavého úplňku, nejvelkolepější událost v roce. Rubínově žhavý měsíc vystoupá nad obzor a zalije svou září přízračné město, svět sám o sobě ležící na nejsevernějším okraji Midheimu, kam nevkročil žádný člověk nespoutaný v okovech. Celé nebe vzplane ohnivou září, jejíž odlesky se mihotají skrz ledovou kupoli klenoucí se nad podzemním městem. Není děsivějšího pohledu, než na uhlově černé zdi Svartálfheimu utopené v rubínových odlescích krvavého měsíce.

Zhluboka jsem se nadechl těžkého, kouřem a krví nasáklého vzduchu, který mě ovanul, když jsem vstupoval do hodovního sálu. Oči mě přecházely z té přehlídky temných fantazií, zhmotněných do jediného divokého šílenství.

Uskočil jsem z cesty vlkodlakovi, běžícímu s bělostnou paží v tlamě. Za ním uháněli další tři. „Zase z toho úplňku šílí,“ uchechtl se vyfintěný álf, který se opíral o stěnu s dýmkou v ruce.

„Mají mindrák, že ho nemůžou sežrat,“ odvětil jsem a vyvolal tak vrásčitý škleb na jeho temně olivové, téměř černé tváři lemované prameny vlasů, které splývaly s tmou.

„Spěchej, kováři. Noc už je v nejlepším a nebude trvat věčně,“ řekl a vyfoukl kouř vonící čerstvě posečenou trávou.

„Radši mi dej potáhnout, Lamonte.“ Natáhl jsem ruku se silnými, ale obratnými prsty po dýmce a vdechl horký kouř. Ucítil jsem v sobě oheň a můj zlatý prsten se rozzářil. Jako by mě ten jediný nádech probudil. Vrátil jsem dýmku majiteli a vykročil k hostině.

Stoly se prohýbaly jídlem, naporcovaným i živým. A občas trochou od obojího. Kuchyně byla pestrá, lidí by se jeden brzy přejedl. Kanci, ti jsou nejlepší pečení. Králíci dušení. Holubům nejradši trhám bijící srdce z hrudi. Ryba je dobrá, jen když se ještě mrská.

Přisedl jsem do nejrušnějšího hloučku álfů zbrocených krví a vyprázdnil jsem nejbližší roh plný rudého vína. Podávalo se čerstvé člověčí maso z mladého muže. Na můj vkus trochu moc šlachovitý, ale aspoň je jednodušší si představit všechny jeho součásti. Svaly a šlachy vlnící se pod kůží. A jak je oddělíme od kostí vrstvu po vrstvě, oloupeme jako cibuli…

***

Byla to hostina jako žádná jiná. Ve vzduchu byla cítit zvrhlá kouzla a konopný dým. Kromě dalších věcí. Smál jsem se a bylo mi jedno, že šaty mám celé od krve. Smál jsem se, až mi nezbýval vzduch, a svět se točil v náhodných elipsách.

Troubení rohu oznámilo další dějství této oslavy. Čas na rituály. Čas, který patří pouze nám, álfům, nikomu jinému. Sbíháme se do kruhu a přetlačujeme se, jen abychom měli větší šanci být vybráni. My, svartálfové, jindy zdrženliví a pyšní, se v tento čas chováme jako nějací lidé v hospodě. Ale stojí to za to, zabil bych kohokoliv z těch ostatních, abych vyhrál žezlo moci a stal se do dalšího krvavého úplňku druhým nejmocnějším, hned po králi Svartálfheimu. Kdyby to šlo, zabil bych je všechny, jen aby to žezlo nedostal nikdo jiný.

Další zatroubení rohu umlčelo veškeré zvuky s výjimkou tichého šumění našich zrychlených dechů. Země pod oltářem uprostřed kruhu se začala třást. Vzduch ztěžkl a ne jen obrazně, ale doslova. Najednou se v síni téměř nedalo dýchat, vzduch byl dusný a zatuchlý jako v močále za horkého letního večera.

Pak se z očních důlků černé lebky stojící na oltáři vyplazily dva prameny smaragdového kouře. Jako vlnící se hadi se proplétaly navzájem a zakroužily před našima hladovýma očima. Cítil jsem ten dobře známý, ale pokaždé překvapující pocit nesmírného zla, tak starého a nepředstavitelného, že ani žádný z nás se s ním nemohl měřit. Tohle byla magie pradávných vládců Svartálfheimu z doby, kdy se devět světů teprve rodilo. Magie, která o krvavém úplňku vybere dva z nás, dva temné álfy lačnící po moci. Proradné, závistivé a lstivé, hodné souboje o vliv a postavení.

Zelené prameny kouře vystoupaly nad hlavy strnulých álfů. Pak jeden z nich klesl a zamířil klikatou cestou kamsi na druhou stranu síně. Zahlédl jsem, jak jedna z postav trhla hlavou. Kouř zmizel v Idunn, nejmladší z Ivaldiho starších dětí. Dav zahučel.

Idunn byla vybrána už potřetí za sto let a předtím pokaždé zvítězila. Nenáviděl jsem ji. Obdivoval jsem ji. Nenáviděl jsem svůj obdiv k ní a o to víc jsem nesnášel ji samotnou. Chtěl jsem ji zabít, porazit, zničit. Tak, jako jsem porazil její bratry v kovářském umění.

Druhý pramen kouře ještě jednou zakroužil kolem, jako vlk vybírající si nejslabší ze stáda ovcí.

Chtěl jsem ji přemoct. Chtěl jsem její postavení, které jsem si zasloužil. Já, Sindri, jenž jsem ukoval Freyova zlatého kance Gullinburstiho, Odinův prsten Draupnir i Thorovo kladivo Mjöllnir.

Chtěl jsem to tak hodně, až jsem přesvědčil duchy, aby mi dali šanci. Po nekonečně dlouhém čekání byl ten moment překvapivý. Ledový kouř pronikl mým křivým nosem někam dovnitř. Ucítil jsem neznámý pocit. Poznal jsem, že to je úlek před mocí mnohokrát převyšující tu mou. A potom moje zloba zahořela plnou silou.

„Idunn – Idunn – Idunn!“ zněly síní hlasy podporovatelů. Nebyly to přející hlasy. Takoví my nejsme. Byly to vypočítavé hlasy těch, kdo z její výhry vytěží něco pro sebe, nebo těch, kdo mě nenávidí víc než ji.

„Sindri – Sindri!“ ozývalo se v odpověď o něco slaběji.

Nevěnoval jsem pozornost rituálům předcházejícím souboji ani tomu, jak nám oblékli medvědí kůže. Plnil jsem své povinnosti bezděky, s pohledem zabodnutým do své soupeřky, vysoké a silné álfky se spletenými vlasy sahajícími až po stehna. Stříbrné runové tetování se táhlo po jejím těle jako had. Pod téměř černou kůží se rýsovaly hbité svaly a v jejím pohledu se zračila nebezpečná prohnanost.

Stupňující se údery bubnů a čím dál více se slévající hlasy diváků. „Idunnsindridunn…Sindunnridusindri… Idsunsndrnssssss….“ A pak už jen nezřetelné šumění. Svět se skryl za temnou oponou. V mysli zbyla jen zuřivost a v prstech horká rukojeť bitevního kladiva.

Zaútočila dřív, než zazněl poslední úder bubnu. Dokonce dřív, než jsem stačil vyrazit já. Zahájila řadou rychlých a nečekaně tvrdých úderů obouruč drženým mečem. Všechny jsem odrazil kulatým štítem. Vyčkával jsem na vhodnou chvíli. Poznal jsem vhodný okamžik k výpadu, ale v tu chvíli se stáhla zpět jako zmije. Byla ukrutně dobrá.

Nebyl bych hoden své rasy, kdyby mě to zaskočilo. I já jsem měl co nabídnout.

„Tak co, kováři,“ oslovila mě, jako by to byla urážka, „zdá se, že to skončíme rychle,“ ušklíbla se, zatímco kolem mě kroužila, ale já ji už nemohl nenávidět víc.

„Unavená? Já vydržím celou noc,“ odpověděl jsem a přitom jsem neztrácel oči ze špičky jejího meče a z ní samotné.

Znovu zaútočila, zuřivěji než předtím. Z očí jí téměř šlehaly plameny. Cítil jsem, jak touží po mé krvi. Já jí stojím v cestě. A ona mně.

Zablokoval jsem ještě několik ran, pak jsem přidal pár vlastních. Všem se obratně vyhnula.

„Někdo je zvyklý strefovat se jen do kovadliny. Ta neuhýbá, že?“

Neodpověděl jsem. Jen jsem se usmál, protože jsem si představil její hlavu jako velmi křehkou verzi kovadliny. Vyrazil jsem, naznačil útok kladivem, ale rozmáchl jsem se štítem z opačné strany. Úder odrazila, ale nechala se zatlačit zpět. Další úder štítem, opět nastavila meč. Mé kladivo přistálo na čepeli z druhé strany, ulomený kus železa zacinkal o zem.

Téměř okamžitě jsem ucítil silný tlak neviditelné hradby. Musel jsem jí přiznat, že si svá minulá vítězství zasloužila. Tohle ale nezíská. Opřel jsem všechnu svou sílu do jediného místa v její magické zdi. Prorazil jsem, ale okamžitě mě obklopila nová síla, jako by mě drtil medvěd ve svých drápech.

Vložil jsem všechnu svou vůli do hlavy kladiva a několika údery do zdánlivě prázdného prostoru jsem se osvobodil.

Já i moje soupeřka jsme na chvíli zůstali nehybní. Přemýšlel jsem o jejím dalším kroku, ale z jejího výrazu jsem nic nevyčetl. Věděl jsem, že přestože bojuje se zlomeným mečem, její šance ve fyzickém souboji jsou stále vyšší než moje. Byla rychlá a mrštná jako had a chybějící špička meče ji zase tolik neomezovala. Rozhodl jsem se k finálnímu magickému útoku.

Nejdříve jsem vylákal její obranu několika rychlými a přesně zacílenými nápory síly. Pak jsem zahájil skutečný útok, zatímco jsem dotíral i kladivem.

Dostanu tě, pomyslel jsem si. Rozdrtím tě.

Snadno jsem pronikl její obranou. Až příliš snadno, uvědomil jsem si. Zkroutila se v křeči, kterou jsem jí přichystal. V tu samou chvíli jsem ucítil šílenou bolest. Přesně tu stejnou, kterou jsem vyslal směrem k Idunn.

„Aaaaaaaaargh!“ zařval jsem bolestí. Mrcha jedna! Okamžitě jsem měl jasno. Podařilo se jí oplatit mi můj útok jakýmsi zrcadlovým kouzlem. Všechno, co udělám já jí, udělám i sobě. Tohle byla hodně spletitá magie a nechápal jsem, jak ji stihla uskutečnit.

U Lokiho rohů, jestli to chceš takhle, máš to mít.

Myslela si, že magii vzdám. Vykročila proti mně a napřáhla se k ráně na rameno. Leda ve snu, drahá Idunn.

Šílená bolest mi vystřelila do obou paží, jako tisíce jehel zabodaných přímo do žil. Zevnitř.

Upustila meč a konečně zalahodila mým uším bolestným křikem. Přidal jsem a ucítil, jak se mi ledové krápníky provrtávají žilami dál a dál, celým tělem, až jsem celý hořel ledovým žárem. Zjistil jsem, že ležím na zemi. Otočil jsem hlavou a spatřil ji, jak se svíjí stejně jako já.

„Pěkné, že můžeme tyto okamžiky sdílet, že Idunn?“ pronesl jsem zadýchaně.

„Zabiju tě.“

„To těžko.“

Natáhla se po zlomeném meči a s jeho pomocí se škrábala ze země. Rozhodl jsem se, že tuhle hru dohraji až do trpkého konce. Buď já, nebo ona. Anebo oba.

Soustředil jsem se na tu jedinou chvíli jako na tu poslední v životě. Možná doslova. Volal jsem všechny duchy a sbíral síly na možných i nemožných místech své vůle. Upsal jsem se několika démonům, jen aby mi dali dostatek moci na poslední úder.

A pak se nade mnou vztyčila černovlasá silueta s napřaženým mečem. A to bylo to poslední, co jsem viděl. Vybuchl jsem v duhové paletě bolestí.

Oči vytřeštěné, ale svět se i přesto setměl. Poslední věc, kterou jsem spatřil, byl děs v jejích očích.

***

Ocitl jsem se ve svých komnatách. V hlavě stále vířící jeden nechutný sen. Sen o bolesti. A pak rozpomnění.

„Žiju? Vyhrál jsem?“ Cítil jsem, že nejsem v místnosti sám.

„Ano a ne, můj pane,“ zazněl za mnou hlas mého trollího sluhy.

Vyskočil jsem a rozkopal nejbližší věc, dřevnou stolici, doslova na kusy. Můj řev se rozlehl zdmi z černého obsidiánu. Zabodl jsem pohled do toho titěrného pokřiveného tvora, kterého jsem jen v dobré náladě tituloval jako sluhu. Jméno neměl, žádné jsem mu nedal. Ani si ho nezasloužil, parchant. Pohledem jsem mu naznačil, že by měl začít sypat informace. Naštěstí pro sebe pochopil.

„Říkají, že jste omdlel první, a tak jste prohrál. Idunn ale nestihla bodnout a skácela se na vás, taky v bezvědomí. Proto oba žijete. Je to prý snad poprvé,“ vychrlil ze sebe troll.

„Není,“ opáčil jsem zachmuřeně. „Už jsem viděl remízy.“ Pak jsem se ponořil hluboko do temných myšlenek na pomstu, v nichž jsem álfce jménem Idunn hleděl zblízka do očí, které jsem jí pak vydrápal. V těch snech jsem si vzal, co bylo moje. Dlouho jsem zíral do plamenů tančících v krbu, bez jediného slova. Bylo potřeba mít plán.

***

Jen my, temní álfové, dokážeme nenávidět tak vášnivě a divoce, že naše uhlové oči žhnou a naše prohnilé duše nás vedou temnými údolími, kam se jiní neodváží. A je to jen naše nenávist, která je vždy naplněna i respektem k nenáviděnému, protože v našich myslích není nic horšího než lhostejnost. Jsme v naší zlobě zakletí, protože ta největší nenávist znamená zároveň svým způsobem obdiv. A obdiv k soupeři nás vede jen k většímu opovržení. Jakmile se nenávist vznítí, hoří stále víc a jasněji, dokud nás nespálí.

Toužíme po moci. Moc znamená bytí, moc je vše. A lhostejní jsme k tomu, co neznamená nic. Idunn mi nebyla lhostejná. Jenže teď byla druhou nejmocnější postavou v celém Svartálfheimu. Mohla si dělat, co se jí zachce, pokud jí to nezatrhne sám král. A věděla, že se budu mstít. My všichni se mstíme. Půjde po mně. Musím být o krok napřed. Ne, radši o dva.

„Sluho!“ štěkl jsem na tu zrůdičku, co se mi neustále motá pod nohama. „Potřebuju dalšího takového idiota, jako jsi ty. Rozhlas to a ať tu mám do večera ty nejlepší sluhy, ze kterých si vyberu. Ty mi budeš teď pomáhat s něčím speciálním.“

„Ano, pane,“ uklonil se a klidil se rychle z cesty. Není zase tak hloupý.

***

Ze čtyř nabízených sluhů – dvou trollů a dvou míšenců blíže neurčitelného poměru trollí a álfí krve – jsem si vybral toho, který nejvíc připomínal álfa. Tak nějak jsem cítil, že to bude ten správný. Zadal jsem mu množství podřadných prací po celém sídle a pak jsem se s tím svým trollím šmejdem odebral do kovárny. Zkontroloval jsem stav zásob a doslova jsem vykopnul sluhu ze dveří, aby přinesl několik věcí potřebných pro mé další dílo a aby přivedl jednoho temného álfa, kterého jsem znal a o kterém jsem věděl, že je ještě prohnilejší než já, jen ne tak chytrý.

„Co ti tak trvalo?!“ zavrčel jsem na poskoka, jakmile se otevřely dveře. Už jsem měl rozdmýchaný oheň a v něm železo nažhavené doběla.

„Pane, mám všechno, co jste chtěl.“

„Ještě aby ne.“

„A je tu pan Bjornólfr, pane.“

„Ano, ano. Posaďte se, pane Bjornólfre,“ pokynul jsem příchozímu zjizvenému álfovi. „Mám v plánu něco nevídaného. A byl bych rád, abyste byl toho součástí.“

Jen co usedl do připraveného křesla v rohu místnosti, zjistil, že se nemůže pohnout.

„Ty seschlej hade! Co to má znamenat, ty ubohej nedomrdlej šmejde?!“

Byl na něj fascinující pohled. Roztřásl se vztekem a jeho četné jizvy úplně zčernaly, když se mu do hlavy nahrnula krev. Bude dokonalý.

„Bude trpět tak moc,“ zamumlal jsem jen sám pro sebe.

„Proč?“

„Vy ne, pane Bjornólfre. Tedy vy taky, ale nedělám to kvůli Vám. To ona bude trpět. Neměla si začínat s někým, kdo stvořil ty nejvěhlasnější zbraně samotných bohů. Teď vytvořím něco, co ji zničí. A s vaší pomocí se zmocním její černé duše.“

„Hrajete nebezpečnou hru, Sindri. Idunn teď vládne mnohem větší mocí než vy.“

Rozesmál jsem se. „Ne, touto mocí ne.“

Pak už jsem se soustředil jen na přípravu rituálu. Nechal jsem sluhu podávat a přidržovat nástroje. A mezitím jsem nechal dopadat své kladivo, obdařené jedinečnou schopností odemknout ve věcech dosud netušené dveře. Odemknout a zamknout. O ničem jiném to není. Cink, cink, cink. Po dlouhé hodiny jsem bez ustání přetvářel pouhé suroviny na něco majestátního. Po další hodiny jsem si dal tu práci a vyždímal z Bjornólfra všechnu jeho zlobu. Pak jsem zabrousil ještě dál, do světa duchů, sáhnul jsem do hlubiny a vyrval ze stínů něco, co nikdy nemělo spatřit světlo světa, a to dokonce ani přízračné světlo podzemního světa Svartálfheimu.

Když jsem skončil, věděl jsem, že jsem to dokázal. Sindri Všemocný. Sindri Stvořitel.

Rozesmál jsem se z plných plic. Přejel jsem prsty po elektrizujícím povrchu zvláštního tmavého předmětu, který se nezaleskl ani v záři ohně. Kdesi v hlubinách té černé koule se dal postřehnout nádech rudé, ale pak ji opět přelil stín. Na pohled bylo těžké se rozhodnout, jestli je předmět uvnitř pevný nebo tekutý. Zdálo se, že se v něm jazyky stínů převalují jako chomáče mlhy.

„Jablko?“ zeptal se nechápavě sluha. Ohlédl jsem se na něj a všiml jsem si, že i nový poskok nahlíží zpoza dveří s otevřenými ústy. Přikývl jsem.

„Jablko ukované z krve země, temnoty a nářků plných zloby. Moje největší dílo. Draupnir byl úžasný, Mjöllnir jedinečný a dechberoucí, ale tohle, to je zbraň jako žádná jiná. Ještě nevím, jestli mu dám jméno. Žádné ho není hodno. Takový tvůj opak.“

„Odpusťte pane, že se ptám, ale k čemu slouží?“

„Jeho pravý a úplný účel je na tvůj mozeček příliš složitý. Ale vysvětlím ti to jednoduše. Kdo si z tohoto jablka kousne, získá všechnu moc, po které touží. Je to zdroj moci omezený jen hranicemi touhy jeho majitele. Nikdo nic takového jakživ nespatřil. Nikdo ani nesnil o takových schopnostech.“

Zahleděl jsem se do hypnotizující temnoty kulatého předmětu, který skutečně tvarem, ale ničím jiným, připomínal jablko. Byla to opojná podívaná.

„K čemu jí bude její nově získaná moc nad Svartálfheimem, až se já zmocním všech devíti světů a všeho, co známe? Včetně samotné Idunn. Nemohu se dočkat, až se jí podívám do očí a uvidím její bezmoc. Až jí oplatím stejně a ještě tisíckrát hůř. Stačí počkat na svit měsíce, pak jedno kousnutí a budu neporazitelný.“ Znovu jsem věnoval pohled svým dvěma poskokům. „A teď se mi kliďte z očí, oba.“

***

Až do východu měsíce jsem zamyšleně sledoval svůj nejnovější výtvor. Byl skutečně fascinující. Jen jedno kousnutí a…

Těsně před východem měsíce se rozrazily dveře a dovnitř se nahrnulo pět álfů s obnaženými meči. Za nimi vkročila Idunn oděná v černém plášti hodném vládce, se žezlem v ruce. Mrcha vychloubačná. Zahořel jsem nenávistí. Nejradši bych jí vypíchal oči, nacpal jí je do chřtánu a pak ji pověsil za ten její plášť nad městskou bránu. A to její žezlo… s tím bych měl dilema.

„Zdravím tě, Sindri. To je ale pěkný večer, že?“

Neodpověděl jsem. Bylo jasné, že teď nemůžu už nic dělat. Jen nenávidět.

„Spoutejte ho,“ rozkázala. To byla ta lepší varianta, Idunn ráda publikum. Nebránil jsem se. Jeden z álfů přivedl i mého sluhu a taky jej spoutal. Můj nový míšenčí sluha zde chyběl. Důvod byl očividný.

Idunn pak poslala své strážce pryč. Přece jen, byli to taky álfové. Každý z nich by chtěl získat, co se skrývalo v černém jablku. Bylo nepochybně lepší mít na tohle soukromí.

Když jsme osaměli, přešla rovnou k věci. „Prozraď, k čemu slouží?“

Věděl jsem, že už to stejně ví. Nejspíš od mého nového sluhy. „Pomáhá proti kurdějím.“

Natáhla k němu ruku. Viděl jsem, jak vytušila nezměrnou sílu jablka. Zablýsklo se jí v očích. Uchopila jej do dlaní.

„Ó, cítím tu moc. Výjimečná práce, kováři. Není to ironie, že se ti nakonec stane osudnou? Vlastně je to ubohé.“

„Táhni do toho nejhoršího pekla!“ popřál jsem jí. Nenáviděl jsem ji celým svým černým srdcem. Tak jak jen álf dokáže nenávidět. Pocity ve mně vířily jako jiskry ohnivého tornáda.

V tu chvíli prozářily skrz okna stříbrné měsíční paprsky.

Usmála se na mě takřka mile. „Jedině když tam budu vládnout,“ odpověděla mi. S tím se zakousla do temné hmoty jablka. Zbělela a zavrávorala.

Konečně se mi podařilo nožem vytaženým z rukávu přeříznout provazy, které mě poutaly. S vítězoslavným šklebem jsem k ní přistoupil. Zůstala stát strnule, jako by ji nabodli na kopí. Podíval jsem se jí zblízka do očí vypadajících jako dvě černé korále. Opětovala můj pohled a na chvíli nebylo nic jiného než my dva. Tím pohledem jsem četl její myšlenky. Nechápala. Pak si přeložila význam mého úsměvu a prozřela.

„Ne, Idunn, nemám moc ovládnout všech devět světů. Ale dokážu tě uvěznit v tom nejhorším pekle, jak jsem slíbil.“

Netrvalo to ani pár úderů srdce. Temnota vyhřezla z vykousnutého jablka a její chapadla obklopila Idunn. Najednou byla pryč. Jablko leželo na zemi a bylo opět celé. Ohnul jsem se pro něj a zkoumavě si jej prohlédl. Možná jsem v něm zahlédl lesk černých očí.

Ani jsem si neuvědomil, že kovárnou burácí můj smích, dokud mi nedošel dech.

A tak se Idunn, dcera Ivaldiho, ocitla uvnitř své vlastní ohyzdné duše a má nenávist konečně došla naplnění.

Komentáře

komentářů

About The Author

Redaktor MFantasy od roku 2006. Kromě vlastní povídkové tvorby se věnuje i publicistice a především knižním recenzím. Pokud narazíte na jeho tvorbu, můžete očekávat vše od temné po humornou fantasy. Za největší výzvu považuje historickou fantasy a vystupování před větším než malým množstvím lidí. Až ho budete žádat o autogram, nedivte se, že hrozně škrábe a namalovat umí jen sluníčko. Všechny články autora zobrazíte kliknutím na jméno v záhlaví článku.