Vhodné pro starší 18 let.


Marie Jenovéfa ležela na posteli a foukala na svoje espresso.

Já ležel hned vedle ní, opřený o polštář, a koukal jsem na televizi. Právě dávali přímý přenos intergalaktického amerického fotbalu, což je v podstatě americký fotbal, ve kterém se nehraje na antidopingové zkoušky a na chráničích jsou šikovně rozmístěny ostny. O krev a násilí v něm není nouze.

Pravá chlapská záležitost.

„Vypni ty sračky, chci se dívat na Párty u Petersonů,“ řekla líně Marie Jenovéfa a natáhla se na noční stolek vedle postele pro cigaretu.

„To snad nemyslíš vážně. Na tu kravinu pro důchodce se můžeš dívat na netu. Tohle je přímej přenos!“ snažil jsem se protestovat, ale Marie Jenovéfa se jen zasmála a sebrala mi ovladač. Nemohl jsem dělat vůbec nic.

Starý Peterson právě ječel na svoji manželku. „Proč jsi nechala špinavý nádobí? Řekl jsem ti, herdek, že ho máš umejt.“ Stará Petersonová nevzrušeně odvětila: „Říkala jsem ti snad, že nádobí umyju, až si umyješ ty to svoje nádobí,“ a houf neviditelných diváků propukl v neřízený, obstojně zaplacený, umělý řehot.

„Nemůžu si aspoň jít zahrát na playstation?“ zeptal jsem se s nadějí v hlase.

„Je tam Jim.“ Marie Jenovéfa nevypadala, že by ji moje problémy zajímaly.

„Tak co kdybys řekla někomu z ostrejch hochů, třeba Hawkovi, aby mě vzal na projížďku?“

„Abys mohl očumovat kozy všech děvek, který uvidíš přes sklo, a nakonec se sjel elektřinou někde ve strip baru? Zbláznil ses?“

Neříkám, že neměla pravdu, ale v ten moment mě to pořádně nasralo. „Já nejsem žádnej tvůj otrok, ty čubko!“ zaječel jsem na ni. Jasně, miluju ji, ale tahle úmyslná deprivace, které mě občas s rozkoší vystavuje, mě přivádí k šílenství. Nejradši bych ji v ten moment uškrtil. A to mě zase přivede do toho zvláštního stavu, kdy bych s ní rád šoustal. Ona mi nedá, takže zase vybuchnu – a celej tenhle kolotoč letí historií lidstva od doby, kdy jsme se seznámili. Respektive od doby, kdy si mě koupila a kdy mi přikázala se do ní zamilovat.

Marie Jenovéfa je mocná žena a nikdo v celém širokém vesmíru ji nebere na lehkou váhu. Kdyby jí řekl čubko někdo jiný než já, nejspíš by jeho kousky k sobě musel slepovat Bůh – a i tak by musel být zasraně dobrý chirurg, aby to zvládl.

Ale dneska už jsem toho měl vážně dost.

Můj život není bůhvíjak zajímavej. Když se Jenovéfě chce, šukáme jako šílení; po zádech jí teče pot a mně baterky. Ale kromě toho? Bída, nuda a šeď. Řeknete si: jasně, byl jsi zrozenej pro šukání, ale když už mi papa Charles, otec všech umělých inteligencí na světě, dal dar rozumu, proč mám skvělý dny svýho pseudoživota trávit jenom koukáním na telenovely a vymetáním svatyňky své vládkyně? Prozřel jsem – a vidím píču. Pořád dokola.

Jediný mý povyražení je, když se můžu nechat napojit na konzoli a zahrát si videohry a nebo když mě některá z jejích goril či samotná Bohyně strčí do kabelky na procházku. Proč se za mě stydí? Každej ví, že mě má. Řekla to v rozhovoru pro show Tommorow s Guyem Donnahem. Ten den jsem seděl doma a koukal na televizi. Marie Jenovéfa pochválila tomu buzíkovi Donnahovi jeho teple modrý sako a já si přál ho chytit za žlutou kravatu a škrtit tak dlouho, dokud nezmlkne s tím svým zasraným Ahoj, přátelé budoucnosti!

Jenže pak přišla řeč na spotřebiče s umělou inteligencí. Marie Jenovéfa se zhluboka zamyslela a pak řekla: „Víte, myslím si, že to není správné. Že bychom neměli dávat rozum vařičům na kafe nebo mikrovlnkám.“

V ten moment jsem myslel, že mě zradila, a málem jsem se pokusil o sebevraždu vyprovokováním jejího pitbula Egona, ale Marie Jenovéfa po krátkém zaváhání dodala: „Ale na druhou stranu chápu, že pro lidi, kteří nemají moc času nebo přátel, můžou být takové věci prospěšné.“

„Máte snad takovou nějakou věc?“ zajímal se Donnah a koutkem oka sledoval komparz v publiku, aby si vyhlídl zajíčka, kterýho zkusí pět vteřin po poslední kapce klofnout. „Spotřebič s umělou inteligencí myslím?“

„Ano, a chtěla bych ho pozdravit. Ahoj, Jeremiáši!“ zamávala a mrkla na mě tak, že nejmíň sto tisícům televizních diváků musel ustřelit punt u riflí. Samo sebou, že jsem se koupal v blahu, vrněl jako kocour a představoval si, že jsem něco jako její milenec. Což je dost kravina, když dovolíte.

Jsem to, co jsem, nic víc, nic míň; vibrátor 4-AI, známý také jako Jeremiáš, robertek čtvrté edice obdařenej rozumem. Smyslem mé existence je poskytovat ženě, která si mě koupí a zadá prvotní nastavení, fyzické i duševní odreagování.

Akorát mám dojem, že to první už Marii Jenovéfu nebaví a v tom druhým nejsem tak dobrej, jak psal můj příbalovej leták. A občas se mi do mýho malýho plastovýho AI centra vkrade jako kuna do kurníku myšlenka, že ze mě má v podstatě srandu. A to, že mě čas od času zaboří do pralesa svýho bobra, na tom vůbec nic nemění.

„Víš co? Tak vypadni,“ řekla nevzrušeně a přitom pozorovala, jak paní Petersonová vyčítá panu Petersonovi chabou erekci. „Stejně nemáš nožičky,“ zakřenila se a upila kafe. To mě zle rozčílilo.

„Spáchám sebevraždu!“ zaječel jsem a pustil do sebe takovou porci energie, že by stačila na orgasmus stádu slonic. Mé fyzické tělo – respektive stříbrný kovový váleček v podobě víte čeho – se zaškubalo, až mě to shodilo z postele a mázlo přes čenich Egona, který zakvičel a utekl.

„Tos teda došel daleko,“ uslyšel jsem její hlas a někdo jiný – nejspíš ten děvkař Hawk – se zasmál. Ani jsem ho neslyšel vejít.

„Nenávidím tě! Jseš zrádná kurva!“ zaječel jsem a Hawkův smích oněměl. Samozřejmě, nadávám své milence sprostejma slovama často, koneckonců, vyžaduje to po mně. Ale před jejími podřízenými? To je propustka do pekla.

Ale myslel jsem to vážně a ona si toho všimla.

Chvilku bylo ticho.

„Hawku, myslím, že se nám porouchal spotřebič,“ řekla Marie Jenovéfa a znělo to tak prázdně, jako by se jí zlomila násada na motyku. „Mohl bys jej prosím odnést do recyklovaného odpadu?“

Ztuhl jsem hrůzou. Kdybych se mohl pochcat, už by mi vlhly trenýrky.

„To nemyslíš vážně!“ křikl jsem zpoza postele. „Vždyť víš, že tě miluju!“

Chlupatá široká ruka boxerského přeborníka světadílu mě sevřela jako anakonda a vzápětí jsem se ocitl v Hawkově kapse saka spolu s krabičkou cigaret a zapalovačem zcela bez umělé inteligence.

„Škoda,“ vzdychla Marie Jenovefa. „Měla jsem ho moc ráda.“

„Já tě přeci žeru, bejby!“ snažil jsem se křičet, ale to už jsem byl navzdory své vůli nesen někam pryč. Pokusil jsem se párkrát nažhavit, probít něco energie a dát Hawkovi pár šoků, ale nejspíš si toho přes tlustý svetr pod sakem ani nevšiml. Mám v sobě sice zatraceně dobré baterky, s dlouhou životností a vysokou odolností, ale ty nejsou jadernej reaktor.

„Hawku, ty zmrde! Okamžitě mě přiveď zpátky, ať si s ní můžu promluvit!“ snažil jsem se protestovat, ale v odpověď mi zazněl jen výsměch. „Stejně jsem tě vždycky nesnášel,“ zavrčel Hawk, ale bylo slyšet, že je v dobré náladě. Slyšel jsem, jak vrzly dveře od vznášedla. Kam mě veze? Recyklační popelnice máme přeci hned před vilou!

„Kam to jedeme?“ zeptal jsem se ho.

„Někam, kde žádný recyklační popelnice nejsou,“ odsekl a i přes kapsu jsem tušil, jakou má radost. Elektronický milenec, největší konkurent našeho šéfa ochranky, je ze hry. Cesta k nejhezčí mušličce dalekého vesmíru je teď pro něj uhlazenější než červené koberečky v Cannes.

Vznášedlo zastavilo asi po půl hodině jízdy. Když jsme vystoupili, uslyšel jsem řeku a tiché vrnění solárních tramvají. „Kde to kurva jsme?“ zeptal jsem se.

„Tohle je takzvaný Kamenný most,“ odvětil Hawk. „Nepodstatné místo v nepodstatném městě, které nikdo nezná.“

„Proč tady jsme?“ zeptal jsem se, i když jsem odpověď tušil.

„Ty jseš parchant. Kdybych tě hodil do kontejneru, beztak by ses vrátil zpátky. Takže tě utopím, vyzkratuješ a já budu moc, moc šťastnej,“ odvětil a pak mě bez dalších slov či emocí obloukem hodil přes zábradlí a sledoval, jak se potápím pod hladinu a ztrácím vědomí. Či co to my roboti vlastně máme.

Když jsem se probudil z dlouhého spánku beze snů, stála nade mnou obří krysa. Oči měla přikryté brýlemi, vyrobenými ze špejlí a starého filmu, a v ruce držela šroubovák. „Hele, už to jede!“ oznámila radostně.

„Krucinálhergotfagot, mluvící krysa!“ zaječel jsem. Krysy jsem nesnášel, protože je nesnášela Marie Jenovéfa. Teda, nikdy v životě jsem žádnou neviděl, ale ona je prý občas vidí na ulicích, jak lezou z kanálů a snaží se okrást slušné lidi o jídlo či elektroniku. Nevěděl jsem ale, že umí mluvit.

Krysa se rozřehtala. „Klucinálhelgot, mluvící štafetovej kolík,“ začala mě parodovat, ale překvapenej jsem byl spíš já. Hlodavčí říše má evidentně, co se týče pestrého světa sexuality, ve svém poznání značné mezery. Na roli lektora a myšionáře erotiky jsem se ale necítil.

„Co tady dělám?“ zeptal jsem se a trochu se rozhlédl. Ne že bych měl oči, ale pár skrytých senzorů na vnímání okolí dostane do vínku i umělý penis. Kdyby byl slepý, nemohl by si tak dobře povídat se svou majitelkou. Nacházeli jsme se – jak jinak, že – ve stoce. Černočerná tma, proud močůvky, klidně plynoucí vedle nás, a něco, co vypadalo jako dílna pro Barbie s Kenem – pár minižidliček a stolků a spousta prťavého nářadí.

„Otázka není, co tu děláš. Otázka je, na co tě máme,“ zašklebil se krysák a otočil se někam dozadu, kde se ze tmy vyloupl další hlodavec.

„Je na hovno, Otto,“ prohlásil. „To nejcennější, co dostanem z mluvícího štafetovýho kolíku, jsou jeho vnitřnosti. Baterky má slušný, kontrolovali jsme je.“

„Já nejsem štafetový kolík!“ odsekl jsem, ale vzápětí jsem toho litoval. „Co teda jseš?“ zajímalo Otta.

„Nooo… jak to říct kulantně… robertek, no,“ vylezlo ze mě jako z chlupaté deky.

„A co to je?“ zeptal se ten druhý. Tak jsem zahodil stud, který byl pro mě i tak novinkou, a popsal jim to. Chvíli na mě bez hnutí zírali.

„To jako myslíš vážně, že si tě ženský… no, však víš…“ koktal Otto.

„Strkají do píče. Ano, i tak se to dá říct,“ pokýval bych moudře hlavou, kdybych mohl.

„Podle mě je to nechutný,“ otřásl se ten druhý, kterému se říkalo Heinz, jak už jsem zjistil. „Toho nemáme šanci prodat. Kdo by ho chtěl, po tom, na co všechno šahal? Trvám na tom, že ho musíme rozmontovat.“

„Tak jo,“ přikývl Otto.

Heinz udělal dva rychlé kroky a patrně se chystal vytáhnout ze mě jedním škubnutím baterku a nepřipustit tak další diskuzi, ale já měl plán. Pustil jsem do sebe energii na maximum, jako kdybych měl souložit s obryní – a nejen, že jsem se rozklepal jako sbíječka, ale voda, která do mě vnikla, mi nejspíš pocuchala pajšl, takže jsem dal Heinzovi elektrický šok!

Vztekle pištěl a držel se za spálenou packu. „Kdo na mě ještě jednou hrábne, toho zabiju,“ řekl jsem a připadal si jako pravý vesmírný tvrďák.

Otto na mě zíral. „Poslouchej, Heinzi,“ zašeptal, „ten chlap je klíč.“

„Jakej chlap?“ zeptal se Heinz.

„Ten robertek ty idiote,“ povzdychl Otto.

„Klíč k čemu?“

„Ke zlatýmu grálu. Máme vychytané všechno. Chybí překonat jen jedinou překážku.“

„Co je to za překážku?“ zeptal jsem se, protože jsem měl dojem, že se začínám ztrácet.

„Pes. Velkej pes, kterej je dost chytrej, aby nesežral otrávenou návnadu, a kterej krysu překousne vejpůl jako gumovej pendrek. Ale pokud dostane elektřinu do čenichu…“

To jsem chápal. Psi se vraceli do módy. Elektronické alarmy, bodyguardi s umělou inteligencí, smrtonosné pasti – to všechno může zkušený zloděj-hacker překonat. Ale se psem taková legrace není. Když jsou dobře živení, dají se naučit, aby nejedli jídlo jinak než z misky. Navíc štěkají a v boji jeden na jednoho mají nad člověkem jasnou výhodu. Takže nastal psí comeback, alespoň co se střežení objektů týká.

„Myslíte, že bude tak pitomej, aby po jedný ráně zdrhl?“

Otto se vítězoslavně usmál. „Mám plán,“ oznámil. „Tebe hodíme dovnitř prvního. Promluvíš, to čokla zaujme a vezme tě do tlamy. A pak mu dáš volty,“ zatvářil se jako ďábel před obědem a mrkl na mě. „Hodně voltů. Trochu tě vylepšíme. Až se mu jazyk spálí jako slanina, tak se na nás vykašle, věř mi. Je to jen debilní podvraťák,“ dodal pro uklidnění.

„Pořád ještě nechápu dvě věci. Za prvé, kam jdeme? A za druhé, co tam chceme šlohnout?“ zeptal jsem se.

„Do Banky pokladů staré Země,“ usmál se Heinz.

„Ta má větší ochranku než imperátorovy korunovační klenoty,“ vyděsil jsem se.

„To má. Ale my ji nebudeme vybírat celou. Jdeme si pro jedinou věc – pro kvantový oživovač,“ vysvětloval Otto.

„K čemu? Chcete rozdat inteligenci dalším krysám?“ mlhavě jsem tušil, co kvantový oživovač dělá. Byl schopen vytvořit život tam, kde žádný nebyl – a zvýšit inteligenci tam, kde jí bylo málo. Na Zemi to bývalo odjakživa zoufale nedostatkové zboží.

„A čím ho budete pohánět?“ Pokud jsem si dobře vzpomínal, oživovač potřeboval ke spuštění čistou žraločí DNA a žraloci byli vyhubení dvacet let zpátky.

„V muzeu biologie už jsme byli,“ odvětil vesele Otto. „A od banky máme plány. Vlezeme dovnitř a oživovač bude dva kroky od nás. Vyřešíš Azorka a můžeme si ho vzít. Pak se spokojeně rozloučíme a popřejeme si hodně štěstí.“

„Furt nechápu, co z toho budu mít já.“

„To je přeci jasné! Pokud odmítneš, budeme do tebe strkat klackem tak dlouho, dokud nespadneš do stoky nebo se ti nevybijí baterky,“ Otto evidentně miloval zvuk vlastního hlasu a všechno rád vysvětloval obsáhle. „Spravoval jsem tě dvě hodiny. Nerad plýtvám časem. Buď budu mít oživovač, nebo tvoje baterky, nebo aspoň zaslechnu ten nádherný, svěží zvuk šplouchnutí, až budeš klesat ke dnu téhle močůvky.“

„Jo, tohle vysvětlení mi stačí. Jdu s váma,“ začínal jsem mít dojem, že krysy možná nejsou tak přátelské, jak vypadají. A právě teď jsem nechtěl zjišťovat, jestli mě někdo dokáže vylovit i podruhé.

Životním prostředím krys jsou kanály. Tam mají svoje chodníčky i ulice, města i vesnice, domy a základny. Bylo proto jedině logické, že naše přímá cesta do muzea vedla právě tudy. Na papíře to zní vždycky hrozně jednoduše, ale realita chutná vždycky o trochu hořčeji. Když jsme vylezli ze záchodu pro zaměstnance, byl jsem tak od hoven, že jsem sám jedno připomínal.

„Někdo mě očistěte!“ sykl jsem na Otta. „Než ze sebe vybleju všechnu tu energii, kterou jsi do mě napustil!“

„Drž hubu,“ zasyčel Otto. „Vořech je někde tady. Jestli nás uvidí moc brzo, je po nás.“

„A to mám jako zůstat od hoven?“ nenechal jsem se odbýt, ale najednou se ozvalo zaštěkání. Otto se lekl a špinavá paže, kterou mě držel, povolila. Skutálel jsem se z keramiky na kobereček a přitom si všiml, že dveře nechal někdo otevřené a právě do nich vbíhal Azorek – asi sedmdesátikilový, geneticky upravený rotvajler, schopný přežít zásobník ze samopalu a urvat čelistmi dveře obrněného vozidla. Krysy skočily zpátky do záchodu dřív, než bys řekl: „Schovejte se v hovnech!“ a gigantický pes se pomalými, promyšlenými kroky přesouval ke mně.

„Hoodnej pejsek,“ zkusil jsem to.

Rotvajler se ke mně sklonil a začal mě očichávat.

„Nechceš mě vzít do tlamičky?“ nabídl jsem se k oběti. Pes se ale netvářil, že ho to bůhvíjak láká. Otočil se ke mně zády a začal mě zahrabávat. Vzhledem k červenému (teď už červenohnědému) koberci to moc nešlo.

„Pojď a sněz mě!“ poručil jsem. Rotvajler nehnul brvou a jen se víc přikrčil, aby pořádně zabral zadními pacičkami. Když jsem viděl, že má svoji zadnici jen kousek ode mě a můj psí dvojník se také přibližuje, ucítil jsem šanci. „Za všechny kočky světa!“ zařval jsem jak tur, abych si dodal odvahy, a proměnil se v „živý“ akumulátor. Pes vyskočil dva a půl metru do vzduchu a rozbil si lebku o poctivý zlatý barokní lustr, který se v téhle budově, narvané cennostmi a poklady, hodil tak akorát na záchod. Potom spadl Azorek zpátky na zem. Sice nejsem lékař, ale jako popel černá varlata a otevřená lebka obvykle věští exitus, takže jsem chvilku počkal a pak zavolal na krysáky: „Pojďte sem! Má to za sebou.“

Otto elegantně seskočil z mísy rovnou na psí zdechlinu a z ní na zem. „Pojď, Heinzi,“ zašeptal a pak se na mě otočil. „To s těma kočkama si ještě vyřídíme,“ řekl výhrůžným tónem. Pak oba dva hlodavci proběhli ven na chodbu, kde stál stojan s jejich vytouženým pokladem. Krátkými elektrickými výboji jsem se přesouval za nimi. Už jsem měl tenhle trik skoro zmáknutej. Až příště potkám Marii Jenovéfu, bude mrkat na drát. Běhám skoro líp než Terry Fox.

Na stojanu, ukrytý ve skleněné vitrínce, ležel kvantový oživovač. Vypadal jako něco mezi injekční stříkačkou a elektronickou cigaretou. Otto obratně vyšplhal po stojanu až k němu a vytáhl miniaturní diamantový vrták, jehož zvuk téměř nebylo slyšet. Ve skle se během chvilky objevila kulatá dírka a Otto chtivě sáhl po oživovači, čímž spustil zabudovaný alarm. Všude se rozzářila červená světla a strašlivý jekot napovídal, že už pro nás není v bance bezpečno.

Krysy se rozběhly směrem k záchodu. „Počkejte na mě!“ zaječel jsem na ty zrádce, ale ani se neotočili. Parchanti. Každý na tomhle zasraném světě mě chce akorát využívat a dělat ze mě vola!

Moje naříkání přerušila salva z pistolí. Místní ochranka dobře chápe, že nejdřív je potřeba střílet, protože na ptaní je vždycky fůra času. „Nestřílejte!“ zařval jsem.

Zbraně ztichly a do chodby vtrhli dva chlápci v oblecích s vysílačkami. Nechápavě se na mě podívali.

„To je mluvící vibrátor,“ řekl jeden a zatvářil se šokovaně.

„A ukradl kvantovej oživovač! Kurva!“ zaklel druhý a namířil na mě pistoli.

„Já nic neukradl!“ bránil jsem se.

„A kdo to asi tak byl?“ zeptal se hlídač a zvedl mě ze země, načež zaregistroval, v jakém stavu se nachází moje současná hygiena. S nadávkou mě hodil zase zpátky na zem.

„Krysy! Nechaly mě tu a utekly do hajzlu!“

„Ty jseš mi ale vtipálek,“ sklonil se druhý hlídač a rukou, obalenou v papírových kapesnících, mě zdvihl a podíval se mi do „očí“. „Co s ním uděláme?“

„Je to důkaz z místa činu. Nebo svědek. Dost možná i pachatel. Vezmem ho k šéfovi na výslech,“ rozhodl první hlídač.

Otřeli mě papírovými kapesníky a na mé dotazy, kdo je šéf a proč mě budou vyslýchat, když je jasné, že oživovač v kapse ukrytý nemám, nereagovali. Strčili mě do papírové krabice od hamburgerů a já si zase užil pěkných pár hodin ticha a temnoty.

Když mě vytáhli ven, seděli jsme v nějaké sklepní místnosti. Tlustý chlap v nejmodernějším saku přežvykoval doutník a kolem něj stálo pět goril s útočnými puškami v rukách. Tohle není ochranka muzea, docvaklo mi. Policie? Mafie? Spíš to druhé. Možná měli s muzeem domluvenou falešnou krádež oživovače, ta věc má obrovskou hodnotu. A někdo chlupatý je předběhl. Nebo je to jen moje konspirace? Nečuměl se tenhle mluvící pták moc často na německý detektivky?

Tlusťoch na mě foukl kouř: „Tak co? Kde je ten oživovač?“

„V kanále s krysama,“ odvětil jsem. Zamračil se. „Kdybych tě nechal rozflákat kladivem, dostanu jinou odpověď?“

„Ne, ale budu křičet. Na bolest jsem velmi citlivý.“

„Vždyť ji necítíš.“

„Ale jsem si jí vědom!“

„Dobře, začneme z jiné strany,“ tlusťoch si potáhl z doutníku. „Já mám premisu, že víš, kde je. A myslím, že mnohem víc než kladivo pomůže, když ti trochu sáhnu do centrální jednotky a snížím ti inteligenci. Jen trošičku – tak, aby z tebe byl koktající dement.“

Uhodil na správnou strunu. Jestli se umělá inteligence něčeho bojí, tak návratu do stavu nevědomí, zpátky do neexistence. Rozum je obrovský dar, to chápe i vysavač. Nechtěl jsem o něj přijít o nic víc, než jsem nechtěl přijít o svůj baterkami udržovaný život. Pokusil jsem se rozpomenout.

„Bylo to…eh.. v kanálech. Ty krysy tam měly dílnu.“ Podle jeho výrazu v obličeji jsem věděl, že mi nevěří ani za mák, ale pokračoval jsem. „Odtam jsme šli dvakrát rovně a pak doprava. Pak třikrát doleva… ne, čtyřikrát.“

Tlusťoch mrkl a kladivo mi odkudsi dopadlo přímo na „žalud“. Strachy jsem začal křičet.

„Nechte mě! Přísahám, že nelžu!“

„Poslouchej, ty malej zmrde,“ řekl mafián a nevypadal, že by měl chuť na další debatu o smyslu života. „Buď mi to řekneš během pěti vteřin, nebo dojdu k závěru, že jseš mi k hovnu, a rozmlátím tě na matičky.“

Víc už toho říct nestihl. Kulka ráže 7,62x51mm, která opustila hlaveň čtvrt kilometru odsud a sklepním okénkem vlétla dovnitř, mu roztříštila hlavu, jako když prásknete nafukovací balonek, a jeho tělo se skácelo na podlahu.

„Kurva!“ zaječela jedna z goril. „Mariňáci!“

„Co tu do prdele“ – chtěla říct druhá gorila, ale v tom se dveře rozletěly. V nich stál příslušník Námořní pěchoty Země a přilehlých kolonií, v blyštivém brnění, s helmou ve tvaru lebky a opakovací brokovnicí v ruce. Stejně jako předtím ochranka muzea, ani on se neptal. První rána nabrala jednoho z mých věznitelů do vzduchu, až narazil zády do zdi. Druhý výstřel vymazal hlavu další gorile. Ochranka už se v mezičase zorientovala a začala palbu opětovat, ale na to, aby obyčejná ruská útočná puška prorazila bojovou zbroj vesmírného pěšáka, musíte mít buď špičkovou mušku, nebo pořádnou porci štěstí. Mí únosci neměli ani jedno. Během několika málo vteřin byli mrtví a komando mariňáků vlezlo dovnitř. Jeden z nich se na mě úkosem podíval a pak do vysílačky zašeptal: „Objekt nalezen.“ Potom zakryl mikrofon a zeptal se mě: „Můžeš mluvit?“

„Můžeš mi vykouřit ptáka?“ Já vím, nebylo to vzhledem k situaci vhodné, ale prostě jsem neodolal.

Mariňák mi věnoval jeden roztomilý pohled. „Je v pořádku,“ oznámil vysílačce. Chvilku se nic nedělo. Tupě jsem zíral na tu bandu hrdlořezů, jak chrastí zbraněmi, a nechápal, co se to tu děje. Mariňáci? Co tu kurva dělají mariňáci? A hlavně, co chtějí udělat se mnou?

Široká ramena dvou prvních vojáků se rozestoupila a v přítmí jsem viděl, že se přes ně tlačí dopředu nějaká štíhlá postava, a můj hardware ozářilo světlo poznání.

„Marie Jenovéfo!“

„Jeremiáši! Tys mi tak chyběl! Pojď za mnou, miláčku!“

Sevřela mě v náručí a úplně ignorovala znechucené projevy alfa samců, jejichž džungle ji obklopovala.

„Jak jsi mě našla?“ zeptal jsem se, zatímco mě zahrnovala polibky.

„Mám na tobě GPS vysílač. Přece si nemyslíš, že bych tě jen tak vyhodila? Chtěla jsem tě jen potrestat, protože jsi byl drzý.“

„A co Hawk?“

„Vše je v pořádku. Jako eunuch mi bude věrně sloužit dál, ovšem dál od tebe, aby ho nenapadaly nevhodné myšlenky.“

„Víš, že tě miluju, zlato?“

„Já tebe, ty můj kovový šampione! Kvůli tobě jsem poslala do akce všechny tyhle hochy!“

Jenom jsem pískl. Jenovéfa měla zatraceně dlouhé prsty.

A možná, ale jenom možná, jsem něco jako její „milenec“.

Nějaká ta láska mezi námi přeci jen je.

Zatímco jsem slintal blahem, hluboko pod námi dostávala první krysa svoji první injekci. Za deset let vylezou z kanálů a ovládnou planetu.

Ale do té doby si ještě pořádně, fakt důkladně a od podlahy, zašukám.

Komentáře

komentářů

About The Author