Být nerdem, tím brýlatým šprtem, co má nejradši intelektuální aktivity vsedě, snad nikdy nebylo tak in jako v desátých letech 21. století. Stačí se podívat na množství SF&F či komiksových filmů, které se hrnou do kin jako mainstreamový hit sezóny. A spolu s ním se do popředí zájmu veřejnosti dostává další fenomén, dříve vyhrazený nerdům: stolní hry.

Proč tomu tak je? Jak to, že se hry s žetonky a kartami stávají prominentní v době, kdy konečně mají videoherní konzole dost výkonu, aby stvořily úžasné a realistické světy? Možných důvodů je několik. Možná že poté, co internet přesunul i multiplayer do pohodlného „každý u sebe doma“, zjistili někteří hráči, že jim fyzická přítomnost spoluhráče (a s ní i sociální faktor) chybí. Možná má někdo raději to množství inovace, kterého se trh se stolními hrami zatím nebojí, zato ve videohrách se hledá čím dál hůř. A možná někteří lidé prostě potřebují protijed na předigitalizovaný svět a vítají možnost hrát si bez monitoru.

bg1Ať je to tak nebo onak, stolní hry mají už od devadesátých let solidní trvalý vzestup na poli zájmu, který by se poslední dobou dal nazvat boomem. Každý rok vychází stovky nových titulů, a tudíž bylo třeba v nich zahájit kategorizaci. Následující článek Vás seznámí s nejpoužívanějšími kategoriemi her, aby Vám pomohl vybrat tu pravou pro Vás, až na podobná klíčová slova někde narazíte.

Ještě se než se pustím do rozebírání her podle stylu, měl bych zmínit velmi základní rozdělení her podle vzájemného vztahu hráčů. Černá a bílá na pomyslné šedé stupnici jsou hry kompetitivní a kooperativní. V kompetitivní hře (kterých mimochodem naleznete na trhu zdaleka nejvíc) soupeří hráči každý sám za sebe a jen jeden z nich je vítězem. V kooperačce naopak hrají všichni hráči spolu jako jeden tým a buď všichni vyhrají, nebo prohrají. Oponenta jim pak dělá samotný mechanismus hry. (Speciálním případem kooperaček jsou hry sólové, kde také „všichni hráči hrají proti mechanismu“, jen ti všichni jsou jeden jediný.)

bg3Šedá zóna mezi extrémy kooperace a soutěživosti jsou pak hry all-vs-1, kdy jeden jasně daný hráč hraje za zlo podle speciálních pravidel a tým ostatních se jej snaží dostat (Fantom staré Prahy, Fury of Dracula, Ghost Stories: Black Secret), týmové hry, kdy stojí hráči proti sobě v týmech a v rámci týmu zpravidla nelze určit, kdo více přispěl k vítězství, hry se skrytými zrádci, kdy všichni hráči naoko hrají jako jeden tým, ale někteří z nich mají tajně přiděleny role zrádců a součástí průběhu hry je to, že „kladný tým“ musí rozpoznat, kdo je zrádcem (Shadows Over Camelot, Battlestar Galactica, partyhra Superšpion), a konečně semi-kooperativní hry, kdy hráči hrají proti sobě, ale když jde do tuhého, musí se semknout, protože existují i stavy, kdy nevyhraje nikdo.

Teď tedy k samotné kategorizaci her podle stylů. U každého stylu uvádím i několik příkladů, kde začínám těmi nejznámějšími a končím těmi, které za sebe nejvíce doporučuji nebo mají nejvyšší hodnocení hráčskou komunitou.

Nejprve zmíním dvě skupiny her, které spustily vlnu „moderních stolních her“, ačkoli je dnes už málokdo chápe jako součást toho pojmu. Koneckonců historie wargames spadá až do konce 18. století.

RPG hry (role playing games, hry s hraním rolí) jsou takové, které spíše než na mechanismy kladou důraz na hráčovo vžití se do postavy, vývin dané postavy a role jednotlivých hráčů v příběhu. Jejich praotcem je Dungeons & Dragons a ačkoli už existuje mnoho jiných zasazení RPG než fantasy s magií a draky, v drtivé většině RPG představují hráči nějakou skupinu hrdinů prolézající nějaký uzavřený prostor (podzemí, vesmírnou loď, hřbitov, opuštěnou továrnu obklíčenou zombiemi…), zatímco jeden dedikovaný hráč nebo samotný herní systém proti nim posílá nestvůry. Nezřídka se jedná o několik mnohahodinových partií spojených do jedné kampaně jako kapitoly jednoho příběhu. Hodí se také zmínit, že pokud pasete po krásných detailních miniaturách k namalování a znásobení herního zážitku, najdete je nejspíše tady. Mezi další příklady RPG patří český herní systém Dračí doupě, gamebooky jako Fiasco či deskovky vycházející z principů RPG, ale s předpřipraveným příběhem a bez potřeby vést si spoustu tabulek a statistik: Descent, Battlestar Galactica, Level 7, Mansions of Madness nebo Mice & Mystics.

Wargames neboli válečné hry se soustředí na simulaci válek a/nebo bitev se vším, co se k tomu váže, včetně vyjednávání mezi hráči. Jsou to hry náročné na prostor na stole, hrací čas (8 a více hodin) i znalost pravidel – ta jsou totiž sestavená tak, aby co nejlépe pokrývala a simulovala skutečnost, což nezřídka znamená, že v manuálu budete listovat spoustou výjimek, tabulek a na některá pravidla se v některých partiích ani nedostane. Pokud ovšem člověk udrží v hlavě všechno potřebné, je odměněn skutečným mnohahodinovým ponořením do atmosféry vojevůdcovství, intrik a diplomacie (Twilight Struggle, Here I Stand, Labyrinth: War On Terror, Advanced Squad Leader). I mezi wargames se dají najít figurkové orgie, jako např. StarCraft, Flames of War, Warhammer či Warhammer 40000.

Z Ameriky pochází i fenomén sběratelských karetních her (CCG), kterému vévodí Magic: The Gathering. Jedná se o karetní hry také s bitvami, často duelové, jejichž typickým znakem je ovšem to, že hráči věnují skoro stejně dlouhý čas předpřipravení svého balíčku, jako samotné hře. Fenomén CCG v poslední době nahradil koncept LCG (Living Card Game), což je o něco méně dojná kráva – už žádná honba za vzácnými kartami v náhodných balíčcích. LCGčkám vychází pravidelně malé rozšiřující paklíky karet, např. každý měsíc, ale obsah jednoho balení je konstantní a předem známý. Příklady: Pokémon CCG, Pán prstenů LCG, Hra o trůny LCG.

Další velkou skupinou jsou hry s o trochu rozumnější hrací dobou, ale stále vyžadující jistou znalost pravidel, přemýšlení a rozhodování… u PC her se této skupině říká „strategie“. Stolní strategie se dělí do dvou velkých a lehce znesvářených skupin: euro a ameritrash. Jsem si vědom toho, že druhý zmíněný pojem je poněkud pejorativní, ale vžil se. Zde je o nich podrobněji:

Euro hry, neboli deskové hry německého typu, vznikly v Německu zhruba v 60. letech 20. století. Stolní hry byly vždy velkou částí německé národní kultury (a kdo někdy viděl německou komickou estrádu, pochopí, proč asi chtěli alternativu k večerům u televize), ale po 2. světové válce bylo poněkud nepopulární válečné téma, které tou dobou převládalo v amerických hrách na trhu. Němečtí designéři se tedy soustředili na mírovější témata budování a rozvoje. Euro hra by se dala popsat následujícími body:

  • Téma podřízené herním mechanismům, abstraktnější povaha her
  • Hraje se nějaký plus mínus fixní počet kol, po němž vítězí hráč s nejvíce body.
  • Hráči se ovlivňují nepřímo, obsazováním prostředků či akcí
  • Hráči většinou nevypadávají během partie
  • Malý podíl náhody, navíc nastává PŘED akcí – náhoda určí hráčovy možnosti, hráč vědomě vybírá. Proto si za své chyby může sám hráč, nikoli nepřející kostka.
  • Menší množství pravidel, hrací čas do 90 minut
  • Častým pojmem u euro her je „point salad“… trochu vítězných bodů za tohle, trochu za támhleto, čili mnoho cest k vítězství a je na hráčích, jak si to „poskládají“.
  • Rovněž euro hry přinesly koncept jednobarevných dřevěných kostiček symbolizující 1 kus nějaké suroviny – „euro cube“. Další slavný pojem z eura je „meeple“, ten dřevěný rozkročený panáček z Carcassonne, jehož název vznikl zkrácením „my people“.
  • Mezi příklady eur patří Agricola, Puerto Rico, Terra Mystica, Caverna, Tzolkin, In The Year Of The Dragon, Myrmes.

bg4Ameritrash pochází nečekaně z Ameriky, jejich praotcem je Risk, Diplomacy a Monopoly. Jako většina americké kultury, i tyto hry jsou velmi pompézní a velmi emotivní. V některých případech je lze stěží rozeznat od wargames. Charakteristiky ameritrashe jsou:

  • Mechanismy podřízené tématu, většinou delší a méně intuitivní pravidla přizpůsobená ponoření se do atmosféry. Zato silné téma, často sledující známou knižní či filmovou předlohu.
  • Silný důraz na atmosféru, napětí, emoce u stolu, „hraní svých protihráčů“.
  • Hráči se ovlivňují přímo, např. bitvou jedné skupiny figurek proti druhé.
  • Hráči mohou být zcela vyřazeni.
  • Náhoda má na hru silný vliv, často přichází až PO akci – hráč se rozhodne, co provede, a pak se dozví, jak moc nebo zda vůbec se to povedlo.
  • Dlouhé hrací časy (3-8 hodin)
  • Hra trvá, dokud nedojde k nějaké předdefinované události, jež hru utne. Krom vítěze není zpravidla možné určit další pořadí hráčů.
  • Mezi příklady ameritrashe patří Akrham Horror, Cosmic Encounter, Chaos In The Old World, Talisman, Dune.

4X hry, strategické hry o rozvoji civilizace a jejích dobyvačných taženích, jsou tak trochu hybrid mezi evropským a americkým stylem hry, aby uspokojily takové i makové hráče. Vždyť i samotné civilizace jistě musely zvládat management prostředků i bitvy s nepřáteli! Ta 4X v názvu znamenají Xplore, Xpand, Xploit, Xterminate (tedy průzkum, rozšíření [svého území], těžba [místních zdrojů], likvidace [protivníka]). Tento mechanismus možná znají hráči z PC her jako Warcraft nebo Settlers, ale začala to desková Civilization v roce 1980 (z ní pak vznikla PC hra Sid Meier’s Civilization (1991) a z ní deskovka Sid Meier’s Civilization (2010), šílenej svět) a tento odkaz dál hrdě nesly např. Eclipse, Twilight Imperium, Empires Of The Void či Clash Of Cultures.

Na závěr trochu zlehčíme – rodinné hry jsou početnou skupinou deskových her s jednoduššími pravidly, přizpůsobené pro hraní rodičů s dětmi staršími osmi let. Sem patří i tzv. gateway games, tedy hry vhodné k přitáhnutí neználků k deskohernímu koníčku; hrací čas kolem hodiny, nekonfliktní téma, vizuálně zajímavé komponenty, zpravidla 2-4 hráči, případně 2-5 a přece jen nějaká ta trocha strategie a rozhodování. Většina rodinných her sehnatelných u nás by se dala označit za „euro light“. Známými zástupci jsou Carcassonne, Osadníci z Katanu, Ticket To Ride, Alhambra a mnou doporučované Takenoko, Isle Of Skye či Mangrovia.

https://i.ytimg.com/vi/_NEtt_Zsl-w/hqdefault.jpgMezi abstraktní hry spadají ty stovky let staré hry, které nastartovaly celý trend hraní u stolu. Jde o čiré herní mechanismy, buď nesouvisející s tématem hry nebo jen koncert barev a tvarů, zcela postrádající téma. Mají mizivý nebo žádný vliv náhody a jsou založeny na vzájemné poloze hráčských kamenů (či figurek) na herní desce, kde košaté herní rozhodování vytváří spíše množství políček a kombinací než množství pravidel. Nezřídka jsou to kompetitivní hry určené pro právě dva hráče, protože v souboji dvou mozků je cosi čistého – nemůže se např. nikdo proti nikomu spiknout. Známými příklady jsou šachy a go, za moderní abstraktní hry by se slušelo zmínit Qwirkle, Kaleidoskop, Taluva a hlavně herní sérii zvanou project GIPF.

Párty hry jsou ty, jejichž pravidla se dají vysvětlit do tří minut a jsou, z hlediska pravidel, pochopitelné i pro hráče zcela nezkušené. Musejí zabavit hodně lidí (hra se těžko může považovat za „párty“, pokud nezvládne pojmout alespoň šest hráčů) a být dohratelné za půl hodinu až hodinu i v ne zcela střízlivém stavu. Často se jedná o hry se slovy, šarády či předvádění pojmů. Známými příklady jsou Activity, Dixit, Koncept, Time’s Up a Krycí jména. Za sebe ještě srdečně doporučuji Ochs & Esel, resp. Vampire Queen (jiné téma, stejná hra).

No a konečně hry zaměřené na procvičování jedné konkrétní schopnosti. Jako takové je také můžete vzít na party nebo je hrát s malými dětmi:

  • Postřehové (speed games) – zde hráči hrají současně (nikoli na tahy) a jde o to, kdo v každém herním kole nejrychleji postřehne něco z prvků na stole… ten si pak může např. vzít kartu a po několika kolech, až karty dojdou, vítězí ten, kdo jich nasbíral nejvíc. Jungle Speed, Chňapni pejska, Duch, Diavolo, Dobble.
  • Paměťové (memory games)- k vítězství je třeba mít nejlepší krátkodobou pamět, např. kde ležela která karta. Pexeso, Kuřecí Olympiáda, Příšerky ze skříně a moc pěkný Magický labyrint.
  • Šikovnostní (dexterity games)- nějaké to balancování kostiček na sobě, magnety, cvrnkání, provázky… zde dojde na trochu pohybu a jemné motoriky. Crokinole, Riff Raff, Rattle Snake, Zvířecí pyramida, Šplouch.
  • Znalostní (quiz games) – sem patří všemožné kvízy a hry odměňující hráče za to, že mají rozhled v obecných znalostech jako dějepis či geografie. Mohou dobře sloužit i jako pomůcky při školní výuce. Česko, Země, Fauna, Timeline.

To byl v kostce vhled do širokého světa stolních her. Vězte, že některé hry lze zaškatulkovat jen stěží a samotné hranice mezi škatulkami nejsou z nejostřejších… ale ať už Vám sednou hry se slovy, vyvraždování se či budování na svém písečku, můžete si být jistí třemi věcmi:

  1. Deskovky jsou krásný koníček, který umí lidi stmelovat a poskytnout téma k hovoru i v jinak trapně mlčící společnosti nebo zábavu na hodně večerů za vcelku rozumnou a jednorázovou pořizovací cenu.
  2. K deskovkaření tíhnou vesměs slušní lidi s vyšším IQ. Tudíž i ti, kteří se s Vámi v herním vkusu neshodnou, rádi ukážou, poradí nebo si zahrají věc, co jim úplně nesedí, jen abyste si ji zkusili. Specializované obchody často vedou hobbysti a dokážou správně poradit při výběru. Viz např. brněnskou planetaher.cz , pražský svet-deskovych-her.cz a tomovyhry.cz či bratislavské ihrysko.sk.
  3. Ve velkých řetězcích jako Tesco koupíte možná pěkné ovoce nebo prací prášek v akci, ale stěží nějakou zajímavou deskovku.

P.S.: Jsem si vědom, že vžitý název „deskovka“ nepostihuje správně všechny stolní hry, ale prostě je vžitý.
Příště si proletíme i nejpoužívanější herní mechanismy, abyste měli dle klíčových slov jasno i tam.

Komentáře

komentářů