Prolog: Takto to dopadne, když vysvětlujete účastníkům literární soutěže, že autor povídek musí umět dostat do svého díla také city, jinak se jeho psaní stane strohým popisem skutečnosti bez jakékoliv literární hodnoty. Když jim na podporu svého tvrzení ještě zadáte sepsat romantické fantasy, reakce na sebe nenechá dlouho čekat. Prý když jsem tak chytrý, že mám já sám napsat romantickou fantasy povídku. Tak jsem sklapnul a začal psát. A tak před lety vznikly Chvíle štěstí.

 Akoba Nyabalany

Chvíle štěstí

Probouzím se a vzpomínám,
na sen co stále v srdci mám,
sen, co mi dává sílu žít,
sílu se znovu probudit.

Jaký je den mi nepoví,
na rukou pevné okovy,
kout ve sklepení kamenném,
okénko, co prý vede ven.

Jiný společník zde není,
než pevné ve zdech kamení.
Věrné jsou mi tu myši snad,
vídám je tady vcelku rád.

Běhají kobkou tam a sem,
a já vzpomínám na ten sen,
ve kterém kráčím svobodně,
ten sen je o mně a o tobě.

Povede cesta klikatá,
ze sídla lorda Warnaka.
Až bude biřic tvrdě spát,
uteču, sbohem, mám Tě rád.

Seděl tam a díval se jí do očí. Nevěřil. To přece není možné, že právě teď a tady může prožívat tak šťastné chvíle. Až do posledního okamžiku nedoufal, že by mohla přijít, že by přijala pozvání na večerní procházku od něj, kluka bez majetku, bez titulů a …. bez budoucnosti. Byl šťastný i přes velký těžký kámen, který jeho srdci dodával zvláštní bolestivou tíhu. Nebude to dlouho trvat a on bude muset nastoupit do nevolnické služby k některému ze šlechtických rodů a v ní setrvat po zbytek svého života. Celý život, který má před sebou, vypadá jako temný oblak. Už brzy bude nevolníkem, o jehož životě bude rozhodovat někdo jiný a on bude moci před takovými dívkami ze vznešených rodů, jakou je Miara, jen poníženě sklonit zrak a uctivě je pozdravit.

To, že Miara přišla na schůzku s ním, bylo moc krásné, ale také nebezpečné. Pokud by se její otec, lord Veniak, dozvěděl o tomto jejich tajném setkání, byť jde jen o nevinnou procházku večerní městskou zahradou, nezachránilo by Juna nic. Byl by obžalován a…. Ale on teď na takové věci nemyslel, nechtěl, nebo snad nemohl. Jen sledoval Miaru. Prožíval tento okamžik jako největší dar, kterého se mu kdy v jeho životě dostalo. Nemyslel na to, co bude zítra, nebo za týden. Nechtěl, protože by se musel zbláznit. Zešílel by z představy, že bude své Miaře nablízku třeba celý život, ale už navěky jí bude muset s pokorou oslovovat a nebude s ní smět jen tak mluvit, nebo se na ní snad usmát. Že možná bude sloužit nedaleko, nebo se budou dokonce potkávat, ale on bude moci jen ve sluhovském obleku plnit rozkazy svého pána a možná se i od něj nechat ponižovat. Před ní. A navždy.

Pokud by si toto jen na chvilku připustil, musel by hned utéct do Azmarských lesů a nechat se lovit Izmanilskou městskou stráží tak dlouho, než by ho dopadli a jako s uprchlým nevolníkem s ním naložili, nebo než by nástrahy Azmarských lesů umlčely jeho svobodnou mysl navždy. Ale ne. To si Jun nepřipouštěl. Vždyť má ještě několik týdnů, aby si užíval bezstarostného života, než dovrší věk pro službu. Alespoň se tím utěšoval. Klamal sám sebe, aby se ho nezmocnilo zoufalství. Teď seděl tady, držel Miaru za ruku a to pro něj byla ta nejkrásnější chvíle.

„Jsi zamlklý, June,“ zašeptala Miara starostlivě a snažila se chlapce rozveselit, přestože věděla o jeho osudu. Jun se otočil a ona mu pohlédla do očí. Byly milé, upřímné, ale smutné. Zejména teď, když po tak dlouhé době mohl s Miarou mluvit o svých citech, když je ona opětovala a když to mělo za několik týdnů navždy skončit. Jak jen to bylo nespravedlivé. Vždyť je člověk. Není ničí majetek, věc, se kterou lze nakládat, jak si kdo usmyslí. Přesto se s ním tak bude brzy zacházet.

„Bylo to ode mě hloupé,“ pronesl najednou. Potom bylo chvíli ticho. Slunce již ztrácelo svou sílu a začalo se stmívat.

„Co bylo hloupé?“ řekla trochu přísným hlasem Miara, přestože tušila jeho odpověď. Byla velmi smutná, ale nedávala to na sobě znát. Ne teď, když má za pár týdnů o Juna přijít a on o ní. Teď svůj smutek musí udržet v tajnosti.

„Vystavil jsem tě nebezpečí, vzbuzuji v nás falešnou naději, a přesto dobře vím, že brzy bude všemu konec.“ Ona se jen vyděšeně podívala. Bylo to tady. Nechtěla, aby takto mluvil. Nedovedla si představit, že by se již neměla sejít s tak úžasným člověkem, jako je on. Už od dětství, v době kdy se potkávali na trhu a také když její otec přijel k Junovým rodičům pro zásoby, vždy si s Junem dobře rozuměla. A teď, teď když je s ním konečně sama, když jí řekl, co k ní cítí, má být všemu konec? Proč? Miara měla najednou zlost. Na šlechtu, na otce, který jí vždy s opovržením vyprávěl o nevolnících, i na královnu Kalas, že dopustí takové bezpráví. Nyní viděla svět úplně jinak, než jak jí ho líčil otec. Nevolníci nejsou příživníci, na které se musí přísně, jinak přestanou poslouchat. Ne. Jsou to lidé, kteří by jen bránili svojí svobodu jako kdokoliv jiný. Jsou to lidé a zaslouží si úctu, která je tak nehorázně pošlapávána i její vlastní rodinou.

„Utečeme odsud a už se nikdy nevrátíme,“ zašeptala, „najdeme si domov tam, kde nebudou dělat rozdíly mezi námi dvěma.“ Říkala ta slova tak upřímně a byla nádherná. Jun se na ní podíval. V šeru odcházejícího dne byly sice její krásné oči již těžko spatřitelné, ale laskavá a odvážná slova se nesla večerem jako to nejkrásnější světlo. Světlo důstojnosti, lásky, porozumění a hrdosti.

„Ne, Miaro, to udělat nemůžeme. Musím se smířit se svým osudem. Je mi líto,“ řekl tiše, ale rozhodně. Věděl, proč to říká. Nechtěl riskovat její život. Ismanilská stráž tvrdě trestá uprchlé nevolníky i s těmi, kdo jim pomáhají. A s pomocí královských mágů by je našli velmi brzy.

„Já se s ním ale nesmířím nikdy!“ křikla ona a na její tváři se objevily slzy. Již svůj smutek nedokázala skrýt. Ještě dlouho oba seděli na okraji fontány v městské zahradě, než se s bolestí v srdci rozloučili se slibem, že na sebe nikdy nezapomenou. Bylo to snad naposled, kdy se mohli beztrestně držet za ruce? Nejspíš ano.

+ + +

Ismanilské náměstí, slavnost předávání nevolníků.

Na hlavním městském náměstí se sešlo tolik lidí, že se místy dalo jen těžko dostat z jedné strany na druhou. Svobodní občané města i příslušníci šlechtických rodů se přišli podívat na událost, která se koná jen jednou za rok a při níž nejbohatší šlechtické rody ukazují svou moc a své peníze. Děti nevolníků, kteří dosáhli dospělosti, jsou prodáváni do služby těm, kteří za ně nejvíce zaplatí do královské pokladny. Podle zákona totiž všechny děti nevolníků nepatří pánovi jejich rodičů, ale královně, která je prostřednictvím svých správců po celé zemi prodává při těchto zvláštních událostech.

V Ismanilu to tento rok bylo přes dvacet mladých lidí, kteří měli nastoupit do služby. Plným náměstím proudily davy a nedalo se skoro hnout. Výjimku tvořilo čelo prostranství přímo před dřevěným pódiem, kde bylo prostoru dost. Tam seděli, oddělení od zvědavého davu, na čestných místech čtyři nejbohatší a nejváženější muži města se svými rodinami. Jsou to právě jejich rody, které tradičně získávají v dražbě nejvíc nevolníků.

Prvním byl Lord Ilsbek, mladý muž silné postavy, jehož usměvavá tvář působila dojmem, že její majitel je hodný člověk. Vedle něj stála žena. Nebyla to však jeho manželka. Byla to nevolnice, soudě podle jejího oděvu a také skutečnosti, že stála uctivě za ním. Na vedlejších místech seděl lord Ryjsant spolu se svou manželkou. Lord Ryjsand byl starší prošedivělý uvážlivý muž s krátkým plnovousem, který nevolníky potřeboval zejména pro své rozlehlé polnosti, kde hospodařil. Třetím čestným hostem byl lord Warnak, velmi mladý muž, který po svých rodičích zdědil pohádkové bohatství. Přestože mu nebylo ani osmnáct let, velmi rychle pochytil manýry starších šlechticů a tvářil se povýšeně. Na první pohled působil značně domýšlivě, avšak vzhledem k jeho bohatství si mu nikdo nedovolil příliš odporovat. Posledním čestným hostem byl lord Veniak z rodu Dellafondů, starší štíhlý muž přísného výrazu a vedle něj…vedle něj seděla jeho dcera Miara.

„Divím se, Miaro, že jsi najednou tak stála o to mě doprovázet na předávání nevolníků. Nikdy tě to příliš nezajímalo. Až bych řekl, že jsi byla proti,“ naklonil se lord Veniak ke své dceři, která sledovala se sebezapřením dění kolem sebe a tvářila se jakoby nic.

„Ještě nikdy jsem tu s tebou nebyla a tak jsem to dnes chtěla vidět, otče,“ lhala, jak mohla a ani náznakem na sobě nedávala znát své pravé důvody. To už se ale celé náměstí uklidnilo, protože všichni budoucí nevolníci již byli na svých místech. Tedy skoro všichni. Tři se nedostavili a utekli. Moc šancí ale nemají, protože s jejich vyhledáváním pomáhají stráži královští mágové. Je jen otázkou času, než uprchlíky stráž dopadne a oni zaplatí za svou troufalost životem.

Zástupce královny a správce ve městě Ismanil, lord Daf, předstoupil před lidi. Po několika větách a uctivém vítání čestných hostů předstoupila na jeho pokyn první nevolnice, mladá dívka, velmi hezká, ale také velmi vyděšená. První nabídku křikl lord Ilsbek, přičemž každý dobrý pozorovatel by musel vidět, že starší žena stojící za ním je bledá a velmi nervózní.

„Dvacet pět nyosů,“ začal Ilsbek.

„Čtyřicet,“ ozval se lord Ryjsant, načež jeho manželka do něj strčila. „Čtyřicet nyosů! To je hotové jmění. Za to bych si tu hospodyni mohla najmout i z řad svobodných a klidně na deset let.“ Po této káravé poznámce přestal lord Ryjsant přihazovat, ale zato si přisadil mladý lord Warnak a to celou stovkou nyosů, přičemž se s chtivým samolibým úsměvem podíval po dívce. Ta se ještě víc vyděsila a starší žena za lordem Ilsbekem téměř propadla panice. Když to spatřil Ilsbek, přihodil takovou sumu, že všichni ostatní dražit přestali.

„Dvě stě padesát nyosů,“ Řekl sice rozhodně, ale bylo vidět, že nerad. Královnin zástupce Dof, který se pasoval i na licitátora, bez většího otálení přiklepl nevolnici lordu Ilsbekovi. Ten jí pokynul, aby přišla k němu a k té ženě, která byla její matka. Ta jí objala, přičemž stále děkovala svému pánovi, lordu Ilsbekovi, že jim svojí koupí umožnil zůstat spolu.

„Však mě to taky stálo všechny peníze, které jsem si na nákup vzal,“ zabručel její pán rezignovaně, zvedl se a po zaplacení v doprovodu obou žen odešel na své panství. I když něco pobrukoval o utraceném jmění, věděl, že udělal správnou věc, že umožnil matce a její dceři zůstat spolu a hanbou by se propadnul, kdyby dívku nechal tomu slizkému namyšlenci Warnakovi, aby s ní zle naložil.

„Pošetilec,“ neodpustil si při jeho odchodu utrousit lord Warnak a Miara ho za to nenáviděla. „Libový, namyšlený frajer,“ pomyslela si a raději se tím směrem, co seděl, nedívala. Chvíli na to však přestala vnímat i celý svět kolem sebe, protože nedaleko ní, na místě pro draženého nevolníka, se objevil Jun. Miara nemohla skoro ani dýchat. Přesto však na ní otec nesměl nic poznat. Pokud by poznal, ukončilo by to jednou provždy naději, že by ho mohl vydražit. Naklonila se k němu. „To je syn nevolníků kupce Andry. Kupuješ u nich zásoby,“ pronesla klidně, přestože by nejraději křičela svědectví o zlu a nespravedlnosti, aby to slyšel celý svět i Milost nad ním.

„Ano, vzpomínám si. Je šikovný. Hodil by se,“ odpověděl lord Veniak a nabídnul jako první deset nyosů. Chvíli se nikdo nehlásil s vyšší nabídkou. Najednou se však ozval lord Warnak a asi aby udělal svým chabým pokusem dojem na Miaru, přihodil navíc jeden nyos. Ona se ale jeho směrem nedívala. Její napětí bylo velké. Představila si, jak je asi teď Junovi, který stál tam před ní. Snažil se zachovat klid ze stejného důvodu jako Miara a dařilo se mu všechny oklamat. Kromě Miary, která četla v jeho očích a tím i v jeho srdci. Avšak to co v nich četla, jí zužovalo a stahovalo krk smutkem.

Lord Veniak se nedal zahanbit mladým namyšlencem a rozhodl se mu udělit lekci. Nabídl dvojnásobek částky. Warnak se jen pohrdlivě zasmál a rozvalil se na zdobeném křesle.

„Pa-de-sát,“ pronesl potom významně. Veniak se zamračil. Za tu cenu by mohl mít pět jiných nevolníků. Ale tady šlo o jeho čest.

„Šedesát nyosů,“ prohlásil ve své mužské pýše, ve kterou Miara doufala poprvé v životě celým svým srdcem.

„Sto!“ rozhazoval s neuvěřitelnou lehkostí Warnak zděděné peníze. To už bylo i na Veniaka moc. Jeho pověst je důležitá, ale aby kvůli prestiži utratil tolik peněz v dražbě, to ne. Miaře se zatajil dech.

„No tak! Draž dál!“ naléhala. Její otec byl sice potěšen v domnění, že jeho dceři tolik záleží na jménu a pověsti svého otce, ale rozhodl se už nedražit.

„Ne Miaro. Ne vždy člověk vyhraje,“ řekl a v tu chvíli se ozval Dof, nyní jako licitátor, že nevolník Jun patří od této chvíle lordu Warnakovi. Miara se celá bledá zvedla a omluvila se otci, že se musí na chvíli projít. Pomalu, spořádaně opustila náměstí. Šla dlouhou ulicí a stále zrychlovala. Za chvíli již běžela, aby byla co nejdál tomu zoufalému místu, kde se prodávali lidé, kde byl její Jun prodán za sto zlatých nyosů. Doběhla až k zahradě. Schoulila se k obrubníku fontány, na kterém před nedávnem s Junem seděla. Nyní však byla nešťastná. Opravdu nešťastná. Cítila jako by se celý svět hroutil na její hlavu a ona byla tou nejopuštěnější bytostí na něm. Proud slz nemohlo nic zastavit, vždyť na tomto místě byla tak šťastná s někým, koho už možná nikdy neuvidí.

Den se blížil ke svému konci. Dražba už dávno skončila a náměstí se vyprazdňovalo. Jen Miara nebyla doma. Znovu krok za krokem pomalu procházela každé místo, na kterém se s Junem zastavili. Začalo se stmívat. Vše bylo stejné jako tenkrát. Jenže tenkrát…. Teď bylo vše nesnesitelně ponuré, prázdné a smutné. Prázdnota, to byl ten pocit, který Miaru naplňoval při každém pohledu před sebe na ta místa. Miara se schoulila k fontáně a přemohl jí spánek.

„Konečně jsem Vás našla, slečno Miaro,“ ozvalo se nad dívkou. Trhla sebou. Spatřila vysokou ženskou postavu v kápi. Ta téměř zakrývala ženě obličej a byly z něj vidět jen matné obrysy. Přesto však Miara ihned věděla, s kým mluví.

„Takže otec mě nechal hledat královskými mágy?“ zeptala se přísně.

„Měl o Vás strach, tak jen vyhledal pomoc,“ řekla žena a přistoupila až k Miaře. Vtom se zarazila, sundala si kápi a pohlédla jí do očí. Miara věděla, že černovlasá vysoká žena, mající titul královského mága, teď o ní ví vše. Poznala, že přečetla a odhalila její myšlenky. Lekla se.

„Asi vše povíte otci,“ řekla. Měla strach, přesto vzdorovala.

„Ne. Nemám povinnost nikomu nic hlásit,“ odpověděla ona a smířlivě se usmála. Ne tak Miara, kterou si tímto smířlivým gestem příliš neusmířila. „Tak takhle najdete ty chudáky, kteří se pokusí být svobodní!?“ odsekla, což ženu trochu zarazilo. Neřekla však ani slovo na odpověď a zopakovala Miaře, že se s ní musí vrátit k otci. Miara neochotně poslechla, ale pro kněžku magie Kimori měla jen pohrdavé pohledy. Ta jí odvedla až domů a poté se vydala nočními ulicemi Ismanilu do svého domu.

Zatímco byla Miara již doma a poslouchala otcovo nadávání, Kimori se stále nemohla zbavit jejího pohrdavého pohledu a jejích myšlenek. Nyní však zastavila, protože na ulici před sebou spatřila siluetu nějakého člověka. Nevysoký muž udělal několik kroků a přistoupil až k ní. Ihned poznala svého učitele, mistra Ortega, mága, kterého si vážila jako nikoho jiného na světě. Usmála se a vykročila mu naproti. „Mistře Ortegu.“

Vždy přívětivý stařík se však nyní tvářil velmi přísně, přestože po tak dlouhé době spatřil svojí nejlepší žačku. Kněžka Kimori, která jeho výraz spatřila, se trochu zarazila.

„Jsi hrdá na to, co děláš?“ dostalo se jí odměřené odpovědi na její pozdrav, odpovědi, která pro ni byla jako studená sprcha. Kimori pochopila, že je zle.

„Pojďme si, prosím, promluvit ke mně domů, mistře,“ odpověděla uctivě a odebrala se s mužem na cestu do jejího domu, přičemž jí poléval studený pot bázně. Během cesty ani jeden z nich nepronesl jediné slovo, zato když byl mistr usazen do pohodlného křesla u Kimori doma, mluvil hodně.

„Mistře, já jsem ve službách naší paní královny Kalas, váží si mě a….“

„Mlč!“ křikl mistr a Kimori okamžitě poslechla. „Myslel jsem, že jsem v tobě vychoval mága. Jestli víš vůbec, co to slovo znamená! Člověka, který bude hrdý na své skutky, na které hrdý být může. Ale ne! Já jsem pomohl k ovládnutí magické síly někomu, kdo jí sprostě zneužívá k lovení lidí…! Ani nevíš, jak strašně se za tebe stydím, jakou hanbu mi přináší každá myšlenka na tebe a tobě podobné,“ zvyšoval mistr hlas a Kimori měla hrozný pocit, jako ještě nikdy předtím. Orteg však pokračoval. „Kimori, stále ještě jsem nejmocnější mág v této zemi. Tvým schopnostem jsem tě naučil a uměl bych ti je i vzít. Dávám ti však ještě poslední šanci, abys své skutky napravila! Jak, to musíš zvážit sama! A pamatuj si! Pokud ještě někdy ublížíš nevinnému člověku, ať tě Bůh chrání!“

S tím se mistr zvedl a bez rozloučení odešel. Kimori seděla jako zmražená. Klepala se po celém těle. Jeho slova jakoby jí odhalila pravdu, kterou neviděla. Nebo spíš nechtěla vidět. Měla práci pro královnu. Byla někdo, vážený člověk, ale za jakou cenu? Přemýšlela o svých skutcích se slzami v očích. O uprchlých nevolnících, které pomáhala najít, o Miaře a jejím pohledu, kterým by jí probodla, mohla-li by. Přemýšlela. Dlouho do noci.

+ + +

O dva měsíce později

Byla noc. Nad Azmarskými lesy foukal prudký vítr. Hýbal s listy stromů a tráva na mýtinách se zběsile ohýbala v jeho poryvech. První blesky, doprovázené deštěm, na sebe nenechaly dlouho čekat. Skučení větru už najednou slyšet nebylo. Zcela ho zastínil zvuk milionů kapek, které dopadaly na zem. Po velkých vedrech vysušené stromy lačně vstřebávaly každou z nich s velkou rychlostí. Bouřka nad lesem sílila. Nikdo z obyvatel Ismanilu by se v takovou noc ani za nic neodvážil do jejich hloubky. Nikdo? Přece jen někdo takový je. Jeho silueta se kvapně prodírala křovím a vysokou trávou.

Bylo téměř nemožné utíkající postavu zaregistrovat. Přestože se měsíc občas objevil mezi mraky a vydával jasné světlo, celý les se hýbal silným větrem, a proto v něm žádný další pohyb nevzbuzoval pozornost. Zde ale stejně nikdo nebyl. Aby se někdo pustil do těchto míst a v tuto hodinu, musel by k tomu mít velmi dobrý důvod. Jun, prodírající se houštinami, takový důvod měl. Tím důvodem byla jeho svoboda. Dva měsíce ve službě lorda Warnaka ho dohnaly k tomuto zoufalému činu, z jehož následků jen málo nevolníků vyvázne živých. Však vzpomínka na Warnaka, špinavou kobku, ve které musel spávat a rány Warnakových poskoků, byli silnější než pud sebezáchovy. Anebo se tento projevil právě útěkem.

Za sebou nechal Jun město, zlého pána a nespravedlnost. Dlouho čekal na příležitost. Teď měl však strach ze stáže a mágů, kteří pořádají na nevolníky okázalé hony. Přesto stále utíkal. Noc již byla hluboká a Jun vyčerpaný. Spadl na zem a těžce dýchal. Byl celý mokrý a špinavý od bláta. Pak ztratil vědomí.

Bylo časné ráno. Mladý muž zaklepal na dveře, za nimiž měl ložnici lord Warnak. Jindy by se třásl strachy jen při pomyšlení na to, že by mohl lorda probudit. Dnes ale měl závažný důvod.

„Pane, Jun utekl!“ vysoukal ze sebe hned, jak získal pocit, že ho rozespalý Warnak vnímá. Ten se probral téměř okamžitě.

„Cože? Ať ho stráž najde a přivede! Jestli živého nebo ne, to je mi jedno!“ řval Warnak a sluha okamžitě odešel vše nahlásit. Ulicemi města však šel pozvolna. Získával pro Juna cenné vteřiny, aby zvýšil jeho náskok. Vždyť i Jun mu za tu dobu, co spolu sloužili, mnohokrát pomohl.

Městské tržiště

Miara stála u stánku, který přetékal nabídkou zeleniny, a přemýšlela o nákupu. Nebo se alespoň snažila. Či spíše jen předstírala. Tržiště žilo čilým životem dopoledních hodin, každý se snažil obchodovat, ale Miara neměla na nákupy ani pomyšlení. Stále se nemohla zbavit myšlenek na zlou křivdu. Nezbaví se jich nikdy, za celý svůj život asi nedokáže zapomenout. Hleděla do tváří smějících se lidí. Třeba ta dáma, která si vybírá to nejlepší ovoce u vedlejšího stánku. Nevlastní nevolníka? Vypadá dost bohatá. Anebo ten muž u nožů? Vždyť i její otec, i on. Miara zaplašila černé myšlenky, ale jiné nepřicházely. Prázdnota se v jejím veselém srdci usídlila tak bolestně, že to nešlo. Tak tam stála a zírala na hromadu brambor před sebou, aniž by se v ní pokoušela přehrabovat a vybírat kvalitnější kusy. To už se k ní však řítila trhovkyně a s úsměvem se chystala na vyslovení nabídky. Najednou se však nervózně zadívala za Miaru. Ta se pomalu, nenápadně otočila a spatřila ženu v kápi. Tu ženu, která jí tenkrát přivedla otci. Hodila po kněžce ošklivý pohled a jala se odcházet, když k ní Kimori promluvila.

„Na nic se neptej a pojď za mnou!“ zašeptala. Miara se už jen chystala odseknout kněžce nějakým nelichotivým výrazem, když si všimla jejích očí, jak k ní Kimori zpod kápě pohlédla. Zrcadlila se v nich jakási naléhavost, která jí nedovolila odmítnout.
Za chvíli již Kimori kráčela spolu s Miarou klidnými uličkami města, přičemž se rozhodla naznačit, proč jí vyhledala.

„Miaro, chceš-li opět spatřit Juna, musíš teď jít se mnou. Rozhodnout se ale musíš hned. Jun utekl od Warnaka a je ve vážném nebezpečí. Já jsem před chvíli dostala jistý rozkaz, který nesplním.“ Miara si vyslechla slova té ženy se zatajeným dechem. Rozumí dobře tomu, co jí žena právě nabídla?

„Chci se opět setkat s Junem víc, než cokoli jiného na světě. To ale Vy nemůžete pochopit. Asi vůbec nevíte jaké to je, když máte každý den před očima jeho zoufalou tvář, když si ho odváděli poskoci někoho, kdo se chvíli předtím vysmíval citům člověka. Pro mě tenhle nespravedlivý svět přestal existovat. I Vy a Vaše královna,“ řekla Miara rozhněvaně. Čekala nějaký odpor, ale nebylo nic. Kimori nakonec promluvila. „Pomohu ti. Musíš se ale rozhodnout. Jdeš?“ zeptala se s rozhodností ve svém hlase.

„Nevěřím Vám, nevěřím ani slovo někomu jako jste vy. Ale půjdu s vámi, stejně mě tady nic nedrží, stejně mi už víc ublížit nemůžete,“ odpověděla Miara, aniž by věděla, co jí v příštích hodinách čeká.

Nekonečné dálky Azmarských lesů se odhalily před Junem, když se ráno probudil a pohlédl před sebe. S velkou námahou se zvedl. Nyní měl výhled do dálky. Stál na vrcholu kopce a obhlížel zelenou masu, která se táhla kam až dohlédl. Žil. V hlavě se mu honily různé myšlenky. Měl strach. Určitě už mu jsou na stopě. Musí jít dál. Udělal několik těžkých kroků. Byla mu zima, měl hlad, ale hlavně strach. Začal sestupovat po prudkém kopci do údolí. Kam půjde? Kde se skryje před mágy? Opakoval si, že se nesmí zastavit, že musí stále jít. Už byl v uctivé vzdálenosti od města a jiné nablízku nebylo. Přesto každou chvíli čekal křik vojáků, kteří jeho naději na svobodu ukončí. Stále se ohlížel, zda za sebou mezi stromy nespatří postavy v hnědých stejnokrojích, které by s jistotou odhalovaly jeho stopu. Na jídlo dělal malé přestávky pokaždé, když se mu podařilo něco málo najít, vody se napil v potoce, kde se také umyl od bláta. Celý den strávil chůzí, aniž by jen tušil, kam vlastně směřuje. Snad by mohl překročit hranici a ocitnout se v Nalsabu, v zemi byť svobodné, však velmi chudé a plné loupeživých band, které nedostatečný počet členů Nalsabské gardy nedokáže zvládnout. Ale všechno je lepší než to co za svůj krátký život zažil.

Po celém dni vyčerpávající chůze Jun zpozoroval, jak se začalo stmívat. Objevil skalní převis, pod kterým se rozhodl přečkat noc. Ta se blížila rychlým tempem. Sedl si na zem, kterou si předtím vystlal listím. Pozoroval stíny stromů, kterak se v pološeru odcházejícího dne pomalu kývají ve větru. Jeho myšlenky, zejména v tuto denní dobu patřily té, která je nyní kdesi v chladných zdech panství svého otce, daleko v Ismanilu, městě, kam se on už nemůže vrátit. Nikdy.

„Miaro,“ zašeptal její jméno a zavřel oči, jako by chtěl, aby ho zaslechla, aby odpověděla. Žádná odpověď však nepřicházela. Ale ona tam někde je, čeká na okamžik, až se objeví u jejích dveří. Možná tehdy přece jen měli utéct. Možná by mohli být spolu alespoň chvíli. Možná…

Juna vyrušil z jeho přemýšlení šelest, který se přibližoval. Najednou začal rozlišovat v pozdním šeru několik párů světélek, která byla stále blíž. Už jen několik metrů daleko. Vlci! Jun se přitiskl ke skále a se strachem sledoval, jak se k němu blíží jako zlověstné stíny. Zaslechl zavrčení. Byl připraven bojovat. Co ale zmůže proti pěti silným šelmám? Začal rozeznávat vzezření dravců, kteří se k němu blížili. Kámen, který svíral v ruce, byl jen malou nadějí na záchranu.

Vtom však odkudsi vyšlehl zvláštní paprsek, nejbližší vlk odlétl, prudce narazil na skálu a dopadl vedle Juna mrtev. Ostatní čtyři se polekaně rozutekli na všechny strany. Jun upustil z ruky kámen a vyčerpáním se sesunul skoro k zemi, opíraje se o skálu. Sledoval z posledních sil, co se bude dít. Z lesní temnoty se vynořila vysoká postava v kápi. Jun se nezmohl na jediný pohyb, jen se tak díval a v jeho očích se zrcadlil vzdor. Postava si kápi sundala a Jun spatřil v slabém měsíčním světle mladou černovlasou ženu. Královninu kněžku magie. Čekal každým okamžikem na svůj konec, ale neměl strach. Čekal tuto chvíli a nikdo z nich ho nesrazí na kolena. Kněžka přistoupila až k němu. On ze všech sil vstal ze země.

„Ať Vám Bůh odpustí Vaše zločiny!“ řekl jí Jun polohlasně, avšak hrdě a rozhodně, a podíval se jí do zářících očí. Zdálo se mu na okamžik, jako by se žena pousmála. Ne však škodolibě. Byl to úplně jiný usměv. Laskavý. „June, budu se o to snažit…celý zbytek svého života,“ řekla a sklopila oči k zemi. Stála tam před ním s pokorou a lítostí. Mladík nevěděl, co se děje, co má čekat. Stále byl přesvědčen, že se najednou za kněžkou objeví vojáci se zbraněmi.

„Odkud znáte mé jméno?“ zeptal se.

„Od člověka, kterému na tobě záleží víc než na své vlastní svobodě,“ řekla kněžka vlídným hlasem a rozsvítila tlumené světlo ve své holi, které ozářilo tvář dívky. Pomalu, bez jediného slova, k sobě Jun s Miarou přistoupili a objali se. Jun najednou místo strachu cítil štěstí. Vypadalo to jako sen, nádherný sen, ve který doufal, ale přestával věřit, že se někdy splní. Držel Miaru v náruči. Ale to nebyl sen, to byl život, to bylo štěstí tak nádherné, jako by bylo seslané přímo z nebe.

Jun s Miarou si povídali. Přestali, jen když Jun vyčerpáním usnul a Miara ho nechala odpočinout skoro až do rána. Kimori seděla nedaleko, avšak na rozdíl od nich sledovala okolí, zejména v posledních minutách zvlášť ostražitě. Najednou vyskočila a přiběhla k dvojici.

„Jsme v nebezpečí, někdo se snaží oklamat mé schopnosti,“ šeptla a vyzvala oba, aby jí následovali. V tu chvíli však rozrazil vzduch rozednívajícího se lesa šíp, který se zabodl vedle Kimori do stromu. Ta se otočila, připravená k protiútoku. Najednou však nemohla použít magii. Nešlo to. S hrůzou v očích spatřila nedaleko od nich stát Skerna, staršího královského mága, spolu s několika členy Izmanilské stráže. Skern je velmi mocný mág vysoké postavy a tvrdých rysů. Jeho bezvlasá hlava budí respekt, stejně jako jeho přísný pohled. Kimori byla proti jeho magii bezmocná.

„Za zradu královny Kalas se budeš zodpovídat,“ křikl a přikázal vojákům, aby všem svázali ruce. Kimori chtěla něco říct, chtěla tomu zabedněnci povědět, co si myslí, co cítí, ale pak si to rozmyslela. Skernovi nemá cenu nic říkat. Je to chladný člověk. Bylo by mu to jedno, stejně jako to, co dělá.

+ + +

Královské město Ciba

Ponuré, tak by se daly nazvat chodby královského sídla v Cibě. Sice honosné a draze zdobené, ale ponuré. Ještě ponuřejší se zdály být, když jimi byla vedena spoutaná Kimori před soud královny Kalas. Velké zdobené svícny působily sice okázale, avšak chladně, přestože svítily a ozařovaly svým světlem celou dlouhou chodbu, vedoucí do královské pracovny. Jeden ze strážců zaklepal na zdobené dveře a vkročil do královniny pracovny, vedoucí s sebou Kimori. Povalil kněžku na zem před královnu, která po ní vrhla pohrdlivý pohled.

„Vážně sis myslela, že můžeš jít proti mým zákonům?“ zeptala se povýšeně kněžky. Ta se na ní podívala. Ne však provinile, ale upřímně.

„Něco je špatně, vaše veličenstvo. Něco je moc špatně,“ řekla Kimori. Královna na to nic neřekla. Chvíli mlčela.

„Byla jsi dobrý mág. Škoda, že zemřeš. Bez cti a bez úcty,“ povzdechla si poté a zdálo se, že to myslela i vážně. Do komnaty však vstoupil další člověk. Stráž u vchodu jej spatřila, avšak místo jeho zadržení voják jen pozdravil a nechal hosta projít.

„Jak si můžeš dovolit mluvit o cti a úctě, Kalas?“ zvolal stařík a kladl důraz na každé slovo. Kalas sebou trhla a na muže se rozkřikla.

„Nepleťte se do toho, mistře Ortegu!“

Starého mistra zřejmě rozkaz moc nezajímal, protože ho ignoroval a demonstrativně kolem Kimori jediným pohybem spustil silný magický štít.

„Kdysi jste této zemi pomohl zbavit se velkého zla, mistře Ortegu, a za to je vám lid vděčný, ale já jsem královna, já vládnu, ne vy, mistře.“

Mistr se ani nepohnul, což začalo královnu znervózňovat.

„Co tedy chceš?“ křikla.

„Zastavit všechno zlo, které se v této zemi děje tvým jménem. Podívej se kolem sebe, podívej se, jak žijí lidé ve tvé zemi, podívej se na to, co pácháš!“ řekl stařík rozhodně. V tu chvíli však několik přivolaných mágů královny Kalas rozbilo mistrovu barieru. Bránil se velké přesile, avšak nedokázal dlouho vzdorovat a byl spoután. Královna přistoupila k Ortegovi.

„Jen Vaše zásluhy Vás, mistře, zachránily. Pokud se ale ještě jednou postavíte mé vůli, budete se zodpovídat,“ řekla majestátně. Nechala mistra vyvést ven a tam propustit. Víc si nedovolila. Bála se, že by se proti ní postavili lidé na odpor. Mistra Ortega mají rádi a váží si ho. Poté rozhodla, že rozsudek nad Kimori bude vykonán za týden.

+ + +

královský žalář, Ismanil

Klíč zachrastil v zámku a masivní dřevěné dveře od špinavé cely se otevřely. Miara pohlédla směrem, kde jí voják podával misku s jídlem.

„Mám zprávu z Ciby. Královna rozhodla, že ta kněžka bude za pár dní popravena,“ řekl suše, odložil misku a odešel.

„Ne!“ vykřikla Miara a vrhla se tím směrem. Tloukla do dveří pěstmi. Že byla zbavená rodového titulu a Kalas jí odsoudila k žaláři a nevolnictví bylo to poslední, co jí trápilo. Tloukla do dveří silně, jak jen mohla. Poté vyčerpáním ztratila vědomí.

Ani neví, jak dlouho tak ležela. Stráže nebyly natolik pozorné, aby si všímaly vězně v bezvědomí. Neměli pochůzku a tak jim bylo jedno co se s lidmi uvázanými řetězy v celách děje. Miara jen poznala, že malou dírou ve zdi těsně pod stropem již neproniká světlo, jak je tomu ve dne. Podle měsíce jen mohla odhadovat, že noc svojí vládu nastolila nedávno, protože takto nízko býval měsíc vždy na začátku, když se jí ještě nechtělo spát a dívala se ke hvězdám a záviděla jim jejich volnost a nespoutanost. Už tehdy, tehdy když byla více svobodná. Nyní nemohla na hvězdy ani pomyslet, protože by její srdce puklo žalem. Myslela na Kimori a při každé myšlence se třásla zimou, jak jí lítost zmáhala. Seděla v rohu kobky a jen se klepala. Myslela na Juna a její bolest byla nezměrná. Nevěděla, zda je ten nejdůležitější člověk v jejím životě ještě naživu. Nevěděla a bála se. Byla bezmocná.

Najednou uslyšela klepnutí. Jakoby něco dopadlo na zem. Možná z omítky odpadlo kus zdiva. Neviděla ve tmě vůbec nic. Další podobný zvuk. A další. Miary se začal zmocňovat strach. Byla tma a jen slabé světlo měsíce pronikalo dovnitř malým otvorem, nahrazujícím okno. Najednou však ani to světlo měsíce nesvítilo. Cosi zastínilo jeho proud. Bezpochyby nahoře někdo byl.

„Je tam někdo?“ zašeptala Miara, aby nezalarmovala stráže. Nic. Žádná odpověď. Dívka se postavila a snažila se cokoli zpozorovat. Nadechla se, aby se zeptala trochu hlasitěji, ale zvenčí se ozvalo jen dlouhé a tajemné „pssst“. Miara poslechla. Nevěděla sice, kdo tam venku je, ale neměla už co ztratit. Neklepala se, už ne. Jen tam stála a čekala, co se bude dít. Stála a snažila se ve tmě cokoliv spatřit. Ozval se další zvuk, jak cosi dopadlo na podlahu cely. Už počtvrté, jakoby někdo cosi házel dovnitř. Najednou Miara cosi viděla v noční temnotě na zemi před sebou. Světélkovalo to modře a stále intenzivněji. Čtyři zářící body na podlaze. Body se začaly hýbat. Jakoby se rozbalovaly. Miara sledovala, co se před jejími zraky odehrávalo a pomalu se jí začínal vracet strach. Ze strachu se stávalo zděšení, zděšení z toho co se před ní začalo dít. Modrá světélka na zemi se rozbalila a z každého vedly čtyři páry pavoučích nohou.

O něčem takovém slýchala jen ve vyprávěních babičky. Vzpomněla si, jak jí stará žena strašila, že to nejhorší zlo Azmarských lesů jí vezme nejen tělo, ale i její duši. Jak jí varovala před přízrakem nazývaným Lussya s rudě planoucíma očima, který doprovázejí modře svítící pavouci. Rudýma očima…takovýma, které jak malá zlověstná světélka nahlížely do cely! Lussya byla legenda, kterou se straší malé děti, aby nechodili sami do lesa. Základ má ve starých spisech, kde se našly dva záznamy, které popisují tuto bytost jako nebezpečného démona v ženském těle, zmocňujícího se duší nevinných lidí a přinášejícího zkázu a utrpení.

„Odstup ode mne zlo!“ šeptla ve strachu Miara a zavřela oči. Zmocnil se jí hrozný pocit. Jakoby na ní někdo dýchal, jakoby cítila něčí přítomnost uvnitř cely. Přesto oči otevřela a strachy zkameněla. Stála před ní, její rudě planoucí oči jí pozorovaly z kouta cely.

„Miaro…přestaň se bát!“ znělo šeptem celou, aniž by Lussya hýbala rty. Miara se ani nehnula. Měla strach, ale také pomalu získávala odvahu. Odvahu, kterou jí dodávalo uvědomění, že její život je zasažen zlem, jehož původcem jsou lidé. Vše pro co žila, se hroutilo. Co jí může Lussya více udělat? Miara si dodala odvahu.

„Vím, kdo jsi. Nebojím se tě. Nemůžeš mi ublížit,“ Pronesla. Bytost znovu promluvila. Její rty se stále při hovoru nehýbaly, spíš se zdálo, jakoby se usmála.

„Miaro, jsi vyděšená a já to chápu. Už celé generace o sobě slýchám velmi zajímavé povídky. Ale věř mi, že můj přítel, mistr Orteg mě pro tebe poslal. Divíš se, že se mistr Orteg přátelí se mnou? Je toho hodně co ještě nevíš, ale vše se dozvíš, až přijde čas. Nyní vstup do čtverce, který zde pro tebe moji společníci vytvořili,“ pokynula Lussya a ukázala na čtverec, tvořený pavouky. Miaru pomalu opouštěl strach. Nevěděla co se děje, nevěděla jak je tohle možné, ale poslechla. Udělala dva kroky dopředu a prošla stranou čtverce mezi dvěma pavouky. Vtom ucítila kousnutí do nohy od jednoho z nich a předtím, než se skácela k zemi, zaslechla, jak Lussya říká: „Teď spi Miaro, jen spi“.

Azmarský les nebyl nikdy tak klidný. Žádné větve zmítající se ve větru, žádné šumění trávy, prostě nic. Jen na malé planině ležela dívka, která se právě probírala ze spánku. Otevřela své nádherné oči a pomalu se rozhlížela kolem sebe. Snažila se rozpoznat cokoliv kolem sebe a stále nevěděla, kde se vlastně nachází. Bylo šero. Mohla se jen domnívat, zda je večer nebo ráno. Zahleděla se před sebe, kde spatřila dva rudé body. Oči! Trhla sebou a najednou se jí začalo vybavovat, co se událo tam v Ismanilu v žaláři. Její hlava ztěžkla a opět upadla na deku. K Miaře se hned seběhlo několik podivně světélkujících pavouků.

„Nechte jí spát, moji drazí společníci. Je moc a moc unavená,“ pokynula majitelka očí přízrakům a ty se vrátily zpátky. Miara se za chvilku opět probrala a tentokrát už začala své okolí více vnímat.

„Kde…kde to jsem? Proč jsi mě sem vzala…?“ snažila se mluvit.

„Pššš, odpočívej a poslouchej. Jsem to skutečně já, Lussya. Vím, že se mě lidé bojí, protože si mě spojují se zlem, kterému jsem vždy přítomná. A mají pravdu, že když v lese temné síly získávají na své moci, jsem tam. Ale ne jako jejich společnice, ale jako jejich nesmiřitelný protivník. Avšak kdo mě potkal, ten si mě s nimi spojil. Nedivím se, strach má velké oči a mistr Orteg si myslí, že dokud o mně lidé mluví jako o legendě, mohu jimi nerušena chránit ty, kteří jsou napadeni temnou silou.“

Miara sledovala tu ženu a přemýšlela. Vypadala mladě, ale vyzařoval z ní klid a zkušenost. Potom se bázlivě podívala po pavoucích, kteří jí obklopovali a Lussya pochopila.

„Nemusíš se jich bát, jsou to společníci dobra, i když občas koušou,“ usmála se a z Miary spadl poslední kousek strachu. Úsměv opětovala. Pak ale úsměv vystřídal opět ten smutný a zastřený pohled, který měla tam dole v cele.

„Vím, na co myslíš Miaro. Nevíš kde je Jun. Já také ne, ale cítím, že je naživu. Kněžka Kimori má být popravena. Miaro, dej Bůh, aby se to nestalo. Pomůžeme, bez tebe to ale nezvládneme. Teď spi, čeká tě toho ještě moc,“ šeptla Lussya a Miara upadla do dlouhého a potřebného spánku.

Když opět otevřela oči, byl den. Ležela na planině, zabalená do úpletu a rozhlížela se kolem. Nikoho neviděla. Vzpomněla si na Lussyu, ale marně jí hledala. Vše se jí zdálo jako sen a kdyby stále seděla v kobce místo okolního lesa, tak by to za něj zcela jistě považovala. Nevěděla co se děje, co má dělat, ale najednou jakoby k ní promluvil hlas.

„Zítra si pro mě přijdou, musíš mi pomoci.“ Miara sebou cukla. Co se to děje, jaký hlas to slyší? Má snad halucinace?

„Kdo jsi?“ zeptala se.

„To jsem já, Kimori. Někdo ti dal magickou moc mě slyšet, nevím, kdo to byl, možná mistr Orteg. Nyní mě máš možnost slyšet, ale buď opatrná, aby nás nezaslechli další mágové.“

Miara se posadila.

„Kimori, co se děje, co mám dělat, jak ti mohu pomoci?“ snažila se dívka porozumět tomu co se kolem ní dělo.

„Najdi Juna, někdo mu pomohl utéct, ale kolem Ismanilu udělali mágové královny Kalas na Juna neviditelnou síť, nejde jí projít, aby se o tom nedozvěděli. Jun musí být někde ve městě. Něco ho chrání, protože ho zatím nenašli, jakmile by však porušil jejich síť, najdou ho. Pořád mě chodí vyslýchat vojáci, zda nevím, kde se skrývá. Někdo sem jde, sbohem Miaro, zachraň mě!“ Hlas se odmlčel. Miara se marně snažila zaslechnout další slova. Cítila, že by to dělat neměla, že je někdo u Kimori v cele a pokud je to mág, že by mohl poslouchat. Raději toho nechala. Zvedla se ze země a pohlédla z kopce. V dálce spatřila siluety nejvyšších budov města. Byla od Ismanilu vzdálená jen několik kilometrů. Vydala se tím směrem. Snad najde Juna a společně se jim podaří dostat do Ciby a osvobodit Kimori. Jen aby nebylo pozdě.

Prodírání se hustým lesem dalo Miaře hodně práce. K hradbám Ismanilu se dostala skoro před soumrakem a do něj u nich také skrytě čekala. Městská brána bývá otevřená i v noci, ale kolem mohou být vojáci, jejichž strážní ohně planou na několika místech u hradeb města. Miara se zahalila do svého oděvu a opatrně vstoupila do vysoké brány Ismanilských hradeb. Ucítila závan magické energie, jakoby prošla neviditelnou pavučinou. Rychle zmizela v temné uličce a zpoza rohu sledovala, jak se na místo jejího vstupu seběhli dva muži ve vojenských uniformách.

„Cítil jsi to? Někde tu musí být někdo hledaný,“ prohlásil jeden.

„Kdyby zjistili, že jsme ho nechali projít, tak by nás potrestali. Dělej, že jsi nic neviděl a podíváme se nenápadně kolem,“ odpověděl mu druhý, ale to už Miara mizela dále do centra ponurého Ismanilu. Proplétání se prachovými uličkami okrajových částí města nebylo zrovna nejsnadnější. Strážní ohně plály na mnoha místech a vojáci se u nich hřáli a popíjeli pálenku.

„Ahoj zlatíčko,“ ozvalo se najednou za dívkou. Trhla sebou a spatřila staršího muže, který vypadal jako by právě opustil nepříliš dobrou krčmu a to pravděpodobně byl dobrý odhad, protože mu dalo značnou práci stát na nohách. Nic mu to ale nebránilo, aby chytil Miaru za zápěstí.

„Pusťte mě,“ křikla ona a snažila se ruku vytrhnout, což se jí po chvíli podařilo. V tu chvíli ale spatřila dva vojáky, kteří se blížili po hlavní ulici. Otočila se tedy k opilci a začala si s ním povídat. Ten hned pookřál.

„Takhle se mi to líbí, zlatíčko,“ pronesl.

„Nezlobte se na mě, lekla jsem se vás,“ hovořila dále Miara a pokračovala v bezduché konverzaci, dokud hlavní ulicí vojáci neprošli. Jakmile byli dostatečně daleko, otočila se směrem, odkud přišli. Opilec mezitím vypadal, jakoby usnul opřený o dřevěnou stěnu krčmy, za což byla dívka ráda. Prošla kus hlavní ulicí a odbočila, jen když viděla další vojáky. Čekala za rohem opřená o dřevěný dům. Kde má Juna najít, co má dělat? Měla strach. Cítila se tak bezmocně. Vůbec nevěděla kde začít, Ismanil je velký, najít v něm jednoho člověka v noci je nemožné. Vydala se ponurou uličkou, do které jen stěží prosvítalo světlo lamp a strážních ohňů. Možná proto, aby jí nikdo neviděl, možná aby sama před sebou ve tmě zakryla slzy, které se jí na tváři objevily. Když už myslela, že neuvidí na krok, spatřila tlumenou zář magického světla, ve kterém stála malá postava. Lekla se. Neviděla tomu muži do tváře a zprvu se domnívala, že královští mágové prolomili Lussyinu ochranu. Jakmile ale muž udělal několik kroků k ní, spatřila ho. Byl to mistr Orteg, starý muž, jehož tvář byla laskavá, vyzařující dobro a klid. Tvář, kterou znal každý v zemi a které si vážil.

„Mistře Ortegu, jste to vy?“ pronesla Miara tichým hlasem a na její krásné tváři se třpytilo pár slz, ale už jen jako temná vzpomínka na beznaděj minulých chvil. Stařík přikývl a ona najednou naději měla.

„Mistře Ortegu, hledám tady svého….“ začala šeptem Miara mluvit, když se trochu vzpamatovala. Mistr pokynul, aby nepokračovala a dal pokyn postavě za sebou, aby přistoupila blíž. Ponurá, temná ulička jakoby zářila štěstím v tu chvíli, kdy Miara spatřila jeho tvář, tvář člověka, kluka, muže, kterého už dvakrát ztratila vinou osudu a lidí. Hleděli na sebe zblízka, drželi se za ruce a jen tak se dívali, jakoby rozeznávali, zda to není pouhý sen, zda je to pravda, skutečnost.

„Ehm!“ demonstrativně zakašlal Orteg a tím připoutal pozornost obou.

„Mistře, vím, musíme pomoct Kimori,“ řekla Miara.

„Nerad vám to říkám, ale tato cesta plná nebezpečí není za námi,“ pronesl mistr a pokračoval.

„Miara je v žaláři v Cibě a má být za úsvitu popravena. Musíme jí zachránit a právě k tomu potřebuji vás. Mě mají mágové na mušce všude. Pokud použiji magii ve větší míře, budou to vědět. Je jich hodně, přemohli by mě. Proto mi odpusťte tohle,“ řekl a chytil Miaru i Juna za rameno, přičemž oba pocítili palčivou intenzivní bolest, která se jim rozlévala do celého těla. Skáceli se na zem a těžce dýchali. Dívali se na mistra Ortega, který vypadal podobně vyčerpaně.

„Máte moc, máte takovou magickou moc, že se dokážete přesunout z Ismanilu pouhou myšlenkou. Nyní když jste spolu, můžete tu moc použít. Ale buďte opatrní, moc opatrní…“ promluvil mistr ztěžka a oddechoval.

„Mistře Ortegu,“ sklonili se oba k stále ležícímu starci, ale ten jen pokynul.

„Budu v pořádku, nezdržujte se, běžte!“

Miara chytla Juna za ruku a oba v tu chvíli viděli myšlenky toho druhého. Myšlenky na Cibu a na její vstupní bránu. Zvláštní pocit dával oběma znát, že se něco děje, že již nejsou v Ismanilu, ale že stojí před branami královského města. Byla stále noc, ale první paprsky vycházejícího slunce na sebe nemohou nechat dlouho čekat.

„Nemáme moc času, ale dál už musíme pěšky, jinak naší energii odhalí, pojď!“ vyzvala Juna Miara a ten jí okamžitě následoval. Brána byla otevřená, ale oba noční poutníci do ní přesto vstupovali s ostražitostí, kdyby královští mágové připravili past pro případné vetřelce. Zatím se ale zdálo, že v Cibě žádné nástrahy nejsou.

Náměstí, na kterém se nacházel žalář, bylo téměř v samém centru města. Vysoké zdi vězení se majestátně tyčily na náměstí, které ve dne žije čilým obchodním i společenským ruchem. Domy prodejců a obchodníků vypadaly vedle žaláře jako malé boudy, ale svým majitelům přesto poskytovaly bydlení na místě, kde mají ke svým obchodům nejblíže. Teď v noci byl všude kolem klid, ale za hodinu již začnou první stánkaři otevírat své živnosti a okolní uličky zahájí každodenní probuzení do nového dne a ožijí denním ruchem. Miara s Junem se obezřetně proplížili kolem hlavního vchodu a schovali se v malém zákoutí, kde na ně nebylo vidět a kde se nacházelo malé sklepní okénko. Okenice v něm byla stará a díky zvětralé omítce téměř vypadávala ven.

„Tady se dostaneme dovnitř,“ šeptnul mladík.

„Jak to víš? Třeba to vede do šatlavy. Spadneme tam a už se ven nedostaneme,“ bála se Miara.

„Matně vidím dole podlahu. Určitě to je jen sklepení. Okna v celách mají mříže, bylo by to lépe zajištěné,“ oponoval a Miara se s jeho odpovědí spokojila. Poté, co se Junovi povedlo vykopnout okénko, vlezli oba dovnitř. Jun zapálil malou svíčku, kterou našel na dřevěné pryčně. Její světlo oběma potvrdilo domněnku, že jsou v nějakém sklepení. Vlhká kamenná místnost. V rohu se světlo odráželo od nějakého pohozeného harampádí, které už dlouhé roky nikdo neuklízel. Podél stěny proběhla vyděšená myš a zmizela v díře mezi dvěma kameny. Z místnosti vedla chodba, stejně ponurá a stejně zanedbaná. Tou se dvojice vydala. Oba našlapovali velmi opatrně. Sice se nacházeli ve spleti chodeb, které se téměř nevyužívají, a jediným jejich návštěvníkem bývá místní správce, ale mohli každou chvíli narazit na hlavní prostory s hlídkujícími strážemi. Objevili malé točité schodiště, které končilo kdesi v přízemí. Dívali se do prostorné chodby, která byla na rozdíl od těch, kterými prošli, dobře udržovaná. Zcela jistě se jedná o vězeňské prostory, takže dál byla cesta velmi nebezpečná.

Přestože v chodbě plápolaly jen malé louče, jejichž světlo jen stěží ukazovalo cestu, přesto by mohli být vetřelci spatřeni a odhaleni. Na konci chodby byly velké dřevěné dveře, pod nimiž prosvítalo světlo přicházejícího dne. Oba najednou uslyšeli hlasy. Chodbou někdo přicházel. Těžké kroky se chodbou rozléhaly jako zlověstný pochod a Jun s Miarou se na poslední chvíli skryli ve výklenku u dřevěných vrat, který byl původně zbudován jako prostor pro uložení vojenské výzbroje. Jun se opatrně díval na kolem procházející vojáky, kterak vedou k vratům tu, kterou přišli s Miarou zachránit, kněžku Kimori. Jeden z trojice vojáků vrata odemkl a ostatní jí odvedli na nádvoří, které tvořila velká zeď z jedné strany a stěny žaláře na stranách zbylých. Miara s Junem opatrně hleděli na to, jak vojáci Kimori přivazují k okovům, zejícím z kamenné zdi a jak se vracejí zpět dovnitř.

„To jsem zvědavej, jestli soudce zase přijde nalitej jako minule,“ poškleboval se jeden z vojáků, když míjel Juna s Miarou, ukryté ve výklenku.

„No já doufám, že ne. Posledně měl zpoždění půl hodiny,“ odpovídal mu druhý.

„No ona nám nikam neuteče, mám hlad jak vlk, jdeme něco sníst, až přijde soudce, tak nám dají u vchodu vědět,“ uzavřel debatu první z vojáků. Miara s Junem poslouchali odeznívající hlas strážných a když shledali, že jsou sami, vešli na nádvoří, zavřeli za sebou vrata a rovnou ke Kimori, která se již dívala jejich směrem.

„Věděla jsem, že přijdete. Cítila jsem vaší přítomnost,“ pronesla Kimori. „Nemohu použít své schopnosti,“ pokračovala a výmluvně ukázala na pouta, která teď světélkovala modrým světlem. Něco jí bránilo. Miara vyndala Ortegův amulet a pověsila ho Kimori na krk. V ten okamžik přestala pouta svítit zlověstnou modrou září a Kimori je jediným pohledem donutila povolit.

„Ráda vás vidím, ale nemám ponětí jak se odsud dostat. Jsem slabá a to mé přerušení pout určitě neuniklo mágovi, který hlídá žalář.“

Jun s Miarou neřekli ani slovo, vzali Kimori za ruku a jejich myšlenky byly najednou v lese tam, kde Lussya zanechala Miaru poté, co jí pomohla z žaláře. Všichni tři měli najednou velmi zvláštní pocit. Pocit, který smazával rozdíly mezi snem a realitou. Jejich smysly se bystřily, avšak přesto viděli a vnímali stále méně, jakoby to co se s nimi děje bylo nad jejich chápání. Cítili jen ruku toho druhého, za kterou se drželi. Po chvíli se obraz světa kolem nich začal rozjasňovat a oni byli na planině, kterou znala jen Miara. Ta také našla místo, kde rozmlouvala s přízrakem ženské podoby, kterého se bojí celá země. Nikdo zde ale nebyl.

„Miaro, proč jsme tady?“ zeptal se Jun.

„Já nevím, June, ale určitě to tak má být,“ odpověděla dívka. Najednou všichni spatřili světlo, které vycházelo z nedalekých houštin. Pomalu se přiblížili a uviděli díru v zemi, která připomínala vchod do jeskyně. Nikdo z nich nechápal, kde se bere světlo uvnitř, ale po krátkém váhání se trojice vydala do nitra záhadné prohlubně. Uvnitř vedla chodba, která po chvíli končila něčím, co připomínalo staré dveře. Jun si dodal odvahu a zkusil dveře otevřít, což se mu ihned podařilo. Za dveřmi chodba pokračovala a všichni obezřetně postupovali dál.

Po chvíli uslyšeli za sebou ránu, se kterou se dveře svojí vlastní vůlí zabouchly a poté zcela zmizely. Nebylo cesty zpět, ale v dálce bylo stále více zřetelné ono modré světlo, ke kterému se opatrně přibližovali. Světlo se najednou pohnulo a rozdělilo na několik malých objektů, které se blížily. Miara hned pochopila a vykročila vstříc mlčenlivým přízrakům, zatímco Jun s Kimori jí následovali trochu bojácně a nedůvěřivě.

„Nebojte se, vím, kdo nás na konci chodby čeká,“ pronesla s úsměvem Miara a pokračovala až na konec chodby tam, kde spatřila malou místnost, ve které v kruhu svých tichých společníků stála ta, která se stala legendou strachu, Lussya. Komori i Jun se na sebe podívali a bylo vidět, že mají strach.

„No tak, pojďte a nebojte se,“ pokynula Miara a oni poslechli. Stáli u ústí místnosti a hleděli na postavu, která si je měřila svýma rudě světélkujícíma očima.

„Miaro, dokázali jste to. Zachránila jsi jí,“ pronesla Lussya a podívala se na Kimori. „Jsem ráda, že jsi naživu. Nebojte se mě, tady jste v bezpečí. Teď mi však odpusťte, co musím udělat,“ pronesla Lussya a všichni najednou cítili bolest, která procházela každým kouskem jejich těla. Poté všichni ztratili vědomí.

„Eeeeh….Miaro….Miaro! Kde jsi?“ ozýval se tmou naléhavý hlas, který patřil Junovi. Ten se snažil ve tmě podzemní jeskyně rozpoznat alespoň záblesk světla, poslouchal každý pohyb a volal tu, kterou měl ještě před pár okamžiky vedle sebe.

„June?“ ozvalo se vedle něj. Jun se otočil a pomalu natáhl ruce tam, odkud zaslechl tu, kterou miluje víc než sám sebe. Jeho ruka se setkala s dívčí dlaní a oba se objali.

„Miaro, co se stalo?“ zašeptal Jun.

„Nevím, June, ještě Kimori…“ Miara chtěla něco říct, ale najednou spatřila opět to modré světlo, které již tak dobře znala. Chytla se Juna a oba mlčky sledovali, co se bude dít. Světlo najednou ozářilo celou jeskyni a před nimi stála opět Lussya.

„Co…co se stalo?“ šeptla Miara.

„Nezlobte se, musela jsem to udělat. Spali jste tři dny. Musela jsem vás uspat, abyste svými myšlenkami nepřivolali královniny mágy, kteří se na vaši stopu dostali ve chvíli, kdy jste se za pomoci Ortegových schopností přesunuli s Kimori až sem. Pak jsem vám musela vzít ty schopnosti za pomoci mistra Ortega, který je nutně potřeboval,“ promluvil přízrak.

„Ale…nerozumím, kde je mistr Orteg a Kimori?“ pokračovala Miara.

„Pojďte, něco vám ukážu,“ usmála se Lussya a vedla oba jeskyní až směrem k dalším prostorům, kde všichni spatřili ženu, sedící v křesle. Nebylo to ale obyčejné křeslo, mělo pouta a okovy. A nebyla to obyčejná žena, ale královna Kalas, která si nenávistným pohledem všechny měřila. Jun se na sebe s Miarou podívali. Lussya zvýšila intenzitu světla, které teď ozářilo celou místnost, včetně malé shrbené postavy staříka, stojícího vedle vězněné královny.

„Přátelé, moc se událo. Kimori získala mojí moc, kterou jsem vám tenkrát v Ismanilu svěřil. Byla silná, její schopnosti jsou daleko větší než ty moje. Vždy byla má nejlepší žačka a já cítil, že je určená pro vyšší cíl než jen sloužit královně. Jen jsem nevěděl, kdy k tomu dojde. S Kimori a Lussyou jsme byli tak silní, že se nám podařilo během pár chvil přemoct královniny mágy a zajmout královnu. Královnu jsme ukryli zde. Vystoupil jsem veřejně, mluvil s lidmi v Cibě, Ismanilu, Maan Taaru, Nandoře i Balzeji a mnoha dalších místech naší země. Moje slova vyslyšeli mnozí. Přidalo se mnoho mých žáků, jak těch kteří na své schopnosti již zanevřeli, tak i mnoho z těch, kteří dříve sloužili královně. Nyní již královna nemá žádnou moc a zbytky jejích stoupenců už nás nemohou ohrozit. Kimori je v Cibě a spolu s ostatními dohlíží na to, aby se zlo, které nás zužovalo, nemohlo nikdy vrátit. Vyhráli jsme!“ Starý mistr dokončil svá slova. Jun s Miarou na sebe pohlédli a objali se.

Ismanilské náměstí, doba slavnosti předávání nevolníků

Náměstí bylo opět plné. Tak plné, jak tomu bývalo i v časech minulých, v dobách, kdy na vyvýšeném pódiu předváděli nevolníky, kteří byli zakupováni do nevolnické služby. Nyní to bylo to stejné pódium, ta stejně ztlučená prkna, ke změně došlo na nich. Ano, stáli tam i lidé, kteří tam už jednou byli. Mezi nimi Jun. Dnes ale nebyl sám mezi všemi. Dnes se dělo něco dříve neslýchaného. Vedle něj stála Miara, ona dívka modré krve a držela ho za ruku. Pod pódiem sedělo a stálo mnoho lidí. Zástupci šlechtických rodů však již neměli čestná místa, oddělená od všech ostatních. Seděli mezi ostatními, a pokud se na ně již místa nedostalo, stáli kolem, stejně jako otec Miary. Někteří nepřišli raději vůbec. Od zatčení lorda Warnaka za mučení bývalých nevolníků někteří dokonce utekli, aby se pokusili vyhnout spravedlnosti. Dav ševelil, lidé si povídali a očekávali, co se bude dít. Najednou to davem začalo šumět, na pódium vystoupil někdo, kdo byl dlouhá léta synonymem strachu. Po schodech stoupala Lussya a její rudé oči nešlo přehlédnout ani v nejvzdálenějším koutu náměstí. Davem by jistě zavládla panika, kdyby vedle ní nestoupal po schodech mág, který se stal legendou, mistr Orteg. Lidé ztichli a s napětím vše sledovali. Bylo takové ticho, jakoby snad na náměstí nikdo nebyl. Chvilku se nic nedělo, lidé na sebe vzájemně koukali a jen čekali. První promluvil mistr Orteg a lidé s napětím poslouchali každé jeho slovo.

„Obyvatelé Ismanilu, vidím ve vašich tvářích očekávání, ale i strach a obavy. Strach z neznámého, strach z nového a strach z obávaného. Ano, zde vedle mě stojí Lussya, ze které máte strach také. Než si ale na někoho uděláte názor, bylo by se dobré zamyslet nad tím, co lidé sami sobě dělají. A nemusíme se v tom zamýšlení dostávat daleko do minulosti. Stačí si jen vzpomenout na tato místa, na toto pódium a na to co se zde dělo. A podívejte se dnes. Nejsou podřadní lidé. Není nikdo, kdo by si troufnul vlastnit ostatní. A kdyby se snad někdo o to pokusil, bude zastaven. Nechci však ani pomyslet, jak by vše dopadlo, kdyby nezasáhla bytost tolik proklínaná, avšak i tolik dobrá, jako je právě Lussya. Jí patří náš vděk.“

S tím se mistr Orteg odmlčel. Zdá se, že řekl vše, co chtěl. Lidé už od událostí minulých dnů tušili, že Lussya stojí na té správné straně, ale teď, když jim to potvrdil jejich milovaný Orteg, otevřely se jim oči zcela. Ne všem a ne hned, ale mnozí nyní hleděli na záhadnou ženu na pódiu zcela jinak, lépe. V tu chvíli přistoupila Miara k Lussye a objala jí.

„Děkuju, děkuju za všechno,“ řekla jí a v jejím hlase bylo slyšet dojetí, štěstí a radost. Nyní již Miara věděla, že je vše za ní. Nyní si to uvědomila a nyní z ní spadlo to napětí, které prožívala. I když jí sledovalo celé město, nikdy se necítila tak klidná a vyrovnaná. I když se na ní upínaly desítky očí, nestyděla se za své slzy štěstí.

„Tak co, Skerne? Slyšela jsem, že tě mistr Orteg poslal zpátky do školy,“ usmívala se Kimori na holohlavého mága, který jí tenkrát v lese překazil plány na záchranu Juna s Miarou. Skern se na ní podíval a bylo vidět, že její provokace se mu moc nelíbila. Trochu se ale přece jen usmál, ne moc a ne hned, ale přece jen. I to byl u Skerna úspěch.

Městská zahrada byla zelená jako nikdy předtím. Nebo tak alespoň připadala dvojici, která teď procházela každý její kout. Na každém místě jejich zastavení bylo vidět, že není jen místem jejich štěstí ale i vzpomínek, mnohdy velmi silných a jejich minulosti, která byla pohnutá. Kousek jejich duše se odrážel v každém zákoutí, které pro běžného návštěvníka vypadá obyčejně. V očích jim bylo vidět, že tato místa zrcadlí jejich zlé vzpomínky, které umocňují pocit štěstí z toho, že zde mohou nyní kráčet svobodní, držet se za ruce a hledět si do očí.

KONEC

Komentáře

komentářů

About The Author

Šéfredaktor