Zítra bude mít premiéru film Brada Andersona Podivný experiment, natočený na motivy povídky E. A. Poea s názvem Metoda doktora Téra a profesora Péra. V hlavních rolích si zahráli Ben Kingsley, Michael Caine, Kate Beckinsale, Jim Sturgess, David Thewlis, Brendan Gleeson a Fiona Shaw. Včerejší dopoledne patřilo novinářské projekci v Lucerně, na kterou jsem se za Mfantasy vypravil.

Nevím, proč jsem si během filmu vzpomněl na rozhovor sira Humphreyho z „Jistě pane ministře“, kterému se na otázku „kdo bude další premiér?“ dostalo od sira Arnolda odpovědi „Těžká rada, asi jako který šílenec bude řídit blázinec“. Že by sir Arnold četl Poea? Ale dost tunelování jiných děl, s tímto nesouvisejících. Co jsem tím ale chtěl říci? Že je podivný ten Podivný experiment. Má to být přece horor původně, nebo thriller po moderním zpracování americkým filmovým průmyslem. Tak proč mě v souvislosti s takovým vážným dílem napadají hlášky odjinud, okořeněné ještě dalšími, jako například „od teď nejsme blázni, ale ústavní činitelé“? A proč se při thrilleru směji? Že bych měl zvrhlý smysl pro humor? Po vyřčení těchto závažných otázek jsem v obavě o své vlastní duševní zdraví sledoval i ostatní spoluúčastníky novinářské projekce a během filmu se párkrát zasmáli také. Takže jsem snad v normě.

Přestože se totiž film tváří vážně, naleznete v něm několik opravdu vtipných pasáží. Otázkou je, zda minimálně některé z nich vtipné být měly i z pohledu tvůrců, ale nemyslím si, že by i případné kouzlo nechtěného bylo na škodu celkové kvalitě. On na mě totiž celý tento film působí jako velmi dobře sladěná kombinace hororu, thrilleru, romantiky, sociálních témat, humoru a pravda trochu upravené historie. Tedy ani ústřední hláška, vyřčená jako komentář k muži, cítícího se být koněm „proč bychom dělali nešťastného člověka ze šťastného koně“ asi nemůže být brána jinak než s humorem.

U tohoto filmu mám popravdě s recenzováním tak trochu problém. Nelze mnoho prozradit z děje, abychom neprozradili to, co má být pro diváka překvapením. Už jen to, co se dočteme v oficiálních textech, prozrazuje tolik, že to divákovi odhalí některá z prvních překvapení, o kterých by bez jejich přečtení na začátku nevěděl. Třeba to, že ústav ovládli pacienti a skutečný ředitel je s ostatními zaměstnanci zavřený ve sklepě. Ale to je jen začátek.

Takže co vlastně lze napsat o příběhu a nepokazit vám to. Příběh se odehrává na přelomu roku 1899 a 1900. Film začíná cestou studenta psychiatrie z Oxfordu, který se na štědrý den dostavuje do psychiatrického ústavu, ležícího odlehle v horách, aby zde získal praxi v oboru. Přivítá ho zajímavý ředitel ústavu, který však není tím, za koho se vydává, stejně jako ostatní členové personálu. Film je natočen tak hezky, že lze pozorovat po celou jeho dobu zvláštní věci a momenty. Obsahuje scény, které ve vás vyvolají pochybnosti i bez znalosti děje dopředu, aby ve vás tyto pochyby následně zaplašily a při rozuzlení zase potvrdily. A proto budete mít od začátku pochybnosti o týmu ředitele ústavu i o něm samotným. Oprávněně. Pravé grády film nabere poté, co náš nebohý absolvent ve sklepení objeví skutečný tým nemocnice a začne řešit co dál.

DCo mohu říci dopředu, bát se u tohoto filmu příliš nebudete. Možná někde a trochu. Ale občas budete překvapeni náhlým rozuzlením, občas se zasmějete. Ale ne proto, že by tvůrci předkládali divákovi výsměch lidem s duševní poruchou. On totiž celý film více než strach nebo smích vyvolává mnohá témata, která jsou pro diváka jako já zvlášť zajímavá. Zahrává si totiž mistrně s myšlenkou, že někdy se ti, na které společnost hledí mezi prsty, mohou jednat lépe, než ti, které většinová společnost uznává a má za odborníky. A s tímto poselstvím se já ztotožnit mohu. Líbí se mi, že je taková myšlenka tímto filmem vyřčena, byť nelze souhlasit s jednoduše specifikovaným škatulkováním ve stylu „psychiatři 19. Století = barbaři s barbarskými metodami“. To je opravdu velmi zjednodušené, když si představíme, že v této době zažívala psychiatrie mimo zmíněné „barbarské“ metody také značný rozvoj, za jehož zástupce stačí jmenovat například A. Alzheimera, S. Freuda a další. Ale zjednodušení a vytváření klišé jsme si u amerických thrillerů už asi zvykli a v tomto směru dopadá Podivný experiment ještě celkem dobře.

Co říci na závěr? Vymyká se Podivný experiment běžnému americkému „hollywoodskému“ zpracování známých povídek a námětů? Ano i ne. Děj je poměrně jasně tímto směrem dán, vzhledem ke značné porci romantiky, napětí a úmyslu překvapit diváka nečekanými zvraty, ale vyznačuje se hlubší myšlenkou, nápaditostí a lidským rozměrem. Pokud si nenecháte zkazit radost tím, že film byl dávno před novinářskou projekcí zveřejněn na známých webových úložištích, a pokud chcete vychutnat jeho atmosféru, která je velmi kvalitně zpracována v celém snímku, mohu návštěvu kina doporučit.

Komentáře

komentářů

About The Author

Šéfredaktor