Nad říší krále Jana se stahují temná mračna. Útok bestií z nočních můr je pouze předehrou k válce, v níž má – podle prastarých proroctví – sehrát klíčovou úlohu mladičká princezna ovládající magii. Jenže Elena z rodu Leon není pouze čarodějka. Přicházející bouři hodlá uvítat na bitevním poli jako jeden z berberských bojovníků. Jako Černý jezdec.

Druhé díly trilogií často fungují jen jako mosty mezi nadějným počátkem a epickým závěrem. Ve srovnání s Čarodějkou však Černý jezdec přináší celou řadu změn k lepšímu. Kristina Hlaváčková má nad příběhem větší míru kontroly a nebojí se přitlačit na pilu. Místy, vzhledem k celkovému kontextu, až příliš. Autorčin styl zůstal dětsky spontánním a v některých ohledech až naivním.

Samotná princezna Elena učinila velký krok k tomu, aby byla přinejmenším čtenářsky snesitelná. Pořád je v očích autorky absolutně dokonalá, neustále má hlavní slovo a patenty na pravdu a neomylnost jí Hlaváčková rovněž nezbavila… Nicméně vyvolává jiskřičky sympatií a je snadnější v ní zahlédnout podobu hrdinky, kterou by měla být.

cernyjezdecDračí oči v prvním díle připomínaly, v pozitivním i negativním smyslu, sekerovou polévku hrdinské fantasy. Tulák přijde ke statku a navnadí selku na to, že uvaří vynikající polévku, na kterou potřebuje jen kotlík vody a sekeru. Ta ze zvědavosti souhlasí… A když po chvíli tulák ochutná a řekne, že by to chtělo jen trochu zeleniny, kuřete, koření a soli, mileráda mu postupně suroviny poskytne, aby mohl zázračné jídlo dochutit. Podobným způsobem se v kotlíku autorky setkávají snad všechny atributy, které jsme si zvykli spojovat s tradiční fantasy. Je tu vyvolený, jsou tu draci, jsou tu síly temnot, elfové, trpaslíci i banda přidrzlých pidimužů, emancipovaná princezna i velké bitevní scény. To vše vařeno pod pokličkou na pomalém plameni.

Problematický vidím způsob autorčiny práce s informacemi. Ano, čtenář na základě několika vsuvek z prvního dílu ví, že žije nějaký Nitram, že to není hodný pán a pravděpodobně bude mít jeho existence na příběh nějaký vliv. Jenže přesto se ani v průběhu Černého jezdce nedozví, jaká je jeho role v daném světě. Jak jsou s jeho existencí obeznámeni mocní, do jaké míry je či není vnímán jako hrozba. Prostě se o něm najednou, bez jakéhokoli předchozího úvodu, začne mluvit jako o organizátorovi sil temnot, o nichž toho mimo vsuvky určené čtenáři v Dračích očích nic nepadlo. Případ Nitrama přitom není ojedinělý. Celá řada reálií se objevuje v příběhu ve stylu králíků vytažených z klobouku. Výsledek? Zkušený čtenář skřípe zuby. Má permanentní pocit, že mu uniká něco, co by měl vědět a co by věděl, kdyby s ním autorka hrála fér a místy ním až okatě nemanipulovala.

Jisté pozdvižení navíc vyvolávají reálie. Přestože hlavní hrdinka pochází ze země Berberů, zapomeňte na beduíny žijících ve stanech na okraji pouště. Berbeři Hlaváčkové mají, když už k něčemu, blízko ke středověkým vyprávěním o říši krále Jana, a žijí v krajině popsatelné jako „genericky malebný fantasy svět“. Pokud jako kulisy jednotlivých scén budou naskakovat snímky z Jacksonova zpracování Pána prstenů a Hobita, nebude to rozhodně mimo mísu. Stejně jako první díl nepostrádá ani Černý jezdec právě až přílišnou filmovost.

Černý jezdec není perfektní kniha – přestože jí mohl být. Jeho hlavním problémem je vnitřní rozpor procházející celou sérií. To, co totiž drží Dračí oči pohromadě, je autorský potenciál Kristiny Hlaváčkové. Ano, Dračí oči patří k tomu druhu knih, které si člověk přeje v patřičném věku napsat. Jsou snem, z nějž většina lidí dospěje, aniž by se jej pokusila realizovat. A je to převážně kouzlo splněného snu spojeného s autorčinou euforií a vnitřním zápalem, které čtenáře u knihy udrží.

 

Vydal: Fragment; 2014
ISBN: 978-80-253-2253-6
EAN: 9788025322536
Počet stran: 424

Komentáře

komentářů