Nakladatelství FANTOM Print vydává druhý díl military sci-fi cyklu Ztracená flotila – Za hranicí:

„GIGANTICKÁ PEVNOST U HYPERPROSTOROVÉ BRÁNY…“
… dvě agresivní mimozemské rasy,
lidští renegáti a admirál John Geary!

 

Zatímco šestidílná vynikající military sci-fi série Ztracená flotila stavěla zejména na konfliktu mezi různými frakcemi lidské rasy a jen velmi okrajově do událostí v ní popsaných zasahovaly mimozemské entinty, v navazujícím cyklu Za hranicí už je vše jinak.

ochrancePo nebezpečné misi v první knize nazvané Bitevník, v níž admirál John „Black Jack“ Geary a jeho flotila pronikli až na území rasy zvané enigma (čtenáři ji dobře znají z první šestice románů), ocitají se pozemšťané v Ochránci u gigantické pevnosti ležící nedaleko hyperprostorové brány – tedy skokového bodu do bezpečí.

Geary se ale nezaplétá do jen tak nějakých problémů – když už se do něčeho namočí, stojí to za to. Proto – aby pevnost ochránil – se bude muset utkat nejen s enigmou a další agresivní mimozemskou rasou, ale do hry se rovněž zapojí zástupci zbytku Syndikovaných světů a ještě jedna neznámá civilizace, která se ale zatím tváří jako Gearyho spojenec…

Málo platné, Jack Campbell je zpět v té nejlepší formě, a vesmír, který pro své fanoušky vytvořil, se s každou další knihou stává stále více komplexnějším a propracovanějším. A přitom v něm zůstává vše, pro co si čtenáři „Black Jackova“ dobrodružství a jeho flotil tolik oblíbili: dechberoucí akce, sympatické postavy, vymakané vesmírné bitvy, to vše protkané krystalicky čistým „pocitem úžasu“, pro který podobné příběhy nikdy nezevšední…

Anotace:

Admirál John „Black Jack“ Geary si své postavení zasloužil, když zvítězil nad Syndikovanými světy a ukončil tak sto let trvající válku, nicméně spíše než vděk nadřízených si vysloužil nedůvěru a strach. Když ho vláda s flotilou stárnoucích lodí vyslala na velmi nebezpečnou misi s úkolem prozkoumat sluneční soustavy za hranicemi Syndikovaných světů, nejednala jen z obav z inteligentní rasy zvané enigma, ale především z Gearyho.

Geary, stále věrný starým ideálům, jaké se uznávaly za jeho časů před sto lety, rozkaz pochopitelně provedl, ale narazil na ještě větší nebezpečí, než se obával – po skoku do další soustavy vletěl přímo před obrovitou flotilu nových neznámých mimozemšťanů.

Ti stejně jako enigmané naprosto ignorují pokusy o mírovou komunikaci a zatímco se Gearyho lodě snaží uhýbat před sebevražednými nálety, musí Geary vymyslet, jak se dostat přes gigantickou pevnost chránící skokový bod do bezpečí, aniž by při tom přišel o většinu flotily.

Ukázka z knihy:

 „Když zjistíš, že kráčíš peklem, jdi dál.“ Admirál John Geary se nadále díval na svůj displej a na chaos vládnoucí ve flotile, která se snažila po útoku obyvatel místní sluneční soustavy dostat zpátky do formace, a jen se zeptal: „To jste si právě vymyslela?“

„Ne,“ odpověděla kapitánka Táňa Desjaniová. „To řekl nějaký pradávný filozof. Táta ho rád citoval.“ Geary přikývl. Nevěnoval jí velkou pozornost, ale význam rčení byl jasný. Stačilo peklo definovat jako situaci, do které se dostala flotila nacházející se daleko od lidského území na misi, během níž měla zjistit sílu a velikost

nově objeveného inteligentního druhu. A probojovali se tak daleko jen proto, aby se museli postavit dalšímu cizímu druhu, který se zdál ještě agresivnější. Stejně tak mohl být peklem fakt, že se mu sice během posledních sekund existence jeho křižníku podařilo dostat do poškozeného záchranného modulu, ale jen proto, aby pak strávil zmrazený sto let v hibernaci. Flotila ho sice na poslední chvíli, kdy už modul definitivně selhával, objevila a oživila, nicméně brzy se dozvěděl, že po jeho domnělé smrti z něj vytvořili legendu. Geary se na okamžik vrátil v myšlenkách do těch prvních okamžiků po probuzení. Vzpomínal, jak se cítil, když zjistil, že všichni, které kdy znal, jsou dávno mrtví. Vybavil si své pocity po zjištění, že válka započatá ve chvíli, kdy byla jeho loď zničena, o sto let později dál zuří. A taky zděšení z toho, že v něm všichni vidí legendárního Black Jacka Gearyho, který se vrací, aby je zachránil před jistou porážkou. Podařilo se mu je zachránit, ačkoli neviděl žádnou spojitost mezi Black Jackem legendou a tím, kdo ve skutečnosti byl. Dokázal vyhrát válku se Syndikovanými světy. A teď musel nějak zachránit flotilu z pasti v cizí sluneční soustavě daleko od jakékoli naděje na pomoc jiných lidí. Ale nic z toho neudělal sám. Bez flotily a lidí, jako byla Táňa Desjaniová, by nedokázal nic. A ti, kteří v bitvě nezemřeli, byli stále s ním.

„Beru vaše obavy na vědomí, kapitánko,“ řekl Geary a násilím potlačil vzpomínky na minulost, aby se mohl plně soustředit na současnost.

 „Nebudeme se tady zdržovat o nic déle, než bude nezbytně nutné.“ Flotila se stejně v tu chvíli stále pohybovala. Zrychlovali pryč směrem od cizích lodí, jež se je snažily dohnat. Když už byla okamžitá hrozba zničená, začaly lodě upravovat své trajektorie a rychlosti, ale jak flotila, tak trosky cizích útočníků stále letěly obrovskou rychlostí pryč od masivní pevnosti cizinců. Ta strážila skokový bod, kterým lidská flotila do soustavy dorazila. Obíhala kolem vzdálené hvězdy ve fixní vzdálenosti od skokového bodu a byla tak obrovská, že se dala klasifi kovat jako umělý planetoid. Kolem Neochvějného proletěla eskadra torpédoborců tak blízko, že se aktivoval poplašný signál varující před možnou srážkou. Desjaniová zatnula zuby a přikázala komunikačnímu důstojníkovi: „Řekněte těm plechovkám, ať si drží vzdálenost. Pane admirále, žádám o povolení pomoci vám

v obnovení pořádku ve formaci.“ Geary si dobře uvědomoval, že fl otila vypadá spíš jako roj podrážděného hmyzu než vojenská formace, a tak se na ni kysele zadíval. „Navigační systémy už připravily manévrovací rozkazy. Bude chvíli trvat, než všechno rozmotáme, aniž by některá z lodí vrazila do trosek.“ Naštěstí naprostá většina těch trosek pocházela z lodí cizích útočníků. Z torpédoborce Zaghnal, který dostal jeden jediný zásah, nezůstalo vůbec nic. Hlavice v cizích lodích byly tak silné, že výbuch rozerval torpédoborec na maličké kousky. Neporazitelný také dostal jeden přímý zásah, jenž na lehce obrněném bitevním křižníku napáchal obrovské škody. Tím špatné zprávy naštěstí končily. Orion byl zasažený dvakrát explozemi cizích lodí sestřelených těsně před zásahem Titánu a Tanuki, ale omlácený Orion stále hlásil, že je plně připravený k boji. Spousta dalších lodí utrpěla lehké škody v důsledku explozí a nepřímých zásahů. Ve vakuu se sice tlaková vlna výbuchu šířit nemůže, ale exploze byly natolik masivní, že i nepřímý zásah dokázal způsobit škody.

„Vyvázli jsme z toho skoro beze ztrát,“ žasl Geary. „Všimla jste si, co udělal Orion během poslední části boje?“

„Nevšimla,“ přiznala se Desjaniová. „Příliš jsem se soustředila na to, že Neohrožený málem vrazil do mé lodě.“

„Až bude čas, budu si muset znovu promluvit se svou praneteří.“ Jane Gearyová byla spolehlivá a rozvážná velitelka bez sklonů předvádět se nebo vydávat riskantní rozkazy. Byla. Před chvílí poletovala se svou bitevní lodí Neohrožený, jako by to byl rychlý a pohyblivý bitevní křižník. Geary by byl vděčný, kdyby se nové problémy neobjevovaly stejně rychle, jako dokázal řešit ty existující. Zavolal veliteli Orionu, komandéru Shenovi. Shenův výraz se moc neměnil, takže Gearyho nijak nepřekvapilo, že se Shen tváří podrážděně.

 „Jak je na tom vaše loď, komandére?“ zeptal se Geary. Mohl si vyvolat informace o poškození jednotlivých lodí ze sítě flotily, kam se ukládaly, jakmile byly určeny a zadány do systému, a většinou to tak dělal, protože to bylo jednoduché a rychlé. Ale občas potřeboval vědět, co si o tom myslí lidé přímo na palubě lodi, protože se od nich mohl dozvědět důležité detaily a dojmy, které automatizované hlášení neobsahovalo.

Orion je stále bojeschopný,“ prohlásil Shen a tvářil se, jako by byl připravený se o tom hádat. „Sedmdesát jedna ztrát, z toho třicet mrtvých, zbytek zraněných, pět vážně. Dva z vážně zraněných budeme možná muset přesunout na léčbu na některý útočný transportér. O zbytek se ošetřovna Orionu dokáže postarat. Hlavní pohonná jednotka číslo jedna je vyřazená z provozu, ale opravitelná. Většina škod se nachází v horním levém předním kvadrantu. Narušené pancéřování, škody na interiérech od drobných až po naprosté zničení. Uzavíráme tu oblast, dokud nebude příležitost provést rozsáhlejší opravy. Žádné zbraně ani senzory v tom kvadrantu nejsou funkční, což bojeschopnost Orionu z dlouhodobého hlediska omezuje o dvacet procent. Ve zbytku lodě došlo k dalším škodám na různých systémech v důsledku vibrací a nárazu přeneseného trupem, ale to dokážeme zvládnout.“

Gearyho zkušenosti s Orionem říkaly, že je takový optimismus nevídaný.

„Viděl jsem, jak Orion zachránil Tanuki a Titána. Explozi schopnou tak poškodit bitevní lodě by ani jeden z nich nepřežil. Vy i vaše posádka jste jednali v nejlepší tradici loďstva a přinesli jste velkou čest svým předkům.“

„To se od bitevních lodí očekává,“ odpověděl Shen nabručeně.

„Zachraňujeme bitevní křižníky, když se dostanou do potíží a samy to nezvládnou. Vyřiďte to prosím kapitánce Desjaniové.“

„Nechcete jí to raději říct sám?“

„Ne, pane.“

„Je hned tady vedle mě.“

„Tak už to slyšela, pane.“ Shen se na chvíli odmlčel. „To je ale pořádná mela. Čekal jsem, že přijdeme o spoustu lodí. Zajímavá taktika. Je to vše, pane admirále?“

„Ne. Dejte mi vědět, jestli se něco změní na stavu vašich zraněných. Můžu k vám poslat Tsunami, pokud potřebujete lékařskou asistenci. A pokuste se tu pohonnou jednotku zprovoznit co nejrychleji. Jestli se budeme muset znovu porvat s obyvateli téhle soustavy, bude Orion potřebovat plnou pohonnou kapacitu. Kapitán Smythe vám pošle Kapuu, pomůže vám s opravami pohonu.“

 „Děkuji vám, pane admirále,“ řekl Shen.

„Já děkuju vám, kapitáne.“ Geary ukončil hovor a pak se podíval na Desjaniovou. „Nezdá se, že by vás obtěžovaly pohrdavé komentáře kapitána bitevní lodě.“

„Tím bojem si zasloužil právo na komentáře,“ odpověděla Desjaniová.

„Kromě toho už mi jednou zachránil zadek, když jsme oba sloužili na Pavis. A řekl vám, jak velký dojem jste na něj udělal, takže mu protentokrát jeho amatérské názory odpustím.“

„On mi řekl, že jsem na něj udělal dojem?“ zeptal se Geary.

„To rozhodně, pane. Svým vlastním způsobem.“

Geary zavrtěl hlavou a zadíval se na škody hlášené na Neporazitelném.

„Štěstí se na tom podílelo stejně jako vše, co jsem udělal já.“

„Ne,“ řekla Desjaniová. „Pane. Podívejte se na zhodnocení boje, jak to vidí automatické systémy. Když se naše formace rozptýlila, potřeboval nepřítel deset až dvacet sekund na změnu kurzu a vyhledání nového cíle. Nebylo to štěstí. Rozpad formace na poslední chvíli cizince zmátl, přesně jak jste měl v úmyslu. Těch pár sekund váhání nám poskytlo dost času na úhyb a rozstřílení zbývajících nepřátel. Lodě, které toho dokázaly využít, se zásahům vyhnuly, až na chudáky na Zaghnalu. Ti prostě měli smůlu.“

„A Neporazitelný…“ Přikázal bojovým systémům, ať mu přehrají události těsně před zásahem lodě. Byl vydán rozkaz k rozptýlení formace a nezávislému manévrování za účelem zmatení útočníka. Všude kolem Neporazitelného lodě měnily trajektorie, ale bitevní křižník stále neměnil směr ani rychlost. Pět sekund. Deset sekund. Po čtrnácti sekundách se manévrovací trysky Neporazitelného aktivovaly, ale nedokázaly přesunout loď dřív, než do ní vrazila cizí střela a explodovala. „Zamrzl. Kapitán Vente zamrzl, místo aby okamžitě jednal.“

„A vás to překvapuje?“ zamumlala Desjaniová.

„Za předpokladu, že ještě žije, ztratil Vente právo velet,“ odpověděl Geary a dobře si uvědomoval vzteklý tón svého hlasu. Proč jsem ho nezbavil velení dřív? Proč jsem si nenašel nějaký důvod? Kdo ví, kolik členů posádky Neporazitelného zemřelo jen proto, že Vente není schopný velet své lodi. Měl jsem dobrý důvod věřit, že je neschopný, ale nejednal jsem včas.

Je to stejně tak moje chyba jako Venteho, zatraceně.

„Není to vaše chyba,“ řekla Desjaniová. Překvapeně se na ni zadíval. „Jak…“

„Znám vás. Poslouchejte mě. Velitelství flotily mu svěřilo Neporazitelného. Měl jste podezření, že na to není dostatečně kvalifikovaný, ale nemůžete kapitána zbavit velení jen na základě svého podezření. Jinak byste možná dřív stáhl Shena z Orionu. Potřebujete důvod, abyste mohl zbavit kapitána velení. Tohle pravidlo platí už hodně dlouho a z dobrých důvodů.“ Desjaniová ho chvíli sledovala a pak dodala: „Chápete mě?“

„Ne. Pořád je to moje chyba. Mohli jsme ztratit Neporazitelného jen proto, že jsem nejednal včas, i když jsem věděl, že musím něco udělat.“ Jako by to přivolal, začal mu najednou na displeji blikat komunikační signál.

„Zpráva z Tanukiho, pane admirále,“ oznámil komunikační důstojník.

„Pošlete mi ji,“ přikázal Geary. O chviličku později se před Gearym objevil obraz kapitána Smytha ze zásobovací lodě Tanuki a nejvýše postaveného technika fl otily. Pro jednou se netvářil vesele a energicky. „Osobně jsem prozkoumal škody na Neporazitelném, pane admirále. Pochybuji, že se vám bude líbit, jak omezené a jednoduché možnosti máme.“

„Je poškozený tak vážně?“ zeptal se Geary.

Vesmír byl obrovský a rozlehlý, takže jednotlivé lodě byly často světelné minuty až hodiny daleko, což způsobovalo neuvěřitelně frustrující prodlevy v konverzaci, jak jednotlivé zprávy musely prolétat miliony až miliardy kilometrů vesmíru, omezené rychlostí světla. Tentokrát byla fl otila tak blízko, že Smythe odpověděl pokrčením ramen jen po pár sekundách.

„To záleží na tom, o kterých částech Neporazitelného mluvíme. Velká část jeho zbraní je v překvapivě dobrém stavu. Ale záleží na strukturálních škodách a poškození pohonného systému, které ta střela způsobila. Je to vážné. Neporazitelný se nemůže sám pohybovat, a pokud se ho někdo pokusí táhnout, možná praskne a rozpadne se na několik kusů. Když mi dáte několik měsíců a suchý dok, dokážu ho dostat znovu do provozu.“ I když bylo jasné, že se to nestane, Smythe si zjevně přál mít možnost poničenou loď opravit.

„Nemáme ani čas, ani suchý dok,“ řekl Geary a přejel očima na displej ukazující velké množství dalších lodí cizinců. Některé z nich byly velmi masivní, ale naštěstí žádná nebyla poblíž. Po úprku fl otily pryč od orbitální pevnosti chránící skokový bod byla nejbližší hrozba vzdálená přibližně sedm světelných minut a neustále se vzdalovala. Některé z cizích válečných lodí byly na tři světelné hodiny daleko od lidské fl otily, ale hlavní identifikovaná formace cizinců byla skoro čtyři světelné hodiny daleko, poblíž hlavní obydlené planety soustavy. Ta formace uvidí světlo z příletu lidské fl otily až za tři hodiny a pak, i kdyby cizinci okamžitě vyrazili na záchytný kurz, došlo by ke kontaktu až za několik dní. Pokud by se tedy Geary nerozhodl změnit směr a zamířit přímo k nepříteli. Jenže Neporazitelný nemohl manévrovat, takže z něj byl nehybný cíl i pro cizince vzdálené týden letu. Při pohledu na obrovské lodě tvořící jádro formace cizinců, gigantické bitevní lodě třikrát větší než největší lidská, neměl Geary nejmenší chuť přiblížit se k cizincům víc, než bude nezbytně nutné.

„Jaké možnosti přesně máme?“

„Buď Neporazitelného vyhodíme do vzduchu, nebo ho necháme těm, ehm, co tady žijí.“ Smytheho výraz i tón hlasu jasně ukazovaly, jak nešťastný z toho je. Geary si uvědomoval, že na sobě nechává znát frustraci, ale snažil se ji aspoň nepustit do tónu svého hlasu. Nikdo nebyl rád, když musel hlásit špatné zprávy, ale Geary už dávno zjistil, že velitel může snadno odradit své podřízené od předávání důležitých informací, když na posla špatných zpráv reaguje příliš tvrdě. „Nemůžeme ho opustit. Ne, když obyvatelé téhle soustavy předvedli takovou agresivitu. Přikážu posádce Neporazitelného okamžitou evakuaci. Ať vaši technici připraví autodestrukci, a postarejte se, ať je naprostá. Nechci, aby z Neporazitelného cokoli zůstalo.“ Smythe přikývl. „Energetické jádro Neporazitelného je stále funkční. Můžeme navýšit jeho výkon a pak ho nechat explodovat, takže z lodě zůstane jen prach. Ale ocenil bych příležitost odstěhovat z ní všechno, co stihneme odmontovat. Zůstává tam spousta vybavení, které bychom mohli využít

jako náhradní díly, místo abychom ho museli vyrábět.“ To by mělo být jednoduché rozhodnutí. Pro technika, jako byl Smythe, prostě dávalo smysl zachránit z Neporazitelného co nejvíc věcí jako náhradní díly. Ale… „Táňo?“

„Pane?“

„Jak by se vám líbilo, kdyby se na Neochvějném použily jako náhradní díly součásti z Neporazitelného?“

Zavrtěla hlavou. „Takovou smůlu nepotřebujeme, pane admirále.“ Čekal podobnou odpověď. Lodníci se za tisíce let nezměnili. Proč by se měli změnit během stovky let, kdy Geary spal v hibernaci? Ale i tak se pokusil argumentovat. „Během války se Syndiky muselo být používání zachráněných součástí běžné.“

„Kanibalizovaných součástí,“ opravila ho Desjaniová. „Ne. Většinou nebyla příležitost, a bylo to tak dobře. Když jsem byla na palubě Tulwaru, přes naše protesty nám během nouzových oprav nainstalovali nějaké součástky z vraku Puklíře. Všechny ty krámy selhaly, jakmile jsme se dostali do akce.“

„Uspěchaná práce během nouzových oprav…“

„Testy dopadly dobře, ale byly to součástky z mrtvé lodě. Když přestaly fungovat, přišli jsme o Tulwar. Nikdo ve flotile nebude chtít na palubě součástky z Neporazitelného. Zvlášť z Neporazitelného.“

Chtěl i tak vydat rozkaz k záchraně vybavení, ale bylo mu jasné, že Tániny názory budou sdíleny na všech lodích flotily. Zvlášť s ohledem na to, že šlo o posledního Neporazitelného. Geary nevěřil pověře, že lodě pojmenované Neporazitelný bývají v boji ničeny rychleji než ostatní, a tak se podíval do statistik. A našel v nich údaje podporující pověru. Než Geary převzal velení, měřila se životnost válečných lodí v krvavé patové situaci ve válce se Syndikovanými světy na maximálně pár let, ale každá loď pojmenovaná Neporazitelný přežívala kratší dobu, než byl průměr. Možná žijícím hvězdám připadalo jméno Neporazitelný příliš pyšné a namyšlené. Geary se obrátil ke Smythovi a zavrtěl hlavou. „Ne. Vyprázdněte sklady náhradních dílů, ale neodmontovávejte nic, co už je nainstalované. Nemůžu si dovolit následky, které by mělo použití součástek z Neporazitelného na morálku ve flotile.“

Smythe nasadil výraz technika, který musí jednat s obyčejnými iracionálními smrtelníky. „Je to jen technika, pane admirále. Není to živé. Není to prokleté.“

„Kapitáne Smythi, nestojí to za ty potíže, které by to vyvolalo.“ Morálka flotily už tak balancovala na ostří nože. Všichni měli být doma a užívat si své vítězství nad Syndikovanými světy i konec války trvající celé století. Ale Geary dostal příkaz vzít své lodě daleko od lidmi prozkoumaného a ovládaného území a vyrazit na průzkum hrozby představované nelidským

inteligentním druhem zvaným enigma. Geary své rozkazy plnil, lodě pod jeho velením poslouchaly, ale důstojníci i posádky byli unavení a nešťastní. Dokonce i drobnosti by mohly stáhnout morálku na katastrofální úroveň, a pro lodníky fl otily nebylo použití součástí ze zničených lodí žádnou maličkostí.

Tsunami už přilétá k Neporazitelnému, aby převzala zraněné,“ řekl Geary Smythovi. „Přikážu Tsunami, ať evakuují i zbytek posádky, ale možná nebude mít dost místa. Jelikož je Tanuki poblíž, chci, aby se na čas postarala o zbytek, než budeme mít možnost přesunout lodníky na ostatní lodě.“

„Ano, pane.“ Smythe se na chvíli odmlčel a pak zavrtěl hlavou. „Ti lodníci z Neporazitelného, ty budete používat dál,“ upozornil.

„Děkuju vám, kapitáne Smythe.“

„Chcete, abych jako zvláštní případ nechal na palubě kapitána Venteho? Předpokládám, že nebudete mít moc chuti ho k něčemu použít, a kapitán Badaya z Proslaveného ho z nějakého důvodu nechce.“

„Nepokoušejte mě.“ I před svým posledním katastrofálním selháním se Vente kvůli své aroganci a neochotě cokoli dělat dokázal zprotivit skoro všem důstojníkům fl otily. Vente měl taky zlozvyk reagovat pomalu na rozkazy kapitána Badayi, který byl velitelem šesté divize bitevních křižníků, k níž Neporazitelný patřil. „Je to vše, kapitáne Smythi?“

„Ještě ne,“ usmál se Smythe. „Můžeme Neporazitelného nastavit tak, aby explodoval, až když se na něj pokusí cizáci vylodit.“

To bylo ještě lákavější. Geary se zadíval na seznamy ztrát z předchozího boje. Cizinci zaútočili, aniž by se pokusili zjistit cíle lidské fl otily, a stále odmítali komunikovat nebo nějak reagovat na lidské zprávy… Ale touha po pomstě nebyl dobrý důvod k tak důležitému rozhodnutí.

„Ne, kapitáne Smythi. Nevíme, jestli třeba nakonec nebude možné s těmi tvory nějak jednat. Taková past by mohla nenávratně poškodit další případné vztahy, i když se musím přiznat, že nějakou dohodu v tuto chvíli nevidím moc nadějně.“

„Byla by to drsná lekce, která by jim ukázala, co uděláme těm, kdo s námi chtějí bojovat. Mohlo by je to přesvědčit, že nás nemají podceňovat, pane admirále,“ navrhl Smythe. To byla pravda. Geary o tom chvíli přemýšlel. Zatímco dumal, oslovila ho Desjaniová: „Nevíme, co ta stvoření dokáží. Nevíme, jakou mají techniku. Možná by mohli zablokovat spoušť pasti. Kdyby se to stalo, získali by Neporazitelný a lidskou techniku.“ Smythe se zamračil, ale pak přikývl. „To je pravda.“

„Takže nastavte Neporazitelný na explozi, jakmile se naše lodě vzdálí do bezpečí,“ přikázal Geary.

„Dobrá, pane admirále. Jdeme na to. Ach, Kapua mi právě hlásí, že dokončili prohlídku hlavní pohonné jednotky Orionu. Předpokládají, že ji zprovozní během deseti hodin. Do té doby Orion dokáže držet krok s fl otilou, pokud nezačnete dělat něco divokého.“ Těsně před přerušením spojení si Smythe teatrálně povzdechl. „Všechna ta technika na Neporazitelném…“

Geary se zadíval na Desjaniovou. „Čekal bych, že budete myšlenku vytvoření pasti z Neporazitelného podporovat.“ Krátce se pousmála. „Musím se snažit, abyste si nebyl moc jistý. Navíc to bylo pragmatické.“ Hned poté dorazila další zpráva. Šéfl ékař fl otily se na Gearyho rozzářil a oznámil: „Pane admirále, bezpilotní sondy zkoumající zbytky cizích útočníků objevily části těl. Není toho moc, většinou jsou to jen malé fragmenty, ale měli bychom být schopní z toho něco zjistit.“ Znělo to dost nepříjemně. „Dokážete určit, jestli to byli lidé, nebo enigmy?“

Doktora to překvapilo. „Ne, rozhodně ani jedno. Ještě jsme neurčili, co jsou zač, ale můžu vám říct, co určitě nejsou.“

Takže existovala i druhá inteligentní cizí rasa, a také na setkání s lidstvem reagovala útokem. „Ty lodě, které na nás útočily, měly posádky? Všechny? Nebyly to automaty?“

„Posádky? Ano. Aspoň ty zbytky, které jsme mohli prozkoumat.

Z většiny lodí toho moc nezbylo. Hodily by se nám nějaké nepoškozené vzorky, pane admirále,“ dodal doktor káravým tónem hlasu.

„Budu na to pamatovat, až na nás příště zaútočí velké množství bojových letounů patřících neznámé cizí rase.“

„Děkuji vám,“ řekl doktor, který si zjevně sarkasmu nevšiml. „Chápu, že to bylo poněkud komplikované, a tak nebyly okolnosti ideální pro získání dobrých vzorků. Ty letouny používaly sebevražednou taktiku?“

„Správně.“ Použitá taktika byla až nepříjemně podobná tomu, co dělaly enigmy. Proč oběma objeveným cizím rasám nezáleželo nejen na životě lidí, ale ani na životech vlastních? „Jak dlouho bude trvat, než mi budete moct ukázat obrázek?“

Doktor rozhodil rukama. „Dáváme dohromady skládačku z malých kousků, aniž bychom tušili, jak má vypadat, pane admirále. Nedá se říct, jak dlouho to bude trvat.“

„Děkuju vám. Dejte mi vědět, jakmile něco budete mít.“ Možná toho rozkazu bude litovat, protože doktoři dokázali v klidu prohlížet a projednávat věci, z nichž se normálním lidem obracely žaludky. Jako mladý důstojník po zlém zjistil, že si nikdy nemá sedat k jídlu u stolu, kde se bavili doktoři o své práci. Ale ta konverzace ho přivedla k další záležitosti. Bylo tu riziko, že si nevšimne důležitých věcí, protože se všechno odehrávalo tak rychle. Geary aktivoval komunikátor.

„Kapitáne Tuleve.“

Tulev na palubě svého bitevního křižníku Leviatan upřel pohled na Gearyho. Jeho široká tvář neprozrazovala žádné vzrušení, jen klid. „Ano, pane admirále?“

„Nemůžeme tady po sobě nic nechat. Použijte své bitevní křižníky a v případě potřeby další křižníky a torpédoborce k sesbírání nebo zničení všech možných trosek z poškozených nebo zničených aliančních lodí. Pracujte na tom, dokud si nebudete úklidem naprosto jistí, i když se bude zbytek flotily přesouvat.“

Bitevní i normální křižníky a torpédoborce mohly zbytek fl otily dohnat snáz než bitevní nebo zásobovací lodě. „Především se postarejte, že po nás nezůstanou žádná těla.“

 „Ano, pane admirále. Postarám se, abychom tu nikoho nenechali. Všechny lidské pozůstatky budou vyzvednuty.“ Geary se opřel do křesla a byl vděčný, že může Tulevovi důvěřovat. Klidný kapitán se chladně soustředí na sesbírání všech lidských pozůstatků, ať už těl či techniky. Ale tím se jeho myšlenky znovu soustředily na cizince. Obrátil se v křesle k zadní části můstku. Oba vyslanci alianční vlády tam stále byli. Generál ve výslužbě Charban se upřeně díval před sebe se zachmuřeným výrazem na tváři. Vedle něj seděla bývalá senátorka Rionová

a jako vždy na sobě nenechávala nic znát.

„Máme nějakou reakci na naše pokusy o komunikaci?“ zeptal se jich Geary.

„Ne,“ odpověděla Rionová. „Ta stvoření mohou být spojenci enigem, admirále. Možná proto na nás jejich lodě zaútočily, jakmile nás zpozorovaly. Enigmy mohly použít svou nadsvětelnou komunikaci, aby je před naším příletem varovaly.“

Charban se zamračil. „To je možné. Ale…“ Znovu se zadíval před sebe, jako by dokázal něco vidět skrze trup Neochvějného. „Ty pevnosti u všech skokových bodů, především u toho, kterým jsme sem přiletěli. Nic z toho nepostavili přes noc. Podle opevnění by se dalo říct, že pokud jsou to spojenci enigem, moc jim nevěří.“

„Vy byste enigmám věřil?“ chtěla vědět Desjaniová.

„Pochopitelně ne, kapitánko,“ odpověděl Charban.

Rionová pomalu souhlasně přikývla. „Už se sem mohly dostat. Ty enigmy, které nás pronásledovaly. Ale nepřidaly se k útoku na nás. Můj odhad byl špatný.“

„Máte jiný nápad?“ zeptal se Geary a přemýšlel, kdy se Rionová konečně probere ze své podivné pasivity, jakou projevovala od začátku mise.

„Ano. Odleťme z této soustavy tak rychle, jak to dokážete zařídit.“

„Takovou radu už jsem dostal,“ ujistil ji Geary. „A přesně to mám taky v úmyslu. Vy se snažte mluvit s místními. Řeknete jim, že pokud jen chtějí, abychom odletěli, že s nimi s radostí navážeme mírové styky. Odletíme v klidu, pokud budeme moct, ale pokud s námi budou chtít bojovat, uděláme cokoli, co bude nutné.“

Na Gearyho displeji se zmatený roj lidských lodí pomalu vyrovnával do rozpoznatelné formace, s výjimkou míst, kde se Tanuki kapitána Smythe a útočný transportér Tsunami vznášely poblíž rozlámaného Neporazitelného, a oblasti, kde kapitán Tulev řídil svůj operační svaz při sbírání trosek a těl. Tím zbýval jen jeden další naléhavý úkol. Geary aktivoval interní komunikátor.

„Rozvědko. Je tam dole poručík Iger?“

 „Tady, pane admirále.“ Iger se tvářil uštvaně, ale při pohledu na Gearyho se dal rychle dohromady. „Analyzujeme všechno, co jen můžeme, pane.“

„Můžete mi říct něco o obyvatelích téhle soustavy?“

„Ještě ne, pane admirále,“ přiznal se Iger. „Vysílají spoustu videí, ale je to v nějakém podivném formátu, který se nám prozatím nepodařilo zobrazit. Není to zašifrované jako signály enigem, jen naprosto rozdílné od způsobů, které používáme my. Dostaneme se k tomu. S důvěrou můžu říct jen to, že ať už jsou kdokoli, je jich v téhle soustavě spousta.“

Po straně obrazu zpravodajského důstojníka se objevil další obrázek, ukazující snímek hlavní obydlené planety soustavy. Obraz se na Igerův příkaz zvětšil a objevila se podivně hranatá krajina. „To jsou budovy, pane. To všechno. Mají na střechách hlínu a rostliny, ale co vidíme, tak je prakticky veškerý povrch planety pokrytý budovami nebo cestami. Z několika míst, kde staví nebo opravují, můžeme vidět, že téměř všechny budovy mají nejméně několik podzemních i nadzemních pater.“

Geary se snažil odhadnout, jakou populační hustotu asi na planetě mají. Nedokázal to. „Kde berou jídlo?“

„Budovy, pane admirále. Některé z nich, nebo některá jejich patra, fungují jako vertikální farmy. Prakticky na všech střechách je vidět úroda.“

„Kolik těch stvoření tam může být?“

Iger málem pokrčil rameny, ale včas se zarazil. Důstojníci nekrčili rameny, když se jich na něco ptal admirál. „Planeta je o něco menší než pozemský standard, pane, a má menší pozemní plochu. Ale dost to záleží na tom, jak velcí jsou. Jako jedinci. Pokud jsou přibližně tak velcí jako lidé…“ Iger se zadíval stranou, jak něco počítal na svém displeji. „Něco kolem dvaceti

miliard.“

„Dvacet miliard? Na tak malé planetě?“

„Jen pokud jsou přibližně stejně velcí jako my, pane,“ řekl poručík Iger.

„Dejte mi vědět, až zjistíte víc,“ přikázal Geary a pak se znovu rozvalil ve svém křesle a začal si třít čelo. „Na co jsem zapomněl?“ zeptal se Desjaniové.

„Pevnosti,“ odpověděla.

„Nezapomněl jsem na ty zatracené pevnosti. Jsou pekelně velké, ale jsou to cíle na fi xní orbitě. Když na ně naházíme dost šutrů…“ Geary se zarazil, když Desjaniová zavrtěla hlavou. „Co?“

„Máte pravdu,“ řekla. „Jsou to nehybné cíle. Tak proč je tam postavili? Proč tam pořád jsou? Proč už je někdo nerozstřílel na kusy? Nenávidím enigmy, ale vím, že jsou dost chytré, aby je napadlo, že na cíle velikosti planetoidů můžou házet šutry. Ale ti, kteří tady žijí, vyvinuli při stavbě pevností neuvěřitelné úsilí. Všiml jste si, jak málo asteroidů v téhle soustavě

je? Museli většinu z nich použít na stavbu těch pevností. A pokud nejsou úplně šílení, neudělali by to, kdyby ty pevnosti byly jen nehybné bezbranné cíle.“

Geary zíral na mapu soustavy. „Mají nějakou obranu proti šutrům?“

„Bylo by rozumné to předpokládat, pane admirále.“

„Tak to zjistíme. Jak velký je největší šutr na palubě Neochvějného?“ Desjaniová se zazubila. „Máme půltunovou kinetickou střelu.“

„Můžeme ji vypálit na nejbližší pevnost, aniž bychom nějak ohrozili své vlastní lodě?“

Desjaniová vypočítala trajektorii a přikývla. „Mám povolení pálit?“

„Vypusťte to,“ přikázal Geary.

Kinetická střela byl prostě velký kus pevného kovu, dost těžký na to, aby se Neochvějný citelně otřásl, když byla střela obrovskou rychlostí vypálena po trajektorii mířící k nejbližší cizí pevnosti, k té samé, ze které cizinci vyslali na Gearyho fl otilu houf sebevražedných útočníků. „Šedesát pět minut do nárazu,“ ohlásila Desjaniová stále s úsměvem na rtech. Alespoň ona měla teď dobrou náladu. Kdyby se mohl podívat ven oknem v trupu Neochvějného, kdyby tedy takové okno existovalo místo virtuálních obrazů ukazujících signály ze senzorů, a kdyby byl můstek Neochvějného poblíž trupu lodi, místo aby byl pečlivě skrytý uprostřed, nebyly by na hvězdách venku vidět stopy pohybu. Když si Geary vyvolal obraz Neochvějného, jak ho viděly jiné lodě fl otily, byl bitevní křižník maličká tečka domněle visící nehybně ve vesmíru. Nikde ani stopa toho, že se bitevní křižník pohybuje rychlostí nula celá nula pět světla neboli patnáct tisíc kilometrů za sekundu. Na povrchu planety by to byla nemyslitelná rychlost, ale při přesunu na gigantické vzdálenosti mezi planetami to bylo velmi pomalé. Kdyby museli lidé takovými rychlostmi cestovat mezi hvězdami, trvaly by cesty dlouhá desetiletí. A Geary by neskončil tady, mnohem dál, než se kdy který člověk dostal, a nemusel by se starat o další cizí druh, který možnost setkat se s lidmi nijak nenadchla.

Alespoň nebude alianční vláda moci tvrdit, že neplnil rozkazy. Rozhodně našel hranici oblasti ovládané enigmami. Geary seděl a sledoval, jak se kolem Neochvějného formuje zbytek fl otily.

Vlajková loď byla pro ostatní bod, vůči kterému určovaly svou pozici. Geary nacházel útěchu ve sledování toho, jaké zkušenosti a schopnosti sebejistý pohyb lodí prozrazoval.

„Promiňte, pane admirále,“ řekla Desjaniová. Snažil se, aby sebou necukl, protože ho vytrhla z okamžiku klidu. Zapřemýšlel, na co asi zapomněl. „Co je?“

„Na těch cizích bitevních lodích je něco zvláštního. Všiml jste si, že jejich pohonný systém není ve správné proporci k jejich hmotě?“

Geary se na ni zadíval. „Je menší než u našich bitevních lodí?“

„Ano,“ potvrdila Desjaniová a ukázala na svůj displej. „Naše systémy předpokládají, že v porovnání s našimi bitevními loděmi manévrují asi tak jako naše bitevní lodě oproti křižníkům. Takže budou potřebovat spoustu času, aby se dostaly na rozumnou rychlost, a pohyblivé budou asi jako přežrané prase.“

Zadíval se na masivní lodě cizinců vzdálené na světelné hodiny daleko, stále na svých oběžných drahách, aniž by věděly o přítomnosti Aliance. Jakmile k nim ale dorazí světlo nesoucí informace o příletu lidí, mohly okamžitě zamířit na kolizní kurz. Pak se Geary zadíval na ostatní skokové body představující cestu ven ze soustavy, kde se jako smrtící vězeňští strážci vznášely masivní pevnosti velikosti planetoidů.

„Můžeme jim utéct, ale nemáme kam utéct.“

„Ano, ale…“ Desjaniová se zatvářila nezvykle nerozhodně. „Ty válečné lodě jsou tak postavené z nějakého důvodu. Jsou takové kvůli tomu, jak je používají. Jak byste použil něco takového?“

Geary zavrtěl hlavou a snažil se představit si boj s takovou super bitevní lodí. „Projeli by naší fl otilou jako nůž máslem. Nemohli bychom je zastavit. Proto jsou takové? Vyrazí do boje a prorazí čímkoli?“ Ozval se signál komunikátoru. „Omluvte mě, kapitánko Desjaniová.“ Před Gearym se objevil obraz šéfl ékaře fl otily. Doktor Nasr spokojeně zářil. „Máme částečnou rekonstrukci podoby těch stvoření, pane admirále. Jsme si jistí, že je výsledek velmi přesný.“

„Jak se vám podařilo ty kousky pospojovat?“ zeptal se Geary s nadějí, že u něj odpověď nevyvolá záchvat nevolnosti.

„Jsou různé… ach, myslíte tentokrát? Neměli jsme čas pracovat s pravými pozůstatky a manipulovat s nimi. Jsou stále v karanténě. Ale vytvořili jsme virtuální kopie a hráli jsme si s nimi, dokud se nám je nepodařilo pospojovat.“

Z doktorovy řeči to znělo, jako by bylo skládání malých kousků kdysi živých tvorů dohromady úžasná a fascinující zábava. Vedle lékaře se objevil velký obraz. Geary na něj chvíli zíral, neschopný mluvit. Když se vzpamatoval, stisknutím tlačítka poslal obraz dál. „Táňo, takhle vypadají.“

Zvědavě se na něj zahleděla a pak se chvíli dívala na přeposlaný obraz, než cokoli řekla. „To si děláte legraci.“

 „Ne.“

„Medvídci,“ ukázala Desjaniová na buclaté chlupaté stvoření. „Zaútočili na nás malí medvídci?“

Stvoření, alespoň jeho virtuální rekonstrukce, bylo asi metr vysoké a pokryté krátkou zakroucenou srstí. Virtuální obraz neukazoval žádnou krev ani odkryté vnitřní orgány, jen rozmazané pasáže, kde zjevně části těla chyběly. Stvoření se zářícíma očkama zasazenýma v buclatých tvářích a krátkým placatým čumákem, hodícím se spíš pro krávu než medvěda, a malýma ouškama vypadalo… roztomile. „Jsou to masožravci?“ zeptal se Geary.

„Ne. Býložravci.“

„Býložravci.“

„Krávy,“ prohlásila Desjaniová tupě. „Malé roztomilé krávy. Sebevražedné malé roztomilé medvídkovité krávy, které staví gigantické válečné stroje.“

Geary se znovu zadíval na obraz a jeho představivost hbitě přikreslila proradný výraz v roztomilých očičkách medvídkovité krávy.

„Pošlete to našim expertům na inteligentní cizince,“ řekl doktorovi.

Experti ve skutečnosti nevěděli nic o žádných inteligentních rasách, dokud flotila nedávno nevnikla na území enigem, ale byli ti nejlepší, které na takový úkol měl. „A poručíkovi Igerovi z rozvědky, prosím.“

Než mohl sledovat poslední fázi letu kinetického projektilu vypáleného na nejbližší pevnost, vzdálila se fl otila o další tři světelné minuty. A tak viděli výsledky deset minut poté, co k nim ve skutečnosti došlo. Pětisetkilogramový kus kovu, tvarovaný jako pradávné rakety pro případ, že by potřeboval aerodynamický tvar při útoku na planetární cíl, mířil po oblouku k pevnosti cizinců. Při rychlosti mnoha tisíců kilometrů za sekundu byla jeho kinetická energie obrovská a při dopadu na cíl se všechna uvolní.

Ale pár tisíc kilometrů před cílem se trasa projektilu náhle zakřivila a ve výsledku proletěl čistě mimo.

„Jak to udělali?“ zeptal se Geary.

„To je dobrá otázka,“ odpověděla Desjaniová. „Doufejme, že senzory

viděly dost, abychom na odpověď nějak přišli.“

„Jo.“

„A budeme muset probrat to, co senzory zachytily nebo nezachytily,

s různými lidmi, abychom dostali různé názory,“ dodala.

„Budu muset svolat schůzi fl otily, co?“

„Obávám se, že ano.“

Hlavní fl otila cizinců uvidí světlo příletu lidských lodí přibližně za dvě hodiny, téměř ve stejný okamžik, kdy obdrží hlášení z orbitální pevnosti upozorňující na přítomnost narušitelů ve sluneční soustavě. Bližší cizí lodě už lidskou flotilu viděly, ale světlo donese Gearymu informace o jejich reakci až za pár hodin.

O reakci samotné nepochyboval. Ale v tu chvíli bylo nebezpečí dalšího boje s cizinci tak vzdálené, jak jen po dobu jejich pobytu v soustavě bude. Lepší čas na ohlášení svých plánů a diskuzi s kapitány fl otily mít nebude. Geary vyslal ohlášení a napůl si přál, aby mohl místo toho bojovat s cizinci, obával se totiž, že všechny možnosti, které bude mít, budou jen a jen špatné.

O autorovi:

campbellJack Campbell, pravým jménem John G. Hemry, je autorem převážně military science fiction. Na základě svých zkušeností z amerického námořnictva napsal série Stark’s War a Paul Sinclair. Pod pseudonymem Jack Campbell publikoval také šestidílný cyklus Ztracená flotila, jenž byl přeložen do několika cizích jazyků včetně ruštiny, polštiny a francouzštiny. Na něj navázal tetralogií Ztracená flotila: Za hranicí a v současnosti publikoval třetí díl nové série nazvané Ztracené hvězdy. Žije s manželkou a třemi dětmi v Marylandu. Více informací o autorovi naleznete na www.johnghemry.com.

Info o knize:

Autor: Jack Campbell
Originální název: Invincible
Formát: 145×205 mm
Vazba: brožovaná
Počet stran: 304
Cena: 289 Kč
Nakladatel: FANTOM Print (www.fantomprint.cz)
ISBN 978-80-7398-282-9

Knižní série ZTRACENÁ FLOTILA:

Aliance bojuje se Syndiky už sto let – a prohrává. Teď je její flotila ochromená a uvězněná za hranicemi nepřátelského území. Jedinou nadějí je muž, který se probudil ze stoleté hibernace, jen aby zjistil, že z něj mezitím udělali idealizovaného hrdinu – kapitán John „Black Jack“ Geary. Série sleduje snahu alianční flotily vrátit se zpět do domovské soustavy, kam musí dopravit klíč k syndické hypersíti – klíč k vítězství. Cesta ale není bez překážek: Geary vede flotilu skrze řadu světů, přičemž se střetává nejen se Syndiky a zrádci ve vlastních řadách, ale dozvídá se rovněž informaci o třetím hráči na válečném poli: cizí rase, která může zvrátit průběh konfliktu…

Komentáře

komentářů