Kdyby znal Eduard Petiška pravdu o slovanských bozích, nejspíš by se několikrát obrátil v hrobě a následně by se z něho vyhrabal a jal se své Báje a pověsti po hromadách spalovat. Pomoci by mu v tom mohli i samotní bozi, protože ty nejen že nezmizeli, ale přizpůsobili se moderní době. A nyní vesele pokračují ve svých mocenských tahanicích. Jeden háček to ale má. Eda by sebou musel pořádně hodit, protože s rychlostí, s jakou slovanský panteon jistý bývalý voják vybíjí, by se taky za chvíli nemusel mít s kým bavit.

 

perunovakrev2Druhý díl Perunovy krve od Františka Kotlety začíná přesně tam, kde předchozí díl skončil. Martin Fridrich, veterán z Afghánistánu, předal mocný artefakt svůdné bohyni Chors, která se mu za to odměnila nožem do břicha. Ne že by to od ní bylo poprvé, ale tentokrát se to zdálo být definitivním řešením Fridrichovské otázky. Ale to by byl konec trochu nudný, že?

Martin se tak po dvou týdnech krmení vltavské fauny svým tělem vrací na scénu. Trochu otřesený, jak už člověk svojí smrtí bývá, ale vcelku obstojně živý. A jak vzápětí zjišťuje, čeká ho nelehký úkol zastavit zrádnou bohyni. Ta mezitím sesbírala dostatek sil, aby se mohla pokusit otevřeně převzít vládu nad celým světem. A jelikož je to žena od rány, nečeká na nic a začíná svou moc upevňovat. Martin tak musí sesbírat všechnu svou sílu, které po smrti a týdenním okusování rybami ve Vltavě není zrovna moc, zachránit své kolegy a následně jen tak okrajově vlastně zachránit svět.

První díl Perunovy krve byl bez debat jednou z nejlepších knih tohoto ražení (rozuměj „kulhánkovštin“). Děj se řítil vpřed s nekompromisností rozzuřeného stáda nosorožců. Akce střídala další tak rychle, že se čtenář stačil mezi jednotlivými koly sotva nadechnout. Hlášky trhaly bránici na kusy a pořádná porce sexu okořenila knihu bez pocitu prvoplánovanosti. Kotleta také konečně opustil už trochu vyčpělé téma nezranitelných upírů, které bylo zpracováno na tisíc a jeden způsob.

Napsat druhý díl k velmi dobré knize s sebou nese vždy prakticky neřešitelný problém. A v tomto žánru to platí dvojnásob. Pokud autor udrží stejnou úroveň, je osočován z absence originality a stagnace. Naopak když kniha zvolní, je to podle kritiků známka docházejících sil. Tarantino by mohl se svým KillBillem vyprávět.

Pokračování Perunovy krve je případ druhý. I když krev cáká vysoko, uťaté hlavy lítají po ploché dráze letu, hlášky třesou břišní dutinou a na nějaký ten mezidruhový sex taky dojde, přece jen chybí ta zběsilost prvního dílu. Ale nezdá se, že by to autorovi ujelo. Naopak, logicky to do sebe zapadá mnohem víc. Síly obou stran, i když to není na první pohled patrné, se vyrovnávají a kanónenfutr byl vyčerpán, takže se bojuje již na úrovni hrdina proti jednomu, dvěma, třem bohům. A těch přeci jen není nekonečně.

Na druhou stranu je zase po té divoké jízdě dostatek času a prostoru k vysvětlení všech mechanismů autorova světa. Mnoho dějových zvratů a jednání postav, které jsme v prvním díle příliš nechápali, tak zapadnou na své místo a čtenář se plácne po čele s vítězným: No, jo! Osobně je mi líto výrazně omezeného prostoru pro zbylé dva členy Martinovy bandy. Ty sice nahradí partnerka se vším všudy, což přinutí autora rozvíjet i milostné pochody veteránovy duše, ale přece jen nedosahuje osobitosti tlusté sniperky a veterána na kolečkovém křesle. O nové postavě tak jde říct akorát to, že působí trochu umělým dojmem. A to nejen proto, že její schopnosti se odhalují podle zásady deus ex machina…

Tam, kde byla v prvním díle jen akce, tam je v díle druhém akce a povídání. Jestli je tato forma lepší, než rozdělit obojí rovnoměrně do obou knih, je otázka, na kterou si musí každý čtenář odpovědět sám. Ale co si budeme nalhávat, stejně všichni chceme vědět, jak to dopadne.

 

Vydal: Epocha; 2014
Autor: František Kotleta
Obálka: Lukáš Tuma
ISBN: 978-80-7425-213-6
EAN: 9788074252136
Počet stran: 280

Komentáře

komentářů