Nakladatelství FANTOM Print vydává třetí knihu z fantasy cyklu Guild Wars:

„ABY PORAZIL PRASTARÉHO DRAKA
A ARMÁDU NEMRTVÝCH…“
…musí se hlavní hrdina stát tváří
duchů své vlastní minulosti!

 

V románu Duchové Ascalonu jsme se poprvé v literární podobě podívali do světa kultovní fantasy videohry Guild Wars a vybojovali zdánlivě předem prohraný boj o relikvii národa charrů. V Ostří osudu se zase nesourodá skupina hrdinů musela postavit nejen zlu, ale také sobě samým…

morenarkuV knize Moře nářků – jak už je z názvu patrno – nám tentokrát budou průvodci rozbouřené vlny, křik racků a rozhoupané paluby válečných korábů. Stalo se totiž něco děsivého – jedno království bylo zničeho, aby druhé mohlo povstat. Z něj pak vyrazila armáda nemrtvých vedená drakem Zhaitanem…

… jemuž se musí postavit muž, který přežil ničivou zkázu, muž, který přísahal, že zdevastované království Lion’s Arch bude obnoveno. Jaké šance ale má námořník Cobiah, obyčejný člověk, proti zlu takového rozsahu? Možná žádné, ale to ho nemůže zastavit. Aby uspěl, musí rozdrtit nepřátelskou armádu. Proto udělá to jediné, co umí – vybuduje flotilu, se kterou se o to pokusí…

Po Mattu Forbeckovi a Jeffu Grubbovi (Duchové Ascalonu) a Robertu J. Kingovi (Ostří osudu) přichází první autorka série, Ree Soesbee. Je nad jiné povolaná, protože je to nejen vynikající vypravěčka, ale také herní designérka a vývojářka. A právě svět Guild Wars má prochozený skrz naskrz a v románu Moře nářku vás o tom stoprocentně přesvědčí…

 

Anotace:

Ztracené království Orr leží pod vlnami oceánu, celá civilizace pohlcená dávnou pohromou. Po staletí spalo v hlubinách a jeho starobylá tajemství byla ztracena.
Až do této chvíle…
Starší drak Zhaitan povstal. Zatopené království Orr je znovuzrozeno – a jiné zničeno. Město Lion’s Arch, které bylo po celé generace základním kamenem civilizace v Tyrii, je brutálně smeteno vlnami a nezůstane z něj nic než ruiny. Mezi přeživšími je i Cobiah Marriner, námořník, který kvůli tsunami ztroskotá a uvízne na moři. Když ho zachrání divoký charr, Cobiah ví, že byl uvržen do navždy proměněného světa.
Zhaitanovi nemrtví služebníci nyní ovládají moře, ničí přístav za přístavem a masakrují každého, kdo se jim postaví do cesty. Uprostřed zkázy Cobiah přísahá, že Lion’s Arch bude obnoven.
V bouři po drakově povstání se Cobiah musí stát hrdinou pro svoji posádku, admirálem pro pirátskou flotu a tváří duchů své minulosti. Teprve pak může ovládnout Moře nářků a rozdrtit válečné loďstvo Orru.

 

Ukázka z knihy:

Cobiah se probudil do bledého, chladného rána a hlava se mu točila nevolností a únavou. Někdo třásl jeho hamakem. Byl si toho vědom, nedokázal se ale probrat. Snažil se zaostřit, když tu mu najednou někdo vytrhl polštář zpod hlavy, obrátil hamak vzhůru nohama a bez okolků ho vyklopil na prkennou podlahu.

„Pět úderů zvonu, Cobiahu!“ zařval Vost, vrásčitý bocman Indomitable na Cobiaha, zatímco hamak se mu dál točil v ruce. Větrem ošlehaný námořník upřel na mladíka drsný pohled a zabručel: „Vstávej, u Kryty! Pokud kompas nelže, fouká ze západu, vítr nám napíná plachty a nese nás z klidných vod. K provazům, chlapče!“ Cobiah zvedl hlavu a i navzdory houpání a kolébání lodě se vyškrábal na nohy. „Ano, pane,“ vydechl a snažil se předstírat, že je plný energie. „Jsem připravený.“

Ve vzduchu se vznášela vůně mořské vody, silnější než kdy dřív, viselavšude kolem a tmavě hnědá prkna vysávala sluneční světlo, které padalo dovnitř okénky, jako by žárlila na jeho svobodu.

Vost si odfrkl. „To určitě. Připravený jako tele, které právě vypadlo z matky. Vstávej a snaž se nevyzvracet večeři, jsi zelený jako brčál. A příště si veď líp, jinak na tebe vychrstnu vědro mořské vody – i s krabem, aby ti uštípl nos.

Dneska se koná inspekce posádky, námořníku. Do pěti minut buď na palubě, jinak skončíš v moři.“ Nahoře na hlavní palubě hromově zařinčel zvon a pronikavý břinkot uťal brblání starého námořníka. Vost zamručel, nechal Cobiaha být a oddupal vynadat muži, který stále hledal boty.

Cobiah se připojil k několika mladým námořníkům, kteří si umývali obličeje a projížděli si zacuchané vlasy hřebenem. V podpalubí panovala tma, z namačkaných těl sálalo horko a páchlo to tu potem a špínou, přesto tu bylo čistěji než v mnoha uličkách v Lion’s Arch, kde byl Cobiah nucen za zlých nocí spát. A měli tu i lepší jídlo a bylo ho víc – měl sám pro sebe celé jablko! Sebral jedno z mísy a vrazil si ho do úst. Už dychtivěji si natáhl boty a odskákal za ostatními. Bude si muset vydělat dost peněz na to, aby si v příštím přístavu koupil nové; městské polobotky na mokrých prknech dost klouzaly. Cobiah se přes sousto jablka usmál. Byl na palubě Indomitable sotva sedm dnů, a už přemýšlel o tom, že zůstane natrvalo. Pracoval tvrději než kdy dřív v Lion’s Arch. Těžká práce mu sice nedovolovala úplně zapomenout, zaměstnala ale jeho mysl a bránila mu přemýšlet o…

„Na palubu!“ řval Vost. „Na palubu, vy souchotinami prolezlá chásko! Teď, nebo nikdy, a Grenth ať vám pomůže, jestli budete pomalí!“

Dav mladíků a mužů se po dvou dlouhých žebřících vyhrnul z podpalubí na hlavní palubu. Přidržovali se provazů a dupali po příčlích, aby se dostali nahoru rychleji. Cobiah nad sebou uslyšel pronikavé hvízdání, krátké tóny zvláštní melodie. Nejistě zvedl ruku, aby si uhladil vlhké vlasy. „Výzva k inspekci,“ řekl jeden z mladíků a usmál se. „Žádný strach, zelenáči. Kapitán Whiting si tě ani nevšimne. Nikdy se nedívá za důstojníky v první řadě.“ Plynulým krokem zkušeně vylezl po žebříku nahoru na hlavní palubu.

Cobiah mu stydlivým úsměvem poděkoval. Byl tak průhledný? Přestože nikdy nebyl na moři, často pomáhal nakládat lodě bednami a zbožím, věděl proto, jak to na palubě chodí. A taky je pomáhal drhnout, od přídě po záď, když kotvily v přístavu. Lion’s Arch byl přece jen mořský přístav a většina námezdní práce se nabízela v docích. Na moři se sice nikdy neplavil, nebyl ale

ani žádný vidlák. Vtom se loď pod jeho nohama prudce zhoupla a Cobiahovi se zvedl žaludek.

Druhý mladík se na něj zakřenil a poplácal ho po rameni. Cobiah si povzdychl.

Tak jo. Jeho hlava se ocitla nad palubou a stejně jako každý den od chvíle, co nasedl na loď, se Cobiah zadíval na moře. Všude okolo galéry se rozkládalo širé, tmavě modré moře. Tu a tam zahlédl bílý flíček, hladkost oceánu ale nenarušoval ani náznak pevniny. Vzduchem se nesl třeskot vln o dřevěný trup a ostré praskání větru v širokých plachtách. Teplé sluneční světlo padalo na hnědošedou palubu a odráželo se od naleštěného kovu malých děl po stranách. Nad hlavou se mu klenuly obrovské bílé plachty, jejichž masivní objem hnal loď kupředu. Klukovi z města, zvyklému na hrany budov a ulic, na obzor plný stromů i luk a na hory v dáli, to připadalo trochu strašidelné. Tady byla loď. Tam venku nebylo nic.

„Co je s tebou?“ Jeden z námořníků pod ním do něj strčil. „Běž – musíme všichni na palubu!“

„Promiňte,“ řekl Cobiah zahanbeně. Přidal a vyšplhal nahoru. Spolu s ostatními se rychle protlačil dopředu a postavil se na konec nejbližší řady.

Mladík vedle něj mu věnoval křivý úsměv, chyběly mu totiž dva zuby. Byl jen o trochu starší než Cobiah a tmavě hnědé vlasy měl v týlu stažené do krátkého culíku. „Žádný strach,“ pošeptal mu spiklenecky. „Časem to člověka znudí, chvíli ale trvá, než si na to zvykne, co?“

„Jo.“ Cobiah mu úsměv oplatil.

Vál vytrvalý ranní vítr a napínal plachty nad nimi. Cobiah cítil, jak ho studenými prsty tahá za blonďatou kštici. Najednou mu začala být zima, stáhl si proto rukávy přes ruce, objal se pažemi a snažil se netřást, zatímco se poslední z námořníků stavěl do řady na palubě. Brzy už stála celá posádka v hrubé formaci sestávající ze šesti řad pod hlavní plachtou. Byli otočení zády k příďovému kastelu a tváří ke kormové palubě, takže hleděli na balkón na zádi připomínající pódium. „Plujeme proti větru, pane!“ ozvalo se ze strážního koše. Bocman znovu zapískal na píšťalku a námořníci se postavili do pozoru. Cobiah nechápal, co se děje, byl ale odhodlaný řídit se jejich příkladem. Na naleštěná prkna vysoké kormové paluby vyšly z lesklých dubových dveří kajuty tři postavy. Jejich žluté kabátce zdobené u krku a u kolen zelenými pruhy ve slunečním svitu jasně zářily. Vost vykročil vpřed, zapískal na píšťalku ostrý vojenský signál, pak prudce trhl rukou dolů. Cobiah zíral. Ještě nikdy neviděl, že by se neurvalý bocman choval tak formálně, a to ho trochu znepokojilo.

Na balkóně vykročil vpřed starší muž, ošil se a trapně si odkašlal. Rozvláčně a nadutě se jim představil jako lodivod Damran. Černé vlasy měl ve vlně přilíznuté k čelu a Cobiahovi připomínal vránu. Damran mžoural přes tlustá skla brýlí, vyvolával jména a odškrtával si je ve velké knize, aby se ujistil, že všichni jsou na palubě. Pokaždé, když námořník zareagoval na své jméno, Damran na něj chvíli mhouřil oči, pak si zapsal na papír poznámku. Druhým ze tří důstojníků na balkóně byla přísně vypadající žena s jestřábím nosem. Hnědou hřívu měla staženou stužkou, aby jí vítr necuchal téměř dokonalé kudrny. Na klopě kabátu pyšně nosila krytskou medaili za zásluhy, což znamenalo, že patřila ke královskému vojsku. Promluvila jen krátce, žádala, aby se chovali slušně, a varovala, že za „pohoršující chování“ hrozí trest a vězení. Jak mluvila, její oči drásaly muže pod ní, jako když si tygřice brousí drápy. Když ustoupila, Cobiah si oddechl. „Kdo to byl?“ pošeptal mladíkovi vedle sebe. „Kapitánka?“

„Ne, první důstojnice Chernock,“ zamumlal druhý námořník a umlčel ho.

„Nenech se od ní nachytat při mluvení během nástupu. S tím vězením to myslí vážně.“

Nakonec předstoupil třetí muž na balkóně a oslovil námořníky. Byl statný a měl hranatou čelist, zároveň ale byl aspoň o hlavu menší než štíhlá první důstojnice. Na sobě měl světlý kabátec s krémovými krajkami na zápěstí i na krku a smaragdově zelenou šerpu. Ta byla ověšená lesklými cetkami, vojenskými metály a odznaky mořských přístavů, kterými proplul. Jeho těžké černé boty se leskly jako zrcadlo a byly opatřené břinkajícími ostruhami. Muž se pohyboval prkenně a nervózně a vraštil obočí, aby vypadal hluboce zamyšlen. Pudrem poprášené čelo pod třírohým zeleným kloboukem měl orosené potem. Působil tak nadutě a směšně, že Cobiah měl co dělat, aby se nerozesmál.

„Kapitán na palubě! Do pozoru před kapitánem Whitingem!“ zvolal Vost. Cobiah strnul a rozhlédl se po ostatních námořnících. Lepšího „pozoru“ se od podobné chásky nedočkají. Zajímavé, kde ale byl… Počkat. Cobiahovi najednou došlo, co Vost právě řekl. Tenhle nafintěný panák je kapitán?

Podsaditý mužík přistoupil nervózně k zábradlí balkónu a upřeně se zahleděl přes jejich hlavy na příď lodě. Poté se nedbale rozhlédl, zkontroloval stěžně a lanoví i oceán okolo, nakonec se otočil a zamumlal něco nezřetelného první důstojnici. Cobiah napnul uši, protože doufal, že kapitán pronese něco inspirativního, jako to dělali velcí námořní kapitáni, o kterých slyšel v příbězích. Místo toho promluvil kapitán Whiting tiše s první důstojnicí, pak s lodivodem a zdálo se, že ho nic jiného nezajímá. Potom odstoupil od zábradlí a s roztěkaným povzdychem si utřel ruku do rukávu. Aniž by kapitán pronesl jediné slovo ke shromážděným námořníkům, otočil se k posádce zády, prošel dveřmi kastelu a zmizel ve své kajutě.

„Rozchod!“ zvolal Vost, zvedl píšťalku k ústům a zapískal rozpouštěcí signál. Zbývající dva důstojníci si poblahopřáli k úspěšné přehlídce a následovali kapitána mosazí pobitými dveřmi. Cobiah cítil, jak z davu opadlo napětí. Vojáci na sebe začali hlasitě pokřikovat, chválili se a dožadovali se dokončení práce. Většina z nich po Vostově zapískání ani nepohlédla na balkón. Cobiah upřeně zíral na zdobené dveře a přemýšlel, co se za nimi asi ukrývá.

„To je všechno?“ vyhrkl Cobiah, protože si nemohl pomoct. Trochu se začervenal, když na něj ostatní podrážděně pohlédli. Všechno se to zdálo tak směšné. Kapitán si pyšně vykračoval po kormové palubě a vojáci stáli v pozoru v řadách. K čemu to bylo?

„To je všechno. První zhodnocení,“ řekl mladík v řadě vedle něj a kývl.

Nadskočil mu přitom culík. „Potřebovali si nás jenom spočítat, aby věděli, kolik peněz dostaneme po přistání v Kaineng City. A taky nás chtěli varovat před pohoršujícím chováním‘. Dělají to pokaždé.“

Navzdory jeho světáckému tónu se nezdálo, že by mladík byl o moc starší než šestnáctiletý Cobiah. Ten si ho obezřetně prohlédl: „Kolikrát jsi to už zažil?“

„Třikrát.“ Mladík nadmul hruď a snažil se tvářit světaznale. „Jsem zkušený námořník. Neboj, i ty se jím časem staneš, jde o zvyk. Tady na lodi se žije dobře, a i když se to nezdá, kapitán nás spravedlivě odměňuje a bocman šetří bičem, i když něco pokazíme. Však uvidíš.“

„Ale… kapitán Whiting…“ Cobiah znovu pohlédl na balkón. „Copak nic nedělá?“

„Jako co?“ Mladý námořník se zasmál. „Měl by nám vařit? Drhnout palubu? Zpívat nám, zatímco budeme spravovat plachty? U Grentha, ne! A ani bychom to nechtěli. Chtít po důstojníkovi poctivou práci na lodi je jako nechat opici malovat králův portrét. Zůstane jenom svinčík, který se pak musí uklidit!“

Zasmál se a Cobiah se k němu sobě navzdory připojil. Mladík poplácal Cobiaha po rameni a pokračoval: „Kapitánu Whitingovi jsme ukradení. Zajímá ho jenom to, jak nám zaplatí. S trochou štěstí neuvidíme ani jeho, ani žádného jiného důstojníka, dokud se v dohledu neobjeví další přístav. Vidíš? Proto mu námořníci říkají ‚racek‘. Když zahlédneš kapitánova bílá křídla,“ chlapec zamával rukama v imitaci kapitánových krajkových manžet, „je jisté, že pevnina je na dohled.“

Jejich žertování ukončil starší muž. „Hni sebou, Sethe.“ Námořník do mladíků silně strčil a nasměroval je k přednímu ze tří stěžňů Indomitable. „Máš práci. Ty tam, zelenáči, běž se Sethem. Pomoz mu s provazy.“

„Takže jsi Sethus, co?“ Cobiah napřáhl ruku. „Já se jmenuju Cobiah.“

„Dost fajnové jméno pro někoho, kdo drhne palubu. Nemáš nějaké jiné, které by víc sedlo k námořníkovi?“ zeptal se tmavovlasý mladík skepticky.

Cobiah kývl a odpověděl: „Coby.“

„Tak dobrá – budeš Coby. Dejme se do práce, než nás Vost pověsí za paty z ráhna.“

Galéra Indomitable měla sto padesát stop na délku, třicet osm na šířku a od kýlu po hlavní palubu byla osmnáct stop vysoká. Pod tou hlavní měla dvě spodní paluby, na jedné spali námořníci, druhá byla určená pro náklad a zásoby. Na třech stěžních se ve větru troufale třepotalo obrovské příčné oplachtění. Loď byla vyzbrojena třiceti děly v podpalubí a dvaceti šesti menšími karonádami na každé straně nad nimi, dohromady tak měla sto dvanáct zbraní – byla to solidní řadová loď postavená v hrdých docích Lion’s Arch. Cobiah při práci prozkoumal a prostudoval každý poklop i trám a naučil se poznat všechny části lanoví, a to od masivních košovek po široké, trojúhelníkové kosatky roztažené nad palubami. Po zbytek velmi dlouhého dne následoval Cobiah Setha lodí. Kdykoli práce zpomalila, což se nestávalo často, odpočíval. Sethus ho naučil, jak si kolem dlaní omotat hrubé pruhy žraločí kůže a šplhat po lanoví lodě jako opice, jak házet dolů opotřebená lana a nahrazovat je novými. Dole pod nimi méně hbití námořníci lana sbírali a navíjeli si je na předloktí, aby je mohli schovat. Bylo těžké držet se Sethem krok, ale Cobiah to zvládl. Než se nadál, dal Vost hvízdáním na píšťalku pokyn k výměně směny. Cobiaha bolely paže i nohy od toho, jak udržoval rovnováhu, proto vděčně zamířil do ubikací posádky. Sethus šel s ním a vesele štěbetal o věcech, na které se můžou těšit, až zakotví v Kaineng City. „Přepravujeme balíky bavlny pro Canthy,“ říkal Sethus, zatímco poskakoval vpředu. „Je to, jako bychom převáželi zlato! Pokud se loď dostane do přístavu dřív, dostaneme odměnu navíc. Vždycky se modlíme, aby nám Grenth držel piráty od těla a vítr obrátil správným směrem …“ Zpomalil a Cobiah se protlačil kolem, aby zjistil, co upoutalo pozornost jeho lehkonohého přítele. Jiný námořník, trochu starší, zato mnohem sešlejší než oni, stál u Cobiahova místa v ubikaci. Cobiah rázem poznal, že mu ten muž prohledal věci. „Co je to?“ zavrčel starší chlapec a vytáhl zpod Cobiahových přikrývek ošuntělou hadrovou panenku. Když promluvil, lehce panenkou zatřásl. „Vzal sis s sebou na moře panenku?“ Shromáždění námořníci se hrubě zasmáli a Cobiah cítil, jak rudne.

Rozzlobený Cobiah se natáhl přes hamak a chytil panenku za nohy. „Vrať mi ji. Nic ti do toho není.“ Chvíli se o panenku přetahovali, pak ji námořník pustil. Mávl rukou a zasmál se. Sethus se dobrosrdečně zasmál taky. „Nech Cobiaha být, Toshi. Je to jeho první plavba.“

„A bude i jeho poslední, pokud bude taková slečinka.“ Tosh si stáhl dlouhé, mastné vlasy do tenkého culíku, který mu visel mezi svalnatými rameny. Obličej měl poďobaný neštovicemi a nepříjemný, a oblečení obnošené, ale nezalátané, dokonce ani na loktech bojovně založených paží. Ostatní námořníci se znovu zasmáli a Toshovy úzké, hnědé oči, které jako by patřily teriérovi, se posmívaly Cobiahovu zahanbení.

„No tak, Cobiahu.“ Sethus ho zatahal za rukáv. „Tosh je tyran. V jídelně čeká večeře…“ Sethus se snažil odvléct Cobiaha pryč, ten ho ale ignoroval a upíral pohled na Toshův posměšný úšklebek.

„Panenka.“ Tosh se zamyslel a promnul si bradu. „Možná bychom ti tak měli říkat, co, zelenáči? Jsi malá panenka?“

„Drž hubu,“ zavrčel Cobiah přes zaťaté zuby. Rychle schoval panenku do polštáře. Zamotal ho do hamaku a vše strčil zpět do malého výklenku.

Měl tam ještě několik dalších věcí, které většinou získal od štědrého bocmana Vosta: košili, náhradní pár vlněných ponožek, vidličku, misku a silný dřevěný hrnek. „Jestli Vost zjistí, že jsi mi procházel věci, zůstaneš celý den bez přídělů.“

„Jo, zkus mu to říct oteklou hubou, panenko.“ Tosh do Cobiaha tvrdě strčil.

Na pažích mu vystupovaly silné, provazům podobné svaly vypracované roky dřiny na lodi. Zakřenil se a vyzýval Cobiaha, aby se mu vzepřel. Teď už jim začali věnovat pozornost ostatní. „Panenko,“ zazpíval mladík s culíkem a smál se. „Brečíš v noci, panenko? Možná by důstojnice Chernock mohla být tvojí mámou. Mám se jí zeptat?“

Cobiah se v Lion’s Arch mnohokrát porval. Kdykoli přišel do přístavu pracovat nový kluk, ostatní si ho nemilosrdně podali jako smečka divokých psů, která zkouší, jestli je nový zatoulanec dost silný na to, aby se k nim připojil. Osamělému klukovi se v ulicích Lion’s Arch nežilo snadno. A ještě hůř, když jeho matka byla věčně opilá a na mizině. Nebyl nejlepší rváč ani nejsilnější. Věděl ale, jak to chodí. Představa bití Cobiahovi nevadila. Od matky se dočkal horších věcí, než by mu mohli kdy provést. Pokud ale ti muži nabudou dojmu, že je slaboch, ponižování nikdy nepřestane. Neměl kam jít, neměl před těmi surovci kam utéct ani kde se schovat, a cesta do Canthy mohla trvat až osm týdnů. Co měl dělat? Vyhýbat se Toshovi? Celé měsíce? Na lodi? S pohledem upřeným na Toshův úlisný obličej popustil Cobiah poprvé uzdu

vzteku. Už měl dost porážek. Dost toho, aby si z něj všichni utahovali. Dost toho, že musí bojovat za věci, které miluje, jen aby je nakonec ztratil. Stýskalo se mu po domově. Stýskalo se mu po Biviane a panenka byla to jediné, co mu po ní zůstalo. Nevezmou mu ji a on ji nebude ze strachu schovávat. Veškerý vztek, který cítil, když si na něm matka vybíjela zlost, veškerá frustrace z Bivianiny smrti, všechny ty emoce najednou prolétly Cobiahovými žilami a přetvořily se v čirou, ledovou zuřivost.

„Panenko, panenko,“ zpíval Tosh a stále se pokoušel sebrat Cobiahovi smotané přikrývky. Cobiah s nečekaným odhodláním zavrčel: „Jmenuju se Cobiah, ty blbý, nafoukaný tupče. Pro přátele Coby, ale ty jím nejsi, takže drž tu svoji hloupou hubu a nedotýkej se špinavými prackami mých věcí.“ Potom, jako by chtěl dokázat, že se Toshe nebojí, se Cobiah natáhl a strčil do poďobaného námořníka tak silně, jak jen mohl. Skoro překvapeného mladíka povalil na zem. „Jestli se ještě někdy dotkneš mých věcí,“ pohrozil Cobiah, „hodím tě do moře.“ S tím se Cobiah otočil a nacpal uzlíček s věcmi do výklenku označeného svými iniciálami. Když se odvrátil, začali si ostatní námořníci mumlat. Věděli, že si Tosh nemůže nechat podobné chování líbit, pokud si chce zachovat reputaci. Námořníci se shlukli okolo jako hladovějící supi. „Za tohle mu musíš uštědřit pořádnou nakládačku, Toshi. Nedovol, aby s tebou ten zelenáč tak mluvil,“ ozval se dychtivý hlas v davu. „Radši bys měl panence ukázat, kde je jeho místo!“ Tosh zahanbeně zavrčel, otočil Cobiaha, strčil do něj a narazil ho na jeden ze sloupů, na kterých visely hamaky. Před Cobiahovýma očima se bíle zablýsklo, jak se udeřil hlavou o dřevo. Přidržel se sloupu a zavrtěl hlavou, aby si ji pročistil. Kolem postávali námořníci a povzbuzovali je, protože dychtili po rvačce. Sethus se je snažil uklidnit, nikdo ho ale neposlouchal. Stejně jako psí smečky v Lion’s Arch i oni doufali v boj.

„No tak, panenko,“ zavrčel Tosh a přimhouřil oči. „Nejsi nic než vycpaný kus hadru.“

„Ta panenka patřila mojí sestře,“ zavrčel Cobiah. „Zemřela v Lion’s Arch.

Jestli se jí ještě jednou dotkneš, přísahám na Grenthovy klouby, že tě roztrhám na kusy.“ Než stačil Tosh zareagovat, vrhl se Cobiah vpřed a nabral ho ramenem do měkké části trupu. Druhý mladík se šokovaně zajíkl. Když se starší námořník zlomil po úderu v pase, Cobiah se narovnal a udeřil Toshe pěstí do čelisti. Ostatní námořníci se smíchem zajásali.

„Cobiahu,“ žadonil Sethus a couval od davu, „přivedu Vosta! Drž se.“

Obrátil se, vyrazil pryč a ztratil se Cobiahovi z dohledu.

„Vost? Pcha. Než se sem Vost dostane, vymetu s tebou podlahu a nikdo neřekne ani slovo.“ Tosh si utřel trochu krve ze rtu, postavil se Cobiahovi čelem a tentokrát se na útok bledého chlapce připravil. „Utečeš jako tvůj malý kamarád, panenko?“

Cobiah ale rvačku začal a byl odhodlaný dovést ji do konce. Tosh udeřil rychle jako útočící jestřáb. Zasáhl Cobiaha do tváře a trhl mu hlavou do strany. Cobiah klopýtl, bleskurychle se ale vzpamatoval a dvakrát udeřil Toshe do břicha, aby využil předchozího úspěchu. Tosh zachroptěl bolestí, ale neupadl. Tosh zareagoval rychlou otočkou a tvrdě nakopl Cobiaha do kolene. Cobiahovi se při pádu podařilo chytit Toshe za culík a strhnout ho na zem. Společně se váleli po podlaze, kopali nohama a dav je burcoval. Cobiah získal na okamžik navrch a vrazil soupeři palce do očí. Tosh ale byl silnější, a než mohl Cobiah pořádně zatlačit, překulil se na něj a začal ho mlátit do obličeje. Po dvou úderech se Cobiahovi rozstříkla po tváři krev. Po třech začal cítit, jak mu natéká oko. „Vzdej to, panenko,“ posmíval se Tosh. „Nemůžeš vyhrát.“

Námořníci okolo je povzbuzovali, aby bojovali tvrději, a nadšeně se sázeli o stříbro. Když si Cobiah utřel hřbetem ruky oko, Tosh se sehnul a vysmál se mu do obličeje. Cobiah cítil v ústech měděnou pachuť krve, otékalo mu oko a nedokázal zaostřit. Rozhodl se ale ignorovat bolest, chopil se šance, zvedl se a zakousl se surovci do ucha. Tosh zavřeštěl a pokusil se odtáhnout, nedokázal ale dostat ucho z Cobiahových zubů. Tosh zvedl ruce do stran a znovu a znovu tloukl Cobiaha do hrudníku. Bití ale Cobiaha nezajímalo. Prostě se odmítal vzdát.

Tosh vyl, ječel a kopal, ale Cobiah byl neodbytný. Nakonec rozevřel zuby a zasadil Toshovi dvě rány pěstí. Jeden z námořníků se ho pak pokusil odtáhnout. Zvedl Cobiaha z jeho protivníka, Cobiah se mu ale vytrhl, vrhl se zpátky do bitky a opět se zaměřil na zraněné ucho. „Pomoc!“ ječel Tosh.

„Zešílel! Sundejte ho ze mě!“ Tosh se válel ze strany na stranu a zoufale se snažil Cobiaha setřást. Nakonec Cobiah jeho ucho pustil a udeřil Toshe do obličeje. Toshovi vystříkla z nosu krev a Cobiah ho následně nabral kolenem do rozkroku.

Najednou někdo chytil Cobiaha za ramena a strhl ho stranou. Drželi ho tři svalnatí námořníci, kteří byli ve tvářích úplně bledí. Cobiah měl oteklé oko, rozbitý ret a plival krev, málem se mu ale podařilo vykroutit se jim. „Pusťte mě!“ zavrčel. „Ještě jsem neskončil!“

„Do Mists8 s tebou!“ Tosh se v hrůze škrábal pozpátku po zemi pryč. Ze zlomeného nosu mu kapala krev a sípal: „Držte toho šílence ode mě dál!“

„Zpátky, všichni!“ Hloučkem námořníků se protlačil bocman Vost.

Zuřivě se mračil a ruce si založil v bok. „Co se tu děje?“ Zamračeně si změřil Toshův nahrbený postoj a zraněnou tvář stejně jako otékající modřinu na Cobiahově čelisti. „Znáte pravidla. Žádné rvačky na palubě! Budu vás muset oba ztlouct?“

Sethus, který stál vedle Vosta, promluvil jako první. „Jak jsem říkal, bocmane. Tosh zakopl, Cobiah se ho pokusil chytit a oba se pak zapletli do…“

Dav se rozprchl. Všichni se rychle vrátili do postelí, protože se báli bocmanovavzteku.

„Zakopl?“ Vostovy oči potemněly. „Cobiahu, je to pravda?“

„Ano, pane.“ Cobiah lapal po dechu a pohledem těkal mezi Sethem a zraněným Toshem. Vostův upřený pohled ochladl. „Toshi?“

Zdálo se, že mlčí celé hodiny, nakonec ale ze sebe vypravil: „Je to pravda.“ Bocman pohlédl z jednoho na druhého, pak ponuře kývl. „Zakopl jsi a zlomil sis nos.“ Vost si vztekle založil paže na hrudi. „Dobrá. Vy dva ‚nešikové‘ můžete místo večeře vydrhnout palubu.“

„Ale, pane…“ začal Sethus a Vost se k němu zprudka otočil. „A ty taky za to, že jsi mě sem bezdůvodně přitáhl.“ Sethus zakvílel a zmlkl. Bocman těkal pohledem mezi trojicí mladíků a zaškaredil se. „Tentokrát nechám vaše ‚zakopnutí‘ být, jestli ale při něm některého z vás ještě někdy znovu nachytám – anebo při lhaní! – zakopnete o konec mého biče. Jasné, vy psi?“

„Ano, pane!“ vyhrkli všichni tři najednou.

Vost zabručel, otočil se na podpatku a ukázal na Cobiaha. „Ty a Sethus půjdete nahoru na palubu. Chci, abyste vyleštili veškerou mosaz, až v ní uvidím Elonu.

A co se týká tebe, Toshi…“ Bocman se na mladíka přísně zadíval. „Půjdeš dolů k pumpám. Zkontroluješ, jestli v nich není vzduch, i kdyby ses kvůli tomu měl utopit. Budete mít mezi sebou celou loď, to by vám mělo dát dost prostoru zchladnout. Je to jasné, pánové?“ zařval důrazně. Nebyla to otázka. Cobiah se narovnal a spolu s ostatními zakřičel: „Ano, pane!“

„Teď padejte,“ zavrčel Vost.

Cobiah a Sethus vyrazili nahoru, zatímco Tosh se plížil k žebříku vedoucímu hlouběji do podpalubí. Mladíci si skoro zakopli o vlastní nohy, jak se vyřítili z ubikací a protlačili se mezi námořníky pracujícími na palubě. Cobiah byl vděčný, že na tváři cítí teplý vítr, i když mu kručelo v žaludku. Z malého skladiště si vzal leštidlo na mosaz a Sethus hromádku hadrů.

S přehnaně dramatickým povzdychem řekl: „Začněme s příďovou figurou. Zbytek mosazi je na příďovém kastelu a já bych se raději na čas uklidil bocmanovi z cesty.“

Figura Indomitable zdobila příď těsně pod čelenem. Mistrně vyrobená a dobře rozeznatelná postava ženy z mosazi se klenula podél lodního kýlu, jako by se chystala vzlétnout. Z jejího zakřiveného těla se zvedalo šest paží: dvě vzpínala k nebi, dvěma objímala loď v mlčenlivé ochraně a třetí, nejnižší pár stáčela dolů v elegantním gestu břišní tanečnice svádějící diváky. Byla nádherná, uchránit ji před zmatněním ale bylo pekelně těžké. Když se pustili do leštění, Sethus zašeptal: „Kde ses naučil takhle prát?“

Cobiah si prohrábl vlasy a cítil modřiny, které mu Tosh způsobil. „Když vyrůstáš v ulicích Lion’s Arch, naučíš se bojovat.“

„Takže jsi zloděj?“

Cobiah se zamračil. „Nekradu. Jenom jsem se naučil o sebe postarat.“

Sethus kývl a zvážil to. Po chvíli vyhrkl: „Nemusel jsi se s Toshem rvát. Mohl jsi se sebrat a odejít. Dříve nebo později bychom dostali tvoji panenku zpátky.“

„Co, měl jsem požádat o pomoc Vosta?“ odfrkl si Cobiah. „To by všechno ještě zhoršilo. Za týden? Za tři? Všichni by stranili Toshovi a utahovali si ze mě. Nebyl bych nic než špína.“ Hrubě rozetřel leštěnku po hadru. „Špatný nápad.“

„Asi.“ Sethus se odmlčel. „Proto ses dole tak pomátl? Vypadal jsi jako utržený ze řetězu.“ Sethus užasle zavrtěl hlavou. „Jako charr. Však víš, velké zuby, drápy, čtyři uši, chlupatý zabijácký stroj.“

„Vím, co je charr, Sethe.“

„Vážně. Myslel jsem, že se ti u pusy objeví pěna. Úplně jsi zdivočel!“ Začal vrčet, zkroutil prsty do drápů a zabořil je do leštěnky. Cobiah se zasmál. „Nechoval jsem se jako charr. Jenom už jsem poznal spoustu surovců. Vím, co se stane, když nabudou dojmu, že mají navrch.“

Navzdory bolavé čelisti bylo milé zase se smát. Přejel mosazné fi guře po čele hadrem a krouživým pohybem začal roztírat leštěnku. „Když ho ignoruješ, jeho chování se jenom zhoršuje. Brzy se k němu přidají i všichni ostatní a ty se ocitneš v díře, ze které už se nevyhrabeš. Na Toshe jsem měl. Kdyby mě ale napadl spolu s přáteli, bylo by po mně. Surovec je jedna věc. Celý dav…“ Jeho úsměv zmizel. „Každopádně mi nešlo o to vyhrát. Chtěl jsem ho vyděsit. Chtěl jsem mu – i všem ostatním – ukázat, že začít si se mnou za to nestojí.“

Sethus se přesunul na opačnou stranu fi gury a omotal hadr kolem jedné z jejích elegantních paží. „Není to trochu přehnané?“

„Možná jo.“ Cobiah ponuře kývl. „Ale jde o přístup. Víš, když jsi přesvědčený, že tě podobný chlap porazí, taky to udělá. Musíš jim ukázat, že jsi příliš obtížný cíl, příliš nebezpečný, než aby tě provokovali.“ Zamračil se a drhnul mosaz. „Jestli chceš zabránit tomu, aby se z bitvy stala válka, musíš nepřítele rychle a pořádně vyděsit.“

„Kdo tě to naučil?“

Cobiah se odmlčel. „Otec. Před příchodem do Lion’s Arch byl vojákem v Krytě. Po válce odešel ze služby a stal se námořníkem.“

Sethus asi zaslechl náznak smutku v Cobiahově hlase, protože se zeptal: „Co se mu stalo?“

Cobiah pokrčil rameny a odpověděl: „Vyplul na moře… a už se nevrátil.“

Sethus o tom chvíli přemýšlel a pucoval kov suchou stranou hadru. Když se opět zářivě leskl, zeptal se: „Cobiahu? Co bys udělal, kdyby Tosh vyhrál?“

„Aspoň by bylo po všem. V každém případě by mě nechal být.“

Prohlédl si mosaz a pokusil se ji vyleštit, jak nejlépe mohl, rozhovor tak chvíli vázl.

„Jsi cvok, Coby,“ povzdychl si Sethus nakonec a pustil se do ženina elegantního ramene.

„Možná.“ Cobiah se zakřenil. „Ale teď to vědí i oni.“

 

O autorce:

ReeSoesbeeRee Soesbee je spisovatelka, herní designérka a jedna z hlavních editorek řady jak klasických RPG, při nichž se ještě používaly tužka a čtverečkovaný papír, tak rovněž videoherních MMORPG.

Napsala řadu románů zasazených do populárních fantastických světů, jakými jsou například Legend of the Five Rings (The Crane, The Dragon, Wind of Thruth aj.), či DragonLance (Elidor Trilogy, Elements). Jejím posledním autorským příspěvkem je právě román Moře nářků (2013), který se odehrává v kulisách populární fantasy videohry Guild Wars.

 

Série GUILD WARS:

Základem románové série Guild Wars je kooperativní fantasy videohra, což naznačuje mnohé. Pokud tedy rádi skládáte družiny z roztodivných dobrodruhů a následně je vysíláte plnit nebezpečné mise, můžete si o podobných frakcích a jejich drsných životních peripetiích přečíst i v románech Duchové Ascalonu, Ostří osudu a Moře nářků, napsaných v intencích té nejklasičtější fantasy.

duchoveascalonu ostriosudu morenarku

Info o knize:

Autorka: Ree Soesbee
Originální název: Sea of Sorrows
Formát: 145×205 mm
Vazba: brožovaná
Počet stran: 272
Cena: 259 Kč
Nakladatel: FANTOM Print
ISBN: 978-80-7398-278-2

Komentáře

komentářů