Divergence: kniha pěti frakcí a dojmu… divergentního.

Existuje pět čtenářských pohledů na knihy:

  1. mírumilovný – čas strávený nad knihou  je především příjemnou chvílí dne, kterou lze prodloužit hovory o knize s jinými čtenáři,
  2. upřímný – očekávající prostor pro „juchání“, jak jsou jednotlivé postavy super, „cool“ a inspirativní, a jak by čtenář chtěl být na jejich místě, případně s nimi randit, a jak by to bylo dokonalé,
  3. odevzdaný – co by si přál, aby kniha přinášela také morální poselství a poučení, nejlépe nenásilným, leč důsledným způsobem,
  4. neohrožený – který od čtení očekává zprostředkování zážitku, a to pokud možno takového, co se dostane pod kůži a hezky dlouho tam zůstane,
  5. sečtělý – z jehož rýpání se v reáliích, věrohodnosti psychologie postav a otázkách konstrukce zápletky, by si většina autorů asi hodila mašli, kdyby toho nebyla v průběhu psaní ušetřena.

A nejpozoruhodnější je, že nic nezaručuje, že se dva čtenáři stejné skupiny musí nutně shodnout na hodnocení knihy. Divergence patří v tomto ohledu k nejméně rozporuplným. Z důvodů krajně… divergentních. Že by se Veronice Rothové podařilo odhalit recept na literární dort Pejska a Kočičky, kde si část čtenářů nadšeně pochutnává na kyselé okurce a zbytek aplauduje čokoládové polevě? Nebo je to mnohem složitější?

 

divergenceDivergence se vplížila do mého zorného pole pod škatulkou „klon Hunger Games se značně bizarními reáliemi“. Nemít kolem sebe skupinu Neohrožených s jejich typickým rýpajícím přístupem, nechala bych se ji zase odplížit o dům dál. Místo toho se ke mně spolu s ódami na Tris, Čtyřku, Erika a dělbu světa na frakce dostalo také: „a víš, že jsi vlastně srab, když si to nepřečteš?“. Osvědčený postup, kterým mě svého času otec nalákal k „potterovkám“, slavil úspěch. Nadvakrát. Poprvé, když jsem Divergenci vůbec otevřela. Podruhé, když jsem se k ní po půlroce vrátila s tím, že za normálních okolností sice sebepoškozování neprovozuji, ale třeba za tou první třetinou zjistím, co na ní všichni mají. A když to nezjistím, aspoň jasně dokážu, že ten srab fakt nejsem a budu mít svatý pokoj.

Pokoj jsem neměla, protože jak stránky postupovaly, podařilo se mi se do Povstalecké trilogie bezhlavě zamilovat, a to navzdory jejím chybám, které byly v souladu s kladnými stránkami. Veronica Rothová dokázala napsat trilogii, která je stejná jako její hrdinka – svérázná, paličatá milovnice adrenalinu, která věci příliš nepromýšlí, a přesto nedopadnou jinak než naprostou katastrofou. Prostě… dokonale divergentní. 

Základní rámec příběhu skutečně může připomínat Hunger Games. Jak Rothová, tak Collinsová vypráví v první osobě, ústy dívky, jež se stává výraznou osobností, a která žije ve světě, co není zrovna ideální. Tím ale podobnosti končí. Prostředí, v němž se celou dobu Tris Priorová pohybuje, je – upřímně řečeno – šílené. Autorka vytvořila svět, který na první pohled nedává smysl. Chicago v něm je od nepaměti rozděleno do frakcí, které se řídí neměnnými zákony – šestnáctiletí občané si v Den volby vybírají, s kterou z nich chtějí spojit jednou provždy svůj život. A nikoho nikdy nenapadlo klást si nepohodlné otázky: Proč vše funguje, jak to funguje, kde se vzala všechna pravidla anebo co všechno tomu předcházelo.

Na druhou stranu tu jsou jisté náznaky. Detaily, které se občas mihnou textem a naznačují, že všechny zcela samozřejmé věci tak docela jasné nebudou. Například to, že společnost Chicaga nevznikla přirozeným vývojem… A z tohoto faktu plynou celé řetězce otázek. S jejich rozluštěním si však musí čtenáři počkat do dalších dílů. Na rozdíl od Hunger Games totiž prostředí není jen malebně otlučenou kulisou, pod níž se co chvíli objeví lepenka a před nímž si hrdinové vyměňují své části dialogu. Proměny, kterými prochází, jsou součástí zápletky stejně, jako akce jednotlivých postav.

Je na čtenářově vnímavosti, zda si uvědomí, že Tris nemá patent na pravdu ani na vševědoucnost. Na jeho ochotě akceptovat, že prochází stránkami knihy v doprovodu malých ryb chytajících drobky z těch skutečně zásadních událostí, zajímajících se mnohem víc o svůj vlastní výcvik, kamarádské škádlení, vzájemnou rivalitu a sem tam i takové banality, jako je přežití. A právě to dělá Divergenci jedinečnou knihou.

Veronica Rothová napsala velký příběh společnosti, která stojí před bodem rozpadu, z pozice mladých, relativně nezkušených hrdinů. Zároveň do vyprávění označeného jako „young adult“ dokázala vpašovat množství myšlenek a postřehů, které by slušely i ambiciózní science fiction. To ale neznamená, že by byla Divergence dokonalá. Má několik „mušek“, které narušují iluzi dokonale mrazivé věrohodnosti, a jimiž si autorka zejména v dalších dílech místy až příliš usnadňuje práci. Ale k jejich odhalení je potřeba opravdu velmi sečtělého čtenářského přístupu.

 

Vydal: CooBoo; 2012
Autorka: Veronica Rothová
EAN: 9788074471254
ISBN: 978-80-7447-125-4
Počet stran: 344

Komentáře

komentářů