Když jsem dočetl první knihu příběhů z meekhánského pohraničí, byl jsem nadšen. Již dlouho se mi nestalo, aby mě nějaká kniha takhle uchvátila. Výborně vykreslené postavy se chovaly jako lidé. Měly své slabosti, své stíny, jejichž překročení je stálo často víc než pár kapek krve. Vítězily, prohrávaly, krvácely. To vše ve světě, v němž politika a moc je tím hlavním motivem. Kniha byla dobře vyvážená a po akčnější první polovině trochu zvolnila, aby vygradovala ve finále, ve kterém byla odhalena sotva postřehnutelná dějová linie táhnoucí se všemi příběhy.

Druhý díl je strukturou naprosto stejný. Opět osm povídek rozdělených do dvou částí. Tentokrát nás ale přivádí na východní hranice Meekhanské říše a na západní pobřeží.

Hlavními postavami prvních čtyř povídek je jízdní jednotka tak zvaných kha-dar. Tito svobodní jezdci, jen částečně spadající pod meekhanskou armádu, hlídají východní hranici proti nomádským nájezdníkům, bandám lupičů a nájezdníků. Podobnost s první polovinou Sekyry a skály je určitě víc než náhodná.

To druhá polovina, pojmenovaná Dýka a moře, je opět komornější než popisy bojů z první části. Nicméně autor rozehrává hru, do které vstupují i božské síly, a tak příběhy obyčejného lupiče Altsina z přístavního města Ponkee-Laa dostávají nádech osudovosti.

V prvním příběhu A staneš se zdí se kha-dar zaplete do spiknutí Prokletých, magiků používajících zakázanou magii, která je znetvořila. Jestli dokážou zabránit vyvolání války na celé východní hranici však není otázka jednoho boje.

To v další povídce jménem Nejlepší, jaké je možné koupit se pustí do nomádského bojového útvaru, který chystá přepad říše. Variace na klasický příběh, kdo uštve koho.

Další příběh Kolo s osmi loukotěmi představí jeden národ nomádů, žijících pod ochranou říše. Jejich zvláštností je, že nesmí nikdy sednout na koňský hřbet a přesouvají se jen na vozech.

Jejich poklidný život se blíží ke konci. Přichází čas změn a hodně lidí si bude muset vybrat stranu.

Poslední příběh z východu se jmenuje To je naše zásluha. V ní jsou představeny osudy hlavních postav kha-daru. A jejich přísaha v pomoci národu vozků. Závěr, který je ne otevřený ale doslova useknutý uprostřed děje, mě rozčílil. A nic na tom nezměnil ani příchod červené 66 na scénu.

.

Druhá polovina knihy začíná povídkou Světlo na ostří meče. Aneb jak se zaplést do božích záležitostí snadno a rychle.

Pytel plný hadů se odehrává v nejvyšší společnosti města Ponkee-Laa. Jak je z názvu povídky patrné, bude se jednat jen o lži, zrady a spiknutí.

V Náruči města se Altsin vrací z vyhnanství zpět do města. A nestačí se divit.

Opět vyvrcholení knihy nese ve svém názvu slovo vzpomínky. Řeka vzpomínek ukončuje druhou část knihy, a i když něco vysvětlí, nechává dostatečně otevřený konec pro další pokračování.

Zahájit svou kariéru knihou výbornou je vždycky obousečné. Okamžitě se vyšvihnete na vrchol, rychle se dostanete do povědomí a sháňka po vašich knihách je víceméně zaručena. Ale závazek, aby su všechna díla následující udržela, nebo ještě lépe zvedla pomyslný žebříček kvality, je takříkajíc vražedný. Každá kniha tak bude vždy srovnávána s dílem předchozím, potažmo tím nej. A tomu se nevyhnu ani u Šípu.

Je to dobré? Ano je. Hodně. Ale za celou knihu jsem se nemohl zbavit dojmu, že tohle už jsem četl. Vojenská jednotka bránící hranice, která se namočí do něčeho, co ji přesahuje. Navíc v prostředí na hranicích, kde moudrá říše nechává mnohé národy žít po svém, hlavně když z nich má úžitek, byť jen jako nárazníku proti nebezpečí. Prakticky stejná situace, jako v Sekyře a skále. Vojenská jednotka je opět nezávislá na armádě a opět je to skupina bez jediné slabé duše uprostřed. Nikdo neváhá, nikdo nezradí, nikdo se nebojí.

Když jsem četl Sekyru, cítil jsem mráz na zádech a kluzký led pod nohama vojáků. Když jsem četl Šíp, hltal jsem každou stránku, ale koňský pach jsem necítil. Stejně ani strach o hrdiny. Na to bylo až příliš jasné, kdo může a nemůže umřít.

Tentokrát mi přišla celkově silnější část druhá. Tady si autor na nic nehraje, neuvádí atmosféru třemi povídkami, aby nakonec v jednom velkém finále vše pospojoval, ale již od začátku žene děj tím směrem, kterým se opravdu ubírá. Jeden hlavní hrdina navíc umožňuje lépe se s ním sžít, což je o to důležitější, že se nehraje jen o život, ale možná i o něco víc.

Wegner to znovu dokázal. Druhý díl je prakticky stejně kvalitní, jako díl první. Když si navíc dáte mezi prvním a druhým dílem alespoň měsíční pauzu, mé výtky se vás stejně netýkají. Druhý díl meekhanského pohraničí je rozhodně povinností každého, kdo se hlásí k fantastice.

Na východě meekhánského pohraničí se rozkládají širé stepi, odkud noví nájezdníci vyhnali do Říše kmen kočovníků Verdanno. U nich vychovaná dívka Kailean spolu s dalšími bojovníky mimořádných vlastností je členkou volného jízdního oddílu, kterému velí nejlepší voják Říše. Ve stepi svádějí s lupiči, nájezdníky a dalšími nepřáteli úporné boje, ve kterých přímo jiskří i magie.

Na západě Meekhánu leží velké přístavní město Ponkee-Laa. Ve zdejší svatyni boha Reagwyra je uložen jeho zázračný meč. Když zmizí, kněží spolu se šéfem městského podsvětí pověří zloděje Altsina, aby jej našel. Tomu se to za dramatických okolností podaří, zaplete se však do zápasů místních předáků o politické a hospodářské ovládnutí města. Úskoky, intriky, čáry, vše je dovoleno.

Nový polský mistr žánru fantasy splétá četné prameny svého poutavého příběhu do fascinujícího svazku, jenž nadchne snad všechny čtenáře. (anotace)

Název:  Šíp a vítr, dýka a moře (Příběhy z meekhánského pohraničí východ-západ)

Autor: Robert M. Wegner

Obálka: Rafal Kosik

Překlad: Pavel Weigel

Počet stran: 560

Vazba: brožovaná

Vydavatelství: Laser 2013

Doporučená cena: 339 Kč

Komentáře

komentářů