Ukázka:

Jeaniene Frost: Před záhrobím (Noční lovci 5)

 .

Jeskyni v podzemí by si asi málokdo vybral pro vysněnou dovolenou, ale pro mne to byl ráj. Jediným zvukem bylo šumění podzemní řeky. Byla úleva, když jsem konečně nemusela poslouchat nesčetné hovory, až příliš hlasité pro mé upíří uši, a rozlišovat je od okolního ruchu. Kdyby bylo po mém, zůstala bych tu s Bonesem celé týdny.

Nebylo nám však přáno vyrazit si na normální dovolenou a odpočinout si od našeho běžného života. Poznala jsem to velmi drsným způsobem. Taky jsem přišla na to, že musím využít každé šance, která se naskytne. Proto jsme si odskočili do stejné jeskyně, kde před sedmi lety můj vztah s Bonesem začal. Tehdy jsem v těchto řetězech byla já, přesvědčená, že mě zlý krvesaj sežere. Místo toho jsem si ho nakonec vzala.

Helsing, můj kocour, dotčeně zamňoukal z rohu malého jeskynního výklenku a škrábal na kamennou desku, která sloužila jako dveře.

„Žádné objevné výpravy,“ řekla jsem mu. „Zatouláš se.“

Znovu zamňoukal, začal si olizovat tlapku a celou dobu po mně nevraživě pokukoval. Pořád mi ještě neodpustil, že jsem ho nechala celé měsíce samotného jen s hlídačem. Nedivila jsem se Helsingovi, že je na mě naštvaný, ale kdybych ho vzala s sebou, možná by ho zabili. Několika dalším se to stalo.

„Odpočatá, zlato?“ zeptal se Bones.

„M-hm,“ zamumlala jsem a protáhla se. Usnula jsem krátce po rozbřesku, ale už jsem při tom neupadala do stavu bezvědomí, jak se mi to dělo během prvních týdnů mého upířího života. K mé velké úlevě to nakonec přešlo.

„Raději bychom měli jít,“ řekl.

Dobře. Jako obvykle jsme zase někde museli být.

„Jediná věc, které na téhle zastávce lituju, je, že se tady člověk nemůže normálně osprchovat,“ povzdechla jsem si.

Bones pobaveně odfrkl. „Ale no tak, koupel v řece je osvěžující.“

‚Osvěžující‘ byl milosrdný způsob, jak vystihnout čtyřicetistupňovou[1] jeskynní verzi koupelny. Bones odsunul kamennou desku, abychom mohli ven z jeskyně, a rychle ji vrátil zpět, aby můj kočičák nestihl proklouznout.

„Nejhorší je rovnou tam hupsnout,“ pokračoval. „Když tam budeš lézt pomalu, bude to ještě horší.“

Polkla jsem uchechtnutí. Tahle rada platila i pro svět nemrtvých. Dobře. Čeká mě jeden skok do ledové řeky.

Pak už byl čas věnovat se pravému důvodu, proč jsme se vydali do Ohia. S trochou štěstí nepůjde v mém starém domovském státě o nic víc než příležitostné šarvátky upířích tesáků.

Sice jsem o tom pochybovala, ale nepřestávala jsem doufat.

Odpolední slunce bylo ještě vysoko na obloze, když jsme s Bonesem dorazili k fontánce v nákupním centru Easton. Přesněji řečeno o ulici vedle. Museli jsme se ujistit, že to není past. Bones a já jsme měli mnoho nepřátel. Postaraly se o to dvě nedávné upíří války, a to nemluvím o našich někdejších profesích.

Před záhrobímNecítila jsem ve vzduchu žádnou přebytečnou nadpřirozenou energii kromě slabého brnění, které mě upozorňovalo, že se někde v davu pohybuje jeden nebo dva mladší upíři. Přesto jsme se ani já, ani Bones nepohnuli, dokud přes parkoviště a následně přímo do našeho najatého vozu nevletěla mlhavá, nezřetelná silueta.

„U fontánky jsou dva upíři,“ oznámil nám Fabian, můj duch, kterého jsem tak trochu adoptovala. Jeho obrys začal být zřetelnější, až vypadal spíš jako člověk než hustý mrak částic. „Nevšimli si mě.“

Ačkoli to tak bylo správně, Fabian se tvářil lítostivě, že si ho nevšimli. Upíři na rozdíl od lidí duchy vidí, ale většinou je ignorují. Nikde totiž nebylo psáno, že když jsou ti i ti mrtví, budou spolu automaticky vycházet.

„Díky, kámo,“ řekl Bones. „Zůstaň ve střehu, ať máme jistotu, že nám nenachystali nějaké nemilé překvapení.“

Fabianovo tělo začalo opět průsvitnět, až úplně zmizelo.

„Měli jsme se setkat jen s jedním,“ přemítala jsem. „Co si myslíš o tom, že náš informátor vzal někoho s sebou?“

Bones pokrčil rameny. „Myslím, že by si měl najít nějaký sakra dobrý důvod.“

Vystoupil z auta a já za ním. Ještě jsem se lehkým pohmatem ujistila, že mám v rukávech své stříbrné nože. Držela jsem se hesla ‚bez nich ani na krok‘. Byla pravda, že upíři si pečlivě chrání tajemství své rasy, a tohle bylo rušné, veřejné prostranství, jenže ani to nezaručovalo bezpečí. Stejně jako nože, ale ty aspoň zvyšovaly naše šance. Totéž platilo pro další dva upíry, kteří pro jistotu parkovali o kus dál v ulici, připraveni okamžitě zasáhnout, kdyby se informační schůzka zvrtla v něco horšího.

Jak jsme se blížili k fontánce, praštila mě přes nos směsice vůní. Nejsilněji ze všeho parfémy, tělesné pachy a různé chemikálie, ale pod tím byla ještě jedna vrstva, kterou jsem se naučila rozpoznávat: emoce. Strach, hamižnost, touha, zloba, láska, smutek… To všechno se projevovalo skrze pachy, od sladce romantických po trpké, žluklé. Ani mě to nepřekvapilo.

Nejvýraznější aroma měly nepříjemné emoce. Výmluvným příkladem byli dva upíři, sedící na betonové lavici. Z obou vycházel pach zkaženého ovoce – pach strachu, a to ještě předtím, než je Bones provrtal pohledem.

„Který z vás dvou je Scratch?“ zeptal se bujarým hlasem.

Ten se šedivými proužky ve vlasech vstal. „Já.“

„Takže ty tu zůstaneš. Ale on,“ odmlčel se Bones a trhnul hlavou k tomu druhému, vyzáblému, „může jít.“

„Počkat!“ ztišil Scratch hlas a přistoupil k Bonesovi blíž. „On má možná nějaké informace o té záležitosti, kvůli které tu dneska jsme.“

Bones na mne pohlédl. Napůl jsem pokrčila jedním ramenem. „Můžeme nečekaného hosta vyslechnout,“ poznamenala jsem.

„Jmenuju se Ed,“ promluvil upír a nervózně se na mě podíval přes Bonesovo rameno. „Scratch mi neřekl, že se má setkat zrovna s vámi dvěma.“

Z Edova výrazu jsem se dovtípila, že díky mým rezavým vlasům, velkému rudému diamantu na prstě, Bonesovu britskému přízvuku a mihotavé energetické auře, která ho obklopovala, si Ed spočítal, kdo jsme.

„To proto, že to nevěděl,“ odvětil Bones chladně. Od chvíle, kdy mě Bones přeměnil, jsem měla přístup k jeho emocím, avšak pro okolí zůstávaly skryty za neproniknutelnou zdí. Mluvil však tak ostrým tónem, že to na něm mohl poznat kdokoli.

„Řekl bych, že se tedy nemusíme představovat?“

Scratchův pohled sklouzl ke mně, ale hned cukl pryč. „Ne,“ zamumlal. „Ty jsi Bones, a tohle je Smrtka.“

Bonesův výraz se neobměkčil, ale já nasadila přívětivý úsměv, který říkal: ‚Neboj, já tě nezabiju.‘

„Říkej mi Cat, a navrhuju, abychom v rozhovoru pokračovali někde ve stínu.“

Navzdory tomu, co se traduje, sluneční paprsky upírům nevadí. Byli jsme však náchylnější ke spálení. Nemělo cenu plýtvat energií na hojení kůže, spálené od slunce. Nedaleko byla francouzská restaurace s venkovním posezením, a tak jsme si my čtyři našli stůl se slunečníkem a posadili se jako staří známí, kteří jdou poklábosit.

„Říkal jsi, že tvou upíří Mistrovou zabili před několika lety, a že po sobě nezanechala nikoho, kdo by se staral o členy její linie,“ pravil Bones ke Scratchovi, když nám servírka přinesla objednané drinky. „Vaše skupina se semkla a dáváte na sebe navzájem pozor. Kdy jste si poprvé všimli, že se děje něco divného?“

„Před několika měsíci. Někdy loni na podzim,“ odvětil Scratch. „Nejdřív jsme si mysleli, že několik z nás zkrátka frnklo z města, aniž by někomu dali vědět. Sice jsme se navzájem hlídali, ale pochopte, že nejsme chůvy. Pak, když se nás pohřešovalo čím dál víc, dokonce i ti, kteří se normálně hlásí, když odjíždějí, tak… si zbytek začal dělat starosti.“

O tom jsem nepochybovala. Scratch a další jemu podobní byli coby mladí upíři bez Mistra na úplném dně společenského žebříčku nemrtvého světa. Měla sem sice averzi vůči středověké hierarchii, kterou upíři zachovávali, ale pokud šlo o ochranu členů jejich linie, byli Mistři upíři většinou nesmlouvaví. Dokonce i ti nedobří.

„A pak se v okolí začalo ukazovat víc a víc ghúlů,“ pokračoval Scratch.

Ztuhla jsem. Proto jsme s Bonesem přijeli do Ohia. Taky jsme slyšeli o nedávném přílivu ghúlů do mého starého domovského státu, a taky zprávy o pohřešovaných upírech.

„Ale jo, tady se to nemrtvými jen hemží,“ pokračoval Scratch, který si nevšiml mého znepokojení. „Hodně siločar, divných vibrací, takže jsme těmhle lidožroutům nevěnovali pozornost. Ale někteří z nich se vůči upírům chovají fakt hnusně. Pronásledují ty bez Mistrů, táhnou se za nimi až domů, vyvolávají rvačky… Prostě nás napadlo, že by za zmizeními mohli být oni. Problém je, že na nás každý kašle, protože nikomu nepatříme. Vážně žasnu, že se o to zrovna ty zajímáš.“

„Mám k tomu své důvody,“ řekl Bones pořád stejně lhostejným tónem. Nepodíval se dokonce ani na mě. Byl zvyklý působit nezúčastněným dojmem už po staletí, takže v tom byl expert. Eda a Scratche ani ve snu nenapadlo, že z nich přišel tahat informace jen kvůli mně, nejdivnější upírce na světě, aby zjistil, zda je možné, že se někteří ghúlové chovají nepřátelsky – a upíři mizejí – právě kvůli mně.

„Jestli ti jde o peníze, tak těch moc nemáme,“ pípl Ed. „Krom toho jsem si myslel, že už neděláš nájemného vraha, když jsi spojil svou linii s mega-Mistrem Mencheresem.“

Bones nadzvedl obočí. „Snaž se tolik nemyslet, jen si tím ubližuješ,“ odvětil přívětivě.

Edovy rysy ztuhly, ale ani nemukl. Já jsem skrývala úsměv. Darovanému koni na zuby nekoukej – zvláště ne, když kouše.

„Máte nějaký důkaz, že zmizení vašich přátel by mohli mít na svědomí ghúlové?“ zeptala jsem se Scratche a vrátila se k tématu.

„Ne. Když ale některý z nich zmizel, byl naposledy viděn tam, kde se čirou náhodou vždy pohybovali i ti ghúlští šmejdi.“

„O jaká místa šlo?“ zeptala jsem se.

„Různé bary, kluby…“

„Jména,“ přitlačil Bones.

Scratch začal jmenovat seznam podniků, jeho hlas však najednou zanikl v přívalu jiných.

… ještě čtyři hodiny, než dostanu pohov…

… nezapomněl od toho vzít účtenku? Jestli mi to nebude, vrátím …

… jestli se bude koukat ještě na jeden pár bot, začnu řvát…

Ten náhlý nápor rušivých hovorů nepatřil návštěvníkům nákupního centra – ty jsem odstínila, ještě než jsme se posadili. Tohle vycházelo z mé hlavy. Trhla jsem sebou, jako bych dostala ránu, ruce mi vystřelily ke spánkům.

Ach ne. Už zase.



[1]40 stupňů Fahrenheita = asi 4,5 stupně Celsia

Komentáře

komentářů