„SKUPINA NEOBYČEJNÝCH HRDINŮ

SE STANE OSTŘÍM OSUDU…“

 

… a my opět zavítáme do legendárního světa Guild Wars!

 .

Že neznáte Guild Wars? Že vám slova jako „kooperativní RPG online počítačová hra“ nic neříkají? Není třeba věšet hlavu, protože máte možnost poznat tento unikátní a propracovaný fantasy svět skrze dvojici výjimečných knih, které u nás vydalo nakladatelství FANTOM Print (www.fantomprint.cz.)

 

O tom, že Guild Wars jsou nezpochybnitelný videoherní kult, není potřeba sáhodlouze diskutovat. Zajímavé ale je, že stejně si u „pařanů“ i čtenářů vedl první román z prostředí „gildovních válek“, Duchové Ascalonu.

 

Dobrodružná výprava za Khan-urovým spárem nadchla nejen prokreslenými a zajímavými hrdiny, kteří museli nejdříve vybojovat bitvu s vlastními démony, než se mohli pustit do křížku se zlem ohrožujícím lidstvo, ale rovněž akčním a svižným příběhem zasazeným do kulis, v nichž nechybí divoká magie, tvorové vzešlí z legend a drsné a nekompromisní bitvy.

 .

Po autorech první knihy, Mattu Forbeckovi a Jeffu Grubbovi, přichází ve svazku druhém J. Robert King, ostřílený matador ze sérií Planescape, DragonLance či Magic: The Gathering. Už to je zárukou, že budou respektovány základní motivy videoherní předlohy a zachována návaznost na předchozí titul, ale nejen to…

 

… King totiž pojal román po svém – postavil k sobě (a proti sobě) skupinu šesti hrdinů, kteří jsou osudem předurčeni, aby zachránili svůj národ. V tom nejlepším duchu knih Davida A. Gemmella pak vypráví příběh odvahy, sebeobětování a činů, o nichž se bude po mnoho generací hovořit s posvátnou úctou. A vy teď můžete být při tom…

.

Ukázka:

O čtrnáct dní později, zrovna když studené slunce sestoupilo do mraků, spustily hlídky v Hoelbraku poplach.

„Útok! Útok! Icebroodi[1]!“

Eir se odvrátila od nákresu a přistoupila ke stěně, na které visela její bojová výstroj. Svlékla si pracovní tuniku a připnula si bronzový hrudní pancíř. Opásala se, přes ramena si přehodila vlněnou pláštěnku, obula se a na záda si hodila toulec se šípy. Navíc si s sebou vzala řezbářský opasek.

Podívala se na Garma a řekla: „Dneska znovu vyřežu Sjorda Frostfista.“ Potom vzala do ruky velký luk a zamířila ke dveřím. „Pojď.“

Garm následoval svoji alfu ven na dvůr, kde se ke křiku hlídek připojil i dusot nohou. Eir vpadla do uličky a Garm jí běžel po boku. Zahlédl je Bjorn, který právě vyrazil z kovárny, na začazené postavě mu přitom řinčela železná zbroj. Minuli tkalcovskou dílu, z níž se s krátkým lukem a šípy vynořil Silas. Přidali se k nim i klenotník Olin a tesař Soren. Byli místními řemeslníky a Eir byla jejich velitelkou.

„Mezi icebroody budou určitě i norni,“ varovala je, když utíkali uličkou k severnímu mostu, „ale nebudou to oni. O mysl je připravil Dragonspawn. Proměnil je ale teprve nedávno, takže uvnitř ledové slupky budou pořád z masa a krve a zabít je bude jako zabít jednoho z nás.“

Bjorn rozzlobeně zavrtěl hlavou. „My posíláme naše blázny na sever a Dragonspawn posílá své armády na jih.“

„Jsou tu i jiní, smrtonosnější icebroodi,“ připomněla Eir. „Jsou to ledové bestie bez mozku. Je zbytečné snažit se s nimi dohodnout. Můžete je akorát rozbít.“

Silas kývl. Byl to hubený norn na sklonku bojových let. „Takže těch, co vypadají jako norni, se zbavíme šípy, že?“ zeptal se a zvedl krátký luk.

„Ano. Musíme jich zabít co nejvíce ještě v tundře, než se dostanou k pevnostem, pokud je ale horda hodně velká, bitva se přesune až k mostům do lovecké síně.“ Pohlédla na zbytek domobrany. „Potom budeme mít všichni plné ruce práce.“

Na další řeči nebyl čas. Skupina vběhla na most vedoucí z Hoelbraku do polí za ním. Na jeho konci stálo dřevěné opevnění, které se už ježilo válečníky, a to včetně Knuta Whitebeara[2] a jeho válečníků – Wolfbornů[3]. Neustále přibíhali další norni.

Eir obešla se svojí družinou hlouček bojovníků, zaujala pozici na málo chráněném hřebeni a zadívala se na tmavnoucí pole na severu. Pod ledovými horami se do mlžných dálek táhly skvrnité mechy a cáry lišejníků.

„Nic nevidím,“ řekl Silas a zamžoural.

„Tam,“ odvětila Eir.

Z mlhy se vynořila brutální horda. Napřed jen dvanáct netvorů, se kterými by si stovka nornů na hřebeni snadno poradila. S každým okamžikem se ale blížili další. Brzy bylo icebroodů tolik co obránců, pak dvojnásobek.

„Jsou už ztvrdlí, nebo je proměnili teprve nedávno?“ zeptal se Silas. „Už špatně vidím.“

„Většina se zdá nově proměněná,“ řekla Eir. Opravdu, nepřátele pokrývala jinovatka, oči ale měli mrtvé.

„Pak teda šípy!“ řekl Silas a zvedl krátký luk, ruce se mu přitom trochu třásly.

„Ano, Silasi,“ odpověděla Eir, vložila do luku dva šípy a napnula tětivu. „Počkej, dokud se nedostanou k červenému lišejníku, abys na ně dobře viděl a šíp k nim dolétl.“ S tím vystřelila, šípy vzlétly k nebi a zdálo se, jako by letěly celou věčnost. Zmizely v šeru a za chvíli padly v dálce k zemi dvě postavy. Ještě se ani nezhroutily, a Eir už vypustila další dva šípy, a zatímco hladily nebe, vystřelila další dva.

Čtyři mrtví. Šest. Osm. Pak začali pálit i další lučištníci. Icebroodi umírali po tuctech, další stovky se ale hnaly vpřed, přeskakovali padlé a blížili se. Když se dostali k červenému lišejníku, vystřelil i Silas a jeho šíp se zabodl do čela ledem olepeného nepřítele.

ostri-osudu-thumb„Ještě nejsou ztvrdlí!“ křikl Silas. „Sestřelte je!“

Nepřátelé už byli tak blízko, že je bylo slyšet, a jak vyli! Šíleli touhou sloužit svému pánovi.

Eir už vystřílela stovku šípů. Nyní vytáhla z toulce poslední dva a skolila pár icebroodů. Zbytek udeřil do hřebene jako přílivová vlna.

„Vlku, veď moji ruku,“ zamumlala Eir. Oči se jí rozzářily bojovým zápalem a v rukou se jí objevily sekyry. Roztočila je nad hlavou v ocelovém tornádu.

Na hřeben vyšplhal nedávno proměněný icebrood a udeřil na ni sekyrou. „Zemři!“

Eir před sekyrou uskočila, ohnala se vlastní a rozsekla stvůru od ramene k boku.

Na hřeben se vyhoupl další a řítil se na ni.

Její sekyra padla a rozlomila ho v půli jako bochník chleba.

„Zpátky!“ zvolala Eir. „Uvolněte jim prostor k doskoku.“

Řemeslníci poslechli, ustoupili a zatím na ně pršely palice, sekyry a meče.

Eir se nacházela přímo uprostřed. Na prstech měla navlečené nože a dláta, které kmitaly, jako by řezala do dřeva, ne do zmrzlého masa, a odsekávaly kůži a svaly z kostí.

Vedle ní se na nepřátele vrhal Garm a strhával je za hrdla na zem.

Bjorn do icebroodů bušil jako do kusů železa.

Olin a Soren stáli zády k sobě a oháněli se palicí a páčidlem.

Takže zůstal jen tkadlec Silas, který skolil dva netvory, ještě než se dostali k hřebeni.

A nyní dva dostali jeho. Jeden mu rozpáral břicho a druhý mu rozdrtil obličej.

Eir uslyšela Silase vykřiknout. Otočila se a vrazila dláta do zad stvůře, která ho napadla. Ocel se vnořila útočníkovi do těla až po špičky jejích prstů a z ran vybublala horká rudá pěna. Jinovatkou pokrytý norn zalapal po dechu a svalil se ze Silase. Druhému icebroodovi se zakousl do krku Garm a zatřásl s ním jako s kusem hadru.

Eir se zadívala dolů na tkalce, na svého starého přítele. Silas byl mrtvý.

Jeho tvář a břicho – byl mrtvý.

Eir zařvala, sekla čepelemi a podřízla další dva icebroody. Padli k zemi a objevil se jiný – muž s vlasy jako koňský ohon.

Poznala ho, přestože měl rozdrcený obličej, nos ohnutý na stranu a přišel o všechny zuby, jako by ho udeřila nějaká obrovská pěst. Rány měl slepené ledem. Jeho bílé oči byly plné Dragonspawnova vzteku.

„Medvědice, veď moji ruku,“ pomodlila se Eir a vykročila vpřed.

Bylo to stejné jako tehdy na prosluněném dvoře. Rozpoutala bouři oceli a odřezávala kousky, které nepatřily Sjordu Frostfistovi. Při práci se stala Medvědicí – proměnila se a namísto dláty sekala drápy. Jediným rozdílem bylo, že tentokrát řezala do masa, a ne do dřeva.

Když Medvědice po chvíli ucouvla, na zemi před ní ležely jen kusy těla.

Takto vybojovala i zbytek bitvy. Mstila se za Silase a bránila Hoelbrak.

Nakonec bitva skončila a obránci zvítězili. Přesto se zdálo, jako by vyhrál Dragonspawn.

Ten večer v dílně si zakrvácená Eir svlékla zbroj. Do vany si nalila kouřící vodu a smyla ze sebe pozůstatky bitvy. Poté si oblékla jednoduchou tuniku a umyla i svého vlka.

Mokrý, unavený Garm se schoulil v pelechu. Upadl do neklidného spánku, ve kterém ho děsily nestvůry, s nimiž bojoval.

Eir však pronásledovalo něco jiného. Procházela se armádou soch, až dorazila k té, u které se vždy zastavila. Představovala staršího norna, jehož kdysi hrdá postava byla lehce shrbená, hlavu měl holou a oči obklopené vráskami. Jeho rty se ale nadějně usmívaly.

„Zastavili jsme je, otče,“ řekla Eir jednoduše a sklopila oči k nohám sochy. „Škoda, že ostatní tehdy nezastavili ty, kteří dostali tebe.“ Vložila ruku do jeho, kamenné a studené. Sama ji vytesala a znala ji tak dobře proto, že se jí držívala jako malé děvče – než se objevili icebroodi.

„Zabiju Dragonspawna, otče. Zabiju jeho i všechny starodávné draky.“

Komentáře

komentářů