Nakladatelství FANTOM Print vydává pátý díl fantasy série Noční běžci:

 

„NOČNÍ BĚŽCI VYKROČILI PO CESTĚ MEZI DOBREM A ZLEM…“

 

… a průvodce jim dělá podivuhodný

tvor nezrozený z člověka!

 .

Navzdory veškerým předpokladům jsou hrdinové ságy Noční běžci – zloděj, šermíř a floutek Seregil i jeho tajemstvím opředený druh Alek – zpět mnohem dřív, než mohli čeští čtenáři doufat.

 .

Nakladatelství FANTOM Print (www.fantomprint.cz) se rozhodlo co nejrychleji navázat na úspěch předchozí románu Návrat stínu a tak se populární dvojice nerozlučných přátel může na Bílou cestu vydat už na konci letošního roku.

 .

Zmiňovaná cesta, po níž musí oba hrdinové dojít až k cíli, však není jen tak ledasjaká. Leží na hranicích mezi Dobrem a Zlem a kdo po ní jde, musí dobře vážit každý krok. A aby to Seregil a Alek neměli příliš jednoduché, autorka jim připsala nečekaného společníka: homunkula Sebrahna, umělého tvora, jehož nevyzpytatelnost už tak náročný úkol ještě více komplikuje.

 .

Nemluvě o tom, že v patách má tahle netradiční skupinka nepřátele, s nimiž je pojí dávná pouta z minulosti. Setkáme se tak se starým Seregilovým nepřítelem Ulanem í Sathilem i Alekovými příbuznými, kteří se hodlají zmocnit nejen svého pobratima, ale také homunkula Sebrahna…

.

Ukázka:

Té noci Alek usínal s pocitem, že není jen vyhnanec. Pro Bôkthersany byl rodina spíš než nechtěný host. Se Seregilem po boku a Sebrahnem stočeným do klubíčka v patách postele se ponořil do spánku hlubšího než v mnoha předchozích dnech.

Takže byl ošklivý šok, když ho kdosi prudce strhl z lůžka na studenou podlahu a nacpal mu něco do úst. Okenice byly otevřené a v matném měsíčním světle rozeznal několik tmavě oděných mužů. Jeden z nich držel zmítajícího se Sebrahna. Nacpali rhekaru do úst roubík, což vysvětlovalo, proč nezpívá vražednou píseň. Svým způsobem to byla úleva, jelikož Alek neměl ponětí, jestli by zabil jen útočníky nebo i všechny ostatní v doslechu.

Seregil, nahý a ozbrojený jedním z mečů, které si přivezli z Plenimaru, bojoval s dalšími dvěma muži u dveří.

Jak se, ve jménu Bilairyho, dostali dovnitř, aniž bychom je my nebo někdo jiný uslyšel?

Teprve v tu chvíli Alekovi došlo, že ho dva muži, kteří ho drželi, odtáhli k otevřenému oknu. Nejdřív ho zvedli ze země, ale stále ho drželi za ruce, a vzápětí Alek zjistil, že se houpe nad dlážděným nádvořím. Vytrhnout se nepřicházelo v úvahu – Bilairyho koule, nenáviděl výšky!

A ještě víc nenáviděl pády – jako ten právě teď. Sotva však stačil propadnout panice, chytili ho dva muži a svázali mu ruce. Oba měli kapuce a černé šátky přes spodní část obličeje. Teď se zmítal doopravdy, ze všech sil, i když mu to nebylo moc platné. Zpola ho táhli a zpola vlekli k bráně nádvoří, kde čekaly další temné postavy. Kde je hlídka?

Náhle se kdosi přiblížil tak, aby se mu mohl pokusit navléknout přes hlavu pytel. Alek zahlédl svou jedinou slabou šanci a prudce udeřil, pak našel mužův opasek a nůž, který tam visel. Vytrhl ho a sekal po všem, co měl v dosahu. Podařilo se mu bodnout muže, držícího pytel, a zahnat ty dva, kteří ho zadržovali předtím, na tak dlouho, aby mohl zhodnotit situaci. Na Aurënfaie byli příliš vysocí, měli dlouhé nože a na sobě kůži a boty. On sám byl na druhou stranu bosý, v noční košili a bojoval se značnou přesilou. Zvažoval, jestli by jim v tomhle stavu dokázal utéct, když na nádvoří vtrhli ozbrojení muži a s Micumem v čele zaútočili.

Alek se rychle uklidil z cesty a vyrazil k domu. Prohnal se hloučkem vyděšených žen a vyběhl po schodech, zakrvácený nůž stále v ruce.

18650-bila-cesta_thumbKde je Seregil a proč Sebrahn nezpívá? Za to byl sice vděčný, ale nechápal to.

Našel Seregila na podlaze u postele, zakrváceného, ale živého, jak drží v náruči zmítajícího se Sebrahna a jednu ruku mu pevně tiskne k ústům. Kolem něj leželi tři mrtví muži, dostatečně od krve, takže to byly spíše Seregilovy než Sebrahnovy oběti.

„Řekni mu to,“ vydechl Seregil. „Rychle! Mě neposlechne.“

Alek pustil nůž, vzal Sebrahnovu tvář do dlaní a naklonil se těsně k rhekarovu uchu. „Nezpívej, Sebrahne! Teď by to bylo zlé. Moc zlé!“

Rhekaro znehybnělo. Seregil chviličku čekal a potom pomalu uvolnil sevření a vytáhl roubík.

„Zlé-é,“ zašeptal Sebrahn.

„U Světla, co se tady stalo?“ vykřikla Adzriel, která se prodrala vzrušeným hloučkem, shromážděným ve dveřích. Mydri byla těsně za ní.

Alek teď byl za Therovo proměňující kouzlo dvojnásob vděčný, i když slyšel, jak si ostatní šeptají o barvě Sebrahnových očí. Mydri zahnala čumily pryč a zavřela dveře.

„Takže?“ zeptala se, zatímco spěchala k posteli.

„Nájemní vrazi a únosci, řekl bych,“ ztěžka vydechl Seregil a tiskl si ruku k boku. Mezi prsty mu prosakovala krev a na podlaze vedle něho už bylo menší jezírko.

Alek se horečně rozhlížel kolem. Stolek s umyvadlem zůstal při rvačce ušetřen. Popadl džbán a klekl si před Sebrahna. Ten si už rozřízl dlaň nožem, který tam Alek upustil. Rhekaro podrželo dlaň nad vodou a vzápětí rychle vytáhlo tmavý lotosový květ, který v ní vykvetl.

„Tady.“ Seregil odtáhl ruku a Alek spatřil hluboký šrám, táhnoucí se mu přes žebra. „Ten bastard mě bodl, když jsem spal. Ještě dobře, že špatně mířil. Byl by mi podřízl krk. Bilairyho koule! Tihle zkurvysyni byli dobří.“

Mydri mu uštědřila lehký pohlavek, při kterém sebou cukl a potom potlačil úsměv.

K uzavření rány byly třeba čtyři květy a Sebrahn na ni přiložil i další, aby se hojila do hloubky. Když skončil, Alek se řízl do vlastního prstu hlouběji než obvykle a nechal kapky padat Sebrahnovi na jazyk. Rána na rhekarově dlani se jim uzavřela před očima.

„Nemůže vyléčit sám sebe?“ zeptala se Mydri.

„Nikdy jsme neviděli, že by to udělal,“ řekl jí Seregil.

„Yhakobin mě přinutil, abych ho takto krmil, i to první, po tom, co do nich řezal,“ pravil Alek. „Viděl jsem, jak Sebrahnovi dorostla ruka z pahýlu zápěstí, a prvnímu i oko.“

Mydri pohladila Sebrahna po vlasech, s měkčím výrazem, než jaký u ní viděl kdykoliv předtím. „Chudáčci. Nešťastní malí chudáčci! Ale proč nezpíval a nechránil vás?“

Seregil pokrčil rameny: „Kdo ví? Koneckonců, Yhakobina zabil, teprve až bylo jasné, že je Alek ve vážném nebezpečí.“

„Jak by to, pro všechno na světě, mohl vědět?“

„Prostě to ví,“ řekl Alek.

Mydri vzala Sebrahna za bradu a zahleděla se mu hluboko do očí. „Jak podivné!“ zašeptala. „Je tam mysl, ale ne obyčejná, spíš – jako úlomky plující všude kolem.“

Alek si neuvědomil, jak moc se třese, dokud si Adzriel neklekla a neobjala ho. „Jsi zraněný, Aleku?“ Na noční košili měl krev.

„Ne. Kde je Micum?“

„Tady,“ řekl Micum, který se protáhl davem, shromážděným ve dveřích. Neměl na sobě nic než kamaše. Krev, kterou měl na hrudi, patřila někomu jinému.

„Odneste ta těla ven a uložte je k ostatním!“ přikázal Riagil, který se přihnal dovnitř. „Ostatní se vrátí do svých pokojů. Tady nemáte co dělat.“

„Prosím, nechte nás o samotě, abychom ošetřili naše zraněné,“ řekla Adzriel.

„Hned nechám připravit vany,“ pravila Yhali tak klidně, jako by podobné pokyny poslouchala den co den, i když Alek velmi pochyboval, že by tomu tak bylo.

Riagil zahnal ostatní, potom zvedl povalenou židli a posadil se. Očividně měl v úmyslu zůstat.

Mydri a Micum pomohli Seregilovi a Alekovi do postele. Sebrahn si vylezl nahoru a uhnízdil se mezi nimi.

„Určitě nejsi zraněný?“ zeptala se Mydri Aleka, když se pozorněji podívala na jeho zakrvácenou košili. Na jednom rameni byla roztržená.

„Ne, jsem v pořádku. Seregile?“

„Je mi mnohem líp. Děkuji ti, Sebrahne. Tolik tedy k tomu, že ho budeme držet v tajnosti,“ řekl a zamračil se. „Micume, je někdo z nich ještě naživu?“

„Ani jeden,“ odvětil Micum. „Khirnari, vaši šermíři jsou dobře vycvičení, ale trošku moc rychlí.“

„Snad, ale ti vetřelci zabili dva mé muže na hlídce,“ odpověděl Riagil, který vypadal otřeseně a rozhněvaně. „Poslal jsem muže ven, aby se rozhlédli po dalších a po lodi, na které připluli.“

Seregil vstal a popadl z truhly na šaty kamaše a plášť. Rychle si je natáhl, obul si vysoké boty a zamířil ke dveřím. „Každopádně můžeme prohledat těla. Aleku, ty tady zůstaň se Sebrahnem.“

Alek nebyl v stavu se hádat.

„Mydri a já tady taky zůstaneme.“ Adzriel se posadila na okraj postele a vzala Alekovy zakrvácené dlaně do svých. Ruce se jí třásly.

Před Riagilem se Seregil zastavil. „Omlouvám se, že jsme na váš dům přivolali potíže.“

„Lituji, že jsem vám nezajistil bezpečí,“ odpověděl Riagil. Zatímco Seregil chvátal ven za Micumem, obrátil se Riagil na Aleka. „Kdo byli ti zabijáci?“

„To se Micum a Seregil pokoušejí zjistit. Všechno se semlelo příliš rychle a měli zakryté tváře. Kdyby promluvili, možná bych poznal přízvuk, jenže nikdo nic neřekl. Ale byli zatraceně dobří, ať byli kdokoliv. Kdyby se jim podařilo zabít Seregila, než se probudil, Sebrahn a já už bychom nejspíš byli pryč.“ Samozřejmě, pokud by Sebrahnovi neodkryli ústa, což by ale byl opravdový konec jejich tajemství. I tak příliš mnoho lidí vidělo Sebrahnovo léčení a domem už se nejspíš šířily řeči.

„Chápu. Pak vás tedy opustím a půjdu se podívat, co dokáží najít vaši přátelé.“ Vstal a lehce se uklonil Adzriel. „Omlouvám se i tobě a tvému klanu, khirnari.“

„Jsem si jistá, že to není tvá chyba,“ odpověděla laskavě a Alek měl podezření, že se rozhovor nějak týkal aurënské cti, protože Riagil při odchodu vypadal, že se mu ulevilo.

Komentáře

komentářů

About The Author