„ŠÉF LOVCŮ MONSTER VERSUS BÝVALÝ AGENT KGB…“

. 

Vlkodlačím alfa samcem

může být jen jeden!

 .

Pokud se v současnosti mluví v superlativech o zahraniční sérii, která si v ničem nezadá s akčními nářezy českého bestsellerového „K-tria“ (Kulhánek, Kopřiva, Kotleta), jsou to Lovci monster Američana Larryho Correiy (vtipálci dokonce mluví o „K-kvartetu“: Kulhánek, Kopřiva, Kotleta, Korreia).

 .

Ale zpět z daleké Asie do mlékem a strdím oplývající střední Evropy. Právě tady (stejně jako v USA) kvete Correiovi pšenka záviděníhodným způsobem. První část cyklu, Lovci monster s.r.o., se okamžitě po vydání stala hitem roku 2012 a nejinak si vedla letos i kniha druhá, Vendeta, která zabodovala rovněž coby e-book.

A protože monstra se mají lovit, dokud to jen jde, přichází nakladatelství FANTOM Print (www.fantomprint.cz) hbitě s dílem třetím, nazvaným úderně Alfa. Po prastaré entitě zvané Prokletý a po nekromantovi ovládajícím nemrtvé se v něm o slovo přihlásili vlkodlaci.

.

Ukázka:

.

Noc, kdy vlkodlak rozsápal zástupce Joea Buckleyho, začala naprosto normálně.

Vysílačka hlídkového vozu zabzučela chvíli po jedné ráno. Byl to dispečink, hlásili volání na linku 911. Když uslyšel popis, Buckley se rozesmál. Něco vyděsilo koně Nancy Randallové. Znělo to jako naprostá ztráta času, ale protože Nancy zasedala v městské radě, stalo se to prioritou dnešního večera. Buckley se toho coby nejbližší dostupný zástupce šerifa ujal.

Farma Randallové se nacházela nahoře na šestadvacáté, na odbočce z Cliff Road. Kvůli dešti a klouzající silnici trvalo skoro dvacet minut, než se tam z Copper Lake dostal. Když dorazil, farma byla v nepříjemném mrazivém mrholení temná a tichá. Buckley opustil vyhřáté pohodlí svého Crown Vic a spěchal do úkrytu na přední verandě.

Nancy na bouchání po zaklepání otevřela s brokovnicí. Vystrčila hlavu ze dveří a rychle se rozhlédla na obě strany. „Už bylo sakra na čase, abys přijel, Joe.“

Co čekala? Okres Copper měl jen několik policistů a ona žila na okraji divočiny. Tímhle směrem nic nebylo, jen párLovci monster alfa_thumb opuštěných dolů, roztroušených farem a spousta stromů. „Klídek, Nancy,“ řekl Buckley. Přestože měla pověst sebevědomé ženy, Nancy před ním byla bledá a třásla se. „Jen dej pryč tu zbraň a uklidni se.“

„To ty se uklidni! Neslyšel jsi po cestě nic?“

„Jako co?“

„Vrčení,“ odpověděla a dívala se mu přes rameno.

„Vrčení? Jaký vrčení?“

„Takový děsivý… a křik. Spoustu křiku.“ Buckley se nervózně zasmál, ale Nancy mluvila smrtelně vážně. „Nejdřív se ozvalo vrčení a rány a pak začal řev. Myslela jsem si, že se někdo za stodolou zranil, že křičí o pomoc, ale když jsem se vyšla podívat, uslyšela jsem… něco jinýho… Zatraceně, nemám ponětí, co to bylo. Tak jsem nahnala děcka do obýváku a zavolala 911.“

„Asi to nebude nic mimořádnýho.“ Buckley si povzdechl. Nějaké obyčejné zvíře se asi do něčeho chytilo, možná se i zranilo, dostalo strach a spustilo randál. Občas to znělo dost strašidelně. Podobné hovory nebyly nic neobvyklého, i když od místních starousedlíků by to nečekal. „Jdu to zkontrolovat.“

„Jen buď opatrnej.“

Buckley popřál Nancy dobrou noc a dal se do práce, předpokládal, že najde stopy po mývalech nebo vandalech. Překvapeně zjistil, že koně ve stodole vyvádějí taky, frkali a kopali do vrat. Jejich upřímný strach byl nečekaný a přiměl Buckleyho vzít v úvahu, že Nancy možná opravdu má důvod dělat si starosti.

Prohledal stodolu. Byla příliš velká tma a vlhko, aby našel nějaké stopy, a nevypadalo to, že by se tu s něčím manipulovalo. Když se chvíli bezvýsledně procházel kolem stodoly, kdy jediným zdrojem světla byla jeho baterka a on stále do něčeho vrážel nebo o něco zakopával, naprosto promoklý a promrzlý Buckley se rozhodl pátrání odvolat. Ať už tu bylo cokoliv, dávno to zmizelo. Vrátil se ke svému Crown Vic, vděčný, že tam na něj čeká kvalitní vytápění a termoska s horkým kafem.

Letos ještě nesněžilo, ale tady byl severní Michigan, což znamenalo, že až k tomu dojde, bude to extra nepříjemné. Okna se zamlžila během několika vteřin. Zapnul rozmrazovač a zarazil ruce hluboko do kapes, před zavoláním na dispečink chtěl počkat, až mu přestanou cvakat zuby.

Crown Vic se náhle zhoupl v tlumičích. Vzhlédl, ale okna byla zamlžená, svět venku vůbec neviděl. Překvapilo ho to. Jako první ho napadlo, že si z něj někdo utahuje, ale pak do kapoty narazilo něco těžkého.

Skříííííp.

Při tom zvuku ho mimoděk zamrazilo v zádech. Něco mu právě seškráblo sakra velkou spoustu laku. Natáhl se ke klice dveří. „Ty zasr…“

Přední okno prasklo, zasypalo ho netříštivým sklem. Z díry k němu vystřelily černé tlapy. Buckley překvapeně vyjekl, když mu tvář obklopila černá srst. Pokusil se otevřít dveře, ale byl odtažený zpátky a naražený na volant. Mihly se drápy, smetly mu ruce stranou a zasáhly ho do hlavy. Vyvalila se krev, když mu projely kůži pod vlasy. Pracky mu sevřely hlavu a tiskly, dokud nepraskla lebka.

Vytáhlo ho to oknem na kapotu a smýklo to s ním do chladného bahna. Pařáty ho pustily a Buckley se zoufale zapřel proti mase horka a chlupů, zmítal sebou a převaloval se v bahně. Skončil vleže na zádech. Ta věc se nad ním tyčila ve světle reflektorů a Buckley věděl, že zemře. Vyděšený se pokoušel z pouzdra vyprostit pistoli, do hrdla se mu valila krev.

Bestie jako by se usmála patnácticentimetrovými břitvami, když pomalu vytáhl berettu. Pistole zmizela ve tmě, když dráp rozpáral Buckleyho paži od loktu až k dlani. Pak bylo zvíře na něm a Buckley v nevěřícném šoku sledoval, jak zabořilo dlouhý čumák pod spodní okraj kevlarové vesty a zakouslo se mu hluboko do břicha. Jako by ho probodávala ohnivá kopí, když zvíře cloumalo hlavou sem a tam.

„To stačilo.“

Zvíře vytáhlo zakrvácenou hlavu, v zubech se mu houpalo něco červeného. Buckley před sebe v šoku natáhl obě zmrzačené ruce, jako by ho žádal, ať ustoupí, ale bestie už se stahovala ze světla reflektorů. Pokusil se promluvit, ale dokázal jen do pusy vykašlat krev. Připadal si stejně studený jako bahno, do kterého ho hodila.

Do světla vstoupila postava. Záchrana! Někdo zvíře zahnal. Muž zavolá pomoc. Jen to tu musí vydržet.

Ale muž nevypadal rozrušeně. Nezavolal pomoc. Neřekl Buckleymu, ať se nehýbá. Místo toho k němu přidřepl do bahna. Rysy tváře zakrýval stín klobouku se širokou krempou, ale oči byly vidět i tak, svítily jako roztavené zlato. Cizinec si prohlédl díru v Buckleyho břiše a zamračil se. Udělal ts, ts a zvíře za ním smutně zavylo.

Buckley už ztratil příliš mnoho krve, aby se bál. Jen mu byla hrozná zima. Muž mu z potrhané košile odtrhl zlatou jmenovku a přečetl si ji. „Omlouvám se, zástupce Buckley,“ řekl cizinec. Zahodil jmenovku do louže, dopadla s tichým plop. „Pochybuji, že to zvládnete. Smečce byste se hodil. Možná se mýlím, ale to se moc často nestává. Prozatím vás přenechám vulkodlakům.“

Cizinec vstal, upravil si kabát a odešel z tmavnoucího zorného pole zástupce Buckleyho.

Komentáře

komentářů

About The Author