„ROZHOŘELA SE VÁLKA VLKODLAČÍCH KLANŮ!“

 

A mezi znepřátelenými frakcemi stojí obyčejná zdravotní sestra…

Na Edie Spenceovou ze zvláštního oddělení Okresní nemocnice Y4 nelze jen tak zapomenout. Po té, co v románu Noční směna zachránila nevinnou dívku z upířích spárů, ji během polední pauzy zaskočí další problém.

Tentokrát však jeho původci nejsou chladní a nelítostní krvesajové, nýbrž nespoutané a divoké šelmy. Ano, správně – Edie se při své druhé „směně“, nad níž si vzal patronát bledý svit měsíce, musí popasovat s vlkodlaky. A nejen

 s jedním a nikoli z jedné smečky. Edie se dostala rovnou… do epicentra klanové války.

.

Ukázka:

Kapitola 2

„Už jsem zavolal 911!“ řval nějaký přihlížející. Když jsme doběhli k mužovu nehybnému tělu, slyšela jsem, jak za mnou někdo zvrací.

„Všichni pryč! Jsme zdravotníci!“ řval Charles.

Kurva, to ne, to ne, to ne. Já nejsem záchranář. Jsem zvyklá na lidi, které už záchranka očistila a zavedla jim kanyly a hadičky. On byl tak vážně zraněný – kde vůbec začít? Charles si klekl a přiložil mu prsty na krk. „Má puls. Dýchá.“ Klekla jsem si vedle něj. Kolem obou očí se mu začaly objevovat tmavé modřiny.

„Mývalí oči,“ zašeptala jsem, a to jsem je viděla jen jednou – při traumatologickém testu na zdravotní škole.

„Poranění mozku, to snad ne.“ Charles se na mě nešťastně podíval.

Neměli jsme žádné nástroje. Nemohli jsme s ním pohnout a riskovat, že mu porušíme míchu. Jednu nohu měl vytočenou divným směrem, džíny roztržené a z nich koukalo maso a kost. Být tam o chvíli dřív, viděli bychom všechny jeho tkáně, potrhanou kůži, bíložlutý podkožní tuk a rudé pruhy svalů. Ale v tomto okamžiku už rány hodně krvácely a krev se řinula z tepen a pomaleji vytékala i ze žil. Vyplnila rány, přetekla přes jejich okraj a vylévala se na zem jako benzin. Když už toho bylo moc, zaťala jsem zuby a zatlačila stehenní tepnu na jeho zlomené noze. Krev prosákla látkou na mé rukavici a já cítila, jak je horká.

„Teď důchodcovský trik.“ Charles si klekl přímo na mužovo stehno, koleno měl skoro v jeho rozkroku, jen se na chvíli zastavil, abych mohla dát pryč ruce. Proud krve se zmírnil – ačkoli to mohlo být i tím, že jí už moc nezbývalo. „Tohle tepnu zcela utěsní.“

Nadechla jsem se a chtěla říct, že na poučování není čas – když vtom mi došlo, že Charles to dělá proto, aby to sám zvládl. Náš pacient sténal a snažil se pohnout hlavou. Popolezla jsem na štěrku k rozbitému sklu u mužovy hlavy. „Pane, teď se nesmíte hýbat. Měl jste těžkou nehodu.“ Chytila jsem oběma rukama jeho hlavu. Kulich mu spadl, přišel o část kůže na hlavě a bílé vlasy měl slepené krví. „Je mi to líto, jen se, prosím, nehýbejte.“

„Nedáte mu umělé dýchání?“ zeptal se kdosi za mnou. Ohlédla jsem se a uviděla muže, který držel v ruce mobil a chystal se s ním natáčet.

„Co to s váma je?!“ vyrazila jsem mu mobil z ruky, až se rozpadl na kusy, které skončily v zakrváceném sněhu u obrubníku. „Trochu úcty!“

„Hele! Ten mobil byl novej!“ začal v rukavicích šátrat ve špinavém sněhu, aby si sebral, co mu patřilo. Objevil se stín, kterýměsíční směna muž vrhal. Stín jako by se zachvěl a mobil spolkl. Netušila jsem, jestli to nebyl jen klam.

Zraněný muž se znovu pohnul, natáhl ruku a chtěl se se mnou přetahovat. „Ne ne ne ne ne,“ řekla jsem, když se pořád snažil sevřít mé zápěstí silou, které se mu už nedostávalo. „Nehýbejte se, ano? Všechno bude dobré,“ řekla jsem a věděla, že lžu. „Jen zůstaňte v klidu.“

Zasténal a jeho čelist se protáhla, zúžila a zašpičatěla. Zuby mu povylezly, vysunuly se ze rtů, prodloužily a ukázala se žlutá sklovina. Začaly mu růst vousy – připomínaly srst. „Charlesi?“ vypískla jsem. Byl den, oblačný prosincový den, ale já se ohlédla přes rameno a uviděla, že Charlesův obličej zešedl stejně jako zamračená obloha.

„Kód Chlupáč Edie. Potřebujeme domitor, a hned.“ Zalovil v kapse pro mobil. „Zavolám na oddělení.“ V dálce se ozvala sanitka. „Ať jsi tu dřív než oni.“

Vstala jsem, balancovala mezi ledem a krví, a potom jsem zmizela.

Propletla jsem se mezi čumily po obou stranách silnice, pak jsem se dostala do areálu nemocnice a ocitla jsem se na betonu. Naštěstí se u nás pro dobro pacientů, kteří se sem často dostávali o berlích, s chodítky nebo na kolečkovém křesle, prováděl posyp chodníků. Po kluzkém zamrzlém trávníku by se asi těžko běhalo.

Běžela jsem mezi komplexy administrativních budov, kde sídlili naši úředníci, mezi dvaceti řadami aut až na zaměstnanecké parkoviště, kolem příjmu pacientů a zamířila rovnou k hlavním dveřím do nemocnice.

Proběhnout nemocnicí jako sestra v uniformě je hračka – lidé vám automaticky uhýbají, protože předpokládají, že musíte někam, kde jste důležití. Ovšem proběhnout vestibulem v civilním oblečení zamazaném od krve…

„Co se děje?“ zvedl náš hlídač ruku a podíval se za mě, jestli mě někdo nesleduje.

„Nalé-havý-pří-pad,“ funěla jsem. Vytáhla jsem ze zadní kapsy identifikační kartu, zamávala s ní, aby se podíval, a proběhla kolem něj. „Musím letět.“

„Ne tak rychle…“

„Musím letět!“ ječela jsem, zabočila do další chodby a utíkala ke schodům.

Ani v nejlepších dobách jsem neměla žádnou extra kondičku a jako zaměstnance Y4 mě neplatili tak dobře, abych si mohla dovolit permanentku do tělocvičny – a navíc od té doby, co jsem tady začala pracovat, mně šlo spíš o to, jak zůstat naživu, než jak se dostat do posilovny. Běžela jsem však, co mi nohy stačily, v kolenou a prsou mě píchalo – protože jsem nechala Charlese venku s vlkodlakem, kolem se mezitím seběhlo bůhvíkolik zvědavců a on byl jako oběť vlkodlaka první na ráně.

K mému výtahu vede bludiště chodeb. Všemi jsem rychle prolétla a zdálo se, že jsem hlídače setřásla. Doběhla jsem k výtahu, který vede na Y4 – a zastavila se o jeho dveře. Projela jsem kartou přes čidlo, pak jsem si začala třít dlaně o stehna a lapala po dechu. Ve svalech jsem cítila malé elektrické jiskřičky a začala mi pomalu roztávat kolena. Jenže výtah se neotevřel. Znovu jsem přejela kartou. Rozsvítilo se zelené světélko, ale zvuk, obvyklý při otevírání, se neozval.

„Tak dělej.“ Ještě několikrát jsem to zkusila kartou a pak jsem si prohlédla praskliny ve stropě, jestli se neobjeví Stíny, bytosti, které držely ochrannou ruku nad naším oddělením. „Já vím, že se díváte. Pospěšte si!“

Výtah přijel a ozvala se hlasitá kovová rána. Oranžové dveře se otevřely a sestra z Y4, již jsem znala z denní směny, mi podávala šedesátijednotkovou injekci a alkoholový tamponek.

„Řekněte doktorovi Carlsonovi, ať se připraví,“ pravila jsem a chňapla po injekci.

„Řeknu.“

Otočila jsem se a už se chtěla znovu rozběhnout, když jsem se ještě jednou obrátila. „Intravenózně, nebo intramuskulárně?“ volala jsem za sestrou. Nepatřila jsem k veterinářům, jak jsem proboha měla vědět, jak ten lék mám podat?

„Intramuskulárně!“ zakřičela na mě těsně před tím, než se dveře výtahu zavřely.

Vyběhla jsem ven. Plíce jsem měla v jednom ohni. Při každém došlapu mých bot na chodník mi vystřelila bolest do holení. Proběhla jsem stínem, zakopla o hroudu špinavého sněhu a rozplácla se na zemi. Při pádu jsem se schoulila, aby se injekce nerozbila, a byla jsem ráda, že má jehla na sobě bezpečnostní zátku – kdybych do sebe píchla dávku domitoru, určenou pro vlkodlaka, nepochybně by mě to zabilo. Uklouzla jsem na zasněženém trávníku a celá se zmáčela. Na chvíli jsem ztuhla, pak jsem vstala a na vratkých nohou jako novorozené tele vstoupila na chodník. Bolela mě kolena a asi jsem měla vymknutý kotník, ale stále jsem měla lék v ruce a stříkačka byla plná, uzávěr držel a mě čekalo ještě jeden a půl bloku.

Siréna houkala, z amplionu se ozývalo „sjeďte ke kraji vozovky“ a auta zpomalila, aby sanitka mohla projet. Oběhla jsem kolem stejných vozidel, před kterými jsem původně uskakovala, konečně jsem se dostala k Charlesovi a podala mu injekci jako štafetový kolík.

Pak jsem padla na kolena, funěla a vdechovala výfukové plyny z okolních aut. Kolenem jsem klečela ve vychladlé krvi toho muže a byl to podobně studený, vlhký pocit jako ten, který jsem měla na zpocených zádech. Muž byl stále nehybný, na pokraji smrti, hnědé oči měl zapadlé v modročerných očních důlcích.

„Intramuskulárně,“ hlesla jsem.

„Dík.“ Charles sundal z jehly uzávěr a preventivně si na muže sedl, kdyby se začal vzpouzet. Zapíchl jehlu hluboko do zdravého stehna a muž ztuhl v křeči. Chytila jsem ho za ruku a cítila, jak jím začíná proudit síla, protože nastala přeměna. Jeho nehty, měnící se v drápy, se mi zaryly do kůže. Naklonila jsem se a nastrčila mu svou identifikační kartu. „Máme vás. Víme, kdo jste. Neublížíme vám. Ale kolem je příliš mnoho civilistů. Spolupracujte, ano?“

Pořád dýchal mělce. Zrovna když jeho drápy chtěly prorazit kůží, domitor zabral a jeho tělo se uvolnilo.

Charles se otočil k dalšímu čumilovi, který to taky chtěl natáčet na mobil, a stříkl po něm krví. „Čemu přesně nerozumíte, když se řekne nenatáčet na mobil?“

Drzoun uskočil před proudem krve a málem skončil pod koly pomalu projíždějících aut, která na něj začala troubit. To jsme přesně potřebovali – aby srazili někoho dalšího…

„Odložte ten telefon, pane,“ řekl policista a naštvaný přihlížející schoval mobil.

Dorazila ambulance. Vystoupili záchranáři – první z nich mi gestem naznačil, že mám jít z cesty. „Madam, měla byste se vzdálit…“

„Jsme zdravotnický personál. Snažili jsme se zastavit krvácení,“ řekl Charles a ukázal na své koleno, pořád ještě vražené do mužova stehna.

„Co se stalo?“

„Srazilo ho auto,“ řekla jsem. „Myslím, že má poranění nohy a hlavy.“ Diagnóza století, sestro Spenceová.

Záchranář šel zpátky do sanitky pro nosítka a krční dlahu. Zraněný teď dýchal ještě mělčeji. Způsobil to domitor, nebo už skutečně umírá?

„To nevypadá dobře,“ řekl záchranář a přiložil muži krční dlahu.

Nedalo se nesouhlasit.

.

Autorka: Cassie Alexander

Originální název: Moonshifted

Počet stran: 224

Cena: 229 Kč

Nakladatel: FANTOM Print (www.fantomprint.cz)

ISBN 978-80-7398-239-3

Komentáře

komentářů