Ty tam jsou doby, kdy žánru fantasy vládli bílí rytíři s magickými meči či správňáčtí mágové (vyvolení postarším čarodějem-seniorem), kteří svou sílu čerpali z pravdy a lásky.

 

Doba je zlá,“ jak praví klasik, a tak se jí museli přizpůsobit i hrdinové žánrových knih. To – spolu s dalšími novými autory – pochopil i Američan Brent Weeks a za hrdinu své první trilogie Noční anděl zvolil nájemného zabijáka, kterého poslal na sebevražednou misi.

 

Hrdinové se možná změnili, cíle však nikoli. Pořád se hraje o hodně: o život, o moc, o osud světa. Stejně jako v Nočním andělovi, i ve druhé Weeksově trilogii Světlonoš budeme svědky nesmiřitelného zápasu, který bude muset tentokrát podstoupit arcimág Gavin Guile.

.

Ukázka:

.

Kip se plížil tmou na dávné bojiště, mlha se držela nízko, tišila zvuky a tlumila světlo hvězd. Dospělí se tomu místu vyhýbali a děti sem nesměly, ale on si tady hrál snad už stokrát – ve dne. Dnes v noci sem šel s nekalými úmysly.

Vyšel až nahoru na kopec, pak zůstal stát a vykasal si nohavice. Za ním šuměla řeka, nebo to možná byli bojovníci, kteří leželi pod zemí již šestnáct let. Nahrbil ramena a snažil se nepodlehnout své bujné fantazii. V mlze to vypadalo, že se nehýbe, jako by ustrnul v čase. Ale i když to tak zatím nevypadalo, slunce mělo vyjít každou chvíli. Do té doby se Kip musí dostat na druhý konec bitevního pole. Dál, než kdy hledal.

Ani Ramir sem v noci nechodil. Všichni věděli, že u Dvojí skály straší. Ale Ramir nemusel živit rodinu; jeho matka všechno neprohýřila.

Pevně sevřel nůž, jenž měl za opaskem, a vydal se vpřed. Nebyli to jen neklidní mrtví, co ho mohlo stáhnout do věčné temnoty. V noci tu lidé vídali stádo obrovských divokých prasat se špičatými kly a ostrými kopyty. Byla dobrá k jídlu, pokud měl člověk mušketu, nervy ze železa a uměl střílet, ale protože válka arcimágů připravila město o všechny muže, nezbývalo mnoho těch, kteří byli ochotni riskovat život kvůli kousku slaniny. Rekton už byl jen prázdnou skořápkou toho, čím býval kdysi. Starostka viděla nerada, když lidi z města zahazovali životy zbůhdarma. Kromě toho Kip neměl mušketu.

Divoká prasata však nebyla jedinými tvory, kteří se toulali nocí. Horský lev a zlatý medvěd by si asi taky pochutnali na Kipově mase.

Mlhu proťalo táhlé zavytí a tmou jako by se najednou ozývaly stovky kroků. Kip zkoprněl. Ach, jsou tu i vlci. Jak jen mohl zapomenout na vlky?

Další vlk odpověděl odněkud z dáli. Byl to strašidelný zvuk, jako by promluvila sama pustina. Při takovém vytí musel každý ztuhnout. Mělo v sobě jistý půvab, ale člověk si z něj nadělal do kalhot.

Kip si olízl rty a šel dál. Nemohl se zbavit pocitu, že někdo jde za ním. Špehuje ho. Ohlédl se přes rameno. Nikde nic. Samo sebou. Jeho matka vždycky říkávala, že má bujnou fantazii. Jdi dál, Kipe. Ta místa tě čekají. Zvířata se tě bojí víc než ty jich. Vytí navíc vždycky klame a zdá se blíž, než ve skutečnosti je. Ti vlci jsou nejspíš na hony daleko.

Před válkou arcimágů byla tohle výtečná úrodná půda. Ležela hned vedle Okrové řeky a dařilo se zde fíkům, révě, hruškám, ostružinám a chřestu – zkrátka všemu. Jenže od poslední bitvy uplynulo už šestnáct let – Kip se narodil rok poté. Ale planina byla stále rozrytá a zjizvená. Z hlíny ještě vykukovalo několik ohořelých trámů ze starých domů a stodol. Po ranách z kanónů zůstaly v zemi hluboké brázdy a díry. Ty nyní vyplňoval mlžný opar, takže vypadaly jako jezírka, tunely, pasti. Bezedné. Záludné.cerny-arcimag

Většina magie, které bylo užito v bitvě, se dřív nebo později na slunečním světle rozplynula, ale tu a tam se ještě třpytily polámané šípy ze zelených luxinů. Tvrdé žluté střepy, trčící ze země, by dokázaly propíchnout i podrážku z té nejtvrdší kůže.

Pobertové už dávno z bojiště odnesli všechny cenné zbraně, výstroj a luxiny, ale roční období se střídala, přicházely deště, a země každoročně vydala nová tajemství. Přesně v to doufal Kip – a to, co hledal, bylo nejlépe vidět za prvních ranních paprsků.

Vlci přestali výt. Nic nebylo horší než slyšet ten zvuk, při němž tuhla krev v žilách, jenže aspoň podle něj poznal, kde jsou. Zato teď… Kip polkl, ale v krku měl knedlík.

Jak tak šel údolím ve stínu dvou uměle vytvořených návrší – pozůstatků obrovských pohřebních hranic, kde byly spáleny ostatky desetitisíců lidí – zahlédl Kip něco v mlze. Srdce mu vyskočilo až do krku. Drátěná kukla. Záblesk očí, tápajících ve tmě.

Pak to vše pohltily mlhavé páry.

Duch. Dobrý Orholame. Nějaký duch střeží svůj hrob.

Dívej se na to z lepší stránky. Možná se i vlci bojí duchů.

Kip se přistihl, že jen stojí a zírá do tmy. Hni sebou, tupče.

Pohnul se, ale krčil se při zemi. Byl sice dost velký, ale mohl se chlubit tím, že se dokázal pohybovat jako myška. Odtrhl oči od kopce – stále žádné známky ducha ani muže, či co to bylo. Znovu však začal mít pocit, že ho někdo pronásleduje. Ohlédl se. Nic.

Tiché lupnutí, jako když někdo upustí malý kamínek. A pak něco zahlédl koutkem oka. Bleskově se podíval na kopec. Ťuknutí, jiskra a srážka kamene s ocelí.

Mlhy se na chviličku rozestoupily a Kip uviděl více detailů. Nebyl to duch – byl to voják, který křesal kamenem, aby zapálil doutnák. Ten se vznítil a rudě ozářil vojákův obličej a oči se mu zaleskly. Připevnil doutnák k držáku muškety, odjistil a mířil do tmy.

Nemohl ale nic vidět, když krátce předtím zíral do plamínku svého křesadla, které nyní rudě doutnalo. Jeho oči přešly Kipa bez povšimnutí.

Voják se znovu trhavě, paranoidně otočil. „Ale však já vás už najdu, vlci prašiví.“

Kip se velmi, velmi opatrně začal plížit pryč. Musí se dostat hlouběji do mlhy a temnoty, než vojákovy oči přivyknou tmě, ale jestli udělá nějaký zvuk, muž začne střílet naslepo. Kip tiše našlapoval na špičky a v zádech mu cukalo, protože si byl jistý, že ho každou chvilku provrtá olověná kulka.

Zvládl to. Vzdálil se na sto kroků, pak ještě víc, a nikdo nevykřikl. Žádný výstřel netřeskl nocí. Musí ještě dál. Po dalších dvou stech krocích uviděl po levici světlo táborového ohně. Už dohoříval, zbylo z něj sotva pár žhavých uhlíků. Kip se snažil nedívat přímo do světla, aby ho neoslnilo; potřeboval vidět ve tmě. Nebyl tu žádný stan, žádné svinuté pokrývky, jen oheň.

Kip vyzkoušel trik mistra Danavise, jak vidět ve tmě. Nezaostřoval přímo, nýbrž se snažil vnímat věci jen periferním viděním. Soustředit se pouze na to, co bylo neobvyklé. Přiblížil se.

Na studené zemi leželi dva muži. Jeden z nich byl voják. Kip viděl nespočetněkrát svou matku v bezvědomí, takže okamžitě věděl, že tento muž není v mdlobách. Poloha těla byla nepřirozená, kolem neměl žádné přikrývky, ústa měl bezvládně otevřená, čelist spadlou a oči zíraly bez mrknutí do tmy. Vedle mrtvého vojáka ležel další muž, spoutaný v řetězech, ale živý. Ležel na boku, s rukama za zády, přes hlavu přetažený černý pytel, těsně uvázaný kolem krku.

Vězeň byl naživu a třásl se. Ne, brečel. Kip se rozhlédl; nikdo další nebyl na dohled.

„Proč jsi to nedokončil? K čertu s tebou!“ řekl zajatec.

Kip ztuhnul. Myslel si, že se plíží tiše.

„Zbabělče,“ řekl zajatec. „Jen plníš rozkazy, co? Orholam tě ztrestá za to, co chceš provést tomu městečku.“

Kip netušil, o čem muž mluví.

Mlčení zjevně mluvilo za něj.

„Ty nepatříš k nim,“ řekl zajatec s náhlou nadějí v hlase. „Prosím, pomoz mi!“

Kip vykročil. Ten muž trpí. Pak se zastavil. Podíval se na mrtvého vojáka. Košili měl vepředu promáčenou krví. Zabil ho tenhle vězeň? A jak to udělal?

„Prosím, nech mě v řetězech, jestli nemůžeš jinak. Ale prosím, já nechci umřít ve tmě.“

Kip se držel zpátky, ačkoli se to zdálo kruté. „Tys ho zabil?“

„Hned za úsvitu mám být popraven. Utekl jsem jim. Tenhle mě dopadl, ale ještě než zemřel, přetáhl mi přes hlavu pytel. Jestli se blíží svítání, každou chvíli může přijít další.“

Kip to pořád nechápal. Nikdo v Rektonu nedůvěřoval vojákům, kteří tudy procházeli, a starostka řekla mladým lidem z města, aby se jim na hony vyhýbali – nový satrapa Garadul prý vyhlásil nezávislost na Chromerii. Prohlásil, že už není satrapa, nýbrž král, ale chtěl jako obvykle odvádět mladé lidi do armády. Starostka sdělila jeho poslovi, že pokud už není satrapou, nemá právo verbovat mladé do armády. To Garadula nemohlo těšit ani jako krále, ani jako satrapu, ale Rekton byl příliš maličkým městem na to, aby s tím něco dělal. Přesto bylo moudřejší vyhýbat se jeho vojákům, dokud se tenhle problém nějak nevyřeší.

Spory Rektonu se satrapou však neznamenaly, že tento muž je automaticky Kipův přítel.

„Takže ty jsi zločinec?“ zeptal se Kip.

„Šest stínů ode Dne slunce,“ řekl muž s nadějí v hlase. „Podívej, chlapče – ty jsi ještě dítě, pravda? Vypadáš tak. Já dnes zemřu. Nemohu uniknout. Abych pravdu řekl, nechce se mi. Už jsem utíkal dost. Teď chci bojovat.“

„Nerozumím.“

„Pochopíš. Sundej mi kápi.“

Přestože Kip trochu pochyboval, zda činí správně, rozvázal poloviční uzel kolem mužova krku a stáhl kápi.

Kip původně netušil, o čem zajatec mluví. Muž se posadil s pažemi svázanými za zády. Mohlo mu být tak třicet. Pocházel z Tyreje jako Kip, ale měl světlejší pleť a vlasy spíš vlnité než kudrnaté, končetiny štíhlé a svalnaté. Pak Kip uviděl jeho oči.

Ženy a muži – barvomágové – kteří uměli vládnout světlem a vytvořit z něj luxin, měli vždycky výjimečné oči. Zůstávaly v nich zbytky té barvy, kterou dokázali zhmotnit. Během života se jim celá duhovka kolem dokola vybarvila buď do červena, do modra, nebo zkrátka do barvy, pomocí níž čarovali. Zajatec byl zeleným barvomágem – nebo býval. Jeho zelená netvořila v duhovce prstenec; místo toho byla rozesetá jako střípky porcelánu, který upadl na zem. Maličké zelené částečky zářily dokonce i v bělmu jeho očí. Kip zalapal po dechu a couvnul.

„Prosím!“ řekl muž. „Prosím, já nejsem blázen. Neublížím ti.“

„Ty jsi padlý mág.“

„A teď víš, proč jsem utekl z Chromerie,“ řekl muž.

Protože v Chromerii utrácejí padlé mágy tak, jako se farmáři zbavují psů, nakažených vzteklinou.

Kip už chtěl vzít do zaječích, ale muž nevypadal, že by mu hodlal ublížit. A kromě toho byla ještě tma. I padlí barvomágové potřebujou světlo k tomu, aby mohli zhmotňovat. Mlha už se zdála světlejší a na horizontu se tma měnila v šero. Bylo pošetilé mluvit s bláznem, ale možná ne tak moc pošetilé. Alespoň ne do svítání.

Padlý mág se na Kipa zkoumavě podíval. „Modré oči.“ Zasmál se.

Kip se zamračil. Nenáviděl své modré oči. Něco docela jiného bylo, když je měl cizinec jako mistr Danavis. Na něm vypadaly dobře. Zato na Kipovi dost divně.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se padlý mág.

Kip polkl a pomyslel si, že by měl asi utéct.

„Ach, u dobrého Orholama, ty si myslíš, že tě začaruju, když budu znát tvé jméno? Jak omezení jste v tomhle zapadákově. Takhle přece chromaturgie nefunguje…“

„Kip.“

Padlý mág se usmál. „Kip. Tak tedy, Kipe, napadlo tě někdy, proč vězíš v tom svém mizerném životě? Nikdy tě nepřepadl pocit, Kipe, že jsi něčím zvláštní?“

Kip nic neříkal. Ano, a ano.

„Víš, proč jsi předurčený k něčemu většímu?“

„Proč?“ zeptal se Kip tiše a s nadějí.

„Protože jsi malý, arogantní zmetek.“ Padlý mág se zasmál.

Kip se měl mít lépe na pozoru. Matka ho nejednou varovala. Stejně však na chvíli přestal být opatrný. Malá chybička. „Usmaž se v pekle, zbabělče,“ řekl. „Neumíš ani utéct, nechal ses chytit obyčejnými vojáky v brnění.“

Padlý mág se zachechtal hlasitěji. „Ach, oni mě nechytili. Naverbovali mě.“

Kdo by verboval do svých řad blázna? „Nevěděli, že jsi…“

„Ale věděli.“

Kipovi ztěžkl žaludek strachy jako balvan. „Povídal jsi něco o mém městě. Předtím. Co se s ním má stát?“

„Víš, Orholam je velký šprýmař. Až doteď jsem si toho nevšiml. Jsi sirotek, že ano?“

„Ne, mám matku,“ řekl Kip. Okamžitě litoval, že prozradil padlému mágovi i tohle.

„Věřil bys mi, kdybych ti řekl, že o tobě existuje věštba?“

„Na tom není nic vtipného,“ řekl Kip. „Co se má stát mému městu?“ Úsvit se blížil a Kip už tady nechtěl otálet. Nejenže pak přijde nový strážný, ale Kip taky netušil, co ten chlap udělá, až bude mít světlo.

„Víš,“ řekl padlý mág, „ty jsi důvod, proč jsem tady. Tím nemyslím jako na světě, ani v Tyreji. Myslím tím v řetězech.“

Komentáře

komentářů

About The Author