Návrat stínu

Lynn Flewelling

  • Žánr: fantasy
  • Série: Noční běžci 4
  • Počet stran: 288
  • Provedení: váz. s přebalem
  • Rozměry: 145×205
  • Překladatel: Hana Vlčinská
  • Autor obálky: Miguel Coimbra
  • Cena: 269 Kč
  • ISBN 978-80-7398-238-6

NOČNÍ BĚŽCI JSOU UNESENI, PRODÁNI DO OTROCTVÍ…

… a stejnojmenná kultovní fantasy série je zpět!

Zprvu trilogie, nyní několikadílná série (na rok 2014 je plánován sedmý svazek), vychází díky péči nakladatelství FANTOM Print (www.fantomprint.cz) na našem trhu již podruhé. První, brožované vydání úvodní trilogie z let 1999–2000 následoval o více jak deset let později reprint v pevné vazbě a nyní se čeští čtenáři dočkali naprosto nového čtvrtého dílu.

Špeh, zloděj a bard Seregil i jeho věrný průvodce Alek, jehož tajemný původ ho předurčuje k velkým činům, se opět vydávají na cesty, aby spolu se čtenáři prožili nová dobrodružství. Tentokrát se vydáme do Seregilovy domoviny Rhíminee, kde však na oba hrdiny čeká jedno nemilé překvapení: jsou uneseni a prodáni do otroctví – a Alek se má stát důležitou figurou v boji o moc.

Americká autorka Lynn Flewellingová i ve čtvrté knize dokazuje, že ne nadarmo bývá považována za jednu z největších hvězd žánru fantasy. „Kniha je přímočařejší než řada jejích následovnic, ale pořád je zatraceně čtivá a zábavná,“ napsal magazín Pevnost o prvním díle Nočních běžců a tato slova by se dala vztáhnout na celou sérii.

Výcvik, intriky a temnota

Pokud holdujete klasické fantasy ve stylu Davida Eddingse, Terryho Brookse či Michaela A. Stackpolea plné barvitě popsaných bitevních scén stejně jako palácových intrik, a rádi fandíte dvojici sympatických hrdinů, jsou Seregil a Alek těmi pravými společníky pro vás. Čeká vás „výcvik ve vloupání se, lekce lhaní i stolování, velká spiknutí i drobné intriky… A kdesi v pozadí hrozba nejtemnějšího kalibru,“ pokud máme ještě jednou použít charakteristiku série z magazínu Pevnost.

A FANTOM Print ve svém úsilí nehodlá polevit. Již počátkem příštího roku se objeví díl pátý, Bílá cesta, a po něm budou následovat v rychlém sledu další. Čeští čtenáři se zkrátka mají na co těšit – proto nabrušte čepele a připravte se čelit nelítostné magii, Seregil a Alek už na vás čekají…

.

Anotace:

navrat-stinu_thumbHrdinové Seregil a Alek právě dokončili svou nejzrádnější misi a vracejí se k dvojímu životu zhýralých šlechticů a vynikajících špehů. Osud však s nimi má ve světě plném nepřátel a čarodějů jiné plány… Po vítězství v Aurënenu se Alek a Seregil vracejí domů do Rhíminee. Většina jejich spojenců je však mrtvá nebo ve vyhnanství, a tak je těžké usadit se. S nadějí, že jim to přinese rozptýlení, přijímají úkol, který je má zavést zpět do Seregilova rodiště. Cestou jsou však uneseni, rozděleni a oba jsou prodáni do otroctví. Seregila drží při životě jen naděje, že je Alek naživu. Alekův podivný pán však nestojí o jeho život – chce jeho krev. Alekův jedinečný původ mu totiž má pomoci získat vzácný poklad, ovšem jen prostřednictvím mučivého procesu, který vyzkouší jeho tělo i duši a bezděčně jej i Seregila vtáhne do říše alchymistů a šílenců – a zaplete je s tajemným tvorem, který snad drží ve svých nelidských rukou celý jejich osud… Stane se z něj však zachránce, nebo vražedný netvor?

.

.

.

.

.

Ukázka:

Seregil nejistě balancoval na střepy posetém vrcholku zdi, netrpělivě propátrával pohledem šerou zahradu pod sebou a vyhlížel ztraceného partnera. Když se protahovali ven oknem v knihovně, byl Alek těsně za ním. Alespoň si to myslel.

Na téhle práci trvalo všechno příliš dlouho: najít cestu dovnitř, najít správný pokoj (jehož poloha neodpovídala popisu), potom najít dotyčnou ukradenou brož, jejíž držitel – jeden z nejzákeřnějších nových vyděračů v Rhíminee – ji chytře uložil do kazety s několika tucty dalšími. Seregil si musel v matném světle světelného kamene všechny pečlivě prohlédnout. Kdyby mladou dámu, jejíž pověst závisela na výsledku téhle noční práce, neměl tak rád, byl by se na celý zmatek už dávno vykašlal.

Nad vrcholky střech už se objevovaly matné šmouhy ranních červánků. Ve žloutnoucích listech v zahradě pod ním cosi šeptal slabý, ale vítaný vánek a potahoval za dlouhé, uvolněné prameny tmavých vlasů, které se Seregilovi lepily ke zpocenému čelu. Letos letní vedra přetrvávala až do počínajícího podzimu. Tenkou plátěnou košili měl propocenou skrz a pod paží páchla. Pruh z černého hedvábí, který měl ovázaný přes dolní polovinu tváře, se mu lepil na rty. Přál si prostě jít domů, za koupelí a čistými chladivými prostěradly…

Ale po Alekovi pořád nikde ani stopa.

„Hej! Kde jsi?“ zavolal tiše. Už už se chystal riskovat další zavolání, když ze stínu hrušně kousek od domu zaslechl tlumené zaklení.

„Upadla mi,“ zasykl Alek, pořád mimo dohled.

„Prosím, řekni, že si děláš legraci!“ zašeptal zpátky Seregil.

„Pst! Uslyší tě.“

Z blízké kuchyně se ozvalo varovné zaskřípání železa o kámen, jak jakýsi časně vstávající sluha rozhrnul hromádku popela v krbu.

Seregil slezl po lípě, která jim sloužila jako žebřík, s odhodláním popadnout Aleka za límec a odtáhnout ho pryč třeba násilím, jestli bude třeba.

Mladší muž byl díky tmavému oblečení ve stínech téměř neviditelný, až na blonďatý cop. Někdy během výpravy si stáhl z hlavy šátek, a zatímco na všech čtyřech horečně šátral rukama v trávě, vlasy se mu na jednom rameni zrádně leskly.

„Nech ji být!“

Alek, tvrdohlavý jako vždycky, místo toho lezl po kolenou zpátky k domu a zoufale přejížděl rukama po zastřiženém trávníku. Seregil právě natahoval ruku k copu, když se ozvalo vrznutí otevíraných dveří. Oba se vrhli na břicho na zem a ani nedýchali, zatímco kolem nich prošel mladý sluha s páchnoucími kbelíky s obsahem nočníků.

Jakmile byl pryč, Alek vyskočil a vytáhl i Seregila. „Našel jsem to! Pojď.“

Teď máš naspěch?“

Rozběhli se ke stromu. Seregil, který šplhal lépe, propletl prsty a za jednu nohu Aleka zvedl k nejnižším větvím. Než se však stihl vydat za ním, zaslechl za sebou vyděšené vyjeknutí. Otočil se a zjistil, že přímo na něj civí sluha, prázdné kbelíky na zemi u nohou. Kratičký okamžik na sebe zírali, ale pak se dítě vzpamatovalo a vykřiklo: „Lupiči! Paní Hobbová, pusťte psy!“

Seregil šplhal nahoru tak rychle, že skoro ani necítil kůru pod rukama. Neříkali mu kdysi Kočka z Rhíminee pro nic za nic. Ve spěchu však nedával pozor a pořezal si ruku o jeden z kameninových střepů, umístěných nahoře na zdi. Nevšímal si bolesti, přehoupl se přes zeď a přistál do podřepu na chodníku vedle Aleka. Zatímco pádili pryč, boční brankou se prohnali dva obrovití mastifové a s nimi i několik mužů ozbrojených palicemi.

„Udělej to!“ zasykl Alek, oči za maskou vytřeštěné. „Udělej tu psí věc!“

„To bych se musel nejdřív zastavit, že?“ Seregil prudce oddechoval a snažil se při běhu omotat krvácející ránu cípem košile. „Za mnou!“

Chrámová čtvrť nebyla zrovna místem, kde by si nikdo nevšímal maskovaných mužů, pronásledovaných velkými psy, dokonce ani v téhle noční hodině. Skupinky metařů už pracovaly, a když Seregil zahnul za roh do Dlouhé tisové ulice, s jednou z metařek se srazil. Udržel se na nohou, ale musel se přitom nešikovně převalit přes její trakař, přičemž se podíval z očí do očí hnijícímu psovi.

„Pošlu na vás stráže, mizerové!“ zaječela za nimi, zatímco se hnali dál.

A během toho všeho nepřátelské slunce stále stoupalo a psi zkracovali náskok.

Seregil popadl Aleka za ruku a strhl ho do boční uličky, lemované krámky. Alek se od něj rychle odtáhl.

„U Bilairyho koulí, to je smrad!“

Seregil si pomyslel, že to pěkně shrnuje celou tuhle noční práci.

Na opačném konci ulice stála zeď, chránící posvátný háj za Dalnovým chrámem.

„Nahoru!“ poručil a znovu udělal z rukou oporu.

Když Alek dupl špinavou botou do zraněné dlaně a odrazil se, Seregil sebou trhl. Alek se dostal na vrchol zdi a sáhl pro něj dolů, ale znovu bylo pozdě. Smečka psů se přihnala, s vrčením a slintáním.

Seregil, zahnaný do kouta, natáhl zakrvácenou levou ruku, palec a malíček natažený, a otočil jí jako klíčem v zámku. „Soora thalassi!“

Bylo to jen malé kouzlo a jedno z mála, které se dokázal spolehlivě naučit. Tohle se mu však podařilo vždycky a už ho během let udělal nejspíš tisíckrát. Přesto však zatajil dech, než se psi prudce zastavili. Větší z nich ho zvědavě očichal a pak zavrtěl ocasem. Seregil je oba pohladil po hlavách a mávnutím ruky je odehnal.

Soudě podle výkřiků kousek za nimi se však jejich páni ještě nevzdali. Seregil s Alekovou pomocí rychle přelezl hrubou zeď. Seskočili na druhé straně a zhroutili se, prudce oddychujíce, s hlavami mezi koleny. V bukovém hájku byla ještě tma a chladno. Nad hlavami jim ve vánku konejšivě šelestilo zlátnoucí listí. Poblíž stál malý oltář a ke chrámu vedla široká cesta.

Seregil vdechoval svěží vzduch, vonící rostlinami, a nutil srdce, aby se uklidnilo. Slétlo se k nim několik hnědých chrámových holubů a vrkali si o krmení. Slyšeli, jak se pronásledovatelé na druhé straně zdi ženou kolem, proklínají psy a pořád si myslí, že je kořist někde před nimi.

„To bylo dost těsné, co?“ Alek si stáhl propocenou masku a ovázal jí Seregilovu ruku.

Sůl na rozedřené kůži zaštípala a Seregil sebou cukl. „Měkneme. Příliš mnoho zábavy. Jak se ti to, k čertu, podařilo pustit na zem?“

Alek vytáhl brož zpoza košile. Byla to jemná práce, drobný křížek posázený perlami. „Je tak malá. Chtěl jsem ji schovat na bezpečné místo, abych ji…“

„Neupustil?“

Než se Alek stačil obhájit, jakýsi vysoký hlas zavolal: „Hej, vy tam! Co si myslíte, že děláte? Tohle je posvátná půda!“

Seregil vstal a holubi se rozlétli. Spěchal k nim zpola dospělý akolyta a krátké hnědé roucho mu plácalo do hubených nohou.

Spíš síla zvyku než cokoliv jiného přiměly Aleka i Seregila zamířit ke zdi. Než však našli místo, kudy by přelezli, ucítil Seregil, jako by mu na nohy zezadu zaútočily včely, svaly se mu křečovitě stáhly a přinutily ho zastavit. Alek vyjekl, prudce se otočil a plácal se rukama po stehnech a zadku.

„Klid, bratře,“ procedil mezi zuby Seregil a otočil se k rozzuřenému Dalnanovi. „Nechceme tu nic zlého.“

„Lorde Seregile? Lorde Aleku?“ Chlapec se chvatně uklonil. „Odpusťte mi! Neuvědomil jsem si, že jste to vy. Venku byl zrovna nějaký křik a považoval jsem vás za zloděje.“

Komentáře

komentářů

About The Author