„Jsem princezna Meredith, dědička trůnu – pokud zůstanu naživo tak dlouho, abych na něj usedla“

I druhý díl dark fantasy od bestsellerové autorky Laurell K. Hamiltonové přinese akci, napětí a erotiku!

Laurell K. Hamiltonovou proslavila jak u nás, tak po celém světě její bestsellerová série Anita Blakeová – lovkyně upírů, která v dnešní době čítá již úctyhodných dvacet dva dílů. Během psaní Anity však Hamiltonová dostala nápad na jinou sérii – a zrodila se nová dark fantasy série Merry Gentryová.

V knižní edici Fantastická Epocha vychází pod názvem Pohlazení soumraku druhý díl série Meredith Gentryová od americké autorky Laurell K. Hamiltonové.

 

O sérii:

Stejnojmenná hlavní hrdinka je žena, s níž není radno si zahrávat. Pracuje pro soukromou detektivní kancelář v Los Angeles, která se specializuje na případy s nadpřirozenými motivy. A že ve světě, kde vedle lidí žijí všemožné druhy kouzelných bytostí, o takové případy vůbec není nouze.

Jenže Merry není jen člověk s malou příměsí kouzelné krve, která jí propůjčuje zvláštní schopnosti. Ve skutečnosti je princeznou Temného království, členkou královské rodiny, a od trůnu ji dělí jen několik krůčků. Právě intriky a úklady těch, kteří by ji rádi odstranili z nástupnictví, ji přiměly utéct do lidského světa a za každou cenu svou pravou identitu skrývat.

Poklidná léta, kdy ji ohrožovali jen zločinci a nástrahy velkoměsta, však skončila. Její tajemství bylo prozrazeno a nezbývá než se vrátit ke dvoru a čelit mocenským pletichám, v nichž sex a láska jsou jen nástroji k dosažení vyšších cílů. Zachovat si důstojnost a zůstat věrná svým citům a zásadám není snadné, když Merry na každém kroku jde o holý život…

Anotace:

„Jsem princezna Meredith, dědička trůnu – pokud zůstanu naživo tak dlouho, abych na něj usedla. Myslela jsem si, že v L. A. budeme v bezpečí, ale když vás chce někdo opravdu zabít, stačí, když přiletí letadlem nebo na něčem okřídleném. Po letech emigrace jsem konečně měla kus svého domova. A domov, ten se vlastně nikdy úplně nezměnil. Vždycky byl krásný, smyslný a velmi, velmi nebezpečný.“

 

Princ Cel, Meredithin bratranec a protivník v boji o Temný trůn, si odpykává trest za pokus o vraždu své sestřenky. On a jeho stoupenci však nejsou jediní, od nichž jí hrozí nebezpečí.

Z říše kouzel kdosi vypustil tisíciletí spoutané prastaré zlo nabité tou nejmocnější magií, jakou kdy fae vládli a které se vzdali, aby jim bylo dovoleno žít na americké půdě. A už je pouze málo těch, kteří vědí, jak ho zastavit. Hromadné vraždy v jižní Kalifornii jsou jen začátek…

Obklopená strážci se Merry pokouší přežít a s nejmocnějšími a nejkrásnějšími faeskými bojovníky počít potomka, protože pouze její dítě narozené dříve než Celovo jí může zaručit trůn – a s ním snad i bezpečí pro ni a její blízké.

Pohlazeni_Obalka_FrontInfo o knize:

Autorka: Laurell K. Hamiltonová
Originální název: Pohlazení soumraku (A Caress of Twilight)
Překlad: Kateřina Bínová
Obálka: Jakub Jíra
Formát: hardback, 135×200 mm
Počet stran: 285
Cena: 269 Kč
Nakladatel: Nakladatelství Epocha
Edice: Fantastická Epocha (26. svazek edice Fantastická Epocha)
ISBN: 978-80-7425-180-1

Ukázka:

3. kapitola

Dveře za Jefferym Maisonem se zavřely a já jsem očekávala, že se na mě mí dva strážci hned sesypou. Měla jsem zčásti pravdu.

„Nedovolil bych si mít námitky proti rozhodnutí princezny,“ ozval se Rhys. „Ale co když králi bude vadit, že jsi nerespektovala vyhoštění Maeve Reedové?“

Když jsem slyšela, jak vyslovuje její jméno nahlas, bezděčně jsem sebou trhla. „Slyší král všechno, co se vysloví za denního světla, stejně jako se ke královně donese každé slovo, které zazní pod pláštěm tmy?“

Rhys se na mě zmateně podíval. „Tak to tedy… nevím.“

„V tom případě se asi shodneme, že bude lepší neříkat její jméno nahlas, abychom mu zbytečně nepomáhali zjistit, co máme za lubem.“

„Nikdy jsem neslyšel o tom, že by měl Taranis takovou schopnost,“ vložil se do toho Doyle.

Otočila jsem se na židli a zapíchla do něj pohled. „To doufejme, vzhledem k tomu, že jsi právě vyslovil jeho jméno.“

„Proti králi Světla a Iluzí jsem kul pikle celá tisíciletí a mnohokrát za plného světla, princezno. Mnoho našich lidských spojenců se odmítalo setkávat s Temnými po setmění. Mysleli si, že když budeme souhlasit se setkáním během dne, znamená to, že jim věříme a že oni mohou věřit nám. A nezdálo se, že by se o tom Taranis dozvěděl, nehledě na to, jestli bylo světlo, nebo tma.“ Doyle seděl s hlavou nakloněnou na jednu stranu a diamanty v jeho uších házely odlesky po celé místnosti. „Jsem přesvědčený, že nemá podobnou schopnost jako naše královna. Andais slyší vše, co se šustne po západu slunce, ale král je podle mě stejně hluchý jako kterýkoli smrtelník.“

Kdyby to byl kdokoli jiný, zeptala bych se, jestli si je jistý, ale Doyle by mlčel, pokud by tomu tak nebylo. Neměl problém přiznat, že něco neví. Netrpěl falešnou pýchou.

„Takže nás král nemůže slyšet, fajn,“ prohlásil Rhys. „Ale, prosím, řekni Merry, jak špatný je to nápad.“

„Cože má být špatný nápad?“ zeptal se Doyle.

„Pomáhat Maeve… té herečce,“ dokončil raději větu jinak, než původně zamýšlel.

Doyle se zamyslel. „Nepamatuji si, že by někdy z jednoho nebo druhého království vyhnali někoho toho jména.“

Otočila jsem se i s křeslem směrem k němu. Jeho obličej byl proti jasnému světlu tmavý a nečitelný. Většina jeho výrazu byla skrytá za tmavými brýlemi, ale vsadila bych se, že se tvářil zmateně.

Slyšela jsem, jak Rhysův kabát šustí po podlaze směrem k nám. Podívala jsem se na něj, on zdvihnul obočí a oba jsme stočili pohled směrem k Doylovi.

„Ty netušíš, o koho se jedná, že ne?“ zeptala jsem se.

„To jméno, které jsi zmínila, Maeve cosi – měl bych ho znát?“

„Už padesát let je královnou Hollywoodu,“ sdělil mu Rhys.

„Lidé z tohohle… Hollywoodu, jak tomu říkáte, už několikrát žádali královnu, aby jim dovolila natáčet u nás filmy, nebo alespoň natočit film o tom, jak žijeme.“

„Viděl jsi vlastně někdy nějaký film?“ zeptala jsem se Doyla.

„Viděl jsem něco takového u tebe v bytě,“ odpověděl.

„Musíme je všechny vzít na něco do kina,“ mrkla jsem na Rhyse.

Rhys se opřel o můj stůl. „Všichni bychom si potřebovali trochu oddechnout.“

Kitto mě zatahal za lem sukně a já se i se židlí odsunula kousek dál, abych na něj viděla. Tmavomodrá barva jeho mandlových očí vypadala v dopadajícím světle jako voda a já se propadala až na samé dno té zářivé hlubiny, kde tančilo bílé světlo. Zamžoural a pak oči zavřel. Jednou rukou mě objímal kolem lýtka a hlavu mi zabořil do stehna. „Nechcccci vidět žádný film,“ řekl, aniž by se na mě podíval. Kdykoli byl nervózní, jeho problém se sykavkami se projevil zřetelněji. Velmi se snažil na tom pracovat, ale když máte rozeklaný jazyk, není to zrovna snadné.

Položila jsem mu ruku na hlavu. Jeho černé kudrny byly hebké jako vlasy sidhe, ani v nejmenším nepřipomínaly hrubé vlasy goblinů. „V kině je tma. Můžeš se klidně schoulit u mě na zemi a na plátno se ani nepodívat.“

Otíral se mi o stehno jako přerostlá kočka. „Vážně?“

„Vážně.“

„Bude se ti tam líbit,“ přidal se Rhys. „Je tam tma a někdy je podlaha tak špinavá, že se ti na ni lepí podrážky.“

„To si ale zašpiním oblečení,“ řekl Kitto.

„Neřekl bych, že se goblin bude starat o to, aby si nezašpinil oblečení. Gobliní hora je plná kostí a hnijícího masa.“

„Vždyť je jen z poloviny goblin, Rhysi.“

„Jo, jeho otec znásilnil jednu ze sidheských žen.“ Zíral při tom na Kitta, i když z něj v tuto chvíli mohl vidět leda bledou ruku.

„Jeho matka byla Požehnaná, ne Temná,“ namítla jsem.

„Jaký je v tom rozdíl? Jeho otec se násilím zmocnil jedné ze sidhe,“ propaloval Kitta pohledem.

„A kolik našich udatných sidheských bojovníků si během válek užilo bez souhlasu ženy, klidně i goblinky?“ zeptal se Doyle.

Podívala jsem se na Doyla a přes jeho tmavé brýle neviděla vůbec nic. Přeskočila jsem pohledem na Rhyse, kterému začínaly plát tváře. „Nikdy jsem se nedotkl ženy, která by si mou pozornost nepřála.“ Hleděl nasupeně na Doyla.

„Jistě že ne. Jsi členem Havranů, královniny stráže. Kdyby ses dotknul jiné ženy než královny, znamenalo by to smrt umučením. Ale co ti, kteří nejsou členy královniny stráže?“

Rhys odvrátil pohled, tváře rudé vzteky.

„Ano, dívej se jinam, tak jako jsme to museli dělat po všechna ta staletí,“ přisadil si Doyle.

Rhys pomalu otáčel hlavou, jako by mu všechny svaly na krku ztuhly vztekem. Včera v noci držel v ruce zbraň a nevypadal děsivě. Teď hrůzu naháněl, přestože jen seděl na kraji mého stolu.

Nedělal vůbec nic, i ruce měl volně položené v klíně. Jen strnulost jeho zad a ramen a způsob, jakým seděl, prozrazovaly, že je jen kousek od toho provést něco strašného. Něco, co by rozervalo tuto místnost na kusy a postříkalo skla krví a jinými tělními tekutinami. Rhys neudělal nic, vůbec nic, přesto násilí viselo ve vzduchu jako polibek, který se zatím nedotknul kůže, a vy se přesto chvějete očekáváním, i když zatím k ničemu nedošlo. Zatím.

Chtěla jsem se ohlédnout na Doyla, ale nedokázala jsem z Rhyse spustit oči. Vypadalo to, že jen můj upřený pohled jej drží v šachu. Věděla jsem, že to není pravda, ale měla jsem pocit, že kdybych od něj jen na chviličku odvrátila zrak, stalo by se něco velmi, velmi špatného.

Kitto se tiskl k mým nohám tak silně, že jsem vnímala, jak se jeho tělo jemně chvěje. Ruku jsem měla stále položenou na jeho vlasech, ale ten dotek už mi klid nepřinášel. Cítila jsem napětí v dlani, i celé paži.

Rhysův obličej zbělal, jako by mu přímo pod kůží protékalo něco průzračně bílého. Chrpově modrá část duhovky zářila jako neon, druhý, nebesky modrý kruh odrážel slunečné nebe venku a poslední kružnice barvy zimní oblohy doslova žhnula. Barvy nevířily, i když jsem dobře věděla, že by mohly, jen zářily. Bílých kučer se záře zatím nedotkla. Viděla jsem Rhyse, když byl v plné síle, a tohle nebyl jeden z těch okamžiků. Nicméně k tomu chybělo málo, příliš málo na tuhle kancelář i muže za mnou.

Chtěla jsem a zároveň nechtěla vidět Doylův obličej. Poslední, po čem bych toužila, byl otevřený souboj, obzvlášť kvůli něčemu tak malichernému. „Rhysi,“ zašeptala jsem, ale ani se na mě nepodíval. Jeho planoucí oko se plně soustředilo na muže za mnou, jako by nic jiného neexistovalo.

„Rhysi,“ řekla jsem znovu, tentokrát naléhavěji.

Zamrkal a podíval se na mě. Pod tíhou veškerého vzteku soustředěného na mě jsem se od něj odsunula i s židlí. V okamžiku, kdy jsem si uvědomila, co dělám, jsem se zarazila. Nemohla jsem to vzít zpátky, ale mohla jsem předstírat, že jsem to udělala schválně. Postavila jsem se a to byla největší chyba. Kitto se snažil neztratit kontakt s mým tělem a vylezl zpod stolu. Ve stejný okamžik, kdy se drobný goblin dostal do jeho zorného pole, sklouzl na něj Rhysův pohled.

Kitto jej nejspíš cítil, protože mi objal nohy tak pevně, že jsem málem spadla. Opřela jsem se o stůl, abych udržela rovnováhu, a ve stejný okamžik se Rhys vrhnul kupředu. Cítila jsem, že Doyle za mnou vstal, ale nebyl čas. Viděla jsem Rhyse zabíjet pouhým dotykem. Chytila jsem ho za kabát a využila jeho setrvačnosti, abych jej smetla se stolu do zdi za Doylovýma nohama. Zeď se pod tím nárazem zachvěla a já si na chvilku představila, jak by to asi dopadlo, kdyby narazil do okna. Koutkem oka jsem zahlédla, že Doyle vytáhl zbraň, ale sama jsem byla unášena vlastní setrvačností.

Z pouzdra na stehně jsem vytáhla nůž a přitiskla jej Rhysovi na krk v tentýž okamžik, kdy se zvednul na všechny čtyři. Bylo by lepší, kdybych jej mohla přimáčknout k zemi, abych mu znemožnila otočit se a jednoduše mi podrazit nohy, ale na to nebyl čas. Dobře jsem věděla, jak rychle se strážci dokážou oklepat, musela jsem jednat okamžitě.

Rhys ztuhnul a s hlavou skloněnou přerývaně dýchal. Cítila jsem, jak se mu celé tělo napjalo. Stála jsem příliš blízko, ale nůž jsem mu ke krku tiskla pevně. Špička se zabořila hlouběji a mně bylo jasné, že krvácí. Neměla jsem to v úmyslu, ale na opatrnost mi nezbýval čas. On však netušil, že to nebylo úmyslné, a nic nepřesvědčí lidi lépe, že to myslíte vážně, než vlastní krev.

„Doufala jsem, že si časem na Kitta zvykneš, ale je to čím dál horší.“ Mluvila jsem skoro šeptem a každé slovo jsem pečlivě vyslovovala. Bála jsem se, co by se stalo, kdybych křičela. No, upřímně, srdce mi bušilo až v krku a to se pak těžko mluví.

Rhys pootočil hlavou a já neuhnula nožem ani o fous, takže se na něj napíchl ještě o kousek víc. Jestli si myslel, že ucuknu, šeredně se mýlil. „Jednou provždy bys měl pochopit, že Kitto je můj, stejně jako vy ostatní. Nedovolím, aby jej tvoje předsudky ohrozily.“

Když promluvil, jeho hlas zněl přiškrceně, jako by mu konečně došlo, že bych nůž opravdu mohla použít tak, jak se obvykle používá. „Klidně bys mě kvůli tomu goblinovi zabila.“

„Zabila bych tě za to, že chceš ublížit tomu, co mi patří a co mám chránit. Tím, že jsi jej napadnul, jsi ukázal, že ke mně nechováš ani špetku respektu, stejně jako Doyle včera v noci. Jestli jsem se naučila něco od své tety a otce, pak to, že vládkyně, kterou lid nerespektuje, je pouhá figurka. Nehodlám být pro vás jenom ženou, s níž šoustáte a mazlíte se. Budu pro vás buď královnou, nebo ničím.“ Ztišila jsem hlas ještě víc, takže poslední slova zněla spíš jako drsný šepot. Došlo mi, že to myslím opravdu vážně, a kdyby mi prolití Rhysovy krve zajistilo moc, kterou jsem potřebovala, zabila bych jej. Znala jsem ho celý svůj život. Byl mým milencem a do jisté míry i přítelem. A přesto bych jej dokázala zabít. Chyběl by mi a litovala bych toho, že jsem to musela udělat, ale zároveň jsem si uvědomila, že je nutné, aby mě strážci respektovali. Toužila jsem po nich, ty, se kterými jsem spala, jsem měla ráda a jednoho nebo dva jsem téměř milovala, ale jen zlomek z nich bych ráda viděla na trůnu. Absolutní moc, vláda nad životem a smrtí – komu byste je svěřili do rukou? Který ze strážců je neúplatný? Odpověď je, že žádný. Každý z nich má slabá místa a v některých věcech jsou si tak jisti sami sebou, že vidí jen svou pravdu. Důvěřovala jsem sama sobě, ale přesto byly dny, kdy jsem o sobě pochybovala. Doufala jsem, že mi právě ty pochybnosti pomohou, abych byla čestná. Ale možná jsem si to jen nalhávala. Možná nikdo nemůže získat takovou moc, a přesto zůstat spravedlivý. Možná je to staré rčení, že moc kazí charakter a absolutní moc jej kazí absolutně, vážně pravdivé. Udělám, co bude v mých silách, ale jedním jsem si byla naprosto jistá – jestli se s tou situací nevypořádám hned, časem mi strážci přerostou přes hlavu. Získala bych trůn, ale ztratila vše ostatní. Ve skutečnosti jsem o trůn nijak zvlášť nestála, ale chtěla jsem vládnout. Vládnout a pokusit se spoustu věcí napravit. Samozřejmě by přesně tahle touha mohla být mým slabým místem a začátkem zkázy. Myslet si, že vím, co je pro všechny Temné nejlepší – jak neskutečně domýšlivé!

Začala jsem se smát. A smála jsem se tak moc, že jsem se musela posadit na zem. Držela jsem v ruce zakrvácený nůž a dívala se, jak mě oba strážci polekaně sledují. Rhys už nezářil. Kitto se jemně dotknul mé ruky, jako by se bál, jak zareaguji. Objala jsem ho a přitáhla k sobě a slzy smíchu se změnily v pláč. Držela jsem Kitta i nůž a plakala.

Nebyla jsem o nic lepší než ostatní. Moc kazí charakter, samozřejmě. K tomu je taky určena. Choulila jsem se na zemi a nechala Kitta, aby mě kolébal v náručí. Dokonce jsem nechala Doyla, aby mi jemně odebral nůž z ruky.

Komentáře

komentářů

About The Author