Nájemný vrah Caim je zpět. Nepokoje v Otiru nechal za sebou a celé království svěřil do rukou královny Josefíny. Sám se vydal na sever, do zasněženého Eregotu, aby našel odpovědi na otázky týkající se své minulosti. Kdo byl jeho otec, co se stalo s jeho matkou, …?

Jenže odpovědi nepřijdou nikdy jen tak, samy od sebe, takže se Caim pomalu ale jistě dostává pod povrch nepokojů v severském království a zjišťuje, že odpovědi, po nichž tak prahne, se mu nebudou nejspíš vůbec líbit…

.

Bijec

Celý sever se utápí v krvavých bojích a lidi zastrašuje temná magie, kterou země nasákla. Na každém kroku je možné potkat mrtvoly nebo skupiny povstalců. Aniž by si to Caim zpočátku uvědomil, začíná se rychle nořit do eregotské špíny. A než se naděje, cvičí bandu zálesáků, aby se dokázali ubránit cvičeným vojákům. Hledání odpovědí se změní v boj o svobodu a chránění vyšších zájmů. Ale Caim se nemusí bát – cíle povstalců se od těch jeho zase tolik neliší…

Z předchozího dílu jsme mohli zjistit, že je Caim zatraceně dobrý, když na to přijde. A vzhledem k tomu, co se děje v Eregotu, na továbení stínu přijde často. Jenže autor nastavil laťku Caimových schopností tak vysoko, že by na zabijáka hned tak někdo neměl. Takže se uchýlil k tomu, že nechává Caima hned na začátku pěkně zrubat a pak se hrdina po zbytek knihy potýká se svými zraněními, která ho omezují. Je to sice možné řešení, ale přeci jen to poukazuje na to, že si autor nebyl schopen pomoci jinak; hrdinu prostě tak trochu „předimenzoval“ a teď se mu to nehodí do krámu. Opět také dochází k tomu, že se Jon Sprunk ve chvílích, kdy by Caimovi mohla pomoci jeho nehmotná přítelkyně Kit, této postavy zbavuje a důvod její absence je opět vysvětlen poněkud nedostačujícím způsobem. I když oproti předchozímu dílu tu vidím zlepšení.

.

Přímočarost

Příběh sám o sobě je poměrně přímočarý, a to i přesto, že tu autor rozehrává několik dějových linek. Jde o to, že tyto linky směřují jasně ke svému cíli a nikde neodbočují do slepých uliček. Jako celku to ale nijak výrazně nevadí, tedy za předpokladu, že zrovna netoužíte po politických pletichách formátu pana G. R. R. Martina…

Vábení stínu je kniha poměrně jednoduchá, ale rozhodně není banální a pár věcí by vás mohlo celkem překvapit. Autor neopomíjí žádné ze starších postav a vrhá je do jiného světla, což je příjemné. Kromě toho nám představuje postavy nové, jejichž chování a rozhodnutí se určitě ještě promítnou do děje třetí, závěrečné, knihy. Některé z těchto postav mě sice chvílemi nemálo rozčilovaly, ale s tím se asi nedá nic dělat.

.

Kniha je v závěru o něco lepší než první díl. Vybočuje sice z mantinelů městské fantasy, které autor nastavil v prvním dílu, a blíží se na hranici hrdinské fantasy a meče & magie, ale i tak zůstává stále víceméně komorním příběhem jednoho muže, který chce zjistit, jaký odkaz mu zanechali jeho rodiče. A když u toho sem tam pomůže nějakým povstalcům, je to víceméně vedlejšák…

.

Název: Vábení Stínu (Stín II)

Autor: Sprunk, Jon

Nakladatel: Fantom Print
Překlad: Kateřina Niklová
Rok vydání: 2013
Počet stran: 304

Komentáře

komentářů

About The Author

Pro MFantasy píši recenze na knihy a sem tam na nějaký ten seriál. Kromě toho se věnuji vlastní literární tvorbě. Jsem workshopácký harcovník, a proto tady ode mě můžete najít i pár rad ohledně psaní, kdy se pokouším vlastní zkušenosti předávat dál. Z knih preferuji spíše klasickou hrdinskou fantasy, ale nebráním se ani novějším žánrům. Mezi mé oblíbence patří R. A. Knaak, Philip Pullman, Markus Heitz, Vladimír Šlechta, Juraj Červenák a řada dalších...