O autorovi:
Markus Heitz
Narodil se v říjnu 1971 v Homburgu. Od roku 2002 je profesionálním spisovatelem.
Patří k nejúspěšnějším autorům žánru fantasy v Německu. Poprvé se čtenářům představil v roce 2002 cyklem plným intrik, bojů a magie, nazvaným Ulldart – Doba temnoty (2002–2005). Také publikuje knihy z herního světa Shadowrun; prvním jeho románem na tomto poli se stal TAKC 3000 (2002). Kromě něj má zatím na kontě dalších osm.
Ulldart sice přinesl Heitzovi uznání, ale mezi hvězdy německé fantasy ho katapultovala až čtyřdílná epická fantasy sága Trpaslíci (2003–2008), na níž navázal trilogií Legendy alfů (2009–2012). Kromě klasické podoby žánru se věnuje rovněž fantaskně-hororovým thrillerům, jako jsou např. Ritus (2006), Sanctum (2006) či právě Krvavé brány (2008).

Anotace:„Nemůžeš každého zachránit,“ prohlásila vážně. „Možná ti teď připadá nesnesitelné, že jsi ho obětovala, ale věř mi, bylo to správné rozhodnutí.“
Stejně jako Will vede i Saskia, náruživá šermířka, úplně obyčejný život. To se změní v okamžiku, kdy v turnaji nastoupí proti tajemnému Maîtremu: ten jí rapírem způsobí hluboké řezné rány, které se brzy poté změní v cejch. Saskia netuší, že po ní její sok pátrá už po staletí – neboť v ní dřímá dar, který teď Maître hodlá využít pro své účely. Ovšem mladou ženu nikdo nepřipravil na její temný talent, a tak nechtěně rozráží dveře, které nikdy neměly být otevřeny.
Než Saskia pochopí, co se s ní děje, ocitá se společně s Willem na útěku před démonovými služebníky, kteří ji chtějí zneužít pro své vlastní zájmy. Oba mladí lidé musejí zapomenout na vše, co dosud považovali za skutečné, dobré a špatné, aby dokázali přežít – a dostává se jim právě tak nečekané jako neobvyklé pomoci…

 

Ukázka:

Uvědomila si, že leží na zemi, na zádech. Kolem panovalo parné teplo, skoro tropické. Ucítila na hrudním koši tuny vážící tlak, rychle se nadechla a začala kašlat, hned potom dávit; vzduch byl cítit železem, vodou po holení, zvratky, alkoholickými výpary, jídlem a výkaly. Strašná směs. Navíc se cítila, jako by během jediné noci užila všechny drogy světa.
Ale to neudělala, tolik věděla.
Trocha světla by strach zahnala, přinejmenším zmírnila. Potřebovala si jen sáhnout do kapsy, aby vytáhla přívěšek na klíče s malou kapesní svítilnou! Ale ať se snažila sebevíc, nedokázala se rychle pohybovat; bolestně zasténala. Kontrola nad vlastní rukou vyžadovala enormní sílu a soustředění.
Ke svému zděšení ucítila, jak jí prsty kloužou po roztrhaném, vlhkém oblečení, dotýkají se nahého boku a nakonec narážejí na holé stehno. Žádný přívěšek na klíče. Žádná svítilna.
Poznání, že tam leží polonahá a odsouzená k nehybnosti, se stalo novou potravou pro její strach; uvolnil se další adrenalin – a konečně z ní vyplavil pomalost. Její tělo se probudilo.
Ucítila závan vzduchu, ozvalo se tiché zaskřípání.
„Pomoc…“ zamumlala a zvedla hlavu.
Dveře byly otevřeny dovnitř na šíři štěrbiny. Mezerou probleskovalo nažloutlé světlo a ozařovalo… tělo, ležící napříč přes ni! Ten tlak na její hrudi!
„Ne, ne!“ zasípala, zapřela se do břemene pažemi, s námahou ho ze sebe odstrčila a ucítila na své lepkavé, vlhké kůži teplý vzduch.
Mužovo tělo spadlo doleva… ovšem jeho uťatá hlava se jí skutálela ze štíhlého břicha a přistála jí mezi nohama na podlaze.
S jekem se napřímila a snažila se co nejrychleji odstrčit patami dozadu, pryč od mrtvoly. Přitom se nejednou sesmekla, kluzký povrch jí neposkytoval dostatečnou oporu.
Když ucítila za zády stěnu, pořád ještě upřeně hleděla dopředu, neschopna odvrátit zrak. Hlava zůstala ležet tváří nahoru a předváděla jí známý profil, který se v nepravidelných záblescích objevoval a mizel, objevoval a mizel. Oči byla doširoka rozevřené, v rysech se zračila hrůza, která se muže zmocnila v okamžiku smrti. Mihotavé světlo děs ještě zvyšovalo.
Krvavé brányZe zmatených vzpomínek a skrz nesmírné zděšení se na povrch její mysli prodralo jméno: „Patriku,“ vykřikla přeskakujícím hlasem, tělem jí projel záškub – a přece se nedokázala přimět, aby se odplazila dopředu. Dřepěla tam zády přitištěná k podivně teplé stěně a až příliš rychle dýchala.
Ze strnulosti ji nakonec vytrhl pach smrti; lpěl všude na ní a ona si v panice strhla krví prosáklé šaty z těla. „Pomoc!“ zařvala zoufale. „Pomoc! Copak tu nikdo není?“ Doznívající zvuk propůjčoval jejímu hlasu cosi cizího, hrozivého. Najednou měla pocit, že není ve tmě sama.
Znovu to byl strach, co ji popohnalo. Nemotorně vyskočila, obloukem proběhla kolem mrtvoly rozsekané na kusy a rozrazila dveře, aby vstoupila do mihotavého jasu. Jeden z nasáklých tlakových čtverečků gázy, které měla na trupu připevněny pomocí náplasti, se odlepil. Nevěnovala tomu pozornost.
Stála v chodbě bez oken, široké asi dva metry; na stěnách visely abstraktní obrazy. Zeleň na nich tvořila kontrast k četným tmavým krvavým stříkancům, které se rýsovaly na béžové omítce a stékaly po ní. Lampy se stínítkem v chodbě blikaly a tvořily tak toto bouři připomínající světlo.
Bezděky zadržela dech, když nedaleko před sebou spatřila ležet na zemi muže a ženu, pána ve smokingu, dámu ve světle zelených večerních šatech. Těla byla rozřezána na několik kusů jakoby obrovitým skalpelem.
Její první bizarní myšlenkou bylo, že krev ty dva obklopuje jako neúplná vrstva omáčky z jahodového sirupu. Pak se jí zmocnilo nevýslovné zděšení. Rozběhla se s nářkem opačným směrem, pryč od surreální smrti, klopýtala, klouzala a stále znovu se musela o něco opírat. Nevnímala, že je od hlavy k patě umazaná od krve, ale otisky jejích dlaní ulpívaly na stěnách a na dveřních rámech.
Najednou stanula v kuchyni, která se před ní rozprostírala tak čistá a bílá, až se nevěřícně a hystericky rozesmála. Místnost byla uklizená, všechno stálo na svém místě a čekalo, až to použije kuchař. Na příborníku stál celofánem zakrytý tác plný jednohubek.
Čistota bílých kachliček a kredence předstírala nedotčenost, jako by se zkáza musela zastavit před prahem. Byl to jiný vesmír. Najednou měla pocit, že je v bezpečí, a ten pocit ji přiměl klopýtnout stejně jako krátce předtím zděšení.
Policie, prolétlo jí hlavou, musím zavolat policii, aby mě vysvobodila z té noční můry. Už nechtěla udělat jediný krok ze spásné kuchyně.
1-1-0.
1-1-0.
Dvě malé číslice, třikrát naťukat. Znělo to tak jednoduše.
Ale její mobil byl tam, kde se nacházely její šaty. V té místnosti…
Se vzlykotem vrávorala dál do kuchyně, až klesla u skříňky, rukama si zakryla obličej – a díky tomu intenzivně vdechla pach, vycházející jí z prstů: kovový zápach uloupeného života.
Lekla se, udeřila se při tom hlavou do skřínky, aniž by to zaznamenala, a zadívala se na své ruce: Byly tmavě rudé a vlhce se leskly. Patrikova krev!
Začala dávivě zvracet, znovu a znovu, až nebylo co. S kašlem a pláčem se vysoukala pomocí pracovní desky nahoru. Její mysl se stále bránila vydat informace z uplynulých hodin. Chtěla to vůbec ještě?
Teprve teď si všimla zvuků, které k ní pronikaly ze světa hrůzy do ochranného jasu kuchyně: Různými melodiemi a z různých vzdáleností zvonily telefony. Tóny vzájemně splývaly a doznívajíce se vznášely místností.
S potlačeným výkřikem sebou trhla, prudce otevřela doširoka oči a se zatajeným dechem naslouchala. Záchrana!
Nejblíže k ní se ozývalo nostalgické zvonění. Nacházelo se vně bezpečí kuchyně, ale každé crr lákalo a skýtalo naději na vykoupení – když zvedne sluchátko a vykřičí do něj svou úzkost.
K tomu musela opustit místnost. Bezpečnou bílou místnost… Dýchala zase rychleji, cítila krev. Při dalším zazvonění vyběhla, zrak upřený dolů, aby zachytila z toho hororu kolem sebe co nejméně, a stále sledovala tón.
Cesta vedla chodbou do dalšího, velkého pokoje, spíš vstupní haly, jak se domnívala. Koberec, po kterém běžela, byl velmi tlustý a musel být drahý; složitý vzor byl hezký a ona se na něj snažila soustředit, aby vytěsnila všechno to strašné, co tušila kolem sebe. Ale pak nekonečnost vzoru něco narušilo: stopy krve, stříkance a různě velké skvrny tvořily vlastní tvary, které běžely proti kresbě koberce.
„Proboha!“ zasténala, vyhnula se strašné překážce a klopýtavě následovala zvonění až k přivřeným dveřím.
Za nimi byl telefon!
Polkla, váhavě stanula před klikou a sledovala samu sebe, jak k ní natahuje ruku, ačkoliv všechno v ní křičelo: Ne. Neodvažovala se vejít na druhou stranu. Jaká podívaná ji tam asi čekala? Dokáže ještě snést víc?
Tělem se jí rozléval třas, náhle jí zabylo zima. Už nedokázala chvění dál potlačovat; každý úd jí vibroval ve vysoké frekvenci.
Crr!
Stačilo jen otevřít dveře, přestoupit práh a přijmout hovor… volajícího úpěnlivě poprosit, požádat o pomoc a počkat, až přijdou zachránci…
Crr. Telefon ještě pořád zvonil.
Její prsty se křečovitě sevřely kolem kliky, která se v její ruce ohřála.
Strnula, když další zazvonění nepřišlo; místo toho se ozvalo elektronické cvaknutí a melodický, hluboký mužský hlas řekl: „Dovolali jste se na mé číslo, ale zřejmě jsem právě zaneprázdněn. Zanechte prosím zprávu a své číslo. Díky moc.“
Pak to píplo.
„Ne, ne! Nepokládejte! Nepokládejte!“ Vyhlídka, že by volající mohl zavěsit a ona by v tomto domě zase osaměla, jí dodala potřebnou odvahu, aby rozrazila dveře a vřítila se dovnitř.
Po dvou a půl krocích musela zůstat stát: To, co viděla, trýznilo její mysl. Ať se zahleděla kamkoliv, všude ji čekala podívaná, která ji nutila křičet a vyvolávala dávicí reflex.
Rychle odvrátila zrak od přízemí, pryč od té ohavnosti ke spásnému stropu. Obrovitá místnost byla osm metrů vysoká, široké schodiště ze světlého mramoru se obloukovitě pnulo do horní části, odkud se dalo jako z panského balkonu shlížet dolů.
Okamžitě věděla: Tam si postavil dýdžej svůj mixážní pult a veškeré vybavení, nahoře se nacházel i malý bar stejně jako oddechová zóna v bílé kůži. Když se předtím pohybovala mezi hosty v prvním poschodí, bylo tam asi deset lidí. Teď viděla mezi dřevěnými mřížovými tyčemi galerie trčet jen ruku. Na jejím ukazováčku lpěla rudá krůpěj krve, která tvrdošíjně vzdorovala gravitaci.
Fascinovaně sledovala, jak se kapka víc a víc prodlužuje, aby pak jako ve zpomaleném filmu nakonec přece jen povolila a se zřetelným plesknutím dopadla do kaluže krve. Jemné vlnky, které svým dopadem vyvolala, chvějivě narazily do zohavené mrtvoly – jedné z tak nekonečně mnoha v této místnosti!
Ozvalo se hlasité zapípání a ona sebou trhla.
„Díky moc,“ pronášel mužský hlas. „Možná vám zavolám, pokud máte dobrou karmu. Bohové s vámi.“
Zatímco doznívala poslední slova, upoutalo její pohled cosi po levici. U stěny se tyčila dvoumetrová socha, která schytala několik rudých stříkanců, a chladně shlížela bronzovýma očima na mrtvé. Kálí, poznala ji, bohyně smrti! Skoro to vypadalo, jako by byla za tento masakr zodpovědná ona. Jako by sestoupila ze svého podstavce, řádila spoustou paží a dýkou v davu a bez výběru zabíjela.
Poslední zbytky jasného uvažování z ní vyprchaly. Instinkt ponoukající ji k útěku ji přiměl couvnout, zpátky do vstupní haly, pak se rozběhla domem, oslepená slzami, rozrušená a hnána čirou panikou. Najednou jako by kolem ní zamihotalo světlo. Všechno, co viděla, se ponořilo do jasné modři, která plápolala, vzdouvala se jako ohnivá stěna a hnala se vstříc i jí, aby se pak kolem ní nehlučně roztančila.
Vřískala a skučela, mlátila kolem sebe a snažila se tu všudypřítomnou barvu zaplašit. Pryč! Jen pryč odtud! Ve svém strachu a zoufalství si vůbec nevšimla, že naráží do skleněných tabulí a způsobuje si pohmožděniny, ani toho, že se ve skle tvoří hluboké trhliny, které se navzdory síle jejího nárazu nedají vysvětlit. Bušila do zavřených dveří – a zanechávala ve dřevě hluboké krátery. Bolestivě narážela do nábytku a padala, aby okamžitě znovu vstala a hnala se dál, jak jen ještě dokázala, aniž by zaznamenala, jak praskají zásuvky a dveře.
Náhle stanula před prastarými dřevěnými dveřmi, které by se hodily spíš do zámku než do moderně zařízeného domu – a její pohled se rozjasnil. Rozběsňující bezhlavost se rozplynula, vlnící se indigová modř, ve které jako by byla ještě před okamžikem polapena, zmizela.
Hleděla na vyleštěné železné kování, tlusté nýty, symboly a značky vypálené do tmavého dřeva, se kterými si nevěděla rady, na třpytící se ozdoby ze stříbra a zlata v půlkruhových vzorech. Vystupující stříbrná koule napodobovala hlavu a krk bájného zvířete, směs medvěda a kozy, s doširoka otevřenýma očima, vyplazeným jazykem a čtyřmi rohy na lebce.
Vstup byl do čtvrtiny otevřený, a když sklopila zrak dolů, na své zkrvavené, poškrábané holeně a chodidla, poznala krvavé otisky, vedoucí z komory.
Její otisky!
Tady začal její pokus o útěk.
Za dveřmi ležel Patrik. Rozsekaný na kusy.

Info o knize:

  • Autor: Markus Heitz
  • Originální název: Blutportale
  • Formát: 145×205 mm
  • Vazba: brožovaná
  • Počet stran: 368
  • Nakladatel: FANTOM Print (www.fantomprint.cz)
  • ISBN 978-80-7398-223-2

Komentáře

komentářů

About The Author