O autorovi:
Richard A. Knaak
Americký autor fantasy literatury, narozený v roce 1961 v Chicagu. Publikoval na čtyři desítky samostatných knih a jeho povídky jsou součástí více než deseti antologií. Proslulost získal zejména díky řadě titulů ze světa DragonLance, ale i jeho vlastní, rozsáhlý cyklus DragonRealm měl u čtenářů vynikající ohlasy. Kromě toho píše i netradiční fantasy (King of the Grey, Dutchman aj.), a v posledních letech i knihy ze světů počítačových her firmy Blizzard – Diablo a WarCraft. Několika svazky přispěl do série Age of Conan a v roce 2011 rozepsal zcela novou trilogii Knight in Shadow
.

Anotace:

Když byl svět nazývaný Azeroth ještě mladý, dali mu titáni, bohům podobné bytosti, řád. Hnětli pevniny, hloubili moře, vše s cílem naplnit dokonalou představu o tom, jaký by měl Azeroth být. A přestože titáni z Azerothu dávno odešli, jejich dílo přetrvalo dodnes. Je známé jako Smaragdový sen, svěží a divoká prapůvodní verze World of WarCraft.
Nesčetná jsou tajemství halící Smaragdový sen i jeho samotářské strážce, příslušníky zelené dračí letky. V časech dávno minulých vstupovali do Snu druidi s cílem hlídat úbytek a proud života na Azerothu v rámci svého věčného úkolu udržovat jemnou rovnováhu přírody.
Ne všechny sny jsou však příjemné. V poslední době začala ve Smaragdovém snu růst Smaragdová noční můra, prostor plný zkaženosti a zla, a pomalu mění Sen v nepředstavitelnou hrůzu a děs. Noční můra pohltila také nic netušící zelené draky a pokřivila jim mysl a znetvořila tělo. Pro druidy, kteří vstoupili do stále temnějšího snu, bylo najednou obtížné – někdy dokonce nemožné – uniknout.
Nejsou však jedinou obětí Noční můry. Ta najednou sužuje čím dál více lidí. Rostoucímu nebezpečí by mohl padnout za oběť dokonce i Malfurion Stormrage, první a největší z azerothských druidů. A tak zatímco se světem šíří děsivé sny, začíná se zoufalá výprava s cílem arcidruida najít a zachránit.
Nepřátelé přírody se ovšem velmi brzy dozví pravou podstatu jména Stormrage.

 

Ukázka:

Štíhlou kněžkou nočních elfů otřásl děsivý pocit hrozící katastrofy, jaký nezažila od pádu Zin-Azshari.

Tyrande Whisperwind se pokusila meditovat. Darnassus, nové hlavní město nočních elfů, byl vybudován na počest záchrany rasy, což dávalo smysl, a nikoli na počest šílené královny. Přestože byl menší než jeho předchůdce, svým způsobem nebyl o nic méně pozoruhodný, za což zčásti vděčil svému umístění vysoko ve větvích na západní straně Teldrassilu… Stromu světa. Ten byl tak ohromný a silný, že na něm byli noční elfové schopni vybudovat tak impozantní stavby jako chrám Měsíce[1], jenž byl celý z kamene, který přinesli z pevniny a magicky vyzvedli do neuvěřitelné výšky. Ještě úžasnější, než že se hlavní město rozkládalo v koruně stromu, bylo to, že představovalo vlastně jen největší mezi několika dalšími městy, která se v listoví nacházela.

Za většinu z toho vděčili elfové druidům, kteří strom vztyčili.

StormrageTyrande se snažila, aby její klid nenarušila jediná myšlenka na druidy. Respektovala je, neboť příroda byla odjakživa nedílnou součástí existence nočních elfů, avšak myslet na ně vždy znamenalo oživit obavy o přítele z dětství a zároveň milovaného muže, Malfuriona Stormrage.

Okrouhlým střešním oknem pronikalo do rozlehlé hlavní síně světlo měsíční bohyně a díky barvě skla na okamžik měnilo stříbrnou barvu na fialovou. Krátce nato se ovšem znovu měnilo na stříbrné, neboť dopadalo na jezírko třpytící se vody obklopující podstavec sochy Haidene – první nejvyšší kněžky, které se ještě jako dítěti dostalo požehnání uslyšet hlas Elune.            Tyrande seděla se zkříženýma nohama na masivních kamenných schodech u okraje jezírka, přímo před zdviženými pažemi Haidene, a zoufale prosila svou předkyni i bohyni o požehnání, útěchu a radu… a také aby jí pomohly zbavit se stále rostoucího strachu. Třebaže byla tato síň místem, kam kněžky a novicky přicházely meditovat, zůstala tady Tyrande v tuto hodinu zcela sama.

S očima pevně zavřenýma se marně snažila dostat z hlavy všechny myšlenky týkající se Malfuriona. Ty byly pevně spoutány s počátkem Války prastarých, kdy ona, Malfurion a jeho dvojče, Illidan, přišli o svou mladickou nevinnost a stali se ostřílenými válečníky. Stále si ještě naprosto živě pamatovala všechny Illidanovy zrady a své věznění v Azshařině paláci. A i když se o převozu svého bezvládného těla samozřejmě dozvěděla až posléze, občas jako by to vše znovu prožívala. Její fantazie znovu vytvářela to, co se mohlo stát poté, co ji unesl královnin kancléř Xavius proměněný vládcem Legie v obludného satyra. Do paměti se jí silně vypálil okamžik, kdy téměř přišla o milovaného Malfuriona, když už se mu podařilo vyhnat z tohoto světa většinu démonů. Srdce ji stále bolelo při vzpomínce na to, jak ještě sebral poslední zbytky sil, aby ji zachránil.

Nejsilněji se jí však vybavovaly naděje a sny, které oba v průběhu války sdíleli. Tehdy spolu rozmlouvali o začátku nového společného života, až od nich Azeroth nebude žádat další oběti.

K Tyrandinu hroznému zklamání se od ní Malfurion musel znovu odloučit. Začal cvičit druidy, neboť Azeroth musel být sám vyléčen a jen takoví jako Malfurion byli něčeho podobného schopni. Když se ji rozhodl opustit na celé dlouhé roky a vstoupit do Smaragdového snu, několikrát ji napadlo, zda ji někdy skutečně miloval.

Tyrande se však téměř proti své vůli mezitím stala nejvyšší kněžkou Elune a okolnosti ji následně přinutily stát se rovněž vládkyní svého lidu. Teprve v této roli byla schopna dosáhnout tak zásadních změn v elfské společnosti jako zrušit tradiční a v mnoha případech nefunkční systém vojenských hodností založených na rodinných svazcích nebo zavést novou funkci Strážkyň[2], které si rychle získaly respekt. Stát se vládkyní nebyl osud, který by si sama vybrala, ale zároveň se ho nehodlala vzdát, neboť ze všeho nejvíc toužila po tom, aby mohla chránit rasu nočních elfů.

Matko Luno, dopřej mi klid, prosila neslyšně nejvyšší kněžka. Přestože byla tisíce let stará, fyzicky nevypadala o mnoho starší než onoho dávného dne, kdy jí bylo na bedra naloženo břímě vlády. Stále měla husté vlasy barvy půlnoční modři, které jí spadaly pod ramena, protkané pramínky stříbrné, které jí tam však zapletli už v mládí. Tvář měla jako mladá panna, a přestože se jí u koutků stříbrných očí začínaly tvořit mělké vrásky, byly spíše důkazem vypětí posledních šesti nebo sedmi let než deseti krutých tisíciletí, která prožila.

Snažit se moudře vládnout sto a více staletí, to si však samozřejmě muselo vybrat daň uvnitř, což byl důvod, proč nejvyšší kněžka občas hledala klid v meditaci. Tyrande nežádala od Elune víc než hodinu, což jistě nebylo příliš. Ten čas se pak koupala v jejím vždy přítomném světle a obyčejně se jí dařilo nalézt klid a soustředění velmi snadno. Tentokrát se však pocit všudypřítomného míru nedostavoval. Tyrande chápala, proč tomu tak je, ale odmítala se s tím smířit. Ponořila se hlouběji…

Tyrande vzdychla. Měkké měsíční světlo najednou oslepovalo… a poprvé také… pálilo.

Její okolí se proměnilo. Už neseděla v bezpečí chrámu. Místo toho stála na temném místě, o němž jí uměle vztyčené zdi ihned řekly, že je to mohylová svatyně, někdy také v žertu nazývaná mohylový brloh[3] kvůli schopnosti druidů měnit podobu v medvědy a kočky. Do těchto míst podobných hrobkám odcházeli meditovat druidi. Jednotlivé detaily podzemní síně se jí ukazovaly, jako by listovala v knize. Tyrande viděla váčky s bylinkami, peřím, zuby a dalšími předměty získanými z bohaté azerothské fauny. Byly tu i značky, z nichž některé znala, avšak jiné jí byly zcela nejasné.

Zamrazilo ji v zádech. Věděla, kde je, ale stále to odmítala přijmout.

Pak se jí zjevila další kněžka Elune. Tyrande ji znala jménem stejně, jako znala její hubenou tvář. Merende. Byla mnohem mladší než nejvyšší kněžka, ale jako služebnici Matky Luny ji velmi respektovali.

Za Merende kráčela druhá kněžka a i ji jejich představená znala. Po nich se objevila ještě třetí. Všechny udržovaly vážný výraz a sklopené hlavy. Na sobě měly stříbrné pláště s kápěmi. Prostý oděv si oblékly jistě z úcty k tomuto místu, neboť zde kněžky nebyly mezi svými, nýbrž v království druidů. Tohle byla skutečně mohylová svatyně – místo, kam se druidi uchylovali k meditaci, a takříkajíc jejich domov.

Ještě než tuhle myšlenku vstřebala, spatřila cosi jiného. Aniž by sama chtěla, pohlédla směrem, kterým se dívaly i zamračené kněžky. Na rohožce utkané z trávy leželo tělo zalité slabou stříbrnou září. Tyrandino srdce při tom smutném výjevu zrychlilo, třebaže by na něj již měla být dávno zvyklá.

I v tomto stavu se v tváři muže zračily vypětí a stopy času více než v její. Jeho dlouhé zelené vlasy upravily kněžky tak, aby mu částečně zakrývaly hruď, kde se spojovaly s hustým dlouhým plnovousem. Měl stejně husté obočí, které dodávalo jeho tváři vážný, hloubavý výraz.

Na sobě měl poněkud honosnější šat než většina druidů – nebyla to jeho volba, nýbrž nutnost daná postavením. Ramena mu krylo masivní brnění s ostrými trny a stejným způsobem měl chráněná předloktí a holeně. Přestože byla tahle zbroj se vší úctou vyřezána z mrtvého dřeva, magie do ní vložená ji činila odolnější a pevnější, než kdyby ji vyrobili z jakéhokoli kovu. Až k nohám obutým do sandálů mu sahalo roucho bez rukávů zdobené na lemech vyšíváním v barvě i tvaru listí. Kousek nad spodním lemem řada modrých měsíčních srpků vzdávala hold bohyni Elune.

Malfurion Stormrage hleděl prázdnýma zlatýma očima ke stropu.

Tyrande se opájela pohledem na něj, na svou lásku. Čím déle se však dívala, tím více se jí třásly nohy. Jak mohla natolik zářivá bytost s tak silným duchem zůstávat zcela bez života a beznadějně ztracená? Slabě se usmála. Malfurion vypadal tak vznešeně, tak výjimečně. Přes všechno, co na něm bylo úchvatné, musela jedna věc upoutat pozornost všech zcela nejvíc. Z čela mu směrem dopředu hrdě vyrůstalo mocné paroží dlouhé více než půl metru. Neměl ho samozřejmě od narození. Byla to dar čtyřnohého poloboha Cenaria. Mezi druidy bylo jen málo těch, kdo se pyšnili jeho požehnáním, a ten největší pár ležel tady.

Když Malfurionovo paroží začalo rašit, Tyrande to nijak nezaskočilo. Viděla v něm uznání elfovy velikosti, kterou si byla již dávno jistá.

„Malfurione…“ zašeptala směrem k tělu, třebaže ji nikdo, natož on, nemohl slyšet. „Můj Malfurione… Proč jsi mne musel znovu opustit?“

Sledovala, jak její kněžky poklekávají vedle nehybného těla a pokládají ruce na jeho hlavu a hruď. Tyrande věděla, co dělají, neboť ten příkaz sama vydala.

Malfurion Stormrage byl naživu jen díky požehnání Matky Luny. Její věrné následovnice udržovaly tělo arcidruida živé a zdravé v téměř slepé víře, že Malfurion jednou opět přijde k sobě. Proti vší pravděpodobnosti všichni doufali, že se jeho snové já vrátí z jim neznámého místa ve Smaragdovém snu

Nejvyšší kněžka zoufale chtěla pryč. K čemu to bylo, že jí Elune zjevila tuto scénu? Jen to prohloubilo její strach a rozjitřilo rány. Nedokázala ho takhle vidět, snad navždy ztraceného…

Malfurionovy pečovatelky poodstoupily. Tvářily se vážně. Vykonávaly svůj úkol každý den a plnily ho velmi dobře.

Arcidruidova pokožka najednou ztmavla.

Tři kněžky na tuhle změnu nijak nereagovaly, téměř jako by ji vůbec neviděly. Tyrande však k Malfurionovi přiskočila, a to bez ohledu na skutečnost, že její tělo prošlo kněžkami, jako by byly z mlhy. Nevnímala nic než děsivou proměnu své lásky.

Arcidruidovo tělo jí před očima dál prodělávalo strašlivou proměnu a ona byla zcela bezmocná, neschopná se ho byť jen dotknout. Jeho kůže tmavla a zároveň sesychala, až připomínala kůru stromu. Jeho paže i nohy najednou vypadaly jako sukovité větve. Mezi vlasy a vousy mu vyrůstaly zubaté černé listy, které je brzy zcela vystřídaly. Listí se zároveň začalo pohybovat sem a tam, jako by se v podzemí zvedl lehký vánek.

Zlaté oči zbledly zpět na stříbrnou, typickou pro noční elfy, aby se vzápětí propadly a staly prázdnými černými důlky.

Kněžčinu pozornost však znovu upoutal rytmický pohyb listí, třebaže nejprve nevěděla proč. Bylo na něm cosi známého. Pak se k pohybu přidal slabý zvuk, pravidelné bušení, které nabíralo na intenzitě.

Tlukot srdce.

Zběsile se rozhlížela kolem sebe – ale ostatní kněžky jako by nic neslyšely. Tlukot byl čím dál hlasitější a silnější. Nakonec ji téměř ohlušil. Listí se pohybovalo v naprosté shodě se zvukem a pak…

…začal tlukot zpomalovat. Nejprve nepatrně, nicméně skutečně zpomaloval, jako by se vítr postupně utišoval.

A jako by srdce pomalu přestávalo bít…

Tyrande se zmocnila panika. Napřáhla k Malfurionovi ruku…

Mohylová svatyně zmizela. Nejvyšší kněžku přivítala temnota a naprosté ticho. Uvědomila si, že má zavřená víčka.

Hlasitě vzdychla, otevřela oči a ihned je musela přizpůsobit světlu Elune, neboť byla zpět v chrámu. Nad ní se tyčila socha Haidene. Všechno tu bylo, jak si to pamatovala, a ona věděla, že všechno, co v posledních minutách zažila, se možná odehrálo v jediné vteřině.

Její situace jí však ani v nejmenším nedělala starosti. Důležitá byla její vize. Za všechna ta staletí dostala od své paní jen několik málo podobných darů a všechny do jednoho byly nesmírně důležité. Tenhle… tenhle byl však ze všech nejznepokojivější.

Bylo jasné, že navzdory maximálnímu úsilí a oddanosti pečovatelek Malfurion umíral.



[1] Temple of the Moon (pozn. překl.)

[2] Sentinels (pozn. překl.)

[3] Místo anglicky označované jako barrow den se objevilo již ve hře Warcraft III, kde byl použit právě český překlad mohylový brloh. Ve hře WoW jich najdete nejméně deset. (pozn. překl.)

Info o knize:

  • Autor: Richard A. Knaak
  • Originální název: Stormrage
  • Formát: 110×168 mm
  • Vazba: brožovaná
  • Počet stran: 448
  • Cena: 279 Kč
  • Nakladatel: FANTOM Print (www.fantomprint.cz)
  • ISBN 978-80-7398-222-5

Komentáře

komentářů