O autorovi:
Larry Correia
Americký spisovatel a fanoušek zbraní. Vyrůstal na malé farmě v El Nido v Kalifornii. Vystudoval ekonomiku a účetnictví. Byl ale také knihkupcem, střeleckým instruktorem, majitelem obchodu se zbraněmi či se zabýval armádními dodávkami.
První román napsal na univerzitě, ovšem spokojený byl až s Lovci monster s. r. o. (Monster Hunter International, 2007). Vydavatelé rukopis zprvu odmítali, proto se ho Correia rozhodl vydat vlastním nákladem. Zanedlouho upoutal pozornost nakladatelství Baen, a následně se jeho kniha stala bestsellerem. Kromě cyklu Lovci monster má rozpracovány ještě série Grimnoir Chronicles a Dead Six, již píše ve spolupráci s Mikem Kuparim.

Anotace:
Život byl vážně skvělý.
Z ušlápnutého účetního jsem se stal Lovcem monster, zabránil jsem mimozemské invazi, zachránil svět a zasnoubil se s dívkou svých snů.
Pak mi ale fanatický vůdce Svaté církve dočasné smrti na dvorek vysypal dodávku plnou zombie, na slovíčko zaskočila má upíří tchýně a Úřad pro kontrolu monster mě informoval o menším nedorozumění, kvůli kterému si tříkilometrový mimozemský hlavonožec myslí, že jsem ho loni pošimral atomovkou, a chce se mi za to pomstít. A jako bonus mi UPKM přidělil celodenní ochranku v podobě zvláštního Frankse, který ze mě kdysi málem vymlátil duši a nemůže se dočkat, až se mě něco pokusí zabít.
A tak jsem se kvůli federální vládě změnil z Lovce monster v návnadu na monstra. Jenže tenhle červ na háčku je po zuby ozbrojený a neprodá svou kůži lacino.

Ukázka:
Městem zaplacený hotelový pokoj byl výjimečně pěkný, mnohem příjemnější než šváby prolezlé motely, kde LM obvykle pobývala, ale já byl stále příliš napružený z mise, abych se dokázal uvolnit. Otevřel jsem prosklené dveře a vyšel na balkon. Hip hop teď zněl hlasitěji a od bazénu stoupal kouř tak silný, že by z něj psa z DEA asi kleplo. Můj pokoj byl v druhém patře. Dole muselo být pár stovek lidí, většinou mladých Američanů. Kolem mixážního pultu se shromáždil nechutný dav a filmový štáb dělal rozhovor s rapperem, který měl uvádět Miss mokré tričko nebo tak něco. Opilá holka zaječela, zvedla si triko a vystrčila na mě kozy. Přihlouple jsem jí zamával. Staré dobré jarní prázdniny.
Život byl skvělý. Lovci monster s. r. o. byli nejlepší monstra lovící soukromou společností na světě. Nedělal jsem tu práci ani rok, a už jsem plánoval a prováděl operace v zahraničí, a právě mě pochválil nejzkušenější Lovec na světě. To nebylo zlý na chlapa, který byl v podstatě jen účetní, který to náhodou uměl s pistolí.
Chladná prkna mě studila do bosých chodidel. Vyklonil jsem se z balkónu přímo nad cedulí, která v angličtině a španělštině varovala, že není bezpečné naklánět se z balkónu, a rychle se rozhlédl po tlačenici tanečníků v plavkách. Ze svého týmu jsem tam nikoho neviděl, což vlastně nebylo žádné překvapení.

Lovci monster - Vendeta
Milo a Skippy asi kontrolovali vrtulník před zítřejším návratem domů. Ani jednomu z nich by to tady moc nesedlo, zvlášť Skippymu, protože nebyl člověk a davy ho znervózňovaly. Milova žena byla těhotná a on se chtěl dostat domů tak rychle, jak jen to půjde. Ani Trip v žádném případě nepatřil mezi milovníky večírků. Ten si raději v hotelovém obchodě se suvenýry koupil jejich jedinou fantasy knihu, nějakou absurdní věc od L. H. Franzibalda, a jako obvykle zalezl do svého pokoje, aby si mohl v klidu číst. Byl to hrozný nerd – a to říkám jako účetní. Holly určitě působila jako holka, co by si párty užila, ale u ní člověk nikdy neví. Mohli byste mi říct, že Holly pomáhala jeptiškám v místním sirotčinci, nebo že za peníze tancovala v baru, a každá historka by byla stejně pravděpodobná.
Julie přijde rovnou sem, až přestane pronásledovat místní úředníky kvůli penězům. Měl jsem v plánu ji doprovodit, ale protože jsem to byl já, kdo vysávačům koz hlavy odřezával, Julie mi nařídila, abych se vrátil do hotelu a dal si sprchu. Čupakabry byly pěkně odporní mrňaví šmejdi. Moje holka – oprava, snoubenka – se vrátí brzy. Stále jsem si nemohl zvyknout na to, že jsem zasnoubený. Večírek vynecháme. Já osobně v průběhu let vyhazoval příliš mnoho nechutnejch ožralů, abych se chtěl stát jedním z nich.
Bylo uspokojivé vědět, že jsem to byl já a mí přátelé, kdo zabránil zabíjení turistů dole. Jistě, někteří z nich do rána zemřou na otravu alkoholem, ale to už mi připadalo jako jejich osobní problém. Pokud někoho z nich nesežere čupakabra, byl jsem z obliga.
Mé poplácávání po zádech přerušilo rázné zaklepání na dveře. Julie asi konečně dostala naši výplatu a vrátila se. Těšil jsem se, až s ní strávím trochu času o samotě. Kdybych se nad tím trochu zamyslel, možná bych zapálil pár svíček, pustil romantickou písničku nebo jinak využil naší placené pseudo-dovolené, ale já si tyhle věci nikdy naplánovat neuměl. Vrátil jsem se z balkonu, zavřel dvojité dveře, zatáhl tlusté závěsy a přešel pokoj. Basy dál bušily do okenního skla.
„Kdo je to?“ zakřičel jsem.
„Je to Owen Zastava Pitt?“ přišla tlumená odpověď.
Střílej. Není to Julie. Ten hlas jsem neznal. Zamračený jsem se zastavil u postele, zvedl jednu svou STI pistoli, pětačtyřicítku s prodlouženou hlavní, a svěsil ji podél nohy. Jako účetní jsem býval paranoidní. Jako Lovec monster jsem objevil úplně novou úroveň paranoie. Zapsali jsme se jako Shacklefordovi a s personálem jednala Julie. Mimo můj tým mě nenapadal nikdo, kdo by tu mohl znát mé jméno. „Jo? Co chcete?“
„Pane Pitte, urazil jsem dlouhou cestu, abych vás našel.“ Hlas měl anglický přízvuk, ale ne ten správně formální z Masterpiece Theater, tohle byl spíš někdo, kdo vyrostl v drsnější části města. „Mohu dál?“
Jedna z věcí, které jsem se v téhle práci naučil, byla nikdy nezvat ty, co neznám. „Podívej, kámo, ať už prodáváš cokoliv, nemám zájem.“ Co nejtišeji jsem přišel ke kukátku. Skleněná bublina tvář tajemného muže pokroutila. Byl zahalený do stínů, světla na chodbě musela vypadnout. Viděl jsem jen oči a obrysy obličeje. Nevypadal přátelsky, ale to já taky ne.
Musel si všimnout zatmění kukátka. Automaticky vzhlédl a zamračil se, jako by právě o něčem hodně intenzivně přemýšlel. Nemohl mě vidět, ale i tak se mi po páteři rozlil chlad, protože já věděl, že se dívá na mě. „Ano. Jste to vy.“
Dveře se otřásly v rámu.
Překvapeně jsem uskočil a zvedl pistoli. Otřesy nabíraly na síle, hrozilo, že vibrace roztrhají dveře na kusy. Ve dřevě se objevila prasklina. Namířil jsem STI. „Varuju tě, táhni pryč!“
Všechny žárovky v místnosti praskly. Z nástěnných lamp vylétly jiskry, pokoj se ponořil do tmy. Tříštivý zvuk, když dveřní rám praskl. V tu chvíli mi ruply nervy, stisknul jsem spoušť a poslal do středu dveří dvě rychlé střely. Věděl jsem, že pevné hotelové dveře stříbro-olověné střely o váze 230 grainů jen trochu zpomalí a že zasáhnou toho, co se je snažil vysadit z pantů. Dveře se přestaly třást.
Instinktivně jsem ucouvl. V životě už jsem měl dost zkušeností s nadpřirozeným svinstvem, a tak mi to prostě připadalo jako rozumná věc. Přikrčil jsem se za postel a přál si, abych na sobě měl zbroj, a ne šortky a tílko. Hudba u bazénu pořád hrála, vyřvávala tak hlasitě, že výstřely asi vůbec neslyšeli.
Rychle jsem zamrkal, aby si oči přivykly šeru, a s pistolí namířenou na dveře jsem čekal. Na spodku rámu pětačtyřicítky jsem měl připevněnou baterku M3. Opřel jsem prst o její spínač. Cokoliv, co projde dovnitř, to schytá oslepujícím světlem a kulkami, možná dokonce i v tomhle pořadí. „Tak pojď…“ zamumlal jsem polohlasně. Ozvala se příšerná rána, dveře vylétly z pantů a spadly na podlahu. Do místnosti vplul obrovský stín, tak velký a vysoký, až se zdálo, že se musel sehnout. Pak se narovnal a tyčil se nade mnou, kouřový chuchvalec černočerné hrozby. Nikdy dřív jsem nic podobného neviděl.
Zapnul jsem baterku a zaplavil pokoj jasně bílým světlem. Překvapeně jsem zamrkal. Obří stín zmizel a na mě zíral obyčejný chlap. Byl hubený a houževnatý, něco kolem pětatřiceti, se skoro holou hlavou a vzteklým výrazem. Na sobě měl černé džíny a šedou teplákovou bundu s kapucí, obyčejné oblečení, se kterým snadno zapadne do davu venku. Zvedl ruku, aby si zakryl oči.
„Ani hnout!“ nařídil jsem mu, dál jsem se krčil za postelí, svítící tritiová mířidla zacílená do středu jeho hrudi.
„Tak tohle je ten velký Lovec,“ řekl klidně. „Na někoho, kdo by měl být tak výjimečný, moc velký dojem neděláš.“ Prudce seknul rukou k zemi. Žárovka v mojí baterce praskla.
„Pěkný trik,“ ušklíbl jsem se a stiskl spoušť.
Ale on už byl pryč. Obří ruce se obmotaly kolem mých bicepsů, trhnutím mě zvedly na nohy a narazily na zeď. Do paží mi proudil brutální chlad, když mi vyrval pistoli z ruky a málem s ní vzal i ukazovaček na spoušti. Ohnal jsem se po něm loktem, ale ničeho jsem se ani nedotkl. Praštil mě znovu, dolů do boku, a odhodil na zem. Úder byl chladný jako led a tvrdý jako kladivo. Bolestí jsem zalapal po dechu.
Nepřeháním, když řeknu, že jsem tvrdej parchant, pokud dojde na rvačky. Dokážu složit i nejdrsnější chlapy a v temné minulosti jsem to dělával. Na přemýšlení nebyl čas, jen na akci. Rychle jsem se sebral a ohnal se směrem, kde jsem tušil protivníka. Narazil jsem do postele. Zahučení vzduchu, když se prohnal kolem mě. Otočil jsem se po něm s napřaženou pěstí, minul a za odměnu dostal silnou ránu do ramene. Kopnul jsem ho, jen aby mě nějaký chladný a neskutečně velký svěrák chytil za nohu. Silně zatáhl. Ztratil jsem rovnováhu a seknul sebou na zem, při dopadu jsem zasténal. Tenhle hotel měl pořádně tvrdé podlahy.
Popadl mě za triko a bez potíží zvedl do vzduchu. Snažil jsem se ho chytit za ruce a zkroutit mu zápěstí, ale žádné tam nebyly. S brutální silou se mnou třísknul o stěnu a zatlačil mě do zdi.
„Jdeš se mnou, Lovče, ať se ti to líbí, nebo ne.“ Hlas s anglickým přízvukem jako by přicházel ze všech stran. Na hrudník mi tlačila mrazivá váha, zoufale jsem do něj seknul předloktím. Temnota zavířila kolem mé paže jako kouř a tlak na plíce zesílil, nemohl jsem dýchat. Moje záda vyjela po stěně a nohy opustily podlahu. Zpanikařil jsem a mlátil kolem sebe nohama, koleny, lokty i pěstmi, ale jako bych se pohyboval ve vodě. Ať už mě drželo cokoliv, bylo to nehmotné a já ztrácel vědomí.
„To je zbytečné,“ rozesmály ho mé marné údery. „Nevěřím, že jsi to opravdu ty. Tohle je ubohé. Čekal jsem, že dojde alespoň k nějakému boji. Opravdu jsi to byl ty, kdo porazil lorda Machada?“
To jméno. Znovu ne. Ne, tohle už ne. Ústa mi najednou zaplnila chemická pachuť strachu. Lehce mě zvedl do vzduchu a ledabyle odhodil přes celý pokoj. Narazil jsem do stěny vedle koupelny a složil se na koberec. Motala se mi hlava, ale i tak jsem se hned začal plazit k hromádce zbraní na posteli. Když jsem od ní byl tak půl metru daleko, mohl jsem vidět gigantickou stínovou postavu uprostřed pokoje, skoro jako by rozrušeně přecházela sem a tam. Můj útočník pokračoval v monologu. „Ale musíš být důležitý. Chvíli trvalo, než se ta zpráva ke mně dostala. Šokovalo mě, že jsem dostal něco z druhé strany. Nemáš ani tušení, jak vzácné jsou chvíle, kdy si Starobylí najdou čas na komunikaci s naším světem. Och, Svrchovaný pán hrůzy bude šťastný, až mu tě přinesu. Netuším, jak ses dostal na jeho seznam, ale jsi opravdu těžce v prdeli.“

Info o knize:
Autor: Larry Correia
Originální název: Monster Hunter Vendetta
Formát: 145×205 mm
Vazba: brož.
Počet stran: 352 stran
Cena: 249 Kč
Nakladatel: FANTOM Print (www.fantomprint.cz)
ISBN 978-80-7398-218-8

Komentáře

komentářů

About The Author